Roháče

Po několikaleté přestávce v návštěvách matfyzáků ve srubu v Račkově dolině se podařilo obnovit staré kontakty a opět vyrazit do Roháčů. Do tamního srubu nám paní Vančurová (majitelka) povolila 10 lidí a tak jsme vyrazili v sestavě Pedro, Čáďa, Martin, Lada, Radka, Baďál, Jirka, Dan, Marta a já.

Čas Č byl stanoven na 14.10. ve 23.00 na nádraží Praha - Holešovice. Tentokrát měl bezkonkurenčně nejtěžší batoh Jirka - plných 38 kg. Jak se později ukázalo, měl v něm mimo jiné několik lahví piva a taky pár krabic mléka. Nám ostatním stačilo na týden okolo 25 kg. Jídlo na celý týden jsme si vezli už z Prahy, protože případná cesta od srubu k nějakému obchodu v podhůří a zpět vydá na celodenní výlet. Cesta Laborcem proběhla hladce a ráno před sedmou jsme byli v Liptákově (= Liptovský Svätý Mikuláš ). Osobák nás pak ještě popovezl do Liptovského Hrádku, kde Pedro vyzvedl klíče od paní Vančurové a zaplatil za srub (210 Sk / os / týden).

Do odjezdu autobusu směr Podbanské zbývala asi hodina, která nám celkem rychle uběhla díky místnímu vypravěči a obveselovači. Stařík si nás vyhlédl, asi jsme se mu zalíbili, a tak mluvil a mluvil. Autobusem se nám podařilo odjet na druhý pokus (první autobus jsme přehlédli) a kolem desáté začal od hotelu Esperanto náš výstup ke srubu. Počasí bylo, stejně jako vpodstatě celý následující týden skvělé. Nad ústím Račkovy doliny se nám podařilo chytit stopa - Š 1203, do které se nás nacpalo šest i s věcma. Martu, kterou jsme předjížděli o kousek dál už ale dvanáctsettrojka nepobrala, takže musela pěšky. Z rozcestí Jamnické a Račkovy doliny vedla cesta po letos postavené skoro dálnici až k dolní salaši, asi půl kilometru pod srubem. Zatím je v dolině klid, ale vzhledem k tomu, kolik asi stála silnice, to tu za pár let zřejmě nikdo nepozná. Škoda.

Kolem jedné hodiny odpoledne jsme konečně dorazili ke srubu a shodili batohy, které cestou značně ztěžkly. Po úvodní prohlídce srubu jsme se v něm začali zabydlovat. Brácha s holkama se usadil v podkroví a my ostatní dole v místnosti na spaní. Kromě těchto místností je ve srubu ještě kuchyň či společenská místnost a komora. Míst na spaní by se uvnitř našlo minimálně 13, horší by to bylo asi s vařením a s uložením věcí.

Sluníčko stále hezky svítilo, a tak nás napadlo vyrazit nahoru na Klin (2172) - výlet tak na tři hodiny. Pedro sice tvrdil, že jistý nejmenovaný A.K. cestu na Klin zvládl za 45 minut, ale později připustil, že to byl asi jiný kopec či jiný čas. Nám výstup přímo nahoru po spádnici trval skoro dvě hodiny. Z vrcholu byl krásný rozhled na Tatry, Oravu a spoustu dalších kopců. Po chvíli focení mi začalo být divné, že se ještě neobjevila Marta se kterou jsem šel mírně napřed a která byla ještě před chvílí asi sto metrů za mnou. Šel jsem se tedy podívat zpátky, ale místo Marty jsem potkal zbytek výpravy bez Marty. Marta zmizela. Chvíli jsme ji neúspěšně hledali na vršku a pak jsme se rozdělili na dvě skupiny - jedna sešla hledat Martu do Račkovy a druhá do Gáborovy doliny. Martu jsme ale nenašli, ve srubu taky nebyla, a tak začaly přípravy na hledání. Naštěstí asi půl hodiny po nás Marta dorazila celkem vpořádku (jen ztratila hodinky při bloudění v kosodříví a byla trochu vyplašená). Noc ve vlaku a nedostatečné oblečení udělaly své a Marta chytla křeč do nohy. Mě vepředu už neviděla a ty vzadu ještě neviděla, a tak začala sama sestupovat směrem k Račkovým plesům, cestou ale zabloudila a nemohla najít srub. Po večeři jsme kolem deváté zalehli a spali až do rána.

Nedělní ráno nás přivítalo opět sluníčkem a teplotou okolo 5 stupňů C. Cílem nedělního výletu byl přechod Otrhanců - hřebínku přímo nad srubem. Pedro nás zpočátku vedl po staré zarostlé cestě k louce, kde kdysi bývala stanová základna a dál pak zhruba traverzem na zelenou značku vedoucí přes Otrhance. Po úspěšném průchodu kosodřívím a mladými smrčky jsme začali stoupat po značce na Ostredok (1674), Nižnou Maguru (1923) a Ostredok (2050) - zvané Otrhance. Všude bylo spoustu přemrzlých brusinek a sušených borůvek, takže cestou bylo stále co jíst a rychlost postupu byla nevelká. Nejvyšší horou hřebene Otrhanců, který odděluje Račkovu a Jamnickou dolinu, je Jakubiná (2194), druhá nejvyšší hora Roháčů. Po vrcholové tatrance na Jakubiné jsme vyrazili směrem k polské hranici na Hrubý vrch (2137). Počasí bylo skvělé, krásné rozhledy na Vysoké a Nízké Tatry, na zbytek Roháčů a další slovenské hory. Z Hrubého vrchu jsme sestupovali po polské hranici přes Končistou (1993) do Račkovy doliny ke srubu. Večer nás čekalo mytí v potoce, vaření, společenský večer a spacák.

Voda v potoce měla teplotu 3 stupně a mýdlo moc nerozpouštěla, takže špínu jsme likvidovali spíše mrazem. Osvěžení to bylo ale příjemné, zvlášť v druhé půlce pobytu, kdy voda byla výrazně teplejší než vzduch. Navíc se pak na balvanu, ze kterého jsme lezli do potoka, vytvořila urychlující vrstva, takže šanci vykoupat se měli i ti méně smělí.

V pondělí nás čekala Bystrá (2248) - nejvyšší hora Západních Tater. Gáborovou dolinou a přes Blyšť (2169) jsme vystoupili na vrchol Bystré za necelé dvě hodiny. Na Bystré jsme zbaštili svačiny a vrcholové tatranky, udělali obvyklé vrcholové foto a začali se opalovat. Sluníčko hezky hřálo, klídek, pohoda - člověku by se tu chtělo zůstat. Polední klid rušil jen studený vítr, který nás brzy vyhnal na další pochod. Pokračovali jsme přes skalnatý hřebínek Hrbáč na Suchý Zadok (2162 - též Nižná Bystrá) a dál po travnatém hřebeni na Ježovou (2043). Z Ježové jsme střídavě sestupovali a sjížděli po suché trávě, v dolní části nás pak pohltil smrčkový les. Z lesa jsme vyšli na louku u dolní salaše, asi pětset metrů pod naším srubem. Večer nás čekalo jako obvykle mytí v potoce, uvaření a snědení večeře a společenský večer při svíčkách s pexesem a Čáďovými girl cards. Pro nezasvědcené nutno připomenout, že srub se nachází mimo dosah civilizace, tedy bez elektřiny a jiných vymožeností. Každý večer se, kromě společenských her a vaření, rozproudila také živá debata na nejrůznější témata (nejčastěji městská doprava, bydlení, manželství, hory, železnice - podle zájmů zúčastněných).

V úterý v noci začalo sněžit a teplota klesla hluboko pod nulu. Tu noc bylo nejhorší jít na záchod. Kadibudka byla asi 30 metrů od srubu v lese, takže na záchod, i když se člověku chtělo, tak se mu moc nechtělo. Kolem bylo spoustu medvědů (možná) a i když jsme na ně byli zvědaví, tak přímo některého potkat se nechtělo nikomu. Medvědi nám o sobě dávali vědět jen stopama a tím co z nich vyšlo - většinou uprostřed cesty. Těžko říci, jestli nám tím chtěli něco naznačit, či zda to tam bylo pro ně nejpohodlnější.

V úterý se ukázalo hned po ránu sluníčko, jako by se v noci nic nedělo. Jen okolní hory změnily barvu z pondělní hnědo-zelené na sněhově bílou. I když začínal krásný den, tak to po ránu nejdříve vypadalo, že se nikam nepůjde - někdo simuloval nemoc, někdo únavu a někomu se prostě nechtělo. Teprve kolem desáté jsme se odhodlali vyrazit, ale jen ve čtyřech - já, Marta, Jirka a Dan. Cílem byla Bystrá dolina. Po úvodním bloudění, kdy jsme ztratili podtatranskou magistrálu a vyběhli omylem někam vzhůru do lesů, se nám nakonec, asi po dvou hodinách, podařilo najít žlutou značku vedoucí do Bystré doliny. Po svačině na rozcestí červené a žluté jsme začali okolo jedné hodiny odpolední stoupat vzhůru dolinou. Počasí se mezitím od rána trochu zkazilo. Slunce zmizelo v mracích, zvedl se vítr a začalo drobně sněžit. Stále bylo ale vidět do podtatranské kotliny, kde svítilo sluníčko. Na nás se však valily od severu z Polska tmavé nízké mraky. Cesta byla pěkná, dolinou podél potoka až k Bystrým plesům. Odtud vedla na boční hřebínek Bystré Kobylu. Z Kobyly se nám naskytl kýčovitý pohled na Vysoké Tatry, kdy vršky a spodky hor byly v mracích a střední část hor byla osvětlena večerním sluncem do žlutočervena. Na Bystré jsme zmizeli v mraku a jediné, co bylo vidět, byl prosvítající mlžný sluneční kotouč. Jinak všude bílá mlha. Nahoře na Bystré naměřil Danův turistický teploměr -12 stupňů C. Mráz a vichřice nás dost zmrazily, nejhůř ale dopadl můj umělohmotný řemen od foťáku, který mrazem úplně zkameněl a lámal se jak perník. Ve chvíli, kdy jsme zahájili sestup se náhle vyjasnilo a my viděli nádherný západ rudého slunce za Barance. Pomalu se začalo stmívat. Cestu ke srubu jsme ale zvládli už i za tmy. Ve srubu nás večer čekaly dva dorty, které Radka s Ladou upekly, zatímco my byli pryč. Dorty kolovaly a každý si nabíral na lžíci co možná nejvíc. Po čtyřech kolech zbyly jen prázdné misky.

Ve středu jsme si přivstali a vyrazili jsme v téměř úplné sestavě (bez Marty) okolo Račkových ples přes Končistou a dál po polské hranici přes Hrubý vrch na Volovec (2063). Cesta byla zasněžená a vedla pořád nahoru a dolu. Z Volovce byl nádherný kruhový rozhled, ale mráz a vichřice nás brzy přinutily k sestupu do Jamnického sedla. V plánu jsme měli přejít přes Ostrý Roháč do Žiarského sedla a do Jamnické doliny. Nakonec ale padlo v sedle rozhodnutí, že pro dnešek Roháč vynecháme. Bez výbavy na sníh a led (severní strana) by výstup nemusel dopadnout dobře. Sestup Jamnickou dolinou okolo Jamnických ples a "hotelu Smrek" do Račkovy doliny nám trval asi dvě hodiny. Během tohoto výletu jsme potkávali ochranáře (naše = jejich i polské), kteří sčítali kamzíky (napočítali jich 99). Cestou nahoru ke srubu jsme potkali mladého pana Vančuru, který se také účastnil sčítání a při té příležitosti se zastavil ve srubu u Marty. Po rozhovoru s ním to vypadá, že cesta do srubu bude pro nás otevřená i v příštích letech. S vyjímkou lyžování.

Ve čtvrtek byl konečně volný den - dopoledne jsme stahovali klády z lesa nad srubem a Jirka je pak v rámci posilování ještě řezal a štípal. Po obědě jsme vytáhli lano a karabiny a v teple srubu zkoušeli jak se s tím zachází. Pouze Baďál nevydržel a šel si nově získané vědomosti vyzkoušet v praxi. Vylezl po žebříku na strom, hodil si smyčku a začal slaňovat. Neúspěšně, ale naštěstí bez zranění. Odpoledne vypuklo pečení různých dobrot (pudinky, placky) a večer pak jejich společná likvidace.

Nejdelší a asi i nejočekávanější výlet nás čekal v pátek - druhý pokus o Ostrý Roháč, tentokrát z jihozápadu. Start byl brzy zrána (7.00) dolu Račkovou dolinou, Jamnickou kousek nahoru a pak zkratkou. Podle Pedra a Čádi, kteří s námi nešli, měla zkratka vést až na hřeben Baranců. Cesta byla skutečně zpočátku velmi pěkná, ale asi v půlce svahu buď skončila, nebo jsme ji ztratili. Začal výstup po spádnici - nejprve smrčky a posledních asi 100 metrů kosodřívím. Pak jsme naštěstí narazili na zelenou značku. Naštěstí proto, že v kosodříví chtěl jít každý jinou cestou a hrozil zmatek (brácha chtěl jít víc doleva, já víc doprava, Baďál se chtěl vracet...). Po zelené nám trvala cesta na Baranec (2184) s jednou přestávkou zhruba hodinu. Na Baranci bylo dost nepříjemně (silný vítr a mráz), a tak jsme vrchol po pár snímcích a tatrance rychle opustili. Sestup z Barance severní stěnou směrem ke Smreku (2089) byl díky sněhu a ledu o něco pomalejší. Kolem dvanácté jsme zasedli či zalehli k obědu v Žiarském sedle (1919). Po obědě jsme vyšli na Plačlivô (2126) a pak začal výstup na Ostrý Roháč (2084). Stále nebylo jasné, jak vypadá sestupová cesta na severní straně Roháče. Je průchodná, nebo se budeme muset vracet přes Žiarske sedlo? Na Plačlivôm jsme potkali pár Čechů, kteří cestu na Roháč absolvovali před chvílí v protisměru. Podle toho, co říkali, se zdálo, že cesta ze severu je schůdná, že se jen musí dát velký pozor na ledě a sněhu. Výstup na Ostrý Roháč trval asi hodinu. Z jihozápadní strany to byla pohoda - cesta byla suchá, bez sněhu a ledu. Po vrcholové horalce a vrcholovém fotu na samospoušť začal opatrný sestup. Šlo to pomalu, ale zas tak hrozné to nebylo. Náš sestup z Roháče pozorně sledovalo stádečko kamzíků, které se navíc nechalo z asi stometrové vzdálenosti klidně fotit. U Jamnického plesa jsme se rozhodli jít ke srubu vrchem přes sedlo pod Deravou (1819), Deravou a Hrubý vrch (pekelnej kopec), a ne dolinou, jak jsme plánovali původně . Mezitím se zatáhlo, zesílil vítr a začalo být nepříjemně. Zpět do srubu jsme došli po namáhavém sestupu (hlavně pro kolena) okolo páté odpoledne. Sestup byl jako obvykle náročnější než výstupy. Velkým plusem bylo ale to, že jsme chodili nalehko - jen se svačinou a foťákem. Byl to nezvyk, neboť po horách jsme vždycky chodili s 20-30 kilovou zátěží. Takhle nalehko to byla proti tomu pohoda.

Zbývala poslední společná večeře a noc. Během pobytu se sice začala projevovat ponorková nemoc, ale celkem mírně a jen u některých dvojic, takže celý pobyt byl v pohodě.

Poslední den - v sobotu už zbývalo jen zabalit, uklidit, naposled se vyfotit se srubem a sestoupit do doliny na autobus do Liptákova. Na zastávku jsme dorazili před druhou, autobus měl jet v 15.24. Baďál s Jirkou se pokoušeli stopovat, ale zastavila jim jen jedna pani. Ta ovšem nejdřív zastavila sama od sebe Pedrovi, ten jet nechtěl, ale poprosil ji, aby zastavila klukům, kteří se marně snažili o sto metrů dál. Pani jim chtěla udělat radost, tak k nim popojela a zastavila, ale nakonec se nedohodli, protože jela jen do nějaké vsi při cestě.

V Liptákově po obchůzce města, pokusu sehnat pohledy (měli jen Nízké Tatry) a prohlídce 52.ulice nás naše kroky dovedly do hotelu Jánošík (***), který nám doporučil Pedro. Za ta léta, co tam nebyl, se však ledasco změnilo, zejména ceny. Navíc jsme v Jánošíku díky svému oblečení a neznalosti společenských zvyků v luxusním hotelu působili dost divně. Personál si nás ale asi oblíbil, například já s Jirkou jsme dostali slevu 40 Sk (zřejmě v duchu jánošíkovské tradice - bohatým bere a chudým dává).

Závěr večera měla tvořit návštěva místního kina, bohužel hráli až od 20.00 a vlak nám jel ve 22.22. Do kina šel nakonec jen Jirka, kterému jsem navrhl, aby šel na konec odpoledního představení a začátek pak zhlédl od osmi. Kupodivu stejný nápad měla i pani v pokladně a tak Jirka viděl Wolfa či Vlka. Nejdřív ocas a pak předek.

Ve vlaku zpět (zase Laborec) vznikl menší problém s rusky mluvícími "turisty", kteří jeli na výlet do Evropy (asi bez zpáteční jízdenky) a nechtěli pochopit, že máme místenky na místa, na která si sedli. Za pomoci průvodčího se ale vše hladce vyřešilo. Za zmínku možná ještě stojí upravené upozornění na záchodku ve vlaku "chod sa smie užívať pokial je vlk na tanci!" Celní a pasová prohlídka v Horní Lidči byla formální a v šest ráno nás už vítala Praha.

Pavel