Vánice 1

Všechno začalo v deset ráno na kopci mezi Horní Kalnou a Kunčicema, když se k nám doneslo z údolí troubení vláčku do Vrchlabí. V tom vláčku jsme totiž původně chtěli sedět.

Deset minut, které jsme potřebovali na nádraží, nás pak stálo skoro dvě hodiny čekání na další vlak a následovně na autobus do Špindlerova Mlýna. Ve Špindlu jsme pod vlivem nízké teploty nejdřív odstáli frontu na placatku rumu a pak teprv na další autobus, který odvážel neuvěřitelné množství lidí nahoru k hranici.

Na hřebeni bylo přes metr sněhu, jakž takž jasno a z Polska sem fičel studený vítr. Nicméně kopce na východě i na západě už byly skryty v mracích. Hodinky ukazovaly téměř dvě odpoledne - tedy sotva tři hodiny do setmění. Vydali jsme se k Petrově boudě.

Původně jsme chtěli pokračovat po hřebeni na Vysoké Kolo, ale mlha nad Petrovkou nás odradila. Když jsme tedy došli až k chatě, uhnuli jsme nízkým lesem podél kopce. Tabulka na Ptačím kameni hlásila vyhlídku z 1310 m/n.m., ale mohlo tam být 500 nebo 5000, vidět byly stejně jen mraky. Přesto jsme se tu zastavili, abychom využili závětří ke krátké svačince; mlha se zatím objevila i v průseku před námi. Cesta pokračovala s kopce a my měli co dělat se na ní udržet. Každou chvíli jsme pro jistotu vjížděli do svahu mezi stromy, aby se rychlost nestala nezvladatelnou. Na štěstí tu jezdilo mnohem míň lidí než na hřebenovce, potkali jsme vlastně jen pár Němců. Před Martinovou boudou se les změnil v řídký porost kleče a my začli být vděční za kůly, které označovaly cestu. Potom jsme dojeli na rozcestí a museli jsme se rozhodnout, kudy dál - jestli rovnou s kopce lesem do Špindlu, nebo podle původního plánu na Labskou louku. Nakonec přece jen zvítězila druhá varianta. Bylo půl čtvrté odpoledne.

Těch dva a půl kilometru, co zbývalo k Labské boudě, nám dalo zabrat. Vítr fičel, vidět bylo zpočátku na pět kůlů dopředu, později už jen na tři. Postupovali jsme teď těsně za sebou: Dáša první, protože tu cestu znala; za ní David, Lucka a nakonec já. Větší část trasy vedla naštěstí do kopce, ale stejně jsme se nevyhnuli zoufalému plužení. Pak Dáša upadla a David zmizel v mlze; naše volání už neslyšel. Vyrazili jsme ihned za ním a sjeli jsme tak kopeček téměř šusem. Když jsme ho na protisvahu našli, spadl nám kámen ze srdce.

Nastal problém, kudy dál, neboť kůly se kamsi ztratily. Nedaleko od nás stála sice nějaká cedule, ale přečíst se nedala, byla obalená ledem. Dáša však prohlásila, že Labská bouda musí být někde nad tím protisvahem, začali jsme tedy stoupat. A skutečně - po pár metrech jsme vysoko nad sebou postřehli něco jako světlo. Udělali jsme jen několik dalších kroků a přímo před námi se vynořila silueta obrovské budovy s několika rozsvícenými okny v horních patrech. Labská bouda stála deset metrů od nás.

Hnaní silou vůle jsme stoupali podél stěny nahoru, kde byl vchod. Zprava k nám dolehly hlasy, zahlédli jsme dokonce postavu, vydávající se směrem, ze kterého jsme přišli. Asi šílenec, nebo sněžný muž. Konečně jsme stanuli nad boudou v oranžové záři reflektorů a vichřice z Labské louky nás doslova vmetla do lyžárny.

Jaké však bylo naše překvapení, když nám její správce sdělil, že ve čtyři zavírají. Chceme-li se zdržet, musíme prý dolů na hotel, ale on by se na našem místě sebral a vyrazil, než bude tma. Byli jsme v mírném šoku. Očekávali jsme, že nás vůbec nebudou chtít pustit, že tu případně v lyžárně přespíme, a teď se restaurace i lyžárna zavírá, hotel je drahej a plnej Němců a tenhle dobrák je ochotnej nás nechat zmizet v mlze, aniž by tušil, kam jdeme. Vybavila se mi propast podél Pančavské louky, kudy jsme se původně chtěli vracet do Špindlu. Brrr! Chtěli jsme, aby nám alespoň poradil jinou cestu, a odpověď zněla: Zpět na Martinky! Přes pláně to nejde - lidi, co odtamtud přijeli, vyprávěli hrozné věci o vichřici a mlze. Do Labského dolu se nesmí a navíc bychom tam zlámali lyže, ne-li i nohy. Bylo tedy rozhodnuto vrátit se. Ovšem Osud je nevypočitatelnej. Před lyžárnou David zahlédl dva lidi, chystající se kamsi vyrazit, a hned se jich s Dášou běželi zeptat, kam, protože v šesti by cesta byla nejen příjemnější, ale hlavně bezpečnější než ve čtyřech. Tak se stalo, že jsme se nevydali ani na Pančavu, ani k Martinově boudě, ale přes pláně pod Lysou horu, na Dvoračky a do Rokytnice nad Jizerou.

Odlepili jsme se od boudy a vykročili do šera. Silné žluté světlo, zářící u boudy, bylo za necelou minutu minulostí. Pohltilo nás špinavé bílo, v němž nikdo nerozezná, kde končí sníh a začíná mlha. Občas se okolo nás mihnul keřík kosodřeviny, ale jinak jsme viděli jen siluety ostatních. Napadlo mě, na kolik kůlů daleko je asi teď vidět, a přitom jsem si s hrůzou uvědomil, že tu kůly vůbec nejsou! Ti dva vepředu museli znát cestu doslova poslepu. Jediným vodítkem tu byl náznak staré stopy a snad taky směr větru, který se nám teď více méně opíral do zad.

Konečně jsme dorazili na rozcestí, odkud nás opět provázely kůly. Bylo vidět stěží na dva dopředu - ale to se ještě zcela nesetmělo. Krkonošský fukejř nás teď hnal jak bárky na moři. Jeli jsme planinou asi čtvrt hodiny, minuli jsme další rozcestí a cesta se začala svažovat. Byli jsme na okraji Pančavské louky. Vůdce poznamenal, že tady jen pobereme dva Němce a musíme se vrátit asi 300 metrů zpátky. Na cestě od Vrbatovy boudy se pak skutečně vynořily dvě postavy a mlčky se k nám připojily. Jejich silná baterka přišla vhod - teprv teď jsem si uvědomil, jaká je kolem tma. Otočili jsme se zpátky proti svahu.

Těch tři sta metrů nám připravilo nejtěžší krizi vůbec. Probíjeli jsme se proti větru, který nás bombardoval zmrzlými ledovými krystalky. Zdálo se, že naše obličeje budou každou chvíli následovat šatstvo, již dávno potažené ledovou vrstvičkou. Vždycky jsem si představoval, že takhle nějak přicházejí k omrzlinám horolezci v Himalájích. Teď jsem si ohmatával nos a rozpraskané rty, jsou-li ještě na svém místě.

Každou chvíli někdo klesnul do sněhu - mě nevyjímaje - a musel pak vynaložit nadlidskou vůli na to, aby se opět zvednul. Kdyby někomu podjely lyže, mohl taky skončit v Kotelní jámě, spadající do hloubky několika set metrů zhruba v místech, kde jsme potkali německý pár. Ovšem hranice mezi bytím a nebytím probíhala mnohem blíž, vlastně na dohled od nás, protože ztratit ostatní znamenalo být sám ztracen. S tím vědomím jsem Lucce málem vjel na paty, aby si nemohla nevšimnout mého případného zmizení.

Jak jsme se vraceli na planinu, vichřice sílila a my museli bojovat o každý krok. Potom ti vpředu uhnuli k západu a mrazivý vzduch nás bičoval z boku. Mohli jsme tak aspoň pootevřít levé oko, ale vidět bylo stejně kulovku. Naše pohyby se změnily v mechanickou práci strojů. Každé dvě tři minuty se čelo průvodu zastavilo a čekalo, až ohlásíme příjezd zadního voje. Potom baterka opět zmizela a každý se pověsil očima na stín před sebou. To trvalo snad půl hodiny. Pak vůdce prohlásil, že nás čeká krpál nad Dvoračkama a že doporučuje sundat lyže. Beze slova jsme poslechli.

Brodili jsme se závějemi sněhu a ani jsme nepostřehli, kdy se vlastně ztratil "fukejř". Okolo cesty se objevila kleč a první smrčky. Mlha byla tatam, pod sebou jsme zaregistrovali světlo. Konečně jsme stanuli na kraji normálního lesa. V dálce napravo zářila Rokytnice, přímo pod náma Dvoračky. Zdálo se, že průšvihem zavánějící odpoledne už skončí bez maléru. Vrhli jsme se s posledního svahu, který nás dělil od vytopené boudy, kdosi si sednul na odepjaté běžky a my ostatní ho bez rozmyslu následovali. Potom však Lucce jedna lyže vyklouzla a vydala se po vlastní ose. V porovnání s právě prožitým peklem se to ovšem jevilo jako maličkost, takže nikoho nenapadlo po lyži skočit. Někdo se po ní natáh, ale byla moc daleko. Němec ji chvíli pronásledoval baterkou a strašně se tomu smál. "Co je to proti nekonečnu," komentovala událost sama Lucka. Všichni jsme prostě byli přesvědčeni, že běžka u boudy způsobně zastaví a počká na nás. Leč nestalo se tak. Už ji nikdo neviděl.

S drobet pokaženou náladou jsme vpadli do chaty a poručili si svařák. Pak jsme se rozvalili v restauraci, popíjeli lahodný mok a čekali, až na nás roztaje sníh. Před sedmou jsme se zvedli a šli se připravit na další cestu. Přitom vyšlo najevo, že mezi lyžema chybí nejenom ta Lucčina, ale také dvě německé. Kdosi si vzpomněl, že tu viděl nějakého člobrdu strašně nadávat, že mu ukradli běžky. Tím byla věc celkem jasná. Poradili jsme tedy Němcům, ať si pomůžou stejně - holt bude v Krkonoších o pár lyží míň než lyžařů. Nejhůř na tom teď byla Lucka, které zbyla jen jakási koloběžka. Protože se levou nohou neustále bořila do sněhu, zkusili jsme jet ve dvou na třech lyžích - a ono to kupodivu fungovalo! Zastavit šlo sice jen pádem, ale zato jsme jeli skoro stejně rychle jako ostatní. Tohle artistické číslo však muselo skončit, když jsme stanuli nad rokytnickou sjezdovkou. Tady měl každý dost problémů se sebou, nicméně v půl deváté jsme konečně vjeli mezi první domy. Němci se s náma rozloučili už na kraji města; naši průvodci nám ještě ukázali autobusovou zastávku a pak zmizeli stejně rychle, jako se tam nahoře objevili. Skoro jako v pohádce.

Obsadili jsme čekárnu a vybalili dobře zasloužený rum. Snědli jsme vše, co jsme k jídlu měli, a čekali jsme na poslední autobus. Když jsme po deváté hodině vylezli z čekárny, jel právě kolem a ani ho nenapadlo zastavit. Nechápavě jsme se dívali, jak mizí v zatáčce. Pak nám to přišlo strašně k smíchu; mně dvojnásob, když jsem si vzpomněl, že nádraží stojí na druhém konci Rokytnice, dlouhé dobrých sedm kilometrů. "Co je to proti nekonečnu," utrousil někdo. Když jsme asi za hodinu přicházeli k těm několika budovám, které dráha postavila v lesích za městem, nemohli jsme uvěřit svým očím: Na kolejích stál vlak. Sotva pět minut po našem příchodu se rozjel k Jilemnici.

Všechno skončilo opět na kopci nad Kunčicema. Na Silvestra v půl jedné ráno tu čtyři trosky na sedmi lyžích pomalu sjížděly do Horní Kalné. Obloha byla jasná, že by šly hvězdy počítat; na Labské louce zatím zuřila vichřice.

(psáno 6.1.1992, celou věčnost po dobrodružství)