V této sekci popisujeme základní pojetí valence v PDT. Pravidla zde uváděná platí především pro valenci sloves. Analogicky je však lze uplatnit i na valenci jiných slovních druhů. Specifikům valence jednotlivých slovních druhů se věnujeme v 5.2.3 - "Valence jednotlivých sémantických slovních druhů".
Podle typu závislosti dělíme všechna doplnění na aktanty (vnitřní doplnění, participanty) a na volná doplnění (adverbiální doplnění, adjunkty).
Pro rozdělení slovesných doplnění na aktanty a volná doplnění bylo využito především těchto měřítek:
může daný typ doplnění rozvíjet jedno sloveso (výskyt) více než jednou, nebo nejvýše jednou?
může daný typ doplnění rozvíjet jakékoli sloveso, nebo jeho řídící slovesa tvoří omezenou skupinu a mohou být vyjmenována?
Platí, že:
volná doplnění jsou taková doplnění slovesa, která mohou rozvíjet jakékoli sloveso a jedno konkrétní sloveso mohou rozvíjet i více než jednou.
aktanty jsou taková doplnění, která se jako rozvití nějakého konkrétního slovesa vyskytují nejvýše jednou (vyjma případů souřadnosti) a rozvíjejí pouze určitou omezenou skupinu sloves, která může být vyjmenována.
Podle dosavadních empirických zjištění počítáme s tím, že povahu aktantu závislého na slovese mají doplnění pěti funktorů: aktor (ACT), patiens (PAT), adresát (ADDR), origo (ORIG), efekt (EFF). Jako volná doplnění pak chápeme ostatní druhy slovesných doplnění, odpovídající příslovečným určením například místa, času, způsobu, podmínky (přehled a definice funktorů viz 6 - "Funktory a subfunktory").
Pro každý význam slovesa stanovujeme tedy na základě těchto kritérií jeho aktanty.
Při rozlišování aktantů a volných doplnění u dalších slovních druhů (substantiv, adjektiv a adverbií) je situace obdobná, ale je tu třeba počítat se specifickými problémy (u substantiv přistupuje k pětici slovesných aktantů specifický substantivní aktant MAT). K valenci substantiv viz 5.2.3.2 - "Valence substantiv", k valenci adjektiv viz 5.2.3.3 - "Valence adjektiv", k valenci adverbií viz 5.2.3.4 - "Valence adverbií".
Určitý typ doplnění je aktantem, nebo volným doplněním ve všech svých výskytech. Ve vztahu k řídícímu slovu může být dané doplnění buď obligatorní (pro dané sloveso povinně přítomné v hloubkové struktuře věty), nebo fakultativní (ne nutně přítomné). Tato opozice se tedy netýká přímo typů doplnění, ale jejich vztahu k jednotlivým lexikálním jednotkám (nebo k jejich skupinám) vystupujícím jako jejich řídící slova.
I volná doplnění, která jsme v 5.2.1.1 - "Kritéria určování aktantů a volných doplnění" vymezili jako taková doplnění slovesa, která mohou rozvíjet jakékoli sloveso a jedno konkrétní sloveso mohou rozvíjet i více než jednou, jsou u některých významů sloves obligatorní. Volná doplnění jsou potenciálně přítomná u každého děje nebo stavu; každý děj probíhá v čase, na nějakém místě, nějakým způsobem. Avšak u některých sloves jsou doplnění s významem "času", "místa", "způsobu" doplněními obligatorními, nutně přítomnými ve významu slovesa (sloveso tato doplnění nutně vyžaduje).
Dialogový test. Pro stanovení sémanticky obligatorních a fakultativních doplnění pracujeme v PDT s operativními, testovatelnými kritérii: s tzv. dialogovým testem.
Dialogový test pomáhá stanovit, které aktanty jsou pro dané sloveso obligatorní a které fakultativní, a též určuje, zda i některá volná doplnění nejsou pro dané sloveso obligatorní. Užívá se tehdy, když v povrchové podobě věty není nějaké doplnění přítomné, ale když můžeme stanovit hypotézu o jeho sémantické obligatornosti. Dialogový test je založen na rozdílu mezi otázkami po něčem, co má být mluvčímu známo, protože to vyplývá z významu užitého slovesa, a mezi otázkami po doplňující informaci, která ve významu užitého slovesa nutně obsažena není. Na otázku po sémanticky obligatorním doplnění konkrétního slovesa nemůže mluvčí, který toto sloveso užil, odpovědět: Nevím. Srov. dialogy:
určení obligatorního aktantu:
A: Když to viděl, koupil to.
B: Kdo?
A: *Nevím.
A: Když to viděl, koupil to.
B: Komu?
A: Nevím.
A: Když to viděl, koupil to.
B: Od koho?
A: Nevím.
Sloveso koupit má podle kritérií uvedených v 5.2.1.1 - "Kritéria určování aktantů a volných doplnění" čtyři aktanty: aktor, patiens, adresát a origo. Pomocí dialogového testu určíme, které z těchto aktantů jsou aktanty obligatorní a které fakultativní. V dialogu a) nemůže mluvčí A na otázku Kdo? odpovědět Nevím. Dialog by nebyl smysluplný, kdyby mluvčí na tuto otázku odpověděl Nevím. Naproti tomu otázky Komu? a Od koho? v dialogu b) a c) jsou otázky, na které mluvčí nemusí znát odpověď. Ve významu slovesa jsou tato doplnění obsažena, ale ne nutně; jsou to fakultativní aktanty. Obligatornost patientu vyplývá ze syntaktické úplnosti - patiens nelze vypustit v povrchové podobě věty, je povrchově, a tedy i hloubkově obligatorní.
určení obligatorního volného doplnění:
A: Moji přátelé přijeli.
B: Kam?
A: *Nevím.
A: Moji přátelé přijeli.
B: Odkud? Proč?
A: Nevím.
U slovesa přijet je určení směru na otázku Kam? obligatorním doplněním, což lze testovatelně doložit tím, že v dialogu, jako je první z uvedených dialogů (a), nemůže mluvčí A na otázku Kam? odpovědět Nevím. Užil-li mluvčí sloveso přijet, působilo by nesmyslně, kdyby na otázku po směru, odpověděl Nevím. Toto doplnění je významem daného slovesa vždy implikováno, mluvčí ho zná a vynechal ho zřejmě jen proto, že byl přesvědčen, že je posluchači také známé. Naproti tomu otázka Odkud?, nebo Proč? v druhém dialogu (b) je otázka po nové informaci, která není obsažena ve významu daného slovesa, a mluvčí na ni odpověď znát nemusí.
Doplnění s významem určení směru na otázku Kam? je podle kritérií uvedených v 5.2.1.1 - "Kritéria určování aktantů a volných doplnění" volným doplněním, u slovesa přijet je doplněním obligatorním.
Kombinací kritérií pro rozlišení aktantů a volných doplnění a kritérií pro rozlišení obligatorních a neobligatorních doplnění mohou nastat čtyři případy, jak ukazuje 5.1 - "Struktura valenčního rámce".
Tabulka 5.1. Struktura valenčního rámce
| Obligatorní doplnění | Fakultativní doplnění | |
| Aktant | + | + |
| Volné doplnění | + | - |
Všechny aktanty a také ta volná doplnění, která jsou u daného významu slovesa (substantiva, adjektiva, adverbia) obligatorní (viz tři výskyty znaku + v 5.1 - "Struktura valenčního rámce"), jsou uvedena v tzv. valenčním rámci. Přitom každé sloveso má alespoň jeden valenční rámec, často má ale více rámců, které odpovídají jednotlivým významům tohoto slovesa.
U frazeologických spojení je ve valenčním rámci uvedena vedle aktantů a obligatorních volných doplnění ještě jejich závislá část s funktory CPHR nebo DPHR (viz 5.2.2.2 - "Valenční rámce frazémů a složených predikátů").
Valenční rámec může být i prázdný - k tomu viz 5.2.2 - "Valenční rámec a jeho zápis ve valenčním slovníku".
Valenční rámce jsou obsaženy ve valenčním slovníku. O valenčním slovníku a podobě valenčních rámců viz 5.2.2 - "Valenční rámec a jeho zápis ve valenčním slovníku".
Pokud jde o určování aktantů, užíváme pro určení aktoru (ACT) a patientu (PAT) primárně syntaktická kritéria a pro určení dalších aktantů kritéria sémantická. Bližší sémantické vymezení všech aktantů (a jejich definice) viz 6.2 - "Funktory pro aktanty".
V zásadě platí, že:
prvním aktantem je vždy aktor, druhým patiens. Z toho plyne, že:
u sloves, která mají ve valenčním rámci jen jeden aktant, jde o aktor (ACT) bez ohledu na to, v jaké sémantické úloze vzhledem ke slovesu tento aktant vystupuje.
má-li sloveso dva aktanty, jde o aktor (ACTPAT).
Stanovení prvního a druhého aktantu. Při určení prvního a druhého aktantu v zásadě platí, že prvním aktantem je doplnění v pozici syntaktického subjektu, tedy doplnění v pozici syntaktického nominativu. Pouze v případech vyjádření jednoho z aktantů dativní formou (a druhého nominativní formou) přihlížíme k sémantice aktantu. Vyjadřuje-li aktant v dativu proživatele, konatele, považujeme za aktor tento aktant v dativu a aktant v nominativu za patiens.
Srovnej:
Kniha.PAT se mi.ACT líbila.
Aktant v dativu vyjadřuje proživatele. Ve valenčním rámci je zapsán jako aktor, aktant v nominativní pozici představuje patiens.
Valenční rámec pro tento význam slovesa líbit se:
ACT(.3) PAT(.1;že[.v];.f;.c)
Naše výrobky.ACT se vyrovnají cizím výrobkům.PAT
Aktant v dativu nevyjadřuje proživatele nebo konatele, aktorem je proto aktant v nominativní pozici a aktant v dativu je patientem.
Valenční rámec pro tento význam slovesa vyrovnat se:
ACT(.1) PAT(.3)
má-li sloveso více než dva aktanty, platí pro určení třetího a každého dalšího aktantu již kritéria sémantická. Rozhodnutí, zda třetí (a každý další) aktant bude adresát, efekt, nebo origo, záleží na významu, který třetí (a další) valenční doplnění vyjadřuje.
Aktanty jsou v podstatě vymezeny i sémanticky (viz 6.2 - "Funktory pro aktanty"), při stanovení prvního a druhého aktantu však má přednost syntaktické hledisko. Důsledkem tohoto kroku je tzv. posouvání aktantů. Princip posouvání aktantů znamená:
jestliže některé sloveso nemá ve valenčním rámci aktant, který by obsahově (tedy jako tzv. kognitivní role) odpovídal aktoru, do této pozice se pak posouvá patiens (tj. aktoru odpovídá v kognitivní oblasti to, co by primárně bylo vyjádřeno patientem). Srov.:
Kniha.ACT vyšla.
Patiens se posunul do pozice aktoru.
Valenční rámec pro tento význam slovesa vyjít:
ACT(.1)
jestliže sloveso, které má dva aktanty, nemá aktant odpovídající (z kognitivního hlediska) patientu, pak se některý z dalších aktantů (pokud jsou) označuje jako patiens. Přitom platí následující pravidla:
jestliže sloveso má aktant, který by kognitivně bylo možné považovat za adresát (popřípadě origo) a efekt, ale nemá přitom aktant odpovídající patientu, pak je patientem kognitivní efekt. Případný adresát a origo zůstávají neposunuty. Srov.:
Petr.ACT vykopal jámu.PAT
Do pozice patientu se posunul efekt.
Valenční rámec pro tento význam slovesa vykopat:
ACT(.1) PAT(.4)
Jan.ACT vyspěl z jinocha.ORIG v muže.PAT
Do pozice patientu se posunul efekt, origo zůstalo neposunuté.
Valenční rámec pro tento význam slovesa vyspět:
ACT(.1) PAT(v+4) ?ORIG(z+2)
kognitivní adresát a origo se posouvají na místo patientu, jestliže sloveso nemá aktant odpovídající efektu. Srov.:
Učitel.ACT vyvolal žáka.PAT
Do pozice patientu se posunul adresát.
Valenční rámec pro tento význam slovesa vyvolat:
ACT(.1) PAT(.4)
Z banálního nachlazení.PAT se vyvinulo závažné onemocnění.ACT
Do pozice patientu se posunulo origo.
Valenční rámec pro tento význam slovesa vyvinout se:
ACT(.1) PAT(z+2)
Schematicky lze princip posouvání aktantů znázornit následovně:
ACT ← PAT ← EFF / ADDR / ORIG.
Pozor! O posouvání uvažujeme jen u aktantů. Obligatorní volná doplnění se na pozice aktantů neposouvají. Volné doplnění, které je pro dané sloveso podle kritérií popsaných v 5.2.1.1 - "Kritéria určování aktantů a volných doplnění" obligatorní, je vždy zachyceno s funktorem tohoto volného doplnění. Srov.:
Hučí v komíně.LOC
Sloveso hučet nemá žádný aktant. Obligatorní volné doplnění s funktorem LOC se neposouvá do pozice aktoru.
Valenční rámec pro tento význam slovesa hučet:
LOC(*).
Petr.ACT přijel do Prahy.DIR3
Sloveso přijet má jeden aktant, tedy aktor. Obligatorní volné doplnění s funktorem DIR3 se neposouvá do pozice patientu.
Valenční rámec pro tento význam slovesa přijet:
ACT(.1) DIR3(*).
Princip posouvání aktantů uplatňujeme ve valenčních rámcích všech sloves, jedinou výjimkou jsou valenční rámce pro složené predikáty; neuplatnění principu posouvání zde má své opodstatnění, viz k tomu 5.9.3.3 - "Valenční rámce složených predikátů".
Valenční rámec se stanovuje pro každý význam slovesa. Sloveso (reprezentované t-lematem) má zpravidla více významů; každému významu odpovídá jeden valenční rámec. Každé sloveso má tedy v ideálním případě ve valenčním slovníku uvedeno tolik valenčních rámců, kolik má významů. Ve valenčním slovníku PDT jsou však zpracována jen ta slovesa, substantiva, adjektiva a adverbia a hlavně ty jejich významy, které se vyskytly v anotovaných datech (k tomu viz 5.2.2.4 - "Valenční slovník").
Princip, že jeden význam slovesa odpovídá jednomu valenčnímu rámci, je ve valenčním slovníku porušován v případech tzv. konkurencí valenčních doplnění, které jsou souhrnně popsány v 5.2.3.1.5 - "Konkurence doplnění různých funktorů při zachování významu slovesa". Jde o případy slovesných významů, ve kterých na významově jedinou valenční pozici připadá více doplnění s různými funktory, a význam slovesa se přitom nemění (nebo se mění jen málo). Konkurovat si může vyjádření jedné pozice aktantem na straně jedné a obligatorním volným doplněním na straně druhé i vyjádření jedné pozice několika různými volnými doplněními. Případy konkurencí jsou prozatím řešeny dvěma způsoby; jedním z těchto způsobů je, že se pro daný význam slovesa vytvoří tolik rámců, kolik je konkurenčních doplnění. Dva a více valenčních rámců pak odpovídá jednomu významu slovesa.
Dva různé významy jednoho slovesa mohou mít stejný valenční rámec vzhledem k počtu a typu valenčních doplnění i vzhledem k povrchově-syntaktické realizaci těchto doplnění. Srovnej příklady:
tři stejné valenční rámce pro tři významy slovesa chytit:
ACT(.1) PAT(.4)
několik míčů
ACT(.1) PAT(.4)
chytili pachatele
ACT(.1) PAT(.4)
chytili poslední vlak
dva stejné valenční rámce pro dva významy slovesa chovat:
ACT(.1) PAT(.4)
chová prasata na farmě.LOC
ACT(.1) PAT(.4)
chová dítě v náruči.LOC
Významy sloves vydělujeme intuitivně, může se proto stát, že případ, ve kterém by bylo možno (například při jemnější diferenciaci) vidět významy dva, a tudíž i dva valenční rámce, je v PDT chápán jako jediný význam, kterému odpovídá jeden valenční rámec.