(velikonoce: pátek
13. – úterý 17.4.2001)
Na hranicích nikdo nechtěl vidět naše pasy, pouze se jedni celníci ptali, zda máme něco k proclení. Přepojením našich vagónů k rychlíku BEM jsme získali oproti loňsku dvě hodiny spánku navíc. Vlastně tři, protože měl zpoždění.
Člověk by očekával, že když někde staví lůžkový mezinárodní rychlík, bude to na nějakém větším nádraží. Ale tady to neplatí. Zastávka Turčianské Teplice jsou prosté dvě koleje, zastávka jako kterákoli jiná v polích. Pavel to vysvětluje tím, že se historicky jedná o lázeňský rychlík – naše vagóny přijely přímo z Františkových Lázní.
Snídali jsme na perónu. Na protějším nástupišti zazvonil telefon, ale nikdo ho nebral. Přijel osobák a paní železničářka z budovy naproti vyšla odemknout dveře v plotě mezi kolejemi, aby mohli lidé přejít. Z oblohy sletělo pár vloček.
Vydali jsme se na druhou stranu podchodem. Začíná tu žlutá značka a na boudě visí vzkaz pro Dannyho, že ostatní spí za vesnicí Háje. Přesně tím směrem jdeme, Háje jsou 5 km.
Ve městě Tomáš (?) shání karimatku, protože přestává věřit, že mu bude stačit aluminiová. Jako největší nazdárek se projevil Pavlíček, který za 500 Sk nakoupil u Vietnamců svetr, šálu a ještě rukavice. Myslím, že bez tohoto nákupu by se na hřebeni se zlou potázal.
Za obcí Háje se zanoříme do lesa a opravdu tam skupinka spících stanů čeká na Dannyho. Kromě toho zde začíná souvislý sníh. Cestou přes první hřeben se hovor točí okolo Iránu (nějaká kohosi bratra-vnučky-švagrová se tam vdala), čímž se dostáváme k právům žen a nemoci šílených krav.
Sešli jsme do Žarnovickej doliny Teplica a pokračovali proti proudu po žluté a modré. Chvílemi svítilo sluníčko, chvílemi hustě sněžilo. U chaty v ústí Rožkovej doliny (býv. pionýrský tábor) jsme se posilnili obědem. Čeká nás totiž spousta vrstevnic. Během obědvání jsme trochu vystydli a tak zase naložit na hřbet a jdeme. Ještě chvíli idylkou podle potoka, mezi skalami a ledopády a po dvou kilometrech už sněhem vzhůru, jako zlatokopové jdoucí na Aljašku, krůček za krůčkem, jeden výškový metr za druhým, dvě hodiny to trvá, než člověk vystoupá ze 700 na 1300 nadmořských metrů.
V časném odpoledni jsme se shromáždili pod vrchem Košiarisko, kde se žlutá spojuje s červenou – Cestou hrdinov SNP. Na hřebeni, asi deset metrů od nás stojí torzo stromu rozklobané od datlů. Ve škole se dětem říká, že datel je lékař stromů. Že je to ovšem specialista – patolog, to jsme zjistili až zde. Kromě toho nese kmen již zmíněnou turistickou značku, do níž se někteří snažíme trefit sněhovou koulí. Vítěz ji pak jde zase očistit.
Přelezli jsme hřeben a došli do chaty Horský hotel Kráľova studňa. Tam jsme si dali polívky, ceny jsou vzhledem k nadmořské výšce vcelku mírné.
Někdy okolo čtvrté hodiny zaznělo pelantí „jdemedál“ a výprava nahodila batohy a šli jsme kolem Kráľovy studně a dál na hřeben. Smyslem akce bylo přejít přes Krížnou a Ostredok a přespat někde v okolí útulně, kterou má Pepa v mapě zanesenou propiskou. Pokud jsem dobře pochopil vyjádření vůdce PP, mělo to být na dvě hodiny. Druhý den jsem zjistil, že je to nominálně na tři a půl, tj. v daném okamžiku akorát do tmy. Ale za dvacet minut už to bylo stejně jedno. Táhli jsme se po zasněženém hřebeni roztaženi do několika set metrů. Pod sněhem byl občas led a klouzalo to. Zleva se do nás opíral ostrý ledový vítr ženoucí krystalky sněhu. Ty se zabodávaly do každého nechráněného místa na kůži a i do mnoha chráněných. Viditelnost klesla na tři tyče, a to je značení po zimě „jak ústa staré ženy“. Chůze je vysilující a představa že na Krížné se otočíme proti větru je ještě horší. Nakonec se skupinka zastavuje a ve vzájemném zákrytu na sebe křičíme co s tím. Kdosi z Pelantů se jde podívat do kleče za obzorem, jestli to tam není lepší. Není. Kolektivně volíme ústup, nejhorlivěji Katka a Pavlíček. Někteří nazdárkové (a nebudu nás všechny jmenovat) nemáme vybavení vhodné do těchto podmínek. Někomu chybí návleky, někomu kapuca, někomu goretexové boty.
DanTe si nenasadil včas rukavice, já svetr. V sibérii to už nejde. Já sebíhám z hřebene mezi prvními (s příznaky lehkého šoku). DanTe se pokusil rukavice nasadit, ale prsty už nemají tu sílu. Pomohli Pelanti, avšak zpětné vazby nemajíce, strhli mu kůži na kloubech. To zjistil až po rozmrznutí. „Ústup je někdy vítězství.“ pronesl kdosi, když jsme měli Kráľovu studňu na dohled. A byla to pravda.
V podmínkách ne už zcela krutých jsme se rozhodovali kam dál. Kdosi nás vede ke kolibě ani ne kilometr za Kr. studňou, jen Pavlíček odbočil dolů do hotelu. Koliba je na spaní nevhodná, stany vyrostou okolo. Já ten svůj půjčím Pepovi a jdu, ještě s Dantem, Martinou a Tomášem do tepla civilizace. Díky dřívějšímu příchodu Pavlíčkově jsme vysomrovali poslední volný pokoj za 450 Sk. Bylo tam s bídou deset stupňů, ale na spaní ideální. Uvařili jsme v předsíňce hotelu. Přišla parta s bílým psem, taky prý ještě vysomrovali pokoj za pětistovku – pro deset lidí. Jídlo jsme zapíjeli čajem v restauraci a vzpomínali na kamarády, kteří zůstali venku.
Ráno bylo za okýnkem naší světnice modro. Teploměr na hotelu ukazuje mínus osm stupňů. Při snídani (kaše) je Martina napuštěna historkami z cest které jsme zažili já a Dante. V devět hodin téměř vyrážíme. Obloha se zatahuje, což vede Dana k dvojsmyslnému výroku „Dneska určitě nezmoknem.“
U Kráľovej studni se scházíme se zbytkem výpravy a vydáváme se podruhé na hřeben. Teď, když je prakticky celá cesta vidět se nám zdá šílenstvím, že jsme včera neotočili mnohem dříve. Na hřebeni je to jako v prvomájovém průvodu, většinou češi – včetně party s bílým psem.
Na vrcholku Krížné jsem chvíli koukal na Nízké Tatry, ostatní jen prošli pod vrcholem. Slovák s partnerkou, kteří si sem vylezli z údolí, říkají něco o dvou Češích, kteří na hřebeni před měsícem zmrzli. Ať je to pravda nebo ne, po včerejším zážitku mi to zní velmi uvěřitelně. Cestou přes Ostriedok se počasí zase pokleslo, ale když jsme hopsali metrem prašanu směrem k útulni, obloha se začala trhat do modra. Ke čtverečku v Pepově mapě jsme dorazili na oběd. Taky to tu žije, mimo jiné prošla dívčí výprava typu školní výlet.
Martinu začíná bolet noha a kulhá. Vypadá to na natažený sval. Od Katky dostává hůlky, v rámci možností jí odlehčujeme batoh.
Slunce pálí, dohlednost báječná, odškodnění za včerejšek. Kulhavá Martina, její doprovod Dan, Pavlíček a další se snaží vyhnout náročnému stoupání přes Ploskou, ale modrý traverz je zavřený. Z vrcholu Ploské jsou vidět Tatry, díky vzdálenosti a zvířenému sněhu zbarvené do růžového odstínu. „Mezihvězdné zčervenání.“ popsal příčinu tohoto jevu po svém astronom Pepa.
Čelo výpravy docela utíká vpřed. Ploužím se volně a radostně na úrovni Pavlíčka až do chaty pod Borišovem. Chata o něco teplejší, přecpanější a dražší než včerejší hotel – tváří se, že se sem všechno vynáší. Horký čaj u ještě horčích kamen, turistova slast. Při odchodu jsme u pramene pod chatou nabrali plné lahve vody a odploužili jsme se po červené směrem k Javorině.
Ze sněhu odvážně vykukují poupata modrých krokusů. Jejich barva působí v šedém sněhu tak nepatřičně, že se zdá být umělá. Několik lidí potvrzuje, že při spatření prvního kvítku dostali dvě stejné myšlenky. První: „Hele šipka, zapíchlá do sněhu.“ Druhá: „Blbost, kde by se tady vzala.“
Jinak tempo výpravy exponencielně klesá, převážně díky Pavlíčkovi. Ten už má dost a neustále pošilhává po troskách seníků dole na svahu a můruje, že by to bylo nejlepší. Kdyby bylo Pelantstvo rozhodnuto jít dál a dál, asi by tam zalezl. Naštěstí bylo nalezeno místo pro spánek a tak ho můžeme já i Tomáš nechat jít jeho tempem a jít se věnovat vlastnímu pohodlí. Těch posledních 200 metrů, o které jsme mu utekli, šel dobrých pět minut.
Místo na noc je v sedélku mezi vrchy Šopron a Javorina. Když už má většina stanovníků udusané placy a začíná vztyčovat Gemmy i NeGemmy, žertujíce o ochráncích, jenž již za smrčkem číhají, vynořila se v protisměru postava. A další, a ještě asi čtyři.
„Ta chata pod Borišovem funguje?“ ptá se turista. Po našem kolektivním souhlasu se ještě zeptá jak je to daleko a když se mu svěříme, že jsme odtamtud odešli ani ne před hodinou, není dalek toho, složit zápalnou oběť, coby poděkování bohům.. Prý spali pod širákem a mají toho dost. To věřím.
Setmělo se a stany stojí. Vařiče syčí. Tuto noc jest mi sdílet stan s Pepou. Nejprve mě překvapil porušením všech dogmat, které mi pedagogové do hlavy vtloukali, například, že se ve stanu nesmí vařit. Vzhledem k tomu, že se jednalo o stan můj, nechtěl jsem to dovolit. Zlomil mě až tvrzením, že vše co se dít bude se v tomto stanu již dělo noc minulou. Aby zvýšil odpar butanu, přihřívá bombu zespoda svíčkou.
Zuzka ze sousedního stanu vydává kašlání, za které by se nemusel stydět žádný tuberák.
Pepovi se včera večer zlomila jeho dřevěná lžíce. Jinak má ovšem vybavení kvalitní, například meziplášťový hrnek. Větší objem, a úspora plynu. Že mu byla už zima odspoda, nosí si ne jednu, ale jedna a půl karimatky, zatímco vedle u Danteho mrznou zelenáči na aluminiu. Takhle si představuju počínající sociální nerovnost.
Že noc bude studená bylo jasné a tak jsme si na sebe oblékli všechno co jsme měli. A protože ve stanu přesto v noci klesá teplota pod nulu, musel si každý vzít do spacáku jednu láhev s vodou. Kdyby zmrzla, nebylo by jí jak rozmrazit. Tím jsme dali nový význam sousloví „ohřívací lahev“ – ta, kterou turista zahřívá, nikoli ta která zahřívá turistu.
Začátek dne by se dal nazvat Dante meteorologem. Zvenčí mi k uším dolehla jeho hlášení o stavu oblačnosti coby první zvuky dne:
„Jedna osmina!“ „Dvě osminy.“ po chvíli: „Tři osminy… čtyři osminy.“ za další chvíli: „Už nic.“
Je pondělí velikonoční. Lidové zvyky se fanaticky snaží dodržet Pavlíček. Jsme na Slovensku, tak polievačka, je jeho myšlenkový pochod. Nakonec se spokojí se symbolickým potřísněním zápěstí všech tří dívek vodou z picí láhve. Další pokus podnikl Pepa, když nám do stanu nakoukla Martina, přivábena vůní kaše, jež jsme pojídali. „Hele, Martino, můžu tě o něco poprosit?“ zeptal se bezelstně z pohodlí svého spacáku. „Vezmi tady tu tyčku (od gemmy, běžná náhrada pomlázky), prašť se s ní přes zadek a řekni Hody hody doprovody.“ Co se od ní žádá, pochopila oběť, až když už třímala tyčku v ruce. Možná, kdyby jí to servíroval po krocích, dostal by se ještě dál.
V devět jsme opustili místo noclehu a pokračovali po červené. Už na Javorině je zřejmé, že dojít na Kľak je nereálné, podle šipek je to nominálně šest hodin. A my postupujeme zhruba poloviční rychlostí. Začíná sněžit. Prodíráme se netěženým lesem po stopách těch, co šli včera večer kolem nás. Chápu jejich starost o střechu nad hlavou. Mé negoretexové a kdysi dávno impregnované boty mi čvachtají, ale pokud jdu, je mi to jedno. Na hřebeni není vůbec nic, jen cesta lesem, co se vlní nahoru a dolu (každé zhoupnutí o 200 až 500 výškových metrů). Výprava se průběžně natahuje, ti kteří ještě mohou shodí vždy na nejvyšším bodě batohy a jdou kousek dolů pomoct těm, kteří už se sotva vlečou. Někdy jim taky ti dole řeknou, že už nic těžkého nemají. (Martina má ve svém batohu už jen polštářek, „Hlavně je potřeba si nebrat jednoúčelové věci.“ komentovala Katka zjištění, co všechno si zmíněná nazdárka vzala sebou.)
Před Malým Lyscem odbočuje vlevo na boční hřeben a dolů modrá značka. Zůstáváme na červené, sešli bychom příliš daleko od vesnic. Pavlíček to ovšem považuje za projev Pelantí snahy dojít na Kľak ať se děje co se děje, a dá práci ho přesvědčit, že na příští odbočce (za hodinu) hlavní hřeben opustíme. Něco po poledni skutečně staneme na Jerabiné. Šedá mlha se na pár sekund zvedla a tak opravdu vidíme, že jsme na vysokém kopci. Oběd se odehrává ve chvílích, kdy se scukáváme, takže ti vzadu na něj mají méně času. Martinu už noha bolí opravdu fest a na nějaké dlouhé stání už není kde ani kdy. Kantorskou dolinou míříme ke Sklabinskému Podzámku. Spadlých stromů ubývá, pěšina se mění v lesní cestu. Potůček podle nějž jdeme se mění v potok.
U pomníčku partyzánů začíná už opravdu zpevněná cesta. Sníh se změnil v déšť už o několik set metrů výš. Cpeme do sebe další živiny a ti, kteří při chůzi čvachtali a mají sebou suché tenisky se přezouvají.
Martina se převléká, kterýžto rituál u ní začíná pokřikem, ať se všichni otočí. U bandy matfyzáků, chodících společně do sauny i do horských potoků, má toto účinek reklamy. Kdyby mlčela, nikdo by si jí příliš nevšímal. A i kdyby všímal, tak co by se stalo? V hotelu, nebo když byl stan, mohla její snaha o absolutní tajnosnubnost zvítězit, ale ne tak v otevřené krajině. A tak Pavel P. šermuje (zajištěným) foťákem, zatímco Martina s šusťákami na půl žerdi předvádí číslo, za které by se nemusel stydět ani Mr.Bean. A všichni se na to dívají.
Do civilizace (=k autobusu) je to ještě minimálně pět kilometrů. Nikdo neví, kdy to jede a tak se rozdělujeme na sprintery a loudaly. Jsem v loudalské skupině, ne proto, že bych nemohl rychleji, ale proto, že vím, jak je člověku na konci smutno a ti vepředu stejně musí počkat. Pokouším se udávat tempo zpěvem, ale marná snaha. Naopak za ukazování čolka v kaluži a vypadnutí z tempa jsem kárán. Nejistota ohledně spojení na rychlík je deptající a DanTe rozvíjí teorie ohledně „magických hodin“ kdy odněkud odjíždí autobusy.
Do Podzámku jme dorazili dvacet minut před odjezdem autobusu, jak nám Katka z přední skupinky přišla říct naproti.
Autobus kodrcá přes vesnice, zevnitř jsou skla zamžená a tak hory, které opouštíme zahlédneme jen tu a tam. Přistupují babičky a měšťáci, kteří byli na dlouhý víkend u příbuzných, autobus se plní.
Po dlouhém pochodu nastává uvolnění. Debatujeme o tom, jestli je na vrcholku hory větší gravitační zrychlení než v údolí.
„Tohle mi přesně chybělo,“ konstatuje Katka „tyhle matfyzácký kecy.“ ale říká to s úsměvem. Cítíme to všichni. Prokrvení kůže (jsme všichni červení), euforická nálada. Možná je to odpověď na to, proč to děláme, šplhat po horách. Prostě endorfinoví závisláci.
Autobus končil v Martine. Do odjezdu nočního rychlíku z Vrútek zbývají ještě čtyři hodiny. Je rozhodnuto nehledat občerstvovnu ve větším Martine, ale jet prvním osobákem do Vrútek, kde, jak už víme z loňska, je dobrá akorát jedna pizzerie.
V čekárně Martinského nádraží jsme se převlékli do civilizovaného oblečení a obutí, navlhlé ponožky vydávají nepopsatelný a nepominutelný odér.
Ve Vrútkách jsme dlouze váhali, zda kletry nechat v úschovně, či je táhnout ssebou. Výsledek zmatků je ten, že jediný si uložil Pavlíček. Do pizzerie jdeme najisto. Nelze sedět venku, tak hezky jako loni není. Nakonec se všichni napcháme do salónu, jehož plochu s našimi zavazadly dokonale zaplnili.
O půl desáté a nějaké minuty přijel k nočnímu vrúteckému nástupišti noční rychlík a my se poskládali do spacích kupátek. Usazovaní se ve vrstvách trvalo prakticky až k hranici.
„Teď už vám to můžu říct“ pronesl DanTe ke svým ovečkám, Martině a Tomášovi „ale chvílema jsem si nebyl úplně jistej, že to všichni přežijete celkem ve zdraví.“ Praskot Marinina kolena mu byl odpovědí.
zapsal Honza Mocek