Odkazovací "to" před vedlejší větou dostane příslušnou funkci v řídící větě, vedlejší věta je potom Atr a visí na "to", bez ohledu na to, odkazuje-li "to"dopředu (na vedlejší větu, "obyčejný" odkaz), nebo dozadu (na osobu/událost apod.) Vedlejší věta může být jak spojková (že, aby, zda), tak vztažná.

je to tím, že trucuje,

to, co zažil, ho zničilo,

mluvila s tím, koho potkala,

čím déle přemýšlel, tím méně věděl,

čím je starší, tím je zkušenější,

vrávoral čím dál tím více.

snil o tom žít u moře.

místo toho, aby povstal, seděl nečinně dál,

místo aby povstal, seděl nečinně dál.

místo ve středu chodil ve čtvrtek,

místo pivem ho polil mlékem,

p místo piva usrkávala vínečko.

    Vedlejší věta může být uvozena výrazy "tak, ...", "(do)tehdy, ...", "tolik, ...", "poté/mezitím/zatím, co/když/jak ...", "odtud, kam/odkud/kde ...", "proto/přesto, že ...". Odkazovací slovo i vedlejší věta jsou Adv, visí vedle sebe.

  je to tak, že nespím,

pracuji tak, jak to umím,

přijedu tehdy, až to dopíšu,

otevřeli poté, co vstali,

nadával proto, že dlouho spali,

nadával přesto, že otevřeli.

    Je-li slovo "takový" těsně před vedlejší větou, dostane příslušnou funkci v rámci řídící věty (Pnom, Atr,Atv) a vedlejší věta se pověsí na něj s funkcí Adv.
    Pozor! Není-li "takový" těsně před čárkou, je to obyčejný Atr a vedlejší věta je pak buď Atr na substantivu rozvíjeném tímto "takový", nebo má svou obvyklou funkci v závislosti na slovese (řídící věty), na kterém visí.

on je vedoucí takový, že jim závidíme,

jejich vedoucí je takový, že jim závidíme,

vedoucího nám přidělili takového, jaký se jim hodil.

    Dativ volný tradičně řadíme k Obj, ačkoliv jeho druhy mají různou syntaktickou platnost (Obj, Adv, AuxO). Protože je to pád nevazebný, tj. neřízený slovesem nebo adjektivem, klade se běžně i po slovesech nepředmětových. Jeho užití je motivováno sémanticky. Po stránce významové lze rozlišit šest druhů volného dativu:

• dativ sdílnosti (kontaktový) (AuxO),
• dativ emocionální (AuxO),
• dativ přivlastňovací (Adv),
• dativ příslovečný zřetelový (Adv),
• dativ prospěchový (Obj nebo Adv),
• dativ subjektový (Obj).

    Dativ přivlastňovací dostává afun Adv (příteli se ztratil pes, v uších mu hučelo, tetě se zalesknou oči, hodinky mi jdou špatně). Jedná se o dativ, který lze nahradit přídavným jménem přivlastňovacím (šlápl bratrovi na nohu lze nahradit šlápl na bratrovu nohu). (Viz kap. 4.2.5 Adv.)

    I dativ příslovečný zřetelový dostává Adv (dětem to přišlo vhod, státu tím vznikají škody). (Viz kap. 4.2.5 Adv.)

    Hranice mezi valenčním fakultativním Obj a dativem prospěchovým (Adv) je mnohdy vágní.
    U dativu prospěchového uvažujeme buď o Obj nebo o Adv podle významu rozpoznatelného z kontextu. Například ve větě "Jirka napsal Pavlovi dopis" dostane slovo "Pavlovi" funkci Obj, pokud má věta výnam 'Jirka něco sdělil Pavlovi dopisem', a naopak funkci Adv, když její význam je 'Jirka napsal dopis pro Pavla (místo Pavla) někomu'. Nejsme-li schopni význam rozeznat, dáváme přednost Obj, protože je to valenční člen, i když fakultativní. V ostatních případech dostává dativ prospěchový funkci Adv (natrhala jsem jim hrušky). Pomůcka: lze ho nahradit příslovečným pádem s předložkou pro. (Viz též kap. 4.2.4 Obj a kap. 4.2.5 Adv.)

    Pouze dativ subjektový je vždy Obj (chce se mi pít, nemocnému se dýchá lépe, majorovi se sedělo dobře, co je mu?, bylo jim 17 let).  (Viz kap. 4.2.4 Obj.) O subjektový dativ se nejedná v konstrukcích: bylo mi špatně / chladno / do smíchu, bude to stranám ku prospěchu, je mi to jedno, nejbližší je mi asi husitská církev, jeho způsob mi byl nejsympatičtější. Dativ v těchto větách považujeme za Adv.

    Při zachycování čehokoli se řídíme především syntaktickou strukturou a syntaktickými vazbami. U ustálených sousloví bývají tyto vztahy sice potlačeny, ale přesto, pokud to jde, se snažíme zachytit alespoň nějakou smysluplnou strukturu, i když nemusí být plně oprávněná běžnými pravidly. Takové situace zachycují tyto příklady:

ředíme v poměru osm ku třem,

resignoval den ze dne.

prošel jsem Žižkov křížem krážem,

noc co noc flámoval,

co nevidět to začne.

    Předložkový pád 's + instrumentál' se v mluvnicích označuje jako doprovod. Jeho zachycení bývá různé, závisí na vazbách ve větě (hlavně na dodržení shody).
 
    Za normálních okolností je tento pád vlastně určením způsobu, měl by se tedy zavěsit na přísudek a označit Adv. Tak však učiníme pouze tehdy, je-li dodržena shoda podmětu s přísudkem, tak jako v těchto příkladech:

zpíval Rus s Němcem,

zpívali Rusové s Němci,

vidíme Rusy s Němci.

zpívali Rus s Němcem.

zpívali přátelé Rus s Němcem.

    SE 1.
    Tantum AuxT (sloveso se bez se nevyskytuje nebo se jeho odebráním změní význam slovesa):
bojí se, snaží se, směje se, setkali se, ...
    O AuxT jde i u některých odvozenin "způsobů slovesného děje":
nadřel se, natahal se s tím, ...

    SE 2.
    Objekt (plní úlohu větného členu Obj), někdy zřetelně:
a) vidí se (sebe, ne Jendu) v zrcadle, ...
b) myje se (sebe, ne děti), brání se (sebe, ne vlast), ...
c) v recipročním významu (navzájem, spolu, mezi sebou) je rovněž Obj:
    líbají se (navzájem), odloučili se (od sebe navzájem), ...
Před Obj má přednost AuxT. Vyhovuje-li tedy se podmínce SE 1, o Obj již neuvažujeme.

    SE 3.
    Reflexivní pasivum AuxR: u sloves transitivních i intransitivních:
a) tancovalo se až do rána, šlo se cestou necestou, ...
b) v novinách se píše o projevu, diskutovalo se o objevu, přirozený jazyk se popisuje formálními prostředky, ...
c) hovorové - občané se vyzývají, aby se dostavili ... (životnost subjektu),
d) "disposiční" konstrukce (medipasivum): matematika se mu studuje lehce, v téhle troubě se dobře peče, ta kniha se snadno prodává, ...
e) volněji sem patří i kausativa typu: léčím se u prof. Myslivečka, holí se / stříhá se v Šarmu, obléká se u Nehery, ...

    SE 4.
    "Odvozovací" sufix u bezděčné činnosti:
nahrazení objektem je méně zřetelné a rozhodujeme se mezi Obj a AuxR:
a) pokud jde o vědomou činnost (se můžeme nahradit slovem sebe), jde o Obj:
zabil se, utopil se, ...
b) jinak je to AuxR:
dveře se otvírají, vlny se šíří všemi směry, napětí se snižuje, ...
    Podmínku a) použijeme pouze tehdy, je-li naprosto zřejmá.

    SE 5.
    Při transformaci slovesa v substantivum dostává se afun Atr:
snažení se, mytí se, utopení se, ...

    SI 1.
    Analogie k SE 1: AuxT jen s dativním si:
pospíšit si, vážit si, postesknout si, pamatovat si, ...

    SI 2.
    Reflexivum je objektem (Obj):
a) přečíst si (sobě), říkat si, stanovit si, ...
b) reciproční: slibovali si (navzájem), posloužili si (navzájem), nadávali si, přísahali si, ...

    SI 3.
    Fakticky je analogií k SE 4, dohodli jsme se na označování si jako Adv tam, kde má si platnost volného dativu (prospěchového), nahrazení slovem sobě je poněkud násilné, je parafrásovatelné jako pro sebe, své:
upevnit si (postavení), upravovat si (vlasy), brousit si (zuby), vydělat si (peníze), uchovat si (postavení), ...

    SI 4.
    Jako AuxO označujeme takové si, které je nadbytečné a může být vypuštěno, aniž dojde ke ztrátě smyslu nebo gramatičnosti:
jít si na výlet, mazat si to domů, počkat si na někoho, už si odpracoval dvě hodiny, ...

    SI 5.
    Při transformaci slovesa v substantivum dostává si afun Atr:
postesknutí si, posloužení si, vydělání si, ...

    Výraz jako je víceznačný a při jeho užití nemusí jít vždy o srovnávací obrat - viz zvláště část auxyjako v kap. 4.2.7.7 AuxY a případně příslušné pasáže v kapitolách o doplňku a předmětu, dále také části atrjakou a atrvedve v kap. 4.2.3 Atr.
    Také spojkou než může být uvozeno i specifické vyjádření subjektu (viz část sbnezuvo v kap. 4.2.2 Sb).

    O. Zavěšení.
    Spojka než vyžaduje adverbium, adjektivum (zejména v komparativu), s nímž se srovnává. Zavěšujeme ji tedy právě na něj. U výrazu se stejně jako může stejně chybět. V případě, že nechybí, zavěsí se jako na stejně. V případě, že stejně chybí, visí jako na členu, na kterém by viselo stejně, aniž bychom uvažovali o nějakém porušení syntaktických vazeb (nepřítomnost slova stejně tedy není důvodem k použítí afun ExD tam, kde by se ani jinak nepoužila).

    I. Syntaktická funkce srovnání.
    Srovnávací konstrukce po spojkách jako a než pokládáme za adverbiale (Adv), často však dochází k elipsám, potom se používá afun ExD. Viz též část advjakne v kapitole 4.2.5 Adv.

    I. 1 Konstrukce označované Adv.

    I. 1. a Úplná vedlejší věta.
    Pokud je za jako/než úplná vedlejší věta (obsahující určité sloveso), jde o "normální" adverbiální větu závislou na porovnávacích výrazech (stejný/ě jako, velký jako, jinde než, jinak než, ...). Výraz "stejný/ě" může chybět, potom se věta zavěsí na ten uzel, na kterém by visel tento výraz.

vypadá jinak, než vypadal včera,

vypadá, jako vypadal včera,

vypadá stejně, jako vypadal včera,

vypadá, jako by zhubl,

vypadá, jako kdyby zhubl,

viděl motýla, který byl takový, jako by zářil,

viděl motýla, který jako by zářil.

   Upozornění:
    Vyskytuje-li se za jako, než nejprve další podřadicí spojka a teprve poté určité sloveso (přinesl mi jiné knihy, než když tu byl minule), jde o eliptickou větu (ExD) spadající do bodu I.2.

    I. 1. b Syntakticky odpovídající člen.
    Nenašli-li jsme úplnou vedlejší větu, zbývá rozhodnout, zda člen stojící na jejím místě může dostat afun Adv nebo zda jde o elipsu (ExD). Adv použijeme tehdy, jsou-li oba členy srovnání na "stejné" úrovni. Poznat to lze podle tří nezávislých kriterií (kriteria jsou patrně ekvivalentní, zvláště pak třetí z nich je vlastně jen reformulací druhého):
- do srovnávacího obratu nelze nic doplnit (v př d nelze říci *pověsil to níž, než to pověsil pod okno),
- člen po spojce by mohl stát v původní větě na místě (namísto) celého původního srovnání (v př d lze říci pověsil to pod okno),
- člen po spojce je významově "ekvivalentní" členu před spojkou (je-li člen před spojkou v komparativu, je třeba si ho myslet v základním tvaru; v př. d jsou "ekvivalentní" výrazy nízko a pod okno)

d pověsil obrázek níž než pod okno,

udělal to stejně kvalitně jako rychle,

  ztráta větší než miliarda (= než je miliarda),

koupili jsme stejný dům jako Karel (= jako koupil Karel),

dělala kotrmelce, jako když byla málá (= jako je dělala, když byla malá),

ochutnal Budvar, Plzeň i Kozla stejně jako Krušovice (= stejně jako ochutnal Krušovice),

hovořili o ní spíše jako o modelu než jako o konečné pravdě (= spíše než o ní hovořili jako o pravdě).

    Případů typu I.1.b bude velmi málo, srovnej už i dvojznačnost u udělal to jindy než včera:
a) Adv: jindy než včera = v jiný den než včera,
b) ExD: jindy než včera = jindy, než ji udělal včera.

    III. Dodatek 2.

    Ještě několik příkladů se spojkou jako a správným zachycením těchto srovnávacích obratů:

1 udělal to úplně stejně tak rychle jako Tonda,

2 udělal to stejně rychle jako Tonda,

3 udělal to stejně tak jako Tonda,

4 udělal to rychle jako Tonda,

5 udělal to stejně jako Tonda,

6 udělal to jako Tonda.

    IV. Dodatek 3.

    A návdavkem ještě několik příkladů se spojkou než a správným zachycením těchto srovnávacích obratů:

t více piv než tři,

u více než tři piva,

a více než šest piv,

b více než šest piv.

    Při zachycování cizojazyčných částí textu se neřídíme jejich syntaktickou strukturou, neboť často není ani v našich silách zjistit, jak vypadá. Proto, i  když je nám její podoba zřejmá, postupujeme vždy stejným způsobem. V textu identifikujeme řetězec uzlů tvořících cizojazyčnou složku (může to být jméno, nějaké sousloví, věta, řetězec může zabírat i celý strom). Z celého řetězce vybereme jeden "hlavní" uzel (representant), který označíme podle funkce, kterou řetězec ve větě plní. Není-li však tento řetězec součástí nějaké syntaktické struktury (nevystupuje-li jako Sb, Obj, Adv, ...), dostává afun ExD a zavěsí se na počáteční symbol # (z toho plyne, že nikdy nemůže dostat afun Pred, i kdyby obsahoval nějaký cizojazyčný predikát (př. q - quo vadis).
    Výběr representanta záleží na citu anotátora. Kandidátem na tuto funkci se stává vždy nejpravější slovo v řadě. Zvláště u jmen a názvů však tuto funkci může někdy přejmout jiné slovo, které se na rozdíl od slova posledního skloňuje. V konkrétním případě nemusí být skloňování poznatelné (např. jméno bude zrovna v nominativu) - i pak záleží na úsudku anotátora, co za skloňované považuje. V případě, že se takto skloňuje více slov, dáváme opět přednost nejpravějšímu z nich.
    Ostatní slova (kromě neslovních znaků) zavěsíme na tento "hlavní" uzel všechna vedle sebe a přidělíme jim afun Atr.
    Případné grafické značky (i interpunkci) zavěsíme s afun AuxG na tyto Atr, a to tak, že visí vždy směrem k "hlavnímu" uzlu, tedy vždy na tom ze svých slovosledných sousedů, který se nachází od "hlavního" uzlu dále. Ne vždy se nám ale podaří takovýto uzel najít. Pokud se nachází nějaký symbol právě na začátku či právě na konci řetězce, nelze jej podle řečeného zavěsit na žádný Atr a zavěsíme jej tedy přímo na representant (otazník v př. k).
    Cizojazyčná složka může být někdy i nadřízena některým dalším uzlům, to znamená, že na representantu nemusí viset pouze uzly s afun Atr (a AuxG). V příkladě t se tak stává na příklad u interpunkce.
 

zeptali se Ali-fattah Bukatelam Hasran Hubejního,

Kim Ir-Sen,

a baronka von Klos,

j baronka von Klosová,

make-up,

q # Quo vadis?,

k nesla knihu Quo vadis?,

t řekl: "Čo bolo, to bolo.".

    Všechny heslovité údaje rozebíráme v souladu s pravidly o ExD. Protože totiž taková hesla nemají viditelnou syntaktickou strukturu, zachytíme je v podstatě jako koordinaci neslovesných vět, což znamená, že řídící člen každé součásti údaje dostane afun ExD_Co a zbytek této součásti případně rozebereme běžným způsobem, je-li to možné (tuto situaci zachycuje př. 1).
    Jestliže je však část tohoto údaje syntakticky začleněna, rozebereme ji podle obvyklých pravidel a heslovitý vydělený "zbytek" zavěsíme na řídící uzel údaje. Přidělíme mu funkci ExD_Pa (případně koordinovanou, jak ukazuje př. 2). Tento přístup je v souladu s pravidly o parentesi, zvláště o afun ExD_Pa v kapitole 4.5.4 ExD_Pa. Přidané údaje vlastně tvoří neúplnou atributivní klausi (je vynechán její predikát a zbývají jen hesla).
 

1 Pán prstenů, JRR Tolkien, Mladá fronta, Praha 1990,

2 četl Tolkienova Pána prstenů (Mladá fronta, 1990).

    Česká jména s pomlčkami zachycujeme tak, že na vybraný řídící uzel zavěsíme druhou část jména a na ni zavěsíme pomlčku. Za řídící uzel vybereme většinou ten, který je druhý v řadě (napravo). Jen v málo častých případech bude řídícím první v řadě. Stát se tak může tehdy, kdy je tento první uzel "syntakticky dominantní", to znamená, že se skloňuje a druhý uzel  se přitom skloňovat nemusí, je pouze přídavkem (např. v př. p  můžeme říci "jsem z Plzně-město", tedy Plzeň je dominantní).
 

Anežka Bramborová - Konečná,

p Plzeň-město,

Frýdek-Místek.

    Volně připojené členy jsou ve větě odděleny čárkou a bývají uvozeny částicemi a, a sice, a to (tyto částice spadají do kapitoly 4.2.7.7 AuxY, jsou popsány v části auxyvoln).
    Všechny volně připojené členy dostanou svoji obvyklou funkci a jsou i zavěšeny tak, jak je běžné. Čárky se na ně zavěsí jako závorkovací (tzn. přední na řídící uzel prvního členu, případná zadní na řídící uzel posledního členu, viz část auxgpzav v kap. 4.2.8.4 AuxG). Uvozovací částice (afun AuxY) zavěsíme na první člen (přímo, tzn. ne např. na předložku tak, jako čárku, viz příklady), u dvojslovných (a sice, a to) první na druhou.
 

usedl, a to v rohu,

darovali knihu, a sice kupodivu Brňanům,

namazal si, a to včera o půlnoci v koupelně olejem, kolečko od trakaře.