(sobota 18. –
neděle 19.5.2002)
Malá Chuchle po sedmé hodině ráno: postupně se trousíme do loděnice. Jako poslední se s úsměvem na tváři objevuje Tomáš. Podle posledních informací Šuri pendluje mezi pokojem a WC, takže Baďál se bude muset (alespoň v sobotu) ukázat, jak je zdatný singlista. Tím pádem je výprava komplet a to 25 lidiček: Pedro, Věra, Pavel, Zuzka, Pepa, Hanka, Aleš, Tereza, Ondra, Vlaďka, Pába, Jana, Lakmus, Bláža, Martin D., Dalibor, Jáchym, Tonda, Petr, Ida, Tomáš, David, Baďál, Martin a já (Katka). Jedeme sedmi auty.
Sraz na parkovišti v Horní Vltavici u hokynářky s alkoholem a kožešinami byl okořeněn srážkou dvou vozů, Aleše a Pedra. Po té hnědavá škodověnka vyfasovala na poškozené místo samolepku “Z” (pozor začátečník).
Avizovaná předpověď i modré nebe nad námi nám slibuje špičkové počasí – proto se někteří před plavbou poctivě mažeme opalovacím krémem. Než přijedou řidiči z Nové Pece, seznamujeme se s Věrou a Terkou. Ale už jsou tady a Velký šéf nařizuje okamžitý odjezd. Nechceme zbytečně dráždit již tak nervózní místní lidi. Vždyť je teprve půlka května a povolené datum začátku splavnosti tohoto horního úseku řeky je až 1.června.
…uf… konečně sedíme na lodích a vyrážíme ze Soumarského Mostu směr Lipno, respektive Nová Pec. Nádhera a klídek. Krásná příroda nám svou vegetací připomíná krajinu okolo Albeře. Traviny a sem tam do skupinek rostoucí keře a stromy, jakoby je tam někdo kýčovitě zasadil. Snažím se v duchu spočítat množství odstínů zelené barvy. Nejde mi to (asi nemám tu správnou školu; ale ani pan doktor Pelant, toho času můj kormidelník, neví). Řeka si to neuvěřitelně meandruje a člověk snad i slyší Smetanovu Vltavu. Břehy jsou tvořeny střídavě stromy, jemným rákosím a zvláštní travou, která roste sloupovitě nahoru, dá se říct, že letošní drn roste kanibalsky z drnu loňského. Po pár hodinách fascinující plavby začínáme mluvit o jídle. To je známka toho, že máme již velký hlad. Hladovci se cpou, zatímco otužilci Bláža, Hanka, Dalibor a Tonda se koupou ! Je sice vážně vedro, i Jáchym se krčí ve stínu keře, ale řeka je v této výšce opravdu dost studená. Do cíle sobotní plavby (do Nové Pece) doráží nejdříve tzv. “hrabavé” lodě. Kilometr před cílem některé posádky musí bojovat s útočným labuťákem. No nedivme se, on je tady doma.
Rychle nakládáme lodě a jedeme do kempu na Zlaté Koruně. Jako první se zde zjevujeme my v bleděmodré Ondrově Š105-ce. Pravda, místy se řítila neuvěřitelnou stočtyřicítkou, kdy se celá klepala a rezonovala – ale sláva - přežili jsme.
Hávovi mají s sebou míč na plážový volejbal, tak si pár nadšenců hraje bago. Jak nás od toho šitého balónu bolí ruce od bagru ! Postupně se tedy raději odebíráme do lesa a nosíme dřevo na večerní táborák. Všichni ostatní nosí klacky, jen Tomáš přinesl rovnou kládu.
Kemp je oproti předcházejícím letům vylepšen o čističku a nové sociální zařízení. Přesto si nedokážu představit, jak to tady bude vypadat v červenci a srpnu. Teplá sprcha za 10-ti korunový žeton je vážně skvělá. S Martinem vyrážíme vzhůru do města za ostatními. U první hospody je nacházíme baštit na zahrádce. Je teplý večer, dá se říct letní, jako stvořený pro romantickou procházku ke klášteru. Obdivujeme obrovitou starobylou lípu (její stáří si nedovolíme ani odhadnout). Obdivujeme také maratónce Pepu, který si byl zaběhat. Na Kleť. “Klobouk dolů”.
Táborák již hoří, buřty se opékají a Hanka s Baďálem připravují vepřové plátky krkovice. Střídavě je solí, matlají hořčicí a polejvají vínem. Při kytaře se střídají Ondra s Jáchymem (ten hraje i na harmoniku) a krásně hraje Ida na housle. Zpíváme, broukáme až z toho Lakmus usnul u ohně. Z hluboké tmy se vynořuje Šuri a smutně nám sděluje, že někde ztratil 2 skautky.
Ještě se mi chce hrozně spát, ale ti ptáci tak strašně řvou ! Zalejzám do nitra spacáku a znovu naštěstí usínám. Ráno se na obloze prohánějí mraky, je o pár stupňů méně než včera, ale hlavně že neprší. Dozvídáme se od Dalibora, že jim nějaký “dobrák” otočil vnitřní stan, takže po rozepnutí tropika nemohli najít vchod do dovnitř. Klasika. Čekání na řidiče si krátíme hraním Petanque.
Po hodině lehkého pádlování přistáváme u Dívčího Kamene. Přijíždí i posádka s nejelegantnějším háčkem-Hankou, která má sukni i apartní klobouk.
Po svačince se jdeme projít na zříceninu. Skupina mladých se sápe kolmo vzhůru, my starší to raději obcházíme po cestě. Se zatajeným dechem přecházím hradby z jedné strany na druhou. Zpátky ale už ani náhodou. Ostatní mi připadají naprosto suverénní. No, horolezec ze mne už nebude.
Nasedáme do lodí (mnohé posádky se prohodily v kormidlování) a plujeme k cíli. Řeka je rok od roku čistější a čistější. Vidíme na dno, pozorujeme hejna ryb.
Před Boršovem nás čeká (pro mnohé posádky hřeb celého vodáckého výletu) starý, polorozpadlý jez. Baďál je ve svém živlu, svléká se do plavek a společně s Šurim na svá mužná těla navlékají plovací vesty. Střídavě traverzují a najíždějí do proudu. Mnoho ostatních posádek se nechá inspirovat a chová se stejně, i když tak bravurně jim to, jako těm dvěma, nejde. Z okolních chatek vybíhají rekreanti a obdivně sledují dění. Jen nezkušená posádka Tomáš s Davidem zůstává oblečená, věci poházené na palubě. Osud na sebe nenechal dlouho čekat. Potkala je studená koupel. Pochvalou jim budiž obdivuhodná výdrž, s jakou to zkoušeli zas a znova. Zkrátka zkušenosti k nezaplacení.
Po malé chvilce se dostáváme k jezu-elektrárně, kde je nutné přenášet lodě. A tím pádem se dostáváme do cíle naší plavby.
V duchu děkujeme Pedrovi za skvělou organizaci, přírodě za prima počasí a hlavně řece Vltavě za svou pohostinnost.
Katka Pelantová