V části 3.3.7.1.1 zjistíte, kam se podřadicí spojky ve stromě zavěšují a které to jsou. Na tomto místě je vytvořen jejich seznam. Jak nahlédnete, některé spojky ze seznamu jsou dvojslovné. Jak se chováme k nim a jak je zavěšujeme, je popsáno v části 3.3.7.1.2. Další odlišnou spojkou je spojka li připojovaná pomlčkou, ukážeme si ji v části 3.3.7.1.3.
Některých problémů okolo napojení (zavěšení) vedlejších spojkových vět se dotkneme v části 3.3.7.1.4. Dozvíte se, že se může stát, aby spojka byla zavěšena na předložku, a něco o rozdělených souslovích proto-že a přesto-že. Konečně v části 3.3.7.1.5 zjistíte, že to, co může viset na spojce (tedy to, co je jí uvozeno), nemusí být vždy celá vedlejší věta, ale může to být i pouhý samostatný větný člen (aniž by se jednalo o elipsu řešenou pomocí ExD).
Odkazy na Šmilauerovu NS: OČ II. A. AA. 2., Odd 3 určování I. A. FF. 2., Odd 3 určování I. A. BB. 2. (3), Odd 3 určování II. A. CC. 1., Odd 3 určování III. D. {AA. BB. CC.()() DD.()} 4., Odd 3 určování IV. (I) A. FF., Odd 3 určování IV. (II) B. 4.
Vedlejší věty (klause) jsou vztažné a spojkové. U vztažné věty se zavěsí přímo její predikát na své místo ve větě nadřízené (na slovo, které rozvíjí), vztažné slovo zaujme nějakou funkci uvnitř své vedlejší věty (př. 2). Jde-li však o větu spojkovou, je tato spojka, která dostane afun AuxC, umístěna mezi rozvíjené slovo a predikát vedlejší věty. Stane se tak technicky řídícím uzlem celé své klause (př. 1).
Podřadicích spojek, které označujeme AuxC, je značné množství. Často jsou homonymní, mohou tedy plnit i jiné funkce. Na příklad slovo co je spojkou AuxC jen ve významu časovém (blízkém spojce když), zvláště následuje-li za odkazovacími výrazy poté, mezitím, zatím, nebo je-li součástí 'vícečlenné' spojky jen co.
I když jsou i takové spojky (např. aniž), které mohou vystupovat zároveň jako podřadicí (AuxC) i koordinační (Coord), velká většina spojek patří pouze do jedné z těchto dvou kategorií a nesmí se zaměňovat (koordinační spojky viz v části 3.5.1.6 v kap. 3.5.1).
Seznam podřadicích spojek AuxC: aby, ač, ačkoli, ačkoliv, aniž, ať, ať již, ať už, až, byť, co, dokud, i kdyby, i když, jak, jakkoli, jakkoliv, jakmile, jako, jakož, jelikož, jen co, jestli, jestliže, kdežto, kdyby, kdykoli, kdykoliv, když, leda, ledaže, ledva, ledvaže, -li, mezitímco, nechť, než, nežli, pakli, pakliže, pokud, poněvadž, potéco, protože, přestože, sotva, sotvaže, takže, třeba, třebas, třebaže, zatímco, zda, zdali, že
Většina spojek je tvořena pouze jedním slovem. Jsou však i spojky dvojslovné a ty nám pak ve stromu zabírají dva uzly. Abychom je tedy mohli zachytit, používáme funkci AuxY. Z dvojslovné spojky vybereme jedno slovo (podle následujících příkladů), které zaujme posici celé spojky. Dostane afun AuxC a bude zavěšeno podle výše řečených pravidel mezi rozvíjené slovo a predikát vedlejší věty. Druhé (zbylé) slovo zavěsíme na toto AuxC a označíme jej zmíněnou afun AuxY. (O této funkci se píše v kapitole 3.3.7.7, kde je část 3.3.7.7.5 věnována právě podřadicím spojkám.)
V následujících příkladech je zvýrazněna část s afun AuxC:
I tato spojka tvořící samostatný uzel se zavěšuje stejně jako všechny ostatní spojky. Pomlčka, která se před ní nachází, dostane afun AuxG a zavěsíme ji přímo na uzel li (podle kap. 3.3.8.4, část 3.3.8.4.7). Slovo nacházející se před pomlčkou zastává svoji běžnou funkci ve větě. Je-li tedy predikátem (př. 1), bude viset na spojce, je-li jiným větným členem (př. 2), zavěsí se tam, kam patří podle anotačních pravidel.
Pokud nadřízená věta obsahuje nějaký odkaz (odkazovací slovo), který odpovídá připojované větě, nemusí být zcela jasné, kam podřízenou větu (tedy technicky spojku) zavěsit. Obecně se o tomto problému hovoří v kapitole 3.7.4. Zde si povšimněme některých problémů týkajících se spojek.
Je-li odkazovacím slovem zájmeno to (příp. v pádě), je podle pravidel (část 3.7.4.1) vedlejší věta (ve funkci Atr) zavěšena na toto zájmeno, jak ukazuje příklad 1. Pokud je však tato vedlejší věta spojková a zájmeno to by bylo v předložkovém pádě, může se stát, že právě toto zájmeno bude vynecháno a ve větě zbyde pouze předložka. Potom můžeme vedlejší větu (tedy technicky spojku) zavěsit přímo na tuto předložku. Její predikát dostane ovšem takovou afun, jakou by dostalo zájmeno to, nebylo-li by vynecháno. Tento případ je ukázán na příkladě 2.
Jak je uvedeno v části 3.7.4.2, adverbiální odkazy i adverbiální klause, na něž odkazují, se zavěšují vedle sebe (nejde-li o případ odkazovacího to). Platí to i pro sousloví proto, že, přesto, že, poté, co, mezitím, co, zatím, co, ..., ze kterých vznikly jednoslovné spojky (protože, přestože, potéco, mezitímco, zatímco, ...), pokud jsou v textu napsána odděleně.
Někdy se může stát, že spojka podřadicí nepřipojuje vedlejší větu, ale pouze samostatný větný člen. Často se tak stává u spojek jako a než, tento problém je podrobně popsán v kapitole 3.7.9. Může se tak stát ale i u jiných, běžných spojek. Obecné kriterium, které rozhodne, kdy jde o skutečný větný člen, je, že připojovaný člen nejde běžně rozšířit ve větu (klausi) - nelze nic doplnit. Pokud cosi doplnit lze, pokud tedy na místě za spojkou měla správně stát úplná věta (klause), jde o případ elipsy, kdy z klause zbyl jen některý její člen. Ten tedy dostane afun ExD, neboť nad ním schází predikát. O vskutku samotné větné členy, které jsou připojeny spojkami (a dostanou proto některou běžnou afun, v našem případě a patrně většinou, či dokonce vždy Adv), jde třeba v následujících příkladech (Adv je zvýrazněno):
Jindy půjde o ExD, protože o případ elipsy v klausi:
