Po loòském úspìšném obnovení tradièních výprav do roháèského srubu pøišlo letos další pokraèování. Ještì v èervnu to vypadalo, že bude velký problém, jak vybrat z množství zájemcù pouze deset lidí. Bìhem záøí se však ukázalo, že èas a chu jet má pouze devìt lidí - problém se tedy vyøešil sám. Zaèátkem øíjna se udìlalo na horách bájeèné inverzní poèasí, a tak jsme se obávali, že inverze skonèí døíve než odjedeme na hory. Pøíroda se ale pøekonávala a inverzní poèasí se, k naší velké radosti, udrželo skoro mìsíc, takže vyšlo i na nás. To zatím ale ještì nevíme.

Teï je pátek 13. øíjna 23 hodin a nìjaká ta minuta a na hlavní nádraží pøijíždí Laborec smìr Liptákov. Šest tìžce naložených postavièek vyzbrojených hùlkami se zaèíná prodírat k pøedposlednímu vagónu soupravy. Pedro, Pába, Jitka, já, Martin a Pavla. Po letech jsme se opìt rozhodli pro pohodlné cestování v lehátkovém voze. Zatím nám ještì chybí Hanka, která pøistoupí v Kolínì, Pepa, ten pøistoupí v Pardubicích a Lakmus, který si koupil lístek na Excelsior jedoucí pøes Ostravu a stojící na vedlejší koleji, s odjezdem pùl hodiny po našem Laborci cez Púchov. Vlak vyjíždí a my usínáme.

Pøed sedmou zastavuje Laborec v Liptákovì. V osm pøijíždí dalším rychlíkem Lakmus, èímž je naše výprava kompletní. Zbývá popojet osobákem do Liptovského Hrádku k Vanèurùm pro klíèe (a pro švestky), dál autobusem k hotelu Esperanto a pak už po svých nahoru Raèkovou dolinou až ke srubu. Je sobotní témìø letní poledne a my po roce zase stojíme pøed srubem.

Kolem druhé hodiny vyrážíme na první výlet - kam jinam než na majestátní Klin v závìru Raèkovy doliny. Do srubové kroniky sice nìkdo napsal, že první den se na Klin nesmí chodit, to ale nejspíš kvùli nalezení dùvodu pro fakt, že už se mu nikam nechtìlo. My se jdeme s Klinem pøivítat a øíct mu, že už jsme zase tady. A taky se rozhlídnout po okolních horách. Na vrchol se sápeme opìt cestou necestou, tentokrát kuloárem od Raèkových ples. Kolem ètvrté jsme na vrcholu. Slunce se pomalu chystá zapadnout za Hrubý vrch, všude je klid, krásnì jasno a kam èlovìk dohlédne, samé hory. Vysoké a Nízké Tatry, Èervené vrchy, okolní Roháèe, i Babí hora a Pilsko a v dálce Fatry. Témìø všichni jsou vyzbrojeni foáky a snaží se zachytit alespoò kousek z té nádhery. Jitka pøi sbíhání s Klinu samou radostí dìlá kotrmelce a válí sudy. V mìkké suché trávì to ani moc nebolí. Do srubu se vracíme pøes Konèistou a kolem Raèkových ples. Pomalu se zaèíná stmívat.

“Já vim,” ozývá se žiželický Gregor, ale Pavla ji hned umlèuje. Dneska se to tedy ještì nedozvíme. Zato se dovíme jak vznikl pøehozením N a P díky Èáïovi (chadima èti èadima) Pába. Když už jsme u Páby, tak ten si celý veèer láme hlavu, kde mohl nechat svùj návlek a jestli ho ještì nìkdy uvidí. Pøed zalezením do spacákù staèíme ještì naplánovat zítøejší výlet na Bystrou a Suchý Zadok.

Holky ráno vaøí ke snídani nìjakou lepivou kaši, a tak dávám radìji pøednost chlebu s cibulí. Aspoò se holky víc najedí a budou se jim líp zdolávat vršky.

Po snídani vyrážíme v kompletní sestavì nahoru dolinou. Bývalá horní salaš už je letos definitivnì zlikvidovaná, ale asi tam bude nová. Pokraèujeme Gáborovou dolinou do Bystrého sedla a na Bystrou. Je krásnì jasno, skvìlá viditelnost a fouká docela studený vítr. To dole v závìtøí na sluníèku bylo podstatnì tepleji. Po vrcholové tatrance pokraèujeme po skalnatém høebínku Hrbáè na Suchý Zadok. Zde už znaèená cesta není, o to je však zajímavìjší. Obèas musíme i trochu horolézt. Na severní stranì jsou ještì zbytky snìhu, který tu napadl koncem záøí. Pába si od rána celou cestu nadává, že nevzal svùj foák, když je tak krásnì. Zatím ještì netuší, že ho má v batohu na zádech. Už od vèera. Na Suchém Zadku ho koneènì objeví, ale hned mu vzniká další problém. Pábovo víèko od lahve mizí v suovišti. Spoleènì s Lakmusem se jim podaøí víèko vyhrabat, ovšem za cenu toho, že je nyní Suchý Zadok o trochu nižší.

Cesta ze Suchého Zadku pokraèuje po mírném travnatém høebeni na Ježovou. Dolù z Ježové do Raèkovy doliny je to už horší. Nejdøíve, èasto po zadku, po prudkém travnatém svahu a pak po chvílemi jen tušené zarostlé cestì v kosodøíví a níž v pralese. Døevorubci tu už pøes dvacet let nebyli. V kosodøíví zkoušíme utéct Pábovi, který si hledá vlastní cestu, leè neúspìšnì. Díky tomu, že nás vede Pedro, místní znalec a pamìtník, se nám podaøí najít i spodní úsek staré cesty, který jsme loni nenašli.

Zaèíná se stmívat, zapalujeme svíèky a zaèínáme pøipravovat veèeøi. Jen Hanka (zmatený Gregor) poøád nìco hledá.

Jemnì jí naznaèuji, že svíèky jsou už na stole, a dokonce zapálené. Víc svìtla už nebude, až ráno. I po tmì se však holkám daøí uvaøit výborné bryndzové halušky. Škoda jen, že jich není víc, tedy tìch halušek. Po veèeøi hrajeme wist a neoèekávaným vítìzem se stává zaèáteèník karetní Gregor. Volí taktiku zmatení protihráèe, což jí nedìlá velké problémy, zato nám ano. Jitka už zase zaèíná trochu mluvit, ale ještì to není ono, a tak je neustále terèem rùzných poznámek.

Pondìlní ráno zaèíná opìt ovesnou kaší. Ochutnám a jdu si namazat chleba s cibulí. Ne že bych mìl nìco proti tìmhle kaším, ale chutnají mi (v teplém stavu), jen když je jím pøi alespoò pìti stupních pod nulou. V devìt hodin odcházíme smìrem na Otrhance. Volíme cestu potokem asi sto metrù pod srubem. Nejprve kamenitým korytem s vodou, výš už jen suchým korytem. V horní èásti svahu narážíme na zrádnou suchou trávu, po které každou chvíli nìkdo uklouzne a ztratí pøi tom nìkolik tìžce dobytých metrù. Nahoøe na høebenu si dáváme s Jitkou pøedvrcholovou horalku a Lakmus opakuje vèerejší úspìšnou scénku s víèkem v suovišti. S Martinovou pomocí se mu ho daøí ulovit zpìt. Pokraèujeme po zelené høebenové znaèce pøes Otrhance k severu. Je opìt krásný sluneèný den s nádhernou viditelností.

Veèer se postupnì všichni noøíme do studeného potoka a pak pøichází zlatý høeb veèera - špagety s èesnekem, sýrem a jogurtem. Tedy pro naši ètyøku. Další vaøpartou je Martin, Pepa a Jirka. Ti však jsou, stejnì jako Pedro s Pábou, bez kuchaøek. Po veèeøi Pedro osvìžuje své dvì medvìdí historky, až nám bìhá mráz po zádech, ale medvìd si je opìt poslechnout nepøišel. Možná nás Pedro schválnì straší, abychom mu v noci zbyteènì neobsazovali kadibudku.

Dnes nás totiž èeká nejdelší výlet - na symbolický Ostrý Roháè. Kolem sedmé vyráží první skupinka ve složení Martin, Pepa a Lakmus, k Roháèi si totiž chtìjí pøidat ještì Plaèlivô a kopy. O pár minut pozdìji postupnì odcházíme my ostatní. U horní salaše konèí mrak a nad námi už je jen modrá obloha. O nìco výše pak opouštíme i stín Bystré a jsme zase na sluníèku. U Raèkových ples se Barbucha rozhodne pøebìhnout z naší skupinky ve složení Pedro, Pába, Hanka, Jitka a já do rychlé skupiny. Kluci nám však už mávají z Konèisté. Mají pøibližnì pùlhodinový náskok.

Najednou si uvìdomuji, že mám u bráchy v batohu film, a tak na kluky zdola halekám. Mezistátní bezdrátový hovor na kilometrovou vzdálenost je úspìšný a Martin mi schovává film u patníku è. 2. Kluci si pøi tom také všimnou stíhací Barbuchy a zaèínají pøidávat. Ale Barbucha se stále blíží. Pomalu, ale jistì. Za Hrubým vrchem už je na doslech. Toho využívá Lakmus, aby ji v jejím úsilí trochu povzbudil. Každou chvíli se zastaví a køièí dozadu:

My zatím klidnì pokraèujeme po polské hranici pøes Hrubý vrch a góru £opata na Volovec. Sestupová cesta z Hrubého vrchu je letos novì postavená, sestup je daleko pøíjemnìjší než døíve. Pøed vrcholem Volovce zahlédneme na Roháèi kluky i s Barbuchou a vzájemnì si máváme. Z vrcholu Volovce je nádherný kruhový rozhled, snad nejlepší v Roháèích. Všude okolo samé dobøe známé hory a pùl kilometru pod námi bílé moøe mrakù. Dole asi moc hezky není. Po svaèinì a focení na Volovci pokraèujeme na Ostrý Roháè. Za pùl hodinky jsme nahoøe. Je nìco málo po poledni a tak máme spoustu èasu se v klidu pokochat okolní nádherou. Kluky s Barbuchou už nevidíme, budou asi nìkde za Plaèlivým. Po pùl hodince hovìní si na Roháèi zahajujeme sestup. Místy je sníh, ale jde to celkem hladce. Další zastávka je u horního Jamnického plesa. Odkládáme šaty a postupnì se noøíme do ledové vody. Chvíli se ještì sušíme na sluníèku, a ve chvíli, kdy nás dostihne stín Ostrého Roháèe, se vydáváme na další cestu. Zkratkou do sedla mezi Volovcem a £opatou. Pùvodní snahou bylo traverzování, ale v prudkém svahu s obèasnou hlíno-kamenitou výsypkou to jde tìžko. Nakonec volím výstup na hranièní høeben od Volovce, stejnì tak Hanka. Pedro s Moulíkem a Pábou naopak trochu sestoupí na lepší cestu. Vracíme se tedy stejnou cestou, jako jsme ráno pøišli. Za dobrého poèasí je to daleko lepší než obcházet Otrhance Jamnickou dolinou. V dolinách je teï už mlha, tma a zima. Nahoøe je zima sice taky, ale je tu krásný rozhled na hory osvìtlené zapadajícím sluníèkem do žluto-èervena. Pøes den mraky trochu poklesly a tak teï konèí pøesnì u srubu. Pøipadáme si jako na bøehu moøe.

“No èo je, veï ste vraveli s oucou?!”

Ještì pøedtím, veèer, jsme se s Moulíkem a Hankou domlouvali, že bychom mohli sluneèníkùm trochu pøestavit èas, aby byli na východu Slunce opravdu vèas. To se nám sice nepodaøilo, ale nakonec to tak dopadlo i bez naší pomoci. Tøíèlenná skupinka vyrazila nìkdy kolem tøetí ráno a to tak rychle, že na Konèisté byli víc jak hodinu pøed východem Slunce. Ale stálo to prý za to.

A je tu ètvrteèní ráno. Pába jako obvykle zatápí, holky dìlají lepivou kaši a já si krájím cibuli. Martin, Pepa, Barbucha, Lakmus a Pába se vydávají do Bystré doliny. Pedro je pøed odchodem varuje pøed kvalitami Pábova orientaèního smyslu a pøedává velení Martinovi. Cestou se, jak už se stalo naším dobrým zvykem, koupou v Bystrých plesech. Já s Jitkou jdeme na rodinný výlet do Gáborovy doliny. Cestou pozorujeme teleobjektivem kamzíka na protìjším svahu. Dojdeme na polskou hranici do Bystrého sedla a pak pøes rozervaný høebínek Banisté uzavírající Gáborovu dolinu do Gáborova sedla.

Otoèím se, kam ukazuje, a z nìjakých sotva dvaceti metrù si nás zvìdavì prohlíží kamzík. Na foáku mám naštìstí dvoustovku a tak zaènu rychle fotit. Kamzík však nikam nepospíchá a hezky pózuje. Jak ten na skále v Karlových Varech. V okolí Gáborova sedla je kromì kamzíka taky spoustu šikovných chránìných míst na bivakování a nìkolik témìø vyschlých plísek. Taky je tu novì vysazené kosodøíví. Døíve tu už rostlo, ale pastevci ho vypálili, aby mìli víc místa pro své ovce.

Pedro dnes zùstal ve srubu s Hankou a léèil jí opotøebovanou nohu. Hanka se ráno nechala slyšet, že se s Pedrem sama bojí, veèer si však stìžuje, že Pedro mìl jen silný øeèi. Pedro se po léèení vydává na obhlídku míst, kde pøed spoustou let stála stanová základna. A cestou zahuèí èásteènì do potoka a nateèe mu do goratexové boty.

Dnešní veèeøi zahajují bramborové placky a polévka, jako mouèník je pudink, tentokrát bez rumu. Se setmìním se zaèíná zvedat vichøice a zaèíná pršet nebo snìžit, èi co. Ze tmy se najednou otevøou dveøe a v nich se objeví (nebojte medvìd ne) Dan, Katka, Švejk a dva neznámí, které nikdy nikdo nevidìl. Odskoèili si k nám od horní salaše, kde dnes nocují, na èaj a na kus øeèi. Zdrží se asi hodinku a pak se vrací ke svým zmoklým stanùm. Nevybrali si nejlepší poèasí.

Odpoledne se vydáváme k Lakmusovu kameni - asi ètyømetrovému balvanu, který Jirka objevil v lese kousek od vodopádu. Cvièíme si lezeckou techniku. Pak ještì na chvilku nakoukneme do suovištì na konci lavinového svahu z Otrhancù. Èas od èasu to tady vymete lavina a vezme všechno s sebou. Jen nìkolikametrové balvany odolají. O kousek dál zkoušíme pod limbou najít nìjakou limbovou šišku, ale marnì, letos se asi neurodily. Zaèíná se zatahovat.

Venku je tma, zuøí vichøice a prší. Pedro odchází do tmy, za pár minut se vrací a tvrdí, že je nablízku medvìd. Prý u srubu ucítil zápach pižma. Zaèínají medvìdí historky. Nakonec se rozhodneme instalovat pøed srubem detektor medvìdù - neumytý hrnec od veèeøe. Obèas hrnec kontrolujeme, ale je poøád na místì. Najednou je ale hrnec pøevrácený a o metr dál. Ani Lakmus, ani Pedro, ani nikdo jiný nespolehlivý venku nebyl. Takže medvìd. Nikdo nechce ven na záchod. Nakonec se pøiznává Pába, že ten medvìd byl on.