Vltava

Pro tradiční týdenní vodu jsme si tentokrát vybrali Vltavu. Původně jsme měli v plánu strávit nejdříve asi dva dny nad Lipnem a pak přejet autobusem do Vyššího Brodu a odtud pokračovat dál po řece až do Boršova u Budějovic. Vzhledem k dopravním možnostem jsme však museli odstartovat rovnou z Vyššího Brodu. Cíl se však nezměnil, takže etapy byly poměrně krátké a měli jsme dost času na rekreaci.

Do Vyššího Brodu nás z loděnice v Malé Chuchli odvezl univerzitní autobus. Na místo jsme dorazili okolo poledne. Nabrali jsme pitnou vodu, naložili lodě a vypluli. První den jen kousek (asi 3 km) na tábořiště nad jezem u Herbertova. Vody bylo tak akorát, aby se dalo dobře projet. Stav vody je zde pod Lipnem závislý nejen na počasí, ale také na denní době. Ve špičkách totiž musí elektrárna vyrábět víc proudu a tak je i víc vody. Samozřejmě s jistým zpožděním v závislosti na vzdálenosti od hráze.

Z turisťáku se vody účastnili Pedro s Katkou Chmelovou, Martin s Ladou, a já s Michalem Slavíkem. Celkem čítala naše flotila asi třináct lodí. Členové oddílu byli tedy v menšině. Všichni měli otevřené lodě, kromě Lady a Martina, kteří si jako vždy vzali uzavřenou Metuji. Zavazadla tvořily buď lodní pytle nebo 50-tilitrové umělohmotné sudy. Kanoe se sudy uprostřed připomínaly parníky.

V Herbertově jsme postavili stany, rozdělali oheň a začali vařit. Tentokrát jsme vařili v pěti - já, brácha, Lada, Jíťa a Kuba. Michal si vařil sám. Kromě toho, co jsme si přivezli a uvařili, jsme si mohli dát k jídlu i jahody a borůvky, které rostly v lese u tábořiště. Bydleli jsme po lodích, většinou ve Startech (nebo podobných stanech).

Na tábořišti byla pěkná kadibudka, tak pěkná, že si ji za svůj domov zvolily vosy. Radši jsme je nerušili a chodili jsme jinam. Večer byl táborák s písničkami a kytarou. Tentokrát bylo v naší výpravě hodně kytaristů, a tak se v hraní museli střídat. Co se týče počasí, bylo příjemně polojasno, teplo se slabým osvěžujícím větrem. Zapršelo jen párkrát. Druhý den jsme nejdříve přenesli lodě přes herbertovský jez, který je asi sto metrů pod táborem, a pak jsme mohli teprve vyplout směrem na Rožmberk. Po řece plulo kromě naší flotily i hodně dalších výprav. Občas bylo dost plno, hlavně na jezech. A to ještě nezačaly prázdniny. O prázdninách je to tu ještě daleko horší, protože Vltava je jednou z mála našich řek, která má, díky Lipnu, přijatelný stav vody většinou po celé léto.

Etapa do Rožmberka měřila asi 7 km. Na cestě byl jeden jez (v Rožmberku) s dobře průjezdnou propustí. Průjezd zvládli všichni, pro jistotu však raději s vyloženou lodí. I když se průjezd povede, nabere otevřená loď většinou dost vody. Odpoledne jsme zakotvili na tábořišti pod hradem Rožmberkem (placené tábořiště se záchody a kioskem). Od vsi Rožmberka odděluje tábořiště ostroh s hradem. Na zdejším tábořišti jsme strávili dva dni. První noc a dopoledne volného dne pršelo.

Volné chvíle jsme využili k výletu na hrad a do hospody. Odpoledne jsme si zahráli cross-fotbal na louce plné krtin u tábořiště. Také jsme se bavili sledováním projíždějících lodí. Uprostřed řeky byl velký kámen, a tak jsme se pokaždé sázeli jestli ho projíždějící loď trefí nebo ne. Posádky, které si kamene nevšimly, ho většinou netrefily. Ty, co si ho všimly, měly ale dost často smůlu. Začaly na poslední chvíli zmateně manévrovat a kámen byl jejich.

S Katkou a s Kubou jsme odpoledne podnikli pěší výlet do vnitrozemí. Kromě pár třešní-ptáčnic jsme ale nic zajímavého neobjevili.

V neděli pokračovala naše plavba přes Větřní do Českého Krumlova. Ve Větřní je u papírny vysoký jez, a tak jsme jeli dost dlouho po voleji. Jez má hezkou propust pro lodě - asi metr a půl široký a dvacet metrů dlouhý pozvolně klesající kanál. Smrad, který tu byl před lety, značně zeslábl. Po asi 22 kilometrech plavby jsme zakotvili na tábořišti na horním konci Krumlova. Tábořiště bylo celkem slušně vybavené a dost plné.

Odpoledne jsme podnikli výlet do Krumlova na zmrzlinu a na hrad. Taky jsme si okoukli jezy, kterých je ve městě několik a které nás čekaly druhý den. Katka šla do města s tím, že se někde umyje. Vešla do prvního penzionu při cestě a - světe div se - paní v recepci jí dala mýdlo a ručník a odvedla ji do volného pokoje do sprchy. A to vše zdarma.

V pondělí ráno jsme nejdříve došli na nákup (pro kuřata) a pak jsme se vydali na další cestu. Hned pod tábořištěm jsme přetahovali jez pod zastřešeným dřevěným mostem. Na případný bočák tu bylo málo vody.

Další jez má vlevo asi šestimetrovou propust s dostatkem vody. Pod propustí je však docela dlouhý vracák (4 m), a tak jsme raději přenášeli. Pár posádek si jez s prázdnou lodí sjelo. Se šikovným a dlouhorukým háčkem to šlo dobře. Pak si však jeden nejmenovaný nazdárek sedl sám jen tak v trenkách do lodi a vyrazil si taky sjet jez. Neměl šanci. Vjel do vracáku a začal pádlovat jakoo život (‚jako‘ zde ani nemusí být). Aby loď dostal z pod jezu, musel by pádlem dosáhnout do odtékající vody - k tomu mu ale chyběly tak dva-tři metry. Vracák ho pomalu ale jistě vtahoval zpět pod jez. Naštěstí na pravé koze stáli kluci a naštěstí se na poslední chvíli špička lodi dostala na dosah z kozy a tak byl nazdárek i s lodí zachráněn. Odpoledne pak moc nemluvil a měl dost nezdravou barvu.

Třetí krumlovský jez byl ve stavbě, a tak jsme ho mohli volně projet. O pár set metrů níž následuje jez u Jelení lávky pod hradem. Jez má pěknou šlajsnu s asi metrovými kohouty pod ní. Vyložili jsme zavazadla a šlajsnu si projeli. Byla to paráda, jak na tobogánu. Po průjezdu kohouty jsme však do otevřené lodi nabrali tolik vody, že jsme se potopili.

Pod Krumlovem začala voda trochu smrdět. To když jsme minuli výpusť z krumlovské kanalizace. Ta je teď, narozdíl od minula, vyvedena až asi tři kiláky pod město a přečištěná. Díky tomu je řeka celkem čistá.

Další pěkný jez je u Zlaté Koruny. Nový jez se šlajsnou vlevo, bez vracáku, jako dělaný na bočák. Vyložili jsme věci z lodí a pár si nás bočák sjelo. Většinou bez cvaknutí. Martin s Ladou se napoprvé sice cvakli, ale až v závěrečné fázi, kdy už bylo vlastně po všem. Tak si dali opravu.

Úsek Vltavy od Zlaté Koruny k Dívčímu Kameni je asi nejkrásnější. Řeka si tu v drobných peřejích meandruje v hluboce zaříznutém údolí uprostřed lesů a luk. Od rána navíc krásně svítilo sluníčko - no prostě idylka.

Po 18 kilometrech plavby jsme okolo třetí odpoledne zakotvili na louce (placené tábořiště) pod zříceninou hradu Dívčí Kámen, kousek nad soutokem Vltavy s Křemží. Po koupání a umytí se ve Vltavě následovala obhlídka okolí tábora. V lese na ostrohu Vltavy jsme objevili zachovalé valy. Později jsme se dočetli v mapě, že tu u řeky tábořili lidé už v době kamenné. Vybrali si hezké místo. Ostroh je téměř ostrovem, šíje je jen pár set metrů široká.

Navečer jsme ještě navštívili zříceninu hradu na druhém břehu Křemže a došli pro pitnou vodu (asi 2 km).

Úterý bylo dalším volným dnem. Sluníčko, teplo, bublající řeka, šumící borový les, zralé borůvky - no prostě pohoda. Příjemný klid rušily jen neustále přelétávající stíhačky. Dopoledne nás, po ranní houbařské a kamenosběračské vycházce do lesa, čekala příprava dřeva, kamenů a jámy na pečení kuřat v Sítnově hrnci. Kameny jsme museli nanosit až z lesa. Ty z řeky se nedají použít, protože jsou promočené a v ohni vybuchují.

Po obědě jsme přepádlovali na druhý břeh Vltavy, kde byla v borovém lese nad řekou spousta báječných borůvek. Ale taky klíšťat. Při návratu z borůvek vyšla jedna loď na dvě nejmenované nečlenky oddílu, které Pedro v Chuchli už pár let učí jezdit na lodi. Holky sedly do lodě, začaly pádlovat, ale lodi se to jejich pádlování moc nelíbilo. Po asi pěti otáčkách se dostaly zhruba doprostřed Vltavy, která je zde široká asi dvacet metrů a hluboká po kolena. Pedro si jich všimnul a přispěchal rychle na břeh aby jim pomohl dobrou radou. Leč marně. Holky udělaly ještě několik otáček a pak svůj marný boj vzdaly a radši vystoupily a šly pěšky. Pedro nemohl tomu co viděl stále uvěřit a tak ho Lada uklidňovala slovy "To víš Pedro, tohle neni Vltava".

Odpolední vycházka (po kuřatech) vedla nejdříve znovu na zříceninu hradu a pak ještě na chvilku do hospody. Ta je asi dva kilometry proti proudu Křemže. Kousek od této hospody je také nejbližší zdroj pitné vody. Křemže má ve spodní části toku dost velký spád, a tak je pro jistotu spoutána množstvím větších či menších jezů s rybochody. Jezy jsou velmi vhodné pro večerní koupele. Akorát voda by mohla být teplejší.

Večerní vycházka vedla kousek po proudu Vltavy ke křemžské elektrárně, kam jsme se šli podívat na Pedrův památný pařez. Podle Pedra se měl na starém tábořišti pod elektrárnou nacházet památný pařez, který hořel tři dny a ještě ho kousek zbylo. Pařez tam opravdu byl. Na elektrárně jsou značky kam až kdy sahala voda při povodních. Když jsme se dívali na ty nejvyšší tak jsme museli hodně zaklánět hlavu. Od té doby, co stojí Lipno, už ale povodně nejsou co bývaly.

Ráno se na tábořišti opět objevil majitel louky a chtěl zaplatit za další noc. Vysvětlili jsme mu, že vzhledem k poskytovaným službám (žádným) a vzhledem k tomu, že nepíše účtenky dostal už včera dost a dnes že už nic nedostane. Buď si uvědomil nedostatky tábořiště nebo se spíše zalekl naší přesily, a tak neprotestoval a zase zmizel.

Za Pedrova stálého povzbuzování - "Za pět minut odjezd!" a po deváté pak - "Okamžitě odjezd!" jsme pomalu zabalili, nalodili se a vypluli směrem do Boršova.

Pod Dívčím Kamenem zpočátku pokračují ještě peřeje v lesnatém údolí, pak se ale řeka dostane do budějovické roviny a už moc neteče. V Boršově jsme přenášeli jez nebo spíš hráz. Voda pod jezem zde je díky náhonu klidná. Těsně pod hladinou však číhají ostré balvany, které o sobě dávají vědět až na poslední chvíli. V horším případě je člověk zaregistruje až nárazem. Po zhruba desetikilometrové plavbě skončilo naše týdenní putování po Vltavě pod železničním mostem v Boršově.

Do Prahy nás odvezl autobus menší obklikou přes Vyšší Brod a Lipno. Kolem páté odpoledne nás přivítala loděnice v Malé Chuchli. Ahój!

Pavel