(pátek 15.10. – sobota 23.10.1999)
Motto:
"Tma jako v prdeli,
světlušek jak nasráno,
prostě romantika jako prase."
Letos na podzim se, stejně jako každý rok, konala týdenní výprava našeho turistického oddílu do Roháčů. Srub se příliš od loňska nezměnil a výlety po okolních horách se také každý rok opakují. Proto následující zpráva nepopisuje ani tak místa, která jsme navštívili, ale je spíš o tom proměnlivém, o zážitcích, o atmosféře, která je doprovází, a o kamarádech, s kterými je nám dobře.
Odjezd se nevyvedl úplně přesně podle Pedrových ani Čáďových představ. Vyrazili jsme o dvacet šest minut později, tedy v 8:26. Přesně podle klasického "za vším hledej ženu" byla na vině Hanka, jediný přítomný ženský element. Vzbudila mě totiž o hodinu později než měla a je jen mojí zásluhou, že jsme se zpozdil pouze o půl hodiny. Pochválit je třeba Honzu, který dorazil včas, ačkoli přijel až z Pardubic. Cesta probíhala v pohodě, až na malou epizodku, ve které jsme já a Pedro šlápli do hovna a která se stala jakýmsi evergreenem po celý zbytek týdne: "Kdybys Šuri nešlápl do hovna, byli bysme tady o dvě hodiny dřív a mohlo bejt ještě hezky." Pedro si vezl svoji znečištěnou nohu celou cestu v igelitce, což mu na náladě nepřidalo, a až u hranic dal k dobru aktuální historku:
Řidič: "Pane celníku, že se nesmí přes hranice převážet drogy?"
Celník: "No pochopitelně."
Řidič se otočí dozadu: "Já vám to kluci povídal, že se ty drogy nemaj
vozit…"
Zbytek si jistě domyslíte.
O žádných problémech v druhé skupině, tvořené Baďálem, Pepou, Klárou, Moulíkem a Markétou, jsem neslyšel. Jediným viditelných důsledkem jejich cesty je občasné oslovení Pepy Jestřábe a Kláry Vlaštovko, což se na oba celkem hodí. Že by konečně Pepa po čtvrtstoletí získal přezdívku? Asi ne.
Dny ve srubu probíhaly stereotypně, ale rozhodně ne nudně. Přes den výlet do hor - v neděli na Ráčkové plesá, v pondělí na Klin, v úterý na Otrhance. Někdy procházka, jindy se brodíme po pás ve sněhu a přelézáme přes zavátou kleč (např. Otrhance). Po návratu koupel v ledovém potoce a vyhřátý srub - vrchol rozkoše. Večer povídání, historky, vtipy a kytara. Čáďa kraluje se svými železničářskými vtipy. Proč se asi všechny odehrávají v tunelu? Taky perníky, palačinky, štrůdly a svařáky.
Ve středu Čáďa, Pedro a Klára odjeli. Škoda. Zdá se mi to nesmyslně brzo, vždyť jsme zrovna začali. Klára stále považuje naše každodenní koupele v třístupňovém potoce za exhibicionismus a tváří se pohoršeně. Pouze Baďál tentokrát své vypracované tělo na odiv nevystavuje, což přikládejme jeho zdravotnímu stavu - každou noc si říkám, že od něj tu tuberu musím chytit - mám totiž tu čest s ním sdílet lože. To mě přivádí k jednomu pozitivnímu důsledku dnešního odjezdu - Baďál získal vlastní postel. Kláro, Pedro, Čáďo, díky, zachránili jste mi život. Zmenšila se turistická aktivita a zvětšil se nepořádek. Pohoda ale zůstala. Celý den jsme strávili v okolí srubu, vyřezáváme lžíce. Nejlepší má Pepa, Baďál stále se svým (už druhým) kusem není spokojen, což se projevuje komentáři: "Pepo, ta tvoje lžíce je krásná. Škoda, že praskne.", popř. "Jako modelář vím, že základ je pevnost." Jeho kus se opravdu vyznačuje značně zesílenou střední částí, což si pochvaluje a zkouší její pevnost - neúspěšně. Vzniklé dva díly končí v kamnech. K večeru se pouštím do vyřezávání Věstonické Venuše a nadšen prvními výsledky ji přejmenovávám na Moulíka (který se vyznačuje přece jenom poněkud ladnějšími tvary než naše dávná matka rodu). Po několika hodinách práce a lehkém vystřízlivění se na Honzův návrh vracím k názvu Venuše, tentokrát Roháčská. Odjel nám kytarista, což Pepa elegantně vyřešil tím, že rozchodil zesilovač a kytaru jsme použili jako reproduktor k walkmanu. Když dojdou historky, hrajeme asociace nebo slovní fotbal. Dlouho do noci si čteme Karpatské hry a Werichovy pohádky.
Ve čtvrtek jdem bobovat do kuloáru na Klin. Sníh taje - mokrá zábava. Jsme unavení a teplé jídlo ve srubu chutná jako po návratu z celodenní tůry.
Pátek, poslední den, který strávíme celý v horách. Na výlet na Bystrou jdeme ve třech, protože Pepa s Hankou odjiždí již dnes a Baďál - je prostě Baďál, jak řekl Honza. V údolí se válí mlha, ale nakonec vylezeme nad mraky a zíráme. Inverze. Rozbouřený mračný oceán se rozprostírá od obzoru k obzoru a jen tu a tam se z něho vynořují ostrovy - štíty Vysokých Tater nebo nejvyšší hřebeny Roháčů. Sluníčko. Čtvrthodinová radost. Pak se přihlásí zima a musíme dolů. Poslední večer, tentokrát jenom v pěti. Pepa nespí v koutě a Hanka nikoho nelechtá. Únava. Trocha napětí. Baďál spřádá jakési úvahy. Moulík si je bere trochu moc osobně. Očekávám něco jako: "Seš kretén. Tečka." To by ale nebyl Moulík moulíkem. Povolené nervy. Markéta ji jde uklidnit. Usmíření? Nebo zapomnění? Pohodový večer pokračuje.
Sobota ráno. Čeká nás snídaně, balení, úklid a pochod dolů k autu. A pohodová cesta zpět. Halušky v Liptovské izbe. Při odchodu Markéta našla mobil, který Baďál v Izbe zapomněl, a pochopitelně ho vzala sebou. Musíme ji trochu držet, aby mu to neprozradila předčasně. Když Baďál po padesáti kilometrech jízdy zjistí, že nemá telefon, všichni si ho vychutnáváme. Fandíme mu, když na nejbližší pumpě shání telefon, aby mohl zavolat na ten svůj. A nakonec ze všech sil radíme Markétě v roli Eržiky, která měla mobila v Izbe zvednout. Všeobecné veselí. Cesta na Moravu. Průjezd nádherně zbarvenou podzimní Fatrou. Říkám si, že příští podzim sem musíme vyrazit. Motel někde na Moravě. Jatýrka na rožni, hranolky, poháry a zmzlina. A cesta do Pardubic. U nádraží jsme ztratili Honzu, abychom ho po půl hodině našli před panelákem, kde bydlí mí rodiče. Koláče od babičky. Vysazujeme Honzu doma a vyrážíme na závěrečný úsek cesty do Prahy. Pohoda. O půlnoci jsme všichni doma…
Zapsal Šuri, 9. 11. 1999
P.S. Moulík na Honzu, podle vlastních slov, změnil názor. Baďál zase prohlásil, že není tak špatnej. Což je ovšem Honzovi houby platné, neboť, jak sám prohlásil, byla to možná jeho poslední akce s turisťákem.
Šuri