Amerika

Pak se serviroval obed - vybrali jsme si “jihozapadni kure” s testovinami, fazolemi a kukurici. K tomu spousta doplnujicich dobrot, jako aperitiv jsme si dali campari se sodou a jako zakusek nam dali vytecny jablecne — tvarohovy kolac.

Ted se na monitorech opet objevily mapky a cisla. Tak jsme nad Atlantickym oceanem, nekde na jih od Islandu. V Praze je 16:20, v New Yorku 10:20, tady ovsem 13:20. Letime rychlosti 844 km/h ve vysce pres 10 km. Venku je pry 45 stupnu C, ale to je nejaka blbost. Ve Fahrenheitech hlasi jen o malo vyssi cislo, coz by odpovidalo asi 10 stupnum C. Kazdopadne uz jsme shledli nejakou predpoved pocasi pro Ameriku a v Baltimoru vladnou teploty pres 30(C). Tak jsem na ta horka zvedavy.

Tak jsem vyplnil formulare pro imigracni urednictvo a celniky. Nevim nevim, jestli jim nebude vadit muj Zyrtec. Maji tam napsano, ze dovoz predpisovych leku bez predpisu je protizakonny bez ohledu na mnozstvi. Po vyplneni jsem chtel vyrazit nekam, kde bych mohl alespon z ulicky nahlednout do okenka, ale oni mezitim zacali promitat film a pozadali vsechny cestujici, aby stahli kryty na okynkach (okenice :-)). Tak jsem chvilku koukal na film, ale myslim, ze to byla nejaka blbost; krome toho jsem mu vubec nerozumel. Tak jsem se aspon trochu prospal.

Ted jsem se probudil, bude (v Praze) sedm vecer, v Njujorku ovsem teprve jedna odpoledne. V jakem casovem pasmu jsme ted, nevim, ale mapa ukazuje nasi polohu JZ od Gronska, nedaleko prvnich kanadskych ostrovu. Ale z rozhledu zas nebude nic. Ted zacali promitat dalsi film, nejaky western, a v kabine se opet setmelo...

Western konecne skoncil, dostali jsme svacu a blizime se k Bostonu. Letime ve vysce 11277 m rychlosti 1009 km!!! (Mame totiz vitr v zadech.) Asi uz zacneme klesat, rozsvitily se kontrolky bezpecnostnich pasu.

Bara koupila telefonni kartu, ale nepodarilo se mi nikam dovolat. Maji tu zvlastni system: kartu nikam nestrkas, pouze zavolas na bezplatne cislo te spolecnosti. Oni ti nabidnou komunikaci v anglictine nebo ve spanelstine a zeptaji se te na cislo karty. Pak ti reknou pocet jednotek. Ty vytocis cislo a oni ti reknou, jak dlouho se svymi jednotkami vystacis (za 10 USD to bylo do Prahy 7 minut). Jenze potom mi rekli, ze Klarino cislo jim nejde vytocit a u vas bylo obsazeno. Tak jsem to vzdal, stejne uz je v Praze skoro pulnoc.

Ted sedime u okenka s vnitrostatnimi lety - narozdil od mezinarodnich, kde kazde okenko obsluhuje jeden let v dlouhem predstihu, tady to pripomina spis nadrazi: Kazdych 10 - 15 minut vypravuji jedno letadlo, ale nekdy taky 3 soucasne. Vse jde jak na bezicim pasu; cekajici Americane jsou dost bezprostredni, rozvaluji se po kobercich i po sedadlech. Ale na to, kolik je na tabuli napsano letadel, tu moc cestujicich neni.

Tak se mi zda, ze jsem to s tim “bezicim pasem” prehnal. U vsech letadel, ktera mela letet v posledni pulhodine, totiz postupne ohlasili zpozdeni na priletu. Nase ma letet za 20 minut, zatim ho nehlasili.

Tak uz je to tady: predpokladany odlet 20:50. Sedime dole u vychodu, odkud odjizdeji autobusy s cestujicimi od Delty k terminalu TWA. Spolu s nami je tu jen asi 20 cestujicich a cernosi obsluhujici dvere, vysilacku a autobus.

Ve 21:15 konecne ohlasili nas let. Cerny autobusak nas vezl kilometry daleko, mezi mala vrtulova letadla. I pres znacnou unavu jsem malem prasknul smichy, kdyz jsem videl, cim poletime. Je to jen o malo delsi nez autobus! Takze kdyz jsem mluvil o lokalce, moc daleko od pravdy jsem nebyl... Podle bezpecnostnich prospektu se to jmenuje Jetstream 41. Maly zadrhel: nas cernoch nevi, ktere z mnoha letadylek leti do Baltimoru, tak je obiha, shani posadku a vyptava se. Nakonec nas nekde vyklopi. Jiny cernoch mi ukaze, ze si mam dat tasku do zavazadloveho prostoru, do kabiny se pry nevejde. Zahy zjistim proc: kabinu tvori velmi tesny tunylek, v nem asi 15 rad sedadel, vzdy jedno vlevo od ulicky, dve natesnana vpravo. Jedina cerna letuska, hodilo by se spis rict pruvodci, bude sedet na sklopnem sedatku vzadu u WC. Ve 22:15 se to letatko konecne dava do pohybu a s hlasitym revem se vznasi nad nocni New York. Vzapeti usiname.

Dosedli jsme, probouzime se, soukame se ven. Je tu teplo. Bereme si taxika, tech 22 dolaru nam proplati hostitelska univerzita. Kratce pred pulnoci jsme u naseho domu na tricate devate, nastesti je vse O.K. a pokoj na nas ceka. Kdyz vyjedeme vytahem a otevreme dvere, nestacime zirat. Mame 2+1, obyvak se sedaci soupravou, televizi, jidelnim stolem a telefonem, kuchyn, loznici s obri posteli, koupelnu se zachodem a dve male mistnustky na obleceni (s polici a tyci na veseni): jednu vedle predsine, druhou vedle loznice. Kam se hrabou matfyzacke koleje, pry nejmodernejsi v Praze! (Nevim ovsem, jestli tu ubytovavaji i normalni studenty.) Navic tu mame pozornost od CLSP (to je ten ustav, ktery nas pozval) - desky plne informacnich materialu, mapy kampusu i mesta, tipy kam chodit nakupovat, kam chodit jist, kde se da cvicit ci plavat, jak se dostat do Washingtonu atd. atp. Jedinou vadou je, ze uz za 7 hodin musime vstavat a vyrazit na zahajovaci meeting. Tak volame domu a jdeme spat.

Tak mame za sebou prvni tri dny. Moc volneho casu zatim nebylo, od rana do vecera mame bud prednasky, nebo v labu valcime s pretahovanim souboru z Prahy a s pripravou systemu. Hlavne pocesteni pocitacu je na nas, s tim tady zadne zkusenosti nemaji. Z Baltimoru jsme zatim nevideli vic nez kampus, ale ten se mi moc libi: vsude je spousta zelene a mezi tim lidi, veverky a budovy z cervenych cihel v jednotnem stylu. Taky jsme uz byli v supermarketu, ma non-stop otevreno.

Ucastnici workshopu (zatim jsou tu jen studenti, graduate i undergrad.) jsou velmi ruznoroda smesice: 2 Cesi, 2 Nemci (jeden z nich ovsem zije v Japonsku a ma japonskou zenu; druhy zije v Nemecku s ruskou zenou a je to takovy dobrosrdecny medvidek), 1 sikmooka Americanka z Kalifornie, kaspar jmenem RoLaNd Regan, s dlouhymi vlasy, tlustym brichem, blystivymi botkami (jedna stribrna, druha cerna) a kazdou ponozkou jinou (ale je chytrej a studuje vyhlasenou univerzitu Carnegie-Mellon v Pittsburghu; blondata holka ze Zapadni Virzinie, Cinan a Rumun z Toronta, jeden kluk z University of Pennsylvania ve Philadelphii, holka z Brown University v Providence, Rhode Island a konecne Rek Kostas.

V supermarketu stale bojujeme s librami, uncemi, galony a podivnymi americkymi mincemi. Take s tim, ze vsechno je “fat free” a “sugar free”. Normalni maslo zrejme neznaji, to me tak netrapi. Ale neznaji ani normalni jogurt: maji jedine light a misto smetanoveho a normalniho rozlisuji low fat a fat free. Ale jist se to celkem da. Vsechny ceny se tu pro zmateni nepritele uvadeji bez dane. Zato ale, alespon v nasem supermarketu, maji u vsech vazenych veci dve ceny: za jednotku a za toto konkretni baleni. Takze se snadno srovnava. Snad posledni postreh, ktery jsem zatim stihl nasbirat, je pocasi. Zaplavy tu zadne nemame, nevim o ktere casti Statu noviny psaly. Meli jsme tu ovsem jeden opravdu PRIVALOVY slejvak. Slunecno zatim bylo asi 1 1/2 dne z tech tri, ale i pri zatazene obloze je horko, vlhko a dusno: teploty se myslim cely den toci mezi 20 a ~32 stupni C. Naopak v mistnostech maji Americani porad naplno pustenou klimatizaci, takze v laboratori je nam furt zima (pokud chceme venku chodit v sortkach).

V sobotu mel strycek Sam narozeniny a to znamena, ze byl tzv. three-day weekend, cili jsme meli volno uz v patek. Vyuzili jsme ho k seznameni s Baltimorem, ze ktereho jsme dosud videli akorat univerzitni kampus, supermarket a par ulic okolo.

Dali jsme si sraz s obema Nemci pred barakem asi v 10:15, protoze podle nich mel v pul jet autobus do Downtownu. Ale ukazalo se, ze o vikendech tenhle autobus nejezdi, tak jsme si vzali taxika. Ve ctyrech to vyjde totiz za stejnou cenu, jako autobus; ja jsem na tom navic vydelal, protoze ostatni maji od Hopkinsovy univerzity hrazeno i cestovne tady po okoli, tusim do uhrnne vyse az 500 dolaru (!), ale me sponzoruje Ufal a ten na nic takoveho penize nema... Takze toho taxika jsem mel zadarmo, zatimco autobus bych si musel zaplatit.

V centru jsme zacali po americku: vlezli jsme do obchodu. Nebylo ovsem na prvni pohled jasne, ze je to obchod, protoze na budove nevisely spousty reklamnich praporku, jako v Evrope, pouze nad vchodem byl napis “The Gallery” a hrala tam klasicka hudba. Uvnitr velka hala s fontanou a spoustou zelene, okolo pak ochozy s jednotlivymi kramky.

Od teto “galerie” jsme pak zamirili do pristavu, ktery lezi primo pred ni. Je to takove srdce mesta, ve skutecnosti se tomu rika “Inner Harbor”, tedy vnitrni pristav, protoze jde spis o takovy bazen asi 500 x 300 metru, jsou v nem zakotveny jen dve vyslouzile ponorky a par plachetnic; vlastni pristav se tahne o neco dal podel dlouheho vybezku Chesapeake Bay, ktery sam meri asi 100 mil, nez dosahne Atlantiku. Jinak ale ten “skutecny” obchodni pristav je pry jeden z nejvetsich na vychodnim pobrezi.

U Inner Harbor lezi take hlavni atrakce Baltimoru, The National Aquarium. Urcite se do nej pujdeme nekdy podivat, i kdyz vstup stoji myslim asi 12 dolaru. Ted tam ale byla spousta turistu, zkusime to nekdy ve vsedni den. Zatim jsme mohli obdivovat jen par tulenu v bazenku pred akvariem. Druha pristavni atrakce je Maryland Science Center + Imax kino, kde davaji neco o Everestu, za 10 dolaru. I tento darek si hodlam nadelit.

Nakonec jsme vylezli na tzv. Federal Hill, pahorek na jizni strane vnitrniho pristavu, odkud je pekny vyhled pres vodu na Downtown. Ted, pri obedu, bylo ovsem vsechno v plnem slunci. Musim se sem vypravit nekdy rano nebo vpodvecer, to by mohly byt sklenene mrakodrapy mnohem lepe osviceny. Federal Hill sam o sobe je takovy parcik na pravidelnem kopci, ktery mi pripomina spis mensi haldu z dolu... Je tam nejaky pamatnik z druhe valky o nezavislost (1814), kdy byl Baltimore napaden Brity. Tehdy pry take vznikla v oblezene pevnosti Fort McHenry, ktera lezi ponekud dale po vode, pisen Star Sprangled Banner, dnesni americka hymna. Pri zdejsim vseobecnem nedostatku starobylych pamatek, je takova skutecnost skutecnym turistickym trhakem!

Za Federal Hillem zacina nefalsovana obytna ctvrt, ulicky, cihlove domky v jedne rade ale kazdy jiny, pred zahradkami silnicni koraby... Vypichuju to proto, ze skutecnou obytnou ctvrt jsme zatim asi nevideli ani u nas, tam jsou totiz bud univerzitni budovy, nebo vysoke domy plne apartmanu k pronajmuti. Odtud jsme se vratili do mesta a vyrazili pres centrum, pesky zpet k univerzite (je to aspon 5 kilometru, ale chteli jsme si to mesto projit a nechtelo se nam platit autobus).

Downtown je pomerne maly, jen par ulic mrakodrapu, pak uz zacinaji normalni domy. Nektere mrakodrapy jsou ovsem pekne originalne resene. O kus dal je jakysi park s pamatnikem George Washingtona a s jakymsi starobyle vypadajicim kostelem, ktery ovsem pochazi asi z roku 1840. Par ulic pred nim je naopak kostel, ktery nijak starobyle nevypada, ale je to pry nejstarsi katedrala ve Statech. Jmenuje se “Basilica of the National Shrine of the Assumption of the Blessed Virgin Mary” :-).

Dal za pamatnikem uz jsme sli takovym normalnim mestem, nic zvlastniho. Zastavili jsme se na baltimorskem nadrazi “Pennsylvania Station”, uz dost utahani a uvareni horkem, takze jsme s velkou chuti posedeli v prijemne klimatizovane hale. Paradoxne jsme se tu neshaneli po vlacich, ale po nejake pujcovne aut - vlakova spojeni jsme totiz uz znali, a vedeli jsme, ze mistni (marylandska statni?) spolecnost Marc o vikendu nejezdi, s vyjimkou specialniho vlaku v sobotu vecer na ohnostroj. S tou by stal zpatecni listek necelych 11 dolaru. A Amtrak, ktery jezdi i o vikendu, je nesrovnatelne drazsi: celych 32 dolaru! Vzhledem k tomu, ze jsme chteli jet drive nez az na ohnostroj, chteli jsme jet autem. Na nadrazi jsme skutecne nasli inzerat pujcovny aut, ale prvni zadrhel byl v tom, ze tam byl akorat telefon - a me je porad prijemnejsi a snazsi mluvit s nekym, na koho vidim, nez s neznamym drmolicem ve sluchatku. Nakonec jsem to zvladl, ale mel jsem stejne smulu: na vikend je vsechno obsazeno, musel bych se zapsat do waiting listu; navic maji v nedeli zavreno, takze bych si to musel pujcit az do pondeli... Tak jsme se rozhodli pro vlak.

Kus za nadrazim jsme zacali citit ve vzduchu jakousi zmenu: okoli bylo mene upravene, domy opryskanejsi, auta otlucenejsi, na narozich posedavali cernosi, kteri zjevne nemeli nic na praci... Do filmoveho bronxu to melo jeste velmi daleko, ale presto jsem radsi schoval fotak do batohu a zacal pecliveji sledovat okoli. Nic se vsak nestalo a my v poradku dosli do zivejsi zony s nejakym supermarketem. Rozhodli jsme se doplnit zasoby - supermarket byl lepsi nez ten, co jsme v nem nakupovali dosud, ale mel jednu vadu: byl nekde na dvacate ulici a my bydlime na devetatricate. Myslim, ze kdybych kteremukoli Americanovi prozradil, ze jsme vlekli nakup pesky vice nez dva kilometry, poklepal by si na celo (pokud by ovsem vedel, co je to kilometr). Domu jsme dorazili uplne splaveni, unaveni a usmazeni, takze jedine, co nas zajimalo, byla sprcha a piti. Pak jsme se rozplacli u televize.

Vstali jsme pomerne brzy, a tak jsme se navzdory vcerejsim utrapam rozhodli vyrazit na nadrazi pesky. Trvalo to asi tri ctvrte hodiny. V 10:45 prijel rychlik z New Yorku a vyrazil s nami smerem k letisti a k D.C. Vlak byl celkem plny, takze jsme tezko hledali mista k sezeni; kdyz se nakonec Bara zeptala jednoho mladika “Is this seat free?”, pravil on “No jasne, pro Cechy vzdycky.” Byl to prvni Cech, ktereho jsme tu potkali. Ja jsem si nasel misto pres ulicku vedle nejake cerne matrony.

Co me prekvapilo cestou, bylo, ze jsme vetsi cast jeli lesem. Cekal jsem spis plantaze tabaku, nebo tak neco. Budu se muset jeste jednou podivat na knizku “Hiking, biking, and canoeing in Maryland”, kterou jsem tu nekde videl v knihkupectvi. Neprikladal jsem ji moc dulezitosti, ostatne Maryland je placka az na maly cip na SZ, ktery zasahuje do Appalachskych hor. Ale musim rict, ze kdyz jsem do ni koukal, objevil jsem tam i zminku o cernych medvedech, ovsem psali, ze vetsina Marylandanu v zivote zadneho nepotkala, protoze zdejsi medvedi o setkani s clovekem nestoji. No, to jen tak na okraj.

Kolem pul dvanacte jsme prijeli na Union Station ve Washingtonu. Vse bylo vyzdobeno, vsude vlala spousta americkych vlajek, tri nejvetsi primo zvenku na nadrazni budove. Ostatne, ta budova je velmi pekna a zevnitr ani nevypada moc jako nadrazi. Je to takova velka starobyla hala, spousta obchudku, nektere s velmi peknymi a vkusnymi drevenymi suvenyry. Taky je tam cisto.

Za nadrazim jsme se s Barou rozdelili, protoze ona uz Washington videla a chtela spis do nejakeho muzea. Ja jsem chtel projit alespon the Mall a videt budovy zvenku, ovsem tusil jsem, ze tenhle den nebude prilis vhodny na prolejzani pamatek, ze mnohem zajimavejsi bude ruch a veseli v ulicich. Ukazalo se, ze opravnene.

Nejdriv me zaujaly veverky v parku mezi nadrazim a Capitolem, i jal jsem se nasazovat teleobjektiv, abych je mohl vyfotit. Zbytecne. Ta doterna zviratka, kdyz me zpozorovala, pribehla tak blizko, ze se uz teletem vubec nedala zaostrit a kdybych furt nestrachal v batohu, mozna ze by se nerozpakovala vlezt az do nej.

Za Capitolem (kdyby snad nekdo nevedel: to je budova parlamentu, resp. kongresu) byla fronta lidi, kteri chteli dovnitr. To jsem si (alespon pro dnesek) odpustil. Pak tam taky na travniku tancili nejaci mladi lide kolecko za zvuku keltske kapely. Kdyz jsem si je fotil, tak mi jeden vousac nabizel, ze se muzu pridat, a ze kdyz vydrzim do jedne, muzu shlednout jejich hru o vzniku USA. Nicmene jsem odolal a prchal dolu na the Mall (obrovsky park zvici nekolika Vaclavaku, centrum centra, lezici mezi Capitolem, Bilym domem a rekou Potomac). Tam uz byly stovky lidi, mnozi meli natazene deky primo v trave pod Capitolem, a bud se slunili, nebo byli schovani ve stinu, piknikovali, cetli si apod. Dole v parku se sikovalo nekolik orchestru z ruznych koutu zeme, na ulici se secvicovaly mazoretky. Prvni byli zrejme z Texasu, totiz akorat kdyz jsem sel okolo, spustili naplno “Deep in the Heart of Texas”. Hned vedle nich se cvicila tlupa cernochu a cernosek v cerveno-zlutych uniformach, zaradil jsem si je nekam na Jamajku, ale jen do te doby, nez jsem si na jejich zadech precetl “The New York Marchin‘ Band”. Jak jsem se blizil ke stredu the Mall, objevil jsem obrovskeho nafukovaciho Medu Bedu, ktery visel ve vzduchu, jak se ukazalo, jako doplnek jineho orchestru. Tihle vsak uz nesecvicovali, ti se prave radili do jakehosi pruvodu, ktery odtud plynul smerem k Bilemu domu.

Protlacil jsem se davem a posunul se kupredu, abych videl i tu cast pruvodu, ktera uz tudy prosla. Uvelebil jsem se na jednom prechodu, kde bylo mene lidi, vybalil jsem sendvice a jogurt k obedu a pozoroval pruvod. Stridaly se tu prevazne ruzne pochodove orchestry, vzdy kus cesty sly a treba jen tak bubnovaly, pak zastavily, zahraly neco vetsiho, lidi jim zatleskali a pruvod se hnul dal. Mnohe orchestry byly doprovazeny mazoretkami, ktere poruznu tancovaly pred i za, pohazovaly si prapory nebo jen nejakymi hulkami atd. atp. Obcas mel nekdo s sebou ovenceny vuz, at uz auto-veterana, nebo kocar tazeny sestisprezim, nebo treba z kvetin udelanou lokomotivu, tazenou za normalnim autem. A taky alegoricke vozy, na kterych trcely zive sochy - skoro jak zive obrazy Jary Cimrmana: 1) americti hrdinove pozoruji horici vietnamskou vesnici; 2) vietnamsti partyzani pozoruji horici americke lezeni; 3) mladi afroamericane pozoruji auto, ktere zapalili v Bronxu. Rozdil v barve pleti byl zcela preklenut umounenosti obliceju, zrejme zamernou.

Vyskytly se ovsem i kuriozni skupiny. Napriklad cinska komunita z Virginie to pojala jako opravdovy prvomajovy pruvod, napochodovali tam s baterii rudych praporu a s velkym transparentem “Congratulations President Clinton on Your Successful China Visit”. A mala Cinanatka se vzadu vlnila v rytmu neceho, co asi vzniklo krizenim dechovky, popu a asijskeho kvileni (tohle znelo trochu pejorativne, ale musim priznat, ze se mi ta hudba celkem libila). Pak tam taky byla vietnamska skupina, tedy skupina tech jiznich Vietnamcu, ktere tehdy Americane neuspesne chranili, a velky kvetinami ovenceny vuz Hare Krsnovcu (mimochodem, Indu tady clovek potkava slusne mnozstvi i na ulicich). No a nakonec nejaka latinskoamericka skupina v odevech ze zlatych supin, pry byli z Bolivie; a byly mezi nimi uuuzasne hezke holky ;-)‘ Jinak ale ke konci uz byli vsichni dost unaveni, pot z nich jen lil - bylo totiz zase vedro pres 30 (resp 86) a kroje mnohych skupin byly do tohoto pocasi velmi “vhodne” - napriklad cerny kabat a kalhoty. Zvlaste nektere nebohe deti uz se jentak plouzily, rytmus nerytmus. Ale i tak byl dojem velkolepy.

Po pruvodu jsem se presunul zpet do parku the Mall, v nemz byl mumraj uz od rana: jednak vsudypritomni piknikari na dekach, cekajici pouze na vecerni ohnostroj, jednak tu byl tzv. Smithsonian Folklife Festival, na ktery byly pozvany skupiny z Wisconsinu, Filipin, Baltskych zemi a z oblasti Rio Grande. Dalo se tu jist jejich jidlo, pozorovat jejich remesla, nebo poslouchat jejich hudbu. Zamiril jsem nejdrive k Wisconsinu, protoze poutace pravily, ze tenhle stat je bohaty na ruzne mensiny evropskych pristehovalcu, vcetne Cechu, kteri si uchovavaji sve tradice. Chvilku jsem tam vydrzel, ale zrovna byli na programu Slovinci. Prosel jsem pak i ostatni, ale nakonec jsem skoncil u Rio Grande, kde hrala nejaka texasko-mexicka skupina. Koupil jsem si melouna a pozoroval, jak lide na parkete juchaji. Snede kocky bez zabran lezly i na podium a zpivaly do mikrofonu, znacne casti publika zjevne vyhovovalo, ze se tu mluvi zpoloviny spanelsky. Nemel jsem ovsem uz moc chuti lezt na parket a taky se mi nechtelo nechat nekde u stolku valet batoh s fotovecma.

Pak jsem jeste vlezl do National Air and Space Museum, vstup do vetsiny washingtonskych muzei (presne receno do tech, ktere patri nadaci Smithsonian) je totiz zadarmo. Kdyby nebyl, asi bych tam nesel, protoze jsem nemel silu to prolezat prilis peclive. Prohlidl jsem si par kosmickych lodi, par nosicu jadernych hlavic a nekolik letadel (o jednom z nich, myslim ze se jmenovalo X15, tvrdili, ze dosahlo rychlosti az 7297 km/h (Mach 6,...?) a bylo postaveno pro vysky kolem 30500 m, pricemz pri jednom testu vyletlo az do vysky 108 km (!) a zaclo uz se chovat spise jako spacecraft nez jako aircraft), vlezl jsem si do kabiny DC-7 nebo kolik a pak uz me to prestalo bavit. Nabidce, abych si sahnul na nejakej ohmatanej sutr z Mesice, jsem bez problemu odolal. Ale jinak to bylo pekne, a meli tam napriklad i zabery z letadlovych lodi, to se mi libilo.

Mhm, od trochu zmateneho popisu muzea zpet do parku. Uz bylo asi pul seste, tak jsem zamiril na nadrazi, abych chytil prijezd ostatnich. Potkali jsme se tam s Barou a se ctyrma holkama, ktere prijely autem, ale ostatni nikde. Sli jsme se tedy nadlabnout do spodniho patra nadrazi, kde je hromada pultu s hamburgry, kuraty, salaty, hot-dogy a snad i pizzou. Mezitim se ostatni objevili, strojvudci se pry udelalo spatne (to se nedivim, z te masy lidi), tak museli cekat, az ho vymeni.

Zamirili jsme zpet ke Capitolu, tam prave zacinal koncert National Symphony Orchestra. Hrali ovsem vsechno mozne, od klasiky az po jazz, “aby ukazali, ze umi hrat i jine veci nez symfonie”, jak poznamenala jedna nase kamaradka. Zacali samozrejme hymnou, kterou zpivala jakasi popularni osoba.

Pred devatou jsme se uvelebili nekde uprostred Mallu a pozorovali Washingtonuv monument (to je takovy obelisk, vysoky pres 100 metru, ktery trci asi ve dvou tretinach Mallu naproti Capitolu. Kolmo k jejich spojnici lezi vedle Mallu Bily dum.) Deset minut po devate se nad monumentem zacaly objevovat ohnove obrazce vsech tvaru, vcetne peticipich bilo-modrych hvezd!!! Cela ta nadhera trvala nejmin dvacet minut, zkousel jsem to fotit, tak snad neco vyjde. Sanjeev ovsem pravil, ze z tech sesti ohnostroju, ktere ve Washingtonu shledl, byl tenhle ten nejhorsi.

Po ohnostroji jsme vyrazili pulzujicim mestem k Old Post Office, kde jsou v byvale postovni dvorane male kavarny, cukrarny a zmrzlinarny, a dali jsme si kazdej kopec zmrzliny. No a pak uz jsme meli co delat, abychom stihli zvlastni a posledni vydani zpatecniho vlaku v 11 hodin. Mala scenka pak nastala jeste na baltimorske Penn Station, kde se nejaky cerny straznik snazil vnest poradek do obsazovani taxiku a nutil taxiky, aby zastavovali presne tam, co on chce, nutil lidi, kteri nastoupili do taxiku o kus drive, aby zase vystoupili a postavili se do fronty a tak. Nakonec se nam podarilo ve zdravi do nejakeho auta nasednout a dojet domu.

No a mezitim nam skoro konci ctrnact dni prednasek, v pondeli uz zacne Workshop. Pred par dny dorazil Hajic a po nem i Michael Collins, Brit, ktery postgradualne studoval ve Philadelphii a ma pokud vim zatim nejlepsi program pro anglictinu. Na cestine mu to dava 67%!

Od uterka tady ma polovinu prednasek nejaky clovek z Ministerstva obrany, je to sice puvodem vedec, ale vystupovanim lampasak, jak jsme ho s Barou prekrtili. Jeho prednasky nas nebavi, kazde slovo mu trva pet minut (skoro jako nam :)), tvari se dulezite, ale kdyz chce neco predvest v laborce, nema to vubec pripravene a musi furt otravovat jineho cloveka. Ted ma zrovna posledni sezeni, ale rekl jsem si, ze to je ztrata casu, zvlast kdyz muzu zatim psat maily.

Vcera jsme byli opet na veceri, tentokrat u Thajcu. (Druha moznost na vyber bylo korejske Sushi - mam pocit, ze tady maji vsechny svetove kuchyne az na americkou, resp. maji i tu, ale jsou to hamburgry, hot dogy, pizzy a hranolky v umastenych ubrouscich + cola.) Vetsina thajskych jidel je mimoradne ostra. Pro neasiaty to maji ohvezdickovano:

* - “mirne” ostre (tj. celkem dost); ** - “jeste mirne, ale uz to vybudi chutove bunky” (to jsem si objednal a bylo to na hranici unosnosti); *** - podle slov cisnika tohle byla uroven dobra pro nej; ***** - “pro masochisty a Thajce” (cisnik je ovsem taky Thajec) - to si dal jen extremista Roland Reagan a byt mu tekly slzy, tvrdil, ze to je jeste malo. Jinak ale mi jidlo moc chutnalo a bez te ostrosti by to asi nebylo ono. Jak se to jmenovalo, si nepamatuju, ale bylo to kure s kesu orisky, chilli paprickami a jeste necim, proste s omackou + ryze. K tomu jsem si dal zazvorove pivo (takova limonada bez alkoholu, ale dobra) a jako moucnik ryzovy pudink s kokosovou prichuti, rovnez moc dobry.

Do restaurace jsme jeli autama, neb je az za nadrazim (nekolik kilometru, viz predchozi vypraveni). Ja jsem se vezl s Heather, tou holkou ze Zapadni Virginie, ktera jako jedina studentka tu ma taky auto. Je to nablejskanej Pontiac, ktereho ji pry venovali rodice, kdyz si koupili nove auto. Ma to automaticke razeni, takze nikdo nemusi vrestet, ze byla pozde/brzy pustena spojka :-). I kdyz to jsem ji uz tolik nezavidel, zda se mi, ze rizeni pak musi byt nuda. A taky to ma centralni zamykani dveri, ktere Heather pouzila ihned, jakmile jsme veli do te divne ctvrti. Oni jsou holt opatrni...

Dneska pujdu plavat! Vcera jsme si totiz s Barou rekli, ze to nejde sedet cele dny u pocitace, a koupili jsme si za 30 dolaru mesicni permanentku do bazenu. Maji vedle toho cely “atleticky areal”, ale ten uz me tolik nelaka. Navic myslim bude castecne zavrenej, protoze pristi tyden se tady kona mistrovstvi sveta v lakrosu! Pobavil me seznam prihlasenych muzstev, ktery jsem tu nekde videl: Americani, Kanadani, Australani, Anglicani, Skotove, Welsane, ...(?), Svedi, Japonci, Nemci, Cesi a Irokezove! Tenhle indiansky kmen zrejme lakros vynalezl.

A jeste par drobnosti: V Americe by se ti libilo, ze je tady malo kuraku. Kourit se nesmi na letisti, v letadle, na nadrazi, ve vlaku, v MHD, ale ani po cele univerzite. Nikdo z tech trech tymu neni kurak. A i na ulicich je jich videt pomerne malo. - Na druhou stranu by se ti nelibilo, ze tu temer neexistuji cokolady. Asi jeden druh jsem ovsem v kramu videl, tak ho na vzorek privezu, i kdyz Hajic tvrdi, ze to neni moc k jidlu. O non-fat jogurtech uz jsem psal, ted ovsem jim jeden, kterej mi chutna, je to spis skoro pudink a ma burakovou prichut!

Minuly ctvrtek jsme byli opet na veceri, to je tady takova tradice. Sli jsme do Jelinkovy oblibene restaurace New No Da Ji, coz je Sushi podnik v korejske ctvrti. Zpusobili jsme tam mensi trapno, nebot jim malokdo z nas dal spropitne a oni to zrejme tezce nesli. Je to totiz takove bife, kde se plati pri odchodu pevna sazba u kasy, tak proste vsichni (nebo vetsina) zaplatili cenu, ktera jim byla recena. Ale pry, kdyz odchazeli posledni, tak nekdo z nich dal “tip” (to je mistni vyraz pro spropitne, vzivote jsem to neslysel) a servirka napadne hlasite dekovala. A nekoho jineho se jina servirka v jinou chvili pri odchodu ptala “Did you like my service?”. Byl to ten Anglican, s lehkym usmevem vypravel, ze byl v pokuseni se ji zeptat “What service?”, ale rozmyslel si to, vetu si prelozil a vysolil dysko. Druhy den se tedy nejdrive delala sbirka, aby se zachovaly dobre vztahy s restauraci, nebot nekdo mistni nam rekl, ze v USA je zvykem pridavat asi 15%. Ale pak tomu nasadil korunu sam Jelinek, kdyz rikal, ze on tam nikdy spropitne neplati. Tak se sbirka zase zrusila... Tak takhle to tu tedy chodi.

V patek byla pie party (tj. s kolacema), to je uz taky skoro tradice.

Staraji se o nas vzorne.

V modre skupine jsou Americani (ti jsou naprosto nejlepsi, byli porazeni zatim snad jen jednou v historii, a to v osmasedmdesatem Kanadou ve finale), Kanadani, Australani (ti jsou taky dobri, hrali s Americanama uz asi 3 finale), Anglicani a Irokezove (ti tu hru sice hrali davno pred prichodem belochu, ale tenkrat pry vypadala dost jinak; potom byli paradoxne z mezinarodnich her na dlouha desetileti vylouceni, protoze museli vybirat penize, aby si vydelali na cestovne, a byli tak klasifikovani jako profesionalove. Teprve nekdy v osmdesatych letech si vytvorili “narodni reprezentaci” a mohli se tak zapojit. Uz jsem jich tu par potkal, bydli s nama v hotelu a podle ocekavani jsou to od pohledu i podle jmen celkem normalni Americane. Akorat jejich nacelnik je naopak od pohledu Indian: vystouple licni kosti, orli nos, sneda plet, prosedivele dlouhe vlasy a v nich tri pera (opravdu!). Oblecen je normalne, ale i tak pusobi na chodbe luxusniho hotelu ponekud exoticky. Podle mistnich lakrosovych novin maji pry vsichni clenove muzstva indianske predky a mnozi z nich dodnes ziji v rezervaci ve state New York.)

V cervene skupine jsou Skotove, Velsane, Japonci, Svedove, Nemci a Cesi. U ceskeho tymu ma mistni zpravodaj poznamku, ze Cesko je evropska zeme s 11 miliony obyvatel, z nichz ctyri sta jsou hraci lakrosu. Pak je tam taky poutava historka, jak se k nam lakros dostal: nekdy v sedesatych letech si skauti podle obrazku v knizkach o Indianech vyrobili lakrosky a zcela si k tomu vymysleli pravidla, ktera uz v tech knizkach nebyla. Teprve nekdy v minulem desetileti se k nam pry dostali americti treneri, kteri jim vysvetlili, jak se to doopravdy hraje. Opravdovy dream team se jim ale z tech ctyr stovek vybira asi tezko, patri k outsiderum i te cervene skupiny.

A ted jeste strucne, jak se to hraje, abyste byli v obraze: cilem je dostat mic do branky, tedy podobne jako v hokeji, fotbale a jinde. Branky jsou ovsem povystrcene smerem ke stredu hriste, takze se casto hraje i za nima, je tam mnohem vetsi prostor nez napriklad v hokeji. Lakrosku uz jste nejspis nekde videli. Maji tri druhy: utocnici normalni kratkou, obranci dlouhou a brankari kratkou, ale s vetsim prumerem sitky. Na micek ani nesahaji, ani do nej nekopou, pouze si ho prehazuji lakroskama; taky s nim smeji docela dlouho bezet, ale ostatni je sekaji lakroskama pres lakrosku i pres ruce a snazi se jim micek vyrazit. Uplne bravurne ho sbiraji ze zeme i chytaji ze vzduchu, prestoze podle me neni skoro videt. A hrozne moc se nabehaji. Hraje se to na 4x 20 minut, se dvema kratkymi a jednou dlouhou prestavkou. Navic ma v kazde pulce kazdy tym pravo na dva timeouty, ale i tak je to v tom horku vrazedne.

V sobotu jsme se byli podivat na nase s Velsanama a vybrali jsme si dobre, protoze Velsani jsou jeste vetsi outsideri nez my a byli taky jedinym muzstvem, ktere jsme porazili. Vecer jsme se byli podivat na souboji Americanu s Anglii a to byl jiny hukot. Tribuny nabite (narozdil od rana, kdy tam krome nas a poradatelu bylo uz jen par zbloudilcu), lidi jeceli, hraci litali po hristi jak namydlene blesky. Anglicani celou prvni pulku vedli, meli taky vynikajiciho brankare, ktery driv hral za mistni univerzitu a byl vyhlasen nejlepsim brankarem americke ligy (pravidla, kdo smi hrat za kterou zemi, jsou zatim dost volna, staci, aby dotycny v te zemi po nejakou dobu zil). Ale pak se na nich projevila unava, Americani jejich naskok stahli a ke konci se anglicke muzstvo uplne sesypalo a prohralo asi 16:8.

V sobotu pres den byl pekny hic, rekl bych zase kolem 35C. Sli jsme se schovat do Broadview a venovali se prani. Je tam dole velka pradelna, kde jsou v dlouhe rade automaticke pracky a susicky na tzv. tokens (zetony), ktere se daji koupit v recepci. Mezi dvema stroji je vzdy ovladaci panel a suplicek na zetony. Bara to zkousela jako prvni, precetla si navod, nasypala tam prasek, nalozila pradlo a po chvilce snazeni objevila i zpusob, jakym se to spousti: musi se zatahnout za pacicku, na ktere se dovnitr strkal ten zeton. I zatahla a ozvalo se sumeni napoustene vody. Ale ozvalo se z pracky na druhe strane od ovladaciho panelu. Otevreli jsme ji a spatrili jsme, jak se za nasich 75 centu vali cerstva voda na cizi, davno vyprane a vyzdimane pradlo. Zastavit se nam to podarilo jen nechanim pracky otevrene, ale co tomu ten postizeny pak rikal, nevime. Sami jsme zustali behem prani vedle pradelny, kde je takova osuntela spolecenska mistnost s pincesovym stolem a se stolem na kulecnik, nad kterym by si vsak Pavel asi jenom odpliv. Kdyz jsme tak u prani, jedny ty kalhoty od Cinanu (ty zelene) se mi podarilo neznamo kde znecistit malou cernou smouhou. Zkousel jsem ji dostat dolu vodou s mydlem, ale smouha zustala sedet, zato kalhoty zacaly ztracet barvu. V pracce pak sice kupodivu nepoustely, ale flek zustal. Tak nevim, ale obavam se, ze doslouzi stejne rychle jako zacaly. Tady to nastesti moc nepocitim, protoze zatim chodim temer neustale v sortkach.

V poledne jsme si sli nahoru udelat polivku a nastala dalsi scenka. Bara nemohla nikde najit sirky, ktere jeste rano mela v ruce, kdyz varila caj. Honza (Hajic) se divil, k cemu je potrebujem, pristoupil ke sporaku a otocil kohoutkem. Kratkou chvilku sycel plyn, pak neco prasklo a objevil se plamen. Proste se to zapaluje samo!

Odpoledne pro nas prijel Jelinek a odvezl nas do Roland Parku (ctvrt) na klubovou plovarnu. Pak jsme jeli k nemu na casnou veceri. Celej ten Roland Park je nadherna ctvrt, neco jako u nas vily v Podoli, ve Stresovicich a jinde, jen je to vsechno jeste mnohem vice utopene v zeleni. Skoro jako bydlet v listnatem, mirne subtropickem lese. On sam ma pomerne velky prostorny dum stranou hlavni ulice, v miste, kde je rajsky klid. Sedeli jsme na terase na odvracene strane domu, s vyhledem na anglicky travnik a kroviny u potoka, jedli jsme chleba se sunkou a varenou kukurici, popijeli jsme bile vino a bylo nam dobre. Pocasi uz bylo prijemne, slunce se chylilo za stromy. Akorat nas trochu obtezovaly vosy, ktere mely pobliz hnizdo, ale pak jim Jelinek odnesl misku se sunkou nekam stranou a ony daly pokoj. Jeste abych se vratil k tomu domu. Zda se, ze Americani jsou zvykli nemit moc nabytku (soudim tak od Jelinka i z Broadview), vetsinou pohovku a kreslo k televizi, nizky stolek na buraky a na nohy, ale skoro zadne skrine - ty jsou vetsinou zabudovane ve zdi. Jsem zvedavy, jak bude vypadat domacnost te pribuzne Klariny babicky, minuly tyden jsem ji volal a jsem s ni domluveny, ze k ni tenhle vikend prijedu do Arlingtonu (to je ve Virginii, ale v podstate predmesti Washingtonu). Jen mi trochu dela starosti, co tam privezu, nevzal jsem si z Prahy zadny darek.

V nedeli jsme vyrazili do nakupniho strediska na severnim predmesti zvanem Towson. Je to opravdu obrovske, 2 velke obchodni domy (prevazne s odevy) a mezi nimi ctyri patra promenad se specializovanymi obchody. Vse protkane schody, vytahy, arkadami, palmami a fontanami. Okolo nekolik budov garazi a za nimi na ulicich dalsi obchody, plus jeden dost velky supermarket s jidlem. Koupil jsem si nekolik knih a map a pak jsem obdivoval obchod s vybavenim do prirody. Meli tam vse - od podrobne mapy Aljasky pres pohorky, kompasy, GPS, noze a kdovico az po kajaky a kola. A literatura je kapitola sama pro sebe: nejkurioznejsi byla knizka “How to shit in the woods”.

Odpoledne se ostatni jeli zase koupat do Roland Parku, ale ja jsem chtel prozkoumat dalsi kus Baltimoru, kdyz na to v tydnu neni cas. Sel jsem do nejvetsiho mestskeho parku Druid, ktery je kousek za univerzitou. Ve zhavem nedelnim odpoledni tam byla spousta lidi. Nekteri na plovarne, jini hrali volejbal a cela rada rodin proste zastavila auto pod stromem, rozbalila zidlicky a zacala piknikovat. Z auta si pustili kraval, z vsudypritomnych chladicich tasek vytahli piti a maso, ktere zacli na prenosnem grilu pect. Jeden tatik dokonce jen tak sedel na zidlicce a uprene pozoroval svuj karavan, otrasajici se v rytmu rockove hudby.

Po vpluti mezi skupinky piknikaru jsem ovsem dostal divny pocit. Zahy mi doslo proc: mezi temi desitkami ci stovkami lidi jsem byl siroko daleko jediny bily. Zda se, ze navzdory deklarovanemu antirasismu americke spolecnosti tu segregace nadale funguje. Ne, ze by ji nekdo narizoval, ale proste ze zvyku. Vadilo mi, ze bych mohl byt stredem pozornosti, a nejdriv jsem vahal, jestli mam vubec vyndavat fotak (zvlast pri pruchodu kolem tlupy tetovanych mladiku na motorkach). Ale brzy jsem zjistil, ze oni na me nic zvlastniho nevidi, natoz aby me chteli neco provest - beztak jsem byl zjevne chudsi, nez mnozi z nich: nemel jsem prece ani auto. Stejne jsem se ale neosmelil americke traveni nedelniho odpoledne nafotit. Ono prijit k cizi rodince a zamirit na ni zblizka objektivem by mi asi delalo potize i u nas ve Stromovce.

Za Druid Parkem jsem ovsem fotak znova schoval, protoze tentokrat jsem prochazel otlucenou ctvrti tech chudsich cernochu. Taky jsem schoval mapu, ale po case mi stejne nezbylo, nez se dvou zevlounu zeptat, kudy k metru. Nic mi ale neudelali a ochotne mi poradili. Metro vsak v nedeli nejezdi, a tak jsem se svezl, opet prevazne s cernochy, mestskym autobusem.

Mno, to byl vikend, a ted jeste jak tu vypada obycejny den. Rano se probudim asi v 7 (ted uz v hotelu Doubletree Inn, protoze vcera prijel Bare Tomas a obsadil moji pulku loznice v Broadview) a na 7:45 jdeme k Bare do Broadview na snidani (ta spelunka v tom nasem luxusnim hotelu totiz nema ani kuchyn. Vubec je to tu sice nobl, ale male a nesrovnatelne horsi nez Broadview. Bylo by to tu dobre pro jednoho na par dni, ale uz ne na dva tydny, natoz na osm! A pritom jedna noc tady stoji 300 dolaru, za to se v Broadview da bydlet ctrnact dni! Jenze sef tymu jako Hajic prece nemuze bydlet v nejake “ubytovne”... (to rikaji oni, Hajic by Broadview bral vsema deseti)). Tedy, dojdeme na tu snidani a asi tak na devatou se presuneme do laboratore, coz je asi ctvrt hodiny chuze. To uz je venku kolem 25 stupnu C, ale v laborce je chladek, ted uz ani nebyva neprijemny. Barton Hall je mala budova a laborator lezi v prizemi, takze staci par kroku a muzu se natahnout na travnik pod rozkvetlou magnolii. Uz jsem toho dvakrat vyuzil po vycerpavajici nocni praci. Pak dopoledne programuju, pripadne odpovidam na maily. (To je taky pohodlne, maji tu totiz zidle, ktere jsou na koleckach, otacive, s operkama pro ruce a houpaci, takze se clovek muze houpat na zidli bez rizika zlomeni patere nebo zidle.) Nekdy mezi polednem a druhou si snim jogurt a sendvic z domova, nebo si jdu pro housky, nebo na hotove jidlo do kantyny ci k Cinanum na Charles Street. (Vyjde to asi na pet dolaru.) Ve tri je ovsem centralni “break”, kdy se clenove vsech tri tymu schazeji dole ve spolecenske mistnosti a povidaji a diskutuji u susenek a koly/kafe/whatever. Pak je jeste trochu casu na praci a ve ctyri ma nas tym “four o‘clock meeting”, doposud naplneny prednaskami o jednotlivych programech, nyni uz spis diskuzemi, jak co pokracuje. Pak jeste jdu obcas plavat, nez zavrou bazen, a obcas nekam na veceri. Po navratu na me ceka mail se zitrejsi Mladou frontou a potom az do desiti, jedenacti, dvanacti, ci jedne i do dvou do rana sedim a programuju. Pak jdeme (nekdy) do supermarketu dokoupit zasoby a potom hajdy na kute. Tou dobou uz byva jen tak petadvacet stupnu, takze toho praveho horka si zas tolik neuziju, nastesti. Kazda streda se od programu odlisuje, protoze dopoledne je prednaska hostujiciho vedce a odpoledne “team update” - prednaska nekoho z jednoho tymu pro ostatni tymy a cleny CLSP. Tim je streda uplne rozfrcana. O ctvrtecnich vecerich a patecnich kolacich uz jsem psal, no a to je cele.

Predminuly tyden, v utery po tom lakrosu, jsme pozvali Jelinka na snidani - knedliky s vajickem. On to ma rad a tady se knedliky delat nedaji, protoze tu neni ta spravna mouka. Ale Honza Hajic privezl knedliky v prasku z Prahy. Taky jsme pri te prilezitosti oslavili Tomasovy narozeniny.

Pak se do konce tydne nic nedelo, akorat ve ctvrtek jsem byl jeste jednou plavat ve skolnim bazenu a meli zrovna zvlast chlorovanou vodu nebo co, tak jsem si uplne odrovnal oci. Palily jak cert, tekly mi slzy, pak to na chvili prestalo a pak znovu, musel jsem si na ulici vzit tmavy brejle, prestoze uz byl vecer. Sel jsem si koupit neco k jidlu a ke vsemu me chytil priserny slejvak. Tak jsem se na vsechno vykaslal a sel jsem si do hotelu lehnout. Po hodine drimani se oci trochu spravily a dest ustal, tak jsem se jeste vratil do labu (bylo uz asi pul desaty), ale moc jsem toho neudelal, vpodstate jsem si precetl noviny a sel zase zpatky.

V patek jsme byli na nabrezi v Maryland Science Center v IMAX kine! Nebylo to prostorove jako v Barcelone, a kdyz jsem videl obrovske platno, ktere “ani” nebylo kolem dokola, zapochyboval jsem, ze to bude necim zvlastni. To jsem ale pochyboval zbytecne. Pri sledovani deje uprostred clovek okraje ani nevidi, takze je uplne vtazenej dovnitr; krom toho pry maji asi 60 misto 25 obrazku za vterinu a nejake dalsi vymozenosti, aby na te obrovske plose podchytili detaily - v tom to pry spociva. A taky ze vsech stran reproduktory, aby snad clovek nebyl skodnej na zvuku. To jsem se vsechno dozvedel v predfilmu, kterej byl dilem pouceni o IMAXu, dilem o pocitacovych animacich a dilem ukazky - prevazne nejakych letu nekudy, at uz na skutecne horske draze, nebo pocitacovou krajinou, treba mezi dinosaury (byli jako zivi, resp. jako u Spielberga!). Zajimave bylo, ze prulety v nejakem kosmickem vozitku vymyslenym sci-fi mestem, kdy se clovek motal na vsechny strany a obcas koupil facku laserem, nebyly zdaleka tak pusobive, jako kdyz pocitac v pravetak vymyslenem svete simuloval jizdu po kolejich neceho jako horska draha, a fyzikalni vlastnosti jako zrychleni se vice blizily realite. To jsem mel nekdy opravdu pocit, ze se ritim do propasti. Cele se to jmenovalo Thrill-Ride a rozhodne to nebyla jen tak nejaka vypln casu.

Pak ale prisel hlavni film, Everest. To sice nebyla takova poutova sou, ale zato to byla priroda podana tak, jak jsem ji jeste nevidel. Jen jsem nechapal, jak mohli na vrchol vynest nekolikakilovou IMAX kameru. Ale vysledek byl uchvatny.

V sobotu jsem vstaval uz v pet, nasnidal jsem se, popadl sbalenou tasku a vyrazil jsem “na Florenc”. V pul osme mi jel Greyhound do Washingtonu, kam jsem byl pozvanej tou znamou Klariny babicky - pani Kern. Asi za hodinu jsme prijeli do hlavniho mesta a ja jsem si uvedomil, ze jsme se zapomneli domluvit, jak se pozname. Washingtonske autobusove nadrazi je prece jen o neco vetsi nez ten baltimorsky krcalek - i kdyz do nasi Florence maji oba hezky daleko. Na nadrazi bylo ovsem bilych starsich pani poskrovnu, a kdyz jsem vykouknul ven na ulici, akorat tam projizdel taxik, z nej vyklonena ma‘m Kern a volala: “Praha?” Tak jsem rekl, ze jo, nastoupil jsem a jeli jsme.

Kdyz jsem se divil, proc neprijela svym autem, kdyz tak rada ridi, rikala, ze je to ctvrt plna vagabundu, fetaku a vubec podobnych individui, ze by se sem autem nikdy neodvazila. Kdyz jsme spolu telefonovali, tak jsem mel zjisteny Greyhound jako nejlevnejsi moznou dopravu, ale ani jeden z nas nevedel, kde to ve Washingtonu stavi. A ona pry, kdyz to zjistila, tak ji sousedky nechtely verit, ze je ochotna podniknout neco tak dobrodruzneho jako vylet do tehle ctvrti. Tak si zavolala taxika a jeste s nim ctvrt hodiny krouzila kolem, nez prijedu, stalo ji to asi 50 dolaru... Kroutil jsem nad tim hlavou, ale spatne svedomi z toho nemam, ona je bohata a tohle byl jeji napad, ke kteremu podle me nemela duvod. Ted abych to vysvetlil: ta ctvrt aspon na pohled vypadala lip nez nektere kusy Smichova ci Vysocan, navic bylo denni svetlo, na ulici lidi a na vlakove nadrazi, na kterem pani nic spatneho nevidela (jeste aby!), to bylo pet minut chuze, z toho tri mezi peknymi vezaky nejakych firem a upravenymi zahony dole. To jsem zjistil cestou zpet.

Pani bydli sama s chromym pejskem Winstonem, rasy neurcite, ve vystavni vile v lesoparku za rekou, tj. uz ve virginskem Arlingtonu. (Kdysi to byla soucast uzemi, vykolikovaneho na hranicich Virginie a Marylandu pro budouci hlavni mesto - federalni District of Columbia - ale za obcanske valky si jizanska Virginie vyreklamovala svuj dil zpatky.) Pani byla zjevne rada, ze si muze pokecat, takze za ty dva dny jsem se dozvedel temer celou jeji zivotni story, nektere pasaze i vicekrat, protoze pani je ponekud zapometliva. Jeji zapometlivost mela obcas komicky dopad i na planovani, co podniknem. Napriklad mi nabidla, ze se zkusime podivat k nejakym vodopadum, ktere jsem predtim obdivoval z mostu. Tak ja, ze dobre. Nejdriv se ovsem jelo se psem na jeho obvyklou prochazku do lesa. Potom, kdyz se pes probeh, jsme prisli k autu a pani povida: “A co jsme to ted vlastne chteli delat?” - “No, rikali jsme, ze se podivame k tem vodopadum.” - “K jakym vodopadum?”... A takhle to bylo vicekrat. I tak jsem ovsem byl naramne spokojenej. V sobotu me vyvezla po virginske strane reky Potomac na Mount Vernon, kde je byvale sidlo George Washingtona. Dovnitr jsme ale nesli, bylo tam moc lidi. Pak jsme se zastavili nekde v parku u reky, Potomaku tady uz zbyva jen kousek k oceanu a sirkou se blizi Dunaji v Rumunsku. Po brehu vede cyklisticka stezka. Silnice do Washingtonu byla hrozne pekna (ale podobne je to i s dalnici Baltimore - Washington a spoustou dalsich): jmenuje se to parkway, jsou to 2 az 3 pruhy pro kazdy smer, mezi vozovkami ovsem neni svodidlo, ale asi 15-timetrovy pruh nakratko sestrizene travy a stromu. Podobny anglicky travnik se tahne i za krajnici na druhe strane, desitky kilometru daleko. Kdyz uz je potreba neco jako svodidlo, casto tam misto neho maji kamennou zidku. Po takove silnici se hrozne prijemne jede.

Pred polednem jsme se zastavili v Alexandrii, starobylem mestecku s nizkymi drevenymi domky, z nichz mnohe pamatuji zrejme polovinu minuleho stoleti, a to je na americke pomery velmi davno. Mestecko je plne turistu, malych restauraci a tak. My jsme ho ovsem poznavali po americku - pani projizdela uzke ulice autem. Rekl jsem, ze bych rad aspon neco vyfotil. “Dobre, tak ja vam pribrzdim!” pravila pani rozsafne. Kdyz jsem projevil prani vystoupit, abych mohl aspon vybrat zaber, nebyla z toho prochazka mestem, nybrz jen ze objede blok a zase me nalozi. Nu dobra.

Odpoledne mi pani nabidla, ze me sveze treba k ceskemu velvyslanectvi. Nevedel jsem, k cemu mi to bude dobre, ale stejne jsem netusil, kam jinam jet, tak jsem na to kyvnul. Pani se zna s nejakymi disidenty a s prvni vlnou porevolucnich diplomatu (ti uz tam ovsem nejsou), tak ma zrejme k ambasade citovy vztah. Ja ne. Ale aspon jsme diky tomu projeli Georgetown, malebne kosmopolitni predmesti Washingtonu.

Jeste k tem vodopadum: Cestou pres most z Arlingtonu do Washingtonu jsem videl v Potomaku nejake pereje a male vodopady. Reka, ktera se o par kilometru dal uz vali lesnatou rovinou jako Dunaj, je tady sevrena skalisky, uprostred ma protahly ostrov a mezi nim a pravym brehem je nekolikametrovy skalnaty prah, pres ktery se voda dostava nekolika skoky. Zahledl jsem tam taky nekoho na kajaku, ale to uz jsme mizeli za mostem. Pronesl jsem nekolik obdivnych vet jako “Jejda, pereje!” a na vysvetlenou jsem pak dodal, ze jsem vodak a tohle je prvni misto v teto zemi, kde lze reku odlisit od rybnika. Pani si na to po navratu domu nekolikrat vzpomnela a nabidla mi, ze se tam muzeme vypravit. Zjistil jsem z mapy, ze se tam neda dojet autem, po brehu vede jen pesi stezka a silnice to bere v lese vnitrozemim. Pani na to po pulhodine zapomnela a nabidla vodopady znova. Pritom jsem v mape asi o 20 km dal (ne dal nez do Alexandrie) objevil jine vodopady, Great Falls Park, kam vedlo hned nekolik silnic. Ale k tomu jsem ji nepresvedcil, “to je (pry) prilis velky projekt, to nemuzeme podniknout.” Tak jsme vyrazili se psem a k malym, obkrouzili jsme z obou stran reky nejmin tech 20 km a ja jsem pri tom diky rannimu vstavani v aute usnul. A bylo.

Jinak uz se v sobotu krome vecere v cinske restauraci nedelo nic. V nedeli me pani odvezla do Washingtonu, ktery jsem si pak prochodil sam, protoze ona spatne chodi. Asi mi to tak bylo i milejsi, protoze jsem si mohl udelat program, jaky jsem chtel. Vysadila me na vlakovem nadrazi a dohodli jsme se, ze na stejne misto mi odpoledne doveze tasku. Ze ji mam zavolat, az sem prijdu. Ptala se, kdy to asi tak bude, tak jsem odhadl mezi ctvrtou a patou. Pak jsem se vypravil do mesta.

Z Kongresu jsem sel na ten jejich “Vaclavak” - park The National Mall. Uz zase tu pochodovaly nejake kapely, mazoretky, krojovani tanecnici a alegoricke vozy. Tentokrat vsak bylo vsechno v latinskoamerickem duchu a jak publikum, tak hlasatele u mikrofonu mluvili spanelsky. Od nejake pani jsem se dozvedel, ze tu probiha festival “Hispanic Heritage”.

Uprostred Mallu jsem se prekonal a vstoupil do Narodni galerie. (Jako vetsina muzei ve Washingtonu byla zadarmo.) Stravil jsem v ni asi hodinu, ale z toho asi 3/4 hodiny u pocitace v informacnim centru. At si mysli kdo chce co chce. Oni tam totiz maji skvely informacni system, kazdy obraz se v dost dobre kvalite muze zobrazit na monitoru, aniz bych musel chodit ze salu do salu a aniz by se mi to treba lesklo, protoze naproti je nahodou okno. Navic je tam o kazdem obrazu spousta povidani, co je to za tema, co je zac autor, proc a v cem je ten obraz dobrej. Dokazou do nej pridavat sipky nebo treba zobrazit to, co vedci objevili rentgenem pod hlavni vrstvou... A muzu se bez hledani dostat k dalsim obrazum od stejneho autora, o stejnem tematu, ze stejne doby... Takze mam pocit, ze jsem si za tu trictvrtehodinu prohledl vic, nez za cele odpoledne chozeni po salech. Potom jsem sice znejistel a rekl jsem si, ze to prece nejde, stravit navstevu galerie u kompjutru, tak jsem proklusal par salu, ale za chvili jsem toho mel plny zuby, tak jsem vypadnul ven na vzduch.

Pak jsem sel pod Washingtonuv Monument, takovy obrovsky obelisk uprostred Mallu, kam se da vyjet vytahem a koukat do dali. Nez postavili Eiffelovku, byla to pry nejvyssi stavba na svete. Bohuzel vsak bylo preplneno. Dole se vydavaji listky - jsou zadarmo, ale slouzi jako poradnik. Byl jsem tam v jednu odpoledne a nejblizsi volny termin byl na sedm vecer, to uz jsem chtel sedet v autobuse. Vyhlidku jsem si tedy musel nechat ujit. Potom jsem absolvoval turu po pamatnicich ostatnich vyznamnych prezidentu - Jeffersona, Roosevelta a Lincolna - jak to delaji vsichni turiste. A taky byl pri ceste pamatnik hrdinu z Koreje a hrdinu z Vietnamu a kdovico jeste. Zajimave na tom je hlavne to, ze jde vzdycky o nejaky pavilonek v parku, tak jsem se prosel parkem.

No a kdyz uz techhle “typicky turistickych” veci bylo prave dost, zamiril jsem do Georgetownu a jen tak jsem se prochazel mezi domeckama. Georgetown je sice taky orientovan na turisty (teda alespon jeho hlavni trida), ale narozdil od vlastniho Washingtonu ma atmosferu. Mozna neco bude na tom, co pry kdysi rekl o Washingtonu Kennedy: ze je to mesto se severskym sarmem a jizanskou efektivitou.

Kolem pate jsem dojel metrem na nadrazi a zavolal pani. Nebyla doma. Nevedel jsem, co mam delat, protoze jsem nevedel, jestli je jenom se psem, nebo uz vyrazila na nadrazi bez domluvy. Pred nadrazim se totiz neda parkovat, pokud bych byl zrovna u telefonu, musela by objet blok a vratit se tam znova nebo co. Tak jsem pobihal mezi telefonem a ulici, az jsem na ni cirou nahodou narazil u vchodu a bez auta. Pry si nasi domluvu vylozila tak, ze sraz je mezi ctvrtou a patou tady, ne ze nejdriv zavolam - a abych nemusel cekat, tak uz tady pres hodinu sedi! Nevedel jsem, co mam na to rict. Presvedcovat ji, ze jsme to rikali jinak, nemelo smysl. Ale bylo mi hloupy, ze tu na me cekala s moji taskou, zatimco ja bloumal po Georgetownu. Pak jsme se s pani rozloucili, ja jsem dosel do te “strasne ctvrti” na autobus a odjel domu.

No a pak prisel dalsi tyden prace, jedinym vytrzenim z rutiny byl stredecni volejbal s mistnimi studenty, o kterem uz jsem psal. Ve ctvrtek jsem si liboval, ze z toho nejsem rozlamany jako Hajic, a v patek, kdy on uz byl jakz takz O.K., to prislo na mne a chodil jsem celej den jak zmlacenej. V sobotu mi pak Tomas vysvetlil, ze kdyz jsem se po zapase hodne napil, tak to udrzelo na uzde kyselinu mlecnou, ktera jinak bolesti svalu zpusobuje, ale protoze druhy den uz jsem se tolik nenalejval a kyselina jeste nestihla zmizet, tak me to zaclo bolet pozdeji.

Sedime ted vsichni ctyri ve velkem krasnem aute a jedeme do Kanady. Kolem je osm jizdnich pruhu, ctyri na sever a ctyri na jih, a po nich se stovky aut vali tim ci onim smerem. Mam nohy “na stole” - v obou americkych autech, ktera uz jsme vyzkouseli, je totiz mezi volantem a celnim sklem jeste skoro pul metru hluboky vyklenek, takova odkladaci plocha. Cekaji nas jeste asi 3 hodiny jizdy pres Delaware a New Jersey do New Yorku, tak mam dost casu. Rychlostni limit je bohuzel jen 65 mil/hod, to je neco malo pres 100 km/h. Vyssi cislo jsem tu nikde nevidel.

Popisu vam ted, jak vypadal minuly vikend. V sobotu rano jsme si s Barou a s Tomem pujcili auticko a jeli jsme na vylet. Auticko se jmenovalo Neon... ||| ...prave ted jsme prejeli reku Susquehanna kratce pred jejim ustim do Chesapeake Bay. Je to nadhera, bylo to osviceno vecernim sluncem, siroka vodni plocha, uprostred ostrov porostly lesem a u nej v zakrytu nekolik starych zeleznicnich a podobnych mostu... ||| ...tak zpet: auticko se jmenovalo Neon a bylo hezke. Jako vsechna americka auta melo celkem silny motor a automatickou prevodovku. Na co ten motor, pri jejich rychlostnich limitech, mi neni jasne, asi na klimatizaci. V 9:15 jsme vyrazili z mesta na zapad, do Apalacskych hor. Jeli jsme taky po dalnici, c. 70 furt pryc, svitilo slunicko a venku bylo kolem 30 stupnu, ale v aute zatim fungovala klimatizace, tak to nebylo poznat. Kdyz jsme dojeli k prvnimu “hrebeni”, tak jsme to skoro nepoznali, bylo to jak kopce nekde za Prahou. Ale v primorskem state clovek musi mit pochopeni... Pak se objevilo (napric nasi trasy) neco, co uz pripominalo hreben - Catoctin Mountain. Puvodne jsme meli naplanovano, ze se tu odpoledne stavime a udelame “turu” po nejake asi 4 mile dlouhe znacene stezce. Pak jsme to ovsem nestihli. Jsou tu vodopady, kopce s vyhledy, stezky pro pesi i pro cyklisty a nejake jezirko. A pak taky rekreacni stredisko (neco jako zotavovna ROH? :-)) americkych prezidentu, Camp David. To je ovsem nepristupne. ||| 19:50 - vjizdime do statu Delaware! A hned je tu myto a skasli nas... ||| ... Nejdriv jsme ovsem chteli do skutecnych hor, a tak jsme pokracovali dal. Silnice se priblizila k rece Potomac, kterou jsem o tyden driv videl za Washingtonem siroce rozlitou, tady vsak vypada jako Berounka u Krivoklatu. Taky se k nam z obou stran priblizovaly hranice, Maryland ma totiz tvar dvou spojenych trojuhelniku:

+-----------

| /\ _ \

\/ \ *|\ |

\__||_|

(Baltimore je u te hvezdicky)

a my jsme prave vjizdeli do uziny mezi malym a velkym trojuhelnikem. Za uzinou, asi 100 mil od Baltimoru, jsme uz byli v opravdovych zalesnenych kopcich. V 11:15 jsme u mesta Hancock odbocili doleva (ven z dalnice) pres Potomac do Zapadni Virzinie, po mensich silnicich. ||| 20:07 Prave jsme prejeli Delaware Memorial Bridge, obrovsky most pres reku Delaware (taky trida Dunaj) a vjeli do New Jersey. ||| ... takze, v te Zapadni Virzinii jsme podle meho podrobneho atlasu odbocovali na cim dal tim vic vedlejsi silnice a jeli jsme kopcema hustym listnatym lesem. Bylo to vysoke jen mezi 1000 - 1500 stop (300 - 500 m), relief vypadal jak v Brdech, nebo o neco vyssi. (Nejvyšší hora Marylandu je Backbone Mountain, 1024 m n.m.) Pak jsme vjeli na prostranstvi, kde byl asi kilometr krat kilometr nakratko sestrizeny travnik, mezitim domky, u kazdeho nekolik aut, to asi jak se pozvani znami sjeli na piknik. Zastavili jsme o kus vyse v lese a sli jsme se sem projit. Chteli jsme puvodne udelat primo vyslap, ale podel silnice byly vsude cedule “Private Property, No Trespassing”. Jentak chodit po lese mimo cestu muze byt navic nebezpecne - roste tady nejakej jedovatej brectan - poison ivy - kterej muze cloveka sezehnout jako kopriva, ale je zaludnejsi - pry to svedi a otece a trva to nekolik tydnu, nez se toho clovek zbavi. Nakonec jsme nasli nejakou cestu bez cedule a usli jsme po ni asi 100 m, potom prisla cedule. Rozhodli jsme se jit dal az k domku a zeptat se. “Hallo,” volal Tom uz z dalky, aby po nas z chaty treba nezacali strilet. Stal se pravy opak. Z nejake velke bedny u vchodu se vynorilo dite, ktere si tam hralo, a s prisernym zdesenym revem prchlo do baraku. Asi tady z lesa pesky jeste nikoho prijit nevidelo. Vysel pan a rekl, ze nam nemuze poradit, ze jsou tu vsude jen soukrome lesy. Zjistili jsme tak, ze kdyz je v mape napis “State Park”, “State Forest” apod., je to dulezita informace: da se tam volne chodit. ||| Uz toho musim nechat, je uplna tma. Je 20:30, jsme snad nekde u Philadelphie (???), tak si zesilim radio, budu poslouchat oldies a drimat.

Tak mam za sebou cely den v New Yorku! Ale nejdriv se asi vratim k tomu vyletu do hor minuly tyden.

Od chaty s vydesenym ditetem jsme se sli projit dolu na tu “golfovou” plan, pak jsme se vratili k autu a jeli jsme pres kopec lesem dal. Cesta nas zavedla zpatky k Potomaku do ospaleho mestecka Paw Paw, kde jsme dobrali benzin (mimochodem, litr tady vyjde na neco pres 10 korun) a prejeli pres reku zpatky do Marylandu. Po chvili jsme odbocili na sterkovou lesni silnicku a vydali se napric uzemim zvanym Green Ridge State Forest. Jak vyplyva z poslednich dvou slov, tady se dalo chodit po lese, jak jsme chteli. Odbocili jsme na mensi a mensi silnicky, protoze jsme se chteli dostat k rece. Nakonec uz jsme jeli po uplne lesni ceste. Asi po kilometru, v pulce cesty mezi krizovatkou a Potomakem, lezel pres cestu rozvetveny javor. Tak nam nezbylo, nez konecne vykopat sve mastnacke zadky z vozu a jit pesky. Pak se nam z nejakeho skaliska otevrel vyhled na udoli, same lesy. Ale dole se ozyvaly nejake hlasy - jelo tam nekolik plechovych kanoi. A dokonce jeden motorovy clun. Prehopkali jsme polosuche bocni rameno a byli jsme na ostruvku se stromy, rakosim a piskem. Voda byla pruzracna a neobycejne tepla. Mohla mit snad 25 stupnu - v takhle teple rece jsem se jeste nekoupal. A to jsme byli v horach a byl tu docela slusny proud, proti kteremu se nedalo plavat. Ale zadne balvany ani pereje, a pomerne mala hloubka. Kdyz jsme odchazeli, zkousel jsem fotit nejake divne zvire, neco mezi bobrem a krysou. Schovalo se to do korenu stromu a jukalo to na me hlavickou. Pak jsme vycouvali na krizovatku a jeli jsme dal pres Green Ridge az k dalnici. Nekolikrat jsme videli lan nebo co, ani se to nebalo hluku motoru! Uz bylo asi 17:00 a v lese padalo vecerni sero.

Zpatky jsem ridil ja a schvalne jsem jel mimo dalnici, tam kde to slo, abychom videli jeste trochu horske krajiny. Byla to marylandska “scenic route” od oceanu do hor. Rizeni v Americe je zazitek trochu jiny nez v Evrope. Kdo neumi anglicky, ma asi smulu - drtiva vetsina znacek totiz pouziva misto obrazku texty. Takze napr. nas prikazany smer jizdy se sipkou tu neexistuje, misto toho je tam proste napis “Left lane must turn left”. A tak je to se vsim. Nedovedu si predstavit, ze by si tohle dovolili treba Norove, nebo dokonce Rekove. To by bylo mrtvejch! Nejvyssi povolena rychlost je sneci, ale to uz jsem myslim nekde psal. Vse se udava v milich, to je 1,609 km. Na dalnici jedou vsechny pruhy stejne rychle (zhruba) a ti, kterym se to nelibi, bezne predjizdeji zprava, at jsou ve meste ci ne. A nejvetsi zrada: semafory jsou vzdy nad krizovatkou nebo az za ni, ne u cary, na ktere se ma zastavit. Zadupnout brzdy jsem nastesti musel jen jednou, pak uz jsem si zvykl.

Pred zapadem slunce (19:30-20:00) jsme zastavili za mesteckem Hagerstown a navecereli se za 7 dolaru v nejakem all-you-can-eat-buffetu. Pak jsme najeli na dalnici a v deset vecer jsme byli doma v Baltimoru. Uplne bravurne jsem nasel prijezdovou trasu do nasi casti mesta, prestoze jsme cestou tam jeli jinudy! Najeli jsme 279 mil a sli jsme tvrde spat, protoze na nedeli jsme meli v planu pro zmenu vylet k mori.

V nedeli jsme se sesli na snidani asi v sedm a vyrazili jsme na jih. Projeli jsme baltimorskym pristavem a jiznim predmestim a vjeli jsme na placeny Chesapeake Bay Bridge - most dlouhy snad 2 kilometry, jediny ktery spojuje pevninsky a poloostrovni kus Marylandu. Most konci na Kent Islandu, odkud se da po dalsim, mensim moste prejet na poloostrov Delmarva. Nejdriv jsme ale zajeli na Kent Islandu do poklidne vilove osady mezi stromy, zvane Bay City, a z neciho neoploceneho soukromeho pozemku (nebot verejna plaz tu neni) jsme si vyfotili most. Pak jsme prejeli na Delmarvu, ktera se jmenuje podle tri statu, jez se o ni deli: Delaware, Maryland a Virzinie. Tady jsme pokracovali po dalnici nejdriv na jih podel Zatoky, a potom napric na vychod k Atlantiku. Byl to jeste pekny kus, cely vylet (tam a zpatky z Baltimoru) totiz dela 310 mil.

Skoncili jsme v letovisku Ocean City, ktere tvori jedna predlouha hlavni ulice a asi sedesat pricnych ulic doleva i doprava - jen kratickych, koncicich obvykle hotelem a plazi. Ono to totiz lezi na naplavovem ostrove, ktery je dlouhy, ale velmi uzky. Mesto je plne zabavnich podniku a hotelu - pry tu je normalne 12000 obyvatel, ale v sezone 300000. Na plazi byla fura lidi. Ve vode byly oooooobrovske vlny! Obcas zrejme nekolik metru. To byla zdejsi hlavni atrakce - vzdycky jsme se pustili tak 20 - 30 m od brehu a nechali se houpat, zalejvat slanou vodou, mlatit sebou o dno a tak. Jinak tu byl pisecek a hrozne hezky, ale horko. Za tu 3 1/2 hodinovou cestu to vsak stalo. Ja jsem se po case sebral, sednul do auta a jel jsem jeste o neco jizneji, kde je Assateague National Seashore, neco jako narodni park, na stejnojmennem ostrove. Kdyz jsem vjizdel z Ocean City na pevninu, byl tam ukazatel Sacramento, CA (to je taky nedaleko od pobrezi, ale pacifickeho), 3073 mil! A pak mala odbocka, Assateague 10.

Je to tahly ostrov z naplavenych pisku podobny tomu, na kterem lezi Ocean City, ale je neobydleny. Jeho hlavni atrakci jsou divoci ponici. Romanticka legenda pravi, ze sem kdysi doplavali z potapejici se spanelske galeony. Mene romanticka, avsak pravdepodobnejsi teorie zni, ze je sem privezli nekdy v 16. stoleti farmari z pevniny, aby za ne nemuseli platit dane.

Ostrov jsem poznaval mastnacky po americku, tj. objel jsem autem vymezeny kus severniho konce ostrova. Na poradnou pesi turu jsem bohuzel nemel cas. Narozdil od vetsiny americkych navstevniku jsem vsak aspon vyuzil tri naucne stezky, ktere vedly od silnice “do prirody”. Prvni se jmenovala zivot v bazinach, nebo tak nejak. Strana privracena k pevnine je totiz zelena, plna mokrin, rakosi a vodniho ptactva. Dalo se tam dokonce projizdet mezi ostruvky na kanoich, ale to jsem vynechal. Tam, kam dosahne nejvyssi priliv (tj. slana voda), vede pomerne ostra hranice a rakosi prechazi v les. Tam vedla druha stezka. Les je hustej, vetsinou z borovic a nakejch listnatejch stromu, casto myslim dubu, a vsechno je potazene nejakou popinavici. Taky tam vsude varujou pred tim svinstvem poison ivy. Pry tu v lese zijou lisky a jelinci sika, ale nic z toho jsem nevidel. Zato jsem videl draveho ptaka. Treti stezka byla nejdelsi a vedla prostredkem ostrova a stranou privracenou k oceanu, po pisecnych dunach. Tady uz jsem chodil uplne sam, protoze ti, co o to meli zajem, jeli terennimi auty na specialni povoleni po ostrove dal na jih. Prostredkem ostrova se tahl sedy pevny pas, vypadalo to trochu jako asfalt, ale bylo to vysoke, nepravidelne a rozpraskane. Pak jsem videl v pisku tyc s ceduli Baltimore Boulevard. Nejdriv jsem si rekl, jak jsou Amici potrhli, a chtel jsem to fotit. Pak jsem usoudil, ze to sem dali prave proto, aby si to turisti fotili, a rekl jsem si, ze je prevezu a najust to nevyfotim. Ale pak jsem si precetl, ze kdysi tu ta ulice opravdu byla, cimz prevezli oni me. Tak jsem to teda vyfotil. V padesatych letech tu totiz projektovali podobne mesto jako Ocean City, meli uz postavenou hlavni silnici a vytycene parcely podel triceti bocnich ulic az k virzinske hranici. Jenze pak prisel hurikan a vsechno jim to znicil. Naky dum, co uz stal, to odneslo daleko do lesa, kde je po nem dodnes pet metru hluboke jezirko. A lidi ztratili o parcely zajem, tak se z toho udelal narodni park.

V pul seste jsem vyrazil zpatky do Ocean City, vyzvednout Baru s Tomem. Vsude uz byl priserny nedelni provoz, polovina osazenstva plazi se vracela do vnitrozemi, vesmes zrejme do Baltimoru. Abychom se tomu vyhnuli, jeli jsme vedlejsimi silnicemi po trase, kterou jsem si v mape nastudoval zpameti. Krasnou krajinou, lesama (vesmes dubovyma, dokonce i tam, kde se to jmenovalo Cypress Swamp) a kukuricnymi poli, akorat nam neustale svitilo do oci zapadajici slunce. Od jiste doby jsme pak stejne jeli v nekonecne snure aut, po vsech dopravnich nitkach se zrejme takove snury sjizdely k Bay Bridge. V pul jedenacte jsme byli v Baltimoru, jeste jsme zajeli do supermarketu, natankovat a spat. Druhy den jsme pak vratili auticko a usadili se zase k pocitacum.

Jedeme stale listnatymi lesy, obcas se objevuji strane s jablonovymi sady. Na obzoru vykukuji pomerne vysoke hory - asi jako Krkonose. Sviti jeste slunicko a venku je 25 stupnu, ale na obloze uz je dost oblacno. Mame to jeste 70 mil (112 km) do Albany, hlavniho mesta statu New York, tam se dalnice deli, hlavni vede na zapad do Buffala k Niagarskym vodopadum (a k Dominiku Haskovi - apropo, nebyl ses Michale podivat na te exhibici?), druha pak dal na sever, kde je po dalsich 350 km Montreal. Podel dalnice moc civilizace neni, posledni vetsi koncentraci domu jsme videli, kdyz jsme u White Plains prejizdeli reku Hudson. Byla obrovska, most zase meril nejmin kilometr. A to uz jsme byli hodinu cesty od more!

Ted se vratim k patecnimu veceru. Pote, co jsem prestal psat kvuli tme, jsme jeste asi 3/4 hodiny jeli a pak uz bylo ze vsech stran citit blizici se velkomesto. Dalnice se rozsirila z 2x4 pruhu na 4x3 (+dalsi odstavne), tj. pro kazdy smer 2x3 pruhy: z prave trojky vedly vyjezdy ven, z leve jednou za delsi cas vyjezd do prave (mezi pulkama byl betonovy mantinel). Ovsem v Americe nejsou ridke ani vyjezdy z nejlevejsiho pruhu pres most nebo podjezdem, Americani jsou ve vymysleni betonovych labyrintu neobycejne napaditi. K tomu pripoctete podobne dalnice, ktere nas kazdou chvili krizovaly, pripojovaly se a zase mizely, a dostanete dokonaly obraz “krajiny”.

Po dalnici se valily americke kamiony s protahlymi cumaky, vsechny olemovane zarovickami jak vanocni stromecky. Docela hezke. Postupne pribyvaly tovarny apod. (napr. chemicka, ktera by u nas zabrala plochu celeho Litvinova), rostla “velkomestska nocni zare” a pak jsme konecne spatrili manhattanskou “skyline”, radu sviticich mrakodrapu. Pod nimi, asi na privitanou, vyletaval ohnostroj. Projeli jsme tunelem pod rekou Hudson, opustili jsme New Jersey a ocitli jsme se tak primo v centru Manhattanu. Nasli jsme 23. ulici ve ctvrti Chelsea, kde jsme meli rezervovany pokoj v hotelu. Honza puvodne myslel, ze je to vyhlaseny Hotel Chelsea, ktery vypada trochu jako galerie a bydlivali v nem vyznacni umelci, ale byl to levnejsi (ne levny) hotel Chelsea Savoy hned vedle. Bylo asi jedenact, kdyz jsme se ubytovavali, ale rozhodli jsme se jeste pro nocni prochazku, protoze zitra uz tu dlouho do vecera nebudeme moct zustat.

Dojeli jsme na Times Square, nejrusnejsi cast Broadway, pulsujici srdce nocniho zivota v New Yorku. Na vsech stranach tady jedna pres druhou divoce blikaji neonove reklamy, billboardy a jine svetelne taskarice, po ulicich obrovske spousty lidi a aut (taky dlouhatanananananskych limuzin s kourovymi skly), vsechny obchody otevrene, kina, restaurace a nocni kluby samozrejme taky, a kousek dal na osme avenue jeste pekna radka bordelu a obchodu s prislusenstvim. V tomhle mumraji jsem zacinal chapat, ze dvoumilionova aglomerace Baltimoru je jen ospale ubohe okresni mestecko. Honza nas tady vylozil, dal nam dobrou radu, ze bezpecno je na ulicich asi do jedne, a odjel zpatky do hotelovych garazi. My jsme se zahy rozdelili, protoze ja jsem se chtel toulat pomalejc a fotit. V jednu jsme se sesli v hotelu a zalehli.

Rano jsme se opet rozesli, protoze Honza s Barou uz New York znali, Tomase strhli s sebou a jeli radsi nekam 60 mil za mesto nakupovat. Teprve odpoledne se hodlali vratit do nejakeho muzea a na devet vecer jsme si dali sraz u hotelu - ubytovani ovsem budeme mit uz zas nekde za mestem.

Bylo asi 10 dopoledne, mesto se zacalo rozpalovat, a ja vyrazil pesky do Downtownu. New York ma pet velkych ctvrti (boroughs): Manhattan, Queens, Brooklyn, Staten Island a Bronx. Jediny Bronx je spojen s pevninou, ostatni lezi na ostrovech na jih a jihovychod od nej. Brooklyn sam o sobe, kdyby se odtrhnul, by pry byl ctvrte nejvetsi americke mesto! Jinak je New York svym zpusobem mesto pohranicni, hned za humny (tj. za letistem JFK) na vychod zacina stat Connecticut, na zapad pres reku New Jersey, ale predmesti NYC se bez ohledu na hranice tahnou obema smery daleko za obzor. Samotny Manhattan je ostrov, ktery se deli na mensi ctvrti (neighborhoods) a rozlohou je podle me srovnatelny s vnitrni Prahou az nekam po Vrsovice. Pocet obyvatel bude nejspis vyssi. Hlavni centra ma dve, Midtown a Downtown, obe plna mrakodrapu. Nekde mezi nimi lezi nase Chelsea. Cely Manhattan (mimochodem to je indianske jmeno, jen nevim, co znamena) pry kdysi koupil nejaky Holandan od Indianu za 24 dolaru.

Vydal jsem se tedy po 7. avenue dolu do mesta a pozoroval zvolna se probouzejici kavarnicky a zivot v ulicich. Zatim nebyl valny, po chodniku jen obcas nejaky bezec s walkmanem na usich, na vozovce prevazovala zluta barva taxiku. Jak se ale ostrov zuzuje, provoz houstnul. Pak jsem prisel do Chinatownu, tady uz bylo zivo. Taky mezitim minula jedenacta, v ulicich turiste i domaci, krome Cinanu spousta Hispancu a cernochu, vedle kramky se vsim moznym i nemoznym, popsane nesrozumitelnym pismem. Chvilku jsem pozoroval pachnouci rybarnu, meli tam v kyblu zive kraby, vedle po sobe lezlo neco, co vypadalo jako obrovske kobylky, ale myslim ze to byly nejake langusty, humri nebo tak neco. O kus dal byly pro zmenu male taverny a hospudky vedene Italy, jmenuje se to tam mala Italie. Kdovi, jestli prave tudy nepronikla kdysi do Ameriky italska mafie.

Odpoledne jsem se prosel na nabrezi po Battery Parku, kde spousta lidi behala, jezdila na koleckovych bruslich ci na kolech, vetsinou s walkmany na usich. Taky tam jeli dva chlapi atletickejch postav na bruslich a drzeli se pritom za rucicku! Pak jsem je videl nekde v pristavu, jak se objimaji. O jak rozkosne! :-) ||| Jsme v Adirondack Mountains - zalesnene hory, pripomina to tu Slovensko. A je to pekny! ||| Chtel jsem jet jeste lodi k sose (Ludvika) Svobody, ale uz meli vyprodane listky, tak jsem si koupil pizzu a americky budvar (nic moc) a rozvalil jsem se na lavicce a pozoroval rybare. To uz byl vecer, tak jsem dojel metrem do Central Parku a odtud pesky k hotelu. Tam jsem se sesel s ostatnimi a odjeli jsme za mesto do mista dnesniho noclehu - Eastview.

Dneska rano jsme se jeste stavili v Pepsico Gardens - krasnem parku s modernimi sochami, financovanem firmou Pepsi, ktera ma uprostred sve reditelstvi. No a od te doby jedeme furt na sever lesnatym udolim reky Hudson a pozorujeme krasnou krajinu, ktera je navzdory tomu, ze jsme nedaleko od prelidneneho vychodniho pobrezi, velmi malo zalidnena. Zanedlouho uz budeme na kanadskych hranicich, odtud jeste asi 70 kilometru dolu k rece Svateho Vavrince, a budeme v Montrealu.

Onu nedìli 9.8. jsme v 16:20, po 600 mílích, vyjeli z dálnice u mìsta Chestertown, abychom nabrali benzín. Nejdøív jsme narazili na legraèní pumpu o dvou èerpadlech (stojanech) a jednom døevìném baráku utopenou v lesích, ale byla zavøená, dobrá leda k focení. Pak jsme u mìsta našli normální a nabrali plnou nádrž — galon za $1,19, v Kanadì bude o polovinu dražší.

V sobotu ráno jsme opustili mìsto a vydali se na mnohahodinovou cestu k New Yorku. Veèer jsme zastavili asi 60 mil od mìsta ve Woodbury Common Outlets — celé vesnici obchodù, vesmìs s textilem, ale i mnoho jiných. Tomáš s Bárou potøebovali kufr na nákupy z minulého týdne, já udìlal jen ty nákupy a kufr už jsem pøed zavøením nestihnul, èímž jsem sice ušetøil, ale nebylo mi jasné, jak to všechno dopravím do Prahy.

Odjeli jsme ve 13:15. V New Jersey jsme strávili pùl hodiny obìdem na odpoèívadle, pak dlouhá zácpa na dálnici a v 18:00 jsme koneènì pøijeli do Baltimore. Ještì ten veèer jsme naklusali do laborky, protože se kvapem blížil závìreèný den projektu.

Støeda & ètvrtek: závìreèné prezentace, musel jsem anglicky mluvit pøed smeèkou lidí z univerzit, nadací a ministerstva obrany! Celkem to ušlo.

Pátek. Je po všem, závìreèný spoleèný obìd, louèení, první úèastníci odjíždìjí na letištì. Poèítaèová laboratoø, kde jsme trávili dny i noci programováním, se pøed našima oèima mìní zpìt na kabinet elektrického inženýrství.

Sobota. Ještì jedna prohlídka Baltimoru a koneènì též národního akvária. Chtìl jsem stihnout i indiánskou folklórní slavnost Pow-Wow, která zrovna probíhala na pøedmìstí v Catonsville, ale je to hroznì dlouhá cesta, musel jsem ji vzdát.

Dan

P.S. Sotva mìsíc po našem návratu se kousek za New Yorkem letadlo Swissairu zøítilo do moøe. Pøes 200 osob na palubì pøišlo o život.

Nedìle 2.8.1998