3.5.2. Aposice Apos, afun-Ap

Na počátku si v části 3.5.2.1 vymezíme, co budeme chápat jako aposici. Co budeme označovat funkcí Apos, co budeme dělat s dalšími případnými uzly a jak tedy aposici formálně zachycujeme, si popíšeme v části 3.5.2.2. Tato část také obsahuje seznam možných výrazů, které mohou aposici uvádět. Část 3.5.2.3 je o odlišení aposice a některých jiných větných vztahů, s kterými by mohla být zaměňována (determinace, koordinace a parentese).

Odkaz na Šmilauerovu NS: Odd 4 přístavek (aposice) 87-89 (kompletní).

3.5.2.1. Vymezení aposice

Aposice je vztah, kdy se táž představa označuje dvojím, trojím či vícerým způsobem. Členy aposice jsou stejným větným členem, bývají ve stejném pádě a mohou se zaměnit:

se žádostí se obrátili na O. Koktana, správce vepřína.

Podmínka formálního tvaru (pádu) nemusí být dodržena, pokud v aposičním vztahu vystupují adverbiální určení. Při tak velkém repertoáru jazykových prostředků pro jejich vyjádření se aposiční vztah může vyjádřit i jinak:

usmrtili ho tajně, např. vyšší dávkou morfia.

Narozdíl od pojetí Šmilauerova je naše vymezení aposice užší: za aposiční vztah nepovažujeme typy přívlastku specialisujícího, jako např. rosinky sultánky, slečna sousedka, my Češi (viz část 3.3.3.3.2 v kap. 3.3.3) a také příslovečná určení jako dole pod podlahou, letos v únoru, nahoru na kopeček (viz části 3.3.5.3 a 3.3.5.4 v kap. 3.3.5). Taktéž za aposici nepovažujeme případ, kdy zdánlivě aponované členy není na co zavěsit (chybí člen pro afun Apos - viz dále) - takové členy visí vedle sebe bez označení aposice.

Jako aposici ale chápeme i položky dotazníku či seznamu oddělované dvojtečkou či jiným grafickým symbolem (př. 6 v následující části).