Přísudek složený (tvořený z infinitivu významového slovesa a z určitého tvaru fásového nebo modálního slovesa) pokládáme za spojení Pred (určitého slovesa) a jeho Obj (v infinitivu).

Infinitiv není klasickým předmětem známým z tradiční mluvnice, pojetí afun Obj je zde trochu širší. Tato funkce také nikdy nepřechází do afun Sb, jak se tomu může stát u klasických objektů např. při pasivisaci. Infinitiv u přísudku složeného je tedy za všech okolností Obj.

U modálního slovesa (krom dá se) nemůže nikdy stát částice se s afun AuxT, pouze v některých případech s afun AuxR.

Část označovaná Pred je zvýrazněna:

Jsou v podstatě dvě možnosti, kam zavěsit uzel, který rozvíjí složený přísudek - na uzel s afun Pred (určité sloveso) nebo na uzel s afun Obj (infinitiv). Pravidla pro rozdělení jsou následující (jsou analogická pravidlům rozvíjení slovesně jmenného přísudku - část 3.3.1.7.12 níže).

Subjekt vždy závisí na uzlu s afun Pred (př. 1, 2). Všechna valenční doplnění (tzn. jak objekty, tak obligatorní adverbialia) závisí na slovese s touto valencí, tj. na infinitivu (př. 3, 4, 5). Co se týče ostatních adverbialií, věšíme je podle intuice. Pokud cítíme jasnou závislost (sémantickou přináležitost) volného určení na infinitivu, zavěsíme je tak. Například určení pro jablka v klausi můžeš si přijít pro jablka patří k infinitivu. Naopak určení kvůli nemoci v klausi nemohl přijít kvůli nemoci přináleží určitému slovesu. V případě, že jasnou závislost necítíme (zpravidla u místních, časových a široce zřetelových určení), zavěsíme je na určité sloveso (př. 6, 7). Takto zavěšená určení se přes Pred vztahují k celému složenému přísudku.

Pod modálním určitým slovesem může být zavěšena i spona být, na níž závisí Pnom (může to být pro obchodníky nepřijatelné; omluva nemusí být závazkem). Rekursivně vzniká otázka zavěšení Adv, kde jsou obecně tři kandidáti - modální sloveso, spona a Pnom, a řídíme se pravidly o celku a jasné závislosti.

Dále je uvedeno pět příkladů zachycení složeného přísudku. Jak bylo řečeno výše, infinitiv u modálního slovesa je vždy jeho Obj. V příkladě prvním je tímto infinitivem sloveso bez objektové vazby, tam je tedy situace jasná. Následující dva příklady mají odlišnou strukturu. Najde-li se totiž k infinitivu, který zde má obj-vazbu, právě tento objekt ve správném rekčním tvaru (zde akusativ - pravdu), zavěsí se na tento infinitiv jako Obj. Pokud je však člen, který významově plní funkci objektu k infinitivu, ve tvaru nominativu (pravda), nezavěsí se na infinitiv, ale je subjektem celé věty (Sb). Nedokážeme-li rozhodnout, o jaký z těchto dvou případů se jedná, (je-li např. tvar nominativu a akusativu stejný - pivo, vedlejší věta jak litují), použijeme strukturu druhou, kde zkoumaný člen je subjektem. Tento případ zachycují poslední dva příklady.

Přísudek slovesně jmenný (verbonominální) je tvořen slovesnou (sponové sloveso) a jmennou (adjektivum, substantivum, ...) částí. Spona v určitém tvaru se označuje Pred. Jmennou část přísudku označujeme funkcí Pnom a zavěšujeme ji přímo na sponu (Pred).

V našem pojetí za sponu pokládáme pouze sloveso být, ačkoli v běžných mluvnicích to bývá i stát se apod.

V části 3.3.6.3 v kapitole 3.3.6 je zmíněn problém zaměnitelnosti (tvarové podobnosti) jmenné části přísudku a doplňku.

Pokud spona ve větě chybí (je elidována), postupuje se tak, jak je u elips obvyklé (viz kap. 3.4.1) a všechny uzly, které by byly na nepřítomné sponě zavěšeny (tedy včetně jmenné části), dostávají afun ExD (viz též část 3.3.1.7.13).

Z tohoto pravidla však existují výjimky týkající se slov třeba, nutno, možno, záhodno a jejich případných negativních tvarů. U těch nepovažujeme chybějící sponu za defekt věty, jedná se o tzv. lexikalisovanou elipsu. V případě nepřítomnosti spony dostávají tato slova rovnou afun Pred a přebírají tak ve stromě funkci celého predikátu. Ve výše zmíněné kapitole je tomuto jevu věnována část 3.4.1.4.1.

Je-li jmenná část přísudku vyjádřena nominativním tvarem substantiva (kterým bývá obvykle vyjádřen i subjekt) a jsme-li na pochybách, kterému substantivu ve větě přiřadit Pnom a kterému Sb, můžeme si pomoci tak, že se je pokusíme užít v instrumentálu. To, které takto přetransformovat lze (diamant je drahokamem), dostane funkci Pnom.

Pnom je zvýrazněno:

Tento způsob vyjádření se vyskytuje omezeně. Vždy je také třeba zkontrolovat, zda nejde o nějaké Adv (např. ve větě bylo to roku 1921 jde o adverbiale času, kap. 3.3.5).

Je-li Pnom slovesné, není vždy snadné rozlišit pasívum a stav. K tomu viz část 3.3.1.7.14.

Jmenné tvary neuter (platno, jasno, zřejmo) dostávají afun Pnom, pokud můžeme do věty vložit zájmenný tvar dativu. Nemůžeme-li jej vložit, jde o afun Adv. Tento rozdíl je zachycen v následujících příkladech:

V části 3.3.1.7.12 níže je možno se dozvědět, že slovo Sněžka jsoucí subjektem závisí na sponě je, zatímco ve tvaru akusativu Sněžku je objektem na infinitivu.

Pnom je zvýrazněno:

Pnom je zvýrazněno:

Platí, že číselný výraz dostane funkci Pnom, jen když je ve větě subjekt. Není-li tomu tak, přejímá číselný výraz roli subjektu a může být rozvíjen atributem (tohoto problému se dotýká též část 3.7.3.3 v kapitole 3.7.3):

Pnom je zvýrazněno:

Neslovesná část přísudku může být vyjádřena pouze výše zmíněnými osmi možnostmi. Předložkový pád, příslovce a citoslovce pokládáme za Adv.

Zvýrazněna jsou Adv:

Také vazby s jako nepokládáme za Pnom, jde o srovnání, které má platnost Adv, ale díky elipse používáme často afun ExD. O zacházení s těmito vazbami se lze dočíst v kapitole 3.7.9.

ExD jsou zvýrazněna:

Rozvíjení slovesně jmenného přísudku se řídí analogickými pravidly jako rozvíjení složeného přísudku (část 3.3.1.6.2). Subjekt je vždy zavěšen na sponě (př. 1). Pozor! Zatímco v uvedeném příkladě je Sněžka subjektem, v příkladě je vidět Sněžku (př. 2) je slovo Sněžku objektem visícím na vidět.

Valenční doplnění (Obj i Adv) závisí na členu s touto valencí (zpravidla Pnom - př. 3). Na Pnom mohou viset i volná adverbiale, pokud k ní silně významově tíhnou. Necítíme-li však toto tíhnutí (zvláště u místních, časových a široce zřetelových určení), zavěšujeme je na sponu (př. 4).

Přísudek čistě jmenný (nominální) obsahuje jen neslovesný výraz. Jeví se jako sponově jmenný s elipsou spony. Řešíme ho pomocí funkce Exd (viz kapitolu 3.4.1).

Jak je uvedeno již v části 3.3.1.7.1, existují z tohoto pravidla výjimky u slov třeba, nutno, možno, záhodno a jejich případných negativních tvarů. V těchto případech nepovažujeme chybějící sponu za defekt věty, jedná se o tzv. lexikalisovanou elipsu. Tato slova dostávají v podobných větách rovnou afun Pred a přebírají tak ve stromě funkci celého predikátu. V kapitole o elipsách je tomuto jevu věnována část 3.4.1.4.1.

Při zachycování složeného tvaru být a participia pasivního je třeba rozlišovat, kdy jde o děj, tzn. skutečně o trpný tvar (př. 1), a kdy jde o stav, tj. slovesně jmenný přísudek (př. 2).

Při stavovém pojetí děje v opisném pasívu a při ztlumení dějového významu v něm je obtížné rozlišit mezi obojí funkcí. Rozdíl opisného pasíva a přídavného jména se sponou lze poznat zpravidla jen z kontextu. Například ve větě hrad byl tehdy už vystavěn se bude jednat o stav a ve větě hrad byl vystavěn za Karla IV. půjde o pasívum dějové.

Pomoci nám mohou také následující fakta. Stav se většinou vyjadřuje dokonavým slovesem a příčestí trpné lze u něj nahradit složeným adjektivem (ve větě úkol je v čase promyšleně rozložen je rozložit sloveso dokonavé a tvar rozložen lze nahradit tvarem rozložený). Naproti tomu dějové pasívum bývá vyjádřeno slovesem nedokonavým, je u něj možná transformace do zvratného pasíva a může být doplněno instrumentálem původce děje (ve větě obilí je koseno sedlákem je přítomen původce děje sedlák, kosit je nedokonavé sloveso a jeho tvar je možno transformovat na kosí se).