Jeseníky

Sraz byl domluven na půl dvanácté na katedře. Letmý pohled na dědův budík mě ujistil, že mám ještě nejmíň dvacet minut času. Dvacet dva třicet, takhle brzo dobalit se mi už dlouho nepodařilo, pochválil jsem se. Postavil jsem kletr ke dveřím a rozkošnicky zanořil své tělo do vany.

Chtěl jsem rozvinout teorii o dědově budíku a časových pásmech, když mi sklouzl pohled na vlastní hodinky, ležící na stole. Realita měla příchuť rány pěstí.

"Přijdu rovnou na nádraží," houknul jsem do sluchátka a zavěsil. Naházel jsem na sebe svršky a vysypal se na ulici. Tam mi došla vážnost situace: Na metro už se nedostanu, k tomu je potřeba projít nemocnicí a ta je v noci zavřená. Rozběhl jsem se tedy ke Kubánskému náměstí a přemítal, kolik může stát taxík. Předčasně - na stanovišti už nestál ani jeden, co taky v těhle končinách před půlnocí. Jako rajská hudba ke mně však dolehl rachot noční tramvaje. Doklusal jsem na zastávku právě včas, aby mi neujela. Díky řídkému nočnímu provozu jsem byl za nějakých deset minut na Pavláku, kde ještě čekali flamendři na poslední metro.

"Upřímně řečeno jsem neočekával, že to stihneš," pravil na uvítanou Baďál, který na mne čekal v hale hlavního nádraží. "Čím jsi jel?"

"Tramvají přece," opáčil jsem ledabyle a v duchu jsem si představoval, jak dupu po dědově budíku. Chvilku po našem nástupu do vagónu se vlak rozjel směrem na Olomouc.

V kupé se právě chystali ke spánku ostatní členové výpravy: Pedro, Radka a Láďa Kodym, kterému bychom vlastně při uplatnění stejného schématu jako u Baďála měli říkat Kaďál. Hodil jsem batoh nahoru a rozvalil se na sedadle. Vzhledem k tomu, že Baďál dal přednost karimatce na zemi mezi sedadly, měli jsme pro sebe každý dvě místa, což už se dalo vydržet.

Ve čtyři ráno jsme přestupovali v Olomouci a od šesti do devíti jsme měli pauzu v Bruntále. Využili jsme ji na vaření polívky, nákup rohlíků, promazání obuvi, ale především na spánek. V půl desáté už jsme pochodovali do Karlova pod Pradědem. Tady nás očekávala někdejší členka oddílu Jana, která tu pro nás zajistila ubytování v jakési zotavovně. Dům se nacházel až na druhém konci vesnice, takže o první několikakilometrovou túru bylo postaráno. Po prohlídce pokojů Pedro prohlásil, že už dávno vyrostl z toho, aby se po noční jízdě vlakem hned plahočil po kopcích, a na důkaz svých slov zalezl do spacáku. Akce tak dostala nikoli nepříjemný rekreační ráz.

Sedět v chatě jsem ovšem nevydržel, a tak jsem se vydal na procházku do nádherného podzimního dne. Ostatní - kromě Pedra - pak taky někam vyrazili, ale nějak jsme se nedomluvili, takže jsem šlapal sólo. Poflakoval jsem se po stráních, pozoroval plahočení jakýchsi Brontosaurů, kteří tahali haldy roští z jednoho lesíka do druhého, šplhal jsem po stromech za účelem nalezení nejlepšího záběru a brouzdal se mokřinami v lesích za Kloboukem (960), stranou všech cest a lidí. Vlastně bych měl být Pedrovi vděčný, protože kdybych Jeseníky organizoval já, určitě bych si takovou pohodu neužil.

Když slunce zmizelo kdesi za Velkým Májem, seběhl jsem lesem k zotavovně. Byla zamčená - Pedro odešel na návštěvu k Janě a ostatní se ještě nevrátili. Prohledal jsem všechna místa, kde by mohl být schován klíč, a vyzkoušel jsem asi dva způsoby, jak vyšplhat k pootevřenému oknu v prvním patře. Bez úspěchu. Ve stínu se poměrně rychle ochlazovalo, tak jsem přitáhl z harampádí, které tu leželo snad po nějaké stavbě, hromadu prkýnek a udělal si ohníček. Ke správné podzimní atmosféře mi chyběly jen brambory na pečení. Asi po hodině přišel Pedro a posléze i Láďové s Radkou. Vytopili jsme si společenskou místnost, povečeřeli a zbytek večera jsme pak strávili lovením myši, která co chvíli drze vykukovala zpod skříně. Když si na ni Láďa Kodym připravil slzný plyn, vytušila zradu a už se neukázala. Tak jsme šli spát.

V pátek ráno jsme se rozloučili s Janou a vyrazili lesem k hlavnímu hřebeni Hrubého Jeseníku. Čekalo nás přes sedm set výškových metrů: ze 760, což je výška horního Karlova, na 1400 na Petrových kamenech a posléze až 1491 metrů nad mořem, kterých dosahuje nejvyšší moravskoslezská hora Praděd.

Zpočátku se zdálo zataženo, ale po hodinovém stoupání začalo být zřejmé, že jde o inverzní oblačnost, která se brzo bude choulit v dolinách pod námi. Když pak Pedro začal mluvit o tzv. inverzní rozkoši, předpokládali jsme, že to souvisí s okolním počasím, ale náčelník nás vyvedl z omylu: Inverzní rozkoš je prý taková činnost, u níž je nejrozkošnější okamžik, kdy skončí. Tou činností mělo být naše plahočení do únavného krpálu. Byli jsme však za námahu odměněni: na horní hranici lesa se nám otevřel úchvatný pohled na moře oblaků, které zakrývalo kraj pod námi široko daleko, až na obzoru z něj vyčuhovaly vrcholky Moravskoslezských Beskyd. Do svahu nad námi se opíralo sluníčko ze všech sil, které mu ještě od léta zbyly. Když jsme pak stanuli na hřebenovce, dostavila se inverzní rozkoš hned dvojnásobná - jak z meteorologického hlediska, tak z toho Pedrova.

Okolo poledne jsme stáli na rozcestí pod Pradědem. Pedro prohlásil, že nahoře už byl několikrát a že mu těch devadesát výškových metrů nestojí za námahu. Bude se raději se svým zlobícím kolenem pomalu posunovat vpřed, neboť my ho pak hravě dohoníme. Souhlasili jsme a zamířili k budově vysílače. Zdrželi jsme se v restauraci a pak jsme vyjeli výtahem na věž, abychom inverzní rozkoš ještě znásobili. Během několika minut jsme se tak přiblížili vrcholu Sněžky na necelých třicet metrů. Po návratu na zem jsme se ještě nějakou dobu poflakovali po okolí, čímž se Pedrův náskok zvýšil skoro na hodinu. Odpočinkovým tempem jsme vykročili směrem k Červenohorskému sedlu, kde byl naplánován dnešní nocleh.

Čekalo nás nějakých třiadvacet kilometrů. Pěkné počasí a čtyřdenní volno přilákalo do hor dost lidí, ale přesto tu bylo pořád klidněji, než bývá v Krkonoších nebo v Jizerkách. Také je tu méně poškozená příroda. Z lesů za Švýcárnou ještě dýchala přirozenost jejich staleté vlády nad krajem a teprve před Červenohorským sedlem se objevily vykácené paseky jako v českých horách. Pedra jsme skutečně hravě dohonili, ale až v sedle v hospodě, kde už delší dobu seděl u piva a nervózně očekával náš příchod. My jsme ovšem ještě předtím zalágrovali na Velkém Klínovci a dolů jsem se vydal jen já s Baďálem, protože Pedro měl u sebe polovinu (svého) stanu, v němž jsme hodlali spát. To už rudý sluneční kotouč mizel za kopci na západě, zatímco na druhé straně se objevil měsíc. Teplota poklesla kamsi k nule a do sedla se z obou stran tlačila mlha. Než jsme dorazili na silnici, nebylo vidět víc než na pár metrů.

Vyhledali jsme Pedra a vylíčili mu, jak je nad mrakama krásně. Vynadal nám, že kdybychom přišli ještě za světla, mohli jsme spát na pěkném plácku za sedlem. Teď že se nám na to vykašle, tady máme stan a příjemnou zábavu. Dále se pochlubil, že už má zajištěn nocleh v teplém pokoji zdejšího hotelu, bratru za 80 korun, což je vlastně skoro zadarmo. Domluvili jsme tedy sraz na ráno a vyšli do mlhy.

Cesta zpátky byla obtížnější, protože mraky zatím vystoupily o dost výš. Přesto se nám podařilo trefit až ke stanu, v němž Radka s Láďou připravovali večeři. Mlha naštěstí končila těsně pod ním, takže nám při stavbě druhého příbytku pomáhal měsíc. Za chvíli jsme byli hotovi a slezli se u Ládi na žvanec.

Sobotní budíček byl nepříjemný. U stanu se objevili dva hajní a tvářili se jako přátelé přírody, zatímco my měli být její nepřátelé. Ukázalo se však, že je pouze zajímá oheň, který si večer udělal v nedalekém lesíku jakýsi kluk, který nás dojel na horském kole. Když jsme zelené panáčky přesvědčili, že s tím nemáme nic společného, nechali nás na pokoji. Sbalili jsme a sešli do sedla na sraz s Pedrem. Společně jsme pak zamířili po červené značce na Keprník.

U Vřesové studánky jsme nabrali vodu a dali si druhou snídani; Pedro zatím zase vyrazil napřed. Tentokrát jsme ho však dohnali už na Keprníku (1423), odkud je snad ještě lepší rozhled než z Pradědu, protože jednak je tamodsud vidět Praděd, jednak tam nestojí věž, takže je vidět na všechny strany. Udělalo se opět krásné počasí, takže mě dost zamrzelo, že jsem včera vyplácal celý film a na dnešek si nenechal ani snímek.

Posledním výrazným vrcholem na naší cestě byl Šerák (1351). Odtud už nás čekal jen sestup do Ramzové, naší nejvýše položené rychlíkové zastávky. Zvolil jsem opět vlastní trasu a zatímco ostatní rázovali po červené pod lanovkou, já jsem si prošel pěknou stezku přes Obří skály a kolem Vražedného potoka. Skály jsou tam skutečně obří, mohutná hradba vypadala jako stvořená pro cvičné lezení. Ještě chvilku jsem se kochal výhledem na lázně Jeseník a závistivě přitom pokukoval po letcích, kteří se zvolna snášeli do údolí na padáku. Potom jsem se ponořil do lesů a zanedlouho už jsem seděl u ostatních v čekárně v Ramzové. Ve tři hodiny přijel vlak a vydal se s námi dolů k Orlici. Rekreační přechod Hrubého Jeseníku byl u konce.

Dan