O letošních velikonocích jsme se vydali na hranièní høeben od Lichkova pøes Králický Snìžník do Ramzové. Rozhodovali jsme se mezi dvìma variantami pøechodu — polskou, tedy z Mezilesí (Miêdzylesie) po polské zelené až na Smrk a do Ramzové, a èeskou, tedy z Prostøední Lipky na Jelení vrch a pak poøád podle hranièních patníkù (po polské zelené). Po špatných zkušenostech s polskými strážci hranic a vzhledem k tomu, že ve Varšavì se opìt hodnì staví, zvítìzila èeská varianta. Kvùli oèekávanému poèasí a terénu jsem pøechod prohlásil za pìší s hùlkami.

V pátek kolem druhé odpoledne se postupnì scházíme na holešovickém nádraží. Moulík, já, Pába, Dante, Šuri, Hlavovi, Pavlíèek, Hromuša. Ve chvíli, kdy už nám chybí jen Baïál a do odjezdu vlaku zbývá pìt minut, se pøemísujeme na nástupištì. Nedaøí se nám najít Pavlíèkovy léky, Pavlíèek tedy zùstává v Praze. Usazujeme se v nacpaném kuøáckém vagónu. Po chvíli se vlak dává do pohybu a kuøáci zaèínají kouøit. V Libni pøistupuje Martin. V Kolínì rozšiøují naše øady jednotky nespolehlivosti a Jirka Gregor. V Pardubicích se pøipojuje ještì Pepa. Pøi pøestupu v Ústí nad Orlicí se objevuje i Baïál. Kdo dobøe poèítal, dospìl k poètu úèastníkù 14.

Po dalších dvou pøestupech, tìsnì po šesté, vystupujeme na zastávce v Prostøední Lipce. Je polojasno, fouká vítr, teplomìr ukazuje nìco málo nad nulou, hory jsou v mracích. Zatím nic nenasvìdèuje tomu, že se splní témìø katastrofická pøedpovìï poèasí na velikonoce (mráz, vichøice, snìžení, d隝). Odcházíme po èervené smìrem k severu na vrch Roudný (677) do nejbližšího lesa, kde chceme spát. Zapadá slunce, pomalu se stmívá. Už témìø za tmy si na jehlièí pod smrèky èistíme místa pro stany. V lese vyrùstá šest stanù — ètyøi Gemmy s osádkami Moulík, Barbucha a já, Martin s Gregory, Dante se Šurim a Pepa s Baïálem. Další dvì bubliny obývají Hlavovi a Pába s Hromušou. Kolem deváté mizíme ve stanech. Baïál s Pepou zaèínají obcházet stany a snaží se o vojenský bufet. My už jsme ale zalezlí a máme vyèištìné zuby, a tak od nás odcházejí s prázdnou. Les pomalu utichá a zaèíná snìžit.

Ráno se kolem osmé zaèínáme klubat ze svých teplých spacákù. Venku je bílo, pøes noc napadlo pár centimetrù snìhu, a stále snìží. V lese stojí šest zasnìžených kopulek, které se zaèínají postupnì hýbat. S Moulíkem a Barbuchou snídáme mazanec s èajem. Postupnì balíme a kolem desáté odcházíme smìrem k severu na Jelení vrch na polské hranici. Obloha je temná, fouká silný vítr, chvílemi snìží. Po dvou kilometrech opouštíme èervenou, která místo aby sledovala høeben, klesá dolù do údolí a pod Králický Snìžník jde po silnici. Stoupáme vzhùru po loukách k hraniènímu lesu. Po hodinì cesty objevujeme hranièní prùsek a patník III/80 na Jelením vrchu (935). Dál pokraèujeme po hranici.

Zleva se pøipojuje polská zelená. Pod Trojmórskim Wierchem èi Klepým, jak mu øíkají v Èechách, procházíme kolem opuštìných budek hranièního pøechodu. I když je podle cedule otevøeno, nejsou v èerstvém snìhu kolem budky vùbec žádné stopy pøípadných strážcù, dokonce ani na polské stranì. Tím líp pro nás. Hranièní prùsek pokraèuje do kopce, snìhu je tu po kolena. Vybalujeme hùlky. Kolem poledne vystupujeme na Trojmórski Wierch (1143) — rozvodí tøí moøí. Voda odtud stéká z východního svahu do Moravy a s ní do Dunaje a Èerného moøe. Na jižní stranì pramení potok Lipka, odtékající do Labe a s ním pak do Severního moøe. A do tøetice ze západního svahu stékají potùèky do Odry a s ní do Baltského moøe.

Hustì snìží, viditelnost je tak dva patníky. Vrchol je dost plochý a èlenitý, takže není moc jasné, kde je ten významný bod. Pouštíme se do vrcholových tatranek. Nejsme sice v nejvyšším bodì dnešní cesty, ale trojmoøí si tatranku urèitì zaslouží. Jdeme se podívat kousek do Polska, kde je nìjaký patník, který by mohl být vrcholem. Kdo ví. Na strmém západním svahu smìrem do Polska je krásné kamenné moøe. Bohužel není skoro nic vidìt.

S Moulíkem a Barbuchou si vybíráme zasnìžený plácek u chaty. Kousek od nás se usidlují ještì Pepa s Baïálem a Šuri s Dantem. Martin s Gregory si pøipravují plácek o kousek výš v lese. Nárazový vítr se nám snaží odnést stany a proto musí být neustále nìkdo uvnitø a dìlat závaží. Hlavovým se místa moc nezdají a pokraèují v hledání smìrem k polské hranici. S Hromušou a Pepou se vydáváme asi kilometr zpìt — k Moravì pro vodu. U chaty Pába sice mezitím objevil pramínek, ovšem v díøe, kam nešla dát láhev, a navíc s prùtokem asi tøi kapky za vteøinu. Dvì lahve jsem tam veèer za pomoci Barbušina hrníèku nabíral a trvalo mi to dobrých deset minut. Po chvíli se vrací Tomáš s tím, že asi o pùl kilometru dál je chata horské služby, a že tam mají šest volných postelí. Martin s Gregory a Pába s Hromušou se nechávají zlákat a odcházejí s Tomášem do chaty. Ve stanech nás tedy zùstalo sedm.

Stále fouká silný vítr a chvílemi snìží. K veèeøi si vaøíme polévku a dvakrát bramborovou kaši z prášku se šunkovým salámem. Dvakrát proto, že najednou se nám nevešla do ešusu. Taky vaøíme, nebo spíš ohøíváme, nìkolik èajù. Èaj máme granulovaný, tak vždycky jen pøihøáváme ledovou vodu. Vaøíme na Varu-1 pøímo ve stanu. Veèer se jdou Barbucha, Baïál a Pepa podívat na zbytek výpravy do chaty. S Moulíkem jdeme brzy spát, nebo dnešní noc je o hodinu kratší, než bývá zvykem. Bohužel se nám nepodaøilo sehnat žádný speciální pamlsek na den, co trvá 23 hodin. To na podzim jsme to mìli s Deli Super na den, co trvá 25 hodin, jednodušší.

V nedìli ráno se probouzíme a na stan nám svítí sluníèko. Že by se nám vyèasilo? Venku je polojasno, vìtrno a dost mrzne. Snídáme skopové (piškotového beránka) s èajem a chleba se sýrem. Holky pøipravují svaèinu, abychom se cestou zbyteènì nezdržovali a nevysilovali mazáním chlebù a krájením okurky. Zaèínáme balit. Pomlázku si dnes radìji pøipevòuji ke svému batohu. Vèera mi ji totiž nesla Jitka a díky tomu byla neustále terèem rùzných poznámek o tom, jak je dobøe vycvièená.

Po desáté nového èasu odcházíme smìrem k hranici. Horní skupina už nás vyhlíží u chaty horské služby. Pába je èerstvì oholen, bez holícího strojku do hor zásadnì nejezdí. Odboèujeme z èervené na žlutou vedoucí na vrchol Králického Snìžníku. Chvíli jdeme v mraku, chvíli na sluníèku. Po cestì vystupuje i nìkolik bìžkaøù, ty i se zátìží hravì pøedbíháme. Sníh je tvrdý, umrzlý a vùbec se neboøí. Míjíme pramen Moravy a zdoláváme posledních nìkolik set metrù holého vršku. Zde je cesta už vyznaèena tyèemi. Pod vrcholem se na mì vrhá sestupující Gregùrek s Pábou, ale místo hobla mì jen válejí ve snìhu.

Koneènì jsme nahoøe. Rozhled nic moc, silná vichøice. Ani nehledáme kamenného slona, o kterém se píše v mapì. Vytahujeme vrcholové tatranky a zaèínáme sestupovat. Jelikož jsme s Moulíkem jako jediní šli na vrchol se všemi vìcmi, nemusíme se nyní vracet stejnou cestou a sestupujeme èerstvým neporušeným snìhem po hranici. Ostatní se vracejí k chatì pro vìci. Setkáváme se na rozcestí u patníku 68. Pod kopcem je sluneèno a relativnì teplo, vítr fouká jen slabì. Kluci se na mì vrhají, nedaøí se mi ubránit pøesile a dostávám hobla. Jednatøicetkrát.

Nejdøíve se oddìlují Hlavovi a jednotky nespolehlivosti. S kým a kde budou spát, neøeší. Barbucha tím pøichází o svaèinu, já s Jitkou zase o pití. Cestou z kopce žuchá Moulík hlavou do závìje, ale ostatní, místo aby ji vytáhli, ji ještì více zahrabávají. Jitka køièí a hrabe se ven, místo aby si v klidu prohlídla lavinu zevnitø. U patníku III/66 se oddìluje zbytek. Sraz si dáváme veèer u Aloisova pramene. Po hranièní zelené se vydáváme pouze tøi — Moulík, Pepa a já.

Cesta vede zasnìženým prùsekem mezi borùvèím a patníky, témìø po rovinì. Po dvou kilometrech se stáèí od severu k východu. Vítr se utišil, mraky témìø zmizely, proti vèerejšku úplná jarní pohoda. Asi po hodinì potkáváme jediného èlovìka — èernocha, který nás zdraví “Èešè!” To jsou vìci. Druhý hranièní pøechod na naší cestì, Nowa Morawa v Kladském sedle, je opìt opuštìný, i když dle nabídky je otevøeno. Zdejší Kladské sedlo oddìluje masív Králického Snìžníku od Rychlebských hor. Je pùl druhé, èas obìda. Usazujeme se na sluníèku u opuštìné budky a likvidujeme své svaèiny a pamlsky. Obìd je skvìlý, èlovìk se nají, a ještì má pak lehèí batoh. Zbytek výpravy jde témìø soubìžnì s námi pár set metrù jižnìji. Dìlí nás však les a zvlnìný svah, takže na sebe nevidíme.

Po obìdì se kolem druhé vydáváme do Rychlebských hor. Zpoèátku do kopce a po pár kilometrech opìt témìø po rovinì. Chceme dojít k patníku 55, který je kousek nad Aloisovým pramenem. Pøed tøetí jsme u nìj. Je krásnì, máme spoustu èasu, bylo by škoda už teï sestoupit. Pokraèujeme dál po hranici. Míjíme Jawornik Graniczny (1026) a pøecházíme Kunèický høbet. Zdejší vršky jsou však velmi mírné a ploché, takže na první pohled není poznat, co je vlastnì vrchol. Nìkdy ani na druhý. Kolem ètvrté jsme u patníku 52, odkud odboèuje cesta do vnitrozemí. Na patníku se Jitka uèí aportovat — Pepa po ní lehce hází snìhové koule a Moulík je chytá pøímo do pusy. Úplný cirkusový medvídek. Je stále pøekrásnì a pøed námi je lákavý vršek Rudawiec (1105). “Jdeme dál!” rozhodujeme jednomyslnì.

Svítí sluníèko, kolem jsou v holém borùvèí zbytky snìhu, okolo je øídký smíšený les, na polské stranì uschlý. Nádherné ticho a klid. Vlastnì je lepší, že tu jsme jen tøi, kdyby se tu valila hluèná skupina 14 lidí, bylo by po romantice. Na Rudawci zastavujeme na další vrcholovou tatranku. Naproti pøes údolí je vidìt druhá èást Rychlebských hor od Smrku pøes Kovadlinu, Koníèka a další vršky, na kterých jsme byli o loòských velikonocích. Na západì je pìknì vidìt Králický Snìžník, ze kterého jsme ráno odešli, a v dálce pak další spousty kopeèkù a hor v Orlických horách a snad i v Krkonoších.

Po pùlhodinovém slunìní zaèínáme sestupovat. U patníku 50/7 opouštíme hranici smìrem k Medvìdí boudì. Cestou míjíme krásné plácky jako stvoøené pro stanování. Údolím teèe Kunèický potok a kolem cesty je nìkolik zasnìžených pasek. Pøicházíme k Medvìdí boudì, kde je parkovištì plné aut. Cesta, kde chtìl Pába pùvodnì spát, se ukazuje být silnicí. Po pár krocích smìrem k Aloisovu prameni potkáváme èást silnièní skupiny. Zbytek se prý vydal k patníku 55 a od nìj po našich stopách. Navíc se skupina nerozdìlila podle stanù a vaøení, ale jak se komu chtìlo.

Pøemlouváme ostatní, aby se s námi vrátili do údolí, odkud jsme pøišli. Ale co ostatní? Pùjdou-li po našich stopách, urèitì nás najdou. Jinak je budeme stejnì tìžko hledat. Leda, že bychom šli po jejich stopách, což by byl zajímavý stíhací závod v kruhu.Teï už naštìstí nikdo žádné odboèky nevymýšlí, a tak jdeme zpìt do údolí. Asi po kilometru se usazujeme u potùèku. S holkama si stavíme stan v lese hned u potoka, ostatní budují své pøíbytky pár desítek metrù od nás na pasece. Po chvíli se objevují i naši stíhaèi, èímž je naše výprava opìt kompletní.

Holky vaøí veèeøi, nejdøíve polévku a pak prstýnky s Neapolskou omáèkou. Pøitom si vyprávíme, kudy jsme šli a jaké to tam bylo. Barbucha si okolí cesty moc nepamatuje, ale pochvaluje si, že cesta byla široká a že mohly jít s Gregùrkem vedle sebe a klábosit. Po veèeøi máme ve stanu návštìvu — Martina, Hanku a Jirku. Šest lidí se do Gemmy vejde úplnì v pohodì. Spoleèenské hry pøerùstají v lechtací bitvu. Ve stanu je tøeba udìlat trochu místa. Bereme s Martinem Barbuchu a vyhazujeme ji hlavou napøed ven. Hned je tu víc místa.

Zaèíná se stmívat, je jasno a klidno. Na severozápadì se objevuje Hale-Boppova kometa. Odsud je vidìt o hodnì lépe než z pøesvìtlené smogové Prahy, zvl᚝ ohon je výraznì vìtší. Zkouším kometu fotit z blízkého posedu, dvì minuty jen tak z ruky, uvidíme. Dante je vybaven drátìnou spouští a staví nìco jako stativ. Kolem nìj neustále obíhá Baïál a pouèuje ho, jak to nastavit, podepøít, zmáèknout… “Brouk Pytlík”, poznamenává na Baïálovu adresu Pába. Po focení komety a vyèištìní zubù u potoka zalézáme do spacákù. Zítra holky èeká výprask.

Ráno je mlžno, nic nepadá a vítr taky nic moc. Po osmé se do našeho stanu pøichází schovat Gregùrek, který se bojí výprasku. Chvíli po tom si pro ni pøichází Martin s tím, aby jim šla udìlat snídani. Po chvíli pøesvìdèování, že má brácha “jen holé ruce”, Hanka dùvìøivì opouští stan. Martin vytahuje pomlázku a ze zálohy vybíhá ještì Šuri. Kvièící Hanka prchá pryè. Vylézám ze stanu a lákám ven Jitku s Barbuchou, ale po scénce s Gregùrkem nemám velký úspìch. Musím jim trochu pomoct.

Pøesunujeme se do horní èásti tábora, kde se ještì skrývá Marta a Hromuša. Marta po loòských zkušenostech s pøetrženým stanem opouští svùj úkryt témìø dobrovolnì. Hromuša však vyèkává v Pábovì stanu na vhodnou pøíležitost k úniku. Zde se však projevuje výhoda (èi nevýhoda) Pábova stanu se dvìma vchody (èi východy?). Martin vniká druhým otvorem do stanu a vyhání Hromušu pomlázkou z pelechu.

Po hodování nás opouští Pepa, který má ještì práci s tyèkou v Pardubicích. My opìt øešíme problém, kudy pùjdeme. Hlavovi chtìjí po silnici, já navrhuji návrat do hranièního prùseku a cestu po hranici. Na vzdálenost i pøevýšení vycházejí obì varianty stejnì. Obcházíme postupnì nerozhodnuté turisty a získáváme stoupence. Dopouštím se strategické chyby, nebo zaèínám pøesvìdèovat o výhodách hranièní varianty jednotku nespolehlivosti Barbuchu (1Br). Jsem sice úspìšný, ovšem jen do chvíle, než ji zaène pøesvìdèovat nìkdo jiný o nìèem jiném. Na poslední chvíli mi dochází, že klíèovou osobou je jednotka nespolehlivosti Gregùrek (1Gr; 1kGr=1Br) a pøesvìdèuji ji. Pøed desátou se vydáváme vzhùru na hranièní høeben. Marta s Tomášem a Hromušou odcházejí smìrem na èervenou.

Po pùl hodince stoupání mlžným tichým lesem jsme zpátky u patníku 50/7. Je klid, ticho a šero a z mlhy strašidelnì vystupují pahýly uschlých stromù. Vydáváme se po hranici smìrem k jihu. Cesta vede ponurým lesem do mírného kopce. Po nìkolika kilometrech pøicházíme na lysinu, kde je svìtleji a chvílemi dokonce zaèíná probleskovat pøes mlhu èi mrak slunce. U patníku III/47 opouštíme hranici a pøecházíme na blízkou èervenou. Vybalujeme jídlo a obìdváme, a taky se koulujeme zbytky mokrého snìhu. Kolem èvachtají bìžkaøi. Po obìdì pokraèujeme po èervené smìrem do Petøíkova. Zaèínáme sestupovat, sníh postupnì mizí a objevuje se sluníèko. Cestou potkáváme další zoufalé bìžkaøe, pøebíhající na lyžích blátivé úseky cesty, mimo jiné i èlovìka v teplákách Pelantovkách s èerveným pruhem a Baïálovým batohem.

Pøicházíme do Petøíkova, obce skládající se pøevážnì z penzionù a hospùdek. V jedné nekuøácké hospùdce se usazujeme na druhý obìd. Dáváme si smažák za padesát a pivo èi èaj a zmrzlinu. Pøed tøetí odcházíme na nedaleké nádraží v Ramzové, potkáváme Hlavovy a Hromušu a jsme opìt kompletní. Pøesnì ve ètyøi nastupujeme do rychlíku smìr Praha. Venku je teplo a sluneèno, sníh je vidìt jen na okolních kopcích, ani se nám nechce pryè. Poloprázdný vlak se dává do pohybu a se skøípotem zaèíná sjíždìt dolù ze sedla. V Hradci vystupují Pardubièáci, Žiželièáci a Barbucha a po deváté jsme v Praze. Ahoj.