BROUSI & PAVOUSI

Tak jako čeština je jazykem indoevropským, patří arabština do rodiny afroasijských jazyků (kterým se - by the way - říká také semitohamitské, hamitosemitské nebo ještě eritrejské) a spolu s jihoarabskými a etiopskými jazyky tvoří jižní větev semitských jazyků.

Pramenem lehkého zmatku v názvosloví je dřívější nedostatečná znalost tzv. hamitských jazyků. Ty se původně považovaly za větev stejné úrovně jako dobře prozkoumané semitské jazyky. Ukázalo se však, že vnitřní příbuznost jazyků hamitských není o nic větší než sám jejich vztah k jazykům semitským, a proto dnešní badatelé chápou řeči této oblasti jako členy afroasijské velkorodiny, již dále dělí na pět rovnocenných hlavních větví:

• semitské jazyky
• berberské jazyky
• čadské jazyky
• kušitské jazyky
• jazyk starého Egypta

Přehled směrů větvení rodiny semitských jazyků:

• severovýchodní - sem patří vymřelá řeč Sumerů, akkadština (nejstarší texty pocházejí z poloviny 3. tisíciletí př.n.l.), a z ní odvozené mladší jazyky babylónština a asyrština
• severozápadní - zahrnuje aramejštinu (jež dosud přežívá jako syrština), ale hlavně starou hebrejštinu včetně její živé formy zvané ivrit
• jižní (jihozápadní) - významnou řečí této větve je arabština, v jejímž stínu se nicméně nacházejí jazyky etiopské zastoupené např. amharštinou či jazykem tigriňňa

Po osvětlení rodinných a příbuzenských poměrů se věnujme vlastní arabštině.

Spisovná řeč se od své hovorové sestry značně liší zejména po zvukové stránce. Běžná mluva vynechává pádové koncovky, čímž nedochází k vázání slov ve větě. Výslovnost samohlásek se mění v závislosti na "nářečí", někdy podléhají též souhlásky. Vyskytnou se i gramatické simplifikace (to je slovo, co?). Nesmírnou výhodou ale zůstává to, že spisovná podoba je jazykem oficiálním. Používá se ve sdělovacích prostředcích a veškerých psaných textech (hovorově nelze dost dobře psát). Proto se, znají-li oba spisovný jazyk, domluví Arab z Maroka se svým iráckým kolegou bez problémů.

Spisovná arabština zaznamenala řadu vývojových období, z nichž nejvýraznějí jsou:

protoarabština (5. stol. př.n.l. - 4. stol. n.l.)

dochovaly se některé nápisy

epigrafická arabština (4. - 6. stol. n.l.)

je považována za rané stadium klasické arabštiny

klasická spisovná arabština (6. - 18. stol. n.l)

jazyk Koránu a celé středověké arabské vědy a literatury (někteří autoři 20. století jí užívali také). Díla psaná tímto jazykem nepochází jen od Arabů - psali jím i Peršané, Turci, Tádžikové či Indové.

střední arabština (přelom 18. a 19. století)

znamenala přechod k novému vývojovému stupni

moderní spisovná arabština (od počátku 19. století)

vznikla v důsledku bližšího styku s Evropou. Arabská literatura prochází obrozením, slovník je rozšiřován o nové termíny. Opouští se složitý rétorický styl a dochází i ke zjednodušení syntaxe, avšak moderní arabština se od arabštiny klasické podstatně neliší.

Hovorové jazyky (často - ovšem nesprávně - označované jako dialekty) jsou oproti úřednímu územně odlišné. Dokonce se nemusí shodovat ani v rámci státu (pak bychom museli hovořit o dialektu dialektu). Hovorové jazyky jsou zpravidla děleny podle následujících oblastí:

• severní Afrika
• Egypt a Súdán
• syrsko-palestinská oblast
• Arabský poloostrov
• Irák

Arabským dialektem, avšak psaným latinkou, je rovněž maltština.

Území, na němž se mluví arabsky, se rozkládá od Maroka přes celou severní Afriku, zabírá Arabský poloostrov a jeho východní hranicí jsou Sýrie a Irák. Kromě toho početné arabské menšiny žijí v Americe, Evropě, střední Africe a střední Asii.

Legendární Arabský chalífát se dříve rozkládal i po jižním Španělsku - známé město Cordóba - a sahal více do střední Asie. Tamní národy se arabizaci bránili, ale suverenitu si nakonec neudržely (blíže o tom např. kniha Avicenna).

Hal turídu an tadhaba ilá nasídži `l-'ankabúti `r-ra'ísíji aw ilá `l-bisáti `t-tá'iri?