Železné hory

V pátek večer před sedmou se od chodníku u stanice Strašnická odlepily čtyři bicykly: můj, Pábův, Radčin a Pavlíčkův. Po jistém bloudění u malešické spalovny jsme nalezli kraj Prahy - těch 16 kilometrů nám trvalo přes hodinu - a vydali jsme se poli a křovinami středočeské pahorkatiny. Smrákalo se, končil svěží jarní den. Zastavili jsme v zatáčce a pohlédli zpátky k západu. Nad pražskou kotlinou, kterou jsme teď měli jako na dlani, se míchaly všechny barvy, které západ slunce dovede vykouzlit.

Nevelké vesnice lemovaly silnici jak korále. Za Hradešínem jsme smyli pot v kalném studeném rybníku - tedy až na Pavlíčka, kterému se něco takového dvakrát nezamlouvalo. V Masojedech jsme vlezli do hospody, dali si pivo a zavináče. Pak už se setmělo, roztáčeli jsme dynama dál k východu. Uprostřed doubrav ves zvaná Doubravčice, do daleka halasila svou návsí, kde se právě konala jakási zábava. Protlačili jsme se hejsky u vchodu až na opravdové disko, leč bylo to ještě horší, než jsme čekali. Třináctiletá mládež se svíjela na pódiu ve stylu toho, čemu sama říká techno; zvuky a blikání připomínaly ze všeho nejvíce umělecké ztvárnění jaderného výbuchu. Po marné snaze vykřičet si pivo jsme zamířili do prvního patra, kde se dal za pětku hrát kulečník.

Když jsme po půlnoci sjížděli lesem k říčce Šembeře, najel jsem na cosi a píchnul. Naštěstí už jsme byli nedaleko plánovaného místa noclehu. Odbočili jsme po lesní cestě, v mlází jsme si ustlali pod celtama, o kus vedle jsme na ohni usmažili lívance. Zalehli jsme ve tři.

K ránu se dalo do deště, pod širákem jsem zmoknul, Pába s Radkou to pod tropikem z gemmy měli lepší. Po rozednění jsme oživili ohýnek, usmažili vajíčka, Pába si prosadil své "vločky Always". Pavlíček byl sbalen ještě během naší snídaně. "Ale to byl žert," pravil překvapený Pába, "když jsem na tebe volal, že za několik pikosekund odjíždíme! To kdyby věděl Pedro, tak se chytne za zbytek vlasů na hlavě!"

Zatímco nějací turisté začali okolo po lese organizovat Českobrodský turistický pochod, my jsme se pustili do výměny mé duše. Pába mi pak ještě nabídl pomoc se seřízením zpola nefunkční přehazovačky, čímž jsme se ve zdejším lesíku ukotvili na několik dalších hodin: přehazovačku se nám sice podařilo rozebrat, ale opětovné složení se zdálo být takřka nemožné.

Před polednem jsme se pustili přes kopce svěží zelení do Kostelce nad Černými Lesy. Tou dobou už bylo hezky, svítilo sluníčko. V Zásmucích jsme si dali zmrzlinu, u pumpy jsme dofoukli gumy. Směřovali jsme dál ke Kutné Hoře. Za vesnicí Bečváry mi opět přeskočil řetěz, přehazovačka povolila. Odevzdaně jsem sundal brašny a rozebral ji. Pába s Radkou se vrátili, Pavlíčka už se nedovolali. V přehazovačce na nás čekalo překvapení v podobě strženého závitu. Podařilo se nám to sice provizorně přidělat, ale nesměl jsem měnit převody. Museli jsme sehnat servis. Ve dvě odpoledne jsme měli sraz se Šurim na nádraží v Čáslavi, ale po četných servisních zastávkách bylo jeho stihnutí vyloučené. Má holt smůlu, měl jet s náma z Prahy. V další vesnici nás nasměrovali za jedním opravářem, jenže on jen stříká rámy, přehazovačky nemá. Odkázal nás na kolegy na Horách Kutných, prý sídlí v ulici Ku ptáku.

Mezi Suchdolem a Miskovicemi za námi zčernala obloha, blížila se bouřka. Konečně jsme objevili Pavlíčka, Radka mu vytáhla z krku klíště. Mezi tím přišly první kapky, pak úplný slejvák. Za sílící průtrže jsme dojeli k miskovické hospodě. Já jediný jsem měl pláštěnku, připadla mi tedy úloha zamknout kola. Díky tomu jsem jako jediný pořádně zmoknul.

Před šestou jsme konečně v Kutné Hoře našli servis. Pán nebyl doma, ale manželka nám prodala přehazovačku a pustila nás do dílny, abychom si ji mohli sami namontovat. Díky Pábovým zkušenostem to netrvalo dlouho, takže zbyl ještě čas na prohlídku města. Za soumraku jsme zalezli do krčmy U havíře a poručili si večeři. Úplně potmě a opět za deště jsme pak dojeli do malešovského autokempu, na mokré louce pod topoly jsme vztyčili tropika.

V neděli ráno jsme seděli v kuchyňce, snídali polévku, pudink a hermelín. Balili jsme obklopeni Němci. Odjezd se zdařil v půl jedenácté. Po sedmnácti kilometrech nás přivítaly brány Čáslavi, na setkání se Šurim jsme měli 23 hodin zpoždění. Alespoň jsme se vyfotili na nádraží před hodinami, abychom měli důkaz, že jsme tu byli v jednu. Pak jsme zapluli do cukrárny na náměstí a poručili si hromadu laskomin. Objížděli jsme staré město, u kostela svatého Petra a Pavla jsme najednou byli jenom tři.

"Kam zmizel Pavlíček?" ptala se Radka Páby.

"Šel zazvonit u čísla 193, poradil jsem mu to."

"To jsou informace, nebo co?"

"Ne, to je Pečovatelská služba - Středisko osobní hygieny."

"To jsou ale fóry," pravil Pavlíček, když se vynořil zpoza rohu.

Zamířili jsme dále na východ, na obzoru se konečně zvedala hradba Železných hor. Zastavili jsme na zámku Žleby, natáhli jsme se na lavičkách mezi turisty a vybalili jsme svačinu. Pak už jsme byli v Třemošnici, tady končí železniční trať. Lesem porostlé kopce trčely přímo před námi. Zhluboka jsme se nadechli a opřeli se do šlapek. Dvoukilometrový krpál končil ve vsi Podhradí u trosek hradu Lichnice. Rozjeli jsme se přes kopce, svištěli jsme alejemi, supěli jsme po nakloněném asfaltu. Ve čtyři jsme slezli s kol a vlezli do vod sečské přehrady. V květnu je tu ještě pusto, až na promenádující se důchodce, kteří při pohledu na čtyři nahé turisty pohoršeně odešli. Bylo tu pěkně, leč voda byla studená. Navzdory tomu se vykoupal i Pavlíček.

Po koupeli jsme usoudili, že uzrál čas zamířit k nějakému nádraží. Železných hor jsme se sotva dotkli, ale kdo mohl tušit nesčetné potíže, jež nás na cestě potkaly. Snad příště. Přehoupli jsme se tedy zpět přes "hradební hřeben" a svištěli dolů do rolnického kraje. Radost ze šedesátikilometrové rychlosti nám trochu kazily zatáčky o 180 stupních, a tak brzdy dostaly zabrat. Posledních 11 km do Golčova Jeníkova. Hodná paní na nádraží s námi sepsala papíry ke kolům coby zavazadlům do vlaku, pak nám na nich dovolila ještě odjet na náměstí na večeři. V hotelu Slunce jsme zasedli v 18:30, obrovské porce nám přinesli až v 19:10, ihned jsme zaplatili. Vlak měl jet v půl osmé, času bylo málo. O překot jsme do sebe naházeli biftek v bramboráku, Radka špagety, zbytek zůstal na stole. V 19:21 vztyk od stolu, lámeme do sebe pivo, přece ho tu nenecháme, běžíme ke kolům zamčeným venku. Pavlíčkovi lezou oči z důlků. Přiopilí a přecpaní se řítíme dolů k vlaku, trvá to ani ne minutu. Paní už na nás čeká, shazujeme brašny, vlak je tu, běžíme dozadu naložit kola, lístky od nich dostanem až vevnitř. Dveře bouchnou, vlak se rozjíždí. Uff!

Pozdě večer jsme stanuli na Masarykově nádraží, večeře už trochu slehla. Vyzvedli jsme kola a rozjeli se k domovům. Pokoření Železných hor odloženo na příště.

Dan