Českosaské Švýcarsko

Je krásný slunečný den, navíc pátek odpoledne a my se pomalu scházíme na Masarykově nádraží. Nakonec se nás sešlo pět - Klára, Dan, Martin, Pavel a já. Vlak, který vyjel přesně v 16.38 hod., nás odváží do Děčína, kde začíná náš víkendový výlet do skal. Do Děčína dorážíme před sedmou. Po výstupu z vlaku hledáme autobusové nádraží. Kdo by ho čekal hned u vlakového, ten by se spletl. Dál chceme jet autobusem firmy FOBUS do Hřenska, na ten si však musíme ještě 1/2 hodiny počkat. Ve volném čase večeříme u stolečku na autobusovém nádraží. Je pěkná zima, což Martin řeší čajem z termosky, ostatní podupáváním a poskakováním. Autobus konečně přijel a my jedeme dál. Plníme ho jen my , turisti, a pak ještě tři další cestující a také slečna, která jede na noční do práce (do klubu u cesty).

Na konečné v Hřensku vystupujeme pouze my a dva kluci s batohy, asi trempové. Je tma a zima. Vydáváme se podél řeky Kamenice vzhůru do skal hledat místo pro dnešní nocleh. Cestou se bavíme u zahrádky plné krásných trpaslíčků všech velikostí a barev a dalších podobných kýčů. Škoda jen, že to kvůli tmě nejde vyfotit. Po opuštění silnice se k nám přidali naši známí z autobusu - ti dva trempové. Nabídli nám, jestli nechceme jít s nimi, že znají jeden pěkný kemp, ale za podmínky, že si nebudeme svítit čelovkami na cestu. Jsou prý zvyklí na tmu a světlo by je pletlo. Vydáváme se tedy s nimi potmě neznámou krajinou. Je tma, vidět je sotva na krok, ale obloha je jasná a krásně svítí hvězdy. Pochod je celkem náročný, není vidět větve, díry, kamarády ani jiné zákeřné nástrahy na cestě. Nakonec nás čeká strmé stoupání do svahu, hezky se potíme a je nám opět teplo.

Konečně jsme na místě - u romantického skalního bivaku zvaného Bludička nad údolím říčky Bělá. Pro sedm lidí je tu místa dost. Je kolem deváté a my obhlížíme místa na spaní - na dřevěném letišti se usídlili Klára s Danem, na ohrazeném, jehličím vystlaném plácku pod převisem se zabydluje zbytek. Bivak (nebo kemp, jak tomu říkají naši průvodci) je celkem pěkně zařízen - ohniště, čaj, cukr, dřevo, pamětní kniha a dokonce i stoličky k ohni. Rozdělali jsme ohýnek a při pojídání piškotů a čaje si povídáme historky a vtipy a večer krásně utíká. Spát jdeme kolem půlnoci, jen tak ve spacáku na karimatce. Je krásná noc plná jasných hvězd a nádherné teplo.

Ráno se probouzíme kolem sedmé do dalšího pěkného dne. Z Bludičky je pěkný výhled na skály a lesy. Pod zábradlím, o které jsme se večer vesele opírali, se rozprostírá propast. Máme snídani do postele - já s Pavlem na ustlané karimatce, Martin ve spacáku - no prostě idylka, ani tamní zvířátko plch nás v noci nepřišlo okrást o zásoby jídla. Kolem deváté jsme se sbalili a rozloučili s Píďou a jeho kamarádem (jméno druhého průvodce jsem nepostřehla) a vyrazili směrem na Stříbrnou skálu a Pravčickou bránu. Hned za Bludičkou prolézáme pod převisem nad srázem téměř po čtyřech (někdo úplně). Cesta vede podél skal s mnoha převisy vhodnými pro nocleh. Jdeme také přes kemp Listí, kde mají listím narvané peřiny (tedy listiny).

Po půlhodině příjemné cesty do kopce přicházíme na Stříbrnou skálu. Pod převisem je bezva kemp se skvělým rozhledem, totemem a samozřejmě ohništěm. Svítí slunce, sýkorky zpívají a všude kolem jen lesy a skály. Od kempu pokračujeme po vrstevnici podél skalních převisů. Objevila se zvláštní skála (dvě u sebe a uprostřed mezírka) - Dan jí říká Dračí zub. Obcházíme ji a začínáme se blížit k Pravčické bráně. Pod Dračím zubem je hezký výhled zpět na protější skalní stěnu zarostlou břízkami, mezi kterými vykukují vyvýšeniny skal. Naši tři fotografové (Klára, Dan a Pavel) fotí o sto šest. Pak následuje údolí uzavřené ze všech stran skalami a my stoupáme vzhůru. Vpravo se objevuje starý most u Pravčické brány. V jedenáct hodin jsme odzadu dorazili nad Pravčickou bránu (441 m). Rozhled po kraji je v mlžném oparu a slunce přímo pálí, hezky je vidět jen velký kopec přímo před námi - Růžovský vrch (619 m). Vydáváme se na obhlídku a dostáváme se až nahoru nad bránu k zábradlí - dál po mostě to nejde - jsou tam vrata. Baštíme vrcholové tatranky a rozhlížíme se po kraji. Ani se nám odsud nechce.

Dále vede naše cesta po skalách směrem k saské hranici. Od hraničního patníku 8/12 jdeme po hranici. V jednom okamžiku musíme slézt pěkný kopec, podél cesty je najednou plno sněhu a ledu. Přicházíme do údolí k potoku, odkláníme se od hranice a pokračujeme širokou cestou podél potoka se spadanými stromy. Takto jsme došli na Ponovu louku - chráněnou oblast s mladými buky. O kousek výš ve stráni si dáváme oběd. V okamžiku, kdy jsme začali jíst, se objevili tři turisté a vzápětí šest divokých prasat (naštěstí klidných), která se nám přehnala před očima. Ještě jsme si říkali, jaké mají ti lidé divné psy. Vůbec jsme nestihli zareagovat a bohužel ani fotit. Dan se vydal s foťákem po jejich stopách, ale naštěstí je nenašel. Divočáci se už neobjevili, jen jsme dnes potkali víc prasat než lidí, jak konstatoval Pavel.

Dojedli jsme housky, dokolovaly dobroty (sušené meruňky, milánská směs, čokoláda) a vydáváme se zpátky k hranici. Chvíli hledáme cestu a musíme hodně sestoupit, než nacházíme hraniční patníky. Pokračujeme údolím, kde je souvislý sníh - lednice, kolem pomníku, kde se Pavel s Danem dohadují, co je to německy LUCH (později dle slovníku - rys). V údolích jsou haťové cesty - tzn. že tam, aby se to nepropadalo, je vyztužení v podobě příčných klád. Při sestupu se pomalu otepluje. Přicházíme do údolí říčky Křinice a pokračujeme podél ní lesem. Za říčkou už je Sasko, mají tam také pěkné skály. Hranice vede středem říčky, která se pravidelně klikatí údolím mezi skalami.

Po kilometru se Křinice přimyká ke skále a cesta končí. Vydáváme se od říčky prudkým kopcem nahoru. Klára dostává škytavku a vůbec se jí nemůže zbavit. Stoupáme krásným pralesem, všude je čerstvě zeleno, přicházíme na zelenou značku a po ní na rozcestí k Panenské jedli. Odtud po modré značce k Černé bráně (asi 1 km). Opět se brodíme sněhem. Černá brána vznikla pádem balvanu, který se zasekl nad zemí mezi skalami. Cestou od brány nabíráme vodu z Červeného potoka, který je žlutý. Jednu láhev máme do modra (od Aquily) a v té ta voda zas tak špatně nevypadá. Z lahve od Aquily budeme pít a z té žluté vody vařit. Vydáváme se směrem na Dravčí skály.

Blíží se večer a my začínáme hledat místa na nocleh. Najednou na cestě vidíme ležet mapu a vzápětí kemp pod převisem, kde jsou lidé se psem. Pánovi mapa schází, a tak konáme dobrý skutek a mapu mu vracíme. Kolem šesté hodiny jsme pod Dravčími skalami, ale žádný vhodný převis pro přespání pěti lidí zde není. Je tu jen malý, kudy chodí čuníci. Vůbec celý vršek je pěkně skalnatý a nerovný. Klára našla hezké místečko uzavřené ze všech stran skalami a s borovicí uprostřed. Je to sice trošku z kopce, ale lepší místa v okolí nejsou. S Pavlem si tu stavíme stan. Klára s Danem a Martin se vracejí pod malý převis. Je z něj pěkný výhled a ráno je tam bude budit sluníčko. Večeři jsme uvařili i snědli venku (polívku, bramborovou kaši, šunku a čaj) a pak zalézáme a spíme až do rána.

Probouzíme se kolem půl osmé, po dobré snídani balíme stan a vydáváme se hledat zbytek naší výpravy. Mají už sbaleno, a tak můžeme vyrazit zpět do údolí, které jsme včera opustili. Jdeme lednicí (= všude plno sněhu, z kterého sálá chlad), ale je hezky slunečno. Opět jsou tu haťové cesty s bažinami ukrytými pod sněhem. Rychlost naší výpravy se značně snížila, musíme hledat cestu a lehce našlapovat, jinak se propadáme skrz sníh do bažiny občas až nad kolena. Cestu také ztěžují přes cestu padlé stromy, které musíme přelézat. Na mechem zarostlých skalách visí zářící rampouchy prosvícené sluncem. No krása.

Míjíme celkem pohodovou odbočku vlevo a najednou naše cesta končí a před námi je příkrá stráň. Nezbývá nic jiného než se vyškrabat nahoru, což nám dává pěkně zabrat. Nahoře se ocitáme na křižovatce (neřízené), kde si můžeme vybrat z šesti cest. Míříme k Eustachovi, radíme se, jak vybrat tu pravou cestu. Nikde žádná směrovka ani značka, tak jen porovnáváme mapu se skutečností. Nakonec si vybíráme cestu, která vede kolem hezkého, velkého kempu a zdá se nejvyšlapanější. Vydáváme se po ní a po chvíli nalézáme žlutou značku. Podle mapy jsme zjistili, kde jsme, a s Eustachem se loučíme, protože jsme trochu někde jinde. O kus dál se posilňujeme tatrankou, i když nejde o vrchol. Začíná drobně pršet.

Vydáváme se na další cestu a potkáváme skupinku s malými dětmi a psem, kteří nás upozorňují na schody, ke kterým máme namířeno. Přicházíme k Úzkým schodům, které odpovídají svému jménu a nejen to. Úzkou štěrbinou mezi skalami vedou příkré schody, které místy chybějí a čouhají z nich nehezké hřebíky a ani na zábradlí není moc spoleh. Kus se dokonce musí přelézt i po mokré kládě. Dohadujeme se, jak tudy mohla projít ta skupinka s dětmi. Nakonec i tento úsek cesty šťastně zdoláváme.

Přicházíme k rozcestí Na Tokáni, odkud musíme jít chvíli po silnici. Brzy však odbočujeme do lesa a na nejbližší kládě obědváme. Po odpočinku pokračujeme po červené na Jetřichovickou stěnu. Je z ní krásný rozhled, rostou tu borovice vejmutovky a kdysi tu prý byli i kamzíci. Na protější skále je vidět malý domeček. Když jsme se dost nabažili rozhledu, začal sestup. Cesta vede kolem velkého kempu s cedulí, že tu byl sjezd myslivců. Z převisu kape voda, kterou se Martin pokouší chytat do lahve. Četnost kapek však není moc velká, a tak mu to trochu trvá. Jdeme napřed. Po schodech vystupujeme na Mariinu skálu (to je ta s tím domečkem) a nahoře děláme skupinové foto. Před vrcholem chybí schod na lávce mezi skalami, ale my už máme trénink z Úzkých schodů. Z domečku je hezký rozhled na Jetřichovice, dalo by se tu i přespat, ale bouřku bych tu zažít nechtěla. Při sestupu k vesnici přibývá turistů a psů. Máme dost času. Zastavujeme v Jetřichovicích v místní hospodě na pivo a džus (Klára i polívku) a necháváme si natočit vodu do lahví. Pohlednice moc hezké nemají, a tak si žádnou nekupuji. Rychlost obsluhy není velká a po chvíli už moc času nemáme. Čeká nás ještě pěkný kus cesty do České Kamenice. Zaplatili jsme (chtěl nás okrást o pět korun - prý to mají špatně napsané na lístku) a s úlevou pokračujeme v další cestě.

Jdeme podél Chřibské Kamenice Pavliným údolím. Udělalo se opět nádherně. Cesta se klikatí údolím a každou chvíli mění břeh přes pěkné, nově opravené mosty. V jednom úseku je cesta dokonce vytesaná ve skále. Pak slunce znovu střídá déšť, že vybalujeme i bundy. Před opuštěním Pavlina údolí se posilňujeme mysli tyčinkou. Musíme zvýšit tempo, jelikož díky hospodě už moc času nemáme. Čeká nás další údolí s potokem, který musíme snad 10 x brodit. Konečně jsme vyšplhali nahoru na kopec u vsi Lipnice.

Po poradě nad mapou na zastávce autobusu se rozhodujeme pro další cestu po silnici, která je nejrychlejší. Cestou narážíme na zelenou značku, po které pokračujeme přes Kunratice (u Prahy ještě nejsme), kde mají cikáni sídliště - vše vyházené venku, spousta odpadků, mezi nimi jako lavičky sedačky z auta a plno malých špinavých dětí, různých psů a větších cikánů venku u ohně. Rychle tudy procházíme a stoupáme vzhůru do lesa. Po chvíli les končí a my už v údolí před sebou vidíme Českou Kamenici, Zámecký vrch a vlak do Děčína. Příštím vlakem už máme jet my.

Scházíme do městečka a upoutává nás cedule na místním koupališti. Autoškolu mám sice za sebou, ale tuhle značku neznám - červená zákazová značka s přeškrtnutým psem, jak dělá potřebu. Pavel neodolal a fotí si ji. Česká Kamenice je městečko nic moc, všude je klid a moc lidí venku není. Jen náměstí mají pěkné. Po zakoupení dobrot v cukrárně nás čeká poslední úkol - najít nádraží. Zvládli jsme to úspěšně a v 17.26 hod. nás už vlak odváží do Děčína, kde přestupujeme na vlak do Prahy. Ve vlaku je teplo, za chvíli už všichni pospáváme a těšíme se domů do vany.

Zuzka

Pátek 12.3.1999

Sobota 13.3.1999

Neděle 14.3.1999