Rok se s rokem sešel a byla tu další letní voda. Tentokrát pøišla na øadu Lužnice, Mekka všech èeských vodákù. Pedro vzal zøejmì její význam v úvahu a rozhodl se ji sjet za týden úplnì celou a pøidat ještì kousek (asi 45 km) dokonalého vltavského voleje. Mùj návrh, že by se tedy mìlo alespoò symbolicky pìšky zdolat také tìch 67 km, které dìlí Suchdol nad Lužnicí od pramene pod rakouským Eichelbergem, byl z nepochopitelných dùvodù zamítnut.

Vlek se nám podaøilo ovìšet hned ètrnácti lodìmi, takže se letos mohlo zúèastnit rekordních osmadvacet pádlováníchtivých matfyzákù. Posádky, jejichž prùnik s turistickým oddílem je neprázdný, byly tentokrát v pøevaze: Pedro s Miladou, Pavel s Jitkou (Moulíkem), Tomáš s Radkou, Martin s Ladou, já s Katkou Chmelovou, Marta s Davidem, Lakmus s Markétou, Šuri s Lubou a Radek s Veronikou. Pedro a Pavel jeli první dva dny v singlu, nebo jejich háèkové si v Praze dlouho rozmýšleli, jestli se s nimi odváží jet na lodi. Pokud jde o lodì, do tradièní Vydøí flotily pøibylo nìkolik nových Tuèòákù, které Pedro pøidìlil “spolehlivým posádkám” (t.j. tìm, které mají nejvíce ve zvyku blbnout s lodìma pod jezem). Lada s Martinem si jako obvykle vzali zavøenou Metuji, abychom my ostatní mìli na èem trénovat.

Suchdol nás pøivítal ve støedu pøed polednem. Stav vody byl vysoký, stav teplomìru ještì vyšší. Na rozpálené louce u øeky bylo ticho a pusto: všichni žijící živoèichové v širokém okolí se schovali buï do stínu okolních lesù, nebo pod vodu, nebo do hospody. Díky vedru jsme byli ochuzeni i o tradièní folklór: Místo aby Pedro obcházel obìdvající vodáky a s dvacetivteøinovou frekvencí vydával signál “Okamžitý odjezd!”, nasednul do lodi a ujel. My ostatní jsme pak odjíždìli jak kdo dojedl, a tato liberální praxe se vžila po celý zbytek cesty. Díky ní se parta rozptýlila v úctyhodný nìkolikakilometrový konvoj.

Øeka se vinula houštinami, jedna zatáèka støídala druhou a obèas bylo potøeba pøetáhnout loï pøes zpola ponoøený kmen. Byl to zøejmì nejkrásnìjší a nejzajímavìjší úsek celé øeky, i když plnì naložené lodì mìly velkou setrvaènost a manévrování mezi písèinami a vrbièkami èinilo obèas problémy. Poprvé jsme se sešli asi dva kilometry pøed Pilaøem. Uvázali jsme kánoe do ohromného trsu k jedinému stromu a prošli lesem k místu, kde se tøpytila rozsáhlá vodní plocha. Za chvíli už se hejno nahých tìl rochnilo v chladivých vodách pískovny.

Ve dvì hodiny jsme pøijeli k Pilaøi a dali se do pøenášení. Válec pod nìkdejším jezem smrti sice dost ztratil na síle, ale sjízdný tento tøímetrový skok rozhodnì není - jako ostatnì vìtšina jezù na horním toku. Naštìstí nás bylo hodnì, takže jsme nemuseli lodì vykládat: Šest lidí unese i plnì naloženého Tuèòáka. Kousek pod Pilaøem nás èekala lahùdka - asi metrový sjízdný stupeò. Všichni jsme na nìm nabrali spoustu vody a byli jsme postaveni pøed dvì možnosti: buïto se pokusit pøestìhovat kapalinu zpìt do øeky molitanovou houbièkou, nebo vyložit bagáž a vylejt. Druhá varianta byla zøejmì rychlejší.

Pedra jsme znova dohnali na Rozvodí. Od Lužnice se tu oddìluje Nová øeka, jejíž umìlý tok dal vykopat v 16. století Jakub Krèín, zakladatel našeho nejvìtšího rybníka Rožmberka, aby uchránil hráz rybníka pøed povodnìmi a vodáky pøed rybníkem. Vìtšina vodákù od tìch dob využívá unikátní objížïky pøes Novou øeku do Nežárky, která se pak ve Veselí vlévá zpátky do Lužnice. Ochuzují se tak o romantickou plavbu po Staré øece, jejíž písèité koryto se kroutí vysokým listnatým lesem a co chvíli pøekvapuje plavce padlými kmeny; mají však jistotu, že nezabloudí v mlze na nekoneèné hladinì Rožmberka a nezhynou bídnì ve vlnách, které na nìm dokáže vykouzlit pøedbouøkový vìtøík. I Pedro neomylnì zamíøil na Novou øeku. Poèkal na nìkolik lodí z èela pelotonu, naøídil jim poèkat na zbytek, a sám opìt mocnì zabral. Zøejmì cítil hospodu, nebo blížící se bouøku. My ostatní jsme cítili mraèna komárù, která se na nás vrhla v lese za Rozvodím. Chvíli jsme nechali pádlování a bili hmyz hlava nehlava, ale pisklavé potvory mìly pøevahu. Za lesem se øeka narovnala a jeli jsme jak po dálnici. Pravý bøeh tu byl velmi nízký, a tak jsme díky vysokému stavu vody mìli neobvyklý výhled po krajinì. Potom nám na zádech pøistály první kapky.

Rozpršelo se bìhem nìkolika minut. Letní slejvák byl vydatný a rozhodnì se nezdálo, že by mìl v nejbližší dobì skonèit. Posádky v zadním voji, který se plácal ještì nìkde za Rozvodím, pøirazily ke bøehu a vybalily pláštìnky. My, co jsme si mysleli, že už jsme skoro v Mláce, jsme dùkladnì promokli: na táboøištì zbývaly ještì ètyøi kilometry. Útìchou nám bylo, že ani motorový èlun Pedro nedorazil s takovým náskokem, jaký by byl potøeboval na suché postavení stanu. D隝 vypadal nadlouho, a tak jsme zaèali budovat své pøíbytky zamokra, jen majitelé gemm si je sestavili pod støechou na umývárnì a potom hotové pøenesli na louku. Když jsme byli se stavbou hotovi, d隝 ustal, ale ne nadlouho: jakmile u bøehu pøistály další lodì, rozpršelo se s novou silou. Otøásli jsme se hnusem a šli jsme vyhledat hospodu.

K ránu pøestalo pršet, ale obloha zùstala zatažená. Zašli jsme si do Mláky na rohlíky a mlíko, potom jsme pøetáhli starohamerský jez a vydali se na další cestu. V lese jsme potkali ještì jeden smrk pøes øeku, už poslední, zato ale poøádný. Dohnali jsme u nìj jinou partu vodákù, takže v úzké zatáèce vzniknul slušný nával; zatímco však oni pøetahovali lodì vrchem, my jsme našli místo, kde se s trochou snahy dala podplout vìtev, a tak se naše lodì, ozdobené jehlièím, dostaly do vedení. Brzy na to jsme vpluli do Nežárky.

Pøetáhli jsme jez v Jemèinì a pokraèovali liduprázdnou lesnatou krajinou, v níž øeku zpestøuje nìkolik sjízdných stupòù. Okolo jedné hodiny jsme pøipluli k metelskému jezu a vybalili jsme obìd.

“Poslouchejte mì,” zavolal Beny pøed odjezdem a postavil se doprostøed prostranství. “Vy co jste byli vèera v hospodì a odcházeli jste døív,” pokraèoval, “a nechávali jste tam peníze na stole, tak poïte sem, máme tu vyúètování.”

Beny vytáhl jakýsi balíèek a rozhlédl se po napjatém hlouèku. “Nechali jste tam víc,” zasmál se potom, “tak jsme ze zbytku koupili tuhletu èokoládu. Mùžete si ji rozdìlit!”

Ve dvì jsme pøirazili nad jezem v Hamru a pøetáhli jsme ho až na Ondru, který vysadil háèka na bøeh a v singlu projel válcem. Následoval provalený stupeò a na louce pod vesnicí jsme se utáboøili. Bylo to naše nejkrásnìjší táboøištì, obklopené lesem, a s nikým jsme se o nì nemuseli dìlit. Jediným problémem byla pitná voda, kterou ani ve vesnici nemìl každý, ale pak jsme pøece nìjakou sehnali. K tomu se opìt objevilo sluníèko, a tak jsme se mohli vìnovat odpoèinku. Lakmus s Radkem si vzali Metuji a jeli nahoru na stupeò bavit vesnièany svými pokusy o pøejezd proudu. Po nìkolika cvaknutích se jim to podaøilo a oba nezmaøi se vrátili k táboøišti, aby tam ještì cvièili eskymáky. Pedro s Pavlem zatím nìkde vyhledali své háèky, èímž jsme byli kompletní. Veèer jsme také zažehli táborák, na který vèera vlivem únavy a špatného poèasí nedošlo. Kromì dvou kytar jsme s sebou mìli Šmídovu knížku Proè bychom se netopili, takže o zábavu bylo postaráno.

Vypluli jsme už v devìt a brzy jsme se motali v zátoèinách nad Krkavcem. Øeka se tu rozlévá do šíøky, stojatá voda pøipomíná rybník a køivolaká ramena mezi rákosím do poslední chvíle utajují smìr dalšího toku, aby si nepozorní vodáci mohli svou cestu ještì trochu prodloužit. Jez jsme pøenesli po bøehu. Brzy na to jsme pøijeli do Veselí nad Lužnicí, kde nám Pedro vyjednal otevøení šlajsny. Vyházeli jsme z lodí bagáž, svlékli jsme se do plavek a nadšenì jsme se hrnuli do vln; nìkteøí dokonce dvakrát. Cvakl se jen málokdo.

Pak jsme zastavili na táboøišti a šli si do mìsta nakoupit a najíst se, èímž byly dnešní požitky vyèerpány. V poledne jsme opìt stáhli lodì na vodu a odevzdali se nekoneèným dálkám, jen tu a tam pøerušovaným nìjakým jezem. Obèas pršelo, zataženo bylo poøád. Jezy byly nesjízdné, ale vìtšinou se daly pøetahovat šlajsnou. Ze bøehu nás povzbuzovaly pomníèky utonulých vodákù a tabulky s lebkou a zkøíženými hnáty - že by piráti v jižních Èechách?

Špaèkùv mlýn se dal jet po jezu - aspoò nìco. Pod ním následovalo sedm kilometrù voleje. V 16:00 jsme toho mìli právì dost, pøestali jsme pádlovat a vytvoøili souloï. Nejdøíve jen èelo peletonu, ale postupnì nás dohánìli další a další, až vzikla úctyhodná formace, která se pomalu sunula øekou. Uskupení bylo prakticky neovladatelné a krajní lodì neustále vyjíždìly dopøedu èi dozadu; nakonec se nám podaøilo spojit krajní levici s krajní pravicí a udìlat hvìzdu. Spojení lodí teï udržovali háèkové rozvalení na pøídi, zatímco zadákùm se tak uvolnily ruce na svaèení, fotografování, hraní na kytaru a jiné dùležité úkony. Scházel nám jen táborák uprostøed.

Zatímco Ondra hrál, pokoušel jsem se zachytit souloï na film. Postavil jsem se v lodi a ta se povážlivì zakymácela - jenže poøád jsem vidìl jen pùlku kánoí a ty samé lidi. Chtìlo by to taky z druhý strany, napadlo mì. V tu chvíli øekl Pedro jak na objednávku:

“To ještì nevíš, že tam sletím s tvojí lodí,” prohlásil jsem sadisticky a jal se sápat pøes Benyho bagáž na sousední plavidla. Za Pedrových výkøikù hrùzy jsem se uvelebil na jeho loïáku a poøídil pøíslušný zábìr; ostatní, jejichž lodì neležely na trase mezi mojí a Pedrovou, z toho mìli náramnou legraci. Chudáci netušili, že hodlám obejít hvìzdu kolem dokola. “Tomu øíkám vodní turistika,” øekl nìkdo. Cirkusové èíslo se však obešlo bez nehody a já šastnì dorazil zpìt na svoje sedátko.

V 16:30 øekl Pedro, že takhle nikam nedojedem, a vyhlásil závod k jezu v Roudné. Vyhrál ho, jak jinak, Lakmus. Jez se pøetahoval vpravo u bøehu až na mì, Tomáše a Pavla, kteøí jsme pøelezli po koze šlajsny uprostøed øeky. Dole jsme pak mìli problémy s nasedáním, protože ke koze se dalo pøirazit jen špièkou, ale ne bokem lodi. Nám s Katkou se pøi tom málem podaøilo cvaknout loï s bagáží, ale Tomáš našel øešení: skoèil do lodi po bøiše, ta s ním divoce odskoèila do proudu, on se dosunul na kormidlo a pak se vrátil pro Radku.

Potom pøišel sjízdný stupeò a rekreaèní oblast okolo Plané nad Lužnicí. V pátek veèer tu bylo náramnì živo. Jez za Planou si sjelo nìkolik zadákù po zlomu; ve dvou se na nìj mohl odvážit jen Martin s Ladou, kterým nehrozilo zalití lodi. Koneènì pøed šestou se øeka zaøízla mezi kopce, na obzoru se objevily paneláky a na levém bøehu táboøištì. Byli jsme v Sezimovì Ústí.

Podaøilo se nám udìlat èouïáèek na vaøení, ale na táborák to nevypadalo. V obèerstvení u nedalekého fotbalového høištì nám odmítli natoèit pitnou vodu, tak jsme si ji na záchodì natoèili sami - ukázalo se však, že ji nejspíš èerpají z øeky. Zalili jsme s ní tedy ohništì a šli do mìsta na pivo, to snad z øeky neèepují.

Sobotní program byl opìt silnì pozitivní. Zahájili jsme ho výteènými rohlíky z ústecké samoobsluhy, naèež jsme nanosili svùj majetek do lodí a lodì na vodu. Èekala nás táborská jezová kaskáda.

První jez jsme pøekonali v Sezimáèi, ten se ještì pøetahoval. Pak se na obzoru objevila vìž táborského kostela a jezy se hrnuly jeden za druhým: Tábor I, II, III, IV... Nìkteré jsme jeli všichni, ty ostatní alespoò zadáci v singlu. Pátým táborským jezem je Papírna, kde se ètyøi lodì zdržely: Tom s Radkou a já s Katkou, abychom si zatrénovali pod šlajsnou; Pavel aby si to vyfotil a Martin s Ladou, aby nám pùjèili zavøenou Metuji. Když jsme se nabažili, pokraèovali jsme za ostatními.

Další lahùdkou byl Kvìchùv mlýn, poškozený jez se spoustou vln, které slabší jedince vrhají na skálu na levém bøehu. Proto slabší jedinci radìji vystoupili a pøetáhli svá šedesátikilová plavidla po bøehu. No a koneènì jsme pøipluli k Matouškovu mlýnu, novému jezu se šlajsnou jako stvoøenou pro skok bokem; v jejím sousedství ležela napùl utopená stará retardérka. Skok zvládli všichni na jednièku a vìtšinou se i správnì trefili do peøejek ve zúženém korytì pod šlajsnou; nìkteøí ovšem, vèetnì pana admirála, pozadu. Za peøejemi Pedro prohlásil dnešní jezové obžerství za skonèené a zaèal se pøevlékat.

Tak úplný konec to ještì nebyl: my kormidelníci jsme si po dvou kilometrech sjeli ještì nìjaký nízký jez, snad Bredùv mlýn, a další dva nás èekaly. Propluli jsme pod zøíceninou hradu Pøíbìnic, sjeli Bejšovec a zakotvili u proslulé restaurace Lužnièanky. Jediné místo, kudy se v rákosí lezlo na bøeh, bylo už po mém pøíjezdu plné kotvících lodí; vytáhl jsem tedy Pedrovu loï, pøivázal ji za záï naší a tu potom vecpal do uvolnìné mezery. Pedra jsem potkal už na cestì z hospody a zaèal jsem uvažovat, jak se nám asi pomstí. Netušil jsem, že bude mít spadeno na nìkoho úplnì jiného: na Jiøíka, který rovnìž využil nestøeženého okamžiku a v jedné z holínek, které nechal Pedro válet v lodi, ubytoval leklou rybu.

Veèer jsme pøistáli v univerzitním táboøe v Dobronicích. Postavili jsme si stany mezi chatkami, vytáhli vaøièe a dali se do pøípravy veèeøe. Lakmus, který pøijel mezi prvními, byl už po jídle a nemìl co dìlat; bavil se tedy házením míèe po Pavlovì polívce, ale nìjak se poøád nemohl trefit. Zkusil jsem to také a trefil jsem se napoprvé; Pavel, zdá se, nemìl z mého výkonu radost. Po veèeøi jsme vyrazili na hrad a do hospody.

V nedìli jsme sotva zabalili a strhnul se poøádný slejvák. Zalezli jsme tedy na verandu nejbližší chatky, vytáhli lihoviny a Šmída a èekali jsme, až skonèí d隝 a vyleze slunce. D隝 skonèil po dvou hodinách, slunce nevylézalo. Místo nìj vylezl Pedro a øekl: “Okamžitý odjezd!”

Jez v Dobronicích sjíždìli jen zadáci, podobnì i oba bechyòské jezy. Narozdíl od Tábora byla v Bechyni dost dlouhá pauza, abychom si to pìkné mìsto mohli prohlédnout - jenže za mizerného poèasí a s prázdnými žaludky na to málokdo mìl náladu. Vìtšina zamíøila do krèmy nebo do cukrárny, nìkteøí zùstali dobrovolnì u øeky. Pod mìstem ústí do Lužnice potok zvaný Židova strouha, kam jsme se vydali kousek proti proudu. Voda tu teèe mezi skalami, ale sjízdných je jen asi tøicet metrù. Šli jsme ještì kus pìšky, pak jsme se vrátili.

Posledním lužnickým jezem je Èervený mlýn. Nejel ho nikdo, protože pod ním už je celkem silný válec. Propluli jsme Kolodìje nad Lužnicí, poslední místo kam ještì jezdí vodáci. Dál už pádlují jenom blázni a my. Øeka se rozšíøila, od jednoho bøehu ke druhému mìla snad sto metrù. Borové lesy a rákosí, pár chat na bøehu bylo opuštìných. Nepotkávali jsme už ani rybáøe. Bylo by tu vlastnì krásnì, kdyby èlovìk nemusel pádlovat. Schoval jsem tedy pádlo do lodi a vytáhl provlhlou kytaru. Katka kytaru nemìla, tak se otoèila a dìlala kormidelníka. Okolo šesté hodiny jsme pøirazili k mysu, za nímž Lužnice konèí. Zítra už pojedeme po Vltavì.

Pøíští ráno jsme se vydali do Týna nad Vltavou pro zmrzlé ptáky a jiné zásoby. Ti, co zùstali v táboøe, mìli zatím už skoro sbaleno a chystali se vyrazit. Pedro pøi nasedání prohlásil, že dneska už to hranièí se sportem, a rozdal nìkolik dobrých rad. Pavel se zeptal, z které že strany to s tím sportem hranièí, ale Pedro už ho neslyšel, míøil se svou kánoí doprostøed vodní plánì. Za ním odráželi další a další, jak kdo dobalil: my s Katkou bezkonkurenènì poslední. Za první zatáèkou u Koøenska nás èekal malý nesjízdný stupeò, vysoký asi devìt metrù. Pak už jen skály, borové lesy, obèas louèka, pár chat èi stanù, a zase skály. Asi po deseti kilometrech jsme dohnali Pavla s Moulíkem, ale nechtìli poèkat, až se najíme. Najedli jsme se, dohnali je znova a pøišla prùtrž. Když skonèila, vydali jsme se dál: zábìr za zábìrem, kilometr za kilometrem. Naveèer vylezlo sluníèko a osvítilo desítky metrù vysoké skály podél øeky. A nakonec se na pravém bøehu objevilo hejno kánoí a znavená tìla v trávì pøed stany. Byli jsme pod Zvíkovem, na našem loòském táboøišti. Uff!

Úterý byl volný den, jehož se mnozí rozhodli využít k návštìvì Zvíkova. Já, Pavel a Šuri jsme se svými háèky pøepluli naproti do zátoky se studánkou; my s Pavlem jsme se ovšem dohodli, že pro ètyøi lidi staèí jedna loï, což se nám mìlo nevyplatit. Na protìjším bøehu jsme vyšplhali lesem na cestu a došli do Zvíkovského Podhradí - vesnice, která byla kvùli Orlické pøehradì pøenesena na kopec a stala se tak vlastnì Zvíkovským Nadhradím. Nakoupili jsme a došli na hrad, kde jsme se potkali s dalšími èleny výpravy: nìkteøí pøistáli v jiných zátokách, nìkteøí dopádlovali až k pøístavišti pod hrad. V jednu hodinu jsme se vydali lesem zpátky k øece. Jaké bylo však naše pøekvapení, když jsme v zátoce našli jen jednu Vydru a žádné pádlo! Že by Pedrova pomsta? Anebo Radkùv žertík - na druhém bøehu jsme totiž zøetelnì rozeznávali Pavlovu oranžovou loï, v níž Radek zkoušel eskymovat. A to udìlal kdokoli, nemìl zøejmì tušení, že je nás šest místo ètyøech. Pøesto jsme se rozhodli necouvnout a pøejet do tábora naráz. Ze svinèíku u bøehu jsme vylovili prkýnko, které mìlo nahradit jedno pádlo; místo druhého poslouží sedaèka z lodi. Veškeré doklady a foák jsme dali do batùžku a pøivázali zespod pod druhou sedaèku. Pokud se cvaknem a loï neklesne rovnou ke dnu, mohlo by je to zachránit. Potom jsme se zaèali opatrnì naloïovat: já až na kormidlo, pøede mì Katka, Jitka a Luba na dno. Když nastupuje Michal, loï se nebezpeènì kinklá a má snahu ujet; hrozí, že Šuri spadne do vody a nás strhne s sebou. Koneènì dosedá na dno, ponor se zvyšuje. Ještì Pavel, voda už se blíží k bortùm. Opatrnì odrážíme od bøehu. Èlovìk by neøekl, že Vydra unese šest lidí!

Odpoledne nastal oblíbený rituál závìru letních vod: nanosit døevo, rozpálit ohništì, nanosit kameny, pøipravit kuøata, rozpálit kameny, vykopat jámu, rozpálit kuøata. Pøi kopání jámy se narazilo na loòský sítòák s kosterními pozùstatky snìdené drùbeže; žádný paleontolog o nì však neprojevil zájem. Vymìnili jsme je tedy za nové, obalené èerstvým masem a alobalem. Když byla díra vystlána kouøícími kameny, mrtvými ptáky a nìkolika kapry, které nám vìnovali místní rybáøi, øekl Pedro: “Nejdøív nejbližší pøíbuzný,” a hodil navrch hrst hlíny.

Posledním dnem našeho putování byla støeda. Tak jako pøed týdnem, nebe bylo opìt bez mráèku a teplota vysoko nad dvacítkou. Jeden po druhém jsme strhávali stany a louèili se s pohostinným táboøištìm - ne nadlouho, Pedro chce jet pøíští rok Vltavu až do Prahy. Posledních patnáct kilometrù ubìhlo pomìrnì rychle, asi už jsme si zvykli. Zastavili jsme se na Orlíku, potom jsme pøepluli na druhou stranu a tam už na nás èekal autobus. Ještì poslední koupel a - AHOJ!

U každého jezu je v závorce uveden øíèní kilometr a A když jsme ho jeli, N když jsme ho nejeli, Z když ho jeli jen zadáci.

Ètvrtek: Celkem 21,7 km po Nové øece a po Nežárce. Odjezd z Mláky (3,9). Jezy: Starý Hamr (Weinzettlùv mlýn, 3,8 N), Jemèina (23,8 N), Metel (11,4 N), Hamr (8,8 ZN), Hamr - stupeò (8,7 A).

Pátek: Celkem 38 km po Nežárce a po Lužnici. Odjezd z Hamru (7,2). Jezy: Krkavec (3,8 N), Veselí nad Lužnicí (1,1 A), Dráchov (69,2 N), Èejnov (67,1 N), Sobìslav (63,8 N), Špaèkùv mlýn (62 A), Roudná (55,5 N), Planá nad Lužnicí (48 Z), Soukeník (46,7 N).

Sobota: Celkem 21,7 km. Odjezd ze Sezimova Ústí (43,7). Jezy: Sezimovo Ústí (43,2 N), Tábor 1 (40,6 A), Tábor 2 (39,8 A), Tábor 3 (39,1 Z), Tábor 4 (38,3 Z), Na Papírnì (37,5 A), Kvìchùv mlýn (34,9 A), Matoušovský mlýn (33,4 A), Bredùv mlýn (31,4 Z), Bejšovec (27,3 Z), Suchomel (25,8 Z).

Nedìle: Celkem 22 km. Odjezd z Dobronic (22). Jezy: Dobronice u papírny (22 N), Dobronice (20 Z), Bechynì - Horní mlýn (11,6 Z), Bechynì (10,7 Z), Èervený mlýn (7,1 N).

Støeda: Celkem 13,8 km. Zvíkov (170,8) - Orlík (157).

Celkem jsme ujeli 174,5 km ze 445 do 352 m n.m., pøes 31 jezù.