(pátek 3.8. – neděle 19.8.2001)
Tak zase jedeme na dovolenou! Konečně si odpočineme po všem tom shonu s červencovou olympiádou a letní školou! Celý čtvrtek jsme balili. Původně jsme chtěli vyrazit odpoledne a v noci se utábořit, ale když už bylo devět večer, tak jsme odjezd posunuli a radši jeli ještě na chvilku pozdravit naše, kteří právě přiletěli z Vancouveru.
Ráno vstáváme v šest, ale i tak to trvá do devíti, než uklidíme byt a nacpeme věci do vypůjčené Felicie od Šimona. Ještě dokoupit baterie do čelovky v makru a — jedem? Ne! Stojíme ve frontě aut krokujících do města. Grrr! Dávám Klárce atlas a s její navigační pomocí prokličkováváme přes Satalice, Kbely a Letňany. Tam už je konečně lovosická dálnice a můžeme se rozjet.
Za dvacet minut — kratší dobu než z Černého Mostu do Letňan — jsme v Lovosicích a míříme, teď už po normální silnici, do Ústí a do Děčína. Údolí Labe je hezky zaříznuté, před Ústím lituju, že nemáme čas zastavit u hradu Střekova, jeho panorama ovšem trochu hyzdí ústecké paneláky a komíny.
Za Děčínem začínají skály a děvky u silnice. Ve čtvrt na jednu jsme konečně v Sasku a začínají problémy. Zuzanka se probudila a naplno u ní propuká průjem, který jsme zpozorovali už ráno. Stavíme každých deset minut a plínky z našeho zásobního balíku mizí jedna za druhou. Protože však na radu pana doktora dostává k jídlu pouze čaj, za chvíli už není čím plínku potřísnit a nebohé dítě znovu usíná. Odpoledne už vypadá úplně fit a plínka je čistá. No, uvidíme.
Průjezd Drážďanama je jako vždy hrozný, krokujeme, pálí do nás sluníčko, jediná klimatizace je otevřené okýnko. Aspoň už je to ale dobře označeno (na rozdíl od dřívějška), takže nikde nekufrujeme. Pak konečně zase dálnice, svištíme stočtyřicítkou, míjíme Lipsko a Halle, pak sjíždíme a míříme zvlněnou rovinou na západ k bývalé německo-německé hranici. Obloha se mezitím pokrývá mraky a chytáme první slejvák — předpověď bohužel nelhala. A už jsou tu lesy pohoří Harz, nevysokého sice, ale v severoněmecké placce přesto nejvyššího. Po úzkých lesních cestách zajíždíme ke kempu u rybníčku s příznačným jménem Bremer Teich — kdoví jak na to přišli tady, 200 km před Brémami! Stavíme stan, jdeme na malou procházku do lesa a kolem rybníka, je tu dost zalidněno — něco jako chatová oblast v Posázaví. Pak Klárka vaří, ale začíná další slejvák, tak musíme být se Zuzankou ve stanu. Čipernou Zuzanku, která celý den prospala, tento prostor vůbec neuspokojuje. Vždyť venku je toho tolik ke zkoumání! Pak se cpeme kuřetem a rejží, načež uondaný pan šofér usíná a už si nic nepamatuje…
Přestože Dederóni v okolních chatkách pouštěli večer naplno nějaké techno, spali jsme nakonec dobře, tvrdě a dlouho. Výsledkem bylo, že jsme dokázali odjet až v půl jedenácté. V městečku Thale jsme zaparkovali a vydali se na túru do romantického údolí Bodetal. Zuzanku nejvíc zaujala klouzačka v místním lunaparku, nás zase strmá lanovka na skálu Hexentanzplatz (čarodějnický taneční parket). Šli jsme ale pěšky soutěskou a předbíhali jsme skupinku turistů, kterým jakási čarodějnice popisovala místní pozoruhodnosti (když jsme je předbíhali, tak zrovna netopýry — divné, že jí žádný neseděl na rameni). Soutěska je čím dál divočejší, dole se valí voda přes prahy, nahoře strmé skály. Asi po hodině ale zase klesáme k řece Bode, skály už nejsou tak těsné a na dno se prokousává les. Sedíme u vody, házíme žabky, Zuzanka se pořád snaží spadnout do řeky. Pak začíná pršet a my se vracíme — do Treseburgu na druhém konci je to deset kilometrů, na to nemáme čas ani chuť. Zuzanka usíná v batůžku a prospí i sváču na lavičce v parku v Thale.
Zkoušíme ještě vyjet autem na Hexentanzplatz, ale spouští se pořádný slejvák, a tak se zase vracíme. Nahoře sice mají lákavě vypadající horskou bobovou dráhu za 3 marky padesát, ale museli bychom čekat, až přestane pršet, máme málo času a parkoviště stojí 6 marek, což už se nám zdá moc. Déšť končí a my dojíždíme do Wernigerode, okresního města s vyhlášenými zachovanými hrázděnými domy v centru. Nejdřív nás vítá silueta tajemného zámku nad městem, potom paneláky a nakonec parkujeme u začátku Breite Straße, která už je plná starých domečků. A je jich opravdu plné město, mnohé jsou až z 15. století, včetně zdobené radnice, a čouhá z nich i robustní kamenný kostel Johanniskirche ze 12. století. A taky hospoda „Zum Spejbl und Hurvínek“, kde nabízejí poměrně drahé české speciality.
Večer se vyjasňuje, doufáme v nádherný rozhled z nejvyšší harzské hory Brocken (1140 m), ale silnice vedoucí nahoru má pochopitelně vjezd zakázán a parní vláček už dnes nahoru nejede, nemluvě o tom, že stojí 26 DM. Na pěší výpravu už je pozdě. A tak jedeme tábořit.
Jedeme dál na jihozápad přes národní parky Harz a Hochharz. Poslední dederónská vesnice je Elend, za ní silnice, kterou od dob Hitlera až do 90. let nikdo nepoužíval, pod flastry z asfaltu se vynořují oranžové dlažky. Pak přejíždíme průsek, kde kdysi ruští a východoněmečtí vojáci stříleli na své prchající spoluobčany, o půl kilometru dál je skutečná bývalá německo-německá hranice, a jsme v Dolním Sasku! Projíždíme městečko Braunlage, zastavujeme v kempu, je čistý, teplá sprcha je tu v ceně a v noci žádný magneťák, dokonce ani auta nesmí projíždět. Sladké sny nám ruší jen bubnování kapek, které bohužel ani tady není zakázané, a protékající podlážka…
Ráno je opět zataženo, ale aspoň neprší. Oproti včerejšku zkracujeme o půl hodiny balení a v deset vyrážíme na sever. Cestou omylem potkáváme nádherný vodopád Radau, který teče hned vedle rychlostní silnice, a jdeme se na půl hodinky projít. Pak frčíme dál v hustém provozu přes Braunschweig a kolem Hannoveru, občas prší, občas prosvitne sluníčko, holky vzadu spí.
Na moře už je pozdě a k Evě máme přijet večer, tak zařazujeme nový bod programu: rašeliniště Lüneburger Heide jižně od Hamburku. Na parkovišti nás skásli o pět marek, vzápětí přišla průtrž mračen a my v autě obědváme uzená kuřecí stehna. Než dojíme, výběrčí to balí a odjíždí. Škoda, že jsme se nenajedli jinde a nepřijeli o hodinu později… Pak vysvítá sluníčko a my vyrážíme do zvláštní zvlněné krajiny porostlé borovými a dubovými lesy, osamělými jalovci a vřesem. V dálce táhne stádo ovcí s opravdovým ovčákem, jinak od obzoru k obzoru žádní lidé, což je na Německo poměrně nezvyklý výjev. Kráčíme po pěšinkách asi dvě hodiny, pak zastavujeme na rozcestí a zakládáme tam tzv. TAtraNKENSTELLE. Po obloze se honí mraky. Pak se vracíme k autu a jedeme do Brém. V Ihlpohlu nás čekala cedulka s autoforwardem do hospody Ihle Thal, a tam už Enno, Eva, soused Peter a tchyně Emmily. A nacpali jsme se řízkem se žampiony a bylo nám dobře. A pak nám bylo ještě líp, když jsme se osprchovali a zalehli zase do voňavých peřin.
Po vydatné noci i snídani stavíme náš mokrý stan pod zahradním přístřeškem, aby nezplesnivěl. Pak se vydáváme do Brém. Zastavujeme u kongresového centra Stadthalle a vydáváme se k rameni řeky Weser. Zuzanka pobíhá parkem a ani ji moc nezajímá větrný mlýn, který tu stojí. Zato však chce dohonit všechny holuby na Marktplatz, takže táta má dost času najít záběr na radnici a sochu Rolanda. Pak se protahujeme mezi cihlovými domky starobylé a uzoučké Bötcherstraße, posazujeme Zuzanku k soše brémských muzikantů — oslíka, psa, kočky a kohouta — a taky na prasátka u bronzového pasáčka vepřů. Kupodivu, jednoho čuněte se Zuzanka bojí, zatímco od jiného úplně stejného vedle ji nemůžeme odtrhnout. A pak ještě Karstadt, nákup her na Palubu a svršků pro cvrčka. Cvrček pobíhá mezi regály, nadšeně vytahuje zboží a umísťuje ho na zem. Takže jeden z nás vybírá, zatímco druhý honí Zuzanku a snaží se zabránit hmotným škodám. Není divu, že do auta usedáme všichni tři značně zmožení a těšíme se na večeři.
Dnes chceme jet k moři, které jsme nestihli před Ihlpohlem, a tak vstáváme už v sedm. Počasí sice stále není nic moc, ale už se to asi nezlepší a od Evy chceme jet na jih, do vnitrozemí. Těch 80 km po dálnici zvládáme za tři čtvrtě hodiny, ovšem skoro stejně dlouho se promotáváme Cuxhavenem a hledáme vhodné parkoviště u pláže blízko začátku Wattwanderweg — turistické cesty po vatu, což je písečné dno moře, pravidelně obnažované při odlivu. Bohužel nevíme, že po vatech se dá chodit prakticky kdekoli a jinde ve městě lze parkovat na ulici zdarma. A tak platíme postupně osm marek, navíc dalších 5,50 za osobu stojí tzv. lázeňská daň, která se vybírá za každý den při vstupu na pečlivě oplocené pobřeží. Je 10:20, za dvacet minut vrcholí odliv, a tak se jdeme aspoň na hodinku projít po dně. Pochod na 11 km vzdálený ostrov Neuwerk si nemůžeme dovolit, to bychom tu museli být ve čtvrt na devět ráno. Dno je z udusaného písku, občas nějaká ta mušle či chaluha, ale občas taky — to zjišťujeme až po čase — do písku zanořený krab. Klárka má od té chvíle našponované nervy, bojí se, aby bosou nohou nešlápla do klepeta. Já mám aspoň sandály a Zuzík je na mých zádech. Brouzdáme loužemi a pískem, po cestě vytyčené zapíchanými keříky přejíždí jezdci na koních, později se vracejí bryčky (Kutschen), které vezly na Neuwerk zámožnější a nepohyblivější turisty. Vracíme se na pláž, usazujeme se u hromady písku a stavíme (já s Klárkou) hrady, příkopy a tunely, zatímco Zuzanka na nás kouká a kroutí hlavou.
Příliv přišel celkem náhle. Ještě v jednu hodinu jsou všude jen ty louže, tedy aspoň na tom prvním kilometru od břehu, kde jsme my chodili. Ve dvě už šplouchají vlny o pláž a moře vypadá jako každé jiné. Ve skutečnosti je ovšem do velké dálky voda nejvýš do pasu, ale jak to vypadá vzadu u Neuwerku, nevíme. Rozdíl mezi nejvyšším a nejnižším stavem vody je přece jen tři metry.
Odpoledne se ještě přesunujeme na jiné místo a koupeme se. Vysvítá sluníčko a spolu s přílivem, který přitáhl velmi teplou vodu, láká z hotelů stovky rekreantů — téměř výhradně německých. Ohyzdné proutěné koše na pláži — Strandkörber — se postupně zaplňují.
Po páté se zvedáme a vyrážíme zpátky k Brémám. Ještě zastavujeme v polích a fotíme hejna novodobých větrných mlýnů, vyrábějících elektřinu. A pak frčíme po dálnici zpět do zamračeného počasí, prošouráváme se pod průtrží mračen a pak vykoupanou, svěží krajinou míříme za vůní večeře.
Poslední den v Ihlpohlu nemáme žádný konkrétní program, chceme si jen odpočinout a trochu se projít po okolí. Je střídavě sluníčko, nebo se na obloze honí mraky. Po obědě vyrážíme na procházku, přecházíme Ihle a podél chat míříme do kukuřičných polí, ale ani ne po kilometru přichází obrovský slejvák. Je dnes první, ale trefil se zrovna na okamžik, kdy jsme někam vyrazili! Nejhorší přečkáváme pod břízami u chat, nedá se říct, že bez újmy. Pak se jdeme zpátky do domu usušit. Klárka to chce zkusit ještě jednou, ale mně se nechce a opakované deště nakonec i ji přesvědčují, že si radši vyzkoušíme jednu z nových her: Tikal, objevování mayských pokladů v džungli. Hra je zajímavá a zábavná, ale v sedm ji musíme přerušit, jdeme večeřet k Řekovi a nacpeme se k prasknutí. Cestou zpátky nás Enno vozí svým mercedesem po vsi a předvádí svůj navigační systém. Elektronická slečna se s ním medovým hlasem s nekonečnou trpělivostí dohaduje, jestli odbočí už teď, nebo až příště…
A jsme zase na cestě! Sbaleno bylo rychle, v deset za námi zaklapává Eschholzovic opevnění a najíždíme na dálnici. Směr: Osnabrück, Dortmund, Gießen, Frankfurt. Počasí je střídavé, jako už od začátku dovolené. Chvílemi svítí sluníčko, častěji je zataženo, občas projíždíme deštěm, teplota kolem dvaceti stupňů. Nejdřív projíždíme plochými pastvinami, za Dortmundem hory a lesy, přejíždíme pohoří Taunus. Zuzanka zpočátku chrní, pak vrní a je podělaná. Postupně se ukazuje, že si na dlouhý přejezd opět nachystala průjem. Stavíme kdesi za Dortmundem, vyměňujeme plínky, vaříme čaj a dáváme Zuzance živočišné uhlí. Pak naštěstí usíná, v hustém provozu směřujeme dál na jih, na obzoru se vynořují siluety frankfurtských mrakodrapů. Sjíždíme na jinou dálnici, pak krokujeme po Bundesstraße a nakonec podle plánku přijíždíme až do vesnice Rödermark, kde bydlí Zita s Klausem. Čeká tu na nás koláč a capuccino a nakonec nám Zita nabízí, ať v jejich bytečku i přespíme. Jdem se ještě projít, zase už svítí sluníčko. Jsou tu krásné a nápadité nové domky s mezonetovými byty, každý je jiný. A dětské hřiště, kde konečně mají houpačku vhodnou pro Zuzanku, totiž se žbrlením, aby nevypadla. Večer nám Zita promítá diáky z řeckých ostrovů a pak spíme v obýváku na gauči. Ráno budeme brzy vstávat.
Vstáváme v šest, protože Zita a Klaus musí brzy do práce. Vyrážíme na Ditzenbach, Dieburg a Darmstadt, abychom se vyhnuli ranní špičce na silnicích do Frankfurtu. V Dieburgu nás překvapuje cedule „Vítáme Vás“ ve třech jazycích, z nichž jeden je čeština. Až pak si všímáme, že mezi partnerskými městy, kterými se Dieburg pyšní, figuruje Mladá Boleslav.
Jedeme pěknou silnicí vprostřed lesů do Darmstadtu, když náhle slyšíme z našeho auta divné pískání, které se pak ještě vícekrát opakuje. Nějakou dobu ho ignorujeme, ale na dálnici u Mohuče už je tak nesnesitelné, že zastavujeme. Něco je s levým předním kolem, zahřívá se mnohem více než pravé a pískání vychází z něj. Zkoušíme ho sundat a pozorujeme brzdy, ale nic viditelného tam není. Zajíždíme tedy do servisu, ale pán nás raději posílá k místnímu zastoupení škodovky. Po půlhodinovém bloudění Mainzem se k němu konečně dostáváme a přesvědčujeme koženého nepříjemného chlapa se škodováckým znakem na hrudi, aby se na to podíval. Ten posílá o poznání sympatičtějšího mechanika a mechanik se tváří, že tuší, čím to bude, a že to bude snadná a levná oprava. Jenže po zkušební jízdě vyhlíží zasmušile a auto jde znovu na rampu. Nakonec asi po hodině přichází šéf, říká že auto je fertig a podává nám účet na 100 marek. Zkoušíme volat pojišťovně, ale ta nám tohle stejně neplatí. Je mezitím jedna hodina, jsme otrávení a kolo zřejmě spravili jen částečně, na dálnici je zas o trochu teplejší. Každopádně se to však zlepšilo, a tak vyrážíme k Rýnu. Snad to do konce dovolené vydrží.
V Bingenu sjíždíme k řece. Je široká, místo mostů jsou tu přívozy bratru za šest marek. Údolí se svírá, silnice a železnice se tísní mezi vodou a skálou, vejde se k nim už jen jedna dvě řady domů. Nejlepší je pohled na takové obce ze druhého břehu: dlouhá řada domů a kostel na pozadí skalní stěny… Zastavujeme několikrát kvůli focení, v Bacharachu si dokonce děláme procházku podloubíčkem starých domů na hradbách. Obyvatelé to ale mají blbé, přímo pod okny jim vede expresní železnice. Vysvitlo sluníčko, fotíme hrady — snad z každého místa na řece je vidět aspoň jeden. V Boppardu se loučíme s Rýnem a vyjíždíme serpentinami do kopce. Ještě poslední pohled z výšky, pak jedeme vysočinou s lesy, pastvinami a sady osvícenými večerním přísvitem, a za čtvrt hodiny se před námi vine další údolí a v něm řeka Mosel. Sjíždíme serpentinami dolů kolem hradu Thurant a přes most, pak se dáváme proti proudu. Záhy objevujeme velký kemp na ostrově v řece a tam se utábořujeme.
Ráno zajíždíme vesnicí Moselkern do údolí potoka Elz a jdeme se podívat na hrad Eltz, který se tu skrývá v lesích. Stojí 4,5 km od řeky na ostrohu nad potokem a zůstal zachován s obrovskou spoustou věžiček, které přistavovaly jednotlivé větve rodu, jenž hrad obýval, aby se tam všichni vešli. Procházka lesem je příjemná a nechodí tu moc lidí, ale na hradě jsou úplné davy, protože se tam dá dojít i z druhé strany, kde je silnice podstatně blíž. Na hradním nádvoří usedáme do chládku a dáváme si sváču, ale dovnitř nejdeme, prohlídka s průvodcem nás neláká. Ve čtvrt na dvě strkáme Zuzanku do sedačky a vyrážíme zpátky chladnými lesy s mraky ostružin.
Odpoledne jedeme dál podél řeky, civíme na hrady na skalách, obdivujeme útulná městečka na břehu řeky či utopená ve vinicích. A všude nabízejí ochutnávku a prodej místních vín; navíc každá vesnice pořádá někdy v srpnu tzv. Weinfest, kdy vyhrává muzika a občané se opíjejí přímo na hlavní ulici. Děláme malou zajížďku, abychom vinicemi vyplněné údolí shlédli ještě jednou shora. Oklikou se pak vracíme romantickým bočním údolím ke hradu Arras, který je sice v mapě vyznačen jako mimořádná pozoruhodnost, ale neprávem: je to obyčejná zřícenina, jakých jsou tu tucty, zrestaurovaná, takže za sedm marek na osobu, a kromě hotelu v ní nic zvláštního není. Ale musí se k ní pěšky po asfaltu do prudkého kopce. Když už se zážitky opakují, zajíždíme do kempu u vesnice Pünderich mezi Zellem a Traben-Trarbachem a koupeme se v Mosele.
A jedeme poslední kousek podél řeky, míjíme výletní lodě a cyklisty, kteří tu mají vlastní stezku jako stvořenou k týdenní dovolené. Mohli bychom pokračovat ještě desítky kilometrů až do Trieru, ale řeka, snad aby vyhověla nejistému kroku pijáků vína, klikatí se ze strany na stranu, takže dáváme raději přednost přímější cestě nahoře přes kopce. Před tím ale ještě stavíme v jedné vesnici, obhlížíme láhve od vína zvoucí k ochutnávce, až přichází majitel pan Alfréd a vede nás do jakési garáže vyplněné láhvemi lahodného moku. Klárka coby neřiditel ochutnává a popisuje mi rozličné chutě, pán vysvětluje neznámé pojmy a rozdíly mezi odrůdami. Nakonec odcházíme s třemi flaškami přepychově zabalenými a Klárka ještě obhlíží bleší trh — Flohmarkt. Výsledkem jejího lovu je jedna velká desková hra, s níž se teď musíme rovnat v autě, několik menších, a jeden nočník pro Zuzančiny panenky. A taky to, že nám docházejí hotové peníze…
A pak jedeme přes kopce pohoří Hunsrück a po dálnici na jih do Saarbrückenu, svítí sluníčko a v autě je vedro, Zuzanka usíná a Klárka po ní. Už určitě dávno zapomněla, že mám v plánu zkratku přes Francii, těším se, jak bude překvapená, až se probudí. Ale překvapený jsem sám, zapomněl jsem, že se tu platí za dálnice, a my nemáme francouzské peníze. Stojíme v jakési díře, budím Klárku a přemítáme, co teď. Pak nám nějaká paní prozrazuje, že za dálnici se dá platit kartou, a tak jedeme. Hurá na Štrasburk!
Po asi hodině cesty mezi poli a přes Vogézy se objevuje mýto, platíme 42 franků a sjíždíme do Strasbourgu. A vydáváme se na průzkum.
Na křižovatce černý žebrák loví peníze od řidičů síťkou jak na ryby. O kus dál stříká fontána přímo z řeky. A všude zase spousty hrázděných domků, říkají tomu La petite France, ale připomíná to spíš malé Německo. Vodní kanálky, mlýn, zdymadlo, otočná pěší lávka a mezi tím vším natěsnaná moderní prohlídková loď. Kytky v oknech a spousty turistů. Nápisy vedle francouzštiny ještě zvláštním, němčině podobným jazykem, asi alsaštinou. Převysoká katedrála s ustřelenou věží, zdobená stovkami malých postaviček. Zdobený kolotoč z minulého století, ten mi zase pasuje víc do Francie. A zmrzlina za osm franků, které jsem doma našel v krabičce, příští rok tu zavedou euro a tyhle mince budou na nic. Zbylo třicet centimů, ale Klárka je odmítla dát žebrákovi se síťkou, že prej je volezlej. A sedíme v autě, harmonika od kolotoče mizí v dáli, „jedeme už zase přes Rýn!“ hlásím Klárce. Po chvíli Klárka zaregistruje německé nápisy, „proč jsi mi neřekl, že jsme zpátky v Německu?“ zlobí se. A proč by, vždyť je to fuk. Na obzoru jsou hory a černé lesy, to je Schwarzwald. Silnice míří do nich, údolí se zužuje, vrchy se tyčí mnoho set metrů nad údolí. Jedeme přes průsmyk, stmívá se, stavíme v kempu na svahu, naproti jsou louky a kupky sena a domečky se záplavou muškátů za okny. Stavíme a vaříme a jííme a spííímééééééééééé…
Dnešek a zítřek chceme strávit ve Schwarzwaldu, tak necháváme stan a auto na místě, poprvé obouváme pohorky a vyrážíme na pěší túru. Balení nám ovšem trvá zase strašně dlouho, do tři čtvrtě na jedenáct, a pak ještě půl hodiny nakupujeme dole ve vsi. Potom stoupáme postranním údolím Haslachsimonswald, pěšinka vede nejdřív podél potůčku, pak nás však žene prudce do kopce. Ještě se můžeme shora podívat na vesnici, na kostel a hřbitov s červenými chomáčky kytek u každého hrobu, na modrý bazén a na náš kemp na protějším svahu. A na spoustu domků, které jsou obsypané muškáty a jinými kytkami, dokonce i ty, které ještě nemají fasádu. Dům se tady nejspíš staví takto: zasaď krásně kvetoucí muškáty do truhlíku a pod truhlíkem postav balkón, nebo aspoň okno. K němu pak připevni zbytek domu…
Šplháme do svahu mezi loukami a lesy. Cest je tu spousta, každá má kilometr dlouhé jméno, ale to je nám k ničemu, protože v mapě jich máme jen pár a beze jmen. Snažíme se držet směr na hřeben, díky čemuž zabočujeme na dřevařskou cestu, která zanedlouho končí na ošklivé pasece. Prodíráme se dál přes paseku při takřka horolezeckém stoupání a tropickém vedru. Nahoře je naštěstí louka a cesta, jsme však splavení, Klárka rudá jako rak a Zuzanka vedrem usnula. Cesta dál stoupá lesem, stává se z ní křížová cesta a té se držíme, na kopci má být kaplička, tak to snad vede k ní. U každého zastavení jsou čerstvé květiny, žasneme kdo to tu tak udržuje.
Když se Zuzanka probudila, usedáme na cestě a cpeme se cibulovým chlebem, který jsme dole koupili, je hrozně dobrý. Pak se plahočíme dál po šipkách, až konečně ve tři odpoledne se objevuje kaplička, rozhled do údolí Elztal a cedule: Hörnleberg, 907 m. Naše údolí má tak 370, vystoupali jsme tedy přes půl kiláku do výšky. Uf! Schwarzwald je vysoký jako Jizerské hory, ale relativní převýšení je tu od pohledu vyšší, vždyť dole u Rýna je jen kolem sta metrů. Při pohledu na louky, lesy a domečky bez většího průmyslu na dohled mě napadá ještě jiné pohoří: Beskydy, ovšem Beskydy s poměrně zazobaným obyvatelstvem.
Odpočíváme tu ve stínu stromů asi hodinu, potom ještě kráčíme po příjemné hřebenové pěšině na sever směrem k Tafelbühl (1082). Kolem páté však musíme odbočit na cestu dolů a začít se vracet. Je krásně, slunce už moc nepálí, ostatně jdem převážně lesem, podél cesty kvete spousta kytek a taky zvláštní rostlina, která z dálky připomíná (aspoň mně) přesličku, ale zblízka je měkká jako tráva a navíc na ní visí spousty tmavě šedých lusků, které při zmáčknutí z boku s prásknutím pukají. Luskovin je tu plno a Klárka je natolik zaujatá boucháním lusků, že dokonce na chviličku zapomíná i na maliny a ostružiny. Pak se pod námi konečně zas vynořuje Simonswald a my klesáme mezi domky. V půl osmé jsme v kempu, koupeme se a cpeme se večeří. A usínáme tvrdým zaslouženým spánkem.
Balíme a opouštíme pohostinné Simonovo údolí. Felicie se sune pořád víc a víc do kopce, přes pastviny do průsmyku a na druhou stranu, z povodí Rýna do povodí Dunaje, od Severního moře k Černému. Sjíždíme do Furtwangenu a Tribergu, turistického rumrajchu stísněného ve svahu pod lesem, v němž je údajně nejvyšší vodopád v Německu. Je to podvod, vodopád sestává z několika kaskád, ty samy o sobě už tak vysoké nejsou. Ale vybírají jen dvě marky, za to to stojí. Dole je unikátní výklad místních dřevin: kmeny rozřezané podélně a rozkládací pomocí pantů, aby si návštěvník mohl prohlédnout i dřevo vevnitř, z jedné strany je pak nalepený popisek se jménem stromu a jeho charakteristikou.
Z Tribergu stoupáme zase úzkými silnicemi na louky do výšky asi 1000 metrů, je tam rašelinné jezírko Blinder See. Děláme si malou procházku, obloha je vymetená, slunce pálí, mouchy bzučí. Smrkové a jedlové lesy se střídají s loukami, občas je někde stavení, pár kravek a traktor. Zastavujeme v lese, Zuzanka trhá trávu a po trsech mi ji cpe do ruky. Ležíme v trávě, slunce prosvítá korunami jedlí, je nám dobře.
Pak šetříme mnohakilometrovou okliku a ilegálně projíždíme asi kilometr zákazem vjezdu na jinou silničku. Přes lesy pak směřujeme pod horu Roßeck (1154) k prameni potoka Breg, což je vlastně pramen tisíce kilometrů dlouhého Dunaje. Oficiální pramen je ovšem kdesi dole, kde ho v dávných dobách označili Traianovi vojáci (dnes je kolem mohutného vřídla zámek a město Donaueschingen). Že se tam ale slévají dva potoky, které pramení ještě přes den chůze na západ v horách, to jim bylo fuk. Dnes to není fuk přinejmenším majitelům několika hospod u pramenu delšího potoka Bregu a hrdě hlásí do světa, že tady je ta pravá Donauquelle, pramen Dunaje. Sestupujeme po pěšince přes vlhkou louku, mohutná alpsko-balkánská řeka začíná v jakési kalné louži. Sto metrů nad louží se hřeben láme a krávy za zlomem už močí do Rýna.
A potom sjíždíme do Furtwangenu, lesní silnička se vlévá do větší, motor zpívá údolím, potůček Dunaj zurčí vedle nás, máme společnou cestu na východ. Krajina se otvírá, Černý les končí, uzurpátorský Donaueschingen míjíme bez povšimnutí. Větší silnice se vlévá do ještě větší, patníky se slévají v neostrou šmouhu, pocestným a cyklistům vjezd zakázán. Slunce necháváme vzadu, noří se do švarcvaldských lesů, my jedeme červeně přisvícenou krajinou, z Bádenska do Švábska, se Švábskem do Bavorska. Míjíme městečka i vesnice, mohutné barokní kláštery, kostely se špičatými věžemi. Po 260 kilometrech otáčíme k jihu, zajíždíme k městu Kaufbeuren, cedule však hlásá Neugablonz, Nový Jablonec. Pruh lesa schovává město sudetských vysídlenců, a také jednoho uprchlíka před komunisty: mého strýce Jardu. Je půl deváté, nosíme zmuchlaná zavazadla nahoru, kropíme se teplou sprchou zvenčí, kolou a džusem zevnitř. Jarda se blejsknul svým vyhlášeným cordon-bleu, a neméně pak tunami různobarevné zmrzliny. Zas jednou usínáme v peřinách.
Dnes je v Bavorsku svátek, a tak může jet Jarda na výlet s námi. V Kaufbeurenu jsou na programu samozřejmě Alpy, i když modravé štíty se objeví na obzoru až kousek za městem a je potřeba ujet ještě nejmíň 50 km, než stanete na úpatí těch nejbližších z nich. My však směřujeme trochu dál, do soutěsky Breitachklamm u Oberstdorfu.
Vyrážíme pozdě, a tak po příjezdu se staráme nejdříve o oběd na terase místní hospody. Po výborném řízku však urychleně mizíme v lese, u parkoviště je snad 30 stupňů. Cesta je plná turistů, vedle cesty šumí čilá bystřina Breitach. Nikde zatím není patrné, čím právě protekla, ale za 10 minut už je všechno jinak. Stromy ustupují strmým skalním stěnám, cesta se stěhuje na plošiny přidělané ke skále. V sotva metr široké štěrbině pod námi zlověstně hučí spoutaný živel, z bílé pěny občas vykoukne dokonale ohlazený zbytek kmene. V malém rozšíření pronikne na pár hodin až dolů sluníčko, pak zase jdeme temnem, chladnem a vlhkem. Když opět vylezeme na světlo, stojíme před třicetimetrovou hromadou balvanů a suti. Když tu byli ve třiadevadesátém naši, vypadala soutěska jinak, ale před pěti lety se tu utrhla obrovská skála a zavalila řeku. Vznikla přehrada s jezerem, vydržela přesně půl roku. Pak se protrhla a smetla všechno, co v soutěsce lidi postavili. Naštěstí neublížila vesnicím, po opuštění soutěsky ztratil živel na síle.
Obcházíme děsivou hromadu, ještě chvíli jdeme po kovových plošinách nad vodou, pak otáčíme, soutěska končí a za zatáčkou začíná Tyrolsko. Vracíme se, ještě jednou si všechno prohlížíme z opačného úhlu. Pak skáčeme do auta a uháníme zpátky k ledničce plné zmrzliny.
Jarda už zase pracuje, a tak musíme sami. Jedeme přes 90 km až do Garmische, pod nejvyšší německou horu Zugspitze (2962). Nevím, jestli se jmenuje podle toho, že až na vrchol jezdí vlak, tedy vlastně zubačka, která poslední dvoukilometrový výšvih zdolává tunelem; kromě ní tam končí ještě dvě kabinové lanovky, z toho jedna z Tyrolska, jedna sedačkovka a několik vleků. My však odoláváme pokušení zaplatit 80 marek za hlavu a jdeme pěšky. Krásná louka na plochém dně údolí (750) je posetá dřevěnými domečky, mezi nimi dosedá vzduchoplavec. Uhýbáme do lesa podél potoka Hammersbach, stoupáme do čím dál prudšího kopce, Zuzanka klimbá vzadu v batůžku. Potom překvapivě narážíme zas na jednu soutěsku, tahle je však od parkoviště vzdálená hodinu chůze, je tu tedy míň lidí. Stěny jsou však ještě divočejší, občas musíme jít tunelem vystříleným ve skále, ze stropu kape voda. Schody se točí nahoru, v protisměru hučí vodopád. Pak vylézáme na sluníčko, kolem se tyčí štíty Alpspitze (2628) a Höllentor (2150). Nízký les přechází v trávu a suť, zastavujeme u hospody v horním údolí. Jsme 1387 m nad mořem, ještě zbývá víc než jednou tolik po skalách a ledovcích na vrchol bájné Zugspitze. Nerozpoznáváme ho, skrývá se někde v mracích před námi, ale i odsud je vidět, že cesta je ještě dlouhá a namáhavá. Však taky Češka, která nás oslovuje u boudy, má na holém stehně šrámy od klouzání po ledovci, aby ne, když vyjede lanovkou do říše sněhu a pak v trenkách a botaskách klopýtá dolů. Germán, kterého vláčí s sebou, je prý ještě zničenější, ani mu nechce prozradit, co se dozvěděla z naší mapy, že totiž jezero, u něhož nechali auto, je ještě za dalším hřebenem.
My scházíme trochu jinou cestou, která vede nad soutěskou po sedmdesátimetrové lávce (jedan a půl Nuseláku nad sebou!) a pak schází dolů lesem. K autu se ale dostáváme až v sedm, chceme volat Jardovi, aby neměl strach, ale ukazuje se, že papír s číslem jsme nechali u něj. Hledáme tedy budku s telefonním seznamem, nakonec musíme volat na informace, ale vše dobře dopadlo. Stmívá se, jedeme vrchovinou zpátky na severozápad, za námi se ženou mračna, alpská bouřka! Na silnici před Marktoberdorf už jsme skoro sami, nad černými lesy se šikují olověné mraky, objevují se první blesky. Hromový rachot je vzápětí vystřídán proudy vody, mokrá clona úplně likviduje dohled z auta, šouráme se krajinou a doufáme, že nesjedeme ze silnice. Mezitím se i úplně setmělo. Před Kaufbeurenem se bouře trochu uklidňuje, ale z auta vybíháme pořád ještě za silného deště. Sláva, máme to za sebou.
Dnes máme odpočinek, jedeme k té nejbližší části Alp, kam to od Jardy jde. Po třičtvrtěhodině jízdy jsme ve městě Füssen, tady však musíme krokovat šílenou zácpou způsobenou nejspíš nějakým rytířským festivalem, který tu tento víkend probíhá. A také přítomností magnetu, který přitahuje i nás, totiž romantickým pohádkovým zámkem Neuschwanstein, který si na skále kousek od Füssenu nechal postavit bavorský král Ludvík. Podhradní vesnice Schwangau ovšem také přetéká auty, těžkými motorkami a autobusy, vypadá to tu jak na pouti. Projíždíme až na okraj, odbočujeme k lesu, tam je klid. Trochu se procházíme, ale pak přichází průtrž, honem zpátky do auta, radši si dáme oběd.
Pak stoupáme po umělé cestě průrvou Pöllatschlucht, kudy se valí vody potoka Pöllatbach od vodopádu Pöllatfall. Potkáváme spousty černých mloků, kteří po dešti vylezli přímo na cestu. Vysoko nad námi se klene můstek Marienbrücke přetékající japonskými turisty. Není divu, je odtamtud vidět na zámek a do kraje, taky tam za chvíli budem. Dav na mostě nás ale neuspokojuje, a tak stoupáme dál po svahu hory Tegelberg (1567). Za chvíli už jsme v lese sami se smrky a s borůvčím. Po dešti vylézá sluníčko, je to tu moc příjemné. Škoda, že nemáme čas vyjít až nahoru. Cesta zpátky vede opět přes most, rozrážíme Japonce, kteří si fotí zámek od toho vzdálenějšího zábradlí, aby se jim do záběru vešla kromě zámku ještě alespoň jedna šikmooká hlava. Pöllatbach během naší minitúry značně přibral, stihly sem dorazit dešťové přívaly. Balvany, co byly vidět, už nejsou, na klády vystužující stezku šplíchá voda. Dole přetéká stavědlo, zkoušíme prostrčit ruku bílou vodní stěnou. V šest vyrážíme, zmrzlina táhne; ne však tolik, abychom ještě na čtvrt hodinky nezastavili ve Füssenu a neprohlédli si podivuhodnou kašnu ve formě volně se kymácejících kamenných kvádrů.
Na poslední alpskou túru vyrážíme s Jardou jeho autem. Směr je stejný jako předevčírem, ale zastavujeme o něco dříve, v malovaném městě Oberammergau (880). Šetříme síly na nezajímavých spodních partiích a vyjíždíme sedačkovou lanovkou do Kolbenova sedla (1258), tady to stojí jenom 9 marek. Pod námi mizí homole Kofel (1342), kterou místní přirovnávají k cukrové homoli v Riu. Vystupujeme na louce mezi lesy, na svazích bučí krávy a cinkají zvonce. Stoupáme do kopce, slunce praží. Krávy leží v pangejtu, hlavy mají pokryté mouchami. Na hřebeni u hory Pürschling (1566) je horská bouda, cpeme se klobásou a naléváme bavorským pivem. Těsně vedle nás se alpské louky lámou do propasti, hluboko dole je les a voda.
Zpátky jdeme kus po hřebeni, po pěšině označené výstražnou tabulkou „Nur für Geübte“, jen pro zkušené. Smějeme se, že to znamená, že sem nemohou vozíčkáři, ale smích trochu kysne, když kráčíme po nezajištěné pěšince nad slušnou propastí. Pak to jde nahoru dolů podél skály, Jardovi odcházejí nejdřív polobotky, potom i kolenní vazy, naštěstí ani jedno úplně, a Jardovi se daří obě součásti přimět k alespoň částečnému provozu za účelem dosažení silnice. Konečně opouštíme skalní království a noříme se do lesa, cesta se rozšiřuje, ale padá prudce z kopce. U auta jsme úplně strhaní po mnoha hodinách, v nohách 8 kilometrů a přes tisíc metrů výškového rozdílu. Dali jsme si na rozloučenou s Alpami pěkně do těla!
Večer hrajeme Tikal, cpeme se zmrzlinou a vypalujeme cédéčka, která si odvezu domů, abych trochu konkuroval těm Klárčiným středověkým zpěvům. Klárka se tváří kysele a musím osobně dohlédnout, že na batoh s touto kulturní revolucí nepostaví něco hodně těžkého a tvrdého.
A už je tu loučení, balení a odjezd. Enno s Evou nás na dnešek lákali do nějakých lázní u Bodensee, ale to jsme odmítli navzdory Ennovým narozeninám, je to daleko a opačným směrem, Jarda tam pojede sám. My najíždíme na dálnici a sjíždíme z ní ve městečku Lech, vychvalovaném všemi našimi známými, kteří ho navštívili. Poklidná atmosféra, vysoký jez zarámovaný košatými stromy na břehu, na ostrově u řeky koupaliště s umělými vlnami. Půl dne se tu rácháme a vyvalujeme na sluníčku, Zuzanka se vozí na klouzačce. S červenající oblohou vyrážíme dál na východ, objíždíme Mnichov, skláníme se k severovýchodu, míjíme Regensburg, za soumraku jsme na českých hranicích. Potmě pak projíždíme Plzní, projíždíme berounskou kotlinou a po objezdu hlavního města spatřujeme paneláky černomostského sídliště. Dovolená je za námi.