Česká lingvistická olympiáda

Přesuny vlakem opravdu zbožňuji, i když dvanáct hodin do Lublaně není úplně ideální náplň slunné prázdninové neděle. Cestu jsem si užila, škoda jen, že jsem většinu Rakouska neviděla kvůli neustále se připomínajícímu spánkovému deficitu. Jelikož nejsem šotouš, vlaky bohužel nerozlišuji (maximálně tak na osobní a rychlíky), takže mě zanechávají zcela chladnou a žádné pocity nostalgie se nedostavují.

Lublaň je úžasné město. Velké asi jako Plzeň, okrajové čtvrti s vilami, klid, docela málo lidí. Jsme jediní, kdo si stěžuje na cenu piva, ostatní si pochvalují, jak je levné. Jezdí tady asi třicet autobusových linek včetně nočních. Ale to vůbec nevadí, protože napříč se dá Lublaň přejít asi za dvě hodiny, veškeré pamětihodnosti se dají stihnout za den.

Hned v pondělí okusíme atmosféru hlavního města Slovinska a okamžitě se zarazíme. Podle mapy (první den jsme ji ještě používali) se máme vydat podél řeky Ljubljanice. Stojíme na mostku, ale pod námi je akorát kanál asi metr široký! Naštěstí pak zjistíme, že to byl pouze jakýsi potok, i když ani řeka samotná není žádná dračice. Centrum si křížem krážem prochodíme už za jedno odpoledne. Já, kvůli věku abstinent, samozřejmě nemůžu posuzovat cenu piva, proto nadávám na předraženou zmrzlinu.

Vedoucí izraelské výpravy je kapitola sama pro sebe. Též zvaný beachboy (později bitchboy). Asi nejextrovertnější člověk, jakého jsem kdy viděl, neustále se snaží někoho balit, ale moc mu to nejde. Překvapený, když chtěl jet se Švédkami taxíkem do centra, že chtěly jít pěšky.

Beachboy se vyznačoval také svou zálibou v blondýnkách, tudíž žádné postřehy nemohu poskytnout.

Lekce salsy, avizovaná jím od samého začátku, byla každý večer „tomorrow“. Až poslední večer se ukázalo jeho pravé taneční umění, když smíchal všechny možné tance dohromady a ještě byl úplně mimo rytmus.

Pochváleny budiž taneční. Při lekci slovinského národního tance (polky) se naše česká výprava opravdu blýskla a překonala i instruktory.

Taneční parket (ještě pár minut předtím jídelna) se hemžil páry, motajícími se do rytmu či nerytmu, osamělými dívkami, čekajícími na vhodné partnery, i jedinci, tančícími s koštětem. Zatímco brazilská výprava rozdávala přívěsky s národními barvami, my, Češi, jsme naučili zbytek účastníků alespoň základy (ona polka skončila spíše jako pseudopolka, každopádně o zábavu bylo postaráno).

Následný noční výlet s beachboyem po Lublani je taky zážitek nad zážitky. Nejdřív hledá údajnou salsa párty. Když zjistí, že už skončila, shání nějaký dobrý klub. Prý je tady Top klub, v šestém patře. Vlezeme do výtahu v počtu osm a celý ho zaplníme. Beachboy se diví, proč nejede, tak nakonec mačkáme knoflík šest. Nic se neděje. Mačkáme ostatní, ale funguje až knoflík pro přízemí. Otvírají se dveře. Několik lidí se na nás divně dívá, tak dveře zase zavíráme. Zase žádný knoflík nefunguje. Otvíráme dveře a nenápadně mizíme.

Úlohy byly poměrně zajímavé, i když Pralinka je rozhodně pestřejší. Tam totiž všechny úlohy kopírovaly jednotnou šablonu: zadán nějaký korpus, úlohy – přeložte do, přeložte z, najděte nejednoznačnost. Navíc je překládal nějaký Bulhar, který se domníval, že umí česky. Neuměl. Nejenže jednou přeložil possum jako vačice a jednou ponechal possuma, takže jsme v úloze měli trochu chaos. Navíc vačice se vyskytovala ve spojení „spací vačice“ – takže asi přechýlený spací vak. Taky měl docela divný slovosled a ovlivnil řešení jedné úlohy přeložením „sharp-pointed“ jako zaostřený, oproti správnému „naostřený, zbroušený do špičky“. Vrcholem pak bylo vymýšlení nových slov. Schválně, jak byste vytvořili dokonavý vid od předpokládat? Je to „předpoložit“ a znamená to asi „odhadnout“.

Přesto jsme se měli dobře, hodně jsme se zasmáli. Hlavně při řešení týmové úlohy, kde padaly v zoufalství výroky jako: „Za tím, co je před tím, následuje vždy to, co je po tom.“ Mělo to vyjadřovat, že po znaku X vždy následuje znak Y, přičemž tato vlastnost není komutativní. A vůbec, byla to skvělá zkušenost. Určitě můžu doporučit všem, které baví lingvistika, aby se podívali na Pralinku a zkusili si něco vyřešit nebo rovnou zapojili svou školu do ČLO. Kdo ví, třeba se potkáme příští rok na národním, nebo i mezinárodním kole!

Jirka Kozlík a Bětka Vítková