Tøídenní pøechod Šumavy na bìžkách z Kubovy Huti do Železné Rudy mìl být vlastnì dokonèením loòského putování, které jsme kvùli nepøízni poèasí museli zkrátit. Pøedpovìï poèasí ani zprávy o stavu snìhu na horách nám však pøíliš nadìjí na úspìšný bìžkový pøechod nedávaly. Pøesto jsme optimisticky vyrazili s bìžkami, s tím, že snad ve výškách 900-1200 m, kudy mìla vést naše cesta, nìjaký sníh bude. Pro jistotu jsme s sebou vzali i boty na pøípadný pìší pochod.

Startovali jsme èasnì zrána ze Smíchovského nádraží. Málem jsme ujeli Jirkovi, který se objevil až asi pìt minut pøed odjezdem vlaku. Jeli jsme spìšným vlakem do Strakonic a odtud pak motorákem do Kubovy Huti. Naše výprava èítala zpoèátku deset lidí - mì, Jitku, Martina, Jirku, Dana, Radku, Tomáše, Katku, Pavla Truhláøe a Tondu Tesáèka. Cesta vlakem hezky utíkala, venku bylo krásné jarní poèasí - sluníèko a teplo. Snìhu nikde ani vloèka. Teprve za Vimperkem zaèalo být mírnì bílo, ale opravdu mírnì.

Nejvýše položená železnièní zastávka v Èechách - Kubova Hu (995) nás pøivítala sluníèkem a zbytky starého a asi 1 cm nového snìhu. Byl pátek, jedenáct hodin dopoledne. Vzhledem k nedostatku snìhu jsme pøivázali bìžky k batohùm a vyrazili pìšky z kopce po modré znaèce do Horní Vltavice. Bìžky na batohu ènìly do tøímetrové výšky jako pantografy, a tak s nimi v lese byly docela problémy. Nìkdo nesl lyže radši v ruce, ale to také nebylo moc pohodlné. Pomalu jsme se zaèali smiøovat s tím, že náš výlet bude pøevážnì pìší záležitostí.

Po menším obèerstvení v Horní Vltavici jsme pokraèovali po modré podél Teplé Vltavy smìrem na Knížecí Plánì. Po pár kilometrech zaèala být snìhová pokrývka celkem souvislá, a tak jsme se pøezuli a nasadili bìžky. Kousek to šlo dobøe, ale pak zaèala být cesta kamenitá, a tak se šlo zase pìšky. U Polky jsme pøebrodili Polecký potok a cesta zaèala stoupat smìrem na Polecký vrch. Zde jsme už bìžky sundavat nemuseli. Cesta stále pomalu stoupala po staré silnici až do bývalé vesnice Knížecí Plánì. V Knížecích Pláních jsme se posilnili a zamíøili smìrem na Buèinu. Zaèalo snìžit.

Malá ruèièka se blížila k páté, a tak byl pomalu èas zaèít hledat místo na spaní. Vybrali jsme si okraj lesa u potùèku zhruba napùl cesty po èervené mezi Knížecími Plánìmi a Buèinou. Stany jsme postavili v lese na snìhu. Mìli jsme tøi samonosné stany typu iglù. V jednom jsem spal já a Jitka, ve druhém Radka, Tomáš a Dan a ve tøetím Pavel, Tonda a Katka. Brácha s Jirkou si jako nazdárkové vzali jen vnitøek od Startu, který není do takovýchto podmínek nejideálnìjší. Mouchy však mìly i ostatní stany, napøíklad ten náš asi tøímetrové skládací tyèe, které pøes noc vždycky zamrzly a ráno pak nešly složit. Tyto stany projektoval zøejmì nìkdo v teple kanceláøe a nenapadlo ho vyzkoušet je v terénu (zlatá Gemma).

Naše ètyøka (já, Jitka, Martin a Jirka) vaøila na benziòáku a na Varu-1. Za tøi dny jsme vypotøebovali jednu malou bombu (205 g) propan-butanu a asi ètvrt litru benzínu. První den byla na jídelníèku nejdøíve bramborová polévka a potom, jako hlavní chod, pøedvaøená rýže (600 g) se sojovými kostkami, bujónem a keèupem a nakonec èaj. V záloze jsme mìli ještì pøedvaøený hrách, ale na ten nakonec nedošlo. Danova ètyøka (Dan, Radka, Tomáš a Katka) vaøila první den na ohni (to není v národním parku nejlepší nápad) a druhý den na Varu. Radka s Tomášem jedli poøád zelí a mrkev - jako králíci. Já jsem zeleninu nebral, protože se mi už nikam nevešla. Pavel T. bydlel a jedl s Tondou. Vaøili na lihovém vaøièi znaèky Vaøík, který se moc neosvìdèil.

První noc nepøetržitì snìžilo a tak bylo nutné èas od èasu zabušit zevnitø do stanu, aby se nezøítil pod tíhou napadaného snìhu. Problémy se snìhem mìli hlavnì Martin s Jirkou, které jejich stan neustále zavaloval. Druhý den ráno bylo zataženo a stále drobnì snìžilo. Vstali jsme po pùl osmé, udìlali snídani, zabalili a okolo pùl desáté vyrazili na další cestu smìrem k pramenu Vltavy.

Cesta vedla do mírného kopce pod vrchol Stráže (1307) èerstvým prašanem. Snìhu pøes noc napadlo dobrých 10 cm. Na rozcestí pøed pramenem Vltavy jsme shodili bágly a k pramenu jsme bìželi jen nalehko. To byla paráda. Jirkovi se podaøilo ve Vltavì vykoupat bìžku. Jak pøijel k pramenu, tak mu najednou ujela lyže a žbluòkla rovnou do studánky. Naštìstí je studánka malá, a tak nebyl problém lyži vylovit. Jinak by musel jet Jirka dál jen na jedné lyži, jak na kolobìžce. Ještì jsme ochutnali dobøe vychlazenou vltavskou vodu pøímo u pramene a pak jsme pokraèovali dál po èervené znaèce do Modravy. Bylo to sice vìtšinou z kopce, ale pøi teplotì kolem nuly se èerstvý sníh zaèal nepøíjemnì lepit na lyže (kromì Jirkových - ten si je doma naparafínoval). Lepivá stopa mìla na svìdomí spoustu pádù ve sjezdech, kdy si èlovìk klidnì jel a lyže najednou zastavily. Èlovìk spadl a tìžký batoh ho navíc ještì zarazil hloub do snìhu. A zvedat se s tìžkým kletrem není taky nic moc. V úseku mezi pramenem a Modravou jsme potkávali hodnì bìžkaøù, jinak bylo celkem liduprázdno. V jednu hodinu jsme dorazili do Modravy. Tam nás opustil Tonda, kterému nebylo dobøe.

Po hodinové pøestávce jsme ve dvì hodiny vybìhli po èervené znaèce smìrem na Javoøí pilu. Prvních asi šest kilometrù krásná rovinka údolím Roklanského potoka. Pak se cesta zaèala zvedat okolo zpustlých budov bývalé pohranièní stráže smìrem k Poledníku a Prášilùm. U cesty byly tøi cedulky - první s nápisem “Letní cesta” a s nìjakými daty, pak dvì cedulky s obrázky. Na jedné byl škrtnutý cyklista, jak jede do kopce a na druhé škrtnutý bìžící bìžkaø bez kletru. Cesta ovšem vedla po vyasfaltované (zasnìžené) silnici, takže jsme v klidu pokraèovali podle plánu. Od Javoøí pily dál bylo nutné šlapat stopu, nebo jsme se dostali mimo oblast obvyklých bìžeckých tras. Po zhruba dvou hodinách obtížného stoupání (sníh se hroznì lepil) jsme byli u vrcholu Poledníku (1315). Teï už jsme se orientovali jen podle mapy, buzoly a prùsekù. Znaèku jsme sice obèas zahlédli, ale moc nám nepomohla. Nebyla totiž zakreslená v mapì a nikde nebyl žádný rozcestník. Ochladilo se a zaèal foukat nepøíjemný vítr. Nìkteøí z nás už toho mìli celkem dost. Po páté hodinì a po vrcholové horalce jsme, už zašera, zaèali sjíždìt prùsekem dolù z Poledníku, s cílem najít vhodné místo na spaní. Prùsek vedl mírnì traverzem a terén se hroznì vlnil. Navíc byly pod novým snìhem ledové plotny, takže o pády nebyla nouze. V jednu chvíli jsem se zastavil, abych si odpoèinul, a tak jsem mìl pøíležitost sledovat co se dìje pøede mnou. Vepøedu jel Jirka, Pavel T., Martin a asi Dan. Najednou se zaèali všichni kácet k zemi, jak ve filmu o partyzánech a Nìmcích (oni by byli ti Nìmci).

Tma zaèala houstnout, a tak jsme se nakonec rozhodli zùstat v lese na svahu. Postavili jsme stany a zaèali vaøit. Tentokrát to bylo složitìjší, protože jsme nemìli vodu, a tak jsme museli nejdøív roztápìt sníh. Na jídelníèku jsme mìli opìt rýži se sojou, bujónem a keèupem, tentokrát ještì vylepšené o cibuli a èesnek. Jako mouèník vloèky vlastní výroby a èaj. Martinovi a zejména Jirkovi se v jejich Startu moc nelíbilo, a tak se chodili pøevlékat a jíst k nám do stanu. Do spacákù jsme zalezli okolo osmé. V noci zaèalo zase snìžit.

Ráno jsme vstávali kolem sedmé. Ke snídani jsme si s Jitkou dali chleba s maratóncem a eidamem, vloèky, èaj a multivitamín. Po snídani a zabalení jsme pøed devátou vyrazili na další cestu. Nejdøíve lesem a pak následovaly pøekrásné sjezdy po mýtinách a prùseky. Ranní sluníèko, záøící èerstvý prašan, nikde nikdo, žádné stopy, jen lesy a hory, no prostì idylka. Nad Prášilami jsme se rozdìlili na dvì skupinky. Jirka a Dan sjeli s Pavlem T., kterému bylo po množství nedobrého salámu a množství dobrých oøechù nedobøe, do Prášil. Navíc, jak se pozdìji pøiznal, od sobotního odpoledne nepil, protože se mu nepodaøilo roztopit na Vaøíku sníh. Prášily ovšem nebyla velká výhra, protože z nich ve volných dnech nejede žádný autobus do civilizace. Musel šlapat po silnici až do Srní, dobrých 10 km. S Danem a Jirkou jsme si dali sraz u jezera Laka, nejpozdìji v jednu hodinu.

My ostatní jsme ještì chvíli pokraèovali ve sjezdech a v pøekonávání spousty potùèkù, až jsme nakonec našli (podle azimutu a mapy!) èervenì znaèenou cestu z Prášil do Železné Rudy. Jitce se zde pøi sjíždìní podaøil hezký pád. Brácha zastavil spolu s ostatními ve stopì a Jitka, která jela za ním ho nìjak pøehlédla a stopa ji dovedla až na bráchova záda. Srážka jak na železnici. Brácha zùstal stát, ale Jitka zmizela hlavou ve snìhu.

Po tolika sjezdech muselo pøijít zase stoupání. Pøišlo. Jihovýchodním svahem, do kterého se opíralo sluníèko. Sníh lepil úplnì šílenì. Na lyžích se nám udìlala asi deseticentimetrová vrstva snìhu a obèas nešla lyže vùbec odtrhnout od svahu. Pøi pohledu zpìt jsme si všimli podivnì vyhlížející a pomìrnì velké budovy na vrcholu Poledníku - kopce, pod kterým jsme spali. Museli jsme projít tìsnì kolem ní, aniž jsme si jí všimli. Na vrcholu kopce jsem si musel sundat bìžky a hùlkami osekat silnou vrstvu pøimrzlého snìhu a ledu. Po pùlhodince stoupání jsme zase po dlouhé dobì narazili na rozcestník. Dozvìdìli jsme se, že do Železné Rudy nám zbývá už jen 15 km. A bylo teprve jedenáct hodin.

Cesta ještì asi 2 km mírnì stoupala smìrem na severozápad. Asi kilometr za rozcestníkem jsme narazili na èerstvì prošlápnutou stopu, takže odpadlo její pracné prošlapování. Kousek pøed jezerem Laka pøišel prudký kopec, kde jsme bìžky radši sundali a šli pìšky. Kopeèek s asi 150 metrovým pøevýšením, po kolena ve snìhu, nám dal pìknì zabrat. Z vršku to pak bylo k Lace asi pìt minut s kopeèka. Laka byla zamrzlá a zasnìžená. Mìli jsme dost èasu a tak jsme zaèali v klidu obìdvat a vaøit èaj (ten jsem však tìsnì pøed dovaøením šikovnì vylil). Jirka s Danem dorazili asi deset minut po nás. Hezký byl Jirkùv efektní pøíjezd. Jirka se vyøítil z lesa, nìco zakøièel, a pak hodil perfektní tlamu.

Tìsnì pøed Alžbìtínem se nám podaøilo zabloudit. Na rozcestí nad vsí jsme totiž narazili na zelenou znaèku bez smìrovky. V našich mapách z roku 1991 žádné znaèky v pohranièní oblasti nebyly, takže nebylo jasné, kam zelená vede. Vzhledem k blízkosti nádraží a celkem odpovídajícímu smìru jsme usoudili, že vede na nádraží v Železné Rudì. Asi po dvaceti minutách sjezdu nás však cesta dovedla na bavorskou hranici. Nádraží tam nebylo. Jen potok, patníky a cedule. Byli jsme o kopec vedle asi dva kilometry jihovýchodnì od nádraží.

Výprava se rozpadla na dvì skupinky. Já s Jitkou, Jirkou a Danem jsme zvolili pøímou cestu hranièním prùsekem pøes kopec. Pøebrodili jsme potok a zaèali stoupat mokrým snìhem. Až na pár pádù to celkem šlo. Po pár desítkách metrù jsme však radši sundali lyže. Bez nich to šlo snadnìji a bylo to bezpeènìjší - pro nás i pro lyže. Na vršku byla kousek rovinka, kde se dalo jet na bìžkách, a pak jsme museli zase pìšky dolù. Prùsek nás dovedl pøímo doprostøed železnorudského nádraží, kterým prochází státní hranice. Zbytek výpravy zvolil jednoduší cestu - zpìt k rozcestníku a pak po správné cestì, která odboèovala asi o sto metrù dále než jsme odboèili prve, lesem pøímo na nádraží. Tam jsme se sešli okolo pùl ètvrté. Za celé tøi dni jsme nepotkali nikoho, kdo by se tváøil jako ochránce nebo pohranièník a chtìl nás kontrolovat, takže z tohoto hlediska byla cesta bez problémù.