Na lyžích Chibinskými horami

Na cestu vlakem do Petrohradu jsem se vyloženě těšil. Ve stresech předodjezdových příprav jsem ve svých představách už ležel na matraci, za oknem vagónu ubíhaly břízky a průvodčí s namalovanou pusou mi na alpakových podšálcích nosila čaj a k němu velkou kostku cukru v obalu s mašinkou. Proto mě překvapilo, když už jsme byli za Užhorodem a děžurnaja s čajem se pořád ještě neukázala. Na můj dotaz jsem se dozvěděl, že čaj je, ale nejsou sklenice a ukázala očima na samovar, ať si sám natočím a neruším ji. Za chvíli jsem zpátky s hrnkem, otočím hřebíkem, který nahrazuje kohout, ale vyteče jen trochu vody. Jdu se už dost dotčeně zeptat průvodčí, jestli je tohle čaj. Moje přítomnost ji viditelně začíná obtěžovat: "Čaj si tam musíš dát sám, nebo kafe, jestli chceš," a zabouchne dveře znechucená mojí tupostí. Tak jsem zůstal stát na chodbičce s hrnkem vlažné vody a pocitem, že od mojí poslední cesty do Velké země se toho asi dost změnilo.

Když nás Petr začal lámat na výpravu do Chibin, popisoval je jako Jizerky: Výška něco přes jedenáctset metrů, taková náhorní planina. Dvěstě kilometrů za polárním kruhem na poloostrově Kola. Počasí trochu chladnější: ve dne do -10, v noci do -30. Ale zimy se prý bát nemusíme. Rusové budou mít velký stan i s kamnama, takže si večer zatopíme a bude pohoda. Co obnáší zimní přechod a táboření jsem si jakž takž představit dokázal, ale jak si přitom nesu na zádech šapitó a kamna, to už bylo nad hranice mojí fantazie. A tak jsme se nakonec rozhodli pojmout celou akci v "ruském stylu" a z Prahy odvážně odjížděli jen s pohorkama, karimatkou a spacákem.

Saša nás čekal už ve Lvově. První, co řekl hned jak nás uviděl, bylo:

"Máte malý bágly, ale nějak to do nich nacpem."

Pak vytáhnul mapu s vrstevnicema podstatně hustšíma, než by se slušelo na Jizerky a začal vyprávět o lavinách, převějích a zledovatělých sedlech. Když pak v Petrohradě k hromadě bagáže přibyly mačky, cepíny, lano a ledové šrouby, začali jsme být trochu nervózní. Saša se jen zasmál, že když to zvládnou děvočky, zvládneme to i my a přihodil dvě sekery, pilu, lopatu, sadu kotlíků, kytaru a krabici s nářadím. Po zemi se rozsypaly kleště, nebozezy, vrtáky a pilníky. Vráťa si všechno změřil ustaraným pohledem a pak povídá:

"Na to, abysme tam postavili vesnici, nám chybí už jen pult do sámošky a sokl pod Lenina!".

Saša mu naštěstí nerozuměl, a tak přinesl z chodby náruč dřevěných lyží ala lyžníci hraběte Harracha a začal šroubovákem štelovat kandahárové vázání na moje zimní Galibiery. Byl hotov dřív, než jsem stačil domyslet, jak tohle střetnutí dvou kultur dopadne a tak místo abych dokončil svoje úvahy, dostal jsem kus popruhu, jehlu a nit a začal si šít "bezpečnostní špičku". Saša mezitím chystá další lyže a vypráví, že předevčírem se nad Kolským poloostrovem přehnala vichřice, která foukala 40 m/s, ale už je to snad pryč.

Chibiny jsou ještě dalších 1250 km na sever od Petrohradu. Třicet hodin jízdy, 93 zastávek. Na některých se dá koupit celkem slušný pivo, osm lahví za dolar včetně zálohy. Ceny směrem k severu trochu rostou. Před zastávkou Medvežja Gora musíme se smutkem zaznamenat překročení Severního pivního kruhu, dál už se pivo nesežene.

Ve vlaku je čas na seznámení a přebalení. Z Česka nás přijelo pět, Rusů je taky pět, z toho tři děvočky. Všechny tři teď běhají s tužkou, papírem a mincířem a každý kus společné výbavy váží a zapisují. Pak se všechno rozpočítá a dozvíme se, že kromě osobních připadne na každého 11 kg společných věcí, na děvočky 8 kg. Je to míň, než čekáme, a dost nám to zlepšuje náladu.

Stromy kolem kolejí jsou čím dál nižší a řidší, sněhu přibývá a flaška rumu na stolku už se těší na polární kruh. Další den dopoledne vystupujeme ve stanici Nefelinovye Peski, je to jen jeden domek a cedule. Vyskáčeme na obě strany z vlaku, který se začne rozjíždět ještě dřív než zastaví, a zapadneme po pás do sněhu. Pak nazujeme lyže a zmizíme v tundře. Po kolena v přemrzlém prašanu, nebe jako z plakátu a před námi se zvedá první průsmyk.

V divoké přírodě je všechno jednodušší než v blázinci civilizace. I pravidla života jsou velice prostá: abychom se najedli a vyspali, musíme rozdělat oheň, tedy najít dřevo. Chibiny sice mají jen něco přes tisíc metrů, ale hranice lesa, pod kterou musíme každý večer sestoupit, je ve výšce asi 250m. Sestoupíme - bude teplo a jídlo, nesestoupíme - nebude.

Stavění tábora má svůj přesný rituál. Nejdříve je třeba najít suchý smrk nebo borovici. U něj pak začneme dupat místo pro stan. Dvojice, která má službu, dělá jámu pro oheň. Musí se dohrabat až na zem, sněhu je něco mezi 1-2 metry. Mezitím už stojí stan, souška je skácená a může se rozdělat oheň. V kotlíku se rozehřívá sníh na čaj a Míša skládá kamna.

Stan je docela chytře ušitá věcička o půdorysu asi 3x3m, která se staví s pomocí osmi lyží a hůlek. Váží 8 kilo a nemá podlážku. Kamínka jsou velká jako krabice od bot a vypadají podobně. Komín k nim se stáčí z pruhu mosazného plechu. Když se v nich zatopí, rozzáří se do červena a ve stanu se dá sedět v tričku.

Než stačí holky rozprostřít karimatky a zabydlet stan, je hotová večeře. Jíme ve stoje na lyžích. Kdo dal svoje lyže na zakotvení stanu, musí stát u ohně, všude jinde by zapadl po pás do sněhu. Srkáme horkou polívku a Lena nám vypráví vtip o Čukčovi: Čukča se vrací z lovu a žena se ho ptá, co chce nejdřív. Čukča, že jíst. Žena ho nakrmí a ptá se, co dál. A Čukča, že s ženuškou do postýlky. No a čím ještě posloužím, ptá se pak dál žena. A Čukča, že teď by si snad sundal lyže.

Po večeři si sundáme lyže a vlezeme do stanu.

Jednu noc táboříme blízko geologické základny. Z dálky rachotí dieselagregát a svítí žluté čtverce oken. Vráťa uvažuje o tom, že bychom zašli mezi lidi. Pak se smutně podívá na svoje lyže, u kterých končí šňůry stanu a povídá: "Dneska kultura nebude, nejsou lyže."

Sašu naše chechtání vyruší od štípání dřeva a tak vysvětlujeme:

"Představ si, jak budeme doma vyprávět, že jsme v Rusku chtěli jít na diskotéku, ale nemohli jsme, protože na nás nezbyly lyže!"

Stan a sníh vytváří mezi námi zvláštní atmosféru intimního sblížení. Přestože táboříme každou noc jinde, všechny věci ve stanu mají své přesné místo. Ráno všechno nacpeme do batohů a večer o pětadvacet kilometrů dál zase stejným způsobem vyložíme. Každý přesně ví, kde je baterka a kde suchý líh na zatopení v kamnech.

Večery, kdy kolem žhavých kamínek hrajeme na kytaru a popíjíme čaj s rumem, jsou skvělé, ale já mám radši rána. Služba vstane v pět, zatopí v kamnech a jde vařit snídani. V polospánku je slyšet praskání polen a ze stěn pokrytých přes noc jinovatkou se začíná pářit. Z venku se nese cinkání kotlů a začíná se rozednívat. Snídáme ve spacáku, pak balíme. S vykonáváním biologických potřeb je potřeba počkat, až se zbourá stan a budou volné lyže, nebo se prošlapat pár kroků, vyšlapat si jamku a dělat, že mě nikdo nevidí.

Jedna z nejzajímavějších věcí, kterou s sebou neseme, je "těrmos". Je to obrovská termoska, která se ráno naplní horkým čajem a k obědu vypije. Jindra, který ji nosí, si vysloužil přezdívku děžurnyj těrmosa. Oběd pro něho získal jedno pozitivum navíc, neboť hmotnost jeho kletru při něm klesne o několik kilo. Tím pádem se pro Jindru den rozdělil na dvě části - do těrmosa a posle těrmosa. Postupně jsme jeho časomíru převzali i my. Nula hodin těrmosa je oběd.

Zastávku děláme obvykle v průsmyku, kterým přecházíme z jednoho údolí do druhého. Vichřice před pár dny udělala kus poctivé práce. Sníh ze hřebenů i sedel je sfoukaný do údolí, takže se nemusíme bát lavin a cestu nám občas znepříjemňují jen ledovaté plotny.

Celkově by se Chibinské hory daly přirovnat k Nízkým Tatrám, místy snad k Roháčům. Nemají ale žádný výrazný hlavní hřeben, spíš je to hvězdicovité pohoří se spoustou bočních hřebenů a údolí. Hned za Umbozerským jezerem se zvedá další podobný masív Lovozerských hor. Obě pohoří jsou přímo rájem pro každého, kdo si chce užít krásné polární přírody a zimního táboření. Za 7 dní jsme po horách a jezerech urazili 150 km a přešli 5 průsmyků. Poznali jsme skvělé lidi a zjistili, že v Rusku není zdaleka tak zle, jak se nám snaží namluvit naši novináři. Je pravda, že se tu hodně změnilo, něco k lepšímu a něco samozřejmě k horšímu. Ale rozhodně to je země, do které se budeme vracet.

Výpravu do Chibinských a Lovozerských hor organizovala cestovní kancelář HEART Adventures v březnu 1993 a základní cena pro účastníka byla 5200 Kč. Pokud nedojde během letošního roku k podstatným změnám, bude za podobných podmínek uspořádána i v druhé polovině března 1994. Kdyby se dala dohromady skupina zájemců s vlastním skialpinistickým vybavením, bylo by velice zajímavé zvolit i některou z náročnějších variant.

Informace: Jaroslav Lhota, HEART ADVENTURES, Voroněžská 20, Praha 10, 10100, tel.02/67312797