Za cíl tradièní velikonoèní výpravy jsme si letos vybrali Rychlebské hory. Z Ramzové pøes Smrk, Špièák, Koníèka a Borùvkovou horu do Javorníku (Starého Barbuchova).

Startujeme v pátek 5.dubna v 16:13 místního letního èasu z pražského hlavního nádraží. Zatím je nás sedm - já, Martin, Pába, Tomáš s Martou a Pavlíèek s Petrou. Petra, kterou pøivedl Pavlíèek, s námi ještì nikdy nebyla a tak má zatím dobrou náladu a vesele si prozpìvuje. Zatím proto, že, jak se pozdìji ukáže, vùbec netuší, co takový zimní pøechod obnáší. Rychlík Beèva je podle oèekávání nacpaný k prasknutí, a tak se usidlujeme na plošinì u dveøí. Pojedeme asi tøi hodiny, to se dá vydržet. Po necelé hodince zastavuje vlak v Kolínì a dovnitø se hrne Barbucha s ostøíhaným Gregùrkem a se dvìma krásnými, mašlemi pøevázanými krabicemi. V krabicích se skrývají dvì sladké jízdenky, jedna vìtší do Jeseníkù, druhá menší zpáteèní z Jeseníkù a obì pro mne k narozeninám. Moc se povedly, a tak je obì spoleènì projíždíme už cestou tam. Do Jeseníkù proto, že pracovní název pøechodu byl Jeseníky.

Kolem pùl dvanácté je èást výpravy nìkde v okolí vrcholu Smrku (1125) a zaèínáme obìdvat. Místní Smrk je skoro stejnì placatý a jen o metr vyšší než jeho jizerský jmenovec. A jak každý jistì uzná, najít vrcholky Smrkù mezi smrèky je vìc prakticky nemožná. Pouštím se do první vrcholové tatranky od Dana s nálepkou 1. Smrk 1125. Zhruba hodinu po nás se objevují Pavlíèek, Petra a Hanka.

Bìžíme Hance naproti, uvítat ji, ale Hanka se nás bojí, netuší co se dìje. Rychle odhazuje krosnu, bleskovì odepíná lyže a dává se na útìk. Její odchycení je však otázkou nìkolika vteøin, a pak Hanku na usmíøenou tlaèíme na lyžích smìrem k vrcholu. Koneènì jsme všichni.

Sníh je tìžký a mokrý, hranièní prùsek úzký a manévrování a brzdìní na lyžích nesnadné. O èetné pády není nouze. V padání vyniká zejména snìžný Gregor. Pøi dopadu jí navíc ještì vždycky pøeletí krosna pøes hlavu a zarazí ji hloubìji do snìhu. Bere to však s humorem. To je základ úspìchu. Nejhorší je totiž smrt z vyplašení.

Zdá se mi, že moje bomba od Varu vypadá nìjak divnì. Trochu se mi ji podaøilo doma pøelít a bomba se mi cestou trochu protáhla a vyhøezlo jí dno. První litr vody se na Varu vaøí snad za minutu. Z hoøáku totiž nevychází plyn, ale støíká z nìj rovnou kapalný propan-butan a celý ešus je v plamenech. K veèeøi si s bráchou vaøíme bramborovou kaši z prášku s cibulí a šunkovým salámem a èínskou rychlou polévku. Kaše se nevaøí a polévka se vaøí jen asi dvì minuty, a tak je spotøeba plynu minimální. Nakonec ještì vaøíme kafe a èaj. Marta vaøí s Tomášem a Pába s Hankou a s Pavlou. Se setmìním zalézáme do spacákù. Èeká nás jedenáctihodinový posilující a regeneraèní spánek.

V nedìli ráno se probouzíme do mrazivého jitra. Sníh okolo stanù, který se veèer boøil nejménì ke kolenùm a byl strašnì mokrý, je teï tvrdý jako beton. Díky tomu je balení i vaøení daleko pøíjemnìjší, než bylo veèer. Pøed devátou už na nás krásnì svítí sluníèko a zaèíná být zase teplo. Odcházíme po èervené smìrem na Borùvkový vrch a Roveò. Zpoèátku vede cesta lesem dolù s kopce. V závislosti na strmosti kopce jdeme chvíli pìšky a chvíli zase køižujeme na bìžkách po lese. Pøed Rovní pøichází krásný sjezd po zmrzlé zasnìžené louce.

Zdálky pozorujeme sjíždìjícího snìžného Gregora, dostává smyk, vrávorá, padá k zemi, pøistává na zledovatìlém tvrdém snìhu. Za pár desetin vteøiny se už údolím rozléhá mohutné dunìní. Ještì že tu nikde nejsou nazrálé laviny. To bychom museli zavést lavinového Gregora. Tentokrát byl dopad o nìco tvrdší než obvykle. Gregùrek se pomalu zvedá a na další úsek zmrzlého snìhu si radìji sundavá lyže a pokraèuje pìšky. Na svahu po ní zùstává úctyhodný kráter.

Po obìdì a Gregùrkových výborných domácích klobásách coby mouèníku, zaèínáme stoupat na vrch Koníèek (850). Cesta vede hranièním prùsekem po strmém svahu. Na sluncem zalitém svahu je sníh mìkký a lepivý. Daøí se mi stoupat s nenamazanými lyžemi pøímo vzhùru po spádnici. Nìkdo má namazáno klistrem, ten stoupá taky dobøe. Ovšem lyže po nìm vypadají jako natøené asfaltem. A kdo se k nim jednou pøilepí, již se nikdy neodlepí.

Vrchol Koníèku je nádherný. Øídký smíšený les s bøízami a borovicemi, neporušený bìlouèký jiskøící sníh, až kýèovitì modrá obloha a samozøejmì sluníèko. Je hezky teplo, bezvìtøí. Prostì krásná nedìlní pohoda. Ještì asi kilometr pokraèujeme po modré a pak jdeme další zkratkou lesem k hranici, a pak dál po hranici pøes Èedièový vrch na Borùvkovou horu. Hranièní prùsek vede neustále støídavì nahoru dolù a místy není na první pohled jasné, kam vlastnì hranice pokraèuje. Tradièní polské žlutoèervené cedule se tu vyskytují velice zøídka a èeské ještì øidèeji. Kolem páté jsme na rozcestí, tìsnì pod vrcholem Borùvkové hory. Odtud se vydáváme po èervené znaèce mírnì dolù smìrem do vnitrozemí. Chceme spát u pramene, který je v mapì nakreslen poblíž Vysokého (691).

Po krkolomném lesním sjezdu rozbøedlým snìhem jsme koneènì u pramene. Pramen je hned u cesty, øádnì oznaèený, vyèištìný, ovšem bez vody. Výprava zaèíná sestupovat smìrem k chatièce, která je vidìt pod námi v lese. Mì chatka moc neláká a tak pokraèuji k Vysokému, ten je o nìjakých dvìstì metrù dál po èervené. Pøede mnou se objevují dvì skály a mezi nimi krásné plácky na stany s výhledem na sever do nížiny a na východ. Vracím se k chatce, kde ostatní mezitím našli funkèní pramen a zaèali si odkládat. Zaèínám líèit výhody spaní na Vysokém a nevýhody spaní u chatky. Pøesvìdèování dopadlo úspìšnì, a tak se na poslední chvíli stìhujeme na Vysoký.

Vysoký tvoøí dva skalnaté suky, mezi nimiž je asi padesátimetrová plošinka, jako stvoøená k postavení stanù. Èást plošinky je ještì pod snìhem, èást už bez snìhu. Já s Martinem a B. a Pába s Gregùrkem si pro své stany vybíráme mírnì vlhkou trávu, Marta s Tomášem sníh. Je krásný jarní podveèer, sluníèko se pomalu chystá zapadnout. Ráno by nám mìlo svítit na stany. K veèeøi si dneska s bráchou vaøíme rýži se sojovým masem, cibulí a keèupem. A taky polévku a èaje. Po setmìní se jdeme podívat na menší skálu s výhledem k severu. V nížinì, hluboko pod námi, svítí naše i polské vesnice, na tmavnoucím nebi, vysoko nad námi, se objevují první spoleèné hvìzdy. Nádhera. Kolem deváté se zakuklujeme do spacákù a pomalu usínáme.

V pondìlí ráno se probouzím kolem šesté. Je jasno, bezvìtøí, bude zase hezky. Chtìl jsem se jít podívat na vršek menší skály na východ slunce, ale slunce vstalo o pár minut døíve než já. Teï je, celé rudé, kousek nad obzorem nad Javorníkem. Je krásné ráno, všude ticho, klid, jen chvílemi je z dálky, ze vsi pod námi, slabì slyšet štìkání psa.

Za výprask nás holky odmìòují sladkou placièkou vlastní výroby. Ještì zbývá Marta. Volíme s Pábou stejnou taktiku. Tomáš si ovšem Martu drží, což má za následek trhlinku v jejich stanu. Po hodování a snídani zdoláváme druhý vrchol Vysokého a pak už se jen v klidu sluníme.

Do Javorníku je to odsud jen kousek, s nadmoøskou výškou ovšem zaèíná rychle ubývat i sníh. Poèátek sestupu je navíc z prudkého kopce, takže na lyžování to dneska moc nevypadá. V údolí v lese vede cesta po opuštìné silnici. Bìžkujeme po krajnici, po snìhové bariéøe od pluhu. Níž v údolí, kde už konèí les, si musíme na polích hledat pruhy snìhu a obèas to nejde jinak, než pøejít na lyžích i pár metrù po hlínì.

Vyplašení vesnièané vybíhají od svých televizorù a nechápavì pozorují, co se to dìje. Pøes jejich pole se zbytkem snìhu v jedné hlubší brázdì právì pøechází polární výprava. Naštìstí jsou z toho tak vedle, že nekladou žádný odpor. V Komáøí dolince je snìhu už tak málo, že už tam vlastnì žádný sníh není. Naštìstí tam nejsou ani ti komáøi. Definitivnì balíme lyže a pøezouváme si boty. Gregùrek a já máme jako pøezùvky snìhule, ostatní mají pohorky. Snìhule byly skvìlé hlavnì ráno a veèer pøi postávání okolo stanù. V noci se pak vnitøní botièka dala použít i ve spacáku. Pøi pøezouvání a pøevlíkání padají za obì našim mlsným jazykùm zbývající, pracnì donesené a zatím neobjevené, pamlsky.