Šumava

Po dlouhé době se opět v turisťáku dalo dohromady dost lidí, kteří se nebojí do lesa, do hor ani do vody. A tak jsme vyrazili na Šumavu.

Nápad přejít Šumavu na běžkách vznikl někdy v prosinci. S Michalem jsme naplánovali týdenní přechod od Lipna do Železné Rudy. Michal obeslal místní úřady podél trasy a zajistil noclehy ve Stožci a v Prášilech. Ostatní noci jsme plánovali strávit pod stanem. Všechno vypadalo skvěle, až na to, že se pár dní před odjezdem oteplilo asi na 15 stupňů a začal mizet sníh. Na poslední chvíli se nám naštěstí podařilo od kamarádů zjistit, že běžky by byly jen zbytečnou zátěží. Běžky a vosky zůstaly tedy doma.

Vyrazili jsme časně zrána rychlíkem z Prahy hl.n. do Rybníka. V Českých Budějovicích se k nám přidal ještě Jirka, který jezdil v noci po republice a sháněl boty. V Rybníce jsme měli přes tři hodiny času, který část expedice (Radka, Michal a Jirka) využila k hledání hospody. Ostatní se opalovali na odstavených vagónech a sem tam něco snědli. Až na Baďála, ten jedl pořád a podařilo se mu zbaštit polovinu jídla, co měl na týden.

V jednu hodinu po poledni jsme nastoupili do připravené elektrické lokálky a čekali na odjezd. Těsně před odjezdem nečekaně přifrčel další rychlík z Prahy. Ten se mi podařilo v jízdním řádu přehlédnout (jezdí jen v sobotu a náhodou byla zrovna sobota) a tak jsem vyhnal expedici asi o tři hodiny dříve z postelí. Bylo mi odpuštěno.

Zhruba po hodině vyhlídkové jízdy údolím Vltavy dojela lokálka do Loučovic pod Lipnem, výchozího bodu našeho pochodu. Byl krásný jarní den, sluníčko, teplo a po sněhu ani památky.

Po kamenech jsme přeskákali Vltavu a pomalu začali stoupat vzhůru do hor. Po hodinovém stoupání jsme se vyškrábali na namrzlou skalní vyhlídku Vyklestilka (888), odkud byl překrásný výhled na Vyšší Brod, údolí Vltavy a dokonce byly vidět i Alpy. Od Vyklestilky vedla naše cesta po červené značce hustým a zdravým smrkovým lesem směrem na západ. Zde už byly místy zbytky starého tajícího sněhu.

Navečer jsme kousek od cesty zahlédli oplocenou strážní (toho času vyhlídkovou) věž. Dráty nedráty, za chvíli jsme stáli na vršku. Za místo na spaní jsme si po krátkém hledání vybrali okraj nedalekého lesa. Narozdíl od okolí v něm bylo docela sucho. Postavili jsme stany, potmě uvařili, zalehli a usnuli.

Druhý den ráno nás po šesté hodině probudilo sluníčko do dalšího pěkného jarního dne. Na jižním obzoru se po ránu proti oranžovému nebi rýsovala černá hradba Alp. Po snídani jsme se okolo půl desáté vydali na další cestu. Zpočátku nebyla cesta moc hezká - prvních asi 15 km vedla po asfaltce. Přičtu-li k tomu ještě špatné ponožky, které jsem si obul, tak to nemohlo skončit jinak než spoustou puchýřů. Nebyl jsem ale sám, i ostatní nějak divně našlapovali. Nepomohlo ani chlazení nohou v potoce, i když bylo příjemné.

Odpoledne jsme šli většinou lesem v rozbředlém sněhu. Pomalu ale jistě se nám začaly promáčet boty. Po obejití zamrzlého Lipna (ideální na bruslení) poblíž Zadní Zvonkové jsme se začali rozhlížet po přijatelném místě ke spaní. Všude bylo spoustu rozbředlého sněhu, který ke stavění stanů moc nelákal. Naštěstí se hned u cesty objevil malý smrkový lesík, bez sněhu, a navíc v něm bylo dokonce sucho a hezky vystláno jehličím. Po druhém dnu pochodu v tajícím sněhu neměl suché boty už nikdo, kromě přezůvkářů.

Vařili jsme ve čtyřech (já, Jirka, Radka a Michal) na Michalově benziňáku, který zpočátku sice odmítal spolupracovat, ale pak si dal říct. Na mém Varu 1 jsme připravovali jen menší jídla v ešusu. Litrový ešus zvládl Var dobře i za mrazu, ale velký kotlík (asi 2,5 l) byl na něj moc. Ten zvládl jen benziňák. Další vařpartou byla čtyřka ve složení Dan, Katka, Radan a Ivoš, kteří vařili střídavě na ohni a na vařiči. Martin vařil s Baďálem na vařiči. Ráno po snídani jsme vyrazili okolo deváté vzhůru na hraniční hřeben. Chtěli jsme dojít až do Stožce (přes 30 km). Cesta stále mírně stoupala a sníh se bořil průměrně po kolena, sem tam až po kletr. Šlapali jsme stopu v zástupu za sebou a neustále se s vyjímkou holek střídali na špici. Vzadu se šlo fajn, ale na první pozici to šlo místy dost ztuha. Hodně nám pomohly hůlky, které si jako jediný vzal prozíravě VHT Láďa Baďál. My ostatní jsme hůlky nechali doma (pochvala pro Baďála). Hůlky měl vždy první jako žezlo a razil ostatním cestu. Pohled na výpravu připomínal obrázky z Londonových povídek z dob zlaté horečky na Aljašce.

Nejdříve jsme dosáhli vrcholu Smrčiny (1338), pak Hraničníku (1280), načež následovalo sedlo pod Plechým (asi 1000) a pak Plechý. Pod Plechým jsme potkali pár běžkařů a chvíli jim záviděli jejich lyže. Když jsme si ale uvědomili, jak by to vypadalo v těžkém mokrém sněhu, v lese, v kopci a se skříní na zádech, tak jsme přestali litovat, že běžky zůstaly doma. Plechý (1378) se ukázal jako velmi odolný kopec - výstup nám zabral hodně přes hodinu.

Z Plechého na Trojmezí a dál na Třístoličník už byla celkem rovinka. Kousek za Plechým se k nám přidali rakouští pohraničníci (Gendarmerie), kteří měli tu správnou výbavu na takovýto přechod (navíc pistole) - krátké široké lyže s vázáním s volnou patou (třeba se jednou taky zmůžeme). Na Trojmezí se s námi rozloučili a strašili nás, že na Třístoličník (původní český název Řeřuřec, asi kvůli rychlému rozlišení Čechů od Bavoráků) to je alespoň dvě hodiny. My to stihli po kolena ve sněhu za třičtvrtě hodiny. Na Třístoličníku jsme posvačili u německé hospody a v domění, že do Nového Údolí už je to jen kousek z kopce, jsme vyrazili vpřed.

Z kopce to sice bylo, ale po pás ve sněhu to zase taková procházka nebyla. O trochu níž jsme pak dospěli k závěru, že nejlepší cestou je potok. Mokro v něm bylo asi tak stejně jako ve sněhu, ale nikam jsme se nebořili. A pak přišla zrada - místo s kopce vedla cesta najednou zase do kopce a navíc se ještě setmělo, takže nebyly vidět prošlápnuté stopy. Hnacím motorem výpravy (kromě mě) byla naděje, že z Nového Údolí pojede ještě nějaký vlak do Stožce, a ve Stožci že nás čeká teplo a sucho (a pivo a černý ďábel a smažák... - každý si mohl myslet na to své).

Když jsme konečně, už za úplné tmy, dorazili na silnici z Nového Údolí do Stožce, kde nic nejezdí, tak jsem ostatním prozradil, že už žádný vlak nejede. Vyrazili jsme tedy pěšky po silnici směrem na Stožec. Výprava se roztrhala na skupinky a každý pádil jak mohl do Stožce. Asi po 4 km, kolem půl deváté večer přišel konečně cíl naší cesty - Stožec. Do cesty se nám postavila hospoda. Po krátkém zaváhání zda nemáme počkat na ostatní jsme vešli dovnitř s tím, že hospoda se nedá minout a že nás určitě najdou. Našli.

Hospoda byla skvělá - snad nejskvělejší jakou jsem kdy zažil - vtipným a rychlým vrchním počínaje, teplem, dobrým jídlem a pitím a čistým záchodem s harmasanem konče. Dalo by se tam i přespat za 70 Kč/os. Michal s Danem ale mezitím pronikli na obecní úřad, kde nám půjčili dvě místnosti za 15 Kč/os. (bezva tip na zimu na běžky). V hospodě nás varoval malý tlustý ochránce s jezevčíkem, že nemáme spát v lese a rozdělávat oheň, prý by nám dal pokutu. Když se do nás už nic nevešlo, tak jsme zaplatili a začal obtížný přesun z hospody na úřad (bylo to přes 100 metrů, do kopce a přes přejezd a ještě po schodech do patra). Na úřadě jsme si udělali pohodlí, rozložili mokré věci po topeních (Baďál s Martinem si ho ale nepustili) a zalehli.

Ráno nás opět probudilo sluníčko, zašli jsme si naproti do obchodu pro jídlo a pomalu se přesunuli na nádraží. Motoráček nás popovezl do Nového Údolí zpět na hranici s Německem, kde končí koleje. Časem možná povedou jako kdysi opět dál do Bavorska. V Novém Údolí je přechod, takže s námi jelo spoustu českých běžkařů zajezdit si na upravených tratích na německé straně. Nové Údolí připomínalo obrázek ze Skandinávie - náhorní planina, hnědá tráva se zbytky sněhu, sem tam stromek a uprostřed všeho meandrující čistá Studená Vltava.

V Novém Údolí se od nás odpojil Radan, kterého se nám již nepodařilo dostat ven z vlaku. Pokračovali jsme směrem na Strážný opět po červené značce. Po ránu se šlo skvěle, sníh byl tvrdý, umrzlý a vůbec se nebořil. Jak sluníčko stoupalo, tak ale sníh rychle měkl a brzy ho bylo zase po kolena. Prošli jsme zničenou obcí Krásná Hora a došli na rozcestí se žlutou, kde jsme posvačili a Baďál předvedl perfektní scénku s návleky a s ponožkami - obul se až na potřetí (tzv. Krajníkova či Baďálova chyba spočívající v tom, že si člověk oblékne vrchnější vrstvu dříve než spodní). Zde se od nás šestidenních odpojili čtyřdenní Dan, Katka a Ivo, kteří se vydali po žluté směrem k Lenoře. My zbylí jsme došli na hlavní silnici do Strážného (zde Baďál pro změnu zapoměl hůlky) a ve Strážném jsme se po krátkém pátrání po ubytovacích možnostech nastěhovali za 200 Kč do rozestavěné ubytovny (sucho, teplo, sprcha). Na stavění stanů neměl nikdo ani pomyšlení. Venku mezitím začalo pršet a pršelo až do rána.

A byl tu problém - co dál. Běžkové etapy podle původního plánu bychom pěšky už nestihli. Nakonec jsme ráno odjeli busem do Vimperka a chtěli si nechat přepsat jízdenku a vyrazit ještě do okolí Vimperka. Jako obvykle jsme narazili na nevzdělané a neochotné nádražáky, kteří nechtěli s naší jízdenkou nic mít, takže zkrácení expedice se nekonalo. Dal jsem návrh, že popojedeme do Kolince (asi 50 km) a poslední den dojdeme do Klatov na náš vlak. Radka s Michalem byli pro, Jirka nevěděl, Martin byl proti a Baďál byl silně proti. Po tomto menším referendu se menšina přizpůsobila většině (dobrý, ale občas porušovaný zvyk) a tak jsme po procházce Vimperkem, prohlídce hradního nádvoří (staveniště) a koupení buřtů a vodky (vyjímečně) nasedli do busu do Kolince.

Cestou jsme objeli památný hrad Kašperk, kde Radka před 15 lety ztratila rukavičku, a pak dojel náš bus k Otavě, kde se při pohledu na známou a oblíbenou řeku vrátila Baďálovi nálada. Z Kolince jsme popojeli vláčkem-motoráčkem do Malonic (na nádraží tam měli hezkou minipoštu, domeček asi 3x4 metry). Za Malonicemi jsme navečer vyšli na blízký vrch Svatý Bartoloměj (693), kde jsme zastanovali, rozdělali oheň a opekli buřty. Michal navíc vyrobil karamel, kterého jsme se pak nemohli zbavit (tak byl přítulný). Nocleh byl skvělý - na suchém jehličí ve třech Gemmách pro šest lidí to byl úplný luxus. Nikdo ani netušil, že pár desítek metrů pod námi, uvnitř kopce, bylo jaderné silo, nyní snad prázdné.

Poslední den ráno bylo opět hezky a cesta po červené do Klatov rychle utíkala. Před Klatovama jsme si vyrobili pomlázky a udělali na Radce generální zkoušku na velikonoce. Chtěli jsme se jít podívat ještě do klatovských katakomb, ale bohužel bylo zavřeno. Před vchodem nás odchytla nějaká pani, která tvrdila, že to tam všechno založila a že jsme měli přijet v dubnu a v pondělí a ne v březnu a ve čtvrtek. Propustila nás teprve poté, co nám to zopakovala asi pětkrát a co nám vnutila svojí vizitku.

Zbývalo jen najít nádraží. To se nám podařilo celkem hladce. Před nádražím mě zaujala cedulka "ČSD Klatovy - založeno r. 1260 Přemyslem Otakarem II...", nádraží ale vypadalo celkem nově. Zašli jsme do nádražní hospody na jednu, někteří na jedno. Debatovali jsme o tom, jak jsou vrchní vynalézaví v okrádání hostů, když Radka najednou vykřikla "Neblázněte, on mě vážně okrad." Klasický trik - napsal ošklivě 4.40 a sečetl jako 9.90. Tak jsme mu odnesli sklenici od piva (byla v ceně). V 16:30 už jsme seděli ve vlaku, který nás odvezl do Plzně a odtud pak rychlík až do Prahy. Ve vlaku jsme hráli kozla a utírali si z hlav a z karet Michalův karamel, který si nějak našel cestu ven z ešusu, prevít. A to je všechno.

Pavel

Účastníci expedice

Michal Koňákovic - velitel expedice, komisař pro styk s domorodci, strojník benzinového vařiče

Pavel Pelantovic - (já) velitel přepravy, rekordman v počtu puchýřů, širokoúhlý fotograf

Láďa Bláhovic - (řečený Baďál) vlastník hůlek, obveselovač výpravy, VHT, poslední den NHT

Martin Pelantovic - můj brácha, odborný poradce, odolný turista

Radka Šmídovic - nositelka povzbuzujících nápojů, zasloužilá turistka bez rukavice, ozdoba výpravy

Jirka Lakosilovic - (tzv. Lakmus) můj spolubydlící se spoustou vloček, muž od Stalingradu, nositel přezůvek, lesní muž

Dan Zemanovic - velitel čtyřdenní skupiny, tele- a normálně-úhlý fotograf, majitel čtyřmístného stanu

Katka Luterovic - odolná turistka (cvičená u bohatýrů)

Radan Slavíkovic - zasloužilý turista a nejmladší člen výpravy (o fous)

Ivo už nevim čí - člen korespondent TO, jediný vousáč výpravy