vallex 4.5

hide chapters
>

Valence sloves a její zachycení ve slovníku VALLEX

Úvod

Jazykový popis se tradičně dělí na dvě základní složky: gramatiku a lexikon. Gramatika popisuje zákonitosti přirozeného jazyka pomocí pravidel, která lze uplatnit na celé třídy slov, zatímco lexikon představuje inventář lexikálních jednotek s jejich specifickými charakteristikami.

Valence je typickým příkladem jazykového jevu na hranici mezi gramatikou a lexikonem. Valencí se označuje schopnost lexikální jednotky vázat na sebe určitý počet závislých jednotek. Její zásadní pozice v jazykovém systému je dána tím, že ačkoli jde o vlastnost lexikálně podmíněnou, sehrává centrální úlohu v syntaxi při utváření větné struktury (Sgall, 2006). Valence se primárně vztahuje k významové rovině jazyka, tedy k hloubkové větné stavbě. Vyznačují se jí autosémantické slovní druhy: substantiva, adjektiva, některá adverbia a zejména slovesa, jež díky své valenci vytvářejí centrum věty.

Termín valence v lingvistické literatuře poprvé užil v polovině 20. století francouzský syntaktik Lucien Tesnière (1959). V současnosti náleží valence ke klíčovým konceptům mnoha lingvistických teorií, a to nejen teorií založených na závislostní koncepci, jmenujme za všechny Model Smysl↔Text (Mel'čuk, 1988) a Funkční generativní popis (Sgall et al., 1986b). Koncept valence dnes sehrává zásadní roli i ve vlivných postgenerativních teoriích, jako jsou Lexikálně-funkční gramatika (LFG) (Bresnan, 1982; Bresnan, 2001), Head-driven Phrase Structure Grammar (HPSG) (Pollard – Sag, 1994) nebo Tree Adjoining Grammar (TAG) (Joshi et al., 1975; Joshi, 1985).1

Zhruba od 90. let 20. století jsou valenční teorie aplikovány na velká jazyková data. Lexikální zdroje obsahující informaci o valenci jsou vytvářeny s ohledem na možnosti dalšího využití valenční charakteristiky sloves (i dalších slovních druhů) jednak při budování syntakticky anotovaných korpusů (jako jsou níže zmíněné korpusy Penn Treebank a Pražský závislostní korpus (PDT)), jednak v nástrojích pro zpracování přirozeného jazyka. Valence hraje zásadní roli především v těch aplikacích, které pracují s významem, např. ve strojovém překladu, sumarizaci textu a automatické desambiguaci významů, pro něž jsou základními předpoklady syntaktická analýza a rozlišení významů jednotlivých slov. Formalizace, která tvorbu lexikálních zdrojů nutně provází, zároveň umožňuje ověření a kontrolu bezrozpornosti, konzistentnosti a teoretické i empirické adekvátnosti přijatých základních postulátů a jejich případnou modifikaci.

Pro ilustraci uveďme některé významné zahraniční projekty zaměřené na popis valence. PropBank2 je anglický projekt zaměřený na anotaci predikátových argumentových struktur sloves z Penn Treebanku3 (Kingsbury et al., 2002; Palmer et al., 2005). Tento projekt zohledňuje především syntaktické chování sloves. Argumenty sloves jsou obohaceny o sémantické role uložené v lexikální databázi VerbNet,4 která vychází ze sémantické klasifikace sloves vytvořené B. Levinovou (Levin, 1993). Sémantické třídy vymezené Levinovou jsou ve VerbNetu dále subklasifikovány a opatřeny syntaktickou informací (Kipper et al., 2006). Jak PropBank, tak VerbNet je propojen v rámci projektu SemLink 5 (Palmer, 2009) s lexikální databází FrameNet,6 která představuje další sémanticky orientovaný lexikální zdroj, popisující valenci nejen anglických sloves, ale i substantiv, adjektiv a adverbií (Baker et al., 1998; Fillmore et al., 2002; Ruppenhofer et al., 2006).

Z lexikálních zdrojů popisujících slovanské jazyky jmenujme především Explanatory Combinatorial Dictionary of Modern Russian (Mel'čuk – Zholkovsky, 1984), představující lexikální komponentu Modelu Smysl↔Text (Mel'čuk, 1988). Tento slovník, zachycující kromě syntagmatických vztahů (odpovídajících valenci) též paradigmatické vztahy mezi lexikálními jednotkami, patří bezesporu k nejpropracovanějším valenčním slovníkům. V současnosti vzniká rozsáhlá lexikální databáze polských sloves Walenty 7 s informací o subkategorizačních rámcích sloves doplněná o některé další syntaktické rysy (Przepiórkowski et al., 2014). Z polských valenčních slovníků jmenujme ještě rozsáhlý Słownik syntaktyczno-generatywny czasowników polskich s explicitním popisem valenční struktury polských sloves (Polański, 1980–1992). Bulharština má k dispozici do elektronické verze konvertovaný valenční slovník tisíce nejčastějších bulharských sloves vzniklý na konci 80. let (Popova, 1987; Balabanova – Ivanova, 2002). Pro slovenštinu byl na základě korpusového materiálu vytvořen Valenčný slovník slovenských slovies na korpusovom základe (Ivanová et al., 2014), navazující na Valenčný slovník slovenských slovies (Nižníková – Sokolová, 1998) a na Valenčný slovník slovenských slovies 2. zväzok (na korpusovom základe) (Nižníková, 2006), do něhož se promítly nové teoretické poznatky z oblasti valence a detailně vypracovaná sémantická klasifikace sloves.

Z českých valenčních slovníků uveďme především dva tištěné slovníky Slovesa pro praxi (Svozilová et al., 1997) a Slovník slovesných, substantivních a adjektivních vazeb a spojení (Svozilová et al., 2005), vycházející z Danešovy koncepce větných vzorců (Daneš – Hlavsa, 1987). Z elektronických slovníků jmenujme (bohužel nikdy nezveřejněný) plně automaticky vytvořený Český syntaktický lexikon; tento slovník, vycházející z teoretického zázemí Funkčního generativního popisu, obsahuje kromě informace o valenční struktuře sloves též informaci o diatezích, reflexivitě a kontrole (Skoumalová, 2001). Stejný teoretický aparát využívá i slovník PDT-Vallex8 (Hajič et al., 2003; Urešová, 2011), popisující valenční charakteristiku všech výskytů sloves (a dále některých jmen a adjektiv) v Pražském závislostním korpusu9 (PDT). Pro češtinu byla dále vyvinuta lexikální databáze VerbaLex, využívající konceptu synsetů (řad synonymních lexikálních jednotek sloves) z české verze EuroWordNetu, které byly obohaceny o informaci o jejich valenční struktuře (Hlaváčková – Horák, 2005; Hlaváčková, 2008).

Předkládaný Valenční slovník českých sloves (dále též VALLEX 4.5)10 poskytuje informace o valenční struktuře českých sloves v jejich jednotlivých významech, které charakterizuje pomocí glos a příkladů; tyto základní údaje jsou doplněny o některé další syntaktické a sémantické charakteristiky. VALLEX 4.5 zachycuje 4664 českých sloves náležejících 2772 lexémům, které odpovídají 6859 lexikálním jednotkám, tedy „daným slovesům v daném významu“ (počítáme-li vidové protějšky zvlášť, jde – bez iterativ, jež nejsou detailně zpracována – o 11083 lexikálních jednotek).

Anotace komplexních predikátů s kategoriálním slovesem pokrývá celkem 146 kategoriálních sloves a 292 predikativních jmen odpovídajících 118 slovesným, resp. 353 jmenným lexikálním jednotkám, které dohromady tvoří 1524 komplexních predikátů. VALLEX 4.5 dále charakterizuje 2912 sloves ve 2751 lexikálních jednotkách, která vyjadřují či mohou vyjadřovat reciproční vztahy (počítáme-li vidové protějšky zvlášť, jedná se o 4468 lexikálních jednotek pro neiterativa), a 2303 sloves ve 2049 lexikálních jednotkách s možností vyjadřovat reflexivitu (jde o 3307 lexikálních jednotek, počítáme-li vidové protějšky jednotlivých neiterativ zvlášť). Nově VALLEX 4.5 klasifikuje reflexivní slovesa (tedy slovesa se slovotvorným morfémem se/si v lemmatu na základě syntakticko-sémantického vztahu k jejich nereflexivním protějškům – tímto způsobem charakterizuje 1525 reflexivních sloves v 1545 lexikálních jednotkách (jde o 2501 lexikálních jednotek, počítáme-li vidové protějšky jednotlivých neiterativ zvlášť).

  Valence sloves a její zachycení ve slovníku VALLEX

Valenční charakteristika sloves

Při popisu valenční charakteristiky sloves vycházíme z valenční teorie Funkčního generativního popisu (FGP, viz zvláště Sgall, 1967; Sgall et al., 1986), která navazuje na klasickou evropskou lingvistiku, především na L. Tesnièra (1959), a částečně na studie Fillmorovy (1968; 1977). Stručně zde shrneme základní principy této valenční teorie, vypracované zejména J. Panevovou (1974–75; 1980).

Valence ve FGP primárně přináleží tektogramatické rovině, tedy rovině významové (hloubkové) stavby věty (k tektogramatické rovině viz především Sgall et al., 1986). S valencí slovesa je spojena dvojí distinkce, a to (i) rozdíl mezi aktanty (argumenty, vnitřními doplněními) a volnými doplněními (adjunkty) a (ii) rozdíl mezi doplněními obligatorními a fakultativními.

1  Aktanty a volná doplnění ve FGP

Valenční doplnění jsou ve FGP jednotkami tektogramatické roviny a jsou chápána jako funkce větných členů roviny povrchové syntaxe. Valenční doplnění jsou tříděna na aktanty a volná doplnění. Mezi aktanty patří doplnění tradičně chápaná jako objektová a dále ta doplnění, jejichž protějškem je povrchový subjekt. Volná doplnění jsou především doplnění adverbiálního typu.11 Na rozhraní mezi aktanty a volnými doplněními stojí tzv. kvazivalenční doplnění, specifické postavení dále zaujímají doplnění tvořící součást víceslovných lexikálních jednotek. Určitý druh doplnění je pak aktantem nebo volným doplněním ve všech svých výskytech. Doplnění jsou označována tzv. funktory, udávajícími typ syntakticko-sémantického vztahu valenčního doplnění k řídícímu slovesu.

FGP při studiu valence klade důraz na práci s operativními (testovatelnými) kritérii. Kritéria pro třídění slovesných valenčních doplnění byla formulována zejména Panevovou (1974–75; 1980):

  • Může dané doplnění rozvíjet jedno sloveso (jeden jeho výskyt) víc než jednou (odhlížíme-li od koordinace a apozice)? 

  • Může dané doplnění rozvíjet (a) jakékoli sloveso (odhlížíme-li od obsahových omezení), nebo (b) jen některá slovesa tvořící omezenou skupinu, která mohou být specifikována výčtem?

Pokud doplnění může rozvíjet dané sloveso jen jednou a odpovídá charakteristice (iib), jde o aktant. FGP na základě empirických zkoumání rozlišuje u sloves celkem pět aktantů: Konatel / Aktor (dále též ACT), Patiens (PAT), Adresát (ADDR), Výsledek děje / Efekt (EFF) a Původ (ORIG). Aktanty jsou pro určité sloveso charakteristické, představují tak konstitutivní prvky jeho valenční struktury, např. Matěj.ACT daroval dětem.ADDR mapu.PAT., Prezident.ACT ho.PAT jmenoval generálem.EFF. a Petra.PAT od ní.ORIG dělily dva roky.ACT. Podrobnější charakteristiku aktantů uvádíme níže.

Pro volná doplnění platí specifika (i) a (iia): volné doplnění může rozvíjet jakékoli sloveso (případné omezení na slučitelnost slovesa a volného doplnění je dáno spíše obsahovými vztahy než syntaktickými rysy), a to i více než jedenkrát, např. Včera.TWHEN večer.TWHEN jsem šel pozdě.TWHEN spát., Prostírání najdeš v příborníku.LOC ve druhé polici.LOC dole.LOC. K valenční struktuře slovesa (v užším slova smyslu) volná doplnění náleží pouze tehdy, pokud je jejich výskyt obligatorní (viz níže), srov. valenční doplnění místa LOC ve větě Na zimu ptáky umístí v zateplené místnosti.LOC. vs. nevalenční LOC Pracoval na zahradě.LOC. Volná doplnění jsou (na rozdíl od aktantů) sémanticky distinktivní. Jejich úplný seznam lze najít v monografii Panevové et. al (2014); seznam volných doplnění, která mohou být valenční, je uveden níže v odd. GUIDE > 3.2 (a to včetně jejich prototypické morfematické charakteristiky).

Další rozdíl mezi aktanty a volnými doplněními se týká jejich povrchové realizace: zatímco aktanty v povrchové struktuře věty obvykle nabývají vlivem slovesa určité formy, tj. jejich morfematické vyjádření je určováno požadavky řídícího slovesa (tzv. rekcí) (např. rozbít sklenici, bránit výstavbě, doufat ve vítězství), forma volných doplnění typicky není řízena slovesem, ale bývá dána jejich významem, např. děti přišly domů / do školy / na hřiště.

Vedle těchto dvou typů závislostních vztahů, tedy aktantů a volných doplnění, je vhodné uvažovat též o třetím typu, o tzv. kvazivalenčních doplněních, která vykazují hybridní chování: sdílejí některé rysy s aktanty (i–iii) a jiné s volnými doplněními (iv–vi) (více viz Lopatková – Panevová, 2006; Panevová et al., 2014):

  • jde o rekční doplnění sloves,

  • vyskytují se u omezené skupiny sloves,

  • jeden výskyt slovesa nemohou rozvíjet více než jedenkrát,

  • jsou sémanticky homogenní,

  • nepodléhají tzv. posouvání (viz následující oddíl) a

  • ve většině případů jsou fakultativní (test pro rozlišení obligatorních a fakultativních doplnění představujeme níže).

Rysy kvazivalenčních doplnění vykazují následující typy doplnění: Překážka (OBST), např. poranit se o střep.OBST, Prostředník (MED), např. zatahat někoho za rukáv.MED,12 Rozdíl (DIFF), např. inflace se zvýšila o 5 %.DIFF, a Záměr (INTT), např. jít do lesa na jahody.INTT, jít nakoupit.INTT.

Mimo distinkci aktant vs. volné doplnění se nacházejí doplnění, která spolu se slovesem vytvářejí jedinou víceslovnou lexikální jednotku jedinou víceslovnou lexikální jednotku. Z hlediska valenční teorie FGP se k nim řadí doplnění odpovídající závislé části komplexních predikátů13 a doplnění reprezentující závislé části idiomů.

Závislá část komplexních predikátů (CPHR) je ze své povahy vždy obligatorní, u kategoriálního slovesa se může vyskytovat pouze jedenkrát, její lexikální naplnění je omezené na výčet predikativních jmen a její forma je dána rekcí slovesa, např. dělat chyby.CPHR, činit někomu výtky.CPHR (více viz Kettnerová et al., 2018).

Závislé části idiomů (DPHR) mohou být obligatorní, např. otočit si někoho kolem prstu.DPHR, padnout někomu do rukou.DPHR, nebo fakultativní, např. natahovat moldánky.DPHR; jejich forma může být dána rekcí, např. držet krok.DPHR s ostatními, hnout někomu žlučí.DPHR, nebo nemusí, např. Jeho poznámka mi ležela v žaludku.DPHR., Na srdci.DPHR mi leží jen tvé blaho., dané doplnění se u slovesa může vyskytnout více než jednou, např. nést kůži.DPHR na trh.DPHR.

1.1  Princip „kognitivního“ posouvání aktantů

Při klasifikaci aktantů se u slovesa v daném významu přihlíží k počtu aktantů, k jejich sémantice (týká se především třetího až pátého aktantu), k analogii s dalšími slovesy a též k jejich morfematické realizaci. V zásadě platí, že první dva aktanty, ACT a PAT, jsou určovány syntakticky, zatímco pro určení dalších aktantů se zohledňují sémantická kritéria. FGP se tak vyhýbá dvěma krajnostem: (i) subjektivismu v určování doplnění pouze na základě sémantických rysů doplnění bez ohledu na jeho povrchovou realizaci (Fillmore, 1968; Fillmore, 1977) a (ii) čistě syntaktickému vymezení doplnění, které nezohledňuje vztah doplnění ke slovesu (Tesnière, 1959).

U slovesa s jediným aktantem je tento aktant označen jako ACT bez ohledu na to, jakou kognitivní roli nese s ním korespondující situační participant,14 srov. Kameníci.ACT drtili kámen na drobný štěrk., Petr.ACT se chvěje zimou., Otec.ACT trpěl bolestmi., Vítr.ACT rozbil okno. i Okno.ACT se rozbilo., kde jako ACT označujeme doplnění odpovídající po řadě participantům s kognitivními rolemi „Agens“, „Nositel děje“, „Nositel stavu“, „Kauzátor“ a „sémantický Patiens“. Sloveso se dvěma aktanty pak má ve valenčním rámci vždy ACT a PAT, např. Jan.ACT rozbil vázu.PAT., Kniha.ACT patří Petrovi.PAT. a Jan.ACT blahopřál Petrovi.PAT k narozeninám. bez ohledu na sémantickou interpretaci, která plyne z lexikální povahy slovesa a slova, jež pozici aktantu zaujímá (zde jako PAT označen po řadě „sémantický Patiens“, „Posesor“ a „Recipient“).

Pokud tedy sloveso ve své sémantické struktuře participant s rolí „Agenta“, „Nositele děje / stavu“, „Kauzátora“ a/nebo „sémantického Patientu“ nemá, podléhají jeho aktanty tzv. kognitivnímu posouvání: u slovesa s jedinou valenční pozicí je daný aktant strukturován jako ACT; u slovesa se dvěma pozicemi jsou aktanty strukturovány jako ACT a PAT; slovesa se třemi a více valenčními pozicemi mají v rámci nutně ACT a PAT, u dalších valenčních pozic rozhoduje sémantika slovesa, sémantika jeho doplnění (a částečně i jejich morfematická forma), např. Kniha.ACT vyšla. (jako ACT je strukturován aktant odpovídající participantu s kognitivní rolí „sémantického Patientu“), Váza.ACT se rozbila. (ACT jako „sémantický Patient“) a Otec.ACT postavil dům.PAT z cihel. (PAT jako „Výsledek děje“), Jeník.ACT vyrostl z chlapce.ORIG v muže.PAT. (PAT jako „Výsledek děje“), Nemoc.ACT pochází z viru.PAT. (PAT jako „Původce stavu“), Petr.ACT bratrovi.PAT zamával. (PAT jako „Recipient“), Agentura.ACT Baltic News Service patří severským firmám.PAT. (PAT jako „Posesor“) (více viz zejména Panevová et al., 2014).

1.2  Charakteristika aktantů

Aktanty lze na základě výše zmíněných principů charakterizovat takto:

  • Aktor / Konatel (funktor ACT). Valenční doplnění Konatel je (levovalenční) aktant, který je vymezen jako první aktant slovesa – označuje doplnění zaplňující první syntaktickou pozici slovesa, např. Maminka.ACT upekla koláč., Voda.ACT naplnila jámu., Kniha.ACT vyšla. Jedná se o doplnění v aktivní konstrukci typicky vyjadřované v povrchověsyntaktické pozici subjektu (v případě pasivní konstrukce se jedná o doplnění se stejným sémantickým vztahem ke slovesu, např. Nakladatelství.ACT Odeon vydalo knihu. i Kniha byla vydána nakladatelstvím.ACT Odeon.). Ze sémantického hlediska Konatel typicky odpovídá široce pojatému „Agentu“, „Nositeli děje / stavu“, „Kauzátoru“, příp. „Proživateli“.

    Je-li jeden z aktantů vyjádřen dativní nebo akuzativní formou (a druhý nominativní formou), přihlíží se též k sémantice aktantu: vyjadřuje-li aktant s dativní či akuzativní formou „Proživatele“, hodnotí se tento aktant jako Konatel (a aktant v nominativu jako Patiens), např. Kniha se mi.ACT líbila., Bolela ho.ACT hlava.

  • Patiens (funktor PAT). Valenční doplnění Patiens je (pravovalenční) aktant, který je vymezen jako druhý aktant slovesa – označuje doplnění zaplňující druhou syntaktickou pozici slovesa, např. Marie postavila vázu.PAT na stůl., Maminka upekla koláč.PAT., Kniha patří Janovi.PAT., Jan se vzdal odměny.PAT., Petr se učil zahradníkem.PAT., Vyprávěl nám o dovolené.PAT. Jedná se o doplnění v aktivní konstrukci prototypicky vyjadřované v povrchověsyntaktické pozici přímého objektu (v případě pasivní konstrukce se jedná o doplnění se stejným sémantickým vztahem, např. Nakladatelství Odeon vydalo knihu.PAT. i Kniha.PAT byla vydána nakladatelstvím Odeon.). Aktant Patiens prototypicky koresponduje s participantem s kognitivní rolí „sémantického Patientu“.

    Vyjadřuje-li aktant realizovaný dativní nebo akuzativní formou „Proživatele“ a má-li druhý aktant formu nominativu, hodnotí se aktant v nominativu jako Patiens (a dativní nebo akuzativní aktant jako Konatel), např. Kniha se mi líbila.PAT., Bolela ho hlava.PAT.

  • Výsledek děje / Efekt (funktor EFF). Valenční doplnění Efekt je (pravovalenční) aktant, který se uplatňuje u sloves se třemi (a více) syntaktickými pozicemi. Funktor EFF je přiřazován zejména doplněním obsazujícím třetí syntaktickou pozici u sloves; tato pozice odpovídá jednak „doplňku doplňovacímu“ (viz doplněk u tzv. sloves neplnovýznamových, Šmilauer, 1966), jednak jde o druhý věcný předmět sémanticky odpovídající „Výsledku děje“. Obecně Efekt vyjadřuje vlastnost nebo stav, které má za jistého děje entita odpovídající aktantu Patiens nebo které se tomuto aktantu dějem přisuzují, např. Považoval Pavla za odborníka.EFF., Jmenovali ho ředitelem.EFF., My tomu říkáme efekt.EFF sněhové koule., Petr přeložil knihu do češtiny.EFF., Svazovali kmeny do voru.EFF.

  • Adresát (funktor ADDR). Valenční doplnění Adresát je (pravovalenční) aktant, který je vymezen jako aktant slovesa typicky vyjadřující participant s kognitivní rolí „Recipienta“, např. Otec dal dceři.ADDR k narozeninám knížku., Řekl synovi.ADDR pravdu., Bratrovi.ADDR nezaplatili dohodnutou mzdu., Celé dětství soupeřil s bratrem.ADDR o matčinu přízeň. Funktor ADDR se uplatňuje u sloves se třemi (a více) valenčními pozicemi. Jeho charakteristickým rysem je životnost. Typicky jde o doplnění vyjadřované v povrchověsyntaktické pozici dativního nepřímého objektu, např. Předal knihu Janovi.ADDR., Kniha byla předána Janovi.ADDR.

  • Původ (funktor ORIG). Valenční doplnění Původ je (pravovalenční) aktant, který je vymezen jako aktant slovesa vyjadřující participant s kognitivní rolí „Původce děje / stavu“, např. Vyrábějí ze dřeva.ORIG stoly i židle., Slyšel o neštěstí od sousedů.ORIG., Nevzal od něj.ORIG za práci peníze. Funktor ORIG se uplatňuje u sloves se třemi (a více) valenčními pozicemi.

1.3  Obligatornost vs. fakultativnost: dialogový test

Druhou distinkcí spojenou s valencí je rozdíl mezi doplněními obligatorními a fakultativními; tato distinkce reflektuje různou významovou těsnost jednotlivých doplnění.

Neobsazením některých pozic dochází k porušení významové úplnosti, což může vést i k porušení gramatické správnosti věty, např. *Petr dává., *Marie nenávidí., *Jan se choval. Doplnění obsazující takové valenční pozice se nazývají obligatorní.15 Jiné valenční pozice jsou sice pro dané sloveso charakteristické, jejich neobsazením však nevzniká významově ani gramaticky narušená věta, např. Zvonila (na něj), nikdo ale nepřišel otevřít., Eva se najedla (ovoce)., Dívka píše (mamince) dopis. Takové valenční pozice se označují jako fakultativní.

Ostatní pozice s velmi volným vztahem ke slovesu bývají obvykle označovány jako volné či též fakultativní, např. Jana se procházela (po lese)., Petr se budil (časně)., Eva si četla (pro své potěšení)., i když v teoretickém popisu bývají do valence slovesa (v širším smyslu) též často zahrnovány.

Pro určení obligatornosti a fakultativnosti doplnění se ve FGP používá tzv. dialogový test formulovaný Panevovou (Panevová, 1974–75; viz též Panevová, 1980). Dialogový test se užívá zejména k potvrzení nebo vyvrácení hypotézy, že určité doplnění je významově obligatorní, avšak není přítomno (tj. je vypuštěno) na rovině povrchové syntaxe. Dialogový test využívá podstatného rozdílu mezi otázkou po něčem, co má být posluchači známé, a otázkou po doplňující informaci. Na otázku po obligatorním členu slovesa mluvčí nemůže odpovědět Nevím. Dialogový test lze demonstrovat na následujícím dialogu:
A: Jan právě přišel.
B: Kam?
A: *Nevím.

Takový dialog se nejeví jako smysluplný. Bylo by ho možné pokládat za smysluplný jen za určitých okolností, kdy se posluchač přeslechl nebo je z kontextu zřejmé, že jeho otázka Kam? je eliptická (posluchač ví, na jaké místo Jan přišel, ale ptá se po bližším určení místa). Otázka Kam? tak má zcela jiný charakter než otázky po doplňující informaci typu Odkud?, Proč? apod. Odpovědi Nevím. na otázku po doplňující informaci nečiní dialog nijak deviantním, srov.:
A: Jan právě přišel.
B: Odkud? / Proč? / S kým?
A: Nevím.

Jestliže odpověď Nevím. na otázku po určitém doplnění slovesa není možná, je takové doplnění chápáno jako doplnění na tektogramatické rovině obligatorní, které však může být z povrchové struktury věty za určitých podmínek vypuštěno.

Dialogovým testem lze také zjistit, že určitá doplnění objektového typu (odpovídající aktantům, viz výše) nejsou dle uvedeného testu obligatorní, ačkoli je zřejmé, že patří k valenčnímu rámci slovesa; smysluplnost dialogu není odpovědí Nevím. porušena v případě, že mluvčí odpovídá posluchači na otázku po fakultativním aktantu. Při otázce po obligatorních aktantech odpověď mluvčího Nevím. možná není, srov.:
A: Koupil nové auto.
B: Od koho?
A: Nevím.
B: Kdo?
A: *Nevím.

1.4  Valenční rámec ve FGP

Do struktury valenčního rámce patří všechny aktanty (bez ohledu na jejich obligatornost) a ta volná doplnění, která jsou obligatorní; v tomto smyslu hovoříme o standardním valenčním rámci. Do standardního valenčního rámce náleží též doplnění kategoriálních sloves a doplnění slovesných idiomů, která s daným slovesem tvoří víceslovnou jednotku. Takto vymezený standardní valenční rámec je vhodné dále rozšířit o kvazivalenční doplnění (obligatorní i fakultativní).

Lze tedy rozlišovat doplnění valenční (aktanty, obligatorní volná doplnění a doplnění tvořící spolu se slovesem víceslovnou lexikální jednotku), doplnění kvazivalenční (doplnění těchto dvou typů tvoří obohacený valenční rámec) a dále doplnění nevalenční (fakultativní volná doplnění). Valenční teorie FGP předpokládá, že fakultativní volná doplnění mohou být specifikována pro celé sémantické skupiny sloves jako jejich typická rozvití.

1.5  Zachycení valence ve VALLEXu

Centrálním pojmem, ze kterého slovník VALLEX při popisu valenční charakteristiky sloves vychází, je pojem lexému16 (Filipec – Čermák, 1985; Cruse, 1986). Lexém zde chápeme jako abstraktní formálně-významovou jednotku usouvztažňující:

  1. formální složku, tj. množinu všech slovesných forem, a

  2. významovou složku, reprezentovanou množinou lexikálních jednotek17 odpovídajících jednotlivým významům slovesa.

Slovesné formy jsou tedy všechny morfematické formy slovesa (celé jeho paradigma), zatímco lexikální jednotky chápeme jako „komplexní jednotky s (relativně) stálými, diskrétními sémantickými vlastnostmi“ (Cruse, 1986), které nesou informaci o syntaktických a sémantických rysech slovesa v určitém významu; stručně řečeno jde o „dané slovo v daném významu“ (obr. 1).

Lexikální jednotky mohou být jednoslovné nebo víceslovné (ve VALLEXu jsou víceslovné lexikální jednotky zastoupeny komplexními predikáty s kategoriálním slovesem a slovesnými idiomy).18

lexem.brick.pdf

Obrázek 1: Lexém, slovesné formy a lexikální jednotky (sloveso odpovídatimpf — odpovědětpf).

Valenční charakteristika je vlastní jednotlivým významům slovesa, tedy jednotlivým lexikálním jednotkám (nikoli celému lexému), např. Petr dětem odpovídá na otázky smíchem. (lexikální jednotka s významem „dávat odpověď“), Pokožka odpovídá na podráždění zarudnutím. (lexikální jednotka s významem „reagovat“), Rodiče odpovídají za své děti. (lexikální jednotka s významem „mít odpovědnost“) a Navrhované řešení odpovídá požadavkům zadavatele. (lexikální jednotka s významem „být ve shodě / v souladu; korespondovat“). Každá lexikální jednotka ve VALLEXu tedy nese svou valenční charakteristiku ve formě (právě jednoho) valenčního rámce.19

Valenční rámec – ve shodě s valenční teorií FGP – sestává ze sledu valenčních pozic, charakterizovaných funktorem a obligatorností. K této základní informaci (náležící tektogramatické rovině, tedy rovině hloubkověsyntaktické stavby věty) přistupuje též informace o morfematické formě. Morfematická vyjádření určující povrchověsyntaktickou realizaci (rekčních) valenčních doplnění odpovídají základovým konstrukcím slovesa, tedy jeho užitím v aktivních, syntakticky nerecipročních a nereflexivních strukturách,20 např. sloveso odpovídatimpf — odpovědětpf ve významu „mít odpovědnost“ je charakterizováno valenčním rámcem ACT1 ADDR3 PATza+4, sloveso zaplatitpf ve významu „poskytnout platbu“ má valenční rámec ACT1 ADDR3 PAT4 EFFod+2, za+4. Povrchová vypustitelnost valenčních doplnění ve slovníku VALLEX zachycena není.

Valenční rámec je ve VALLEXu primárně tvořen aktanty (obligatorními i fakultativními), kvazivalenčními doplněními (obligatorními i fakultativními), obligatorními volnými doplněními a obligatorními doplněními, která tvoří součást víceslovné lexikální jednotky u kategoriálních sloves a slovesných idiomů. Fakultativní volná doplnění (ač do valenčního rámce dle principů valenční teorie FGP nenáleží) jsou zachycena (především) u celých sémantických skupin lexikálních jednotek v případě, že jde o jejich prototypická rozvití; u idiomů jsou ve VALLEXu zachyceny též fakultativní části těchto víceslovných jednotek. Např. valenční rámec sloves kupovatimpf — koupitpf, pronajímatimpf — pronajmoutpf, najímatimpf — najmoutpf, přijímatimpf — přijmoutpf a  pobíratimpf — pobratpf ve smyslu „získávat“, sestávající ze tří aktantů ACT1 PAT4 ORIGod+2, je obohacen o typické doplnění RCMPza+4; valenční rámec slovesa natahovatimpf ve významu „začínat brečet“ sestává z obligatorního aktantu ACT1 a typického doplnění DPHRmoldánky.

Vedle klíčové valenční charakteristiky ve formě valenčního rámce zachycuje VALLEX řadu dalších syntaktických a syntakticko-sémantických informací, jako je kontrola či syntakticko-sémantická třída slovesa. Další informací je možnost lexikální jednotky tvořit příznakové konstrukce diatezí, reciprocity a reflexivity.

Podrobný popis slovníkového hesla uvádíme v kapitole GUIDE.

2  Alternace

Jazyk často umožňuje sémanticky blízké významy syntakticky strukturovat různým způsobem. Tyto rozdílné strukturace jsou manifestovány změnami ve valenční struktuře sloves, pro něž se užívá termín alternace (viz především Levin, 1993). Alternace jsou charakteristické pro vztahy mezi rozdílnými (i) povrchověsyntaktickými strukturacemi téže lexikální jednotky slovesa, např. Petr oznámil rodičům datum svatby. – Rodičům bylo (Petrem / od Petra) oznámeno datum svatby. (viz dále gramatikalizované alternace), nebo (ii) hloubkověsyntaktickými strukturacemi téhož slovesného lexému, např. Sedláci nakládali seno na vozy. – Sedláci nakládali vozy senem. (viz dále lexikalizované alternace). Alternace tak představují různorodý jazykový jev, který vyžaduje komplexní syntaktický popis. V rámci FGP byly alternace popsány zejména v pracích Panevové a kol. a v pracích Kettnerové (viz zejm. Panevová et al., 2014; Kettnerová, 2014); jejich lexikografický model byl navržen autory VALLEXu (Kettnerová et al., 2012; Kettnerová – Lopatková, 2013; Lopatková et al., 2016).

Pro účely lexikografické reprezentace alternací českých sloves využívá VALLEX tzv. alternační model, který je založen na rozdělení lexikonu na vlastní slovníkovou (datovou) a gramatickou (pravidlovou) komponentu. V datové komponentě je každá lexikální jednotka slovesa charakterizována jedním valenčním rámcem, který popisuje základové konstrukce dané lexikální jednotky, tedy její užití v aktivní, syntakticky nereflexivní a nereciproční konstrukci.21 U každé relevantní lexikální jednotky slovesa je pak ve zvláštním atributu vyznačena možnost aplikace příslušných alternací. Gramatická komponenta obsahuje pravidla popisující jednotlivé změny ve valenční struktuře sloves, a představuje tak tu část gramatiky jazyka, která se bezprostředně týká valence sloves. Tato pravidla v případě alternací typu (i) umožňují pro příslušné lexikální jednotky z valenčního rámce uvedeného v datové komponentě slovníku odvodit povrchověsyntaktické strukturace těchto jednotek v pasivních, syntakticky reflexivních a recipročních konstrukcích.22 V případě alternací typu (ii) tato pravidla umožňují u příslušných lexikálních jednotek identifikovat změny v korespondenci situačních participantů a valenčních doplnění a určit hloubkověsyntaktické a povrchověsyntaktické strukturace zasažených situačních participantů.

Typy alternací.

Z hlediska třídění alternací se ukázala jako zásadní distinkce situačního a strukturního významu slovesa (viz především Apresjan, 1992; Mel'čuk, 2004; Kováčová, 2005; Kettnerová, 2014). Situační význam23 představuje abstraktní model konkrétní události dějové nebo statické povahy (ať již se jedná o událost reálnou, či fiktivní); jeho jednotky (tj. účastníky situace) označujeme jako situační participanty, které zde vymezujeme víceméně intuitivně pomocí kognitivních rolí.24 Způsob, jakým jsou situační participanty jazykově strukturovány v hloubkové struktuře věty, určuje podobu strukturního významu. Strukturní význam v tomto pojetí odpovídá valenční struktuře slovesa, popisované valenčním rámcem. Jednotky strukturního významu představují jednotlivá valenční doplnění slovesa.

Každá lexikální jednotka je jedinečným způsobem charakterizována situačním a strukturním významem, tedy počtem a typem situačních participantů a valenčních doplnění, včetně jejich vzájemné korespondence, tj. uspořádáním situačních participantů do valenčního rámce slovesa. Změna v situačním a/nebo strukturním významu vede k vyčlenění samostatné lexikální jednotky.

Na základě jazykových prostředků, které se na alternacích podílejí, rozlišujeme dva typy alternací, a to:

  • gramatikalizované alternace, charakterizující různé syntaktické strukturace téže lexikální jednotky, založené na užití specifických gramatických prostředků, např. Číšník vysypal popel z popelníku. – Popel z popelníku byl vysypán (od číšníka / číšníkem)., Petr balil Marii do přikrývek. – Petr se balil zimomřivě do přikrývek., Petr obviňoval bratra z podvodu. – Petr a jeho bratr se vzájemně obviňovali z podvodu.25 a

  • lexikalizované alternace, spojené se změnou lexikální jednotky, např. Číšník vysypal popel z popelníku. – Číšník vysypal popelník.

2.1  Gramatikalizované alternace

Gramatikalizované alternace charakterizují vztahy mezi rozdílnými povrchověsyntaktickými strukturacemi téže lexikální jednotky slovesa. Korespondence situačních participantů a valenčních doplnění je u gramatikalizovaných alternací typicky zachována,26 mění se však buď přiřazení valenčních doplnění povrchověsyntaktickým pozicím (diateze) (Kettnerová et al., 2012; Panevová et al., 2014), nebo jejich morfosyntaktické a lexikální vyjádření v zasažených povrchověsyntaktických pozicích (syntaktická reflexivita a reciprocita) (Kettnerová – Lopatková, 2018).

Počet, typ i obligatornost valenčních doplnění zůstávají u gramatikalizovaných alternací zachovány, srov. Obecní úřad.ACT mladé rodině.ADDR přidělil byt.PAT. – Mladá rodina.ADDR dostala (od obecního úřadu).ACT přidělen byt.PAT., kde se situační participanty „Donor“, „Recipient“ a „Objekt“ a jejich korespondence s valenčními doplněními ACT, ADDR a PAT nemění, mění se však přiřazení ACT a ADDR povrchověsyntaktickým pozicím: v prvním případě ACT obsazuje pozici subjektu a ADDR pozici nepřímého objektu, ve druhém případě je ACT odsunut do méně prominentní pozice nepřímého objektu, zatímco do prominentní pozice subjektu se přesouvá ADDR (obr. 2).

diateze-opr.pdf

Obrázek 2: Přiřazení situačních participantů a valenčních doplnění povrchověsyntaktickým pozicím v příkladu recipientní pasivní diateze Obecní úřad.ACT mladé rodině.ADDR přidělil byt.PAT. – Mladá rodina.ADDR dostala (od obecního úřadu).ACT přidělen byt.PAT.

Změny v morfematické formě valenčních doplnění slovesa, odrážející změny v jejich povrchověsyntaktickém vyjádření, příp. změny v jejich lexikálním obsazení, jsou v případě gramatikalizovaných alternací natolik pravidelné, že je lze popisovat pomocí formálních pravidel.

Ke gramatikalizovaným změnám v češtině jsou ve VALLEXu řazeny diateze, syntaktická reflexivita a též syntaktická reciprocita.

Diateze.

Diateze, které představují centrální typ gramatikalizovaných alternací (Lopatková et al., 2016), jsou podmíněny užitím specifického morfologického významu slovesa a jsou obvykle spojeny s odsunutím situačního participantu odpovídajícího ACT z prominentní syntaktické pozice subjektu. Panevová pro češtinu vymezuje celkem pět typů diatezí (Panevová et al., 2014), přičemž každému z uvedených morfologických významů slovesa odpovídá určitá forma slovesa v povrchové struktuře věty:

  • pasivní
    např. Evropská unie navrhla nová pravidla pro azylanty. – Evropskou unií byla navržena nová pravidla pro azylanty.
    pasivní diatezi vyjadřuje složený slovesný tvar tvořený pasivním participiem plnovýznamového slovesa a tvarem slovesa být

  • rezultativní
    (i) typ prostý
    např. Matka uvařila babičce oběd. – Oběd (pro babičku) je (již) uvařen. / (Pro babičku) je (již) uvařeno.
    prostý rezultativ vyjadřuje složený slovesný tvar tvořený pasivním participiem plnovýznamového slovesa a tvarem slovesa být
    (ii) typ posesivní
    např. Matka uvařila babičce oběd. – Babička má (od matky) uvařen oběd. / Babička má (od matky) uvařeno. nebo Matka má (pro babičku) uvařen oběd. / Matka má (pro babičku) uvařeno.
    posesivní rezultativ vyjadřuje složený slovesný tvar tvořený pasivním participiem plnovýznamového slovesa a tvarem slovesa mít

  • recipientní pasivní
    např. Stát ještě doplatí lidem s velmi nízkými příjmy daňový bonus. – Lidé s velmi nízkým platem od státu dostanou ještě doplacen daňový bonus.
    recipientní diatezi vyjadřuje složený slovesný tvar tvořený pasivním participiem plnovýznamového slovesa a tvarem slovesa dostat, řidčeji též mít

  • deagentní
    např. Radní plánovali stavbu nové školy. – Plánovala se stavba nové školy.
    deagentní diateze je vyjádřena reflexivní slovesnou formou, tj. tvarem plnovýznamového slovesa a reflexivem se

  • dispoziční
    např. Jan studoval matematiku. – Janovi se matematika studovala lehko.
    dispoziční diateze je vyjádřena reflexivní slovesnou formou za přítomnosti hodnotícího výrazu

Jeden slovesný tvar tedy může vyjadřovat více různých morfologických významů, o kterou diatezi se jedná je pak možné rozhodnout pouze na základě kontextu. Zvláštní pozornost v tomto ohledu zasluhují případy se slovesem být, u něhož je třeba odlišit, zda má funkci pomocného slovesa ve spojení s pasivním participiem plnovýznamového slovesa (pasivní a prostá rezultativní diateze), nebo sponového slovesa ve spojení s adjektivem (tzv. verbonominální konstrukce):

  • pasivní diateze, tj. konstrukce vyjadřující děj, kterému je vystavena entita odpovídající aktantu v subjektu, např. Pak mi řekl, že okno bylo otevřeno násilím.

  • rezultativní diateze, tj. konstrukce vyjadřující stav entity v subjektu, který vyplývá z předchozího děje, např. Poté byla cesta volná, protože okno do šatny bylo již otevřeno.

  • verbonominální konstrukce, tj. konstrukce vyjadřující vlastnost či stav entity v subjektu, jež nutně nemusí být výsledkem předchozího děje; např. Vak je na rozdíl od klokanů otevřen směrem dolů.

Problematice rozlišení mezi výše uvedenými čteními, stejně jako otázce, zda lze uvedené tvary hodnotit jako složené slovesné tvary, nebo zda mají být hodnoceny jako jmenné tvary sponové, bylo v české lingvistice věnováno mnoho pozornosti (jmenujme alespoň práce Štíchy, 1986, Štíchy et al., 2013, Daneše et al., 1987, Panevové, 2011, Panevové et al., 2014, Cahy, 2017); ukazuje se, že formální kritéria pro toto rozlišení nejsou vždy zcela spolehlivá (viz zejm. Štícha et al., 2013, s. 621 a s. 641-642).

Pravidla popisující diateze jsou zachycena v gramatické komponentě slovníku, zde část GRAMMAR, kapitola GRAMMAR > 1.

Syntaktická reflexivita.

Dalším typem gramatikalizovaných alternací jsou alternace spojené se syntaktickou (též označovanou jako vlastní) reflexivitou.27 Výsledkem syntaktické reflexivizace je referenční totožnost dvou doplnění slovesa, kdy situační participanty odpovídající zasaženým valenčním doplněním odkazují k témuž denotátu (Kettnerová – Lopatková, 2018).

Morfematické vyjádření zasažených valenčních doplnění zůstává zachováno (jejich povrchověsyntaktická strukturace se tedy nemění), mění se však lexikální obsazení toho valenčního doplnění, které je vyjádřené v povrchověsyntakticky méně prominentní pozici; toto doplnění je systematicky vyjádřeno reflexivním osobním zájmenem koreferujícím s druhým z dvojice zasažených valenčních doplnění, typicky s Konatelem (ACT, odd. 1) v subjektu (např. Petr.ACT se.PAT viděl v zrcadle. ≈ Petr.ACT viděl sám sebe.PAT (= Petra.PAT) v zrcadle., obr. 3), omezeně s Patientem (PAT) v objektu (např. Lepenka.PAT je narýhovaná tak, aby se dala jen přehýbat a zapojovat do sebe.DIR3 ≈ … zapojovat (lepenku.PAT) do sebe.DIR3 (= do lepenky.DIR3)). Syntaktickou reflexivitu lze tedy popsat pomocí dvojice koreferujících valenčních doplnění, a to buď aktantů, např. ACT–PAT v prvním příkladu, nebo aktantu a volného doplnění, např. PAT–DIR3 v druhém příkladu.28

reflex-opr.pdf

Obrázek 3: Přiřazení situačních participantů a valenčních doplnění povrchověsyntaktickým pozicím v příkladu syntaktické reflexivity typu ACT–PAT u slovesa vidětimpf, např. Petr.ACT se.PAT viděl (v zrcadle). ≈ Petr.ACT viděl sám sebe.PAT (= Petra) v zrcadle.

Pokud je v reflexivních konstrukcích přítomen doplněk uvozený spojkou jako, dochází ve většině výskytů ke změně jeho morfematického vyjádření v závislosti na formě reflexivního osobního zájmena: v konstrukcích s dlouhou formou reflexiva sebe se doplněk shoduje s daným reflexivem (stejně jako v případě, že je daná valenční pozice vyjádřena jménem či nereflexivním osobním zájmenem), zatímco ve struktuře s klitickým reflexivem se se shoduje se subjektem. Srovnejme např. rozdíly ve shodě doplňku jako bůh / jako boha (EFF), který se v konstrukci s dlouhým reflexivem Picasso vnímal sebe.PAT jako boha.EFF umění. shoduje s objektem sebe (PAT), zatímco v konstrukcích s klitickou formou Picasso.ACT se vnímal jako bůh.EFF umění. se shoduje se subjektem Picasso (ACT) (k tomuto typu konstrukcí viz Wagner, 2014; Kettnerová et al., 2015).

Postavení této změny je v rámci gramatikalizovaných alternací výjimečné: zasažené valenční doplnění (EFF či COMPL) zůstává i při změně morfematické realizace (na rozdíl od diatezí či reciprocity) stále přiřazeno téže povrchověsyntaktické pozici, totiž doplňku. Přesto syntaktická reflexivita (podobně jako diateze a reciprocita) vyvolává změny v závislostní struktuře věty, a to takovým způsobem, že se mění řídící člen doplňku; mechanismus alternací je tak vhodným nástrojem pro popis i tohoto typu změny.29

Syntaktická reciprocita.

Na pomezí gramatikalizovaných a lexikalizovaných alternací stojí syntaktická reciprokalizace, tedy operace umožňující pomocí souboru gramatických prostředků vyjádřit vzájemnost.30 Tuto alternaci charakterizují (podobně jako lexikalizované alternace) změny v korespondenci situačních participantů a valenčních doplnění; tyto změny jsou však u syntaktické reciprocity (na rozdíl od lexikalizovaných alternací) systematické: vždy jde o zmnožení již existujících vztahů mezi zasaženými participanty a valenčními doplněními. Řazení syntaktické reciprocity ke gramatikalizovaným alternacím opodstatňují i další skutečnosti: reciprocita je vyjadřována specifickými gramatickými prostředky a počet ani typ valenčních doplnění slovesa se nemění.

Syntaktickou reciprokalizaci charakterizujeme jako operaci, při níž vstupují dva (ojediněle tři) situační participanty do vztahu vzájemnosti, přičemž (na rozdíl od syntaktické reflexivity) tyto participanty odkazují k různým denotátům (Kettnerová – Lopatková, 2018). V reciproční konstrukci pak každý ze zasažených situačních participantů koresponduje se dvěma (ojediněle třemi) valenčními doplněními, srov. Petr.ACT(1) nařkl Pavla.ADDR(4) z podvodu a Pavel.ACT(1) nařkl Petra.ADDR(4) z podvodu. – (Petr a Pavel).ACT(1) se.ADDR(4) vzájemně nařkli z podvodu., kde v nereciproční konstrukci situační participanty „Mluvčí“ a „Recipient“ odpovídají po řadě valenčním doplněním Konatel (ACT) a Adresát (ADDR), zatímco v reciproční konstrukci oba tyto situační participanty odpovídají jak Konateli (ACT), tak Adresátu (ADDR); v povrchověsyntaktické struktuře je ACT vyjádřen koordinací a ADDR reflexivním osobním zájmenem v akuzativu, koreferujícím s ACT (obr. 4).

reciprocita-opr.pdf

Obrázek 4: Vzájemné přiřazení situačních participantů a valenčních doplnění při syntaktické reciprocitě ACT a ADDR v příkladu Petr.ACT nařkl Pavla.ADDR z podvodu a Pavel.ACT nařkl Petra.ADDR z podvodu. – (Petr a Pavel).ACT se.ADDR vzájemně nařkli z podvodu.

Reciproční konstrukce je možné třídit na základě valenčních doplnění vstupujících do vztahu vzájemnosti, srov. reciprocitu ACT a ADDR v příkladu Petr a Marie se pořád hádají., ACT a PAT v příkladu Petr a Jan se vnímali jako soupeři., PAT a ORIG v příkladu Lékaři od sebe oddělili siamská dvojčata., ACT a DIR3 v příkladu Letadla se k sobě nebezpečně přiblížila. Do vztahu vzájemnosti mohou výjimečně vstoupit i tři situační participanty (a jim odpovídající valenční doplnění), např. Petr, Jan a Pavel / Chlapci se (sobě) navzájem představili.31

Valenční doplnění obsazující prominentnější ze zasažených povrchověsyntaktických pozic je v reciproční konstrukci vyjádřeno plurálem, koordinační skupinou, příp. kolektivem; jde buď o pozici subjektu (srov. Petr.ACT(1) četl Marii.ADDR(3) pohádky. – (Petr a Marie).ACT(1) si (navzájem) četli pohádky.), nebo o pozici přímého (omezeně nepřímého) objektu (srov. Kateřinu.ADDR(4) poutaly k tatínkovi.PAT(k+3) neviditelné nitky. – (Kateřinu a tatínka).ADDR(4) k sobě.PAT(k+3) poutaly neviditelné nitky.).

To z dvojice valenčních doplnění zasažených reciprocitou, které je vyjádřeno v povrchověsyntakticky méně prominentní pozici, je typicky obsazeno reflexivním osobním zájmenem v morfematickém tvaru, kterým je dané doplnění charakterizováno ve valenčním rámci popisujícím základovou nereciproční konstrukci.32 V recipročních konstrukcích sloves, která nenesou rys vzájemnosti ve svém lexikálním významu, je toto reflexivní osobní zájmeno přítomno obligatorně,33 srov. Petr.ACT(1) informoval Marii.ADDR(4) o výsledcích voleb. – Petr a Marie.ACT(1) se.ADDR(4) (navzájem) informovali o výsledcích voleb. V recipročních strukturách sloves, která mají tento rys obsažen ve svém lexikálním významu, a která tedy představují inherentně reciproční slovesa, typicky není méně prominentní syntaktická pozice obsazena reflexivním zájmenem povinně, srov. Nejsou schopni odlišit sestru.PAT(4) od bratra.ORIG(od+2). – Nejsou schopni (bratra a sestru).PAT(4) (od sebe).ORIG(od+2) odlišit. Výjimku představují případy, kdy je méně prominentní pozice realizována formou předložkové skupiny s+7; zde bývá u obou typů sloves daná pozice (až na výjimky) v reciproční konstrukci na povrchu vypuštěna, srov. Jeho názory.ACT(1) ostře kontrastují s jeho činy.PAT(s+7) – Jeho (názory a činy).ACT(1) ostře kontrastují. a Ráda kombinuje světlé barvy.PAT(4) s tmavými barvami.EFF(s+7). – Ráda kombinuje (světlé a tmavé barvy).PAT(4).

Syntaktická reciprocita je primárně kódována výše zmíněnými změnami ve vyjádření zasažených valenčních doplnění; dále ji mohou signalizovat adverbia spolu, navzájem, vzájemně, dohromady, příp. výraz mezi sebou. Kombinace uvedených prostředků vyjadřujících reciprocitu je značně variabilní a je ovlivněna především skutečností, jakou formu má valenční doplnění vyjádřené v méně prominentní povrchové pozici a dále zda je sloveso inherentně reciproční a zda má reflexivní podobu (viz též Kettnerová – Lopatková, 2020).

Reprezentaci reciprocity v rámci FGP popisují především Panevová (1999; 2007) a Panevová a Mikulová (2007); z významných teoretických studií uveďme zejména práce König – Gast (2008) a Nedjalkov (2007). K popisu reciprocity ve VALLEXu viz odd. GUIDE > 4.4 a kapitolu GRAMMAR > 3 v gramatické komponentě, popisující pravidla pro odvozování recipročních konstrukcí.

2.2  Reprezentace gramatikalizovaných alternací ve VALLEXu

Datová komponenta.

Lexikální jednotka slovesa vytvářející v rámci gramatikalizovaných alternací rozdílné povrchověsyntaktické strukturace je v datové komponentě lexikonu charakterizována jediným valenčním rámcem. Morfematické formy valenčních doplnění vyznačené v tomto valenčním rámci odpovídají základové, tedy aktivní, nereflexivní a nereciproční konstrukci,34 kterou považujeme za nepříznakový člen gramatikalizovaných alternací.

Možnost lexikálních jednotek slovesa vytvářet jednotlivé gramatikalizované alternace nelze odvodit pomocí pravidel pouze na základě jejich syntaktické struktury, jelikož je dána i jejich lexikálním významem, příp. též sémantickými rysy jmen lexikálně vyjadřujících jejich valenční doplnění. Např. slovesa přidělovatimpf — přidělitpf a  odnímatimpf — odejmoutpf mají totožný valenční rámec ACT1 ADDR3 PAT4; zatímco sloveso přidělovatimpf — přidělitpf recipientní pasivní diatezi umožňuje, např. Novomanželé dostali přidělen byt., sloveso odnímatimpf — odejmoutpf do této diateze nevstupuje, např. *Dělníci dostali odňaty peníze.

Aplikovatelnost jednotlivých gramatikalizovaných alternací tak musí být u každé relevantní lexikální jednotky vyznačena v datové komponentě slovníku. Pro účely popisu gramatikalizovaných alternací jsou do slovníku VALLEX zavedeny následující atributy:

  • diat pro diateze,

  • reflex pro syntaktickou (vlastní) reflexivitu,

  • recipr pro syntaktickou reciprocitu.

V případě diatezí poskytuje současná verze slovníku VALLEX v zásadě úplnou informaci o možnostech vstupovat do alternací.35

U syntaktické reflexivity a syntaktické reciprocity se slovníková komponenta VALLEXu omezuje na zachycení těch případů, kdy se reflexivita, resp. reciprocita týká valenčních doplnění (tedy aktantů, kvazivalenčních doplnění a obligatorních volných doplnění); reflexivita a reciprocita zasahující fakultativní volná doplnění zde zachycována není (jakkoli pro volná doplnění platí totožná pravidla jako pro doplnění valenční, viz pravidla popsaná v gramatické komponentě část GRAMMAR, kap. GRAMMAR > 2 a GRAMMAR > 3).36

Hodnoty jednotlivých atributů pro zachycení možnosti lexikální jednotky vstupovat do příslušných gramatikalizovaných alternací jsou uvedeny v odd. GUIDE > 4.2, GUIDE > 4.3 a GUIDE > 4.4.

Gramatická komponenta.

V gramatické komponentě slovníku (představující tu část celkové gramatiky jazyka, která bezprostředně souvisí s valencí) jsou uložena pravidla umožňující z valenčního rámce popisujícího základovou konstrukci, uvedeného v datové komponentě slovníku, odvodit morfematická vyjádření pro příznaková užití lexikálních jednotek sloves.37 Zdůrazněme, že v případě gramatikalizovaných alternací je počet, typ a obligatornost valenčních doplnění zachována;38 mění se pouze morfematická vyjádření těch členů rámce, které podléhají změnám v přiřazení povrchověsyntaktickým pozicím, případně jejich vyjádření lexikální. Tyto změny jsou natolik pravidelné, že je lze popisovat formálními pravidly, která zde uvádíme v části GRAMMAR, Gramatická komponenta.

2.3  Lexikalizované alternace

Lexikalizované alternace spojují odlišné lexikální jednotky téhož slovesného lexému, které se vyznačují totožným situačním významem, avšak odlišují se ve strukturním významu (Panevová et al., 2014). V těchto případech je stejná množina situačních participantů pokaždé jiným způsobem rozmístěna do valenčního rámce: alternace tak umožňují strukturovat označovanou situaci pokaždé z hlediska jiného účastníka situace, srov. např. změnu v přiřazení situačních participantů „Obsah“ (mouka) a „Kontejner“ (pytle) valenčním doplněním v příkladech Jan naplnil mouku.PAT do pytlů.DIR3. – Jan naplnil pytle.PAT moukou.EFF., kde v prvním užití odpovídá „Obsah“ aktantu PAT a „Kontejner“ směrovému doplnění Kam? DIR3, zatímco ve druhém případě tyto participanty korespondují po řadě s aktanty EFF a PAT (obr. 5). Asymetrie v korespondenci mezi situačními participanty a valenčními doplněními v důsledku vede též ke změnám v povrchověsyntaktickém vyjádření zasažených participantů.

konverze.brick.pdf

Obrázek 5: Vzájemné přiřazení situačních participantů a valenčních doplnění v příkladu lokativní konverze Jan naplnil mouku.PAT do pytlů.DIR3. – Jan naplnil pytle.PAT moukou.EFF.

Změny ve valenčním rámci slovesa u lexikalizovaných alternací jsou velmi rozmanité, a to i v rámci homogenních sémantických skupin sloves. Tyto změny mohou zasahovat počet valenčních doplnění, jejich typ (tedy funktor) i obligatornost, srov. Vyklidili již poničené stroje a odpadky.PAT.Obsah z areálu pivovaru.DIR1.Kontejner. – Areál pivovaru.PAT.Kontejner již vyklidili od poničených strojů a odpadků.ORIG.Obsah., kde se mění jak funktory, tak obligatornost valenčních doplnění korespondujících se situačními participanty „Obsah“ a „Kontejner“, dále též Vysypal popel.PAT.Obsah z popelníku.DIR1.Kontejner. – Vysypal popelník.PAT.Kontejner., kde participant „Obsah“, přiřazený v prvním případě PAT, ve druhém případě neodpovídá žádnému valenčnímu doplnění, a nelze ho tedy ani povrchově vyjádřit.

K lexikalizovaným alternacím v češtině náleží podle Kettnerové a Lopatkové (2013):

  • lexikálněsémantické konverze
    např. Sedláci nakládali seno na vozy. – Sedláci nakládali vozy senem., Barva pustila z kalhot. – Kalhoty pustily (barvu).

  • rozdílná strukturní realizace téhož situačního participantu
    např. Kateřina rychle sešla ze schodů dělících vyvýšenou tribunu od kolbiště. – Kateřina rychle sešla schody dělící vyvýšenou tribunu od kolbiště.

  • strukturní rozpad situačního participantu na dvě valenční doplnění
    např. Petr viděl, jak Jan odchází. – Petr viděl Jana, jak odchází., Jan říkal, že je Eva chytrá. – Jan říkal o Evě, že je chytrá.

Lexikálněsémantické konverze představují centrální typ lexikalizovaných alternací; jde o konverzní změny: dochází zde ke změně mapování dvou situačních participantů a valenčních doplnění, v jejímž důsledku je pokaždé jiný ze zasažených participantů vyjádřen v prominentní povrchové pozici subjektu, nebo přímého objektu (více viz Kettnerová, 2014).

Rozdílná strukturní realizace téhož situačního participantu a strukturní rozpad situačního participantu představují alternace nekonverzní povahy. Při rozdílné strukturní realizaci odpovídá jediný participant různým valenčním doplněním, a je tedy vyjádřen pokaždé v jiné povrchověsyntaktické pozici. V případě strukturního rozpadu odpovídá určitý participant v jedné konstrukci jednomu valenčními doplnění, a je tudíž realizován v jedné povrchověsyntaktické pozici, zatímco ve druhé koresponduje se dvěma doplněními, a je tedy vyjádřen ve dvou povrchověsyntaktických pozicích.

2.4  Reprezentace lexikalizovaných alternací ve VALLEXu

Datová komponenta.

Vzhledem k okolnosti, že lexikalizované alternace spojují rozdílné lexikální jednotky téhož slovesného lexému, odpovídají těmto alternacím v datové části slovníku dvě lexikální jednotky, reprezentované odlišnými valenčními rámci. U každé relevantní jednotky je zvláštním atributem vyznačena účast dané jednotky na alternaci. Pro jednotlivé typy alternací byly zavedeny následující atributy:

  • conv pro lexikálněsémantické konverze,

  • multiple pro rozdílnou strukturní realizaci téhož situačního participantu,

  • split pro strukturní rozpad téhož situačního participantu.

Hodnotou těchto atributů je množina kognitivních rolí těch situačních participantů, které podléhají změnám v přiřazení valenčním doplněním. V případě atributu conv jde o dvě kognitivní role, identifikující dva situační participanty, u atributů multiple a split o roli jedinou, odpovídající jednomu participantu; např. u lexikálních jednotek slovesa nakládatimpf — naložitpf s významy „umisťovat“ a „plnit“ je vyznačen atribut conv, jehož hodnotou je dvojice kognitivních rolí „Locatum“–„Location“, srov. Sedlák nakládal seno.PAT.Locatum na vůz.DIR3.Location. – Sedlák nakládal vůz.PAT.Location senem.EFF.Locatum.; dvě lexikální jednotky slovesa vycházetimpf — vyjítpf s významem „stoupat“ spojuje atribut multiple s hodnotou „Goal“, srov. Petr rychle vyšel na kopec.DIR3.Goal. – Petr rychle vyšel kopec.PAT.Goal.; sloveso vidětimpf má u dvou lexikálních jednotek s významem „vnímat zrakem“ vyznačen atribut split s hodnotou „Stimulus“, srov. Jan vidí, (že chlapec přichází).PAT.Stimulus. – Jan vidí chlapce.PAT.Stimulus, (že přichází).EFF.Stimulus.

U každé lexikální jednotky je součástí atributu vyznačujícího některou z lexikalizovaných alternací též symbol I či II označující, o kterou konstrukci z alternujícího páru se jedná, a dále odkaz k lexikální jednotce tvořící s danou lexikální jednotkou alternující dvojici.

Gramatická komponenta.

V gramatické komponentě slovníku jsou uložena obecná pravidla určující změny v korespondenci situačních participantů a valenčních doplnění, jednotlivá pravidla uvádíme v části GRAMMAR, Gramatická komponenta. Například pro výše uvedenou alternaci conv typu „Locatum“–„Location“ pravidlo zachycuje jednak změnu v korespondenci participantu „Locatum“ z PAT (v konstrukci I) na EFF (v konstrukci II), jednak změnu v korespondenci participantu „Location“ z DIR3 (v konstrukci I) na PAT (v konstrukci II); u alternace multiple „Goal“ pravidlo popisuje změnu v korespondenci daného participantu z DIR3 (v konstrukci I) na PAT (v konstrukci II) a u alternace split „Stimulus“ jde o změnu v přiřazení uvedeného participantu z doplnění PAT (v konstrukci I) na dvojici doplnění PAT a EFF (v konstrukci II). Změny v povrchověsyntaktickém vyjádření situačních participantů podléhajících změnám v přiřazení valenčním doplněním jsou dány morfematickou formou vyznačenou v příslušných valenčních rámcích v datové komponentě slovníku.

3  Odvozená reflexivní slovesa

Jako reflexivní slovesa zde označujeme slovesa se slovotvorným morfémem se/si v lemmatu. K těmto slovesům náleží reflexiva tantum, tedy slovesa bez nereflexivního základového protějšku (např. dotýkat seimpf — dotknout sepf, smát seimpf, stýskat siimpf), slovesa odvozená slovotvornou reflexivizací od nereflexivních základových sloves (označovaná jako odvozená, příp. též sekundární reflexivní slovesa, např. naplňovat seimpf — naplnit sepf, odlišovat seimpf — odlišit sepf, povídat siimpf), a dále slovesa, u nichž je reflexivum se/si v lemmatu pouze fakultativní (např. končit (se)impf, lehat (si)impf — lehnout (si)pf, opakovat (si)impf).39 Odvozená reflexivní slovesa vykazují oproti svým nereflexivním základovým protějškům změny v situačním a/nebo strukturním významu, které jsou buď systémové, nebo nesystémové povahy. Typologii těchto změn (s důrazem na změny systémové) vytvořila Geniušienė (1987), pro češtinu ji uvádí Pergler (2020). Níže nejprve popisujeme systémové změny, na jejichž podkladě vymezujeme celkem sedm typů odvozených reflexivních sloves, poté nesystémové změny.

Systémové změny.

Systémové změny u odvozených reflexivních sloves mohou zasahovat situační a/nebo strukturní význam: dochází buď k pravidelným obměnám situace, kterou označují (které následně mohou, ale nemusí vést ke změně jejich strukturního významu, tedy počtu a typu valenčních doplnění), nebo nastává pouze změna strukturního významu (beze změny významu situačního). U malého počtu sloves se nemění situační ani strukturní význam a změny se manifestují jen změnou povrchověsyntaktické strukturace.

U odvozených reflexivních sloves lze tedy identifikovat následující typy změn oproti jejich nereflexivním základovým slovesům:

  1. Změny v situačním významu spočívají v redukci počtu situačních participantů charakterizujících situaci vyjadřovanou slovesem, která vede ke snížení počtu valenčních doplnění, srov. např. Takové zápasy.ACT-Causator odkrývají charaktery.PAT-Phenomenon hráčů. – Charaktery.ACT-Phenomenon hráčů se odkrývají., kde ve druhém případě dochází k redukci situačního participantu s rolí „Kauzátor“ a následné změně strukturního významu spočívající ve snížení počtu valenčních doplnění o jedno.40

  2. Systémové změny v situačním významu jsou omezeny na změnu vztahů mezi situačními participanty, přičemž se jejich počet typicky nemění (a nemění se tedy ani počet ani charakter jim odpovídajících valenčních doplnění). Uvedené změny jsou signalizované rozdílnou povrchověchověsyntaktickou strukturací jednoho ze zasažených participantů, srov. Šlechtic.ACT-Agent nejdříve pozdravil řemeslníky.PAT-Patient … a Šlechtic.ACT-Agent se nejdříve pozdravil s řemeslníky.PAT-Patient … , kde ve druhém případě dochází k vyjádření vzájemnosti mezi zasaženými participanty a tato změna je signalizována změnou povrchověsyntaktické realizace aktantu PAT.

  3. Odvozená reflexivní slovesa mění oproti svým nereflexivním základovým protějškům pouze strukturní význam při zachování významu situačního. V takovém případě je totožná množina situačních participantů rozdílným způsobem přiřazena valenčním doplněním; v důsledku těchto změn je situace označovaná slovesy představena pokaždé z hlediska jiného situačního participantu, srov. např. změnu v korespondenci situačních participantů „Mluvčí“ a „Recipient“ v příkladech Studenti.ACT-Speaker naučí žáky.ADDR-Recipient základy.PAT první pomoci … a Od studentů.ORIG-Speaker se naučí žáci.ACT-Recipient základy.PAT první pomoci … , kde u nereflexivního slovesa odpovídá „Mluvčí“ aktantu ACT a „Recipient“ aktantu ADDR, zatímco u reflexivního slovesa jsou tyto participanty přiřazeny po řadě aktantům ORIG a ACT.

  4. U omezeného počtu odvozených reflexivních sloves se oproti jejich nereflexivním základovým protějškům mění pouze povrchověsyntaktické vyjádření toho situačního participantu, který odpovídá aktantu vyjádřenému v pozici přímého objektu, srov. např. … můj soused.ACT-Agent dál probíral poštu.PAT-Theme a … můj soused.ACT-Agent se dál probíral poštou.PAT-Theme, kde participant „Theme“ přiřazený aktantu PAT je jednou vyjádřen v povrchověsyntaktické pozici přímého objektu a podruhé v pozici nepřímého objektu.41

Na základě výše popsaných změn vymezujeme celkem sedm typů odvozených reflexivních sloves vykazujících systémové změny, typ příslušné změny podává následující tabulka, charakteristiku těchto skupin uvádíme níže.42

 

typ reflexivního slovesa změna významu
typ situační strukturní
dekauzativní reflexivní slovesa I. ano ano
autokauzativní reflexivní slovesa I. ano ano
reflexivní slovesa s partitivním objektem I. ano ano
reciproční reflexivní slovesa II. ano ne†
konverzní reflexivní slovesa III. ne ano
kvazikonverzní reflexivní slovesa III. ne ano
deakuzativní reflexivní slovesa IV. ne ne
† Okrajově dochází i u tohoto typu ke změně počtu participantů, jíž odpovídá příslušná změna ve strukturním významu, viz poznámku pod čarou 44.}

 

Dekauzativní reflexivní slovesa: Situační význam těchto odvozených reflexivních sloves je oproti nereflexivním základovým slovesům redukován o situační participant „Agens“ nebo „Kauzátor“, který u základových sloves odpovídá aktantu ACT vyjádřenému v pozici subjektu; tato pozice je u reflexivních sloves obsazena participantem vyjádřeným u základových sloves v pozici přímého objektu, např. Jednání.ACT-Causator situaci.PAT-Theme dále komplikuje. – Situace.ACT-Theme se dále komplikuje.

Autokauzativní reflexivní slovesa: Počet situačních participantů je u těchto odvozených reflexivních sloves oproti nereflexivním základovým slovesům redukován v důsledku fúze participantů „Agens“ a „sémantický Patiens“, nebo „Agens“ a „Recipient“, kdy jediný výsledný participant nese rysy obou participantů původních; tento participant u reflexivních sloves koresponduje s aktantem ACT vyjádřeným v pozici subjektu, druhá valenční pozice zaniká, např. Učitel matematiky.ACT-Agent nadchl dceru.PAT-Patient pro sportovní střelbu. – Dcera.ACT-Agent+Patient se nadchla pro sportovní střelbu.

Reflexivní slovesa s partitivním objektem:43 Situační význam těchto odvozených reflexivních sloves je oproti nereflexivním základovým slovesům redukován o situační participant „Theme“ odpovídající tzv. neodlučitelnému vlastnictví „Agentu“, který u základových sloves koresponduje převážně s aktantem PAT vyjádřeným v pozici přímého objektu; důsledkem je redukce valenčního rámce, např. Autorka.ACT-Agent zaměřovala svoji pozornost.PAT-Theme na osudy a příběhy chudých lidí … – Autorka.ACT-Agent se zaměřovala na osudy a příběhy chudých lidí …

Reciproční reflexivní slovesa: Tato reflexivní slovesa nabývají ve svém lexikálním významu rys vzájemnosti zasahující dva z jejich situačních participantů. Počet situačních participantů recipročních reflexivních sloves typicky zůstává oproti nereflexivním základovým slovesům zachován, vzájemnost zasažených participantů je signalizována změnou v povrchověsyntaktickém vyjádření jednoho z valenčních doplnění, např. Když Jaroslav Ježek.ACT-Agent poznal (pány Voskovce a Wericha).PAT-Patient, bylo mu … třiadvacet let. – Když se Jaroslav Ježek.ACT-Agent+Patient poznal (s pány Voskovcem a Werichem).PAT-Agent-Patient, bylo mu … třiadvacet let.44

Konverzní reflexivní slovesa: Počet a typ situačních participantů těchto odvozených reflexivních sloves (včetně vztahů mezi nimi) se oproti nereflexivním základovým slovesům nemění, mění se však jejich uspořádání do valenčního rámce: vždy dva situační participanty mění své přiřazení valenčním doplněním, a to takovým způsobem, že v prominentní pozici subjektu je vyjádřen pokaždé jiný ze zasažených participantů. U tohoto typu reflexivních sloves změny v korespondenci zasahují valenční doplnění náležející do tzv. standardního valenčního rámce (tedy doplnění patřící mezi aktanty a obligatorní volná doplnění),45 např. Kouř.ACT-Locatum naplnil pokoj.PAT-Location. – Pokoj.ACT-Location se naplnil kouřem.PAT-Locatum.46

Kvazikonverzní reflexivní slovesa: Pro tento typ odvozených reflexivních sloves platí stejná charakteristika jako pro konverzní reflexivní slovesa, avšak jedno z doplnění, které je zasaženo změnou v korespondenci se situačními participanty, je fakultativním volným doplněním, které stojí mimo tzv. standardní valenční rámec, např. Mnozí věří, že vzdělání.ACT-Causator člověka.PAT-Patient komunitě odcizilo … – Mnozí věří, že vzděláním.CAUS-Causator se člověk.ACT-Patient komunitě odcizil …

Deakuzativní reflexivní slovesa: Situační a strukturní význam těchto odvozených reflexivních sloves zůstává oproti jejich nereflexivním základovým slovesům zachován, mění se pouze povrchověsyntaktická strukturace toho valenčního doplnění, které je u nereflexivního slovesa vyjádřeno v pozici přímého objektu, např. Muži.ACT-Speaker čin.PAT-Information doznali. – Muži.ACT-Speaker se k činu.PAT-Information doznali.

Jedna a táž lexikální jednotka odvozeného reflexivního slovesa se může vůči svému nereflexivnímu základovému protějšku chovat jako sloveso různých typů. Např. lexikální jednotka reflexivního slovesa dostávatI seimpf — dostat sepf vykazuje oproti svému nereflexivnímu základovému protějšku změny charakteristické jak pro dekauzativní reflexivní slovesa, srov. např. Nevíme, kdo.ACT-Agent jed.PAT-Theme do řeky dostal. a Nevíme, jak se jed.ACT-Theme do řeky dostal., tak pro autokauzativní reflexivní slovesa, srov. např. Maminka.ACT-Agent konečně dostala Matěje.PAT-Patient do auta. a Matěj.ACT-Agent+Patient se konečně dostal do auta. Podobně též u lexikální jednotky reflexivního slovesa přitisknout sepf se manifestují změny typické jak pro autokauzativní reflexivní slovesa, srov. např. Martu.PAT-Patient přitiskl útočník.ACT-Agent ke zdi. a Marta.ACT-Agent+Patient se přitiskla ke zdi., tak pro reflexivní slovesa s partitivním objektem, srov. např. Jan.ACT-Agent přitiskl záda.PAT-Theme k podložce. a Jan.ACT-Agent se přitiskl k podložce.

Nesystémové změny.

Nesystémové změny jsou u odvozených reflexivních sloves typicky (ne však nutně) výsledkem posunů ve významu výše vymezených typů reflexivních sloves, např. zatímco lexikální jednotka reflexivního slovesa chvět seimpf s významem „třást se“ vykazuje vůči svému nereflexivnímu základovému slovesu rysy konverzního reflexivního slovesa, srov. Rytmické dunění.ACT-Bearer_of_action chvělo vzduchem.PAT-Location. a Vzduch.ACT-Location se chvěl rytmickým duněním.PAT-Bearer_of_action., lexikální jednotka téhož reflexivního slovesa s významem „bát se, strachovat se“ vykazuje oproti nereflexivnímu slovesu nesystémové změny v situačním významu, srov. Matka.ACT-Experiencer se chvěla o synovu budoucnost.PAT-Stimulus. V případě nesystémových změn tak nelze u nereflexivního slovesa identifikovat lexikální jednotku představující základový protějšek.

3.1  Reprezentace reflexivních sloves ve VALLEXu

Datová komponenta.

Odvozená reflexivní slovesa47 jsou v datové části slovníku reprezentována jako samostatné lexémy, uvedené lemmatem či vícero lemmaty, jejichž součástí je reflexivum se nebo si; ty pak sdružují lexikální jednotky, odpovídající jednotlivým významům reflexivního slovesa. U každé lexikální jednotky odvozeného reflexivního slovesa je v atributu reflexverb pomocí níže vymezených hodnot vyznačen její vztah k příslušné lexikální jednotce nereflexivního základového slovesa a odkaz na tuto lexikální jednotku (pouze v případě hodnoty derived-nonspecific není tento odkaz uveden):

  • derived-decaus pro dekauzativní reflexivní slovesa,

  • derived-autocaus pro autokauzativní reflexivní slovesa,

  • derived-partobject pro reflexivní slovesa s partitivním objektem,

  • derived-recipr pro reciproční reflexivní slovesa,

  • derived-conv pro konverzní reflexivní slovesa,

  • derived-quasiconv pro kvazikonverzní reflexivní slovesa,

  • derived-deaccus pro deakuzativní reflexivní slovesa,

  • derived-nonspecific pro reflexivní slovesa charakterizovaná nesystémovými změnami.

Chová-li se určitá lexikální jednotka odvozeného reflexivního slovesa vůči příslušné lexikální jednotce nereflexivního základového protějšku jako reflexivní sloveso různých typů, jsou v atributu reflexverb uvedeny všechny přípustné hodnoty.

Gramatická komponenta.

V gramatické komponentě slovníku jsou obsažena obecná pravidla identifikující změny v situačním a/nebo strukturním významu odvozených reflexivních sloves. Tato pravidla stanoví přiřazení situačních participantů valenčním doplněním. Změny v povrchověsyntaktické strukturaci nejsou v pravidlech explicitně vyznačeny, jelikož vyplývají z informace o morfematické formě zasažených doplnění obsažené v datové části slovníku. Např. u dekauzativního reflexivního slovesa komplikovat seimpf pravidlo stanoví, že situační participant „Theme“, přiřazený u nereflexivního základového slovesa komplikovatimpf aktantu PAT, odpovídá u reflexivního slovesa aktantu ACT, zatímco „Agens“ nebo „Kauzátor“ korespondující u nereflexivního slovesa s aktantem ACT je u reflexivního slovesa redukován, a neodpovídá tedy žádnému valenčnímu doplnění (a není tak na povrchu vyjádřen).

4  Komplexní predikáty s kategoriálním slovesem

Rozdělení slovníku na datovou a gramatickou komponentu je využito též pro reprezentaci komplexních predikátů s kategoriálním slovesem, které představují víceslovnou lexikální jednotku složenou z kategoriálního slovesa a predikativního jména (Radimský, 2010; Macháčková, 1979).48 Tyto predikáty vykazují vysokou míru syntaktické kompozicionality, není proto třeba jejich syntaktickou strukturu popisovat pro každý komplexní predikát zvlášť, je možné ji – na základě valenční charakteristiky kategoriálních sloves a predikativních jmen a dalších doplňujících informací – odvozovat pravidlově (Kettnerová et al., 2018).

Kategoriální slovesa jsou v rámci komplexních predikátů – stejně jako plnovýznamová slovesa – nositeli gramatických kategorií a svou valencí tvoří syntaktické centrum věty. Na rozdíl od plnovýznamových sloves však nenesou individuální sémantické rysy, vyjadřují typizované významy (viz Karlík et al., 2016, heslo Kategoriální sloveso). Tato slovesa tak nesou pouze strukturní význam charakterizovaný valenčním rámcem. Valenční doplnění kategoriálního slovesa tedy nekorespondují se situačními participanty; výjimky představují kategoriální slovesa kauzativního typu, u nichž jedno z doplnění nese roli „Kauzátora“. Kategoriální slovesa často disponují určitým predikativním protějškem, s nímž sdílejí strukturní význam, a jsou tedy popsána totožným valenčním rámcem (valenční rámce kategoriálních sloves se však liší funktorem CPHR, vyznačujícím valenční pozici predikativního jména).

Nositeli individuálních sémantických rysů jsou v rámci komplexních predikátů predikativní jména, která představují sémantické jádro těchto predikátů. Predikativní jména se tak vyznačují jak situačním, tak strukturním významem: jednotlivá valenční doplnění predikativního jména odpovídají určitým situačním participantům (Alonso Ramos, 2007).

Pro komplexní predikáty jsou dále charakteristické koreferenční vztahy mezi valenčními doplněními kategoriálního slovesa a predikativního jména, z nichž primární postavení má koreference ACT predikativního jména s určitým doplněním kategoriálního slovesa; tuto koreferenci zároveň chápeme jako definiční charakteristiku komplexních predikátů (Kettnerová – Bejček, 2016).

Koreference valenčních doplnění kategoriálního slovesa a predikativního jména sehrává v rámci komplexních predikátů klíčovou úlohu, jelikož skrze ni získávají sémanticky nespecifikovaná valenční doplnění kategoriálního slovesa lexikálněsémantický obsah. Např. komplexní predikát dát svolení se vyznačuje třemi situačními participanty danými predikativním jménem svolení, a to situačními participanty „Mluvčí“, „Recipient“ a „Informace“; v rámci tohoto komplexního predikátu koreferuje slovesný ACT a jmenný ACT (obě doplnění tak referují k situačnímu participantu „Mluvčí“ danému predikativním jménem svolení) a dále slovesný ADDR a jmenný ADDR (obě doplnění odkazují k „Recipientovi“), viz schéma 6, zobrazující korespondenci situačních participantů a valenčních doplnění.

lvc.brick.pdf

Obrázek 6: Schéma znázorňující korespondenci situačních participantů a valenčních doplnění a dále koreferenci slovesných a jmenných valenčních doplnění u komplexního predikátu dát svolení.

4.1  Reprezentace komplexních predikátů ve VALLEXu

Datová komponenta.

Každý komplexní predikát je v datové komponentě slovníku reprezentován příslušnou lexikální jednotkou predikativního jména, jejíž valenční rámec popisuje užití tohoto jména v nominální struktuře, a dále lexikální jednotkou pro kategoriální sloveso, v jehož valenčním rámci je pozice odpovídající predikativnímu jménu vyznačena funktorem CPHR. Každé kategoriální sloveso je dále opatřeno množinou dvojic, příp. trojic specifických atributů poskytujících informace relevantní pro odvození syntaktické struktury komplexních predikátů s daným slovesem – konkrétně jde o výčet predikativních jmen, která tvoří s daným kategoriálním slovesem komplexní predikáty, a informaci o koreferenci mezi valenčními doplněními daného slovesa a uvedených predikativních jmen, dále v případě, že se jedná o kategoriální sloveso kauzativního typu, je uvedena též informace o korespondenci situačního participantu s rolí „Kauzátor“ a některého valenčního doplnění daného slovesa; dvojice, příp. trojice atributů poskytujících uvedené informace jsou rozlišeny vzhledem k různým typům koreferenčních vztahů a příp. též s ohledem na kauzativní rysy kategoriálního slovesa. Pro větší uživatelské pohodlí je u každého predikativního jména též podán výčet těch kategoriálních sloves, se kterými dané jméno vytváří komplexní predikáty.

Gramatická komponenta.

V gramatické komponentě slovníku jsou obsažena pravidla umožňující na základě informací poskytovaných datovou komponentou slovníku generovat jak hloubkovou, tak povrchovou syntaktickou strukturu komplexních predikátů s kategoriálním slovesem.

Poznámky

Seznam literatury

Obsah