BROUSI & PAVOUSI

"... jak to můžeš číst? ... a ještě zprava doleva! ..."
"... hlavně se, prosím, neudav ..."

I přes rozmanité zástupy lidských civilizací se během věků vyskytl jen zlomek těch, které dokázaly vynalézt původní písmo. Jeho kolébkou byla patrně čtyři místa na světě: Egypt, Mezopotámie, Čína a mayský Yukatán. Avšak pouze dvěma vynálezcům, jak významně podotýkají autoři knihy Světem jazyků, vděčí novověk bezprostředně za skutečnou hláskovou abecedu.

Byli to totiž Féničané, kteří asi v 15. st. př. K. vytvořili na základě egyptského písma důsledně zvukové písmo slabičné. Jeho klíčovým rysem ovšem bylo (narozdíl např. od dnešních slabičných písem japonských), že užívalo stejného znaku pro slabiky odlišné v samohláskách (jako např. ka, ki, ku), jinak řečeno zapisovalo pouze souhlásky. Vystihlo tak naprosto jasně zásadní rozdíl v samotném chápání řeči! Fénické písmo ovládlo časem celé Středomoří a neznámo jak se dostalo až do Indie. Dalo vzniknout písmu arabskému, hebrejskému, mongolskému i písmu bráhmí, z něhož vyšla písma novoindická, drávidská a z řady dalších i písmo tibetské.

Opravdovou vývojovou revoluci provedli pak Řekové. Kolem 10. stol. př. K. fénické písmo upravili. Jejich slabičné znaky přiřkli definitivně souhláskám a přebývající použili pro samohlásky. Tímto krokem jako první a snad i jediní na světě vyvinuli původní hláskový abecední systém.

Arabské písmo je potomkem písma aramejského. Stejně jako v gramatice, i zde je patrna důsledná pravidelnost a logika. V porovnání s latinkou, řeckou abecedou či azbukou je vztah mezi grafémy a fonémy více jednoznačný (skoro "naprostý", jak se občas říká na naší škole).

Zvláštností, avšak zcela v souladu se základním Principem, je fakt, že písmo běžně nezaznamenává krátké samohlásky a opomíjí některé další grafické značky (tj. pak se chová jako slabičné fénické písmo). Takové texty se krátce sedmi slabikami nazývají nevokalizované. Důsledkem je, že nejprve musíte slovo znát a umět určit jeho mluvnický tvar, abyste ho mohli zaručeně správně přečíst. Takový stav je nepřípustný v případě, že by mohlo dojít k nejasnostem. Proto ve slabikářích a Koránu najdeme písmo plně vokalizované, ve kterém jsou krátké samohlásky zobrazovány nad (a, u a chybějící samohláska - tzv. sukún) nebo pod (zbývá jen i) příslušnou souhlásku a za skutečná písmena se nepovažují (přesto se už jedná o zápis hláskový).

Arabština zná jen písmo psací v tom smyslu, že písmena jsou spojována plynulými tahy (anglický výraz pro něj je Arabic Script). Aby slova působila esteticky, má většina písmen čtyři formy podle své pozice ve slově. Rozlišujeme podobu samostatnou, koncovou, začáteční a středovou. Společně si zachovávají stejnou charakteristiku, jinými slovy formy písmena jedné hlásky nejsou schizofrenní.

Písmena alif, d, d, r, z a w mají jen dvě formy - samostatnou a koncovou. Za nimi následujícímu písmenu musíme tedy udělit formu začáteční nebo samostatnou. A tak nás nesmí překvapit, že mezery postrádají námi zažitou funkci oddělování slov, neboť navíc krátké předložky se se slovem spojují.

Za účelem zkrášlení textu se dále pro speciální skupiny písmen používají upravené znaky zvané ligatury. O lokální znakové písmo se však nejedná. I některé fonty v latince píšou např. místo ae ligaturu podobnou řeckému kappa, u skupiny fi "slijí" oblouček s tečkou apod.

Abeceda arabského písma je zpracována do následující tabulky (vysázeno podle Základů moderní spisovné arabštiny):

Na těchto stránkách se, bohužel, musíme spokojit s transkripcí méně exotickou: Hamza Alif Bá' Tá' Tá' Džím Há' Chá' Dál Dál Rá' Záj Sín Šín Sád Dád Tá' Zá' 'ajn Gajn Fá' Qáf Káf Lám Mím Nún Há' Wáw Já'

To vše dohromady umožňuje tvorbu uměleckých nápisů, tvz. kaligramů. Zde předkládám zlomek z nich:

Upozorňuji též na řadu odkazů, které pojednávají o arabštině a islámu. Jejich výčet je dostupný v Rejstříku chapadel.

Fonetika arabštiny je pro začínajícího překladatele tvrdým ořískem. Řeč zahrnuje mnoho svérázných souhlásek, k jejichž nácviku je třeba vedení znalého mluvčího. Nicméně zde uvedu alespoň stručný popis těch hlásek, které se liší od českých:

' - arabsky hamza, česky ráz. Je to zvuk vnikající prudkým uvolněním sevřených hlasivek. Tato hláska dokonale zapadá do systému arabských souhlásek, aniž bychom ji my za ni vůbec považovali. Přesto i v češtině mívá ráz rozlišovací funkci - porovnejte výslovnost:

nebrečelo		nebreč, Elo		[nebreč 'elo]
kalí kovy		k Alíkovi		[k 'alíkovi]
né		nee		[ne'e]
kočku		k očku		[k 'očku]

t - shodné s anglickým neznělým th např. ve slově thing

dž - jeho výslovnost se liší podle území:

• Irák a okolí - jako dž, neboli j v anglickém John
• syro-palestinská oblast a severní Afrika - odpovídá ž
• Egypt - stejně jako české g
• Súdán a Jemen - obdobná výslovnost jako ď

h - zvuk podobný našemu ch, tvořený však hluboko v hrdle jazykem staženým dozadu

ch - chrčivé ch

d - anglické znělé th ve slově this

s - temné a důrazné (emfatické) s vyslovené se zadní částí jazyka vyklenutou proti zadní hrdelní stěně

d - emfatické d

t - emfatické t, nehlasný protějšek d

z - emfatické z nebo temné a důrazné d

' - souhláska hrdelní, úžinová, hlasná obdoba h. Lze ji mechanicky napodobit tak, že stlačíme krk nad ohryzkem a vyslovíme důrazné a. Výsledný zvuk se podobá zvuku při zvracení (jinak s ním nemá nic společného)

g - ráčkované r, často též transkribované jako gh (známý název Maghreb)

q - jde o k artikulované hluboko v ústech s jazykem proti čípku

w - obouretná souhláska, stejná jako v anglickém well

Všechny souhlásky se mohou vyskytovat také zdvojeně - pak je třeba je též patřičně vyslovit.

Spisovná arabština rozeznává pouze tři samohlásky krátké (a, i, u) a tři dlouhé (á, í, ú), jež v podstatě vzniknou - a písmo je takto i tlumočí - ulehčenou výslovností skupin -a', -ij a -uw. Pro jejich snadnou spodobu nazýváme ', j a w polosamohláskami nebo slabými souhláskami. Místy se stane, že mluvčí zamění jistou samohlásku ve slově za jinou, ovšem k žádnému nedorozumění většinou nedojde. Málo uznávanou roli samohlásek v jazyce dokládá navíc fakt, že v hovorové řeči se vyskytuje jestě e jako varianta a v sousedství jistých hlásek, dále é (místo á nebo aj) a ó (náhražka aw či ú).

Při studiu jazyka je nezbytné dodržovat správný přízvuk. Ten se v arabštině řídí počtem a druhem slabik spisovně vyřčeného slova. V příkladech je vyznačen kurzívou:

1. jednoslabičná slova přízvuk většinou nemají
2. dvojslabičná slova přízvukují první slabikou
3. u víceslabičných slov platí tato pravidla:
   

a) poslední slabika je vždy nepřízvučná
b) je-li předposlední slabika dlouhá (bá) nebo uzavřená (bab, báb), ponese přízvuk

na-bá-tun

sa-kan-tu

c) není-li tomu tak, potom je přízvuk na třetí slabice od konce; v některých zemích platí, že přízvuk padne na slabiku dlouhou či uzavřenou, která je nejblíže konci, a neexistuje-li taková, padne přízvuk na začátek slova

mak-ta-ba-tu-ná		nebo		mak-ta-ba-tu-ná
da-cha-la-tá		či		da-cha-la-tá

Cvičení na závěr:
Zkuste si s pravidly b) a c) pohrát tak, aby zněla jasněji. Zároveň si všimněte, že poznámky 1. a 2. plynou ihned z 3.!

A tato přístupnost logické abstrakci mne na arabštině silně udivuje a nesmírně baví.

Hal turídu an tadhaba ilá nasídži `l-'ankabúti `r-ra'ísíji aw ilá `l-bisáti `t-tá'iri?