Loni už na Šumavì Pavel avízoval výpravu na Oravu, naplánovanou na velikonoce. Letos neavízoval nic, tak jsem hned po návratu vytáhnul ze skøínì hromádku slovenských map a vybral dvì pohoøí, kde jsem ještì nebyl a která se mi zamlouvala. Ve støedu jsem pak obì mapy pøedhodil Pavlovi s Martinem a zaútoèil na nì dotazem, kam chtìjí jet radši. Zvítìzila Ve¾ká Fatra.

První ohlasy naznaèovaly, že pojede kdekdo a po horách bude dusat banda nejménì patnácti lidí. Pak se ale pøihlášení zaèali jeden po druhém pod nejrùznìjšími záminkami vymlouvat, až nás zbylo sedm. Z toho pouze Pepa a Marta už s námi na podobné akci byli a vìdìl jsem, že se na nì mùžu spolehnout. Dalšími úèastníky byl Michal Šorel (zvaný Šuri), Pavel Truhláø, kterého kupodivu neodradila lekce, již mu uštìdøila zimní pøíroda na Šumavì, a koneènì Hanka s Pavlou, dvì prvaèky, které se pøedtím objevily pouze asi dvakrát ve støedu na turisáku. Hbitì jsem jim nabídl místa ve svém stanu, poté co jsem je ujistil, že jejich stan je do hor urèitì nevhodný. Marta dostala na starost Pavla T. a Pepa stanoval s Michalem.

Pedro nás (zvláštì holky) zásoboval povzbuzujícími výroky, jako že to urèitì nepøežijeme, a pokud náhodou ano, tak poøádnì vytrestaný. Jeho slova dostala nepøíjemnou pøíchu, když pod lavinou v Západních Tatrách zahynul bývalý federální ministr životního prostøedí Vavroušek. Zakoupili jsme tedy alespoò nové mapy, na nichž jsou zakreslené lavinové svahy.

Týden pøed velikonocemi jsme znejistìli podruhé, když jarní poèasí sbalilo kufry a odcestovalo kamsi do Støedomoøí. Televize hlásila vytrvalé snìžení od východu a do Èech se vrátila zima. Pøemýšleli jsme, jestli si do nadmoøských výšek odpovídajících Krkonošùm nemáme vzít radìji bìžky, ale ukázalo se, že nìkteøí z nás je nemají v Praze. Pùvodní plán byl tedy zachován.

V pátek 14. dubna veèer jsme se sešli na hlavním nádraží a zaujmuli rezervovaná místa v rychlíku slyšícím na jméno Hron. Bylo nás jen pìt, protože Pepa se Šurim mìli pøistoupit až v Pardubicích, ale osvìdèený trik se sundanými pohorkami a nohami nataženými na protìjší sedadlo zajistil, že se do našeho kupé nikdo necpal. Když se dal vlak do pohybu, Pavla vytáhla Šmídovu knížku “Proè bychom se nepotili” a o zábavu bylo postaráno. Marta pøedèítala a my ostatní jsme pravidelnými salvami smíchu budili zbytek vagónu. Teprve nìkde u Ostravy jsme usoudili, že už jsme v pùlce knihy, a pokusili jsme se usnout.

V pùl sedmé ráno jsme vystoupili v Turèianských Teplicích. Bylo pošmourno, na západì a na východì na nás zamraèenì civìly šedé vršky obou Fater, jako by výhružnì vrèely: “Tak pojïte, vy troufalci!” Po pùlhodinì pøijel motoráèek, který nás odvezl silnì tunelovitou tratí do U¾anky ve Starohorské dolinì.

Sevøené údolí pùsobilo ještì depresívnìji. Strmé zalesnìné svahy konèily v nízko ležících mracích, podél silnice ležela vrstva špinavého mokrého snìhu a drobnì pršelo. Okolo tu a tam prosvištìlo auto; silnice byla hlavní spojnicí Banské Bystrice s Ružomberkem a my po ní museli ujít nejménì tøi kilometry. Fuj!

Ve ètvrt na devìt jsme pøišli na rozcestí do Starých Hor (462) a udìlali jsme pauzu na úpravu výstroje. Já už jsem za tu chvíli mìl díky asfaltu zadìláno na puchýø a ostatní se taky netváøili vesele. Pøestože nás èekalo víc jak kilometrové pøevýšení, nezøízenì jsme se tìšili, až nás pohltí hvozd. Za ètvrt hodiny už jsme šlapali zasnìženou døevaøskou cestou vzhùru smìrem na Majerovu skalu (1283). Hluk aut a vesnice utichl, pohltil nás chrám lesa. Do tichého šumìní deštì v korunách majestátních bukù bylo slyšet jen naše supìní a obèasné nesmìlé pípnutí ptáka. Pak se však ozvalo ještì nìco jiného - to když si Pavla nadhodila krosnu, utrhnul se jí popruh a krosna se porouèela k zemi. Naštìstí mìl Pepa po ruce šòùru, s jejíž pomocí jsme popruh zafixovali na pùvodní místo, a mohlo se pokraèovat.

S narùstající výškou se d隝 mìnil ve sníh a bílá vrstva na cestì se zvyšovala. V lese už nebylo 5 cm jako dole v údolí, ale místy pùl metru i více. Znaèka opustila døevaøskou cestu a pìšina, která ji vystøídala, nás chvíli nutila klopýtat strmou strání pøes koøeny a namrzlé kameny, chvíli zase zapadat po kolena do snìhu. Jednou jsme pøecházeli paseku a otevøel se nám pohled na chuchvalce mlhy hluboko pod námi, jindy jsme se zase prodírali mladými smrèky v závìjích jak z pohádky o Mrazíkovi. Po pùl dvanácté jsme koneènì vyšli na høeben za Majerovou skálou a pøed námi se rozprostøely snìhové plánì se sjezdovkou a lanovkou z Turecké doliny. Nìkolik Slovákù si tu užívalo jedné z posledních pøíležitostí k lyžování.

Foukal vítr a teplota se pohybovala okolo pìti stupòù. Zastavili jsme se na obìd v závìtøí za horní stanicí lanovky, pøièemž Šuri zjistil, že se mu do batohu vylila voda.

Brzy se do nás dala zima, a tak jsme se pohnuli dále. Nìjaký mladík na snowbordu nás navnadil, že na vrcholu Krížnej (1574) sídlí vojáci, kteøí nás urèitì rádi pozvou na èaj, staèí se odkázat na nìj. Když jsme tam však dorazili, našli jsme jen vìž vysílaèe a jakousi boudu. Pøed boudou stál pán, který na vojáka moc nevypadal a navíc nám pøipadal “momentálnì zavostalej”. Na náš dotaz nám prozradil, že na vrcholu nemají ani pitnou vodu, natož èaj. Nezbylo než se obrátit k severu po hlavním høebenu a jít svou cestou.

Záhy jsme si uvìdomili, že ve srovnání s ranní mlhou je vlastnì dost daleko vidìt. Naše nadmoøská výška nám umožòovala pøehlédnout nejen celou Ve¾kou Fatru od rozeklaných krasových skalisek na západì pøes holé plánì až po lesy na severu, ale i vzdálené vrcholky Malé Fatry a Nízkých Tater. Bílé kopce pøed námi dokonce místy ozaøovaly sluneèní paprsky. Netrvalo dlouho a mraky se roztrhaly. Zajásali jsme nad tou promìnou a nálada se nám pozvedla, pøestože Hanka a Pavel T. už mìli pochodu zøejmì plný zuby. Protože však dojem slunce tlumil neustálý studený vítr, nikoho z nás nenapadlo se namazat faktorem. Doplatil jsem na to hlavnì já, když jsem už ten veèer pocítil spálený oblièej. Mìl jsem tak zajištìno, že od Pavla Pelanta pøevezmu jeho pøedloòský èestný titul “Meloun”.

Vzhledem k nevalnému spánku pøedešlé noci a ke zjevné únavì nìkterých èlenù výpravy jsme se rozhodli utáboøit, jak jen to bude možné. Pøešli jsme ještì nejvyšší vrchol pohoøí Ostredok (1592) a klesli jsme pøes Suchý vrch (1550) do sedla, kde se krèil døevìný srub. Už v nìm sídlili dva Slováci a než jsme se rozhoupali, jestli se k nim máme nacpat, pøihrnula se parta asi osmi dalších Èechù. Po prohlídce nepøíliš útulného nocležištì a už teï pøecpané a zaèouzené kuchyòky jsem zaujal jednoznaènì záporné stanovisko. Posléze se mi podaøilo pøesvìdèit i ostatní (pro holky to mìla být první noc na snìhu) a našli jsme si o kus dál mezi smrèky pìkné místeèko na stany. Bylo asi pùl páté, obloha se mezitím zcela rozjasnila a odpolední slunce prozaøovalo panenský sníh na okolních kopcích. Jak jsme se pozdìji dozvìdìli, v Èechách zatím snìžilo, byla mlha a hnusnì.

S Pepou a Pavlem jsme vyrazili hledat potok, abychom nemuseli na vaøièích rozpouštìt sníh. Museli jsme klesnout hluboko do lesa, protože horní úseky všech potokù byly pøekryté hlubokými závìjemi. Pavel se pak nìkde ztratil, protože usoudil, že pøi hledání èehokoli nemá smysl chodit pohromadì, a argument, že voda teèe obvykle s kopce, mu nepøipadal dost pádný. My s Pepou jsme našli vodu, naplnili láhve, a pøed odchodem jsme zahlédli Pavla, jak se vynoøil asi sto metrù pod náma z lesa. Po marném pokusu o dorozumìní na dálku jsme usoudili, že tady se nemùže ztratit, a vyrazili jsme nahoru napøed. Neztratil se.

Ještì jsem nahoøe kotvil stan, když po naší stopì pøišel chlapík, jehož pøízvuk jasnì prozrazoval místo pùvodu: Ostravu. Rozbalil svou gemmu kousek od nás a závistivì pokukoval po mém stanu, když se z nìj ozvalo dvojhlasné pozvání na veèeøi. Marná sláva, napadlo mì, rekord Pavla Pelanta, který loni v létì putoval Èeským rájem obklopen ètyømi dívkami, asi hned tak nìkdo nepøekoná.

Noc probìhla bez problémù a ráno nás pøivítalo pøímo pohádkovì. Do stanù nám pálilo slunce, sníh jiskøil, blankytné nebe nekazil jediný obláèek. Mohli jsme si tu krásu vychutnat, protože po vèerejšku bylo rozhodnuto, že budíèek bude až se vzbudíme a odchod až se nám bude chtít. Ostravák zatím posnídal a rozlouèil se; chvíli po nìm pøešla okolo skupinka Èechù ze srubu a pozdìji skupinka Slovákù z Krížné.

“Hele, ten byl podobnej Mišovi,” poznamenala Hanka, když poslední Slovák mizel za smrèkem. Mišo byl matfyzák z Banské Bystrice, u kterého nám Hanka vymìòovala peníze. Kluk se otoèil, usmál se na holky a pravil:

Ve tøi ètvrtì na jedenáct jsme se koneènì vydali na cestu. Postupovali jsme po høebeni dál k severovýchodu, cestu nám oznaèovaly døevìné kùly. Šlo se dobøe, boøili jsme se asi po kotníky a stopu už vyšlapaly výpravy pøed námi. Vzhledem k tomu, co jsme oèekávali, to byla skuteèná nedìlní vycházka. Až pøi stoupání na Ploskou jsme se zapotili, a tak se naše svršky postupnì stìhovaly do báglù.

Pomalu pøicházel èas obìda a my nemìli vodu. Pod Èiernym Kamenìm byl v mapì zakreslen pramen, chtìli jsme tedy dojít až k nìmu. Na rozcestí jsme shodili zátìž a já, Pepa a Pavel jsme se rozbìhli po lese hledat vytouženou studánku. Já jsem to po chvíli vzdal a zaèal sestupovat do údolí, kde musel døíve èi pozdìji zaèínat potok. Skuteènì jsem ho našel, ale až hluboko v lese, kde už pode mnou prosvítaly suché zelené louky. Ztratil jsem nejménì dvì stì výškových metrù a byl jsem pryè pøes pùl hodiny - proto jsem zpátky skoro klusal v obavì, že ostatní jsou dávno po obìdì a èekají jen na mì.

V pùl ètvrté nás èekalo poslední ostré stoupání na špièku zvanou Rakytov (1567). Na vrcholu jsme našli Miša, který nám udìlal vrcholové foto. Snìdli jsme vrcholové tatranky (pojem vrcholová tatranka zahrnuje kromì tatranek také horalky, severky, müsli tyèinky, èokoládu a jiné pochutiny - pozn. aut.) a hajdy dolù. V sedle za Taneènicou jsme rozbili tábor.

S Pavlem jsme vyrazili do údolí pro vodu a ostatní, kteøí zatím nemìli co dìlat, stavìli snìhuláka a užívali si zapadajícího slunce. Kdo ví, jak bude zítra. Mraky na obzoru nevìštily nic dobrého. Pøed zalezením do stanù jsme je pro jistotu ještì ukotvili hùlkami i klacky z lesa - normální kolíky byly na snìhu nepoužitelné. Pavel dokonce budoval okolo svého stanu zeï ze snìhu. Zatím byl však klid a veèerní siestu s teplým èajem pøi svíèce ve stanu nic nenarušilo.

Po jídle jsme se pøevlékli a zabalili co se dalo, a když už nebylo zbytí, vylezli jsme ven. Pouze Hanka mohla zùstat v úkrytu o nìco déle: jejím úkolem bylo zatížit stan, aby nevyužil chvíle, kdy už nebyl ukotven a ještì nebyl stržen, a neodletìl do teplých krajin. Posádky ostatních stanù válèily obdobnì. V devìt hodin bylo sbaleno a my odvážnì vykroèili do mlhy.

Snažili jsme se držet pohromadì, abychom se v bílém mléce nepoztráceli. Cesta se vinula po kopcích støídavì lesem a loukami, døevìné kùly už tu nebyly. Po hodinì cesty se však mraky zvedly a na obzoru se objevily sluncem ozáøené vrcholy Malé Fatry. Netrvalo dlouho a ke slovu pøišel opìt faktor a sluneèní brýle. Jak je asi teï v Praze?

Pøed Šiprúòským sedlem jsme se naobìdvali a v jednu hodinu jsme zdolali poslední stoupání. Otevøel se nám pohled do podtatranské kotliny, v dálce záøily vrcholky Roháèù. Hluboko pod náma ènící komín oznamoval blízkost Ružomberka, odkud nám pøed pùlnocí mìl jet vlak. Teï už bylo jasné, že mùžeme zvolnit, a tak když jsme objevili u lesa proslunìný a SUCHÝ plácek, nikdo nás neudržel a složili jsme své kosti do trávy. Pavla vytáhla Šmída a Marta se ujala své funkce vrchního pøedèítaèe. Po hodince jsme se zvedli a volným krokem došli do Vlkolínce, vyhlášeného skanzenu kousek nad Ružomberkem. Tady jsme snìdli zbytek jídla a dali odpoèinout zuboženým nohám. Se slábnoucími sluneèními paprsky jsme pak donesli svá zavazadla na nádraží a zbytek veèera strávili v pøíjemné vinárnì. Pøežili jsme, Pedro, a prožili jsme parádní velikonoce. Hore zdar!