Vánice 2

Bylo asi půl deváté, když se ze spícího objektu naší chalupy v Huti vynořily tři postavy - já, Radka a Robin. Opatrně jsme zavřeli dveře a zamířili k zastávce.

Nemůžu říct, že bych se od začátku snažil zreprízovat naši předloňskou dobrodružnou výpravu na Labskou louku. Ale na druhou stranu, Krkonoše byly jednou z variant dnešního programu. Hlavní cíl jsme měli jediný: vypadnout z blízkého okolí baráku a podniknout pořádnou túru na běžkách. Vzhledem k naší poloze nedaleko Jablonce jsme ovšem počítali spíš s neprochozenými částmi Jizerských hor, například s přechodem Smrku z Kořenova do Bílého Potoka. Všechno však zůstávalo otevřené, jelikož jsme neznali přípoje na náš huťský autobus.

Brzy se ukázalo, že budou všelijaké, jenom ne dobré. Vystoupili jsme v Plavech a hledali spojení do Tanvaldu; vlak měl jet za čtyřicet minut, autobus vůbec. V tanvaldské čekárně jsme strávili další půlhodinu a mezitím jsme se rozhodli: Jede se do Harrachova! Vlak, na nějž jsme čekali, tam stejně míří, tak proč se nenechat vyvézt až na okraj Krkonoš? Výstup na Smrk tím konec konců nepadá, vždyť se k němu můžeme vrátit přes Polsko...

Tři vagóny kořenovské zubačky (vlastně jsme si ani nevšimli, jestli ještě používají zuby, nebo už zvládají kopec bez nich) pomalu supěly do svahu za Jizerou. Trať vedla bohatě zasněženým lesním úvozem a nás od hlubokých závějí dělilo jen zamžené okno. Robin si otřel malý průzor a pátravě se zadíval na šedivou oblohu nad námi. "Dneska bude takzvaná verze," pravil potom. Mezitím mašinfíra zatroubil a vjeli jsme na malebně zapadané harrachovské nádražíčko. Bylo půl dvanácté.

Nasadili jsme běžky a sjeli dolů do města. V nejzápadnějším krkonošském středisku vládl čilý ruch, o nějž se starali hlavně Němci. Jejich aut byly plné ulice: zatímco jedni sem přijeli strávit Silvestra, jiní ho odjížděli trávit jinam a všichni dohromady tak vytvářeli půvabný dopravní zmatek. Menší tlupy Germánů konaly zdravotní vycházky po okolních lesích a řvaly jak na lesy. Ti sportovnější sundavali ze střech svých vozů běžky, oblékali pestrobarevné kombinézy a vyráželi k ústí Mumlavského dolu, kde začínala běžecká stopa. Zamířili jsme za nimi.

"Lyže nasadit," zacitoval jsem Dobytí severního pólu, ale Robin vymyslel lepší povel: vlyž! Jeho ekvivalentem pro sejmutí lyží mělo být samozřejmě vylyž! a postupně jsme vymysleli ještě mnoho dalších: lyžem lyž, lyž lyž a lyž lyž lyž pro různě rychlý pohyb vpřed, zalyž pro pohyb vzad, ulyž vlev a ulyž vprav, olyž pro obrat o 180 stupňů, vzlyž pro pohyb do kopce a slyž pro pohyb s kopce. Při předjíždění několika pomalejších skupinek jsme přidali předlyž, prolyž a nakonec vstop a vystop. Tím byl repertoár hotov a svěřen mně coby náčelníkovi k užívání. Nevím, do jaké míry přispěl k sehranosti a lepšímu výkonu našeho družstva, ale zcela určitě připravil o rovnováhu těch několik Čechů, které jsme míjeli.

Davy skončily u Mumlavského vodopádu. Když jsme ho nechali za zády, údolí ztichlo a potkávali jsme jen malé skupinky, které moc nemluvily a soustředily se na pohyb - buď proto, že měly před sebou ještě mnoho kilometrů, nebo proto, že je měly za sebou. U Krakonošovy snídaně se válela mlha.

Stoupání k Vosecké boudě jsme zvládli snadno, avšak viditelnost nadále klesala. Z bílého mléka se vynořovaly ojíněné větve a kmeny smrků, potom už jen kůly. Akce začínala připomínat předloňské dobrodružství, ale vítr zatím foukal sporadicky. Hory vyčkávaly.

V půl třetí jsme vpadli do lokálu na Vosecké a poručili si oběd. Ceny odpovídaly nadmořské výšce 1240 metrů, ale přece se nebudem dívat na hordy hodujících horalů při čaji a tatrance. Zatímco přičinlivý číšník objednával v kuchyni naši krmi, vytáhli jsme mapu a jali se hodnotit situaci. Od tzv. "prvovýstupu na Smrk polskou cestou" bylo vzhledem k pokročilé době a nejistému počasí upuštěno. Avšak stejnou cestou zpátky se nám taky nechtělo; třetí možnost se jmenovala Labská louka. Tím bylo rozhodnuto.

Než jsme dojedli, restaurace se značně vyprázdnila. "Teď už je tu jenom ta omladina, co chodí ráda v noci za vichřice po horách," pravil pán v protějším rohu, významně na nás pohlédl a objednal si další tři polévky. "Zabloudit nemůžeme," uklidňoval jsem Radku, "stačí si hlídat kůly. Kromě toho už jsem to jednou šel." Podrobnosti o tom, jak jsme se tehdy potáceli ve vichřici za zkušenými vůdci, jsem raději nerozebíral. Ostatně tenkrát byl přece fukejř, zatímco dneska vládne venku klid, napadlo mě. Vyšli jsme před boudu a fukejř námi smýkl do sněhu. Půl hodiny po našem odchodu byl vyhlášen zákaz vycházení.

Došli jsme na Tvarožník (1320), odkud nás provázely polské hraniční tabule. Zpátky do vnitrozemí jsme odbočili u pramenů Labe, po hodině cesty z Vosecké boudy. To už bylo půl páté a okolí pohlcovala bílá tma. Vítr běsnil. Minuli jsme Labskou louku, rozcestí U čtyř pánů i Růženčinu zahrádku; zdálo se mi to neuvěřitelné, ale poznával jsem naši předloňskou trasu. Viditelnost klesla pod dva kůly, ale největší problém byl vichr: foukal přímo proti nám a metal nám tisíce drobných ledových krystalků do očí, takže jsme je skoro nemohli otevřít. Po dvou přímých zásazích do levého oka jsem už nedokázal sledovat cestu a musel jsem vedoucí pozici přenechat Robinovi. Sám jsem pak měl co dělat, abych zbylým okem uhlídal ostatní a uchránil ho přitom před podobnou újmou.

Před šestou hodinou jsme dospěli k bodu, odkud byly minule vidět Dvoračky. Poznal jsem ho bezpečně, jenže tentokrát jsme neviděli nic. Teprve pár metrů od chat jsme spatřili světlo, které se jen ztěží prodíralo mlhou. Vítr se utišil, takže jsme mohli zas otevřít oči a mžourat do tmy. Na zelenou značku, po níž jsme předloni opouštěli tohle místo, jsem se sice netrefil, ale instinktivně jsem zamířil za skupinkou sjezdařů, kteří se přesunovali na Světlanku. V lese jsme je předjeli a pak se najednou vyjasnilo. Pod námi zářila Rokytnice nad Jizerou.

Odbočili jsme na osvětlenou noční sjezdovku, po níž se jako podivní brouci plazily rolby upravující sníh. Minuli jsme omladinu dole u vleku a v 19:00 jsme stanuli na zastávce, jejíž jízdní řád avízoval autobus za půl hodiny. Počkali jsme pro jistotu hodinu a pak jsme se vydali pěšky na nádraží. Bylo pusté a prázdné; poslední vlak měl jet až v deset, tak jsme šli raději o stanici dál, abychom tady nezmrzli. Nejhorší zpráva nás však teprve čekala: Žádné přípoje na západ už nechytíme, takže musíme přespat v martinické čekárně a ráno se vrátit do Jilemnice, odkud snad něco pojede...

Bylo opět půl deváté, když před kapličkou v Huti zastavil autobus a vyplivnul tři ošuntělé lyžníky. Zatímco osazenstvo domu, do něhož zamířili, se pomalu probouzelo do posledního dne v roce, oni měli jediné přání: spát.

(psáno 28. dubna 1994)