Kysuce a Malá Fatra

M...STO: Praha, hlavní nádraží.

ČAS: čtvrtek 31. března 1994, 23:00.

OSOBY:

Pavel Pelant - zasloužilý hledač v jízdním řádu, držitel ocenění za nejdelší spojení, vůdce koalice;

Lada - zasloužilá revolucionářka, vůdkyně opozice;

Martin Pelant - zasloužilý stabilizátor vnitropolitických vztahů;

VHT Baďál - zasloužilý majitel proslulých bot, držitel titulu Žralok 93, udělovaného Francouzským oceánografickým institutem;

Dan - zasloužilý já, vedoucí fotografického a dokumentačního oddělení;

Michal - zasloužilý stavitel stanů v potoce;

Jirka - zasloužilý vrhač sněhu na cíl, resp. zasloužilý cíl (podle situace);

Radka - zasloužilá pokladnice, střežící naše devizové rezervy (slovenské koruny, slovenské dvoukoruny, slovenské stokoruny a klírinková e-kü);

Marta, Pepa a Vojta - zasloužilé mužstvo (resp. ženstvo), prodělávající svou první zkoušku ohněm (resp. sněhem);

Hrneček a Iva - zasloužilí psovodi, pečující o naši psí smečku;

Kid - psí smečka.

Seděli jsme na klandru terasy, která již delší dobu poskytuje domov mnohým bezdomovcům, a pozorovali davy cestujících, vlekoucích své kosti a svá zavazadla ke schodům pod náma. Z metra se právě vynořil VHT Baďál, po chvilce rozhlížení nás objevil, zmizel na schodech pod terasou a za chvíli už byl u nás nahoře. Shodil na zem svůj VHT baťoh, až se terasa zachvěla, a jako obvykle začal potěžkávat zavazadla ostatních. Jako obvykle u každého zaklel a jako obvykle ho uspokojil pouze můj Pamír a Pavlova Gemma, nacpané k prasknutí podle hesla "Co mě nezabije, to mě posílí." K slzám ho naopak rozesmál Vojtův baťůžek, řídící se spíš heslem "Co nedám do kapsy, to nepotřebuju." A to ještě netušil, že polovinu tohoto chlebníku zabírá obrovský nůž.

Ve čtvrt na dvanáct jsme zahájili přesun na nástupiště, kde už nás očekával rychlík Excelsior, směřující ze západních Čech na východní Slovensko. Vlak byl samozřejmě plný, ale tady náš specialista na styk s dráhou Pavel zabodoval, neboť nám včas zajistil mocnou zbraň zvanou místenky. S její pomocí jsme postupně vytlačili ze dvou kupé jejich osazenstvo, abychom posléze zaujali jejich místa. Pokusil jsem se zavřít dveře, ale zůstaly mi v ruce; po několika pokusech z nich však odpadlo pár součástek, které jsme naházeli pod sedadlo, a pak šly bez větších problémů zasadit do vchodu. Moc sice nedoléhaly a případnému příchozímu hrozily spadnout na hlavu, ale lepší něco než nic.

V půl dvanácté kdosi zapískal a vlak se dal do pohybu. Využili jsme toho, že máme kupé pro sebe, sundali jsme si boty a natáhli nohy na protější sedadlo. Díky zmíněným průduchům ve dveřích se tak vyprázdnila i ulička před nimi. Začal sedmihodinový pokus o spánek.

Probudili jsme se někde za Ostravou. Za oknem už bylo šero, blížili jsme se k Jablunkovskému průsmyku. Údolí se svíralo víc a víc, až hory sahaly těsně k trati. Byli jsme na Slovensku.

V Čadci jsme přestoupili do osobáku, směřujícího do Zwardoně za polskou hranicí. V 7:30 jsme vystoupili v Serafínově a vydali se na hraniční hřeben.

Bylo krásné jarní počasí, zpívali ptáci a holé vršky Kysuckých Beskyd ozařovalo slunce. Snadno jsme zdolali prvních 200 výškových metrů a stanuli u cedule "Pozor! Štátna hranica". Zamířili jsme k jihu. Měli jsme v úmyslu přejít po hranici celý hřeben Kysuckých a Oravských Beskyd až k Babí hoře, v pondělí přidat Oravskou Maguru a vlakem dojet do Kraľovan, odkud jsme měli koupenou zpáteční jízdenku. Dnešní etapa měla končit někde na jižním konci polského výběžku mezi Kysucí a Oravou, tedy zhruba 16 kilometrů odsud. V hornatém terénu po noci ve vlaku to bylo tak akorát.

Hraniční cesty bývají obvykle společné pro příchozí z obou států, ale zdejší kraj je v tomto ohledu výjimkou. Dvě různě značené stezky sledují z obou stran hranici a střídavě využívají průseku podél patníků: polská červená a slovenská modrá. My jsme se ovšem houby starali o to, komu která cesta patří, a vybírali jsme si vždy tu pohodlnější. Slováci to tu stejně nehlídají a o Polácích jsme si mysleli totéž, i když se později ukázalo, že to není tak docela pravda. Značení nebylo valné, a tak nám hlavním vodítkem byly hraniční patníky. Přesto se nám je ovšem podařilo ztratit v místě, kde odbočily do jakéhosi sedla, zatímco my jsme pokračovali po hřebínku do slovenského vnitrozemí. Naštěstí jsme na to přišli brzo a vrátili se.

Závětří a sluníčko v sedle nás zlákaly (jako ostatně ještě mnohokrát později) a my jsme shodili ruksaky a snažili se chvilkou slastného podřimování dohnat něco z mizerné noci. Kousek pod námi orala slovenská rodinka s koněm své malé políčko a sela na něj ručně zrní z ošatky - prostě idylka. Jenže nic netrvá věčně, a tak jsme se museli zase zvednout a jít dál. Tentokrát nás čekalo stoupání na Vreščovský Beskyd (875). Za ním se na hřebeni poprvé objevil sníh a nám bylo jasné, že na Babí hoře, která ještě o sto metrů převyšuje Sněžku, si dáme pořádně do těla. Zatím jsme šli jakž takž po suchu, ale na Kykule (1087) už se nám otevřel pohled na zasněženou Veľkou Raču. Usoudili jsme, že před takovou námahou si musíme odpočinout, a dali jsme další pauzu. Cesta potom vedla lesem, poklesla opět do nějakého sedla. Zastavili jsme ještě dvakrát a pokaždé to vypadalo, že tady končíme, protože celá výprava usne. V sedle pod Račou jsem prohlásil, že kromě ospalosti mám hlad a žízeň, a vyhlásil jsem pro naši čtyřku (já, Marta, Pepa a Vojta) oběd. Ostatní jedli už na Kykule, a vydali se tedy napřed do svahu. Nevadí, aspoň nám prošlapou stopu.

Na Veľké Rače (Wielka Racza, 1236, 14:30) se nám otevřel pohled na zasněžené vrcholky Malé Fatry. Z něj už zdaleka nezářilo takové teplo, jako z raních pohledů na Beskydy. Slunce se mezitím ztratilo v jakémsi difúzním oparu a pomalu se zvedal vítr; teplota z původních dvaceti poklesla na patnáct stupňů. Studená fronta, ohlášená na dnešek do Čech, už o sobě dávala vědět i tady. Všimli jsme si, že u chaty na polské straně je velká tabule, kde jsou popsané jednotlivé vrcholy, a šli jsme se na ni podívat. Já jsem se zdržel o něco déle, když vtom jsem zpozoroval po polské cestě přicházet chlapíka v zeleném stejnokroji: hubená postava, světlé vlasy a knír, veselý výraz ve tváři se mísil s úřední přísností. I kdyby stál nahý uprostřed Indického oceánu, bylo by na něm poznat, že je to Polák.

"Dzień dobry," pravil, "skšd pan przysiel?"

"Vocamcaď," řekl jsem a máchnul rukou neurčitě kamsi k severozápadu.

Polák na to, že chce vidět občanku. Vysvětlil jsem mu, že jsem cizinec na obou stranách hranice, a vytáhl pas. Bedlivě ho prolistoval a mně vzápětí došlo proč - hledal razítko z přechodu, kterým jsem vstoupil na polské území! Z toho plyne poučení pro příště, že několikametrová obcházka přes zwardońskou celnici se rozhodně vyplatí. Člověk tak získá příslušný štempl a nikdo ho nemůže buzerovat: v Polsku je legálně a Slováky houby zajímá, odkud k nim přišel, zvlášť když je Čech.

Četník mezitím vítězně dolistoval a ukázal na velkou žlutočernou ceduli "Granica państwa - przekraczanie zabronione". "Tu jest granica," objasnil mi pak její obsah. "Za to jest pokuta," mumlal a vykročil směrem k vrcholu kopce. Teď teprv spatřil ostatní, z nichž někteří - jaký skandál! - spočívali přinejmenším částí svého organismu na svrchovaném polském území. Polák zopakoval svou přednášku o pokutě, potom se zatvářil blahosklonně, vrátil mi pas a ukázal na Malou Fatru. "Jděte," řekl jakousi polskoslovenštinou, "tam jsou vaše hory."

"To nejsou naše hory, to jsou jejich hory," opravili jsme ho. Četník se zasmál, kdo prej se v tom má teď vyznat, a už si nás nevšímal. Nahlásil něco do vysílačky a odkvačil střežit svou hranici.

Sešli jsme zasněženým průsekem do sedla pod Orlem, a protože se nám nechtělo stoupat na další zapadaný vrchol, uhnuli jsme po vrstevnici po polské cestě. Ať si nás zkusí zatknout všech třináct, votrava jeden! Mezitím bylo skoro půl páté, sešeřilo se a přišel čas hledat tábořiště. Po návratu na hřeben jsme tedy nechali batohy u cesty a vydali se dolů, teď už radši na Slovensko, podívat se po vhodném místě.

Asi o sto padesát metrů níž jsme na louce našli několik salaší, rovný plácek na stany, ohniště a potok. Jedna neudržovaná barabizna byla dokonce otevřená. Co víc bychom si mohli přát? Vrátili jsme se pro bagáž, rozdělali jsme oheň a uvařili večeři. Potom jsme zalezli do stanů - kromě Jirky, který dal přednost děravé střeše otevřené chaty.

V sobotu ráno nás probudilo bubnování kapek. Ve stanu bylo povážlivě vlhko. Po bližším ohledání jsme zjistili, že tropiko provlhlé celonočním deštěm povolilo, prověsilo se a přilepilo na vnitřní stan, čímž zcela ztratilo svou ochrannou funkci. Kromě toho jsme ve stanu spali čtyři, neboť po šumavském putování, kdy jsme se sem čtyři jakž takž vměstnali, by vysvětlování, že stan vlastně čtyřmístný není, vypadalo jako sobectví. Teď jsme v něm však byli namačkáni jako sardinky a Vojta, který si pro sebe vyhamounil nejméně životního prostoru, ležel nalepený na vlhké stěně stanu. Následkem toho měl mokrou většinu svršků, z nichž se díky svému pidibatohu neměl do čeho převlíct.

Po příchodu do chaty se ovšem ukázalo, že nejsme sami, kdo prohrál boj s vlhkostí. Michal s Pavlem a Radkou postavili svůj stan v cestě budoucímu potoku, v němž pak ovšem odmítli spát, a tak se v noci stěhovali i se stanem do domu. Čímž ho zcela zaplnili. O Hrnečkovi s Ivou, jež zůstali kdesi v sedle pod Orlem, jsme nic nevěděli, a tak jediní, kdo zůstali v pohodě, byli vlastně Baďálovci, kteří se ze svého brlohu vybatolili až po deváté hodině. To už se déšť pozvolna měnil ve sníh.

Bylo jasné, že dnes už se na dalším postupu neshodnem, a tak jsem se rozhodl vydat na výlet do vesnice dole v údolí. Jednak jsem chtěl dokoupit nějaké potraviny, ale hlavně jsem potřeboval uniknout nečinnosti. Přidal se ke mně Pepa a Baďál. Šli jsme po rozbahněné lesní cestě, až se před námi objevil malý dřevěný srub. Byl menší než salaš nahoře pod hřebenem, ale taky zachovalejší a mnohem čistší. Navíc bylo vevnitř absolutní sucho, což se o salaši říct nedalo. Usoudili jsme, že by to mohl být dobrý typ na dnešní nocleh.

Vesnice se jmenovala Nová Bystrica a byla dost ošklivá. Sestávala převážně z nových zděných domů s šedobéžovou fasádou a plechovou střechou. Z domů, které by se nevyjímaly špatně někde v Polabské nížině, ale ve zdejších horách působily jako pěst na oko. Stihli jsme nakoupit v právě zavírajícím obchodě a pak jsme zamířili do krčmy. Ani ta se od zbytku obce neodlišovala: prosklená betonová krabice s linoleem a umakartovými stoly a židlemi uvnitř. V nabídce měla pouze pivo pochybné značky za devět korun slovenských. Zapochybovali jsme, zda není ještě ve státních rukou.

Při zpáteční cestě stále pršelo a jak jsme stoupali, déšť se opět měnil ve sníh. Říkali jsme si, že při téhle teplotě musí hned roztát, ale od určité výšky už to nebyla pravda. Zbytky starého sněhu postupně překrývaly nové závěje a za chvíli jsme pocítili, že asi mrzne. Louku se salašemi jsme prostě nepoznávali. Zimní obrázek, který jsme rozeznávali v husté chumelenici, byl úplně jiný než zmáčená krajina, kterou jsme ráno opouštěli. Můj stan se krčil u země pod váhou mokrého sněhu a osádka seděla v chatě, kde se Hrneček s oběma Pelanty právě pokoušeli roztopit jakýsi krb. Ten sice moc nehřál, ale zato se mu podařilo začoudit salaš k nedýchání. Přesto jsme k přestěhování do srubu přesvědčili jen Martina s Ladou, Martu a Vojtu. Ostatní už byli pod střechou zabydlení a jinam se jim nechtělo. Dohodli jsme se tedy, že za námi přijdou ráno.

Ve srubu bylo sice sucho, ale nedokonale utěsněnými dveřmi tam silně táhlo. Nedělní ráno bylo mrazivé, od pus se nám kouřilo, a tak jsme většinu činností (až na tu jednu) odbyli ze spacáků. Ležet jsme zůstali i po snídani a škvírou ve vchodu jsme pozorovali zapadanou cestu, jiskřící čerstvým sněhem. V půl jedenácté se konečně z lesa vynořilo horní družstvo a razilo si k nám cestu závějí. Při pohledu na ně mě zamrazilo - neměl jsem s sebou ani jégrovky, ale na opalování před dvěma dny jsem mohl leda vzpomínat.

Bleskově jsme zabalili a vydali se do údolí. V Nové Bystrici u piva jsme pak spřádali plány, co dál. Do pondělí do večera jsme se museli dostat do Kraľovan. Někdo navrhnul Malou Fatru, což se mi zalíbilo; návrh nebyl sice všeobecně schválen, ale na druhou stranu ho ani nikdo nezpochybnil, takže jsme vyrazili. Teprve později se ukázalo, že to byl počátek rozkolu v našich řadách.

Nejprve se však oddělil Hrneček s Ivou, která prohlásila, že po sestupu z jedněch hor nebude stoupat na jiné. Nebyli ale závislí na naší hromadné jízdence, takže jsme se s nimi prostě rozloučili a šli dál. Čekal nás dlouhý průchod Kysuckou vrchovinou, který sice sotva snese označení VHT, ale díky řadě drobností byl možná pestřejší než pochod po oravském hřebeni. Nejdříve nás čekal výstup zablácenou Skaličnou dolinou s dvojnásobným překonáváním potoka. Ve vyšších polohách bláto vystřídal sníh a my museli opět šlapat stopu. Neúnavně pobíhajícího Kida, jehož energie nás udivovala v minulých dnech, teď nahradil Jirka s Michalem, kteří se začali koulovat a neustále se snažili jeden druhého nadběhnout lesem, aby mohli posléze vypálit ze zálohy. Přestali teprve, když nám sníh sahal po pás.

To už jsme však delší dobu šlapali do neznáma. Žlutou značku jsme dávno ztratili a vracet se nám nechtělo - něco přece musí odbočovat k jihu! Cesta se však stáčela dál a místo aby opustila hřeben, chystala se stoupat na další kopec. Nakonec jsme to vzali dolů rovnou přes les. Kličkovali jsme mezi štíhlými buky a snažili se vyhýbat smrkovému mlází; když jsme se právě neprodírali houštím, ujížděli jsme po listí na prudkém svahu a chytali se stromů, z nichž každý pro nás měl nachystanou bohatou sprchu. Sněhu tu bylo pro změnu málo a děsně mokrého - teplota opět stoupla a v lesích všechno tálo.

Mokří a špinaví jsme stanuli na dřevařské cestě, která vedla zhruba směrem k naší ztracené značce. Absolvovali jsme ještě dva brody přes potok a jedno krupobití, načež jsme se dotrmáceli do obce jménem Lutiše. Místní nám ukázali cestu do Terchové, kam jsme původně směřovali, ale Lada prohlásila, že už toho má dost a že bychom se měli spíš poohlédnout po nějaké stodole k přespání. Tím by byl ovšem ohrožen náš fatranský plán a pokud slovenské autobusy jezdí tak často jako české, nemuseli bychom stihnout ani večerní odjezd z Kraľovan. Pavel se tedy vzepřel a někteří z nás se k němu přidali; zdálo se, že většina. Místo dlouhých diskusí jsme vyrazili na další cestu, jelikož doba skutečně pokročila. Soukolí výpravy však podruhé zaskřípalo, a tentokrát viditelně.

Nedůvěra ve slovenské autobusy se ukázala jako neoprávněná, když jsme v sousední vesnici stihli autobus do Terchové v sedm večer. Z Terchové pak zbývala slabá hodinka chůze do Štefanové ve Vrátné dolině, kde se podle Pavlových informací mělo dát spát na pěkné autobusové zastávce. Dorazili jsme tam za tmy.

Nejdřív jsme začali vařit večeři, ale brzy se do nás dala zima. Radka prohlásila, že na studených dlaždicích spát nebude, a šly s Ladou hledat někoho, kdo by nás tu za rozumný peníz ubytoval. My ostatní jsme tedy čekali s vytažením spacáků, kdyby někoho našly, ale nálada nám klesala spolu s teplotou. Holky byly zase vzteklý, že jsme se sem vůbec vláčeli a Pavel s Jirkou se nemohli dohodnout, jestli si postaví stan přímo na zastávce, nebo budou spát vedle na dámských záchodkách. Před vzájemným povražděním a umrznutím nás nakonec zachránil jakýsi pán, který nám slíbil za 40 Sk/os ubytování "u starej mamy". Dovedl nás k jejímu domu, ukázal nám světnici a my vyčerpaně klesli na palandy. Za chvíli jsme spali jako zabitý.

Velikonoční pondělí začalo pomlázkou, ale dusná atmosféra včerejšího večera se rychle vrátila, když Lada prohlásila, že si chce promluvit o dnešní trase. Fatranské štíty nad Štefanovou, byť opět ozářené sluníčkem, jsou prý předem vyřazeny ze hry. "Předpokládal jsem," pravil suše Pavel, "že je všem známo, že na horách se občas chodí i do kopce."

"Jo, to je mi známo," vyprskla. "Jenže si rač uvědomit, že do toho kopce dete s holkama. My nejsme žádný třasořitky, ale honit se s váma nebudem. Když ste chtěli ujít třicet kiláků, tak ste neměli sedět do půl druhý v hospodě. Řekly bysme vám to už včera, ale s náma se nikdo o trase nebavil. A jestliže sme se sem přesto za vodpoledne dovlekli, tak ale nevočekávej, že se dneska zas poženem na nejvyšší kopec v okolí!"

Nato dostala Ladina tvář tak hrozivý výraz, že se Pavlovy dny zdály být sečteny. Rozhostilo se zlověstné ticho - Radka se přestala dohadovat s Jirkou a s Michalem a my ostatní jsme se do sporu nemíchali. Pavel řekl, že nevidí jinou možnost, než se rozdělit. Kdo chce, půjde přes hřeben do Kraľovan a ostatní zatím odjedou autobusem do Žiliny.

"To v žádném případě," rozzlobila se Lada. "Já nebudu riskovat, že vy někde uvíznete na hřebeni i s jízdenkou!"

Pavel řekl, že teď už teda nevidí žádnou možnost. Naštěstí jsme mezitím došli k rozcestníku s mapou a holky musely uznat, že ten kousek se dá i v hlubokém sněhu ujít do večera nejmíň dvakrát. Jistá si tím nebyla pouze Marta, která se hádky neúčastnila, ale nohy ji bolely zřejmě nejvíc. Rozhodla se však, že to zkusí, a tak jsme jí pouze odlehčili batoh a vyrazili jsme.

Stoupání na Medziholie (1185) nám trvalo dvě hodiny. Šlapali jsme v cizích stopách hlubokým sněhem a na cestu nám svítilo sluníčko. Do našeho týmu se opatrně vkrádala ztracená pohoda.

V sedle se nám otevřel nádherný rozhled. Snědli jsme čokoládu a dopili Radčinu becherovku; potom jsme zamířili do doliny Bystričky. Po příchodu na lesní cestu se definitivně ztratil sníh a u potoka se objevily žluté květy blatouchů. Po druhé hodině jsme stáli u železnice.

Zbývalo nám celé odpoledne, a tak jsme se rozspomněli na původní program a rozhodli se podívat vlakem aspoň na Oravský hrad. Dojeli jsme do Oravského Podzámku, vyhledali kastelána a požádali ho o prohlídku - sezóna sice ještě nezačala, ale bylo nás hodně. Nevelký vousatý muž ve stivínovské čapce nás neodmítl, ale musel se jít nejdřív "posilnit". Vrátil se za čtvrt hodiny s láhví piva v ruce a pustil nás do hradu.

Následovala jedna z nejzábavnějších prohlídek, jakou jsem kdy zažil. Průvodce zapomínal a přehazoval klasický výklad, ale přidával spoustu vlastních historek, protkaných dramatickými pauzami za účelem "posilnění". Pouštěl nás do míst, kam běžně turisty nevodí, půjčoval nám mučící nástroje a dokonce byl ochotný na dobrovolníkovi vyzkoušet brnění - leč nenašel se dobrovolník. Nakonec jsme dospěli ke schůdkům do horního hradu, kde kromě výhledu na krajinu nic není. Kastelán předal někomu klíče, ukázal do otevřených dveří, loknul si piva a pravil:

Po skončení prohlídky jsme ještě poseděli chvíli v krčmě a večerním spojem jsme se vrátili do Kraľovan. Odtud nás v jedenáct hodin odvezl další "vlak snů", Laborec, do vlasti.

Dan