Nìkdy zaèátkem kvìtna vyhlásil Pedro na turisáku, že už je èas dát dohromady sestavu pro tradièní týdenní pobyt ve srubu v Raèkovì dolinì, pøednost mají ti, co tam ještì nebyli. Moulík, Barbucha, Gregùrek, Martin a já, kteøí jsme se na seznam nevešli, jsme se domluvili, že místo do srubu pojedeme v øíjnu do Vysokých Tater. Navíc jet tøi roky po sobì na stejné místo, když má èlovìk jen pár dní dovolené, se nám moc nechtìlo. V záøí se k nám pøipojil ještì Pába, kterého naše akce z turistického i spoleèenského hlediska lákala více.

Je pátek 11. øíjna nìco málo pøed desátou veèer a my se pomalu zaèínáme scházet na pražském hlavním nádraží. Sraz máme spoleèný s roháèskou skupinou. Tradièní vážení batohù dopadá celkem pøíznivì - já s bráchou máme okolo 23 kg, Moulík asi 17 kg. V deset se vydáváme na perón hledat náš lehátkový vagón èíslo 361. Ten je zrádnì zaøazen na konci vlaku, a ne hned za lokomotivou pøed 362, jak by se dalo oèekávat. Z naší skupinky jsme zatím jen ètyøi, Barbucha s Gregùrkem pøistoupí až v Kolínì. Snad si toho nikdo nevšimne, nebo máme spoleènou jízdenku, a když na té nìco nesouhlasí, vznikají problémy. Pába však neèeká, až si toho nìkdo všimne, jde za prùvodèím a plní svoji oznamovací povinnost:

Prùvodèí se rozèílí a tváøí se, že dvì pøebyteèná lehátka prodá. Naštìstí se pomìrnì rychle uklidòuje, nebo pùlka vagónu je prázdná a žádný kupec není v dohledu. Vlak se dává do pohybu, zaèínáme si stlát. Já s Moulíkem v horních policích, kluci uprostøed a holkám necháváme místo dole. Po hodinì jízdy zastavujeme v Kolínì a holky nikde. Taky si myslely, že 361 je pøed 362, jak je to uèili ve škole. Vydáváme se jim s Pábou naproti. Deset vagónù tam a deset vagónù zpìt, obèas kolem silnì nevonících bratøí z východu. Ještì, že máme celé kupé jen pro sebe. Koneènì jsme kompletní a mùžeme se uložit ke spánku.

Ráno se postupnì budíme do sluneèného dne. V Liptákovì se louèíme s roháèskou skupinou a vzájemnì si pøejeme hezké poèasí. To má být dle pøedpovìdi do støedy. Za okénkem jsou v ranním slunci vidìt do oranžova nasvícené Roháèe a o trochu pozdìji Tatry. Nikde ani mráèek. Nádhera. S hodinovým zpoždìním zastavujeme v Popradu. Pøesedáme na motorák do Tatranské Lomnice. Po osmé jsme na místì. Je krásný sluneèný den, jasno a fouká silný vítr. Nakupujeme pohledy a píšeme všem známým, jak je tu krásnì. Píší hlavnì holky, my s Pábou flirtujeme s místní drevomaèkou a pak pøidáváme Gregùrkovi do batohu párkilový kámen. Gregùrek je tak zabrán do psaní, že to vùbec nevnímá a dokonce dává Pábovi papír na zabalení kamene. Pába si kupuje èokoládovou housku, kousne do ní a hroznì se diví tomu, že je uvnitø èokoláda, prý si myslel… Moulíkovi cesta vlakem moc neprospìla a teï je z ní nìjaká nastydlá a kašle. Po napsání pohledù a vyèùrání kolem desáté koneènì vyrážíme do hor. Nejdøíve po zelené pod lanovkou na Štart. Hanka ztìžknutí batohu vùbec nezaregistrovala, a tak jí neustále øíkáme:

Do kopce se silnì otepluje, asi v pùlce svahu zastavujeme a odkládáme vrstvy. Hanka koneènì objevuje zabalený kámen. Nechce si ho ale nechat na památku a odhazuje ho do lesa. Snažíme se ji pøesvìdèit, že za všechno vlastnì mùže Barbucha, která si svùj batoh hlídala a my museli dát kámen jí místo Barbuše. Zato Barbucha, které jsme kámen nedali, na 100% ví, že ho tam má, a zaèíná ho hledat. Na Štartu zastavujeme na svaèinu. Pomalu se zaèínají tvoøit mraky. To se mi moc nelíbí, nebo odpoledne má být èásteèné zatmìní Slunce (Mìsícem a ne mraky).

Po svaèinì pokraèujeme po modré do doliny Kežmarskej Bielej vody. Cesta mírnì stoupá proslunìným lesem, všude je klid a nikde nikdo. Z rozcestí v dolinì pokraèujeme po žluté podél potoka až k Chatì pri Zelenom plese (1551). V pùl tøetí jsme u chaty. Už je témìø zataženo, slunce probleskuje jen chvílemi a je stále celé. Jdu se s Moulíkem zeptat na ubytování. Mají plno, ale mùžeme spát na povale za 55 Sk za noc. Stìhujeme se na poval a zabíráme místa. Kromì nás na pùdì bydlí ještì pár Polákù a Slovákù.

Slunce mezitím mizí za Pyšný štít. Pokoušíme se ho dobìhnout po cestì do Èervené doliny. Párkrát ho ještì celé zahlédneme, ale pøed ètvrtou mizí definitivnì. Vidíme dolù pod Tatry - tam je krásnì sluneèno, my jsme si vybrali špatnou pozorovatelnu. Jdeme až k Èervenému plesu. Je v nìm málo vody a spousta kamenných ostrùvkù. Poskakujeme po nich sem a tam a fotíme se. Dolù k chatì se vracíme stejnou cestou.

V nedìli ráno se budíme pøed sedmou, obloha je èistì modrá, po vèerejších mracích není ani památky. Vrcholky hor osvìtluje ranní sluníèko do oranžova. Chata je zatím ve stínu. Dnes nás èeká Jahòací štít (2229). Ke snídani si naše trojka dává rozmoèené vloèky a studený èaj. Na vaøení není èas, co kdyby se dnes zatáhlo stejnì jako vèera, to bychom z výletu moc nemìli. Odchod je stanoven na osmou. Za minutu osm zaèíná Pába vaøit èaj. Èekáme asi pùl hodiny, zaèíná nám být zima a Pábovic snídanì se stále nechýlí ke konci. O pùl deváté vyrážíme s Moulíkem a bráchou napøed. Cesta vede do prudkého kopce, ale jde se nám krásnì - oproti vèerejšku neseme totiž jen tatranky, pití, foáky a hùlky. Po pár minutách pøicházíme na sluníèko. Za Èerveným plesem se svah zmíròuje a cesta vede vìtšinou po snìhových polích. Letos tu napadlo spoustu snìhu už v záøí, bìhem posledních teplých dní ho však hodnì odtálo. Po snìhu vystupujeme na høeben mezi Kolovým a Jahòacím štítem a dál pokraèujeme podél høebene k vrcholu. Pìt minut pøed desátou stojíme nahoøe a pouštíme se do vrcholových tatranek. Svítí sluníèko, nikde ani mráèek.

Z vrcholu je nádherný rozhled. Naproti na severu nepøístupné a lákající Belianske Tatry, pod nimi Belianska kopa, kterou jsme pøejmenovali na Hrocha, na jihu štíty kolem Lomnièáku a na západì záplava tatranských štítù a v dálce Roháèe, Babí hora a Pilsko. Z legrace koukáme teleobjektivem na Bystrou, nezahlédneme-li tam Pedrovce. Èas od èasu také mrkneme dolù, jestli se už vynoøily holky s Pábou. Kolem pùl jedenácté se koneènì objevují, budou tu tak za hodinu. V jedenáct dostáváme hlad a taky se do nás dává zima. Zaèínáme sestupovat a vyhlížíme, kde se objeví Pábovci. Už jsou vidìt, Pába právì stojí na okraji stìny, vyklání se pøes okraj a hledá nìjakou svoji novou zkratku èi co. Nakonec se ale vrací na ztracenou žlutou. Sjíždíme po snìhových polích a opalujeme se u Belasého plesa.

V jednu jsme zpìt u chaty. Poláci z pùdy odešli, a tak se s Moulíkem stìhujeme do kouta mezi ležení Páby s Barbuchou a Martina s Gregùrkem. Po obìdì se vydáváme na odpolední výlet do Kopského sedla (1750). Opìt ve tøech, nebo zbylá èást výpravy se ještì nevrátila. Cesta vede kosodøívím do mírného kopce. Kopské sedlo leží na samém okraji Belianských Tater a je z nìj krásný rozhled. Velmi se mi líbí cesta vedoucí ze Zadných Meïodol úboèím Belianek do sedla. Jestlipak si ji nìkdy projdeme? V pìt jsme zpátky u chaty a zaèínáme vaøit. Opìt polévku, rýži s omáèkou a èaj.

Pondìlní ráno je mrazivé, ale obloha je èistá bez mrakù. Jitku bolí v krku a má rýmu, a tak se léèí Pábovými odhánìèi chøipky známými z TV reklam. Po snídani, pár minut po pùl deváté, odcházíme po èervené na Svišovku. Cesta nejdøíve vede do mírného kopce, ale pak se prudce zvedá a v ostrých serpentinách stoupá do sedla pod Svišovkou. Výprava se trhá. V èele je Martin, chvíli za ním Barbucha, pár minut za nimi já s Moulíkem a dalších pár minut za námi Gregùrek s Pábou. Batohy necháváme v sedle a na vrchol Velké Svišovky (2037) jdeme jen s foáky a tatrankami, je to ovšem jen kousíèek.

Po svaèinì a spoleèném fotu v sedle zaèínáme sestupovat smìrem ke Skalnatému plesu. Pomalu se zaèínají tvoøit mraky. Není to ovšem fronta, jen teplý vlhký vzduch vyfouknutý vzhùru, který se ochlazený sráží na mrak. Obìdváme u Skalnatého plesa. Všude je spousta lidí, které sem vyvezla lanovka, a všelijakých podivných staveb. Kdosi se tu pokoušel a pokouší pøedìlat hory na zábavní park pro lid. Už abychom byli pryè. Pokraèujeme mírnì z kopce po Tatranské magistrále. V zákrutu cesty na Lomnické vyhlídce se vysoko nad námi v Malé studené dolinì objevuje cíl naší dnešní cesty - Téryho chata. Opouštíme magistrálu a zaèínáme stoupat po zelené dolinou. Míjíme Zamkovského chatu, les postupnì pøechází do kosodøeviny a nakonec mizí i ta. Po snìhu a kamení vystupujeme na skalní terasu k Téryho chatì (2015).

Chatár nás ubytovává ve dvou noclehárnách, mì s Moulíkem v jedné a zbytek v druhé. Chata je velmi pìkná, nocleh stojí pro Slováky a Èechy 150 Sk/noc, ostatní platí asi dvojnásobek. Kromì nás jsou v chatì už jen samí neèeskoslovenští cizinci. Veškeré zásoby a zaøízení do chaty vynášejí nosièi a elektøina se tu vyrábí v malé vodní elektrárnì na výtoku z nejvìtšího plesa. Za 20 Sk/os. nás chatár pouští do horolezecké kuchynì s plynovým sporákem. Kuchyò máme jen pro sebe a na dva dny se stává naší spoleèenskou místností. K veèeøi máme polévku a tìstoviny (minutové prstýnky) s keèupovitou omáèkou. Pábovci vytahují krabici osmiminutových špaget (+ 15 minut odležet), pøemýšlím, jak by je asi vaøili venku na Varu, dva tisíce metrù nad moøem. To sice není žádná velká výška, ale voda se tu vaøí o pár stupòù døíve, a tak je tøeba vše vaøit asi o polovinu déle než jsme zvyklí z domova. Samozøejmì kromì èaje. Èaj jsme si navíc vzali granulovaný, k jehož výrobì staèí teplá voda. Ušetøí se tím spoustu plynu i èasu. Druhá skupina nám náš syntetický èaj tiše závidí. Po veèeøi máme v kuchyni první èernou hodinku, neb tu nesvítí svìtlo. Všechno je ponoøeno do tmy, jen hluboko pod námi svítí svìtla Popradu a dalších podtatranských vsí a nad námi hvìzdy.

Úterní ráno je opìt jasné a mrazivé. Fouká silný vítr. Po snídani se zatahuje, mraky visí na vrcholcích hor, slunce probleskuje jen chvílemi. Vydáváme se na výlet do sedla Sedielko (2372). Jdeme vìtšinou po snìhu, cesta nám trvá asi hodinu a pùl. Závìreèný výstup do Sedielka vede strmým zasnìženým kuloárem. Sníh je naštìstí mìkký a dá se v nìm stoupat. Nahoøe je silná vichøice a chvílemi se ocitáme uvnitø mraku tvoøícího se okolo sousedních vrcholù. Zaèínáme sestupovat. Pohled ze sedla dolù pøipomíná pohled z vršku skokanského mùstku. V dolní èásti svahu zkouší Pába lyžovat po botách a ono to hezky jede. Za chvíli už lyžujeme všichni. A Pába zkouší opìt nìco nového - jízdu po bøiše. Martin to zkouší po nìm a plní si pøitom tepláky studeným mokrým snìhem.

“Proè?” ptá se pøekvapenì Barbucha.

Skáèeme po balvanech mezi plesy a hledáme nejlepší cestu na vrchol. Podle jeho tvaru mu dáváme jméno Prdelka (2216). Zde je Prdelka zcela bezvýznamným a snadno pøehlédnutelným vrcholem, kdyby se ovšem pøestìhovala napøíklad do Èech, byla by rázem slavná, stala by se z ní vyhledávaná velehora a kde co by se po ní jmenovalo. Z Prdelky je hezky vidìt do Baranieho sedla, z naší strany minimálnì stejnì dostupného, jako bylo ráno Sedielko. Z Baranieho sedla vede zkratka Ve¾kou zmrzlou dolinou k Chatì pri Zelenom plese. Obcházíme dolinou pod Snehový a ¼adový štít. Z vrtulníku si nás prohlíží horská služba, která pøiletìla pro mrtvé Nìmce. Zaèínáme opìt lyžovat. Jezdí to bájeènì. Skupinka Nìmcù to zkouší po nás, ale moc jim to nejde. Pomalu se vracíme k chatì. Moulík sjíždí po svahu k plesu a moc nechybí a lyžovaèka mohla skonèit koupelí.

K veèeøi si opìt vaøíme polévku a tìstoviny s omáèkou ve stylu keèupu. A taky èaj. Po poradì nad mapou rozhodujeme, že se zítra pùjdeme osprchovat na Chatu pri Zelenom plese. Pøes Sedielko, Zadnou Javorovou dolinu, Meïodolskou dolinu a pøes Kopské sedlo. Veèer si k nám pøisedá Libor, horolezec z Dìèína, a zaèíná další èerná hodinka s horolezeckými i nehorolezeckými pøíhodami z Kavkazu i odjinud. A hluboko dole opìt svítí Poprad, Pábou pøezdívaný Smogovec. Po desáté se jdeme na chvíli podívat ven na hvìzdy a pak rychle mizíme do tepla svých spacákù.

Do Sedielka jdeme stejnou cestou jako vèera. S tím rozdílem, že dnes je každý o nìjakých patnáct dvacet kilo tìžší. Na vrcholcích hor se opìt tvoøí mraky a fouká studený vítr. Slunce vykukuje jen chvílemi. V polovinì prudkého kuloáru pod Sedielkem usuzuje Pába, že je mu teplo, a že by si zpotil triko. Zastavuje, sundává batoh a zaèíná vybalovat a pøevlékat se. Je to zajímavý pohled. V Sedielku je zima a vichøice. Zaèínáme rychle sestupovat do doliny. Zpoèátku s prudkého kopce a v suti, což není moc pøíjemné. Asi po hodinì sestupu pøicházíme do pásma kosodøíví a kopec se výraznì zmíròuje. Gregùrek má defekt - zvrknutou nohu. Chvílemi kulhá, ale pak se zase rozchází.

V dolinì, v závìtøí na sluníèku, je pøíjemnì. Za námi dolinu uzavírá mohutná stìna Javorových veží. Vpravo pøed námi se zaèínají objevovat Belianky. Pøicházíme do lesa. Vypadá to tu nádhernì. Lišejníkem obalené smrky, mechem obrostlé balvany, jiskøící potok Javorinka a okolo samé hory a sluníèko. Spodní èást hor je díky smrkùm a kosodøíví zelená, sem tam s barevným listnáèem, støední partie hor vybarvuje suchá tráva okrovì a vrchní, nepøístupnì se tváøící vrcholy, vybarvují skály a sníh do èerno-bíla. A pøes vrcholy štítù se valí temné mraky.

Pøicházíme na rozbahnìnou døevaøskou cestu. Všude okolo se tìží døevo. Pøi pohledu na tu spouš èlovìka napadne, jestli se to s tou ochranou hor pøed turisty nepøehání. Takhle zøídit by se to tu turistùm i pøi šlapání mimo cesty urèitì nepodaøilo. Koneènì nacházíme hledanou zkratku. Dokonce je vyznaèená, zpoèátku nìjakou zelenou protoznaèkou a dál pak zamalovanou zelenou. Znaèku zøejmì staèili zrušit tak rychle, že se nedostala ani do jedné z našich ètyø map vydaných v posledních pìtadvaceti letech. Barbucha už to nemùže vydržet, shazuje batoh a rychle nìco baïáluje. Za pár minut pøicházíme k Meïodolskému potoku na meïodolskou modrou. Jsou skoro dvì hodiny a nìkterým èlenùm zájezdu zaèíná docházet palivo, je nejvyšší èas se naobìdvat. Na cestì je pomìrnì provoz. Nejprve profrèí koòmi tažený žebøiòák a hned za ním traktor táhnoucí klády. Chvíli to vypadá, že nás kládami smete, ale nakonec hladce projíždí.

Stoupáme Meïodoly vzhùru po modré. Cesta spolu s potokem prochází nádhernou úzkou soutìskou mezi skalami. Po dvou kilometrech opouštíme traktoristickou cestu a zaèínáme stoupat po loukách na úboèí Belianek. Cesta se stále plynule vine vzhùru svahem. Dvakrát musíme pøekonávat zbytky lavin, které už tu stihly spadnout. Pøed ètvrtou jsme v Kopském sedle. Pába pøibíhá v tílku a trenkách a køièí na Barbuchu:

Pába svléká ještì trièko a jde na vìc. Barbucha si opylování, na kterém se s Pábou domluvila, na poslední chvíli rozmýšlí a utíká. A Pába vychládá.

Ráno nás budí bubnování deštì. Venku je vichøice, silnì prší a celé údolí je v mraku èi v mlze. Domlouváme ústup do Slovenského ráje. Poèasí se však vùbec nelepší, a tak domlouváme ústup až do Prahy. Zaèínáme baïálovat jídlo na další dny. Pábovci množství jídla na plánovaných devìt dní moc neodhadli a k baïálování už vlastnì nic nemají. Barbucha si zašila díru na èerných teplákách, ze které pøedtím svùdnì svítily bílé kalhotky, a teï ukazuje výsledek své práce Martinovi, který sedí proti ní:

Po jedenácté odcházíme z chaty. Dolù po žluté ke Kežmarským Ž¾abùm. Stále prší. Sotva dojdeme na silnici, pøijíždí autobus do Tatranské Lomnice. Za deset minut už jsme na nádraží a za další pùlhodinu v Popradu. S Jitkou jdeme do mìsta koupit novou mapu Tater. Tedy já jdu, Jitka za mnou bìží. Ostatní mezitím na nádraží baïálují co se dá. V 15:46 nasedáme do rychlíku smìr Liptákov. Jdeme do tamní Liptovské izby na halušky. S Jitkou jsme proti ostatním, kteøí se silnì nabaïálovali, ve výhodì, a tak si dáváme tøi chody. Ostatní se svíjejí v køeèích hned po prvním. Po výborných haluškách, pivu a podmáslí se vracíme na nádraží. Ve 20:33 nám jede vlak do Prahy.

“Nemám, tam nemùže být, protože ji tam nikdy nedávám.” A dál hledá na místech možných i nemožných a propadá do stále hlubší deprese. Po prohledání všech skulin, batohù a bot se nakonec dívá radìji i do pøední kapsièky - a penìženka je na svìtì. Asi mu ji tam dali zlomyslní Ukrajinci. Dál už cesta probíhá hladce. Jízdenku, která bude platit až za tøi dny, nám prùvodèí bez problémù pøepisuje. V Kolínì nás opouští Barbucha s Gregorem. V šest ráno jsme v Libni, èímž naše letošní výprava do Vysokých Tater definitivnì konèí.