(středa 10.10. – úterý 23.10.2001)
14:30 odlet z Ruzyně do Frankfurtu, tam přestup na velké letadlo směr Shànghǎi (上海)! Více než polovina cestujících už jsou Číňané, 2 letušky taky — je to „koudšér“ Lufthansy s Air China. Z reproduktorů zní němčina, angličtina a čínština, jedenáctý kanál vysílá čínské písničky. Vedle mě sedí Číňan s Číňaňátkem na klíně, vzpomínám si, že „tā jǐ suì“ znamená „kolik je mu let“, ale než se to odvážím použít, je Číňan přesazen na místo vhodnější pro mimina. Aspoň mám tedy volné místo vedle sebe, z druhé strany uličku.
Jsem rád, když jsme ve vzduchu, teď už jen doufám, že se zase nebudou Ukrajinci učit střílet (před týdnem totiž sestřelili vojenskou raketou dopravní letadlo z Izraele do Černého moře). Vrchní letuška představuje jakéhosi stewarda Olivera Colea — špatně slyším, nebo má Oliva Karel zase jednou průšvih? Dávám si sekt, venku se stmívá, řídím si hodinky z šesti večer na čínskou půlnoc. Projíždíme fujavicí, pod námi plyne Berlín, Varšava, Vilnius… a čeká nás Moskva, Ekaterinburg, Novosibirsk, Novokuzneck, Ulaanbaatar, Beijing a Shanghai.
7:40. Doma je noc, tady je ráno. Moc jsem nespal. Za oknem je sluníčko, za námi Ural, Sibiř i Gobi, pod námi nejspíš Velká čínská zeď. Já nevidím nic. Ale přece jen jsme asi v Asii. Mladá Číňanka kus ode mne má krásné dlouhé černé vlasy. Strýček Mao za mnou furt s někým klokotá, pokud si zrovna nejde se zavařovací sklenicí pro horkou vodu na zalití zeleného čajového listí. Většina čínských pánů cestuje v obleku s kravatou — překvapivé. Vyplňujeme papírky s rozsypaným čajem, proč jedeme do Číny a zda jsme před čtyřmi týdny měli průjem. Nosí se snídaně. Možná na dva týdny Poslední Evropské Jídlo.
A jsme před letištěm, a už se marně domlouváme s posádkou autobusu, do které části města jede. Máme mapu, ale není to na ní znakama a Číňani se v ní nevyznají. Nakonec nás berou za čtrnáct yuanů na jakýsi Dong Feng. Krásná široká a prázdná dálnice, blahovičníky, palmy a jiné subtropické houští, girlandy a tisíce nápisů „Welcome to APEC 2001“. Potom mrakodrapy a věž Oriental Pearl Tower. Autobus zastavuje, chystáme se hledat metro, ale průvodčí nám stopuje taxíka a posílá ho k našemu hotelu. Dělená třema ta doprava ani není moc drahá. Hotel pamatuje koloniální časy, má starobylé chodby s dřevěnými podlahami a obložením, na konci té nejdelší, třikrát zalomené chodby, bydlíme my. Pokoj (3-lůžkový) je obrovský, okna sice vedou na nějaký dvůr továrny, zato je tu ale koupelna s vanou. Do centra coby kamenem dohodil, no nekupte to za 330 yuanů pro tři lidi.
Jsme furt pod dohledem, služba (děžurná) je na každém patře i ve výtahu, v recepci a kolem ní se fláká dalších deset darmojedů. Asi to není sranda, najít práci pro více než miliardu Číňanů.
Procházka po Bundu — nábřeží a hlavní turistická tepna. Kolem vysoké domy ze 30. let, taková ta masivní koloniálně-socrealistická architektura, na každé několik rudých vlajek — z jednoho místa jsem jich napočítal 28! (+ jedna ruská na konzulátě před naším hotelem a jedna thajská na nějaké bance). Teplo určitě přes 20°C, v polovině října se tu pořád dá jít v kraťasech, tričku a sandálech. Bund je ovšem turistický, spousta domorodců volá „Hallo, Sir, Postcards!“ a podobně. Přitom ještě před sto lety tu Britové měli park, kam byl „psům a Číňanům vstup zakázán“.
Podle adresy nacházíme v boční ulici temnou kancelář prodávající lodní lístky na Putuoshan, ale ouha! Mají na zítra ráno, což nám přijde brzo, na odpoledne už ne; zato nám je nabízí překupník stojící vedle. Ale jsou pravé? A kdoví jaká je to třída — v podpalubí na pytlích mouky se stovkou Číňanů kolem? Rozhodujeme se posečkat a u oběda pak zjišťujeme, že nikoho z nás nenapadlo spočítat si, kolik na který z Karlových cílů potřebujeme času. Vždyť se to nedá stihnout! Putuoshan tedy škrtáme a po zralé úvaze má padáka i Hangzhou, i když je mi to dost líto. Zítra pojedeme vlakem rovnou do Suzhou.
Teď nás pohlcují uličky starého města, místního Chinatownu: jedno velké tržiště, Číňani rozvalení na zemi, pytle s obsahy nejrůznějších pachů, barev a tvarů, povědomě vypadá máloco, jedle taky, i když to jedlé asi vesměs být má. Pak se autentický středověk (obohacený jen o mraky jízdních kol) prudce mění v pěší zónu se suvenýry, čajovnami a jinými domky se zalomenými střechami, jezírko s lotosem a jsme u zahrady Yu Yuan, vstupné 30 yuanů! Po klikaté lávce se sune nekonečný proud turistů, nejen čínských. Zahrada je hezká, malebná, přetékající pavilónky, jezírky, skalkami, sochami draků, bonsajemi a samozřejmě — turisty. Karel pak musí na sraz s Taťánou, my jdeme na jídlo — já už mám hlad a Vláďa už zase hlad. Dáváme si plněné knedlíčky dim sum, pak směřujeme k nejbujnější obchodní třídě v Číně, Nánjīng Dōng Lu. Spousta obchodních domů se zbožím jak v Americe, křiklavé neóny plné rozsypaného čaje, při setmění, které je tu už v půl šesté, vše krásně září a bliká.
Sledujeme hádku cyklisty s policistou na křižovatce; po chvíli se orientujeme v problému a zjišťujeme, že nejde o to, zda policista zatkne cyklistu, ale spíš zda od něj dostane či nedostane přes hubu. Do cyklisty zřejmě strčil taxikář, který se pak rychle ztratil a policista nebyl na cyklistův vkus dost přísný. Divadlo trvá dost dlouho, protože spor dostává diváky a majitel kola, které se zasypáno nákupem válí u obrubníku, nechce ztratit tvář. Nakonec však vyšumí — ani jemu zřejmě není jasné, co by měl z policisty vymámit, když viník je dávno v trapu.
Vracíme se ztemnělou ulicí domů, několikrát potkáváme lidi v pyžamu — páni v pruhovaném, dámy s kytičkami — že by to někdo viděl v Evropě v obchodech a usoudil, že to je nová móda na večerní róbu?
Po krátké zastávce v hotelu ještě jednou na Bund se stativem, fotím osvícené mrakodrapy za řekou Huangpu. Potkáváme Karla, Vláďa už má zase hlad a láká ho výborné Kung-pao (Gongbao) v místní jídelně, Karel si přisedá s ovocným salátem, ale podvedli ho, pod vrstvičkou bobulí je kyblík plný ledu. Jdeme spát, máme toho dneska dost.
Časový posun dělá své, spíme víc než do devíti. Check-out, chcem uschovat bágly, Karel se snaží najít slova, kterými by to vysvětlil, ale uzemňuje ho americká holka, která to pro nás překládá plynulou mandarínštinou.
Metrem — vše perfektně vyznačeno i anglicky, takže žádný problém — jedeme do cestovní agentury, jež prodává lístky na vlak, do Suzhou máme na 17:30, ale Nanjing — Beijing již prý nemají, s výjimkou yìngzuò — nejhorší třídy bez místenek! Vláďa kategoricky odmítá, to prý radši letadlo, to zas kategoricky odmítám já. Rozhodnutí se odkládá, v Nanjingu třeba seženeme autobus.
Muzeum, opět moderní a anglicky popsané, se světly, co se rozsvítí víc, když k výloze přijde člověk! Kaligrafie, bronz, porcelán, Tibet se sochou Buddhy, kroje národnostních menšin. Jdem ven, Karel tu zůstává, my přes Renmin Gongyuan (Lidový park) ven z mrakodrapů do uliček, najíst se. Sraz je u hotelu, pak na nádraží, Vláďa nás omračuje informací, že jedeme z 5. nástupiště… přečetl si to podle času odjezdu a počkal, až ten nápis odjede z tabule, mizera. Vlak je pohodlný a čistý, aby ne, když máme tu nejlepší třídu. Taky je asi kilometr dlouhý. Rychle se stmívá, za hodinu a půl jsme v Su-čou, jedeme taxíkem do Cānglàng Bīnguǎn (沧浪宾馆, hotel Modré vlny), vybraného podle průvodce, ale nemají třílůžák, ovšem i tak je to 360 dohromady (× 5 Kč). Jdem na večeři, moc příjemné městečko (600000 obyvatel tu znamená skoro vesnici) s platany, spoustou hospůdek a tichou (ve srovnání se Šanghají) nicméně živou atmosférou.
Jídlo je prima, tedy aspoň to moje vepřové na zázvoru. Procházíme ještě kolem stánků, Vláďa učí Karla smlouvat o mahjong, dostali se z 250 na 120. A už hurá na kutě, zítra musíme vstát dřív než dneska.
Vstávám v 7, ve tři čtvrtě na osm vyrážíme do Zahrady Pána sítí (Wǎngshī Yuán, 网师园). Prý nejkrásnější a nejmenší z klasických sučouských zahrad (které jsou jinak ve světovém dědictví UNESCO). Jezírko, lotosy, pavilónky, skalky, zákoutí s banánovníkem. Pak si půjčujeme na Shiquan Jie kola za 10 yuanů na den (!) a pán nechce ani pasy ani zálohu, jen mu máme nadiktovat jméno hotelu a čísla pokojů. Zíráme… Cānglàng Tíng (沧浪亭), pavilón Modré vlny a zahradu kolem, ještě zvládáme pěšky. Krásná okna s kamennými mřížemi, každé jiné. Bambusové háje, křivolaké skalní prolejzačky. Výborný oběd v pidihospůdce — kořeněná játra, špenát, bambus a krevety v octě. Vracíme se k hotelu pro kola — nechali jsme je svázaná k sobě vklíněná mezi stovky kol studentek vedlejší zdravotní školy, aby nepřitahovala zloděje. Nevěříme však vlastním očím: naše tři novotou zářící biky trčí uprostřed prázdného dvorka, studentky asi jely na oběd.
Shuāng Tǎ (双塔), pagody dvojčata, se zahradními sloupy připomínajícími Řecko. Glosář v průvodci tvrdí, že „pagoda je jeden z druhů monumentální — většinou věžovité — stavby ve východní Asii, který se do Číny dostal z Indie spolu s buddhismem. Jejím účelem bylo přechovávat svaté relikvie, měla „vnitřně pozitivní“ atributy, často byla stavěna, aby chránila město nebo jednotlivé budovy před neštěstím. Někdy také stály podél řek, aby chránily před nebezpečnými mělčinami a útesy (a upozorňovaly na ně).“ Pagody dvojčata jsou konečně změnou po samých zahradách. Jsou sedmipatrové, obdivovat se bohužel dají jen zvenku. Karel s Vláďou chtějí další zahrady, tak se trhám.
Xuánmiào Guàn (玄妙观, Chrám zázraků) — taoistická svatyně. Žádní bílí turisté, ale ohromné množství Číňanů, takový malý jarmark. Zapalují tyčinky, snad jsou to obětiny jejich předkům. Uvnitř chrámů vůně vonných tyčinek a velké pozlacené sochy božstev, často vousáčů a tlusťochů.
Pěší zóna — vjezd kolům zakázán! Jinde je ale na silnicích strašný mumraj, klakson místo brzdy, kola všude a s nejrůznějšími náklady (mimino, manželka, proutěné koše, čtyřmetrové kovové lišty (v zatáčkách kosí ostatní účastníky silničního provozu), deset krabic s počítačema, nebo třeba vozejk s dvoumetrovou hromadou slamníků. Taky jsem viděl moped, kde měla paní batole — sedělo na dřevěné židličce, která byla postavená na stupačkách mezi nohama šoférky, koukalo na mámu. Velké bulváry ovšem mají cyklostezky — pruh široký jak okresní silnice, v každém směru jeden (ovšem nezřídka využívaný pro oba směry), živým plotem oddělený od troubících autobusů, taxíků a hrstky soukromých aut. Červená na menších křižovatkách má spíše doporučující charakter, doleva se odbočuje stylem „sem se ještě vmáčknu“, přednost mají odvážní. Provoz ve středomořských zemích je proti tomu opuštěnou cestou ve Švédsku.
Běisì Tǎ (北寺塔), pagoda severního chrámu, je prý nejvyšší pagodou na jih od Dlouhé řeky (76 m). Původně byla postavena ve 3. století u rezidence královy matky; přestavěna byla za Mingů v roce 1582. Má devět pater a dá se lézt nahoru! Ovšem vstup do zahrad stojí 10, na pagodu dalších pět a v posledním patře chtějí ještě 1, ale to jsem jim nedal, osmé patro taky není špatné. Teď teprv je vidět, jak velká vesnice je Su-čou, ono to těch 600 tisíc obyvatel mít bude. Na jihozápadě jsou i mrakodrapy, za nimi v oparu kopce kolem jezera Tài Hú (太湖). Na severozápadu Tygří vrch (Hǔqiū Shān, 虎丘山, Chu-ťchiu Šan) s šikmou pagodou (něco jako věž v Pise). Dole zahrada s pavilónky, v jednom z nich probíhá představení čínské opery — nalíčený pán a paní strnule stojí či sedí a střídavě kvílí nepřirozeně vysokým hláskem. Hudebníci mají místo not čínské znaky či co.
Jedu k nádraží a za město na Tygří vrch. Úzká ulička Shantang Jie podél kanálu jak v Benátkách, tady už je nefalšovaný venkov. Na Tygřím pahorku zase turistický průmysl, ale stejně už zavírají, tak ani nejdu dovnitř. Je čtvrt na šest, rychle se stmívá. Jedu zpátky uličkou podél kanálu, děti i dospělí si na mě ukazují, „dlouhý nos“ na kole tu moc často nejezdí. Já zas nakukuju otevřenými okny do domácností, temné špeluňky či naopak osvícené zářivkou často připomínají spíš kůlnu nebo dílnu, občas vedle ledničky trůní motorka. U stolků celé rodiny, na stolcích kouřící mističky, někde už je sklidili a nahradili kartami, mahjongem či čínskými šachy. Někteří jedí venku, třeba jeden stařík se stařenkou. Někteří čučí na televizi. Mladý pán krmí mimino hůlkami. Mladík s knírkem značky Milouš dřepí na loďce plné brambor a prodává kolemjdoucím. Pak se blížím k centru, domácnosti opět mizí za výjevy tržiště, stěny domů se mění ve výklady s ovocem či havětí, špeluňky ve strohé jídelny. Paní má na vozejčku za kolem kila živých krabů. Provoz houstne, ulička se osvětluje z lamp, ale nerozšiřuje. Pak přijíždím na hlavní, divadlo končí či spíš mění se v jiné. V hotelu čekám na kluky, bojím se totiž, že nepoznám pána, kterému mám vrátit kolo. Nakonec to vzdávám a v devět vyrážím. Potkávám je přímo u toho člověka, taky ho poznali jen tak tak. Vláďa jde na internet za 5 ¥ / hod., my domů. Tak tohle bylo Su-čou, vesnice zvící Brna. Zítra jedeme dál, recepční už nám koupila lístky do Nanjingu.
Ráno zas taxíkem na nádraží. Vlaky číslované nad 700 mají být ty nejpomalejší, náž je T7něco, děsíme se, ale to T bylo asi významné. Přijíždí dvoupatrový expres, cesta trvá jen dvě hodiny a probíhá ve všem pohodlí. Okolo pole, stromy, furt aspoň roztroušené domky, postupně od obzoru zalesněné kopce. Před Nanjingem přichází dvě slečny, nabízí mapu za 4 yuany, pak i hotel za slušnou cenu, zkusíme to. Vystupují s námi, venku už čeká minidodávka, to je servis… Hotel má však třílůžáky plné, ale vezou nás jinam, tam už je volno a ještě levněji, za 288 ¥. Ptáme se holek na lístky na vlak, ale do Pekingu je to prý bez šance. Zato letenky nám seženou a nic za to od nás nechtějí. Dostávají aspoň pohledy Prahy. Pak ještě v tom prvním hotelu obědváme, skvělá žranice za 51 pro všechny, včetně pitného, ale nijak ohromujícího piva Tsingtao (Qingdao) v 0,6-kové láhvi.
Jdeme na hradby — malou čínskou zeď z doby Mingů (14. století), už tenkrát to bylo miliónové velkoměsto, jaké v Evropě nemělo obdoby. Podél hradeb jsou malebné uličky, visící prádlo, domorodci s kouřícími kotli či sedící na židličkách a hrající karty. Na zdi má každá cihla jméno autora a kontrolóra, aby šlo vystopovat porušení kvality. Mohutná brána, po schodech na ochoz, v oparu vidíme ohyzdné mrakodrapy, tady nemají šmrnc jako v Šanghaji. A jeřáby a ohyzdné centrum města Nan-ťing. Jdeme asi kilometr na východ, pak zpátky busem na Gulou, autobus však chcípnul. Po marných pokusech řidič něco volá, otvírá dveře. Pár cestujících vystupuje, pak se vehikl začíná houpat, oni ŠLI TLAČIT! Nakonec motor přece jen naskočil, jedeme dál.
Na Gulou nic není, jen věžáky, jeřáby, hustý provoz a staveniště metra. Ale ve tmě za plotem stojí stromy chráněná čajovna u starého zvonu. Intimní místo, se servírkami jsme tu sami a ty nám nalily špičkový zelený čaj Longjing („Dračí studna“) z Hangzhou; pak si jdou po svých.
Záchod je jen olezlá díra v zemi, nad ní legrační nápis: „The washroom is only for pee, please don’t defecate”. Jedeme taxíkem do hotelu, mají přijít holky s letenkama, ale přichází až o hodinu později řidič dodávky. Chce nám vnutit, že nás za 150 yuanů na letiště odveze, to ještě nevíme, že taxíky si řeknou stejně nehoráznou cenu. Víme ale, že tam jezdí autobusy za 25 na osobu, tak kluka posíláme pryč. Večer na trhu a v sámošce, jogurt yoplait s příchutí aloe je celkem dobrý, jinak nám tu většina zboží nic neříká. Obaly vypadají jako u nás, ale obsah se nepodobá ničemu co známe, pokud je tedy vidět, a nápisy to obvykle taky moc neosvětlí. Akorát malé tmavohnědé kuličky vakuově balené mají anglický nápis quail eggs, přemýšlím, co je to quail, Vláďa mi radí, že bývalý americký viceprezident. Tak jsou to tedy Quaylova vejce. (Poznámka z domova: slovník tvrdí, že quail je křepelka.)
Snídáme tentokrát v hotelu, do nevýrazné rýžové polévky se namáčí různě kořeněná zelenina, vynikající jsou vejce oloupaná a zhnědlá vařením v nějaké sójové omáčce se zázvorem, a samozřejmě různé druhy knedlíků dim sum.
Taxíkem na Gulou, hledáme půjčovnu kol, ale v tomhle městě nic takového není. Busem na východ k Čong-šan-men (Zhōngshān Mén, 中山门), bráně Střední hory, nebo také Sun Yatsenově bráně podle prvního čínského prezidenta, protože kantonské Sun Yatsen se standardní čínštinou řekne Sun Zhongshan. Za branou úžasné tržiště, ještěrky, úhoři, žáby, prasečí nožičky, krabi, červi, živé slepice… Pak lesopark na hoře Zhōng Shān, na čestných místech oblíbený místní strom Osmanthus fragrans, prý v září krásně kvete. Hora oplývá „pozoruhodnostmi“ typu Sun Yatsenovo mauzoleum nebo vila paní Song Meiling, manželky nenáviděného Čankajška (kantonsky Chiang Kaishek, čínsky Jiang Jieshi). Ani jedno nepatří zrovna k magnetům, kvůli kterým bych jezdil do Nanjingu, ale na té vile je pozoruhodné, že ji vůbec jako pozoruhodnost ukazují — vždyť je to něco jako kdyby u nás za komunistů ukazovali rodný domek Reinharda Heydricha! Ale tady nad ideologií zřejmě dávno zvítězila orientální schopnost zpeněžit úplně cokoliv.
O něco lákavěji nám zní hrobka prvního mingského císaře, za něhož byl Nanjing dočasně hlavním městem celé Číny (Míng Xiàolíng, 明孝陵). Jsme však zklamáni. Areál hrobky spočívá v několika zdech s branami, za nimi je jen lesem porostlý umělý kopec, někde v něm leží mrtvý císař. Číňani prý moudře zhodnotili, že by při vykopávkách nedokázali zabránit jejich rozkradení, a tak se s nimi rozhodli počkat do doby, kdy to dokážou.
Nakonec jediná opravdová zajímavost kopce Zhong Shan je areál Línggǔ (灵谷) na východním konci — pagoda je sice až z roku 1930, ale pak je tu tzv. Beamless Hall (Wúliáng Diàn, 无梁殿, Síň bez trámů), cihlová klenba s figurínami z posledních 100 let čínské historie a především: Línggǔ Sì (灵谷寺), funkční buddhistický chrám, vonné tyčinky, pozlacené sochy Buddhy, mniši s vyholenými hlavami.
Pak jedeme autobusem na jih města k Zhōnghuá Mén (中华门, Čínská brána), už je půl páté, kručí nám v břiše, ale bojíme se, že nám zavřou největší nankingskou bránu, 4 zdi za sebou, všechny s ochozy, na poslední pevnost. A krámky. A Číňani pouštějící draky. A dole olezlý dědek, kupodivu neprodává pohlednice, ptá se „wér ár jů fram?“. Opakujeme si scénku s vysvětlováním, kde leží země zvaná Ťié-kche, Česko. „Ajem pofesr fram fysikch’,“ vyráží dědek. „Very typikl,“ mumlá. Říkáme, že jsme z matfyzu, on zase „Jes jes, very typikl.“ Po čtvrtém „typikl“ nám dochází, že má asi na mysli „difficult“. Snažíme se mu vysvětlit, co děláme, vzpomínáme dokonce na čínský výraz pro počítač — tien-nao, elektrický mozek. „Véry typikl,“ zubí se na nás děda oběma zuby a objímá nás pohledem. Pak se na rohu objeví autobus, pan pofesr vydá zvuk připomínající „gudbaj“ a odbelhá se do dopravního prostředku.
A pořád se nejdeme najíst, protože Karel chce ještě stihnout Fūzǐ Miào (夫子庙), Konfuciův chrám. Ale průvodce měl pravdu, je to takový Disneyland, chodí tu maškary v kostýmech, obrysy střech se v nastávajícím šeru rozzáří žárovičkami a dole — panebože! — umělé a svítící lotosové květy na ploše deset krát dvacet metrů! Ovšem zase jsme se svezli s partou ňákých komunistických kádrů, kteří si zaplatili skladbu na zvony. Ještě horší je to před chrámem: blikátka, fingrlátka, neóny, obchoďáky, mekdonaldi, diskotéky…
Jdeme konečně na večeři, dneska spíše průměrnou, je to napůl studené a jediné maso, které jsme si v kastrolech mohli vybrat, jsou drůbeží nožičky nasekané napříč kostí, takže kost tvoří hlavní ingredienci. Ale kořením jako obvykle nešetřili. S nacpanými břichy věnujeme vzpomínku kolegům na ÚFALu — mají právě půl jedné a začíná jim schůze. No, někdy je lepší být daleko…
Pak jdeme předlouho po Tàipíng Lu na sever, chytáme autobus 25, to je trefa do černého — veze nás až skoro před hotel, ještě mnoho dalších kilometrů přes město. Marco Polo musel být opravdu ohromen, když navštívil Nanjing, vše, co jsme ujeli, leželo v hradbách a bylo už před staletími součástí Nanjingu.
Jdeme s Karlem na snídani mezi trhovce. „Gěi nǐmen zhèige,“ ukazujeme na jakési tyčinky z vdolkům podobného těsta. Trhovkyni to nestačí, dává nám na výběr dvě kořeněné směsi a dvě barvy rýže. Čekáme, jak naplní útlé trubičky těmito příchutěmi, leč místo toho válí z rýže placku, láme na ní vdolky a zeleninovou směs, pak s toho uplácá rýžovou hroudu, obalí igelitem a podává nám to. Stojí to pár korun.
Balíme, Karel jede taxíkem ke kanceláři China Airlines (Zhōngguó Mínháng) a do muzea, my s Vláďou necháváme bágly v hotelu a jedeme se podívat na Dlouhou řeku (Cháng Jiāng, 长江, Evropany mylně pojmenovávanou Yangzi Jiang (Jang-c’ ťiang), což je ve skutečnosti nějaký její přítok). Od pramene v Tibetu až k ústí kousek od Šanghaje měří 5520 km a je tak čtvrtá nejdelší na světě! Autobus nás vyklápí v přístavní čtvrti, řeka je za zdí. Koukáme na ni, po kalných žlutohnědých vodách se plaví zástupy prastarých a olezlých nákladních lodí. Lezeme s foťákem po zídkách podél břehů, jakýsi poloostrov. Pak registrujeme, že většina okolních baráků patří vojenské posádce. Radši rychle schováváme fotověci a kameru, než nás seberou. Obrovský dvoupatrový most v dálce je stejně v oparu. Je ale mohutný, dole vlaky, nahoře auta. Řeka tu měří přes kilometr, až do 60. let 20. století tu jezdil jen přívoz. Rusové stavěli most, ale vzdali to; o to víc jsou Číňané hrdí, že to dokázali sami.
Vracíme se na ulici, Vláďa je nucen zaplatit si nevšední zážitek, totiž čínské veřejné záchodky. Vypráví pak o „kabinkách“, které, mají-li vůbec nějaké přepážky, tak velmi nízké, aby sousedi dřepící nad dírou v zemi mohli konverzovat; díra pak může být nahrazena i korytem s protékajícím potůčkem, takže není-li člověk dost rychlý, proplouvají pod ním pozdravy od sousedů dřepících proti proudu.
Stoupáme na kopec Shīzi Shān (狮子山, Lví hora) v severozápadním koutě nankingských hradeb, průvodce se o něm nezmiňuje, nahoře to však smrdí rozhledem po nankingském oparu a taky se tam tyčí jakási chrámovitá či palácovitá stavba. Ve svahu chrám s hliněným Buddhou, mniška nás zve dovnitř, odsouvá kvůli nám trám, který bránil kolemjdoucím ve vstupu, za námi ho zas rychle vrací a zastavuje tak zvědavé domorodce. Něco nám vykládá o hliněných sochách, ale nerozumíme jí. Pak se ozývá zvuk bubnu, všichni usedají ke stolu, modlí se a zpívají. Po špičkách mizíme ven.
Stavba na vrcholu má aspoň pět pater, úžasně členité střechy a několik menších sourozenců kolem mramorového nádvoří. Není však stará, lak na trámech stěží oschl, uvnitř jezdí elektrický výtah; jinak v ní nic není, ale prázdné vitríny vnucují myšlenku, že tu má být muzeum. Třeba je to kopie něčeho, co tu stálo před 100 lety a bylo zničeno za kulturní revoluce, nevím. Nedivil bych se ale, kdyby to otvírali teprve letos.
Rozhled taky není nic moc, Nanjing se pořád halí do smogového oparu. Tak sestupujeme do centra, Vláďa jde na oběd, objednává anglicky neb je na to sám, pak mu to začínají nosit a zjišťuje, že objednal jídlo nejmíň pro tři lidi. Konečně pak jednou celé odpoledne nemluví o tom, že bychom se měli někde najíst.
A jedeme do hotelu pro bagáž, kličkujeme zběsilým provozem na hlavní třídě Zhongyang, pozorujeme kropící vůz s muzikou, jak sprchuje paní čekající uprostřed vozovky, až bude moct přejít, nemá kam utéct. Z hotelu ke kanceláři letecké společnosti se už vyloženě vlečeme, začala špička. Přestupujem na taxík, pak pěšky. Nabízejí nám taxíka na letiště za 25 yuanů, ale je to moc podezřelé, za tu cenu tam jezdí mikrobus aerolinek. Radši jedeme s ním. Na okraji města obdivujeme billboard s nápisem „Welcome to Postel“; obrázek však textu podle našeho mínění neodpovídá. Zloději na letišti si řekli o poplatek 50 yuanů jako příspěvek na výstavbu letiště — copak jsme tohle už jednou nezaplatili v letence?
V letadle je nás asi 5 bělochů. Odlet, vzorné služby, za hodinu a půl se stihla i pořádná večeře! Stroj nás posunuje o 1100 km na sever, v Pekingu jsme v sedm, tma jak v pytli. Autobusem za 16 yuanů jedeme na okruh, na severozápadě vystupujeme a městským autobusem se vzdalujeme od centra směrem k univerzitě. Po menším bloudění vstupujeme do hotelu Zīyuán Yànyuán (资源燕园 — „přírodní zdroje Vlaštovčí zahrady“ — ???), za konferenční slevu na 396 ¥ tu máme luxusně vypadající třípokojové apartmá. Se dvěma televizemi, v nichž běží čínské filmy s čínskými titulky — snad aby rozuměli i mluvčí jiných dialektů, protože písmo mají všichni stejné. Apartmá má jen 3 vady: 1. je tu chladno, v Pekingu je v noci pod 10°C a v hotelu se ještě netopí. 2. v koupelně není vana a sprcha není oddělená, takže za sprchový kout slouží celá místnůstka a hlavně: neteče tu teplá voda. 3. Zato tu lezou švábi.
Konference. Maily. Postery. Přijeli i Brňáci, Aleš s Pavlem, takže česká výprava co do příspěvků předstihla i čínskou. Do centra máme daleko, z univerzity není úniku. Dvanáctimiliónový Beijing je i velmi rozlehlý.
Večer vysvětlujeme pokojské, že chceme teplou vodu. Přináší termosku. Vysvětlujeme, že tu vodu chceme i ve sprše. Nerozumí. Pak pochopí, něco odpovídá, nerozumíme zase my. Konverzace pochopitelně není vedena anglicky. Rozhodne se, že nám to napíše ve znacích, abychom porozuměli. Nechápe, že to nepomáhá — znakům přece rozumí i v Kantonu, tak proč ne my? Nakonec i bez toho přivolává opraváře, ten říká bù hǎo — „ne dobrý“. Stěhujeme se do jiného pokoje. Vypadá méně luxusně na pohled, ale teplá voda teče. Švábi lezou i tady, čert je vem! Cachtáme se celý večer.
Dopoledne konference, odpoledne exkurze do Zahrady národností ve stylu Disneylandu. To vynecháváme, místo toho navštěvujeme tzv. Letní palác císařů, který máme skoro za rohem. Čínsky se mu říká Yíhéyuán (颐和园, Zahrada zdraví a harmonie).
I tady jsou davy turistů, ale taky místa, kam se jim dá uniknout. Jdu sám, brouzdám borovými háji, jezírka, desítky pavilónků, chrámů, na kopci rozhled, dole velké jezero. A mramorová loď. A věž Buddhovy vůně. A nádherné kulaté lávky mezi ostrůvky v jezeře. Cedule monotónní — vše postavili Čchingové v 18. století, vypálili to Angličané a Francouzi v polovině 19. století a znova postavila císařovna Cixi (Cch’-si) za peníze zpronevěřené z fondů na modernizaci čínského loďstva.
Uchozený usedám na molo na jednom z ostrůvků a čekám na západ slunce, ale ten se nekoná, kus nad obzorem mizí rudá koule v oparu.
Zpátky u univerzity, jdu na knedlíky, ukazuju číšníkovi, že chci to, co tenhle pán, ale nebýt toho, že pán umí anglicky, číšník by mi stejně nerozuměl.
Večer si sdělujeme dojmy s Vláďou, Pavlem a Alešem, kteří byli v Letním paláci taky. Pavel si prý koupil v krámku uvnitř paláce pohledy. Když se na něj pak vrhla prodavačka pohlednic před bránou paláce a volala „hallo sir, postcards, look look,“ řekl jí „no když luk luk, tak luk luk,“ vytáhl z batohu ty svoje a vzájemně si je chvíli ukazovali. Nakonec Pavel ty své sbalil a důstojně pravil zkoprnělé bábě: „Ty tvoje stejně stojej za hovno.“ A odpochodoval.
Dnes odpoledne přednášíme. Před tím jsme ovšem na obědě v hospodě narvané Číňany. Dostáváme jídelní lístek, vytahujeme průvodce se seznamem čínských jídel, snad nám to pomůže rozluštit. Nakonec to vzdáváme a vybíráme si přímo z průvodce, pak se ptáme servírky, jestli to mají, mají všechno. A takhle skvěle jsme se najedli naposledy v Nanjingu. Opět si objednáváme každý jedno jídlo, pak je máme všechny uprostřed stolu a hůlkami si to kombinujeme; Číňani to dělají zrovna tak. A i oni toho spoustu nechávají, což nás uklidňuje, protože s místními porcemi se nějak neumíme vypořádat. Když po výborných smažených baklažánech, kuřecích kouscích s praženou rýží a vepřovém v těstíčku a sladké omáčce přistává na stole ještě velká mísa husté polévky, kapitulujeme.
Večer exkurze na místní ústav počítačové lingvistiky. Analýza staročínské poezie, značkování, strojový překlad. Karel do všeho šťourá a postupně odhaluje, že jim z toho většina ňák nefunguje. Radši toho necháváme. Jsou ale přátelští a konferenci zvládli skvěle, zveme je, ať se k nám zítra připojí na objednaný výlet k Velké zdi. Souhlasí studentka z Ujgurska a její profesor, který umí o poznání hůř anglicky než ona.
U snídaně se smaženými tyčinkami už jsme štamgasti. Pak na univerzitu, kde čeká 12 dalších účastníků konference. Jedeme do Sīmǎtái (司马台) k nejkrásnějším — a nejstrmějším — úseku Velké zdi (čínsky Cháng Chéng, 长城, což znamená Dlouhá zeď). Od centra Pekingu je to 110 km, 3 hodiny jízdy.
Dlouho nížina, aleje topolů. Pak kopce v mlžném oparu. Přibližují se. Kolem kukuřičná pole s uschlými klasy, ty se suší na silnici. Předjíždíme stádo koz. Listy jasanových keřů u silnice hýří všemi barvami podzimu. Opuštěná krajina — až do Simatai. Tam je najednou parkoviště plné autobusů, školní výlet v jednotných červených teplákových soupravách, turisti, trhovci a hluk. Vstup za 30 yuanů.
Prudké stoupání ke zdi, ještě prudší po ní. Potíme se, pronásledují nás kšeftaři, hallo sir, very good book, look look. Nádherné výhledy jsou trochu zkaženy oparem. Zeď se vine po kopcích, pod ní dubové lesy a neprostupné křoví. Místy dost strmá. Po hodině chůze se otvírá nejkrásnější a nejdivočejší pohled, ale máme smůlu, je tu policajt, dál se prý nesmí, je to nezrekonstruované a nebezpečné. Je tu moc Číňanů, tak se strážce nedá podplatit, a obejít to tu taky nejde, vybral si dobře. Smůla, ale i tak jsme viděli hodně.
Jdem zpátky, Ujgurka Suyumei rozdává mandle ve skořápce. Zastavujeme u „slide way“ a sjíždíme přes jezero v sedacím úvazu za 30 yuanů. Naštěstí to nejede příliš rychle, takže si připadám bezpečně, dole to asi někdo brzdí. Pocit bezpečí mě opouští, když zjišťuju, že to brzdil chlap, kterej do toho šťouchá takovou bambusovou tyčí. Ale to už jsem naštěstí zpět na pevné zemi.
A zase sedíme v autobuse, jedeme domů. Stmívá se, zácpa na silnici.
V Pekingu se domlouváme se zbytkem party včetně Su Yumei a jejího profesora Bao Li, že půjdeme na pekingskou kachnu, místní to specialitu. Nakonec obsazujeme dva velké stoly se spoustou jídel ze všech koutů Číny, která kolují na točně uprostřed stolu a každý si nabírá: tisíciletá černá vejce, sladkokyselé vepřové, kohoutí hřebínky, příšerně ostré Shuizhurou (Šuej-ču-žou, doslova voda-prase-maso. Na chilli v názvu už nezbylo místo, v hrnci ano); zkaramelizovaná smažená jablka se sezamem, která jak chladnou, nejdou oddělit od sebe ani od talíře, neuvěřitelně dobré skopové s těstíčkem a zvláštním kořením; a mnoho dalšího. Samotná pekingská kachna nakonec příliš nevyčuhuje: kusy do glazurova opečeného masa se položí na palačinku, polijí jakýmisi zvláštními povidly, přidá se cibule a to se jí. Praskáme ve švech, ale za těch 250 Kč na osobu to rozhodně stálo.
Po večeři veliké loučení, protože teď už opravdu pokračujeme na vlastní pěst a postupně se rozjíždíme do svých domovů. Karel se ještě hodinu prochází s Číňany po Hǎidiàn Qū (čtvrť Sražené vody), pak i on končí. Znaveně usínáme.
Dnes konečně centrum Pekingu, i když už nás asi ničím nepřekvapí. Autobus 808 jede přímo od nás na Qiánmén (前门), Přední bránu, ale trvá mu to přes hodinu. Zase je opar, smog, mlha nebo co. Vidět je, ale fotit se moc nedá. Náměstí Tiān’ānmén (天安门), Brány nebeského klidu, je skutečně obrovské, kolem nevzhledné budovy komunistických institucí. Na bráně Nebeského klidu, kterou už známe ze všech čínských mincí, bankovek, znaků na policejních autech a jinde, velký Maův portrét. Kolem něj dva velké nápisy bílým na rudém, údajně „Ať žije Čínská lidová republika!“ a „Ať žije velká jednota všech národů světa!“ — nejspíš obdoba proletářů všech zemí spojte se. Za dalšími dvěma branami vstup do císařského paláce Gugongu, Zakázaného města. A tam neuvěřitelně velký komplex síní a pavilónků v jednotném stylu, jaký nás provází po všech čínských památkách. Uvnitř nic moc, buď vázy a spol. ve vitrínách, nebo — občas — ošoupaný císařův trůn či postel. Ale je to hrozná spleť, bloudíme tu od čtvrt na jedenáct do čtyř. Pěkné jsou zahrady se vzrostlými cypřiši a jalovci, dole kvetou begónie nebo co. Davy párů — mladík v obleku s růží v klopě, dívka v červených šatech, někdy s tradičním vzorem. Vypadá to jak rudá demonstrace, ale později zjišťujeme, že to byla hromadná svatba pro 600 párů, z nichž mnohé pak vyrazily na prohlídku Gugongu. Ještě lezu na kopec Jingshan, shlížím na zamlžený palác — opravdu je to spíš malé město. Pak metrem na obchodní třídu Wangfujing, kde je sraz s Karlem. Sledujeme zatýkání kapsáře, po kterém vystartoval tajný z metra. Další atrakcí je bungee jumping ze země do výšky: tři lidi zaplatí tučný obolus, pak se přivážou na jakési kanape, spojené napnutými gumami se stožáry zvícími několikapatrového domu. Když se uvolní ukotvení kanapete, toto se vznese raketovou rychlostí a jeho posádka pak může několikapatrové domy pozorovat z výšky. To vše se děje na třídě srovnatelné s našimi Příkopy. Obecenstvo kupodivu nebylo pozvraceno.
Pekingským obchodníkům děláme radost, Karel koupil 3 kg čaje, Vláďa dvě goretexové bundy, dostali jsme rukavice zdarma. Ručně obroubený hedvábný šátek o rozměrech menší osušky se tu dá srazit ze 120 yuanů na 50, ale ne v obchodním domě. Docházejí nám peníze a místo v zavazadlech. Je čas vydat se na dlouhou cestu do hotelu.
Jdeme na univerzitu do krámu koupit exotické pochutiny domů. Karel si koupil cosi popsané znakama — co to je, tam srozumitelně nestojí, zato to má anglický návod k použití: Edible way: open one’s mouth, instantly eat. Místní angličtina je opravdu kouzelná. Včera na Tchien-an-men byl zase ukazatel, kde si člověk mohl vybrat: EMPER OR LIFE EXHIBITION.
S Vláďou jedeme do města lepším autobusem, promítají v něm Toma a Jerryho. Vstupujeme do lámaistického (tedy tibetského) kláštera Yonghe Gong severovýchodně od centra. Zajímavý, s živými mnichy (i když průvodce pochybuje, zda to nejsou tajní policisté). Je tu rekordní 26-metrový stojící Buddha (8 metrů pod zemí, 18 nad) z jednoho ohromného kusu santalového dřeva, jenž sem z Tibetu putoval tři roky. Bohužel se tu nesmí fotit, ale tajně to zkouším za sloupem. Taky tu mají být sochy Buddhů při sexu, používané svého času pro výchovu císařských synů, ale nenacházíme je, tak se zase nic nepřiučíme.
Dobrý oběd, ulice s krámky, příjemnější stránka Pekingu — nejsou tu žádné mrakodrapy ani osmiproudé magistrály.
Večeříme všichni tři v hospodě, kde jsme se už přežrali v den přednášky. Poučeni nebereme polívku a já ani rejži, ale stejně je to síla — kung pao (gongbao), šuej-ču-žou (shuizhurou), a Karel: smažený česnek (vybráno z menu v Lonely Planet). Z kuchyně se přišli ujistit, s hlavičkou česneku v ruce. Jo, jo, kýve Karel, jako že se nespletl. Tak přinesli talíř kouřících stroužků, nic víc, nic míň. Při odchodu nebohé holky loupou nový česnek, když jim Karel všechen spolykal. My ale krom toho ještě měli smažené banány v karamelu, a to byla opravdu důstojná tečka za čínskou kuchyní.
A už zase balíme, to to uteklo. Jedeme na letiště, vítají nás německé letušky, obrovská kráva značky bójing se vznáší k nebi, v inverzním pořadí absolvujeme cestu přes mongolské pouště, altajská a uralská horstva, sibiřskou tajgu a Baltské moře domů. Až na to, že tentokrát za okýnkem není tma a před okýnkem sedím já a likviduju zbytek filmu. Nad Mongolskem předjíždíme dvě malá letadla, jsou na dohled od nás. Pak letí jedno proti nám, to už je rychlejší a větší, jsme rádi, že jsme ho netrefili. Pak už potkáváme jen obláčky, čas se zastavil kolem poledne a my honíme slunce v kurzu Evropa. Pod námi mnoho hodin plynou zasněžené sibiřské lesy. Odpoledne přistáváme ve Frankfurtu, jsme unaveni, barvy a zvuky největšího letiště nás nevzrušují, zdejší mumraj vlastně ani žádným mumrajem není. Karel teskní po Číně, vždyť to vůbec neni přirozený, jak má ta holka dlouhej nos, ukazuje na kolemjdoucí blonďatou letušku. Dva tejdny sou strašně málo, kdy se tam zas podívám? Na tuhle otázku už ale známe odpověď, a Karel ji zná taky. Když se po dvou dnech potkáváme na ÚFALu, zdraví Báru a už od dveří volá: napadl mě společnej článek, doufám že mě neodmítneš. Příští rok je COLING na Taiwanu a tam já prostě musím!