(pátek 19.6.1997 - neděle 28.6.1997)
Po tradičních úvahách o sjetí Vltavy od Lenory do Nové Pece a následném přejezdu do Vyššího Brodu se, vzhledem k dopravním možnostem, musíme spokojit s trasou z Vyššího Brodu. Letos však až na Orlík, což je přes 160 km z nemalé části po stojaté vodě. Sraz máme v pátek odpoledne v chuchelské loděnici. Autobus bohužel řídí opět tradičně nevrlý a nebezpečný řidič Martínek. V autobuse se nesmí jíst, pít, hlasitěji mluvit nebo dokonce zpívat, nic rozvěšovat, ... Kousek za Prahou zastavujeme na dálnici, autobus asi hodinu stávkuje, zbytek cesty už probíhá hladce. K večeru přijíždíme do Vyššího Brodu. Zastavujeme na ohromném, lidmi a psy všeho druhu přeplněném tábořišti. Vykládáme lodě a věci. Autobus odjíždí a my se začínáme naloďovat. Rychle pryč. Odjezd je tak rychlý, že Šuri zapomíná naložit Pedrův památeční rýček, tedy polní lopatku.
Od břehu odráží deset lodí. Velitelská loď s Pedrem a Miladou, Veronika s Medvědem, Ljuba s panem učitelem Jirkou, Petra se Šurim bez rýčku, Hlavovi, Martin s Vlastou na tradiční modré Metuji, já s Moulíkem na také už tradičním Tučňákovi č.14, Lucka s novým Standou a singlíř Tomáš později přejmenovaný na Chárona na zelené potápce Vltavě. Jedna loď je zatím prázdná, ta čeká na Ondru Hávu s Vlaďkou, kteří přijedou večer vlakem rovnou do Herbertova. Vody je tak akorát, je polojasno a příjemně teplo.
Po krátké plavbě a jednom jezu přistáváme vlevo nad herbertovským jezem, kde je hezká louka na táboření. Na louce jsme skoro sami, klídek, pohoda. Večer se objevují Hávovi, čímž jsme kompletní a taky máme kapelu k táboráku. Stmívá se jen pomalu, dnešek je nejdelším dnem v roce.
První letní den nás vítá sluníčkem. Balíme a po desáté pomalu odjíždíme k jezu pod tábořištěm. Dnes nás čeká jen kolem 15 km, chceme dojet do tábořiště na Zátoni. Rožmberský jez je ve stavbě a všechna voda se valí provizorní propustí vlevo a dost to zalejvá. Objíždíme Rožmberk a o půl druhé se objevuje Zátoň. Na tábořišti je spoustu vodáků i nevodáků, ale jinak celkem hezky, cena mírná - 35 korun za osobu. Jen do hospody se musí přes brod. Komu se nelíbí zděná hospoda u silnice, může jít o kousek dál do houští, kde je stánek U Fíka. Těšíme se, jak si večer budeme vybírat, kde mají lepší a levnější pivo, utopence či zmrzlinu. Zatím stavíme stany a ukládáme lodě.
Do večera je daleko, a tak vyrážíme s Moulíkem na výlet do vnitrozemí. Je krásné letní odpoledne. Všude kolem cesty je spoustu lesních jahod, nejvíce pak ve škarpě u silnice - čerstvé křupavé. K večeru přicházíme k Fíkovi, kde se brácha zrovna chlubí tím, že si dal poslední pivo. Ne že by snad chtěl být abstinentem, ale pivo prostě došlo. Stejně tak limonády a utopenci. Ve stánku zbývají jen horkem unavené oplatky neznámého stáří. Přemisťujeme se ke druhé hospodě. Pivo tu ale taky došlo. Dáváme si tedy zmrzliny a píšeme pohledy domů, A. K. a taky P. K. Pedro se nám nějak vyháknul, a tak se ho teď Moulík snaží masáží napravit. Je to příjemné, ale moc to nepomáhá. Pedro se nám za snahu odvděčuje historkami o A. K. Slunce zapadá a my brodíme zpět na tábořiště. Milada s Vlastou se ale namáčet nemusejí - na druhý břeh cestují na zádech svých kormidelníků.
V neděli ráno je zataženo a vypadá to na déšť. Dnešním cílem je Zlatá Koruna, tedy něco kolem 30 km. Pedro je po ránu silně zatuhlý, musíme ho naložit do lodi a odeslat po vodě. Projíždíme Větřní, začíná pršet. První dva krumlovské jezy Rechle a U Lyry přetahujeme. Nová šlajsna u Mrázkova mlýna vypadá jetelně, až na závěrečnou zalejvací boudu. Stavbaři buď jezy neumějí stavět, a nebo je stavějí záměrně takhle, aby vodáci nepřeschli. Vjíždíme do šlajsny, Moulík zalehá a voda jde přes ni a je najednou celá nějak mokrá. Úplné zalehnutí se neosvědčilo. Ti háčci, kteří nezalehli, jsou ale mokří také, ovšem jen zepředu. Další jez u Jelení lávky přenášíme. Kousek pod ním u Myšší díry kotvíme a vyrážíme do města na nákup. Na chvíli přestává pršet.
K večeru doplouváme za deště do kempu ve Zlaté Koruně. Za osobu a půlstan 45 korun. Stavíme stany a vyrážíme do města či vsi. Místní hospoda nic moc, proti včerejším vypitým je tahle pro změnu vyjedená. A navíc zavírá ve 20:00. Jdeme se podívat do kostela, k našemu údivu se platí vstupné 10 Kč. Odpustky tu zatím neprodávají. Hned vedle kostela je proslulý klášter, ale mají už zavřeno. Za deset let, co jsem tu nebyl, se tu na první pohled nic nezměnilo, jen se desetkrát zvýšilo vstupné. Tenkrát jsme přišli s kolegou až zezhora z Kleti na prohlídku kláštera, ale pokladní se s námi vůbec nebavila, musí nás prý být nejmíň 5. Chvíli jsme čekali jestli se někdo neobjeví. Nikdo se ale neblížil, a tak jsme nabídli pokladní deset korun, což bylo pět celých vstupenek bez studentské slevy. Paní nás odbyla slovy "Nám nejde o peníze, nám jde o lidi," a dál se dloubala v nose. Chvíli jsme se ještě pokoušeli podplatit nějaké místní děti, aby s námi šly na prohlídku, bohužel neúspěšně. Letos to tu vypadá stejně nevlídně jako tenkrát, snad příště.
V pondělí ráno se projasňuje, sprchne už jen chvílemi. První zastávka je pod Dívčím Kamenem. Pedro organizuje prohlídku zříceniny pro ty, co ji ještě neviděli. Šuri svačí a nikam se nechystá. Pedro ho chvíli sleduje a pak vybafne:
Zbytek výpravy se jde podívat k elektrárně a na staré tábořiště kousek po proudu. Památný pařez či jeho potomek, na který Pedro vždy s láskou vzpomíná, letos zmizel. Po obědě pokračujeme v plavbě. Večer kotvíme v Boršově v kempu Poslední štace. Název je odvozen zřejmě od toho, že dál už normální lidi nejezdí. My však nejsme ještě ani v polovině cesty. Kemp za 45 korun + 20% přirážka za luxus vypadá dost bídně (platí ovšem jen ti, co neodejdou včas do hospody) - hrbolatá louka - asi rekultivovaná skládka a o pár metrů dál opravdovské smetiště úctyhodných rozměrů a místy dokonce hořící. Navíc naproti stojí neúnavně hučící Zátkova špagetárna. K tomu každých pár minut prázdná harmonika linky 7 - je špička, ale pracující asi pracují a nikam nejezdí. Jak se dozvídáme v boršovské hospodě od místních tlouštíků Pata a Mata, koupil prostor kolem kempu nějaký podnikatel a udělal tam černou skládku. Kemp asi taky nese a odpadkům ještě nepřekáží, tak ho tam zatím nechal. V obchodě kupujeme zmrzliny a buřty a vracíme se do kempu upéct buřty. Pečení narušuje déšť a mlsný toulavý pes. K večeru se vrací Veronika z Prahy ze souborky a má samé jedničky.
Po hlučné noci u Zátků odjíždíme směr České Budějovice. Trilčův i Jiráskův jez jsou zavřené a v okolí není nikdo, koho by bylo možné přemlouvat, aby jez na chvilku pustil. Musíme přenášet. Plné lodě a pokaždé dobrých sto metrů. Závěrečným zpestřením je schodiště k řece pod Jiráskovým jezem. Spouští se prudký liják. Po pár minutách se začíná z ohromné trubky kousek pod námi valit voda z budějovických ulic a náměstí. Z řeky se stává žumpa - teď se tak cvaknout, to by bylo.
Voda pomalu přestává téct, přichází vzdutí Českého Vrbného. U hráze obědváme. Kousek dál je příjemný bufet a pod námi zavřený kanál. Je tu hezky a vodáci začínají měknout a chtějí tu dnes zůstat. Po hlasování se vydáváme dál. Zase volej, tentokrát vzdutí hlubockého jezu. Až na Ondru, který jede v prázdné Vydře bočák, přetahujeme. Následuje kousek mírně tekoucí vody a pak hned vzdutí hněvkovické přehrady. Končíme u cípu louky na levém břehu řeky pár set metrů pod Hlubokou. Je tu asi metrová tráva a mraky hmyzu, takže nic moc.
Odpoledne vyrážíme na nákup do Hluboké. Všude potkáváme známé tváře, ale odkud? No jo z divadla, dnes tu totiž hostují Cimrmanovci. Zkoušíme sehnat lístky, leč marně. Moulík se ještě snaží obměkčit někoho ze souboru, ale taky marně, kultůra nebude. Večer po setmění jdeme s medvědy na druhý výlet do Hluboké, tentokrát k liduprázdnému tajemně osvětlenému zámku. Cestou lesem je už tma, jdeme jen po paměti. Na cestu nám trochu svítí jen hejna svatojánských mušek. Dnes mají svůj svátek - svatojánskou noc. K půlnoci se vracíme ke stanům.
Středa. Ráno odchází Šuri, Vlasta a Hávovi na prohlídku zámku. Před jedenáctou vyplouváme. Dnes to bude, až na dva schody, po rovině. Po 17 kilometrech pádlování opuštěným údolím a malé zastávce u pomníčku zatopené obce Jaroslavice přichází hněvkovická hráz. Vozíky na lodě už dávno někdo ukrad, takže zase pěšky. První slejvák přečkáváme v podchodu přehrady. Od hráze dolů k řece spouštíme lodi po mokrém trávníku. Při druhém a třetím slejváku se tiskneme ke zdi budky pod hrází. Mokneme jen od kolen dolů, prší na nás totiž pouze od spodu odrazem od betonové cesty.
Za chvilku jsme u starého hněvkovického jezu. Přichází malý kousek tekoucí vody a pak už definitivně rovina, tentokrát kořenská. Zastavujeme v Týně na nákup. Přidává se k nám starší Němec, který si jen tak na kajaku jezdí sem a tam po evropských řekách. Dnešní cesta končí u kapličky nad bývalým soutokem Vltavy s Lužnicí. Stavíme stany. Kolem pobíhá pan učitel Jiří a hrozně nám spílá:
Stavíme v klidu dál. Jen se mu snažím vysvětlit, že příroda není zas tak hloupá, a že tuší že z většiny semínek nic nevyroste a proto jich je tolik. A jak by to vypadalo, kdyby se všechny ujaly? Jiří se však nenechá zastavit a zachraňuje, co se dá. Za chvíli má semínek plný pytlík. Prý je doma zasadí. Na upozornění, že se mu semínka do neděle zapaří a nic nevyroste zahuhlá něco sprostého a začíná se věnovat další ze svých oblíbených činností - přezkušování svého háčka ze, dle jeho mínění, základních znalostí. Chudák Ljuba.
Na ostrohu není ani pitná voda, ani dříví na topení. Voda je asi půl kilometru daleko ve studánce mezi chatami na břehu Lužnice. Dřevo taháme až od vyhlídky na nedalekém kopci. Shora je za kopcem vidět chcíplý slon, jak si všímá Vlasta, bez nehtů. Vracíme se do tábora. Na jídelníčku máme mimo jiné zase buřty. Pedro si uvařil fazole s kolínkama, ale nějak mu nejedou. Teď nás postupně obchází a snaží se tu hmotu někde udat. Hávovi byli v Týně u příbuzných na večeři, a teď nám dělají chutě vyprávěním o jahodových a švestkových knedlících. Kdo ví kde byli, švestky v červnu... Udělalo se zase celkem hezky. Sedíme u táboráku, Pedro udílí rady na zítřejší třicetikilometrový volej, pomalu se stmívá. Na dobrou noc nám Pedro opět vypráví historky o A. K.
Ráno domlouváme taktiku. Cháron si postupně po deseti kilometrech půjčí Vlastu a Veroniku. Větší zastávky plánujeme vždy po deseti kilometrech. Pedro udílí poslední rady. V 8:50 vyrážíme. Po dvou kilometrech přichází stupeň Kořensko, samozřejmě přenášíme. Voda se cestou od Budějovic už docela pročistila a zase láká ke koupání. U Červené nás opouštějí Hlavovi a nám zůstává další prázdná loď. Počasí je letos příznivé, je bezvětří. Předloni tu foukal silný protivítr a měli jsme co dělat, aby jsme ho přemohli. S Moulíkem jsme tenkrát byli bezkonkurenčně poslední. Letos to chceme trochu vylepšit, na rozdíl od ostatních děláme jen jednu větší přestávku na 184. Ve 14:40 jsme v tábořišti na 171. V 15:10 přijíždí Martin s Vlastou, a pak se až do večera postupně trousí ostatní.
Svítí sluníčko, stavíme stany a koupeme se. Vlasta s Vlaďkou se vydávají na protější břeh pro vodu. Začíná se stmívat a zvedá se vítr. Za pár minut je tu bouřka. Po prvních velkých kapkách mizíme ve stanech. Holky nedobrovolně zůstávají přes hodinu na druhém břehu. Po slejváku se zase objevuje sluníčko. Postupně odcházíme do Jickovické hospody. V lese je spoustu louží, v noci po tmě to tu bude náročné. Hospoda je skvělá. Letos je tu nový hospodský a skvělé ceny - třeba čaj za 2, dvě deci džusu za 4 a smažák za 35 korun. K mání jsou i nanuky a mléko a na ráno si objednáváme kuřata. Během večera se přeženou další slejváky. Kolem půlnoci se chystáme k odchodu, ale přicházejí místní hasiči s harmonikou a zábava se opět rozjíždí. V jednu odcházíme. Sice neprší, ale v lese je tma jak v pytli. Podle očekávání každou chvíli někdo projde omylem louží. Nad ránem konečně přicházíme ke svým zmoklým stanům a zalézáme do spacáků.
Pátek je volným dnem, háčkové odcházejí na nákup do Jickovic, zadáci připravují dřevo, kamení a jámu na kuřata. Háčci se vracejí poměrně pozdě a značně veselí, v Jickovicích si totiž v hospodě udělaly dámskou jízdu. Začínáme připravovat kuřata. Moulík si skromně stoupnul až na konec fronty na kuřata, takže máme velekuře-obříka, navíc s droby. Ledová koule skoro netaje, takže se s ní jdu za všeobecného povzbuzování koupat do přehrady. Po půlhodině se mi konečně podařilo vydolovat z kuřete pytlík s vnitřnostmi - ty věnujeme paní, která hlídá mastňákům stany, a ona zase svému psu, který hlídá ji. Holky ochucují kuřata, vyrábějí nádivky a pak vše balí do alobalu. Kuřata mizí v rozpálené jámě. Máme hodinu čas. Vyjíždíme na tradiční výlet do zátoky.
Po návratu už nás čeká odkrytá jáma a výborná kuřata. Pak následuje koupání v přehradě a Šuri, Ondra a Martin nacvičují eskymování. K večeru přijíždějí mastňáci, kterým se asi moc nelíbíme, ale paní se psem se nás zastává. Večer jdeme opět do Jickovic a vracíme se až nad ránem.
Po krátkém spánku vstáváme kolem osmé. Balíme a postupně odjíždíme. Svítí slunce a je hrozné vedro. Veronika s Medvědem se zastavují u žďákovského mostu a jdou si zezhora jumpnout. Kolem poledne zakotvujeme u nájezdu proti hradu Orlík, vytahujeme a myjeme lodi, převlékáme se a čekáme na autobus. Mezi řečí se od Veroniky dovídáme, že bydlí taky v Počernicích a dokonce jen pár desítek metrů od nás, takže jsme vlastně sousedé. Autobus přijíždí kolem druhé, nakládáme a odjíždíme. Naše letošní splutí Vltavy se definitivně končí. Á hoj!
Pavel