ZPĚT
DÁLE
[Obsah] [Úvod]
[Pred 1] [Pred 2] [Subjekt]
[Atribut] [Objekt] [Adv
2] [Adv 3] [Adv 4] [Adv
5] [Doplněk] [Pomocné]
[Grafické] [Exd] [Coord-Apos]
[Parentese] [Komplexní 1]
[Komplexní 2] [Zbytek]
[a-č] [d-ch] [i-k]
[l-m] [n] [ň-o]
[p] [q-ř] [s]
[š-u] [v] [w-ž]
[Znaky1] [Znaky2]
<<advvymez>>
<<advkombi>>
<<advprcas>
[advpcdve]
[advpcrel]
[advpcopa] [advpcjop]
[advpcmry]>
<<advprmis>
[advpmrel]>
<<advhratr>>
<<advvyjad>
[advsubst]
[advprisl]
[advprsou]
[advinfin]
[advvedve]
[advjakne]>
<<advdruhy>
[advmista] [advczasu]
[advzpuso] [advmiiry]
[advprost] [advzrete]
[advprici] [advdusle]
[advucelu] [advpodmi]
[advpripu] [advdedic]>
4.2.5 Příslovečné
určení (adverbiále) Adv,
AdvAtr,
AtrAdv.
INFO
ADV.
Problém adverbialií je složitý, a proto
je tato kapitola objemnější. Nejprve si v části advvymez
řekneme, jak se naše pojetí liší od pojetí Šmilauerova, a tak si Adv
vymezíme. Dále si v části advkombi
všimneme souvisejících tzv. kombinovaných funkcí.
Další části jsou věnovány rozličným
problémům při zachycení příslovečných určení. V části advprcas
půjde o problémy s časovými určeními. Popíšeme situace, kdy se sejde více
takových určení vedle sebe (advpcdve),
zachycení časových určení vyjádřených relativně k události (advpcrel),zachycení
časových určení opakování (advpcopa),
zachycení časových určení vyjádřených jednotkami s opakováním (advpcjop)
a zachycení časových určení modifikovaných určením rychlosti (advpcmry).
Problémy mohou činit i určení místní. Proto je v části advprmis
rozebráno zachycení místních určení vyjádřených reklativně k místu (advpmrel).
Problematická je i hranice mezi Adv
a Atr v některých postaveních ve
stromě. Obecně je tato hranice popsána v části advhratr.
Poté již přejdeme k možnostem vyjádření
adverbialií v části advvyjad.
Adv může být vyjádřeno substantivem
(advsubst),
příslovcem (advprisl),
příslovečným souslovím (advprsou),
infinitivem (advinfin)
a vedlejší větou (advvedve).
Speciálním typem vyjádření je uvození spojkami jako
a než (advjakne).
Poslední část advdruhy
je věnována podrobnějšímu popisu možností vyjádření adverbialií, tentokrát
rozčleněných podle jejich významových druhů. Každý z těchto druhů má totiž
vlastní specifické formy. Adverbialia zde rozdělujeme na místní (advmista),
časová (advczasu), způsobová
(advzpuso), měrová (advmiiry),
prostředková (advprost),
zřetelová (advzrete), příčinná
(advprici), důsledková (advdusle),
účelová (advucelu), podmínková
(advpodmi), přípustková (advpripu)
a zvláštní druh - Adv dědictví
(advdedic).
Odkazy
na Šmilauerovu NS:
Odd 3 určování III. (kompletní),
OČ II. A. DD. 2.
advvymez
Vymezení Adv.
Adverbiale
udává okolnosti a vztahy, jako je například místo, čas, způsob, srovnání,
míra, prostředek, příčina, účinek, zřetel či účel. Příslovečná určení zde
sémanticky neklasifikujeme, všechna mají afun
Adv. Pro jejich
základní charakteristiku a exemplifikaci se však v části advdruhy
sémantického třídění přidržíme.
Některé
druhy určení chápané Šmilauerem (NS) jako adverbiální se v našem
pojetí chápou jako objekty (Obj).
Jsou to původ
(Origo) a výsledek (Efekt) děje (viz
část objzpris
v kap. 4.2.4
Obj). Šmilauer je charakterisuje
tím, že je nelze vyjádřit vedlejší větou. Jsou to členy valenční a patří
do slovesného rámce.
Tučně vyznačené členy jsou zmíněné
Obj:
Adverbiale rozvíjí skladební sloveso,
adjektivum nebo adverbium, jeho tvar není dán vazbou
řídícího členu.
Zvláštní
pozornost je třeba věnovat rozhodování mezi Obj
a Adv. Doplnění
slovesa nebo adjektiva je adverbialiem, můžeme-li se na ně zeptat pomocí
příslovečných otázek - kde?, kam?, odkud?, jak dlouho?, kdy?, za jakým
účelem?, proč?, jak? apod. - a nejde-li o slovesnou rekci (v případě rekce
je to objekt, na který se ptáme pádovými otázkami). Významy přenesené
(abstraktní) tíhnou k Obj (zaplést
se do intrik neříká kam, není to místní určení).
Např.:
Ale:
I adjektiva
(zvláště deverbativní) mohou být rozvíjena objekty (plný
něčeho).
Adv
závislé na adjektivu je tučně vyznačeno:
Adverbialiem může být rozvíjeno také adverbium.
Toto adverbium samo bývá často také adverbialem (Adv).
Sejdou-li se dvě adverbialia ve větě vedle sebe, bývá někdy těžké rozhodnout,
zda jsou na sobě nezávislá, či zda jedno rozvíjí druhé, tak, jak je tomu
na příklad v těchto případech. Následující příklady, ve kterých je rozvíjeno
adverbium, jsou vybrané jen namátkou. Problém vzájemného poměru dvou adverbialií
je popsán zvláště v následujících částech advprcas
a advprmis.
Tučně vyznačeno je Adv,
které závisí na netučném adverbiu:
advkombi
Kombinované funkce.
O kombinovaných funkcích se podrobně píše
v části atrkombi kapitoly
4.2.3
Atr, kde jsou popsány všechny. Problému adverbiale se týkají dvě z
nich - AtrAdv a AdvAtr,
které zde jen stručně připomeneme.
Kombinované funkce se používají tam,
kde rozebíraný člen (uzel) může stát v rámci dané věty ve více funkcích,
aniž by se tím podstatně měnil význam (věta není striktně homonymní v závislosti
na funkci rozebíraného členu).
Zmíněné dvě funkce tedy použijeme
v případě, kdy nějaký člen může být adverbialiem (Adv)
svého predikátu a zároveň atributem (Atr)
nějakého ve stromě níže postaveného uzlu. Cíti-li anotátor, že daný člen
je spíše atributem, použije funkci AtrAdv.
V případě opačném použije AdvAtr.
Ať už bude použito jakékoli této funkce,
daný uzel bude ve stromě umístěn vždy stejně, a sice tam, kde by visel,
byl-li pouze atributem (Atr). Nikdy
tedy nebude viset přímo na predikátu.
advprcas
Problémy časových určení.
advpcdve
Dvě a více časových určení ve větě vedle sebe.
Tato kapitola
se týká jevů, u nichž bylo vybráno řešení dané konvencí anotátorů,
aniž si činí nároky na teoretickou opodstatněnost. S ohledem na prostor
pro monografické bádání je tu uvedeno rozdělení co nejjemnější.
Pokyn
pro anotátory: v případě váhání u více časových určení je třeba přečíst
kapitolu advprcas celou.
V případě,
že se sejde více časových určení, pověsí se tehdy, když to jde, vedle sebe
jako sesterská. Tento případ je ukázán v prvních šesti příkladech.
Pozn. : Slovo "ráno"
se ve větě "včera brzy ráno místního
času vstal" z druhého příkladu považuje
za morfologické adverbium, takže "času"
je Adv, nikoli Atr.
Samozřejmě ve spojení "krásné ráno" je
"ráno" substantivum, a tedy "krásné"
je jeho Atr. Substantivem je však "ráno"
i ve spojení "krásné ráno letního času", proto
zde je "času" také Atr.
Tatáž pravidla platí i pro slovo stejného typu jako ráno
- odpoledne, poledne,
večer...
Obě nezávislá Adv
jsou vždy tučně zvýrazněna:
Nelze-li
však taková určení považovat za vzájemně nezávislá, musí se správně určit
jejich závislostní vztah. V první řadě je určující především morfologie,
hlavně to, jakým způsobem (čím) jsou jednotlivá určení vyjádřena. Řídíme
se podle níže uvedených pravidel. Pokud je řídící určení vyjádřeno adverbiem,
postupujeme podle pravidla prvního. Je-li řídící uzel substantivem, určíme
závislé jako Atr
podle pravidla druhého.
Pravidlo první:
Jestliže
je řídícím uzlem morfologické adverbium (D), visí určení pod
sebou a jak řídící, tak bezprostředně
podřízené dostane afun Adv.
Další podle pravidel anotace.
Řídícím
členem se v těchto případech stává ten, který může být součástí smysluplné
časové adverbiální otázky, kterou se ptáme na člen podřízený (otázky: kdy
večer?, kdy včera?, kdy ráno?, kdy letos?).
Repertoár slov, která mohou takto
rozvíjet adverbium je poměrně malý, neboť většinou půjde o případ, kdy
jsou tato určení nezávislá a budou viset vedle sebe. V úvahu přicházejí
slova brzy, pozdě,
časně, (hned),
... Navíc jsou tato slova ze syntaktického hlediska dvojznačná. Na příklad
slovo "brzy" ve spojení "brzy
ráno" je ekvivalentem anglického "early"
a je proto závislé na "ráno".
Může ale stát i samostatně, pokud je ve významu "soon".
Závislé Adv
je tučně zvýrazněno:
Pravidlo druhé:
V případě, že řídícím členem je substantivum
(s předložkou i bez ní) a závislým uzlem je substantivum v genitivu nebo
s předložkou, které je jasným atributem (otázka jaký, -á, -é), visí tyto
členy pod sebou, přičemž druhý je Atr
prvního, další podle anotačních pravidel. Zvláště případy, kde se vyskytuje
genitiv ("v první dekádě ledna", "na
podzim roku 1998" apod.) se dají rozebrat
jednoznačně. U ne zcela stoprocentních atributů (zejména u takových, které
mohou ve stejném kontextu stát samostatně jako Adv,
zvláště substantiva s předložkou), bude často přicházet v úvahu i kombinovaná
funkceAtrAdv (AdvAtr).
V uvedených
příkladech mají spojení "místního času",
"podle juliánského kalendáře", "roku
1993" v daném kontextu zřetelně atributivní
postavení, proto jsou samotné Atr.
Naproti tomu ve větě "podle gregoriánského kalendáře
je už listopad" je "kalendáře"
pochopitelně Adv.
Závislé Atr
jsou tučně zvýrazněny:
advpcrel
Časové určení relativně k nějaké události.
Funkce řídícího
členu závisí na zapojení do věty - adverbium bude zřejmě Adv,
substantivum, číslovka apod. může být i něco jiného. "Událost" je vždy
podřízená - uzly se věší pod sebe. Funkce řídícího členu "události" závisí
na jeho morfologickém slovním druhu.
Dále
jsou popsány dvě možnosti zachycení dvou kontaktních časových určení.
1)
Řídící člen je adverbium, podřízený člen je potom Adv
(otázky: jak brzy?, jak těsně?, jak chvíli?, o co/kolik
dříve/později?).
Závislá Adv
jsou tučně zvýrazněna:
2) Řídící
člen je substantivum, podřízený člen je tedy jeho Atr;
podle kontextu může být i AtrAdv/AtrObj,
tedy v jistých případech (valence slovesa) i
jen Adv/Obj,
podle anotačních pravidel (otázky: jaký
měsíc?, jakých minut?, jaké roky?).
Konvence: před
a po (nejde-li o valenci apod.) jsou jen Atr.
Závislý člen s různou afun
je tučně zvýrazněn:
<<advvymez>>
<<advkombi>>
<<advprcas>
[advpcdve]
[advpcrel]
[advpcopa] [advpcjop]
[advpcmry]>
<<advprmis>
[advpmrel]>
<<advhratr>>
<<advvyjad>
[advsubst]
[advprisl]
[advprsou]
[advinfin]
[advvedve]
[advjakne]>
<<advdruhy>
[advmista] [advczasu]
[advzpuso] [advmiiry]
[advprost] [advzrete]
[advprici] [advdusle]
[advucelu] [advpodmi]
[advpripu] [advdedic]>
ZPĚT
DÁLE
[Obsah] [Úvod]
[Pred 1] [Pred 2] [Subjekt]
[Atribut] [Objekt] [Adv
2] [Adv 3] [Adv 4] [Adv
5] [Doplněk] [Pomocné]
[Grafické] [Exd] [Coord-Apos]
[Parentese] [Komplexní 1]
[Komplexní 2] [Zbytek]
[a-č] [d-ch] [i-k]
[l-m] [n] [ň-o]
[p] [q-ř] [s]
[š-u] [v] [w-ž]
[Znaky1] [Znaky2]