Roháče

Prolog: Baťozi

Sraz byl v půl desáté na Hlavním nádraží. Velký červený batoh Gemmák už tou dobou dávno dřepěl opřený o sloup na čekacím balkóně. Pohodlně se rozvaloval ve vajglech a plivancích a sledoval ostatní batohy, vědom si své důležitosti. Kromě zásoby vrcholových tatranek, foťáku a dalších zbytečností měl totiž ve svých útrobách věc svrchovaně významnou: hromadnou jízdenku pro ostatní baťohy.

Zavazadlo, které se ho drželo za popruh a neustále švitořilo, se takovým trumfem sice pochlubit nemohlo, ale snažilo se alespoň vypadat stejně velké jako ostatní. Díky obsahu, tvořenému spacákem a několika hadříky, se mohlo nafouknout do normální velikosti, aniž by znatelně přibralo na váze. Jmenovalo se Batoulík.

Prošedivělý ruksak uprostřed kontroloval nově příchozí batohy a bodrým tónem jim udílel rady. Sám byl sbalen bezchybně, což vykládal dlouholetou zkušeností, ale vděčil za to spíš faktu, že do sebe nemusel soukat jídlo na celý týden: ve středu večer už bude zase doma.

To kletr, který právě s žuchnutím seskočil na zem, zvlášť skvěle sbalen nebyl; ale nepokládal to ani za moc důležité. Barva, kterou nasbíral v zaplivaných balkánských vlacích, napovídala, že i on už leccos zažil. Pamatoval si desítky míst, jejichž cizokrajná jména pro něj znamenala tu flek, tu trhlinu. V popruhu třímal teploměr, aby mohl sledovat, kdy mu v kapse teplem pukne jogurt. Vůbec měl rád přehled. Věděl, že v horní kapse nese sešit, do kterého jsou krkolomné názvy, teploty i časy zaznamenávány, přestože zřejmě nikdy nebudou k ničemu použity. A shovívavě ignoroval narážky na svou váhu a neforemný tvar, neboť za ně do značné míry vděčil předmětům, které považoval za ze všech nejdůležitější: foťáku a sadě objektivů, s jejichž pomocí budou všechny fleky zdokumentovány.

Ani pátý batoh, opřený o protější sloup, nebyl žádný nováček. Do udílení rad se však nemíchal a tiše rekapituloval svůj obsah. Probíral tepláky s proužkem i bez, odhrnoval chleby a pytlíky s vločkami, nakoukl pod tričko s nápisem "Čakovice". Když byla inventura u konce, oddechl si. Ten frajerský promokavý stan pro jeden a půl osoby tu není. To bylo dobré znamení, protože když tuhle stanovou parodii naposledy transportoval, nevešel se s lidmi dovnitř a musel nocovat na sněhu. Co ho však nejvíc potěšilo, bylo že neobjevil vůbec žádný stan. Tohle už vypadalo na vyhřátý domeček…

Naopak batoh číslo šest nováčkem byl a přemítal, kam v půlce října veze tu spoustu zimních svršků. A k čemu je ten legrační kus prádla, jenž Pedro později nazve "Šprajc podporowy kozactwa ochabłego". Přitom pozoroval ostatní bagáž zpoza kytary, která o něj byla opřena, a doufal, že s její pomocí zapadne do batožího kolektivu. Brzy poznal, že zapadne snadno. Sedmý bágl, opřený vedle něj, měl v přední kapse zabalenou foukací harmoniku a ostatní si s sebou vezli těla vybavená nepříliš muzikálními, ale o to výkonnějšími hlasivkami.

To už ale baťozi naskakovali na záda svých lidí a vyráželi směrem k nástupišti.

Batoh číslo osm se na peróně tiskl ke snědé kabelce a šuškal jí sladká slůvka na rozloučenou. Byl trochu neforemný. Obsahoval beranici a útlou knížku, která ho dráždila svými poznámkami, co všechno veze zbytečně, co mu naopak chybí a proč je neforemný. Tajemná kabelka, k níž se batoh tisknul, pocházela z Madagaskaru a drsným ruksakům byla dnes představena poprvé.

Batoh Gemmák vytáhl místenky a vyhnal z kupé několik velkých tašek s nákupy pro ukrajinský venkov. Potom se uvelebil na roštu nad postelemi a pomohl Batoulíkovi vedle sebe.

"Prostřední postel je moje!" oznamoval rezolutně batoh s jídlem na půl týdne. I ostatní baťozi obsazovali svá místa a seznamovali se s novým prostředím.

Chvíli na to se na nástupišti objevil další ostřílený šedivák, batoh Alp, v doprovodu malého baťůžku. Sbalen byl ukázkově, ale věděl, že pevný tvar mu dlouho nevydrží: tři svetry, které vezl, určitě brzy poputují do cizích zavazadel a jídlo na týden bude pozřeno nejspíš do zítřka. Kromě toho obsahoval nezbytnou noční košili, bačkory a podivný předmět zvaný tocátko. Tocátko byla nevyfouknutá PET flaška o velikosti zkumavky, naplněná pohotovostní zásobou slivovice. A jak později někdo poznamenal, ze strany, kde není uzávěr, se dá též aplikovat jako rektální utěšítko. Batoh Alp byl štíhlý a vysoký, přičemž zvláště výška mu byla k užitku: musel totiž na svět koukat přes houštinu vlasů, svým nositelem nazývanou "účes Vstal a šel". Ve vagónu Alp zjistil, že na něj zbyla postel u stropu, ovšem naproti šarmantnímu dívčímu kletříku odněkud z Ameriky. Jenže kletřík chrněl a jinak bylo horní patro veskrze nepohodlné.

Po desáté hodině se ozvalo zapískání a vlak se dal do pohybu. Kabelka a baťůžek od Alpu zmizeli z dohledu.

V Kolíně za velkého hihňání přistoupil Dlouhý batoh - "Větší než jste čekali," řekla by televizní reklama. A v Pardubicích rozvážně vstoupilo zavazadlo s přehozeným vaťákem, jež si s Dlouhým batohem výškou nijak nezadalo. Teď už do plného počtu chyběl jen fialový kletr z Poříčan, který měl na místo dorazit až v pondělí. O jeho obsahu ještě bude řeč.

Baťozi se rozvalovali po kupé, klábosili a spřádali plány. Těšili se na nadcházející týden, protože věděli, že se moc nenadřou. Že za ně na túry půjdou malé batůžky, zatímco oni se budou bavit ve srubu. Pro ně měl příští týden být jeden velký mejdan. Ne tak pro nás, alespoň jsme si to mysleli.

Ale to jsme se spletli.

Část první: Střiháče

V půl sedmé jsme byli v Liptovském Mikuláši, po osmé v Liptovském Hrádku. Autobus do Pribyliny měl jet až před desátou. Zatímco Pedro šel k paní Vančurové pro klíče, Baďál s Dantem vyrazili za město stopovat. Čekání záhy omrzelo i mě, a podařilo se mi přemluvit Moulíka, že půjdem taky zkoušet štěstí, a Pavla, že mi Moulíka půjčí. A Moulík se náramně osvědčil. Říkal, že stopuje poprvé v životě, po silnici skoro tančil a na řidiče mával s takovým nadšením, že prostě nemohli odolat. To, že k tančící blondýnce patří ještě dva kletry a jeden vošklivej chlap, brali jako nutné zlo.

Baďál s Dantem měli ale náskok, u odbočky k Račkově dolině byli první a hned vyrazili k horám. Díky tomu se nám podařilo odchytit jediné auto, které směřovalo od silnice až k ústí doliny. Takže ve srubu jsme byli první my.

Zatímco v údolí drobně mžilo, tady drobně sněžilo a zima odpovídala nadmořské výšce. Srub byl studený a zamčený, klíče cestovaly autobusem. Tak jsme se schoulili na verandě, přehodili přes sebe spacák a načali makovec. O třičtvrtě hodiny později, to už bylo poledne pryč, přišli ostatní a začalo zabydlování srubu. A protože nás počasí příliš nelákalo k tradiční úvodní výpravě na Klin, začala taky hlavní zábava tohoto týdne: nekonečný maratón ve střižbě o cokoli.

Nejdříve jsme si střihli o to, kdo se v tom nečase musí jít vykoupat do potoka. Voleným zástupcem pro oblast hygieny se stal Pavlíček a hned šel zahučet do ledové tůně.

Potom se ukázalo, že je potřeba přinést vodu, respektive vystřihnout jedince, který ji přinese. Nakonec se ale spontánně zapojili všichni a naplnili oba kýble pomocí dlouhého řetězu lidí a jedenácti malých hrnečků.

Po večeři jsme střižbu vylepšili: poslední, tj. prohrávající, si hodí kostkou, aby se určilo, kolik předposledních musí daný úkon provést s ním. Díky tomu jsem se ten den rovněž umyl, spolu s Bubákem, který prohrál takto organizovaný druhý střih o potok.

Pak jsme seděli u stolu, koukali do svíček a vyprávěli si vtipy. Třeba ten o bačovi:

Bača Juráš leží v salaši a chrápe. Vtom ho probudí rámus. Za oknem je druhý bača a volá:

"Bačo, vstávej, voľakto ti trťká ženu!"

Juráš se vzbudí, nahmatá vedle sebe spící manželku, zakleje a svalí se zpátky do postele. Ale za chvíli zase:

"Bačo, vstávej, voľakto ti trťká ženu!"

Juráš se vzbudí, zkontroluje manželku, počastuje druhého baču sprškou kleteb a zase usne.

"Bačo, vstávej…" ozve se potřetí. Teď už toho má Juráš dost a vyběhne ze dveří, aby si druhého baču podal. Ten však mezitím skočí oknem dovnitř, hupne do postele a vrhne se na jeho manželku. Když Juráš dojde k oknu, koukne dovnitř a udiveně praví:

"Naozaj, zvonka to tak vyzerá…"

V neděli jsme vstali asi ve čtvrt na devět. Venku bylo kolem pěti stupňů, zataženo, ale bez deště. Začali jsme se tedy chystat na výlet, jenže v okamžiku odchodu se opět dostavilo počasí zvané "Kindermachenzeit". Nakonec jsme se vypravili alespoň k obnovené horní salaši, která se teď jmenuje Koliba pod Klinom (1579). Zaregistrovali jsme, že salaš je vybavena prkennou postelí, na kterou se vejde alespoň pět lidí - to jsme ještě netušili, že ji budeme sami testovat.

Od salaše jsme zamířili nahoru k Račkovým plesům, ale k větru a zimě se přidala mlha, tak se nás polovina vrátila. Zbytek vytrval až na hřeben a na Končistou, neviděli z ní ovšem zhola nic.

Odpoledne jsme seděli ve srubu a hráli pexeso a wizd. Aby nám nechyběla motivace, dohodli jsme se, že poslední dva budou řezat dříví. Poslední dva byli Baďál s Martinem, Baďálovi se povolilo vyměnit trest za 30 vteřin v potoce (voda v tu chvíli měla pouhé 4°C). Kupodivu to vydržel, byl jen pak trochu zelenej a aspoň chvíli nemluvil.

Večer jsme opět začali střihat s kostkou, ale jednička znamenala už dva lidi. Cena totiž bylo spaní v Kolibě, včetně přesunu tmavým lesem po medvědí stezce. Vyklouzla z toho jen Hanka, která byla první; já, Dante, Pepa, Líba a Baďál jsme si sbalili spacáky a zásobu srubových dek a zamířili jsme do tmy. Medvěda jsme se moc nebáli, v tomhle počasí určitě zalezl. Nahoře byla zima (2°C), ale podařilo se nám kolibu alespoň trochu zútulnit rozsvícením svíček. Rozložili jsme deky na prkennou podlahu, na ně jsme položili spacáky a přitulili jsme se k sobě.

Asi v osm ráno se u salaše objevila Hanka, která se nám vydala sama naproti. Tvářila se trochu vylekaně, prý viděla ve sněhu divné stopy. Vydali jsme se s ní směrem ke srubu a opravdu: sněhovým popraškem na pěšině se táhla řádka otisků měkkých polštářkovaných tlapek. V malých jsme odhadli rysa, velké patřily s jistotou medvědici Máše.

Martin, Hanka a Pepa šli do údolí naproti Barbuše, která měla dnes dorazit. Když se objevili u potoka, zamkli jsme chatu. Když obcházeli okna, odemkli jsme, vtáhli dovnitř batohy a zase zamkli. Zkontrolovali jsme Pavle zásoby, pak jsme ji vpustili dovnitř. Baďál ji chtěl potřít nějakou její voňavkou. Chvíli se prali, pak omylem polili Pedra, který jede brzo domů a bude to muset nějak vysvětlit.

Odpoledne jsme si udělali výlet do Gáborovy doliny, Gáborova sedla, na Klin, Račkovo sedlo a zpět. Nejdřív odešel Pavel, Moulík, Pepa, Dante a Pavlíček. Vyrazili jsme asi hodinu po nich a hodili jsme jim (falešný) klíč do potoka. Martin, Hanka a Líba otočili v Gáborce; já, Baďál a Pavla o kus výš před nenalezeným Gáborovým sedlem. U Koliby jsme se málem srazili s Pavlovci, okamžitě jsme se otočili zpět za zatáčku, ale viděli nás. Klíč vytáhli Baďálovou hůlkou a tu pak hodili do potoka. Vyplula ale snadno.

Večer přišla studená fronta a mraky se trochu roztrhaly. Seděli jsme ve srubu a opět přišly na řadu fóry. Třeba ten Moulíkův o funkci prstů na ruce: Synáček se ptá tatínka, na co má jednotlivé prsty. Tatínek si vymyslí pro každý prst nějaký účel, akorát prostředníček vynechá. O něm ti povím, až vyrosteš, slíbí synovi. Po letech je kluk skoro dospělej a vzpomene si na tátův slib. "Na co je teda ten prostředník?" ptá se. - "Víš, až budeš se slečnou a už nebudeš moct, a vona bude chtít ještě, tak se přemůžeš… jenže vona bude chtít dál a ty už vopravdu nebudeš moct… tak se ještě jednou přemůžeš. Ale pak už to dál nepůjde a vona pořád nebude mít dost. V tu chvíli vezmeš prostředník, poklepeš si s ním na čelo a řekneš: "Seš blbá, nebo co? Nevidíš, že už nemůžu?!"

V noci už bylo jasno. Zítra snad konečně vyrazíme na túru.

Úterní intermezzo aneb Komando pro příkré kopce

Vstali jsme v půl sedmé, venku bylo na nule a oblačno! Vyrazit se nám povedlo až před půl devátou. To už bylo zase skoro jasno. Za dvacet minut jsme došli ke Kolibě, v deset jsme byli v Bystrém sedle. Teploměr ukazoval -4°C, zpod kulichů jsme pozorovali nádherné zasněžené hory. Vydali jsme se na východ.

Za Blyštěm jsme vstupovali do "neprobádané oblasti", neboť všechny túry se zatím stáčely nejpozději přes Bystrou. Sníh jiskřil ve slunci, hladké svahy tu zářily, tu se schovávaly ve stínu a dýchaly ledovým dechem. Sluníčko hřálo, v Pyšném sedle už bylo nad nulou, vítr skoro žádný! Kráčeli jsme tichým sněhovým královstvím. Na Veľkej Kamenistej se ovšem objevila mlha, tedy vlastně hmla. Hřeben se stočil na sever. Na Smreči byla pěšina natolik pokrytá ledem, že jsme museli opatrně traverzovat obchvatem přes Polsko. Na Poľskej Tomanovej nás mlha dohnala, zvednul se lehký vítr. V Tomanově sedle jsme po druhé odpoledne konečně dali oběd; donekonečna jsme si přitom střihali o müsli tyčinku: kdo vyhrál, snědl půlku a druhou dal opět do střižby.

Za sedlem se vypínal Temniak a Červené vrchy, přechod mezi Západnými a Vysokými Tatrami. Dál už se nám nechtělo, museli jsme dolů. Při sestupu do Tomanovy doliny jsme objevili medvědí stopy a lejno, obé svými parametry značně přesahovalo naši medvědici Mášu. Tady asi žije pořádnej macek! A není to dávno, co tu šel, sníh, ve kterém jsou stopy, napadl dnes ráno.

Po dlouhém pochodu lesy Koprové doliny jsme konečně v půl šesté stanuli u silnice v Podbanském. Našli jsme autobusovou zastávku, ale autobus do Pribyliny nám ujel. Zkusili jsme stopovat, ale nikdo nezastavil. "Ste blbý, nebo co?" klepal si Pepa prostředníkem na čelo. "Nevidíte, že už nemůžem?"

Pak jsme seděli v Krčme pod Kriváňom, pili čaj a jedli tatranky. Našli jsme novou interpretaci KPPK - dříve Klub přátel Pedra Kováře, nyní Komando pro příkré kopce. V půl sedmé jsme vyrazili do tmy. Našli jsme červenou podtatranskou magistrálu a hnali se po ní na západ. Zbývalo nám 14 kilometrů. Praskání větví v lese nám nahánělo strach, ale medvěda jsme neviděli. Zvládli jsme orientačně náročnou louku, snědli jsme věnečky. Před devátou jsme konečně dospěli k ústí Račkovy doliny, přesně v deset jsme stáli na lávce u srubu. Kolem ležela vrstva čerstvého sněhu.

"Uf," vydechli jsme a skočili do ledové tůně. Do srubu jsme vpochodovali nazí. Zatímco ostatní už se ukládali k spánku, my začali s velkým vařením. Taky tu na nás čekal skvělý perník od Moulíka. Pak jsme s pár vytrvalci hráli kostky: kdo hodí postupku z pěti kostek z ruky, může jít spát. Pedro vyprávěl, že to tu kdysi hráli a poslední zůstal Eda Krajník, který poctivě sám házel kostkama až do šesti do rána, kdy mu konečně vstupenka do postele padla. Jenže my byli kupodivu do deseti minut všichni hotoví. Tak jsme ještě přidali kniffl a hráli na kytaru. V jednu jsme šli spát. Venku drobně pršelo.

Část druhá: Srubáče

Ve středu ráno odjel Pedro; ostatní většinou ještě spali. V osm jsme vylezli, venku bylo úplně zasněženo. Od včerejška napadlo snad deset centimetrů. Ale pořád bylo zataženo a sněžilo. Baďál tak vytrvale vyprávěl, jak jsme byli včera v Podbanském v sauně, až tam Pavla s Hankou vyrazily. Krátce poté se objevilo sluníčko a bylo krásné zimní počasí, jaké jsme tady ještě nepamatovali. Vyrazili jsme k Račkovým plesům, na Klin a na Končistou. Saunařky už byly zpátky a tvrdily, že se náramně bavily pod horami v hotelu (S)Permon. Opět jsme střihali a hráli wizd a kostky o ceny: o to, kdo musí podat přihlášku na DAMU a jít dělat přijímačky, o to, kdo musí odpovědět na seznamovací inzerát z rubriky Hezké chvíle a dát si jednu schůzku ve městě (vyhrál Moulík), o dnešní noc v Kolibě (já, Hanka, Martin a Pepa). Odešli jsme asi v půl jedenácté, s Pepou jsme na závěr sfoukli ve srubu všechny svíčky, v nastalém chaosu jsme zamkli srub zvenčí a klíč nechali v zámku. Noc byla teplá, úplněk nám ozařoval cestu jak v poledne. V Kolibě bylo útulno, teplo (-1°C), becherovka a sušené švestky.

V sedm jsme šli s Pepou číhat na medvěda, ale bylo zataženo a hustá chumelenice, zvíře nepřišlo. Chvíli jsme stopovali rysa. Po návratu jsme Hance umístili boty na střechu koliby. V deset jsme odešli chumelenicí ke srubu, kde jsme našli holky na našich postelích v přízemí. Asi chtěly sdílet kilojouly s pány, co tu zůstali.

Před snídaní si Baďál hrál svou oblíbenou hru na přesýpání cukru a soli. Když si o něco později Pepa sypal do čaje své sladidlo z piksly se záhadným nápisem DEXTROPUR, náhle mu zmrznul pohled a mezi zuby procedil: "Svině!"

Vymysleli jsme další cenu do střížby: vítěz musí přijít do cizí rodiny a říct "Jsem ten a ten a dneska u vás přespím." Pak bychom ale ještě museli střihat, kdo půjčí tu rodinu.

Uklízeli jsme, myli nádobí, štípali dříví. Některé se koupaly. Odpoledne se opět vyjasnilo, ale jen na chvilku. Já s Martinem a holkama jsme šli stavět sněhuláka: výsledkem bylo torzo prsaté ženské.

Večer jsme ve srubu hráli na kytaru a byly to samé věci od podlahy. Baďál s Moulíkem se dali do tance, Pepa dostal nápad: "Uděláme si taneční večer!" Pak chvilku něco s Baďálem kutili venku, po čtvrt hodině napochodovali do srubu s motýlky z šátků a každé dámě dali kytku jeřabin. Teď jsme se šli upravit i my ostatní, vynesli jsme stůl, ozdobili jsme světnici útržky zeleného toaletního papíru a jeřabinami, zapálili jsme vonné tyčinky. Zlatokopecký bál mohl začít.

Pepa začal poskakovat kozáčka, Dante hrál na harmoniku. Připili jsme si grogem, zapěli různé hymny, spáchali skupinová fota v mnoha uskupeních a polohách. Pavlíček při přikládání do kamen strčil do vratkého věšáku, spadla Hančina čepice a začala hořet. Martin po ní dupal, pár dalších lidí se vrhlo ke kamnům, ostatní se točili dokola a zpívali "Červená se line záře". Pak došlo na další odrhovačky; protože kytaristům se chtělo spíš tancovat než hrát, zbyl jen zpěv a Danteho harmonika. Od polek a valčíků jsme zvolna přešli k ploužákům, nakonec už jsme se jen ve velkém kole točili všichni dokola. Po jedné v noci jsme šli spát.

Z kroniky srubu

Krajníkovi, Němečkovi a Karel Vavruška alias paní Krajníková.
Potok je strašně studený (7°C). Vyčuchali jsme ještě teplou medvědí stopu (strašně smrděla).

14. expedice Klubu dolinné turistiky.
A co všechno bylo na jídelním lístku? Domácí tlačenka řezníka Žíly. Králík ŕ la první tchyně. Pasta d’imprenditore di succeso. Salát "Dech tatranského bači". Sen vykořisťovaného údržbáře. Račkova radost. A Mečiarův volební trhanec.

Klub přátel Pedra Kováře.
Zlepšovák v koupelně: šutr obalený ledem urychluje sestup do potoka. S opětovným výstupem problémy nejsou, voda teplá 3°C udělá své.

"Ilonka viděla na 15 m medvěda!"

Alešci a Krajníci.
Teplota vody (výrazná změna): 46°F. Všichni jsme viděli z 15 cm medvědí lejno a něco nebo někdo nám v noci rozhrabal odpadky na verandě. Myšky dostaly jako obvykle 3 piškoty na noc.

Sobota: déšť. Neděle: čekání v chatě na lepší počasí. Pondělí: lepší počasí furt nikde, rozhodli jsme se obětovat guláš bohům. Úterý: bohové oběť nepřijali. Středa: ústup. Prišiel som, vidiel som, stačilo mi.

Patnáctá jubilejní expedice Klubu dolinné turistiky.
Menu jubilejní večeře: Salát Extáze, Salát Zakázaná rozkoš, Toasty Permoník, Vývar Pribylina, Guláš lenivého horala, Gáborův nákyp, Palačinky Kriváň. Pozři a chraň!

Klub přátel Pedra Kováře.
Teplota vody 5,5°C, teplota Gregora 37°C.

Alešci a Krajníci.
Přibylo tu hodně myšek a z potravin si vybírají samé lepší věci. Když jim Karel znepřístupnil proviantní kufr, pokoušely se ho zlákat nočním tulením přímo v posteli. Možná by to chtělo alespoň malinkou kočičku.

Myši likvidovaly nejen potraviny, ale i zásoby fernetu!

Výprava šesti Drsanů.
Přes nepřízeň počasí jmenovaní Drsani oddrsnili přístup k chatě výrobou chodníku, zdrsnili koupání v potoce zbudováním přehradní nádrže a podnikli několik vyčerpávajících pochodů v mlze.

V dešti jsme došli, v dešti přežívali a v dešti zase odcházíme… Přesto díky za vše.

Šestnáctá jubilejní expedice Klubu dolinné turistiky.
Zároveň s expedicí se ve srubu koná sjezd HZMS (Hnutie za myšiace Slovensko) za účasti delegátů z Račkovy a okolních dolin. Jídelníček: Klokaní kýta, Králičí rolka, Pastýřská fazolačka, dále viz též zápisy z minulých let…

Vúdkraft. O myších a lidech aneb Myšn impossible!

Něco o hygieně: Teplota vody v potoce 5°C. Někdo ukradl červenej kohoutek. Výhodou byl dostatek ledu do whisky. Nevýhoda: neměli jsme whisky.

Klub přátel Pedra Kováře.
Sobota: Na základě vědeckých poznatků ("Člověk v drsné přírodě") se Pavlíček sází, že vydrží v potoce celé dvě minuty.
Neděle: Pavlíček leze do potoka a nejen to, po dvou minutách dokonce sám vylézá.
Úterý: Pavlíček stále žije a navíc se sází, že vydrží čtyři dny bez jídla.
Středa: Hladový Pavlíček se stále sází a hodlá zásobovat srub na další zimu dřevem, pokud mu budeme říkat Bivoj.
Pátek: Výlet na Otrhance. Bivoj se neztratil, zato se našel pes.

Třetí (a zatím nejdrsnější) výprava jihlavských Drsanů.
(Výměna mostu - pozn. red.)
Po důkladné teoretické pozemní přípravě, byv motivován svým pubertálním strýcem, demontoval drsný Z. starý most, jenž svou drsností překonával drsnost drsného Z., a proto byl stržen.
Čtvrtek: Dostavujeme nový most s pracovním názvem Most Drsanů. Poslední poleno je pokřtěno slivovicí, stejně jako tři poslední hřeby (klince) a kladivo, ba i oba zatloukači byli posvěceni stejnou tekutinou.

Myši zmizely díky zmiji, která se usídlila v budce na nářadí pod chatou. Pozor! Zmiji nevraždit!

V potoce stále teče teplá voda jen na znamení, bohužel jsme nezjistili na jaké.

Dotaz na Klub dolinné turistiky: To tady jenom žerete, a nebo taky chodíte po dolině?

Část třetí: Roháče

Pravé počasí na túry přišlo v pátek ráno. Sluníčko si našlo cestu okenními tabulkami a pavučinami až do spacáků, v nichž zařezávali znavení účastníci zlatokopeckého bálu. I přes pozdní vstávání jsme však vyrazili nahoru k Račkovým plesům. Sníh zas jednou jen jiskřil. Pepa a Dante vyrazili rovnou na Otrhance, my ostatní jsme to vzali přes Klin a Končistou, kde jsme sáňkovali po zadku v převějích. Pak jsme se stočili k Otrhancům, kde nám Pepa a Dante mezitím vyšlapali cestičku. Na Hrubém vrchu jsme potkali Baďálovu známou - Svatku s několika dětmi. Říkala, že cesta po hřebeni je celkem snadná, akorát jedno místo vypadá nebezpečně. Ne kvůli ledu, ale kvůli "dvěma klukům, co to tam překonávají navázaní na laně". Mysleli jsme, že puknem smíchy. Nemohl to být nikdo jiný, než Pepa a Dante. To ovšem znamená, že nebezpečné místo se posunuje a teď už je možná dole v lese. Přes hřeben se na chvíli přehnala mlha, ale pak opět vylezly Roháče, Klin i Bystrá. Nad podtatranskou kotlinou nebe zčervenalo barvami zimního večera.

Na Ostredku jsme dohnali Pepu a Danteho. Navázaní byli opravdu svědomitě, trénovali jištění na rovině. Při dobrání lana to vypadalo, jako když někdo vede vola na jatka.

Po večeři jsme stříhali o to, kdo bude muset čtvrt hodiny viset v sedacím úvazku na stropním trámu. Všichni chtěli prohrát. Pak přišel zlatý hřeb: Líbina hra na oblékání co nejvíce věcí. Vylosovaným zástupcem mužské části byl Dante, ženské Hanka. Oba měli za úkol si během pěti minut na sebe navléct co nejvíce svršků, za vydatného pomáhání ostatních kluků resp. holek. Všichni jsme tahali z batohů jeden hadr za druhým a rvali ho na Danteho. Na chvíli se v pánské oblékárně objevila i Barbucha, která chtěla posbírat věci, co tu s Líbou zapomněly po předvčerejší noci. "Hele, utíká nám tričko!" křičel Pavel a snažil se ji zadržet. Po pěti minutách se mělo ukázat, kdo vyhrál. Oba aktéři museli po jednom odkládat své kusy oblečení. Kdo první odmítne pokračovat, prohrál. Prohrála Hanka, ale stylem byla lepší. Bohužel Dante byl natolik jasný favorit, že Hanka odmítla vyčerpat vše, co měla na sobě…

Když jdeme spát, opouštíme v jídelně haldy zpřeházených svršků, nikdo nemůže najít ty svoje. Ještě, že zítra balíme.

Epilog: Pohoři

Klap klap, klape to na kamenité stezce. Deset párů bot pochoduje údolím k civilizaci. Jejich týdenní šichta se chýlí ke konci, dole čeká vlak s lehátky. Račkova dolina se topí ve slunci, sníh září, hřebeny přímo lákají. Ksichty lidí, jimž boty patří, září už méně, zdá se jim, že počasí se o týden opozdilo. Na chvíli jsou zapomenuty zábava a juchání, jimž zakaboněná obloha dodala tolik prostoru.

Na závěr jsme si střihli o to, kdo ponese do údolí pytel s odpadky, dále o to, kdo půjde první a bude lopatou prohazovat cestu, a konečně o to, kdo půjde poslední a bude cestu zase zahazovat. Jsme po tom týdnu všichni nějaký střihlý.

V Liptákově dáváme batohy do úschovny a jdeme navštívit Liptovskou izbu na náměstí. Večeře se nese na stůl, bujará nálada se vrací. Dante přemlouvá slečnu v zástěře, aby nám sundala ze stěny jakousi prastarou fujarou. Fujara koluje z úst do úst - nejdřív to měl jeden, pak to měli všichni. Skleničky cinkají, panáky demänovky oslavují konec Roháčů. Poněkud upravení tančíme po náměstí, za hodinu jede vlak, ráno bude všechno minulostí. Klap klap, klape to po dlažbě liptovského města. Pohoři opisují těžko popsatelné křivky, šlapou přes sebe, tisknou se k sobě. Teprve v kupé mají vše za sebou, tkaničky povolují, pohoři mizí pod lehátkem. Ze tří pater nad nimi ještě chvíli zní dobrá nálada, pak začíná chrápání. Noční vlak se žene do Čech.

Týdenního soustředění mezi trámy srubu se zúčastnila tato VHT skupina:

Pedro - Vysokohorský turista

Pavel - Vrcholově Tatrankový Horal

Dan - Věčně Hladový Turista

Baďál - Věčně Hudrající Turista

Pepa - Horský Trapper ve Vaťáku

Martin - Velitel Tatranských Hasičů

Dante - Vysoce Harmonický Turista

Pavlíček - Tradičně Hodně Vyjevený Bivoj

Moulík - Vrcholově Horalková Tatranka

Líba - Velmi Hudební Turistka

Hanka - Hodně Vysmátá Turistka

Barbucha - Veselý Horský Trpaslík

= Hanče-Vrbata-Team

Dan