Vánice 3

Pøed námi byl opìt perný den v Krkonoších.

Po dvou hodinách jsme na autobusovém nádraží v Trutnovì zjistili, že spoj na Pomezní boudy už je pryè. V 9:40 mìl ale stejným smìrem jet ještì dálkaø z Prahy, opøeli jsme tedy lyže o klandr a vyhøívali se na ranním sluníèku. Autobus pøijel skoro prázdný, ale nerudný vousáè za volantem prohlásil, že s lyžema nás dovnitø nechce. Pokusili jsme se mu naznaèit, že nejsme jediní, kdo si v zimì bere do hor lyže, a že za to navíc hodláme zaplatit. Pán se tím však nenechal zmást, bouchl dveømi a se svými tøemi cestujícími ujel do hor. Ještì po pùl hodinì jsme se z toho vzpamatovávali, to už jsme však stáli v pøecpaném busu do Pece pod Snìžkou.

Vydali jsme se lesem k lanovce na Rùžovou horu a nemohli jsme se doèkat, až se koneènì rozletíme bílou stopou po høebeni. Sníh na svazích úpského údolí jen jiskøil, slunce záøilo a modré nebe nehyzdil jediný mráèek. Teplomìr ukazoval mínus devìt, ale nahoøe mìlo být ještì o nìkolik stupòù ménì.

Fronta na lanovku zpùsobila, že jsme se na Rùžovku dostali až v jednu. Namazali jsme bìžky, pøevlékli jsme se a zamíøili na Snìžku. Otevøel se nám nádherný rozhled po krajinì. Vítr byl zatím mírný, mráz jsme díky pohybu ani necítili. Zdálo se, že letošní krkonošská cesta probìhne bez nesnází. Ale to se nám opravdu jenom zdálo.

Po necelém kilometru a asi deseti minutách jízdy se ozvalo tiché køupnutí a Radka pronesla neslušné slovo. Její bìžka se zøejmì rozhodla, že už má své odslouženo, a na zcela nevinné jamce se zlomila vejpùl. Kroutili jsme hlavami nad dokonale èistým lomem: vypadalo to, jako by lyže byla od zaèátku slepená ze dvou kusù, které se nyní oddìlily. Radce tedy nezbylo než vzít bìžky na záda a k vrcholu pokraèovat po svých. Zatím to moc nevadilo, protože v prudkém svahu jsme i my brzo museli lyže sejmout; nad zbytkem trasy ovšem visel velký otazník.

Kolem pùl tøetí jsme stanuli na kótì 1602 m, na nejvyšším bodu v zemi. Mezi budovami lanovky, opuštìné Obøí boudy a mohutné polské restaurace skuèel vichr a pokoušel se všechno, co nebylo pøibité, smést do Polska. Spolu s patnáctistupòovým mrazem pøedstavoval vražednou kombinaci, pøed kterou jsme radìji zmizeli v lokále lanovky, zpola zapuštìném v zemi. Nad èajem jsme pak vymýšleli, co dál.

Radka kupodivu nestála o to, vracet se stejnou cestou, a tak jediným propagátorem návratu zùstal Štìpán, který byl ten den na bìžkách poprvé a dával nepokrytì najevo, že taky naposled. Nemohli jsme mu vyhovìt už jenom z výchovných dùvodù: on totiž ještì netušil, s kým se to vlastnì vydal na hory. Posléze byl zamítnut i sestup do Pece pøes Výrovku, když nìkdo pøišel se zajímavou teorií, že je to pøíliš o hubu. Furiantsky jsme tedy zvolili høebenovku ke Špindlerovì boudì, odkud snad pojede autobus. Když jsme opouštìli teplo lokálu, bylo skoro pùl ètvrté.

Rudé slunce nám zatím zamávalo a schovalo se za Luèní horu. Nad Snìžkou za námi se vynoøil mìsíc. Mráz nepolevoval, vítr pøidal. Zabalili jsme si oblièeje do šátkù, narazili kapuce a vyrazili k severozápadu. Já s Tomem na bìžkách, ostatní dali pøednost chùzi - pøestože jsme Radce nabízeli, že se s ní o lyže mùžeme støídat. Na zasnìžených pláních bylo pusto, mohli jsme si pøipadat jak polární výprava na Aljašce. Pomalu se stmívalo.

Když jsme vjeli mezi kosodøevinu a odboèili opìt na západ, byla už úplná tma. Vichøice se trochu zklidnila, z jihu nás teï chránil Støíbrný høbet. Pod námi záøila svìtla mìsta.

“To je dobøe, že je Špindl tak blízko,” vydechla Marta. Jemnì jsem ji upozornil, že to, na co se dívá, jsou polské Kowary.

Když jsme vystoupali na Têpy Szczyt (1388), objevilo se v dálce pøed námi svìtýlko. Špindlerova bouda. Postupovali jsme stezkou ve svahu, pìší èást výpravy se zaèala boøit. Drželi jsme se radìji pohromadì - noc byla sice jasná, ale mìsíc se schoval za høeben a na cestu moc vidìt nebylo. Koneènì jsme stanuli na sjezdovce nad Špindlerovkou. Opatrnì jsme se spouštìli dolù, svah nebyl právì upraven pro bìžkaøe. Køižovali jsme z jedné strany na druhou, toèili jsme se pøed èernou hradbou stromù. Nalevo jsme tak vždy málem nabrali ocelové lano vleku, které se dalo rozpoznat až na poslední chvíli, pøestože viselo ve výšce oèí. Ve tøi ètvrtì na šest jsme dorazili na autobusovou zastávku, unavení a zmrzlí. Kousek od nás zastavil taxík, šofér v trièku si otevøel okénko, aby mu vevnitø nebylo vedro, a pobavenì nás pozoroval. Když jsme zprovoznili baterku, zjistili jsme proè: poslední autobus odjel pøed pùl hodinou.

Ve Špindlerovì Mlýnì jsme se pak rozvalili v èekárnì na autobusovém nádraží, snìdli zásoby a vybalili suché svršky. Poslední autobus nás odvezl do Vrchlabí, odkud jsme mohli pokraèovat vlakem. Happyend mìl jenom jednu trhlinu: poslední spojení do Dolánek, které jsem mìl tentokrát zjištìno dopøedu, bylo už pøes hodinu pryè. Sdìlil jsem to ostatním.

“Asi jsem ti dobøe nerozumìl,” øekl Štìpán, “ale nechceš tím snad øíct, že už se dneska nedostaneme domù?”

“Samozøejmì že ne,” opáèil jsem, “jenom to pøedpokládá, že posledních pìtatøicet kilákù ujdeme pìšky.”

V pùl šesté ráno vládla nad Dolánky opìt tichá mrazivá noc. Jen dole u øeky se pøehnal vlak, zadunìl po mostì a s pískotem zastavil na nádraží. Pìt zmrzlých postav zamíøilo k Pelantovic chaloupce.

(psáno 5. bøezna 1996)