Při anotaci kontextové zapojenosti nám může pomoci významový druh závislosti daného doplnění, tedy jeho funktor. Doplnění určitých funktorů jsou zpravidla kontextově zapojená a doplnění s jinými funktory tíhnou k tomu být kontextově nezapojená.
Ve vztahu aktuálního členění k funktoru doplnění můžeme vysledovat tyto tendence:
kontextově zapojené bývá doplnění, které má:
funktor PREC
.
Skupinou doplnění, která jsou vždy nekontrastivní kontextově zapojená, jsou částice a souřadicí spojovací výrazy, které v textu signalizují návaznost na předchozí kontext (například: tedy, proto, však, tudíž, totiž a další), tedy doplnění s funktorem PREC
(viz 6.7.4 - "PREC"). Zapojovat větu do textového kontextu je jejich primární funkce.
funktor ATT
.
Nekontrastivní kontextově zapojené jsou zpravidla také postojové částice, doplnění s funktorem ATT
(viz 6.7.1 - "ATT").
Příklad:
Naštěstí.ATT
[tfa
=t
] přišel [tfa
=f
] obr. 9.14
funktor VOCAT
.
Nekontrastivní kontextově zapojené jsou též zpravidla oslovení, doplnění s funktorem VOCAT
(viz 6.1.3 - "VOCAT"), protože odkazují k adresátovi textu, který je součástí situačního kontextu. Oslovení se většinou vyskytují na začátku věty, kam jsou také uzly s funktorem VOCAT
v tektogramatickém stromě zařazeny. Na první pozici v tektogramatickém stromě jsou pak posouvány, i když v povrchovém slovosledu leží jinde.
Příklad:
Jirko.VOCAT
[tfa
=t
] , podej [tfa
=f
] mi [tfa
=t
] pero [tfa
=f
] obr. 9.15
kontextově nezapojené bývá doplnění, které má:
funktor pro doplnění substantiva (RSTR
, APP
, MAT
nebo ID
).
Ke kontextové nezapojenosti tíhne většina substantivních doplnění, tj. doplnění se substantivními funktory (viz 6.10 - "Specifické substantivní funktory"), zejména s funktorem RSTR
), protože jejich funkcí je specifikovat řídící substantiva. Uzel reprezentující substantivní doplnění vyjádřené adjektivem, substantivem, zájmenem nebo číslovkou má proto v atributu tfa
zpravidla přiřazenou hodnotu f
, i když je reprezentované doplnění v povrchovém slovosledu vlevo od substantiva. Hodnota t
je přiřazena jen tehdy, když se nějaký atribut opakuje nebo je z předcházejícího kontextu jasný.
Příklad:
Ve starém.RSTR
[tfa
=f
] parku [tfa
=t
] stál [tfa
=f
/t
] starý.RSTR
[tfa
=t
] dům [tfa
=f
] obr. 9.16
funktor pro vyjádření způsobu a jeho specifických variant (MANN
aj.).
Kontextově nezapojená jsou zpravidla způsobová příslovce, která specifikují děj, vyjádřený slovesem, tj. doplnění s funktory pro vyjádření způsobu a jeho specifických variant (viz 6.6 - "Funktory pro vyjádření způsobu a jeho specifických variant"), zejména s funktorem MANN
. Uzly reprezentující tato doplnění mají proto v atributu tfa
zpravidla hodnotu f
a jsou přesunuty doprava za sloveso (i když stojí v povrchové podobě vlevo).
Příklad:
Rychle.MANN
[tfa
=f
] přišel [tfa
=f
] obr. 9.17
funktor MOD
.
Kontextově nezapojené jsou také modální adverbiální výrazy, doplnění s funktorem MOD
(viz 6.7.3 - "MOD"), která specifikují modalitu řídícího děje.
funktor DENOM
.
Kontextově nezapojené jsou zpravidla uzly s funktorem DENOM
(viz 6.1.2 - "DENOM"), efektivní kořeny nominativních klauzí (titulků, seznamů apod.). Nominativní klauze nebývají navázány na kontext, nemají kontextově zapojené výrazy. Celá nominativní klauze je většinou kontextově nezapojená.
Příklad:
Škola.DENOM
[tfa
=f
] šachových [tfa
=f
] koncovek [tfa
=f
] obr. 9.18
funktor PAR
.
Kontextově nezapojené jsou také efektivní kořeny vsunutých syntakticky nezačleněných klauzí, uzly s funktorem PAR
(viz 6.1.5 - "PAR"). Hloubkový slovosled uzlu s funktorem PAR
ovšem zůstává shodný s povrchovým, protože se jedná o nezávislé klauze, které nemají své místo ve struktuře věty.
Jedná se zde o jednu z výjimek ze základního pravidla o uspořádání uzlů na tektogramatické rovině (viz 9.3.1 - "Základní pravidla o uspořádání uzlů v tektogramatickém stromě").
Velmi specifické je chování tzv. rematizátorů (functor
=RHEM
), které popisujeme v 9.6 - "Rematizátory".