Po èervnovém pádlovacím týdnu na Lužnici se nám zachtìlo sjet si letos také nìjakou tekoucí vodu. Volba padla na Vltavu z Vyššího Brodu do Boršova.

Ètvrteèní ráno nás v lodìnici uvítalo deštìm, který nás mìl dle pøedpovìdi provázet po vìtšinu plavby. Vyjíždìli jsme v sestavì Pedro s Miladou, Martin s Ladou, Ondra s Vlaïkou, Radka s Veronikou, Ljuba s Helgou a já s Katkou Chmelovou. Holky mìly tedy 2/3 vìtšinu.

Po zbìsilé jízdì autobusem, ve kterém se nesmìlo svaèit, a kterou jsme, až na Radku, ve zdraví pøežili, jsme kolem jedné hodiny dojeli pod hráz Lipno II ve Vyšším Brodì. Pøíroda k nám byla milosrdná - asi na pùl hodiny pøestalo pršet. To nám staèilo na pohodlné pøevléknutí se, naložení lodí a vyplutí. Vody bylo hodnì - té v mracích i té v øece.

Pár minut po vyplutí se d隝 opìt spustil. Pøekonali jsme stupeò ve Vyšším Brodì a za chvilku pøišel herbertovský jez. Ten jsme pøetahovali po šikovné døevìné skluzavce pro lodì. Pod jezem jsme si procvièili zruènost na zhruba stometrovém peøejnatém úseku s velkými balvany. Všichni ho projeli úspìšnì. V peøejích mìli výhodu Martin s Ladou a Radka s Veronikou na uzavøených Metujích. Do Tuèòákù a do Vyder v peøejích dost cákalo. Radka s Veronikou mìly navíc plavbu zpestøenou o vleènou loï pro Tomáše, který mìl pøijet v pátek veèer.

Jak se blížil Rožmberk, tak pomalu pøestávalo pršet a zaèínalo lejt. Rožmberský jez nìkdo sjíždìl a nìkdo pøenášel. To už jsme byli zcela promoklí a po chvíli stání u jezu se do nás dala navíc zima. Tu jsme se pokoušeli zahnat pádlováním do kempu asi kilometr pod jezem. Po dvou hodinách plavby jsme promoklí zakotvili v témìø opuštìném kempu. Okamžitì jsme obsadili pøístøešek u zavøeného kiosku. Zaèalo pøevlékání, ždímání a vaøení.

Úkryt pod støechou jsme opouštìli jen v nejnutnìjších pøípadech. Nevyhnali nás ani Ondra a Ljuba s Helgou, kteøí se o to pokoušeli svými lihovými vaøièi. Rozbahnìná louka a vytrvalý d隝 ke stavbì stanù vùbec nelákaly. Zaèali jsme si rozestýlat pod støechou. Výjimku tvoøil Pedro, který v gumovkách a v pláštìnce vyrazil stavìt stan. Po chvíli hledání nejlepšího místa koneènì našel celkem mìlkou louži a zaèal budovat. Pohostinnosti støechy nevyužila také Radka, která chtìla vyzkoušet svoji novou Gemmu. Narozdíl od Pedra si však stan postavila v suchu a teprve pak ho šla namoèit.

Veèer šla èást výpravy do hospody, zbytek dal pøednost seznamovacímu veèírku v teple a v suchu svých spacákù. Pomalu se setmìlo a veselé historky vystøídalo šumìní øeky a buchot kapek. Usínali jsme s pøáním, aby zítra bylo líp.

Ráno nás však opìt uvítal d隝. Drobný, hustý, vytrvalý. Jet èi nejet? Jedenáctá prý rozhodne. Jedenáctá odbyla a d隝 se vùbec netváøil, že by chtìl nìkdy pøestat. Padlo rozhodnutí, že se podíváme na hrad a kolem druhé vyplujeme. V plánu bylo dojet do Èeského Krumlova (22 km). Za vysokého stavu vody otázka tøí hodin.

Po prohlídce hradu a doplnìní zásob v podhradí jsme po druhé hodinì vypluli do deštì. Øeka nás rychle unášela, pádlovali jsme jen pro zahøátí. Trošku hrábnout se muselo jen nad jezem ve Vìtøním. Projeli jsme tamní šlajsnou a za chvíli už nás vítal krumlovský kemp. Správce kempu nás vítal upozornìním, že se v kempu krade. A opravdu se kradlo. Vedle nás spící pøírodovìdci postrádali ráno èást svých vìcí. Naše vìci se zlodìjùm naštìstí nezalíbily. Skoro jsme si ani nevšimli, že pøestalo pršet. Po 50 hodinách.

Po veèeøi následovala vycházka do Krumlova s cílem najít Pedra, který nás èekal v hospodì “U mìsta Vídnì”. V Krumlovì se však natáèel nìjaký film, všude byl zmatek a uzavírky, a tak jsme Pedra ani hledanou hospodu nenašli. Nakonec jsme skonèili v hospodì kousek od kempu.

V sobotu ráno vykouknu ze stanu a venku je modrá obloha a skrz pøízemní mlhu nesmìle probleskuje vycházející slunce. Bude hezky. Vzbudil jsem Katku, aby se taky podívala na sluníèko. Nemìla z toho ale vùbec radost a tváøila se, že ještì spí, a že nechce vidìt ani sluníèko ani mì. Tak jsem šel radši pro mléko a pro jogurty.

Kolem osmé zvítìzilo sluníèko nad mlhou a Katka se zaèala usmívat a vaøit pudink. Èokoládový. Po snídani následoval okamžitý odchod na prohlídku mìsta a hradu. Pøi prohlídce jsme vyplnili anketu o tom, jak jsme pøijeli do mìsta (lodí), jak se nám líbilo v nìjakém noèním podniku (asi bordel - nevíme), a kdy jsme se narodili (nìkdo to zatajil). Navštívili jsme vìznìné medvìdy, zatím marnì èekající, až si jich všimnou nìjací zelení, okoukli si jezy a vrátili se do kempu, kde Pedro ve volných chvílích ucpával díry v lodích.

Vypluli jsme po obìdì. První jez pod zastøešeným mostem jsme pøetahovali vlevo pøes korunu, druhý jsme sjeli pøímo a tøetí nový jsme sjeli šlajsnou. Zastavili jsme u jezu pod Jelení lávkou. Radka s Tomášem a Martin s Ladou v Metujích jez šlajsnou sjeli a pod ním cvièili. Ostatní buï pøenášeli, nebo vykládali lodì, aby si šlajsnu s prázdnou lodí projeli. Problémem byla asi metr vysoká bouda pod šlajsnou.

S Katkou jsme se rozhodli, že se vykoupeme. Vyložili jsme loï (málem jsem nevyndal Pedrùv úøední rýèek), svlékli co se dalo a vyjeli. Bylo celkem jasné, že i když se necvakneme, tak se urèitì potopíme. Loï se rozjela šlajsnou a vzápìtí prudce zastavila nárazem do boudy. Katka zmizela pod vodou a já se zastavil až o šprajc pøed sebou. Loï se zpola naplnila vodou. Na druhé boudì jsme se s lodí plnou vody cvakli.

Pod šlajsnou bylo asi po prsa vody a pomìrnì silný proud. Pøevrácenou loï jsme dotáhli ke zdi, kde je vody asi po pás a stále silný proud. Lezli jsme po zdi jako horolezci a popotahovali loï za sebou. Na pomoc nám pøijel Tomáš, který chtìl loï vytáhnout do klidnìjší vody. Ale loï nechtìla. Nakonec se nám ji podaøilo s Katkou vylít tam kde byla, nasednout do ní a odjet. Dav, který se mezitím shromáždil na mostì, se zklamanì rozcházel.

Když jsme naložili lodì a chystali se odplout, pøibìhly k nám nìjaké holky (asi Nìmky). Z jejich sdìlení jsme pochopili, že pøed námi je nìco v nepoøádku. Po pár desítkách metrù bylo jasno. Pod dalším mostem byla øeka kompletnì pøehrazená lešením. A nìjací borci na nìj namotali loï - asi usnuli. Pøenesli jsme lodì a pokraèovali dál.

Naveèer jsme vyrazili do hospody. Jen Katku se nepodaøilo vylákat. Na výèitku “To mì tady necháš samotnou?” dostala odpovìï “To mì necháš jít do hospody samotného?”. Sama ale nezùstala, protože Miladì se také nechtìlo. V hospùdce - útulné chaloupce asi 2 km proti proudu Køemže jsme byli jedinými hosty. Pojedli jsme, popili a Pedro nás pøekvapil novou historkou o jistém nejmenovaném A.K. Jak se jmenovaný nejmenovaný pomstil odboráøùm tím, že jim pøedèasnì podpálil jejich veletáborák.

Nedìlní ráno nás vítalo zataženou oblohou. Pedro po ránu vysbíral houby na pravém bøehu Vltavy, a tak jsme si s Katkou a Veronikou vybrali pro houbaøení levý bøeh smìrem ke keltskému hradišti. Zpoèátku houbaøení vypadalo úplnì jako obvykle. Já objevil jen pár prašivek a holky v pìtiminutových intervalech vykøikovaly “Mám!” a rýpaly ze zemì nìjakou zuboženou babku. Najednou jsem však objevil asi deset babek naráz a pak zaèaly doslova žnì. Hustota hub byla asi 1 až 5 ks/m2. Bìhem pár minut jsme naplnili igelitku babkami, høiby a Veronika našla dokonce i lišky, o kterých jsem se domníval, že dávno vyhynuly. Pak už jsme babky ignorovali a sbírali jen høiby. Nakonec jsme museli vyhlásit pøísný zákaz sbìru jakýchkoliv hub. Èást hub skonèila v míchanici, èást v Katèinì sudu.

Po desáté se ukázalo sluníèko a my zaèali postupnì odplouvat. První Pedro. Pak Veronika. Ta nasedla do lodi, zahodila pádlo a zaèala køièet “Pomóc!”. Další vyjeli brácha s Ladou (ti Veroniku zachránili), chvíli po nich já s Katkou a pak ostatní. Èasu bylo dost, a tak jsme s Katkou jezdili zkratkami. Pod Dívèím Kamenem se totiž z Vltavy obèas oddìlí potùèek nìkam do rákosí a døíve èi pozdìji se zase vrátí zpìt. Obèas skrz kanalizaèní trubku. U té skonèila naše první odboèka.

Nenechali jsme se však odradit. Další odboèka byla úspìšnìjší. Po pár desítkách metrù jsme skonèili ve velikém keøi. Se vzpomínkou na náš oblíbený film Africká královna jsme se zaèali probíjet skrz. Já loï støídavì tlaèil a táhnul a Katka odhrnovala vìtve. Už byl vidìt konec houští, když Katka najednou nìco vykøikla. Objevil se pøed ní napøíè padlý strom asi 30 cm nad vodou. Dalo to práci, ale nakonec jsme pod ním loï procpali a cesta do hlavního øeèištì byla volná.

Po svaèinì a cvièení na stupni zbýval už jen kousek k boršovskému jezu nebo spíš pøehradì s kaskádami jak na Køižíkovì fontánì. Samozøejmì jsme pøenášeli. O trochu níž, pod železnièním mostem naše putování skonèilo.

Po další zbìsilé jízdì autobusem, kdy protijedoucí øidièi radìji dobrovolnì odstavovali svá auta na pole, jsme kolem páté ve zdraví zakotvili v naší chuchelské lodìnici. AHOJ!