Turistický oddíl je na Matfyzu od nepaměti. Od nepaměti je tu taky Pedro, který mu šéfuje. Podle očitého svědka je tu sice Pedro kratší dobu než oddíl, jemuž kdysi šéfoval někdo jiný, ale tím očitým svědkem je právě Pedro osobně.

Kromě něj jsou členy či přátely oddílu ještě další postavičky, které lze směle označit za veterány. Třeba železničář Čáďa, který kdysi vyměnil Matfyz za dopravní školu v "Žilinaváru", aby nás pak mohl obveselovat historkami z drážního prostředí. Nebo horolezec Alešek, který se občas vynoří s diáky, na nichž on sám nebo jeho kamarádi visí na laně v hrůzostrašné stěně. Nebo Pába s Pábovou, od jisté doby bez Pábové, a Marek, náš čestný předseda. A konečně Románek, padákový letec, přemožitel alžírské pouště a majitel dopravního prostředku, do nějž by se snadno naskládal celý turistický oddíl, kdyby neměl strach z Románkova řízení. Mnozí z veteránů se objevují pouze v úterní sauně na Ryšánce a na každoročním setkání u Škalouda; jiní, zejména Škaloud, se neobjevují vůbec a existuje důvodné podezření, že si je Pedro vymyslel.

Z nás mladších patří k živému inventáři oddílu Pavel a Martin Pelantovi, kteří už přešli snad všechna slovenská a mnohá cizí pohoří, a na libovolném snímku, kterých má Pavel požehnaně, jsou schopni pojmenovat každý kopec a vysypat k němu nadmořskou výšku. Pelanti ještě pamatují zlaté časy za bolševika, kdy lístek na Balkán stál slabé dvě stovky a po Kavkaze se dalo lézt s podomácku vyrobeným povolením s razítkem z brambory. Časy, kdy péřový spacák ještě nebyl samozřejmostí a jediným použitelným stanem na našem trhu bylo áčko typu Start. Z akcí, které tenkrát probíhaly pod hlavičkou turistického oddílu, vznikaly takzvané zprávy. Lepší by asi bylo napsat, že vznikaly u příležitosti těchto akcí, protože jen málokdy zachycovaly skutečné zážitky a události. Jejich úkolem bylo něco jiného: ubezpečit stranický dozor, že studenti nemrhají penězi dělnické třídy na nějaké voloviny. Tak například, jelo-li se na drsný zimní přechod jistého pohoří, bylo vhodné nejdříve zjistit, že v této oblasti kdysi trávil zimu Julius Fučík. Ve zprávě se potom uvedlo, že akce proběhla po stopách zmíněného soudruha, a několik dalších blábolů, které to dokládaly.

Staré časy však skončily a s nimi se vytratil i stranický dozor, cestovní zprávy a levné lístky na Balkán. Ubylo také členů oddílu: začátkem roku 1993 tu kromě veteránů a Pelantů byl už snad jen Baďál a Lada. Jarní vody a podzimní nábor však přilákaly nové tváře, včetně té mojí, a počet akcí začal znova utěšeně narůstat. Do toho přišel Baďál s nápadem, že je škoda všechny historky zapomenout, a že by nebylo špatné zase psát nějaké zprávy, samozřejmě s poněkud odlišným zaměřením než za komunistů. Na Stvořidlech potom koloval sešit s jeho popisem loňského velikonočního přechodu Malé Fatry. To už byl rok 94 a za sebou jsme měli další velikonoce s přechodem Kysuckých Beskyd, původně plánovaným jako přechod Oravy. Nedalo mi to a spáchal jsem konkurenční povídání z Kysuce. Pavel na sebe nenechal dlouho čekat a postupně vychrlil zprávy ze všech akcí posledních dvou let, jichž se zúčastnil. Zpráv přibývá, a tak se zdá, že pomalu vzniká kronika. Kronika našich zážitků, veselých historek i drsných soubojů s matkou přírodou. Dílo, nad kterým se ještě po letech budeme řehtat tomu, jaký jsme byli nazdárkové.

Dan (7.5.1995)