Měla na ruce nejkrásnější náramek , jaký jsem kdy viděl - secesní víla se na něm proplétala mezi brilianty a smaragdy . Tenhle náramek měl cenu luxusního auta , jenže jeho krása byla ještě větší , byl to jeden z těch předmětů , na které člověk pohlédne a vzdává chválu Stvořiteli , který dal lidem takové nadání . Stará dáma si všimla , že se na náramek dívám . " Líbí se vám ? " " Hezčí šperk jsem ještě neviděl , " řekl jsem . " Snad si říkáte - ta bude mít hodně pěkných šperků , " usmála se na mě . " Ale tohle je jediný cenný klenot , co mám . " Odepjala náramek a položila ho na stůl . Všimla jsem si , že pokoj je zaplněný květinami , zřejmě k téhle dívce každý nějaké přinesl - a podle toho k ní musela chodit spousta lidí . Daly jsme se do řeči . Jestli si představujete , že mluvila nějakým kazatelským tónem nebo vemlouvavým hlasem , kdepak . Mluvila , jako kdyby byla mou kamarádkou z diskotéky , smála se každou chvíli - to bylo zvláštní , stále vyhledávala nějaký veselý rys na tom , o čem jsme mluvily , i když to vůbec veselé zdánlivě nebylo . Tím smíchem ale dodávala každému jevu nějaký snesitelnější smysl . Když jsem si k babičce v neděli večer pro ni přišla , myslela jsem , že omdlím . Udělala mi jiný límec ! Přece jsem jí podrobně vysvětlila , jaký má být výstřih u blůzy , jaký límeček , a ona mi udělá něco úplně jiného ! V šestnácti jsem byla pěkný rozmazlenec a nebyla jsem zvyklá , aby mi babička někdy nevyhověla . Křičela jsem , vyváděla a nebyla k utišení . Na tu oslavu měl přijít on , šestnáctiletý spolužák , a zdálo se mi , že když mě uvidí v blůze s tím nemožným límečkem , už u něj nebudu mít žádnou šanci . Mluvila na ni vlídně , s láskou . To byla ta zázračná zálivka . Co by se asi se světem stalo , kdyby rodiče mluvili s dětmi stejně jako prateta s květinou , kdyby blízký pro blízkého měl vždy aspoň díl pratetiny laskavé pozornosti . Stačí tak málo a z nepatrné vystrašené kytinky se stane veliký , zdravý strom . Slova lásky jsou neviditelnou a přesto zázračnou zálivkou - pro duše květin i pro duše lidí . Stihnuté zmeškání " Jednou mi ujel vlak , " vyprávěl J . M . , " kterým jsem nutně potřeboval odjet . Byl jsem mladý a prudký . Začal jsem vztekle kopat do kufru a do koše na odpadky . A . . . potom jsem si vzal papír a tužku . Začal jsem si dělat seznam věcí , které ještě musím stihnout . Až mě udivilo , jak chladnokrevně jsem si počínal . Zapisoval jsem si jednak věci příjemné a jednak věci nutné , od toho , že se musím NAPOSLEDY zajet podívat do Českého ráje - ještě jednou - až po zaplacení činže . Nechtěl jsem tady nechat ani dluh , který bych měl , že bych něco krásného nestihl - ani dluh finanční . Seznam rostl - těch věcí , které jsem ještě nestačil nebo nesplnil ! Když má člověk před sebou celý život , všechno je v dálce , všechno ještě přijde . . . No a při tom jsem objevila svazek dopisů převázaných stužkou , velmi staré dopisy . Přiznám se , že jsem si je přečetla . Je to ošklivé , vím , jenomže já neberu naše dědoušky a babičky jako čísla , beru každého z nich jako tajemství - a tahle paní pro mne byla náramně tajemná . Zkrátka udělala jsem to , jeden večer jsem se do četby pustila . Byla to psaní od jejích dětí . Od dětí , kterým tehdy bylo - jednomu čtrnáct , druhému šestnáct a třetímu sedmnáct , od každého bylo v tom svazku několik dopisů a byly to poslední dopisy , které kdy matce poslaly . A výsledky její práce by byly vidět každý den . Hned . Kdyby ta strana měla třeba - tisíc - deset tisíc - milion členů , pak by denně - bylo - Ale ne . K lásce statistika nepatří . Dobré skutky se nepočítají . Váží se . Ano , o to jde . O to , jaký bonbón dostane Ježíšek od nás zítra . Jaký dostanou bližní . " Ani číst nejdou , " usmála se babička , " jen semtam vyluštíte nějaké slovo , sama jsem je jednou zkoušela číst , ale nešlo to . " " Prozraďte mi , proč že jsou tak poničené ? Co se stalo ? " " To byste asi těžko uhodl . " Zamyslel jsem se . Možná , uvažoval jsem , někdo tyhle dopisy zničil ze žárlivosti , ze zklamání . Neuměl jsem si ale představit , jak by tohle udělala s papírem lidská ruka . Babička se slitovala . " Tyto dopisy psala matka mému otci na frontu krátce po tom , co jsem se narodila . Otec rukoval deset dní po svatbě , a tak si s matkou ještě neměli čas zevšednět . Zdálo se mi , že ona vidí za oponu , vidí do zákulisí života a právě to ji plní oním jasným klidem . Když jsem s ní byla , jako bych i já viděla do onoho zázračného a spravedlivého zákulisí , v těch chvílích jsem byla vděčná , že žiju a že mohu odejít po svých nohou k někomu , kdo mě potřebuje , pohladit rukou toho , koho miluji , že mám někoho , koho mohu políbit , obejmout . . . Že mohu žít tak , jak žijí ostatní , a že mohu zároveň vidět svět jako tahle dívka , která nemůže odejít z pokojíku jinak než v myšlenkách . Všechno to byly dopisy prosebné , zoufalé , smutné , pořádně smutné , byly to dopisy od dětí , kterým matka odchází od jejich otce s někým jiným , dopisy od dětí , kterým se rozpadá domov . Milovaly matku a ona jim odcházela . Byly tam věty dýchající takovou úpěnlivou láskou , až mě mrazilo . Jistě , vím , každý máme právo na svůj život , na své štěstí , to ano , jenomže při tom svém usilování působíme často bolest tak velikou , že si ji ani neumíme a ani nechceme představit . Děti zůstaly u otce a matka odešla " za hlasem svého srdce " . A co hlas srdce jejích tří dětí ? Tohle byl pohled , který vám odpouštěl všechno , co jste kdy udělali , a odpouštěl vám jaksi ještě kupředu , co teprve uděláte . Protože je přesvědčen , že už neuděláte nic špatného . Pohled , který vám rozuměl tak dokonale , že jste z něj nemohli mít strach , protože ten pohled vás zároveň miloval . Je zajímavé , že si nepamatuji , jaké barvy byly ty oči , na barvě ale vůbec nezáleželo . Ilona odběhla na nákup a nechala mě s tou dívkou o samotě . Jen jí položila vedle lůžka malou kytičku prvních chudobek , které cestou nasbírala . A odjel jsem . Víte - a to je třeba říct - byl jsem v té době ve zlé osobní situaci , není třeba ji popisovat . Ale tohle setkání se zachráněným kotětem mi dodalo sílu . Představte si , že to kotě hodili do vody přesně tak , aby je proud vynesl pod rameno bagru , který nakládal písek . Že ho naložili na vůz tak , aby se pískem neudusilo , a že se při transportu krabice prorazila , aby mohlo vyběhnout . Představte si : já přijel z daleké země a zastavil se zrovna u toho stavení . Zajímal jsem se , proč dítě pláče . A přece se dědeček vrátil domů . Sjeli jsme se , připravili jsme mu přivítání , hostinu , babička - o hodně mladší než on - vyzdobila celý domek květinami . Ale cítili jsme všichni , že to , co provádíme , je asi dědečkova poslední rodinná oslava , že to je více než cokoli jiného pohřební oslava - za živa . Starý pán byl usměvavý , ale bledý , jen se ploužil . Byl krásný letní den , člověk vnímal tu velkolepou krásu života všemi póry , vlévala se do něj , prostupovala ho , on však již po chvíli strnul ve svém křesle a zdálo se , že z celého člověka žijí jen ty oči . Zemřela ještě to pondělí . " " Ale ty jsi přece . . . " " Ne , nemohla jsem za to , říkali mi , že babička měla léta moc nemocné srdce , tehdy jsem to nevěděla , měla prý velké bolesti , mohla odejít kdykoli , jenže . . . " Stroj času . Každý z nás by chtěl stroj času kvůli něčemu jinému . " Víš , já si tu neděli prostě myslela , že není nic důležitějšího než ta blůza . . . a v pondělí už ne . V životě mě asi nikdo neměl tak rád jako babička . A že bylo těch , co mi říkali , že mě milují , od té doby hodně . Víš , kdyby byl stroj času . . . " Pak mlčela . Stroj času není . Stačí k ní jeden list papíru a tužka . Přeložte list papíru , přeložte jej znovu a znovu , pak jej roztrhejte podle ohybu papíru na šestnáct dílků . A na tyhle útržky napište šestnáct největších hodnot , jaké v životě máte , šestnáct věcí , na nichž vám v životě nejvíc záleží . Mohou to být jména vašich bližních , věci , koníček , práce , zvířata , prostě to , co je pro vás důležité , těchhle šestnáct položek by mělo shrnout to hlavní , co pro vás život má . . . Nespěchejte , zapište si tyhle položky pozorně a pak si je dejte před sebe , abyste na ně dobře viděli . Pravděpodobně jsme to udělali včera a uděláme to i dnes . A zapomínáme , že vlny se blíží , vlny , které čekají na nás , vlny , které podrazí jednou nohy nám . Lidstvo nezahyne nějakou kometou , o tom jsem přesvědčen , zahyne na svoji vlastní bezcitnost . Na nedostatek fantazie , protože právě tím bezcitnost je . Od té doby jsem na Mont Saint Michel nebyl , nesnesl bych zase pohled na to místo , které jsem miloval a kde se tohle stalo . Jenže . . . Dokud žijeme , stojíme stále na nějaké hoře - anebo křičíme o pomoc ve vlnách pod ní . Směr naruby Bonbón pro Ježíška " Tatínku , můžu dát Ježíškovi bonbón ? " Holčička stojí u kostela , u bočního vchodu , dívá se na dveře sakristie . Překvapila mě . Odběhla z cesty a běžela ke kostelu , ačkoli už v tuhle dobu bývá zavřený . Teď se postavila před malá dvířka . " Ježíškovi ? Bonbón ? " Zamává čokoládovým bonbónem v ruce , před chvílí ho dostala od babičky . " To je pro něj ! " " Proč ? " " Protože je moc dobrý . Bonbón . A Ježíšek taky . " " Aha . " Co říct jiného než tohle . Aha . Bere za kliku a cloumá dveřmi . Jsou zamčené . Lítostivě rozbaluje bonbón a dává si ho do pusy , sladký bonbón se rozpouští a my jdeme dál . Bylo tu tolik zajímavého , podstatného ! Jak snadno se dá právě to nejdůležitější přehlédnout . Je možné že další testy mi už tak dobře nedopadnou , že přijde mých " čtrnáct dní " , jenomže já snad už budu připraven . Pocítil jsem vděčnost k úřednici , která spletla moje papíry s papíry neznámého umírajícího . Dala mi tak veliký dar , že si to ani neumí představit . Byla to vlastně hra , smrtelně vážná HRA NA ČTRNÁCT DNÍ , kdy jsem se díval na svůj život z druhého břehu a viděl vše v obrácené perspektivě . Škoda jen , že jsem si ji nezahrál o nějaký ten pátek dřív , když jsem byl mladší . Měl jsem krátce po svatbě , zařizoval jsem si byt , měli jsme malé dítě , a tak se mi tohle místo v nejisté době zdálo jako zázračný přístav . Řekl bych , že pracovat znamená dělat to , co vás nebaví . To , co vás baví , přece není jen práce . To je radost . Co vás baví , je vždycky zábava , a to báječná zábava , i kdybyste se tomu věnovali dvacet hodin denně . Ale dělat třeba jen půl hodiny denně něco nudného je pěkná dřina . Já našel takovou činnost , která pro mě byla zábavou . Rozhlédl jsem se po kavárně , bylo kolem nás tolik děvčat v hezkých blůzách . Kdo ví , kdo jim je šil . A kdo ví , komu jednou , které dívce , které vnučce , budou šít blůzy ony . Jitřní hrob " Já jistě , " usmál se K . L . , slavný K . L . , " já jistě nebyl žádné bezproblémové stvoření , žil jsem tak , jako žijí lidé , kteří si v určitém věku stěžují , jak si zkazili život a co by mohli dokázat , kdyby . Jedna věc mi ale potom změnila život , dokonale změnila , jenom jí děkuji za to , že to se mnou dobře dopadlo . To si neuvědomila , že jde - li za tím svým hlasem , odejde i z jejich srdcí . A zdá se , že odešla dokonale . Víc nevím . Nic o tom , s kým odešla a od koho odešla , měla - li vážný důvod , nebo byl - li to jen rozmar . Prostě odešla . A děti ji odvrhly . Nespravedlivě ? Stejně nespravedlivě , jako kdysi ona je ? Nevím . Nesoudím . Stalo se . Když se dívám na prázdnou židli u okna , na židli , na které proseděla ona osamělá paní tolik Vánoc , nechci nikoho soudit . Je to tak . Stěžujeme si na svoji bolest a zapomínáme na bolest , kterou jsme způsobili . A tam jsem mu vypravovala , jak kdysi dávno - hodně dávno - dokud jsem byla mladá - jsem lovila ty rudohnědé chlupaté mamuty s třímetrovými kly . . Poslouchal a tváře mu svítily obdivným nadšením . . . A když jsem mu nakonec svěřila , že jsem mamuty nelovila , že mu jen tak povídám příběhy , nebyl zklamaný , děti mají fantazii stejně rády jako skutečnost , mívají ve zvyku přece obě zaměňovat . Jistě jsem u něj stoupla v ceně . O tohle jde : neurazit se . Umím si představit řadu svých přítelkyň , které by se urazily , kdyby je jejich vnuk o něco podobného požádal . Cítily by se zahanbené a směšné . Člověk je může snadno zachytit a podat . Jsou úplně konkrétní . A s tím , že je podáváme svým blízkým , místo abychom s nimi klepali na zamčené dveře sakristie , pomáháme aspoň lehoučce odstranit nějakou potíž , drobnou nevychovanost - ale i hlad duší . Když každý z nás čtyř dá takový čokoládový bonbón denně , je to do roka skoro patnáct set bonbónů , patnáct set dobrých drobných radostí . Kdyby se rozhodlo pro takový bonbón tisíc lidí , bylo by to . . . Skoro se nechce věřit . Tři sta šedesát pět tisíc radostí ročně . A kdyby - ale nechme statistiky . Vyrazili a ti na druhé straně do nich stříleli , aby zabránili boji zblízka , na bajonety . Otec dostal zásah . Do srdce . Tedy - do míst , kde je srdce . " Usmála se vesele . " Dostal zásah do toho balíčku dopisů . " Teď jsem pochopil zvláštní způsob , jakým byly potrhány . " Doktor říkal , " pokračovala babička , " že stačilo o dvě tři psaní méně a otec by zemřel . Vrstva papírů výstřel ztlumila - a otec zůstal naživu . " Stačilo o pár psaníček méně . Stačilo , aby ti dva po sobě tolik netoužili a nepsali si tak často a tak dlouze . Když jsem odcházel , nesl jsem si krabici starých dopisů a fotografií . " Co si to dovoluješ , kdo tě učí takhle mluvit , kdo , co ? " " Ty , to ty ! " Třepající ruka na chvíli ustrne ve vzduchu . " Cože ? " " Ty jsi říkala o té paní , že je kráva , když nechtěla to , co ty . . . " Matka okamžik uvažuje . Jenže pak zase začne holčičku vyplácet . " Jo , já to říkala , jenže já to říkat můžu , ty jsi na to ještě móc malá ! " Moc malá . . . Jako by to , že je někdo malý , že je dítě , znamenalo , že má malé srdce , malou bolest , malé pochopení pro to , když je někdo ponižován . Moc malá . . . Ano , jenže brzy vyroste , tak brzy . Vyprávím ženě po večeři , když dítě už spí , o čem jsme hovořili a co zítra Ježíšek dostane místo čokoládového bonbónu . " A co my ? " říká žena . " Co co my ? " " Nemáme čokoládový bonbón , který bychom mu dali , musíme mu vymyslet něco jiného . " Tak to začalo , tak to tehdy začalo . Od té doby si zvykáme po ránu s manželkou , synem i dcerou vymyslet nějaký bonbón , čokoládový bonbón pro tento den . Třeba docela malý , docela nenápadný " bonbón " . Bonbón pro Ježíška . Ona ta velká předsevzetí jsou obvykle moc mlhavá , příliš náročná a sotvakdy se dodrží . S našimi bonbóny je to jiné . Jsou malé . Napadaly mě další typy prostojů . Myslím , že každému stačí zamyslet se a objeví takové chvíle , a sám . Tohle setkání s mým spolužákem mi změnilo život , rozhodl jsem se , že prostoje vyženu a vymýtím . Pustil jsem se do doplnění studia a také do dalších jazyků a podařilo se mi během pár let dosáhnout náskoku před ostatními vrstevníky , náskoku , který mne nestál skoro žádné oběti . Jen jsem využil ztracený čas , odpadní čas . Jen jsem využil to , co bych , pokud bych to neproměnil do hodnot , stejně ztratil . Člověk si nemusí vynakládat úsilí navíc . Stačí zužitkovat odpadní materiál . Prostoje . Nebo ano ? A proč ? Nenávist " Poslyšte , co se stalo jednomu mému dobrému příteli , " začal vyprávět doktor L . M . " Uslyšíte o lásce a nenávisti . Tato dvě slova , vlastně jejich obsahy , jsou stará jako lidstvo samo , ba prý i starší . Čteme o nich v románech , vidíme je v různých podobách rozvíjet se na plátnech kin a televizních obrazovkách , kněží o nich mluví k lidu po staletí tak často , až mnoha lidem zevšedněla . A přesto zůstávají stále aktuální a nikdy tomu nebude jinak Přítel žil se svou ženou ve vztahu , který bohužel není až tak vzácný , ve víceméně utajovaném vztahu nenávisti . Řekli byste , že on na tuhle radu nedá , byl to člověk , pro kterého žít znamenalo pracovat - a co pracovat , znamenalo to dřít . Jenže on opravdu přestal pracovat . Když jsem k němu jednou přišel , ukázal mi papír se svým výpočtem , kolik úderů srdce má člověk průměrně za život , kolik úderů srdce on měl už do svých čtyřiceti . Bylo to obrovské číslo . Jenže i ten největší počet úderů srdce bude jednou u konce . A ani za všechny přítelovy peníze se nedá přikoupit jeden jediný úder srdce . Dívali jsme se na papír , který držel v rozechvělé ruce . Je to překvapivý pohled . Pokud dospělý ještě docela nezapomněl , jaké to bylo , když byl dítětem , může takhle docela snadno najít lepší cestu k pochopení , co jeho děti chtějí a proč to chtějí . A pak si může položit otázku : " CHTĚL BYCH BÝT SVÝM DÍTĚTEM ? " Není dobré odpovídat jen tak prostě , jen tak nějakým Ano nebo Ne . Aby odpověď měla smysl , je dobré odpovědět si , proč bych byl rád svým dítětem a proč bych jím rád nebyl . Tyto dvě odpovědi nám pomohou předejít mnoha krizím a nejen teď , když jsou děti malé , pomáhají předcházet i krizím , až děti začnou dospívat . Vsadil bych se , že v tomhle městě teď leccos hoří a lidé si neuvědomují , že pálí něco velmi hodnotného . Třeba to nejcennější , co v tomhle životě měli mít . Spravedlnost " Všechno , co děláme , se někde zapisuje , " řekla L . U . , opatrovnice z domova důchodců . " Povím vám , co se tady u nás stalo minulý týden . Nikomu jsem to ještě nevyprávěla a asi ani nebudu , protože by mi vyčetl , že moralizuji . Moralisté se v poslední době asi bojí hovořit , " usmála se , " já vám ale povím , co se u nás stalo , protože vás znám a vím , že to můžete zapsat , že . Byla válka . V té válce zabili jednoho pána . Tatínka . Dítě chápe , že tím jediným výstřelem , který zahlédlo v televizi , nebo o kterém zaslechlo vyprávět , zanikl celý svět . Proč ? Proč zanikl ? Neumíme na to rozumně odpovědět , to dětské žasnutí je tak logické a objevné . " Tatínku , víš , že Honzovi odešla maminka ? " Vím to . Co na to říct . Kývnu . " A on dnes ve školce tolik plakal , " žaluje dítě . Mlčím . Dítě ke mně obrací veliké užaslé oči , jako by v jeho dnešní zkušenosti byly vměstnány všechny tragedie světa . Desetileté dítě se diví úžasu tříletého : " Rozvedli se . " Nesla jsem jí zrovna růže , když jsem na dveřích našla upozornění , že je mrtvá , někdo z nás , kdo k ní docházel , to napsal pro ostatní . Dala jsem růže staré paní , co se šourala po chodníku . Věděla jsem , že ona by z toho měla radost . Dát něco tomu , kdo už nic nečeká . Měla by radost ? Podle její víry bych řekla , že z toho spíš " má " radost , když to dělám . Protože ona věřila , že láska nikdy nekončí a láska je nejsilnější důkaz nesmrtelnosti duší . Byla světice ? Ona by se tomuhle označení jistě velmi bránila . Když se vrátila , zavolala mě a naše děti , objala nás dohromady a tiskla , tiskla , jako by nás už nikdy nechtěla pustit . Mlčeli jsme . Víte , až tehdy jsem si uvědomil , že banality mohou zabíjet , i banální nenávist , která vlastně ani nenávistí není , je často jen takovým manželským folklórem . " Jestli ti některý den neřeknu před dětmi , že mám tebe a je ráda , upozorni mě , slib mi to , " pošeptala mi nakonec má žena . " S babičkou na mamuty " Babičko , vyprávěj mi , jak jsi lovila mamuty . " Strnula jsem . Byla jsem připravená splnit vnukovi jakékoli přání , jako každá správná babička , jenže tohle . . . Jednou jsem postávala u dveří kuchyně a sledovala sál , když přišla stará dáma - říkám stará , no , nejspíš byla mladší než já teď . . . Ta dáma měla nejzoufalejší pohled , jaký jsem kdy viděla . Tak vypadaly oči zatracenců v pekle na freskách na zdech kostela , kam jsem chodívala jako malé děvčátko . Měla tváře plné načervenalých skvrn od pláče , nedokázala je zakrýt ani silná vrstva pudru . " Paní upila kávy a zahleděla se do prázdna , jako by znovu viděla tragickou tvář té ženy . " Nic jsem o životě nevěděla . Vůbec jsem netušila , co to je být zoufalou starou paní . Ale bylo mi jí hrozně líto . Babička už většinou nevěděla , kdo byl odesílatel a kdo adresát , jen že to byl někdo z předků , z příbuzných - a konečně , teď už nezáleželo na dávném vlastnictví , dávném žalu nebo radosti . Pro mne z listu dýchala poezie . Neviditelní psali neviditelným , mrtví psali mrtvým . Kdo ví , kdo se kdy bude takhle probírat našimi dopisy netuše , kdo vlastně byl odesilatel , kdo adresát . Potom jsem narazil na starou secesní skříňku zdobenou růžovou papírovou krajkou . " Podívejme , na to jsem málem zapomněla , " řekla babička . Vzala mi krabičku z rukou a opatrně , opatrně z ní vyňala rozpadlé papíry . A považte , že na podzim příštího roku , dědeček s babičkou opravdu do Anglie odletěli a dědeček se anglicky všude domluvil . V pětaosmdesáti ! Správný život je nepřetržitým proudem startů . Vždy se může nastartovat . " Dokud si sami neřekneme , že jsme v rakvi , nikdy v ní nejsme , " smál se dědeček bratrovu úžasu nad tím , jak dobře vypadá . Takový on byl . Ještě do osmaosmdesáti se staral o zahradu , rouboval a česal jabloně . Někdy po večeři sňal kytaru , kterou měl zavěšenou nad postelí a zpíval si , zpíval babičce a s babičkou , tak jako za trampského mládí . " Dokud můžeš zpívat , žiješ , " říkával . Když o tom teď po tolika letech přemýšlím , myslím si , že je v tom zákon . Člověk musí někomu splnit sen , aby se splnil ten jeho . Je to , odpusťte mi ta velká slova , tajemný zákon lásky a naděje . " Klenot Přítel L . mě pozval na oslavu svého doktorátu . Sedělo nás v restauraci asi deset a přípitek následoval za přípitkem . Bylo tu pár spolužáků z univerzity a navíc stará dáma , jeho prateta . Mohlo jí být k osmdesátce , ale její bystré oči se zdály mladší než oči přítelovy snoubenky . Laskavé a prohlédající . Snad taky znáte ty oči okouzlujících starých dam . Křik těch dvou žen , které si vyrazily na výlet a končily v dravých vlnách , byl stále zoufalejší , srdceryvnější - a lidé na hoře stále uchvácenější . Ty ženy utonuly . Nevím , co se stalo s turisty , kteří přihlíželi jejich zápasu o život , asi dali uspokojeně své fotoaparáty do pouzder - budou mít o čem vyprávět , něco takového se nevidí každý den ! - a šli na svačinu . Víte , to co se stalo na té magické hoře a u jejího úpatí , je vlastně jeden veliký příměr . My všichni jsme turisty , kteří se rozhlížejí . Vidíme tonoucí . Slyšíme jejich křik , často bezhlesý křik , mlčení je někdy ještě výmluvnější . Doktor T . se zahleděl do krbu , kde za tichého praskotu řeřavěla a dohasínala polena . " Jeho předkové byli rybáři odnepaměti a málokdo z nich zemřel doma v posteli , většinou zahynuli v mokrém loži , jak se tam říká smrti ve vlnách . Manželky , matky a dcery se při každé bouři , kterou trávili jejich blízcí na moři , bály , že už nikdy nespatří své milované - a nebylo divu , pobřeží je tam zlověstné a nebezpečné i pro toho , kdo je dobře zná . Aby se rybářům usnadnila práce , dělávalo se ledaco : na pobřeží se zapalovaly ohně pro navigaci , zpravidla jezdívalo několik člunů současně , aby se mohly podporovat . V noci jsem myslela na to , co asi dcerka napsala , uvažovala jsem o tom , jak se jí jevím , v poslední době jsme se s manželem dost dohadovali o spoustě věcí a já si uvědomovala , že to byly věci i způsoby dohadování , jaké jsme si měli nechat na dobu , až u toho malá nebude . Dětství je poslední ráj , poslední zbytek ráje . A ti , kteří toto rajské období ničí , jsou krutí . Zvedl jsem se a prošel kolem řeky a práce mi opravdu šla líp . Vyráběl jsem právě podklady pro uměleckou reprodukci obrazu jarní krajiny a mistr asi usoudil , že abych barvy vystihl , musím jarní krajinu vidět . Rozumíte mi ? Jemu nešlo o nějaké splnění hodin pracovní doby , on věděl , že zharmonizovaný člověk tvoří nejen mnohem kvalitněji , tvoří daleko rychleji než ten , který nemá své síly soustředěny . Bylo to v letech velké krize v tiskárenství a já byl velice vděčný za to , že jsem tohle místo nalezl . Uvědomila jsem si , že dítě psalo o mně , psalo první zprávu o své matce , a v tu chvíli jsem strnula . " Co jsi napsala ? " " No tak , to víš . " " A ukážeš mi to ? " " Jo , ale paní učitelka si vzala sešit . " " Dobře , a kdy vám ho vrátí ? " " Snad zítra . " Ten čas do zítřka byl hrozný . Čekala jsem netrpělivě na dítě , až se vrátí ze školy , abych si přečetla , jaká vlastně jsem . A zase vyrazil na svoji nekonečnou cestu jedním ponurým vinohradským činžákem . Nakonec musí ztratit rozum , zdálo se . Jenže on se každý den , jak mi říkala sousedka , po ránu oblékl , umyl , oholil , jako by ho čekala nějaká daleká cesta , a pak vyrazil . Celý vesmír , všechny pozemské cesty se vešly do těch schodů . Skoro nejedl , i když měl peněz dost , nečetl ani noviny , zřejmě se nemohl na nic soustředit , byl stále hubenější , vyzáblejší . A jednou jsem otevřela dveře a on na schodech nebyl . Slyšíme ten křik z vedlejšího pokoje , vedlejšího bytu , vedlejšího domu , vedlejší země . . . A nasloucháme . Nenapadne nás , že můžeme něco udělat , jako to nenapadlo ty lidi na hoře , kteří pozorovali dvě zoufalé ženy . JAK TO ŽE NÁS TO NENAPADNE ? Nejsme přece bezcitní , ani slepí . Prostě jsme nějak vychladlí , otupělí . Moderní lidé jsou zřejmě novým vývojovým stupněm . Homo sapiens se mění v člověka bezcitného . Ti turisté asi nebyli zlí , četli sentimentální romány , dívali se na televizní filmy , možná nad nimi i zaplakali dojetím , měli své blízké , děti , rodiče , přátele . A dívali se . Kdybych byl tehdy nevyběhl do hořící ulice . . . Kdybych býval Ajaxe neměl tolik rád , kdybych ho neměl rád . . . Pán lidí a koček Seděli jsme ve vile cestovatele S . a vyprávěli neobyčejné příběhy , jak už bylo v tomto salonu , vyzdobeném trofejemi z cest , zvykem . Ze stěn na nás shlížela vycpaná zvířata , paroží , zbraně divochů z různých zemí světa , sešklebené tváře domorodých model . Byl jsem už u cestovatele S . mnohokrát a vyslechl jsem příběhů tolik , že by se jimi dala zaplnit tlustá kniha . Do tohoto domu přicházeli lidé , kteří měli neobyčejné zkušenosti a kteří o nich dokázali neobyčejně vyprávět . A když jsem se do zprávy začetl , věděl jsem , že jsem to neměl dělat . Výsledky zkoušek i přiložený komentář hovořily naprosto jasně : nemám před sebou už víc než - maximálně - čtrnáct dní . První , co jsem udělal , bylo , že jsem vytáhl kapesník . Tak obrovité kapky mi na čele nevyrazily ještě nikdy v životě , smrtelný pot , ano , to bude ono . Pak jsem se posadil a zapálil si cigaretu . Po dvou týdnech první . Pak jsem šel do ledničky a vytáhl koňak . Nalil si vrchovatě . A pak jsem si nalil víno , červené , z ledničky . O nějaké našambrování jsem se nestaral . Proč taky . Můj přítel byl v tom věku , kdy se obvykle cítí ona hranice , jenže všichni , co jsme ho znali , bychom dali krk za to , že jeho se ta magická hranice netýká , on že je stále na sluneční straně . Byl bohatý . Více než to . Byl velice bohatý . Měl krásnou vilu , měl dům u moře a mohl sobě a své rodině dopřát to , co obvykle lidé svým rodinám a sobě marně touží dopřát . Vyvolala jsem žáka , který byl něco jako třídní šašek a kterého jsem párkrát přistihla , jak se po mně pitvoří . Zkoušela jsem ho - a každý učitel umí žáka vyzkoušet na známku , na jakou chce . Dělala jsem si z něj legraci . Šašci mají asi nejméně ze všech rádi , když je někdo zesměšňuje , a já mu to jeho pitvoření oplatila , třída se smála a on celý rudý koktal u tabule . A vida , kapku se mi ulevilo . Po přestávce přišla do třídy paní školníková . Starší paní , taková dobrácká kmotra , připomíná pohádkové babičky : jen ji člověk potká před třídou , už má dobrou náladu . Tentokrát plakala . Za pár dní jsem opět přijel na návštěvu . " Kde je děda ? " Babička bezradně mávla rukama . " Na zahradě . " " Na zahradě ? " Žasl jsem . Čekal jsem , že najdu milovaného stařečka , jak se chvěje v posteli slabostí a mdlým hlasem prosí o sklenici vody . Dědeček stál na žebříku a trhal jonatány . " No dost , že mi jdeš pomoct , " zažertoval a hodil mi z výšky jablko . Ano , smál se ve výšce , plný radosti a síly . Je tohle to , čemu se říká nový start ? Druhý dech ? Babička stála vedle mě pod jabloní . " V mládí jsem byla nějakou dobu v klášteře , " vyprávěla paní J . V . , " moc nechybělo a byla by ze mne jeptiška , jenomže osud chtěl jinak . To , jak jsem se dostala na jinou cestu , je zajímavá historie , ale zajímavější - a užitečnější - je , co mi jednou řekla stará řeholnice , které jsem pomáhala pečovat o zahradu a klášterní hřbitov . Stály jsme na hřbitově a stříhaly růže mezi hroby . Uvažovala jsem o jednom pro mne tehdy velmi důležitém problému a požádala jsem sestřičku , aby mi poradila . Práci jsem odvedl znamenitě . A věděl jsem , že mám nejlepšího nadřízeného na světě . Když člověk ví , že ho šéf má rád , že mu věří , že si ho váží , odvede tolik díla jako nikdo jiný . Když jsem později pracoval ve velké tiskárně , vzpomínal jsem na starou partu , na to , jak bychom se byli nechali rozkrájet pro slávu naší firmy . Pokud si vás zaměstnavatel váží a pokud vám to umí dát najevo , bude jeho firma vždy o několik kol před těmi firmami , které vidí ve svých zaměstnancích jen položky na výplatní pásce . Lekci , kterou mi šéf dal , jsem si odnesl do života . Komunikace mezi lidmi probíhá často jen tak , že si navzájem podáváme nedorozumění . Je dobré vzpomenout si na chlapečka , ráchajícího se spokojeně ve vaně a nabízejícího milované babičce něco tajuplného , neznámého , kouzelného . Proč se babička směje ? Asi jsem řekl něco veselého , myslí si chlapeček . Šplouchá kolem sebe radostně vodu . Jak je krásně na světě , kde si všichni rozumějí , a protože si rozumějí , tak se mají rádi . Nenávist je z devíti desetin neporozumění . Ztráty ? " Chcete - li si vyjasnit vztah k životu , doporučuji vám jednu hru , " řekl psychiatr O . " Pokud si myslíte , že máte v životě všechno jasné , pak tuhle hru ovšem nepotřebujete . Ale možná právě podle téhle pokorné skromnosti se světci poznávají . Na pohřbu jsem jí hodila do hrobu kytičku chudobek . Takovou , jako byla ta první , se kterou jsme za ní s Ilonou šly . A zašeptala jsem za tou letící kytičkou : Děkuju . Jiná slova " Na tohle jsem přišla náhodou a musím říct , že jsem osudu za to vděčná , " vyprávěla paní K . M . " Manžel mi tehdy něco povídal a já uvažovala : To jsi tedy mohl taky říct jinak . Nic by tě to nestálo a mně by to pomohlo . A neodsekla bych ti tak , jak ti teď odseknu . A představte si , že byste se jedné museli vzdát . Odeberte ji a dejte pryč ze stolu . Pak si představte , že byste se museli vzdát druhé jistoty , druhé hodnoty , vyjměte ji z ostatních a uvažujte , jak byste se bez ní obešli . Ubírejte jednu položku po druhé , jeden papírek po druhém . Bude to těžké , představte si však , že byste se dostali do situace , kdy by nebylo vyhnutí a vy byste se museli rozhodnout další z těch věcí ve svém životě postrádat . Jak budou jedna po druhé ubývat , bude jich na stole zbývat méně a budou to ty nejdůležitější . Pak na mě kývla . Přišla jsem k ní , myslela jsem , že si chce ještě něco objednat . Ale ona stáhla ze zápěstí tenhle náramek a podala mi ho . " Dnes večer jsem chtěla skoncovat se životem , " zachraptěla pološeptem , " já - já už - ale vy . . . " A teď se usmála ona na mě . Řekl byste , že když se uštvaná stařenka s pokaženým líčidlem usměje , bude to spíš škleb . Ale kdepak , dívala se na mě náhle tak jasně a vděčně , jako nějaký anděl . Položila na stůl bankovku a lehce odbelhala z kavárny , jako by ten starý věchýtek nadnášel vítr . Nikdy jsem ten náramek neprodala . Možná ten starý pán dá vnukovi bonbón a řekne mu pár hezkých slov . Možná . Bude to nepatrná radost , ale bude to radost . A koloběhu radosti je třeba stejně jako koloběhu vody . Syn " Včera , " vyprávěla paní K . J . " za mnou přišel syn . Zrovna jsem seděla u počítače a byla jsem hrozně nerada , že mě ruší , potřebovala jsem toho do zítřka ještě moc stihnout . " Maminko , " řekl malý , " já bych chtěl , abys umřela . " Nevěřila jsem svému sluchu . " COŽE ? " Dívala jsem se vytřeštěně do jeho velikých nevinných očí . Syn má čtyři roky , každou chvíli nás něčím udiví . Leželi jsem na tom chlapci já a dvě sestry , snažili jsme se ho upoutat k lůžku , potřeboval výplachy žaludku a tak dál , nemohli jsme ho zvládnout , to dítě mělo ve svých halucinacích neskutečnou sílu , přítel stále plakal , hryzal si pěsti , dítě občas úpělo " Prosím , prosím , tatínku " a my jsme , tekly nám slzy všem . . . Udělali jsme všechno , co bylo v lidských silách . Všechno . Ale . . . Viděl jsem umírat hodně dětí , jenže tohle byl můj přítel a jeho dítě bylo nejlepším kamarádem mého kluka a navíc byl mým kmotřenečkem . Na pohřeb jsem nešel . Nemohl jsem . Šla moje žena . Někdy se stává , že část lidského života není nic jiného než čekání , jen naděje na naději . A on chodil po schodech . Sem tam , sem tam , posté , potisící . Litovali jsme ho , občas mu někdo donesl koláč , pozval ho na čaj . Uměli jsme si představit , co by to bylo , kdybychom my byli v nějakém cizím městě , beze zpráv o rodině , v obavách z blížícího se nebezpečí , a čekali , co se s námi stane . Sem tam . Po třítisící první , po čtyřtisící . . . Bydlela jsem v přízemí , a tak jsem viděla Izáčka často , i v noci jsem slýchala jeho šouravé krůčky . Na co asi myslel ? " Moje malá vnučka , " vyprávěl pan K . L . , " mi jednou běžela ukázat obrázek , co namalovala ve školce . Měl jsem tehdy zrovna rozdělané objednávkové listy firmy , které jsem v penzi vypomáhal . " Dědečku . . . " Zvedl jsem nerad oči . Mávala obrázkem a za ní stála její matka , má dcera . " Dědečku , dědečku , koukej ! " " Nemůžete chvíli počkat ? " zavrčel jsem . Obě stály zaražené a dívaly se na mě . " Mám obrázek , " volalo ale stále radostně děvčátko , tříleté usměvavé děvčátko . " A já mám práci , " řekl jsem . " Už od nádraží se těší , jak dědečkovi ukáže obrázek , co namalovala , " řekla mi dcera . Zanechal po sobě hezkých pár milionů . A zanechal mi také jedno poznání . To poznání mi pomáhá víc , než kdyby byl odkázal všechny miliony mně . Zanechal mi povědomí o pulsech srdce . Stačí si položit ruku na hruď a cítíme : teď , teď , teď , jeden úder za druhým , ty příležitosti , které nám byly přisouzeny , nás míjejí , teď , teď , teď , nikdy se ani jedna z nich nevrátí a my jimi hýříme , maříme je . Teď , teď , teď . Zase jich pár ubylo , zase se jich pár rozplynulo , zatímco vám to vyprávím . Chvíli jsme šly mlčky a mně to připadalo moc divné , takhle asi vodili zmatené lidi ve staré Indii k Buddhovi a ve staré Palestině za Ježíšem . " Kolik jí je ? " " Devětadvacet . " " Jak vypadá ? " " Uvidíš . " A tak jsem zase mlčela , než jsme došli k paneláku na sídlišti a Ilona zazvonila na jeden ze zvonků . Víte , kdyby si každý uvědomil , že už teď , v tuhle vteřinu je někde místo , kde bude uložený se všemi zmařenými příležitostmi , nenaplněnými možnostmi , promeškanými setkáními , nevyslovenými slovy , jistě by pak svět vypadal jinak . Mít před očima vlastní hrob , to není jen tak nějaká barokní metafora , to je veliká výzva i pro ty , kdo chtějí něco dokázat , zanechat po sobě aspoň jiskru , která tu bude jednou svítit . Ten pohled na ten jitřní hrob mě dokonale změnil , jako bych se znovu narodil . Změnil jsem svůj život , zabral se do práce a nakonec jsem se stal tím , čím jsem teď . Jak marně a mdle odcházejí ty vteřiny , které nám byly pro život přiděleny . Je zvykem naříkat , že lidé v naší době mají tak málo času . Stalo se to jakousi módou . Jenomže v našem životě je skrytý další život , možná ještě delší než ten , který si uvědomujeme . Jde jen o to , jej zachránit . Můžeme si život prodloužit o tolik tisíc hodin , o tolik úžasných možností . . . Můžeme se naučit tolik věcí , o nichž si myslíme , že jsme na ně už staří a které s lítostí opouštíme . Hloupě se vzdáváme svých možností . Já už si nikdy neříkám : nemám čas . Přítel zvedl hlavu od novin a vytřeštěně zíral na prázdný obal . " Když ty nenávidíš tatínka , " vydechlo dítě a dívalo se na ni velkýma očima . Přítel vyskočil , nastartoval vůz a okamžitě přivezl chlapce ke mně do nemocnice . Celý se třásl a zničehonic povídá , že před nemocnicí hoch ukázal do temného nebe : " Tatínku , podívej , dneska jsou tak krásné hvězdy ! " Když mi vzápětí přítel ukázal prázdný obal od léků , které dítě snědlo , zesinal jsem . Chlapec ještě vypadal normálně , ale já věděl , že už za pár minut , za pár vteřin . . . Možná nevíte , co taková otrava znamená : zrakové a sluchové halucinace , hrůzu . Nespočívá to jen ve slovech , ale i v pohybech , v kadenci mluvy , v pohledech , v jejich chůzi , mimice , gestech - takoví lidé jsou chodící filosofický názor . Ten jejich nesobecký vztah ke světu - říkejme mu křesťanský anebo ho třeba nespojujme s žádnou věroukou - je cosi , co jim zřejmě už bylo dáno do vínku . Když jsem pracoval na jedné zvlášť důležité a obtížné zakázce , přišel ke mně majitel tiskárny a řekl mi : " Pane T . , buďte tak laskav a chvíli té práce nechte a projděte se podél řeky , půjde vám to lépe . " Ajax byl můj pes a já ho - není to silné slovo - miloval jsem ho . Oba rodiče byli zavření v německých věznicích a já vyrůstal u strýce na předměstí , strýc byl nádražák a často nebýval doma . Napadlo ho zřejmě , že když mi dá psa , dá mi přítele . A já , osamělé a úzkostné dítě , jsem se k Ajaxovi upnul . Byl to ještě mladý vlčák , odrostlejší štěně , které mělo za sebou zřejmě také zlé zkušenosti , strýc jej nalezl jednou na nádraží , vyhublého a plného strupů po krutém zacházení . Záleží na tom , že by se objevilo tolik nenápadných a tolik potřebných radostí , které by svět rozsvítily . . . Čokoládové bonbóny se nemají počítat , mají se vychutnávat , mají těšit toho , kdo je dává , i toho , kdo je dostává prostřednictvím TOHO NAHOŘE . Čokoládové bonbóny jsou zázračný revoluční recept . K čemu dělat revoluce zbraněmi , násilím , když se můžou dělat takovýmihle sladkými bonbóny . Sladké revoluce by mohly změnit svět . Co kdyby se tak ustavilo Hnutí čokoládových bonbónů ? Je tolik stran , hnutí , společností . Tolik nudných stran . Taková strana nebo hnutí čokoládových bonbónů by jistě mohla získat spoustu přívrženců . Tolik toho ještě je třeba udělat , procítit , teď , teď , teď , na tolik lidí je třeba se usmát a říci jim , že je máme rádi , ještě je čas , teď , teď . . . Čtrnáct dní " Přítel doktor mi dělal na klinice nějaké testy , " vyprávěl JUDr . K . W . " a požádal mě , abych výsledky z ústavu vyzvedl a přinesl mu je druhý den domů . Odjížděl na dovolenou a chtěl výsledky zkoušek znát , ještě než odjede . Čas od času si nechávám dělat kompletní zdravotní test , využívám toho , že spolužák je velká lékařská kapacita . Sousedé kroutili hlavami a jejich děti se smály malé mamince a nechápaly , proč se namáhá . " Nech je . Ať se smějí , " opakovala vždycky babička . Umím si je docela dobře představit , drobounkou babičku a moji malou maminku , jak chodí k lípě , babička vleče velkou konev , maminka konývku . A pak jednoho dne babička ukázala mamince zelený lístek . Lísteček na dolní větvi lípy se vzpamatoval . Od toho dne se lípa začala probouzet . Zachránila se . Zachránily ji . " Paní A . C . ukázala do údolí , teď už bylo vidět na jeho konec , k řece , na louce tam stála košatá lípa . " Mlýn za války vyhořel , stavební materiál z něj si lidé z okolí rozebrali , nezbyla po něm ani zeď . Jen ta lípa stojí dál . Přežila matku i babičku , jistě přežije i mě . Bude tu stát možná ještě za sto let , bude stejně krásná jako teď , možná ještě krásnější . Vždycky ve chvílích , když se mi zdálo , že těm , které mám ráda , není pomoci , jsem si vybavila tenhle pohled do údolí . Lípu Toničku . Od té doby , co ji babička zachránila , jí nikdo neřekl jinak , překřtili ji babiččiným jménem . V kostele mělo tohle dítě speciální židličku , aby mohlo sedět a zpívat s ostatními . Bratranec se ženou stárli a jejich děti také , starší děti si našly partnery a odešly z domu , mrzáček zůstával doma , nezemřel brzy , jak lékaři předpokládali . Bratrancova rodina byla jedna z těch rodin , o jejichž štěstí je lépe nehovořit , aby se nezakřiklo , všichni se měli rádi , vesele rádi , býval u nich smích od rána do večera a manželé si už ani neuměli představit , že se někdy uvažovalo o tom , že by jejich holčička zmizela za zdmi nějakého ústavu . " Prostě počkejte , " křikl jsem - měl jsem nepořádek v papírech a nehodlal jsem se vyrušovat . Bylo mi jasné , že každý soudný člověk musí uznat , že najít chybu v objednávkách je daleko důležitější než se dívat na nějaké malůvky malé holčičky . " Dědečku , " zavolala ještě jednou vnučka a postoupila ke mně . Sklonil jsem se hloub nad papíry . " Pojď , " řekla matka a odváděla ji . Holčička nechápala . Jak to , že nechci vidět její obrázek ? Dala si s ním tolik práce a tak se těšila , až jej svému dědečkovi ukáže . Jenže mně bylo jasné , že takhle musím postupovat , že takhle je to pedagogicky správné . A divíme se pak , velice se pak divíme , když to s námi dopadá , jako by to dopadlo s automobilistou , který by si nevšímal dopravních značek . Nikdy není pozdě - prý - Tohle je jedno z těch úsloví , která často bereme jako fráze . Ale já vám to povím jinak . Když bylo mému dědečkovi čtyřiaosmdesát , vypadalo to s ním tak špatně , že už se s ním rodina v duchu rozloučila . Byl tři měsíce v nemocnici . Také lékaři a sestry se tam k němu chovali , jako by už měl zemřít , skončit - vlídně , to ano , s odstínem zvláštní šetrnosti k umírajícímu . Vyprávěla mi po čase , že když se ráno probudí , jde hned ke květině , popřeje jí hezký den a při snídani si s ní povídá . Celý den má s kým si promluvit , každou starost má komu povědět . Když přečte noviny , poví květině , co je ve světě nového . Má komu si postěžovat na svoje zdravotní problémy a ví , že ten , komu o nich vypráví , se nenudí , a zdá se , že jí naslouchá s opravdovým starostlivým zájmem . Když je pratetě smutno , necítí se už opuštěná , sama v domě : uvaří si kávu a přisedne ke kytičce " na kus řeči " . A květina rostla . Vzpomínám na něj ale často , nikoli jako na jednoho malého zarostlého školníka , vzpomínám na něj jako na symbol . Kdyby nebyl pálil to , co považoval za bezcenné , mohl být teď zámožný člověk , spálil si možná pár krásných , drahých automobilů . Pálil a pálil a nenapadlo ho , že ničí něco cenného . Já jsem už starý chlap , a když tak uvažuju o svém životě , když si ho tak převažuju , napadá mě , že jsem se často od tohohle nešťastníka moc nelišil . Pálil jsem a pálil - a teprve pak jsem zjistil , CO jsem spálil . Bylo pozdě . Už to shořelo . Možná že v poslední době je právě proto tolik beznaděje , že si lidé odvykli věřit na zázraky . Pokud přestaneme věřit na zázraky , stáváme se bezbrannými vůči krutým a zlým silám , které nás obklopují . Jenže my proti nim nejsme bezbranní . Za války jsem žila s manželem , českým letcem britské armády , v Londýně a čekala jsem dítě . Po válce jsme zde zůstali a udělali jsme dobře . Ale tehdy jsem si tu ještě připadala velice opuštěná , neuměla jsem pořádně jazyk , nikoho jsem neznala . A byla válka . On ji měl stále rád , ovšem přišla léta , kdy se u žen dostaví hormonální změny , myslím tím ona kritická léta po čtyřicítce . Jeho žena si odmítala přiznat , že její stav je zákonitý a že se dá dnes snadno s lékařskou pomocí zvládat , klimakterium je přece nyní regulovatelné , nejde už o neřešitelný stav jako kdysi . Manželka měla své nálady , deprese , zkraty . Nezáleží na tom , že se to stalo čtyřicetileté ženě , v podobném stavu mohou být i mladší anebo mnohem starší ženy , uvádím to jen pro vysvětlení jejích projevů , o nichž je tento příběh . Dítě se zděšeně na mě zadívalo , jako by všechny hrůzy světa byly obsaženy ve větě , kterou vyslovilo . " Ale že pak obživnul , viď , viď . " Často jsem uvažoval o tomhle rozhovoru , nenápadném , jako tolik hovorů , které má člověk s dětmi . Obvykle na ně rychle zapomeneme , nebereme je vážně , jsou to " dětské " hovory . Nerozeznáváme v těch slovech velké životní sdělení . Ten čistý pohled dítěte , které ještě nic neslyšelo o desítkách milionů zabitých tatínků a maminek ve válkách - jen ve dvacátém století - ten čistý , nezkušený pohled dítěte není přece vůbec směšný , nese v sobě jakousi andělskou zkušenost , andělské poznání . Jaká je to hrůza . . . To jsem ráda , že se ti nic nestalo . Chápete ? Jsou to jiná slova . Je to ale i něco víc , vytvoří to jinou atmosféru , náladu . Lidé z pohodlnosti jiná slova nehledají : ta nejiná jsou připravená , a tak po nich sáhnou . Jenže ta jiná slova jsou kouzelná , otevírají uzamknuté brány . Nevymýšlím si , přesvědčila jsem se o tom mnohokrát . Stačí si dát pozor a přeříkat si v duchu , co chcete vyslovit . A hned víte , jestli tím toho druhého potěšíte . Hned víte , že asi ne . . . A tehdy se nabízejí jiná slova , formulace , které nesou stejný obsah , ale nesou ho vlídně . Proč právě MNĚ musel doprkýnka ujet ? Pak jsem vyšel a rázoval po nástupišti a čekal , až přijede následující vlak a odveze mě tam , kde mě teď čeká pěkný malér . " Helejte . . . " přistoupil ke mně ten nádražák , co mě předtím napomínal , když jsem kopal do kufru a do odpadkového koše . " Já vám řeknu . . . Klekněte si . " Nechápal jsem . Koukl jsem na něj pozorněji , byl zpocený , rozčilený , oči mu horečně svítily . " Padněte na kolena , člověče , a děkujte . " Ten chlap musel pít víc než já ! Popadal těžce dech , funěl . Jednou se měla přistavovat část mlýna . Stavitel rozhodl , že lípa musí pryč . Ale babička si postavila hlavu . Ne a ne ! Nenechá lípu porazit ! Všichni babičce tvrdili , že se nedá nic dělat , lípa musí ustoupit , jestli se má mlýn přestavět , a mlýn se přestavět musí . Ale babička si prosadila , že se lípa přesadí a hotovo . A vybrala místo . Její bratr , můj prastrýc , byl slavný pražský zahradník . Když se o tom doslechl , vysmál se sestře , kdo prý kdy slyšel , aby se tak velká lípa přesazovala . Podle všech biologických zákonů to nemůže přečkat . " V neděli , ten Český ráj , " zachraptěl muž . Chystali jsme se na výlet už kolik týdnů , syn se těšil , jenže vždycky jsme měli v neděli nějakou práci a sešlo z toho . " Pojedeme ? " " POJEDEME , určitě . " Dokud jsme živí , opakovala jsem si , dokud jsme ještě všichni živí , musíme se přece začít konečně chovat jako živí ! Živí by se měli chovat jako živí . Je krásné , být spolu a naživu . A mít někoho , kdo nás má tak rád , že chce být s námi . Správná otázka Nechali mě přespat ve stavení , nebyla tam ani elektřina ani vodovod - ale bydleli tam dobří lidé . Ráno mě probudil dětský pláč . Ptal jsem se hospodáře , proč jeho syn plakal . " Utopil jsem mu kotě , " řekl hospodář . Chlapec odkudsi přinesl kotě - jenže hospodář usoudil , že jedna kočka na dům stačí , a hodil kotě do řeky . Ujížděl jsem ráno klikatými horskými cestami a bylo mi smutno , když jsem si vzpomněl na dítě , jež tam v dálce pláče kvůli lásce k malému bezbrannému tvorečkovi , kterého zabili . Nikdy jsem neviděl něco takového . Vlastně ano , viděl jsem jakýsi filmový dokument , šlo o asparágus : jeptiška jej našla v zaschlém květináči na smetišti a přenesla jej do kláštera , kde se o něj sestřičky staraly . . . a tenhle asparágus , původně určený k vyhození , se stal největším asparágusem na světě , jezdili se na něj dívat lidé z dalekého okolí a byl o něm natočen film . O květině mé pratety bohužel film natočený nebyl . Ale stál by za to . Už to nebyla květina , byl to strom . Obrovitá ( - šťastná , dá - li se toto slovo užít ) rostlina . Nepochopitelné na tom bylo , že to působila právě ona - ta , jíž by se nikdo nedivil , kdyby byla skálopevně přesvědčená , že život žádný smysl nemá , když člověk může z celého těla hýbat jenom hlavou a trochu nohama . Ale ona , která měla všechny důvody k zoufalství , dokázala už při prvním setkání ze mě sloupnout to , co mi bránilo , abych dokázala vidět , že každý tunel má na konci , třeba sebevzdálenějším , světlo . Od té doby jsem si navykla za ní chodit . Zkřísnutá , tak to o ní jednou Ilona řekla , že je pěkně životem zkřísnutá . Jenže ona z toho zkřísnutí dokázala vykřesat jas pro ostatní . Nevinné , nepochopené , neúmyslné věty , činy , pohledy , něco , čemu přikládáme jiný smysl ? Děti se začínají orientovat ve světě . Nechápou tolik zákonitostí , tolik vztahů . I dospělí se však orientují těžko v citovém vesmíru , neuvědomují si skutečné významy slov , tedy takové významy , jaké jejich slovům přikládají jejich blízcí . Bylo hezky řečeno , že mnoho rozpadů vztahů , stejně jako mnoho válek nevzniklo kvůli velkým rozporům , nesmiřitelnosti , nenávisti - vzniklo jen a jen kvůli nedorozumění . Hovoříme s přáteli , s blízkými , s nadřízenými , s lidmi , kteří za našimi slovy vidí něco jiného než my . Pratetin pokoj vypadal jako rozkvetlá džungle , " větve " se vzpínaly do stran i do výše a byly stále obsypány úžasným množstvím květů . Však se také na květinu chodili lidé dívat . Když prateta zemřela , květina zemřela také . A to se o ni jedna příbuzná , která ji zdědila , starala velmi pečlivě . Když čítám o výzkumech , jež se v poslední době provádějí s rostlinami , o měření jejich reakcí , citlivosti na lidskou společnost , na zájem , sympatii i krutost , vzpomínám na tu šťastnou květinu . Prateta nebyla zahradnice , nedávala do půdy žádná speciální hnojiva , žádné složité zálivky pro ni nevymýšlela . Jen na ni mluvila . Co udělal manžel , že chlapec chce , aby zemřel ? Nedávno jsem slyšela besedu o matce , kterou její dítě chtělo nechat zabít , objednalo si na ni vraha , o trochu staršího kamaráda , šlo prý o majetek , i když v tom musel být i velký citový chlad , ne - li nenávist . A tenhle můj drobek . . . Přece má všechno , co čtyřleté dítě potřebuje ! Copak jsem mu neudělala báječnou teplou večeři a nepustila mu video , když jsem přiběhla celá uštvaná domů a převzala je od slečny na hlídání ? Mám ho zkrátka plácnout ? Trápíme se nad jejich větami , nad jejich skutky , nad výkladem toho , co cítíme jinak než oni . Nebývají to dodržky ? Cosi , co je míněno zcela a naprosto jinak ? Nejsou to věty , skutky , pohledy nevinné anebo vesele bezvýznamné , zatímco my v nich rozeznáváme ostny ? Kolik jsem jen v životě zaslechl takových slov . Takových dodržek . A přitom jsem vlastně slyšel něco docela jiného , než bylo míněno . Jestli si jednou lidé zvyknou přijímat slova , která uslyší , s citlivým nadhledem , pak rozeznají , že ta slova nebyla myšlena jako urážky , jako výpady , jako ostny . Jenomže já jsem náhle procitl a díval se na to jméno a cítil jsem , že cosi se ve mně probouzí , že přestávám být opilý , že jsem střízlivý , krutě střízlivý , že se ve mně něco mění . Pojmenovat jsem to neuměl , bylo to ale tak silné , že jsem nic takového do té doby nepoznal , takový pocit hrůzy , marnosti a bezmoci , a zároveň mě zaplavila lítost . Nejen že se ten člověk jmenoval úplně stejně jako já - a já nemám přece moc běžné jméno - ten neznámý jmenovec dokonce zemřel právě v tom věku , ve kterém jsem tehdy byl já , dvacet dva let . A už nikdy jsem tu starou dámu nepotkala a dodnes nevím , kdo to byl . Vím jen , že jsem jí já , malá hloupá holka , zachránila život . " Hleděli jsme chvíli mlčky na náramek a pak si ho přítelova prateta nasadila na zápěstí , líbezná víla jí tenké zápěstí objala . " Myslíme si , že dokážeme na tomhle světě moc málo , " řekla prateta , " ale zapomínáme , že se na někoho můžeme usmát . A třeba tím někoho zachránit před smrtí . " Vlídná slova Jednou jsem přinesl své pratetě květinu . Obyčejnou kytku , jaké se prodávají , v květináči obtočeném papírem . Moje prateta už květiny nedostávala . On člověk potřebuje impuls . Vše je připraveno , koleje nataženy , vlak na nich , jen se dát na cestu . Pokud ten impuls nepřijde či není včas proměněn v čin . . . tolik lidí přečká celý svůj život na nástupišti a nejen že nevyjedou , oni dokonce ani nenastoupí do vlaku - a jen si na tom nástupišti stěžují . Zapomínají , že o tom , jak a kam kdo dojede , si rozhoduje každý sám . Jestli jsem někomu za něco v životě vděčný , pak tomu neznámému mladému mrtvému na jitřním hřbitově . Střecha Můj život by teď vypadal úplně jinak . Start " Nikdy není pozdě - Tohle úsloví zná kdekdo , " řekl V . K . , " a užívá ho kdekdo , jenomže kdo ho doopravdy bere vážně ? Se slovy bývá potíž : užíváme je , a přitom si neuvědomujeme , že vedle svého běžného významu mají i myšlenkový obsah , který - pokud bychom ho správně pochopili , by mohl změnit náš osud . Existuje tolik vět , které jsou ukazateli , směrovkami na našich cestách - ale my , otupělí a lhostejní , vnímáme jen povrchně a často nepřesně . Ozval se drnčák a my vstupovaly , už tenhle vstup do domu byl tak obyčejný , že se mi zdálo nemožné , aby mi tady někdo dodal sílu k životu , obvyklý špinavý dům s opadanou omítkou , rozbitými skly ve dveřích , otlučenými rohy chodeb a spoustou hlasů , vůní a pachů , které prosakovaly z jednotlivých bytů . Ilona u jedněch dveří zase zazvonila , ozval se znovu bzučák a dveře se pootevřely . Vešly jsme . Byl to maličký jednopokojový byt s kuchyňkou a v pokojíku leželo na posteli děvče . " Hele , brachu , volala mi sestra z kliniky , dali ti výsledky nějakého Meiera a potřebují mu je poslat na ambulanci . Prosím tě , vrať jim je , jak budeš moct , " " Jakého - Meiera ? " " Prostě spletli dvě složky , víš , nepořádek je všude . " " Já mám . . . " " Jo , prostě jim to vrať a zítra mi sem hoď svoje papíry . Dají ti je . " Když jsem zavěsil , nemohl jsem se pohnout . Tak , teď jsem se narodil , říkal jsem si . Tak v tuhle chvíli jsem se narodil . Představil jsem si chudáka Meiera , " nějakého Meiera " , nemocného , který dostane moje papíry a neví nic o svých čtrnácti dnech . Co by mi to udělalo , podívat se na obrázek . Pár vteřin . Pár obyčejných vteřin , kterých tolik každý den ztrácím . A já se nepodíval . Já jí je nedal . " Dě . . . " Ta slabika , kterou vydechla ve dveřích , dědečkovi na rozloučenou , mi nikdy nepřestane znít v uších . Občas nám někdo chce udělat radost a mít radost . Dívá se na nás , směje se na nás , miluje nás . Těší se na nás . A pak už není . Nepřijde . Nikdy . Skleněná smrt " Víte , " začala vyprávět paní K . M . , ve svém londýnském bytě , kde jsme ji navštívili , " člověk může vždycky věřit v cosi , co je naprosto neuvěřitelné . V zázrak . Zapomněla jsem , jak se který z nich jmenuje , a tak , když jednou večer dcerka vykládala , co všechno na pískovišti vystavěla , mluvila také o nějakém Samovi . Zeptala jsem se jí : " A ten Sam , jakou má barvu ? " Chviličku bylo ticho . Zřejmě ticho věnované zkoumání oné barvy . " Hezkou , " řekla dcera . A zase pokračovala ve vyprávění , co ona a ostatní děti dnes na pískovišti prováděly , jakou bitvu mezi dvěma hrady svedly . . . A tak jsem se zase nedozvěděla , jestli Sam je ten černoušek . Radši jsem se už neptala . " Ale je tady jedna možnost : předtím , než se rozhodneš , představíš si , že bys jednala tak , jak nechceš . A domyslíš si tohle svoje jednání co nejdál , jak to jen jde . " Odmlčela se . Já jsem chvíli přemýšlela a zdálo se mi , že začínám chápat , dosadila jsem si svoji situaci do tohoto vzorce a rázem se mi jevila jako srozumitelnější . " Kolikrát poznáš , že když budeš jednat , jak nechceš , že bude výsledek správný . A že když budeš jednat tak , jak se ti chce , dostaneš se jen a jen k tragedii . " Pak sestra opět vstala , vzala nůžky a pustila se do růží . Noční jezdci zuřivě houkali a pokřikovali , pak někdo vystoupil , aby spořádal rušitele provozu . Když přistoupil blíž , plaše se zastavil a přestal ječet . Zjistil , že krom dopravy na křižovatce se zastavil i řidičův čas . Za pár okamžiků přítele odvážela sanitka , s tím naléhavým houkavým hlasem . Infarkt . Jeho uplakaná žena mi v noci telefonovala a říkala , pokud mohla pro pláč mluvit , že se manželovi skoro " roztrhlo srdce . " Nevím , zda přeháněla nebo zda měl její muž tak dobrého anděla strážce , pravda je , že to přežil a že se po čase dostal domů se striktním příkazem šetřit se . Ale jen na nás záleží , jak rychle a v jaké míře ztratíme jejich nádhernou důvěru , jak ji ztratíme nedostatkem času pro ně , nedostatkem porozumění nebo prostě jen nepozorností ve zvlášť důležitých chvílích . Jednou jsme cítili kolem krku ručky malých poutníků . " Tatínku , udělej den . " Vánoční anděl " Tenhle příběh zní jako vymyšlený , " vyprávěl osmdesátiletý listonoš K . B . " Že je pravdivý , vám ale budu moci snadno dokázat . Nakonec . . . " Seděli jsme u rozsvíceného stromku a naslouchali . " Když mi bylo dvaadvacet , už jsem pracoval u pošty a byl jsem tehdy na tom psychicky moc špatně . Moje rodina . . . nebudu o tom radši mluvit . Uvažoval jsem , co těch zbytečných dvacet minut budu na opuštěném venkovském nádraží dělat . A pak mne zamrazilo . Dvacet minut . Prostoj . Jaká je to příležitost ! Mám před sebou dvacet minut . Celých dvacet minut . . . Srdce a čas " Můj dobrý přítel , " začal vyprávět L . D . , " byl tím , co se nazývá úspěšný člověk . Dosáhl ve svých čtyřiceti toho , o čem většina čtyřicátníků jen teskně sní . Znáte to : možná jste už také zažili onu hranici stínu . Člověk jde a jde životem , stále po ozářené straně , a náhle udělá krok a zjistí , že už tím krokem překračuje z ozářené strany do stínu . Člověk se pak zastyděl , že si stěžuje málem na malichernosti , hanbil se - ne před ní , ale před sebou - za svoje stížnosti , viděl že je to vlastně nepatřičné . Zní to možná hloupě nebo alespoň paradoxně , když řeknu , že jsem mívala chvíle , kdy jsem jí nějak " záviděla zdraví . " Záviděla ? Ne , to vlastně ne , jen jsem cítila , že bych si přála být zdravější - tedy tak zdravá jako ona - v té vyšší podobě zdraví , jakou jsem cítila z ní vycházet a jakou jsem neměla . Nevím , jak dlouho jsem tam stála , než jsem přinutila svoje víčka , aby se konečně otevřela . Pokoj planul , střepy , jimiž byl posetý , odrážely ohnivé světlo a vypadalo to , jako by hořel . Přistoupila jsem k postýlce . Byla pokryta střepy , polštář i pokrývka byly rozryty střepy a dítě . . . Spinkalo . Ani jediný střep se ho nedotkl , obletěly dítě a to spočívalo na bezpečném , nezraněném ostrůvku . Zvedla jsem je , přitiskla k sobě ze vší síly a teprve teď mi vytryskly slzy a byl to ten nejkrásnější pláč , jaký jen může být . Vzpomínala jsem na své příbuzné v Čechách a byla jsem tak osamocená - k tomu jsem cítila velkou úzkost o dítě , které jsem čekala . Narodilo se ale krásné , zdravé děcko . Krátce po porodu jsem seděla se svou spolurodičkou na chodbě , před nemocničním pokojem , pily jsme čaj a já se snažila porozumět její angličtině . A vtom se to stalo : porodnice dostala zásah německou pumou . Všude rachot , úpění , kouř , tak si člověk představuje konec světa . Do toho křik , jednak rodiček a mladých žen , jednak dětí , bylo to úděsné a já se rozeběhla do pokoje , kde ležel můj syn . Potíž je v tom , že dokonce i lidé , kteří umějí být upřímní k těm ostatním , být upřímní k sobě nedokážou . A přitom právě z toho , že jsme pravdiví sami k sobě , vychází pravá schopnost být upřímní k ostatním , laskavě , nezkresleně a trvale . Mnoho lidí si upřímnost plete s neomaleností , jenomže upřímnost může být vlídným jednáním , pokud mu předchází poznání . Kdybyste byli svými vlastními dětmi , byli byste šťastní ? Když si upřímně odpovíte , možná uvidíte , že vaše cesta není taková , za jakou jste ji dosud považovali , a že se vašim blízkým po ní s vámi nejde tak dobře , jak jste se domnívali . Věnováno těm , kterým se občas stmívá v duších , s přáním , aby nezapomínali , že s každým stmíváním se už blíží svítání a těm , kteří mi své příběhy vyprávěli , i těm z nich , co jsou už na tomto světě přítomni jen ve vzpomínce , nebo v příběhu , který se nerozplynul . E . M . P . Tatínku , udělej den Člověk slýchá od dětí mnoho vět , které nemůže nikdy zaslechnout od dospělých . Řekl bych skoro , že děti mají jiná ústa než velcí lidé . A z těch úst vycházejí někdy velká slova , tak velká , že by dospělého , zvyklého na spoustu malých slov , nikdy nenapadla . Ženil jsem se ve dvaceti a manželství skončilo velmi brzy , nikdy jsem nebyl společenský , a tak jsem vysedával většinou sám a sám , svět se mi zdál jako marné a nešťastné místo , neměl jsem žádné přátele . Jednoho dne jsem třídil dopisy , když jsem našel támhleten , vidíte , jak stojí opřený za sklem v knihovně . Obálka bez adresy . Otevřu ho a v něm stálo neumělou dětskou rukou : Milí Ježíšku prosímtě chci koníčka . Nic jiného v tom dopise nebylo . Zřejmě ten malý pisatel věřil , že Ježíšek je vševědoucí , a jako se mu nikdo nemusí představovat při modlitbě , nemusí ani teď . Ten dopis mě dojal . Jeho vysoká škola neměla s jazyky moc společného a já věděl , že firma , kterou zastupuje a u které má jistě skvělý plat , by ho nezaměstnávala , pokud by neuměl opravdu hodně jazyků . " Jaks to všechno mohl zvládnout ? " Uvědomoval jsem si , jak mě , nejlepšího žáka třídy , tenhle člověk předběhl . Já uměl s bídou jakžtakž anglicky . " Bylo to jednoduchý . " " Jednoduchý ? " " Víš , " vysvětlil , " já jsem bydlel na druhým konci města , než byla naše škola . " " ? ? ? " " Cesta mi trvala třicet minut tramvají a metrem . Někdy dýl . " " A ? " " No a já si řekl v prvním semestru , že tyhle cesty využiju . " " A ? " Na dvorku za hospodou se otevřely dveře kůlny a z nich vyšel malý chlapec a vedle něho - anděl . Anděl ? Tak mi to připadalo . Vysoká světlovlasá dívka v bílých šatech . Dítě vedlo toho anděla za kůlnu a anděl byl pěkně rozpačitý . Zaslechl jsem , jak chlapec vesele zavýskl : " Věř mi ! " Potom vzal krabici a vešel s ní i s andělem do kůlny . Snad nikdy do té doby jsem necítil tak jasně , že jsem udělal opravdový dobrý skutek . A když jsem na Štědrý večer usínal , ve snu byl se mnou ten světlovlasý anděl a opustil mě až ráno , když jsem se probudil . Naslouchal jsem mistrovu zpěvu a díval se do kraje , na ptáky , kteří se kolem nás míhali , vyklepával jsem ornamenty a začal jsem chápat , že vůbec nejsou zbytečné , že je důležité udělat správně věci ne kvůli lidem , kteří je nevidí , ale kvůli nám samým , kteří je vidíme a víme o nich . Docházelo mi , že jen tak můžeme mít ze života a ze své práce radost , jen tak se můžeme jednou spokojeně ohlédnout . A o to jde - moci se ohlédnout a mít radost . . . o to jde snad nejvíc . . . Jenže komu se to povede . Jely na nákup a nějaký náklaďák s opilým řidičem do nich vrazil . Něco se ve mně převrátilo naruby a dodnes jsem to nepřekonal . Víte , mrzí mě v životě hodně věcí . Ale tahle s tím obrázkem mě bude strašit do smrti . O nic nešlo . Zdánlivě vůbec o nic . Jen jsem se zachoval jako zodpovědný dospělý , nenechal jsem se vyrušit z práce . Nějakým malým radostným děvčátkem . Ale už napořád budu vidět její dychtivou tvářičku , její touhu ukázat mi neumělý obrázek , její nadšení , její zklamání . Stačilo pár vteřin , pár nepatrných vteřin a jejich vůz by o pár vteřin minul onen druhý vůz ! Ten vůz jel zrovna přede mnou a já vystoupil , abych vyhuboval nešikovnému řidiči . . . Můžete říct - náhoda . Jenže takovýhle řetěz náhod už náhoda není . Toho rána v Jugoslávii jsem pochopil to veliké a nejasné slovo Prozřetelnost . To veliké slovo plné naděje . Naděje , která nám dodává sílu žít a přežít i v nejnesnesitelnějších časech . " Cestovatel S . si zapálil vyhaslou dýmku a díval se zamyšleně do bílého dýmu . " Kdesi nad námi je velký Pán , velký pán koček a lidí , říkejme mu Bůh , Kristus , Alláh , Buddha nebo Manitou - tím jménem víry , v níž člověka vychovali . Uvažoval jsem , co říct , jak se přiznat k tomu , že NEDOVEDU UDĚLAT DEN . Ale nemusel jsem nic vysvětlovat , všiml jsem si , že chlapeček po dni plném zážitků už spí . Pevně mne svíral rukama kolem krku . A tvářičku mi tiskl k vousaté tváři . Jakou důvěru v nás mají děti , jakou sílu v nás vidí a jakou moc v jejich očích máme ! Jsme všemocní obři , kteří se , jak dítě roste , zmenšují . . . zmenšují . " Tatínku , udělej den . " Tuhle větu si připomínám léta . Děti brzy pochopí , že nevládneme slunci a tmě . Bratranec ženu miloval , a když mu řekla , že si musí vybrat buď ji a dítě , nebo rozchod , příliš neváhal . A tak si dítě v peřince odvezli . Zvykli si na ně . I když každému , kdo je uviděl poprvé , připadalo nemožné , že si NA NĚCO TAKOVÉHO může někdo zvyknout . Holčička rostla . Byla velmi hodná , andělské dítě s neandělskou podobou . Byla chytrá a vtipná . Rodiče pak měli dvě další děti , krásné a zdravé a tyto děti měly kupodivu mrzáčka rády , vozily ho ven na kočárku a praly se s dětmi , které se mu posmívaly . Jistě se jí zdálo , že si malý ze mě dělá legraci , chce dát svou poznámkou najevo , jak je babička stará . Jenže já se neurazila . Chápu , že děti vnímají čas jinak , úplně jinak . Minulost pro ně není rozložená v časové úsečce , je to země , ve které je všechno staré , všechno pohromadě . Kolumbus i mamuti i babička . Vlastně to pro mě bylo vyznamenání , když jsem v očích svého vnuka byla poctěna důvěrou , že jsem bojovnice , velká lovkyně mamutů . Usmála jsem se na něj a podala mu na talířku dort . Kolikrát my uvažujeme podobně . . . Zadívala se oknem na temnou oblohu , na hvězdy , které jen sem tam prostříbřily noc . " Otec tehdy nosíval matčiny dopisy pořád u sebe , byl zamilovaný a daleko od domova . " Chovala krabičku v rukou a lehce ji hladila . " A vzal si ty dopisy do náprsní kapsy , i když šel do útoku . Vy asi nevíte , jaké to byly hrozné útoky za první světové války . Vojáci leželi v zákopech naproti sobě třeba celé týdny , a pak najednou dostali povel . . . " Díval jsem se na fotografii jejího otce ve vojenském , na hubeného mladíka s úzkými rty . " . . . a museli vyběhnout . Teď se nad tím usmívám , tehdy jsem to brala jako naprostou katastrofu . Snila jsem o tom , že se spolužák do mně zamiluje , a bylo mi jasné , že dívku s nemožným límečkem nikdo prostě milovat nemůže . Babička se mě snažila uklidnit , ukazovala mi , že límeček , jak ho ušila , je daleko hezčí . Ale já jsem od ní celá ubrečená vyběhla , ani jsem se s ní nerozloučila . Ani jsem si tu " zkaženou " blůzu neodnesla . " Přítelkyně chvíli mlčela a já viděl , že má v očích slzy . " Když jsem druhý den přišla ze školy , řekla mi matka , že babička je v nemocnici . Žila u nás stará dáma , naprosto opuštěná , nikdo ji nenavštěvoval , i když měla tři děti . Staří lidé si u nás buď vůbec nestěžují na nevděk takových dětí , nebo si naopak stěžují na nevděk stále . Tahle stará paní patřila k té druhé skupině . Člověk pomalu ani nemohl vyjít na chodbu , aby ho nezastavila a nenaříkala , že ji děti nenavštěvují , jak je sama a jak by je ráda někdy viděla , jak ráda by se někdy potěšila s vnoučaty . Bylo nám jí líto . Teď se věci stávaly zřetelné , jasné , zaostřené . A bolely . A já věděl , že si musím pospíšit , protože těch lidí a těch věcí , těch úkolů , které byly BEZPODMÍNEČNĚ NUTNÉ , bylo tolik . Tolik věcí , ze kterých , jak jsem si byl jist , by mi bylo smutno " na onom světě " ! Nikdy bych si neodpustil , že jsem tohle či tamto opomenul . Dřív jsem důležitost těch věcí neviděl . A - stačí umírat a všechno dostane dokonale jiné osvětlení . Například jsem úplně zapomněl na ZAHRADU . Zdálo by se malicherné myslet při umírání na zahradu , jenomže tam bylo toho tolik , co jsem ještě chtěl udělat , odkládal a nestihl . Dokonce i o Vánocích , kdy většina našich chovanek někam odjela nebo aspoň měla návštěvu , tahle paní sedávala sama v jídelně , dívala se z okna a pozorovala vločky , a stěžovala si . Děti opravdu umějí být sobecké , nepochopitelně nevděčné . . . Kolikrát jsem si říkala , že bych měla těm jejím dětem napsat , jak ta stará paní po nich touží . Nakonec jsem to neudělala , párkrát jsem takovouhle věc podnikla u jiných opuštěných lidí , nikdy to nemělo dobrý výsledek , naopak , ještě jsem si vyslechla , že se pletu , do čeho nemám , ať se starám o svoje staré rodiče , a je , kteří mají tolik práce , nechám na pokoji . Konečně : tělo je obálka a duše je dopis , obálka se snadno okouká , dopis je důležitý . Když bylo bratranci pětačtyřicet let , zjistili u něj v nemocnici leukémii . Zhroutil se . Byl uprostřed práce , kterou chtěl dokončit , a náhle uviděl její konec . Naprostý konec . Když se zhroutí optimista , bývá to obzvlášť smutné . Manželka se snažila jej utěšovat , jenže jakápak útěcha , když sama plakala celé dny . Hledal se dárce kostní dřeně . Manželka neváhala ani okamžik , ale vysvětlili jí , že ona dárcem být nemůže , že najít vhodného dárce je velice těžké . Aby splňoval podmínky , musí se hledat v mezinárodních bankách dárců . Hovořili jsme o všem možném a já užasl . " Ty že děláš zástupce té firmy pro celou Evropu ? " Kývl . " Prosím tě , ale to musíš umět jazyky . " Zase kývl . " To musíš umět anglicky a francouzsky a německy . . . " Zase kývl . Tentokrát pobaveně . " Umím taky italsky a španělsky a portugalsky , slušně se domluvím i rusky , polsky a ukrajinsky a . . . " Cože ? Tolik cizích řečí ? " Snažil jsem se vyčíst z jeho výrazu , jestli si ze mě neutahuje . Bylo mi tehdy asi dvaadvacet , ano , a hrozilo mi , že mě vyhodí z fakulty - když se nad tím zamýšlím , musím uznat , že by to žádná křivda nebyla , zasloužil bych si to . Žil jsem všelijak , mladý kluk , co se dostane z otcovského dohledu a z maličké vesnice do velikého města . Jednou jsem si vyšel po flámu ještě za svítání na procházku , třeštila mi hlava . Ani už nevím , proč jsem se zatoulal na hřbitov , náhodou byl otevřený , tedy otevřený : někdo vylomil vrata a ještě je neopravili . " Škoda , že ho nemůžu pohladit , " řekla . A to byla jediná stížnost , kterou jsem od ní za celé ty roky slyšela . Stížnost , že nemůže pohladit . Kolik stížností musela ona vyslechnout za svůj život od toho zástupu lidí , který se k ní docházel vyzpovídat . A ona měla jen tento povzdech . " Pán Bůh věděl , proč mi nedal , abych mohla jezdit na kolečkovém křesle , " řekla jindy s úsměvem , jako by to , když někdo může jezdit na invalidním křesle , byl nějaký velký dar . Víte , takovéhle věty mi dávaly schopnost vidět svět a své problémy z nějakého jiného úhlu . Ze snesitelnějšího . Doktor U . , jenž žil dlouho v Jižní Africe , právě dokončil napínavou příhodu z lovu . " A vlastně , co nejneobyčejnějšího jste zažil se zvířaty vy ? " zeptal jsem se hostitele . Ten si zvolna zapálil dýmku a začal vyprávět : " Byl jsem na všech kontinentech a lovil jsem tygry a žraloky . Ale je jeden příběh , na který často vzpomínám - a ten se odehrál nepříliš daleko . V Jugoslávii . Přejížděl jsem před pár desítkami let jednu z tehdy opuštěných končin téhle krásné země . A protože jsem byl unavený , zastavil jsem u řeky na samotě . Vešel jsem na to zasněžené bílé pole a procházel se a kolem mě bylo jasněji a jasněji , svítalo . Už byla čitelná i jména na náhrobcích . Četl jsem ta jména mechanicky , tak jako se podroušení lidé často upnou na nějakou jednoduchou činnost , kterou do omrzení opakují , procházel jsem uličkami mezi hroby v nedotčeném sněhu , taková podivná chvíle , skoro bych řekl mystická , jen jas a ticho . . . A pak jsem na jednom náhrobku uviděl jméno . Svoje vlastní jméno . Ano , ležel tam někdo , kdo se kdysi jmenoval stejně jako já , někdo , koho jsem vůbec nikdy neznal a kdo neznal mě . Náhoda řeknete , náhoda . Jistě . Konečně , dozvěděla jsem se všechno , co bylo podle dcery podstatné , dozvěděla jsem se , že jeho barva je hezká . Bílá ? Hnědá ? Černá ? Co na tom , co na tom záleží , je hezká a koneckonců všechny barvy jsou přece hezké . Pro dítě , které zná barvy podle svých pastelek , bývají hezké všechny a všechny barvy jsou taky potřebné . Malé děti nejsou rasisté . Ještě jim nikdo nenamlouval , že některé barvy jsou hezké víc a některé méně . Zůstanou u téhle krásné barevné filosofie tak dlouho , dokud je někdo nepřesvědčí o tom , že jsou hodnotové rozdíly barev , dokud je o tom nepřesvědčí nějaký dospělý . Učitelé prostě nechtěli staré pomůcky vyhodit , a když přišly nové , staré uskladnili , pak na ně zapomněli , obrazy z půdy po několik pokolení nikdo neodnesl . A tyhle staré obrazy bývají někdy pohádkově nádherné . Žáci se na ně měli dívat a učit se z nich , tak byly namalovány dokonale až hypnoticky , aby děti upoutaly . Jsou to celé sbírky měst , krajin , zvířat , historických postav , jsou dost drahé a sběrateli ceněné , zachovalo se jich málo a jejich cena stále roste . Dal jsem tomu školníkovi deset tisíc a on odešel . Víckrát jsem ho neviděl . Kamarádka Ilona poznala , že se se mnou něco děje a nabídla mi , že mě seznámí s jednou moc fajn holkou . Kdybych byla věřící , asi bych šla za knězem a vyzpovídala se mu , kdybych byla společenská , měla bych kolem sebe dost ochotných uší , které by mě vyslechly , a mně by se už tím , že bych svá trápení vyslovila , pořádně ulevilo . " Co je to za holku , ke který jdeme ? " zeptala jsem se Ilony cestou . " Uvidíš . " " Já se ale nechci někomu cizímu svěřovat . " " Nemusíš . " " A myslíš , že mi to pomůže ? " " Rozhodně . " " Bylo mi sedmnáct a byla jsem tak chudá , jak jen dívka může být . Moje maminka se podruhé vdala a nevlastní otec mě chtěl rychle dostat z domu . Tak mě dali do lázní , do hotelu , pracovala jsem jako servírka . Od rána do noci jsem běhala s talíři a sklenicemi a večer jsem padla do postele a usnula . Kolikrát ještě v šatech , ani jsem se nedokázala převléct do noční košile . Pak jsem se dostala do kavárny , kde to bylo lepší , i tam jsem však mívala hodně práce . Jen občas bývalo volněji , to když lázeňští hosté chodili pít léčivé vody . Utekl k nám z Polska před německým násilím , co bylo s jeho rodinou , nikdo netušil , ani on , byli všichni na útěku a nějak se ztratili . Měl ve Švýcarsku bohaté příbuzné a měl se za nimi vypravit , hned jak dostane vízum . Věděl , že když vízum nedostane , umučí ho . Přišel k nám do domu , protože sousedé , co bydleli nad námi , měli na domě nabídku na pronájem , to se dělávalo , činže byly vysoké , a tak , kdo měl pokoj , který zrovna nepotřeboval , někoho u sebe ubytoval a pomohl si s nájemným . V osmaosmdesáti letech ho porazilo auto a byl na místě mrtev . Neslyšel už dobře a tichý vůz ho doslova smetl ze silnice . Srazil ho kousek od stánku s růžemi . Dědeček právě koupil kytici růží své ženě k svátku , spěchal domů , nerozhlédl se a zemřel s tou růžovou nádherou v ruce . Zemřel , když nesl růže své osmdesátileté lásce . Říkám vám , je dobré mít předky , kteří se nevzdávají a kteří dokážou žít silně a plně až do svého posledního vydechnutí . Dává vám to příklad a genetickou naději . Ale ano , mně nezbývá než tomu věřit . Věřme a doufejme . A milujme . Jenomže teď má ta úpěnlivá zvědavost dokonale jiný přízvuk . Osud je moudrý . Osud ví , kdy nám má ujet vlak . A proč . A kam . My se vztekáme , zoufáme si , nadáváme , protože jsme jako ti , co nemají brýle a nevidí dál než na půl kroku . Všechno , co se děje , slouží k našemu spasení , říkal kdysi jeden starý moudrý kněz . A od té doby , co jsem tohle zažil , si říkám , když mi něco nevyjde : vida , a já myslel , že obráceně by to pro mě bylo lepší . . . Bůh kreslí křivými čarami rovně . Pár vteřin A tím jsem do něj v tom koloběhu zloby předávala vlastní špatnou náladu . A on kopl Míninku , nevinnou kočku , která si důvěřivě vykračovala jako vždy po svém školním království . Jakmile vypustíme nějakou zlobu do světa , letí a letí , má dráhu oběhu nevypočitatelně dlouhou , zasahuje další a další - kteří toho , kdo ji první vypustil do běhu , ani neznají . Na začátku je nějaký smutek . Na konci přinejlepším trpící Míninka . Několik mladíků se s ní snažilo zapříst rozhovor , byla půvabná a na poměry v tom kraji i zámožná , kdekterý by ji rád uvedl do svého domu . A pak ji jednou spatřili , jak běží dolů z útesu , mává rukama a křičí . Zbláznila se , pomysleli si . Ale ona letěla jak pták a plakala - štěstím . Sbíhala přes osadu dolů k moři a mávala pažemi , jako by chtěla obejmout toho , koho milovala , jako by ho přivolávala . Lidé pospíchali za ní plni obav . Na břehu stál její muž . Živý , zdravý , rozeběhl se ke své ženě a vzal ji do náruče . A hleděl na mě z oválného porcelánového obrázku na pomníčku , jenže ten obrázek byl tak sešlý , tvář nejasná , mohl tam být zobrazen kdokoli , i já . Ty dva šedé body v šedém oprýskaném obličeji mohly být klidně moje oči . Jako by něco končilo , něco krásného končilo ještě dříve , než to vůbec mělo příležitost začít . A to něco byl můj život - a na vině jsem byl já , jen já . Byla to po dlouhé době první a byla to také možná poslední květina , kterou dostala , odmyslím - li pohřební kvítí , a to se jaksi počítat nedá . Pokud vím , dostala během života květin spousty . Nebožtík její muž , boháč , ji zbožňoval , a jistě jí nosil dražší kytice , než byla tahle od prasynovce , sedmnáctiletého studenta . Nepamatuji se však , že by měl někdy někdo větší radost z takové drobnosti jako tenkrát prateta . Proč se tak radovala , jsem pochopil až později - přijala kytičku ne jako rostlinu , nýbrž jako přítele . Mít kolem sebe dost lidí , kteří nás mají rádi a dají nám najevo , že by byli smutní nebo dokonce naříkali , kdybychom udělali to nebo to , dělali bychom to vůbec ? Potíž je , že takových lidí moc nemáme . A tak děláme věci , o nichž víme , že jsou nesmyslné . Proto sami odcházíme do černého ticha . Vždycky , když mám chuť na cigaretu , uslyším tenký láskyplný měkký hlásek , hlásek toho , kdo mne má rád . " Dědečku , budu plakat . . . " Sloh Dítě řeklo : " Dneska jsme psali sloh . " Pozvedla jsem při obědě oči od talíře . " Jo , a o čem ? " " Maminka . " " Jak , maminka ? " " Tak se ten sloh jmenoval . " Nesla v náručí svoji milovanou kočku Míninku , která je jakýmsi maskotem školy - když naše volejbalové mužstvo jede na důležitý zápas , půjčuje si Míninku paní školníkové . Míninka dnes nebyla ta veselá mlsná kočka , co se prochází po chodbách s tou půvabnou pyšností , jakou kočky okouzlují . Byla to bolestně mžourající ubohá bytůstka . Paní školníková říká , že ten třídní šašek do Míninky kopl . " Ty ? " Dívám se na něj užasle . Věděla jsem , že ji má rád , dokonce jí jednou přinesl do školy myš , aby se mohla zabavit a honit ji , myš mu utekla a běhala po třídě , spolužačky pištěly . Kluk mlčí . Kouká do země . Když má člověk malé děti , samozřejmě uvažuje jako jejich rodič , tedy uvažuje tím směrem , který vede od něj k nim , ale málokdy uvažuje také , jak bych to řekl , proti proudu . Neuvažuje směrem , který vede obráceně , od dětí k sobě . " Tatínku , kdybys byl já , taky bys to chtěl , " řekl mi nedávno syn a já se zamyslel . To , co chtěl udělat , bylo hloupé a vlastně víc než to , i dost nebezpečné . Samozřejmě , že jsem nemohl dopustit , aby něco takového udělal , ovšem musel jsem uznat , že být jím , chtěl bych to . . . A navykám si dívat se na celou řadu věcí z jeho pohledu . Aby jednou , až budou uvažovat tak , jako teď uvažuji já , byly stejně spokojené s tím , co jsem jim ve vzpomínkách zanechal . Možná tohle je to hlavní , oč v životě jde . . . zanechat hezkou vzpomínku . Zanechat tu pár lidí šťastnějších , než kdybychom tu nebyli . CHTĚL BYCH BÝT SVÝM DÍTĚTEM ? Když se tak dívám na drobotinu vybíhající ze školních vrat , uvažuji , kolik rodičů by na tuto otázku odpovědělo kladně . Kolik z těch dětí je rádo , že je dětmi svých rodičů . A proč ? Proč je rádo nebo nerado , že je dítětem svých rodičů ? V té době , kdy jsem byl mladý , bylo dost bídy , a kupodivu , přitom si kdekdo při práci zpíval . Teď jsem to už neslyšel léta . Pak mistr přerušil dílo a šel zkontrolovat , co dělám já , dlouze a zamyšleně pozoroval můj naklepaný plech . " Co to má být ? " " Pane mistr " , " " To myslíš vážně ? " " Pane mistr . . . " Poklepal ukazováčkem na několik zvlášť nepovedených míst . Ten zvuk , jak jeho kloub poklepává na dutou měděnou báň věžičky , si pamatuji dodneška . " Pane mistr , vždyť to přece nikdo zezdola neuvidí . " Koukl na mne nechápavě . " Proč se s tím máme mordovat , pane mistr . " Dítě stálo ve dveřích . " Máš ten sloh ? " " Jaký sloh ? " V dětském životě je tolik zázraků ! Děti rychle zapomínají na to , co se zdá důležité dospělým , co pro ně však vůbec důležité není . " Ten o mně . " " Aha , tady , " vytahovalo sešit z tašky . Nedočkavě jsem mu ho vytrhla z ruky a začetla se . Do očí mi vstoupily slzy . " To jsi napsala opravdu ? " Přikývla . " Opravdu ? " Přikývla a polekaně se na mě dívala . Co se tak divím ? A já četla znovu a znovu . " . . . moje maminka je krásná a hodná a krásná jako orchidea . " " Pojď jíst , " řekla jsem a otočila se , aby neviděla , že pláču . Pokud mi řekne , že jsem na tom dobře , budu mít zas na nějakou dobu klid . Vyzvedl jsem tedy zalepenou obálku , kterou jsem měl nazítří příteli odnést . Jenže od chvíle , co jsem to měl doma , byl jsem rozčilený . Co jestli . . . Napadlo mne , že ani minulé výsledky nemusely být tak dobré , jak přítel tvrdil . . . Co když . . . Je to starý kamarád , mohl použít zbožnou lež , aby mě uklidnil . Kdo ví , jestli v té obálce není diagnóza úplně jiná . Vím toho z medicíny dost na to , abych byl úspěšný hypochondr . A já jsem to nevydržel . Obálku jsem otevřel . Jak říkala : až umřu , stejně to nikdo nebude číst a stejně se to všechno vyhodí . A tak jsem ji jednoho dne navštívil . Pil jsem kávu z tenkostěnného starožitného hrnečku a probíral se krabicemi s písemnostmi . Vždycky , když se pustím do takového listování , jako by kolem mě stáli lidé dávno zmizelí , dávno pohřbení lidé . Jako by se vraceli , přivábeni dotykem , který zavadil o jejich neviditelné existence . Bral jsem do ruky fotoportréty na tvrdých kartonech , jaké se pořizovaly v ateliérech předminulého století . Díval jsem se do očí lidem , na něž zapomněli už i jejich potomci . Představil jsem si dítě , které prosí a ví , že přání se mu jistě splní , ani na chvíli nezapochybuje . Představil jsem si , jaké to je , když se člověku nesplní jeho první přání . Mně se těch přání nesplnilo už tolik . . . Jenže když se nesplní to první , bolí to asi jinak , člověk není ještě pozdější bolestí vychován . Pak jsem si všiml , že na zadní straně obálky je ještě něco . Stálo tam - můžete se podívat tady " Dej mi posím ( posil , chudáček , ne prosil ) koníčka za kúlnu u hospody jak bydlíme abi mi ho nikdo neodnesl . Může být dřevjený . " " Já bych chtěl , abys umřela a tatínek aby umřel , sešli bysme se v nebíčku a byli bysme spolu a povídali a měli se rádi a byli pořád spolu . . . " Zajíkl se , nadechl , zahleděný někam do svého ráje . Pak na mě upřel očka . Vzala jsem ho do náruče a nepouštěla . Vypnula jsem počítač . Bude malér , bude , zítra neodevzdám , bude malér , jenže kdybych umřela , taky bych nic neodevzdala . A kdybych umřela , nemohla bych už chlapečka k sobě přitisknout . . . " Co bys rád ? " " Malovat si s tebou , " vydechl . A tak jsem vzala pastelky a celý večer jsme si malovali . Chovala jsem se jako blázen ? Přítel jen mávl rukou a otevřel noviny - tyto noviny se mu pak navždy vryly do paměti i s titulky . Dítě si chvíli rovnalo na stole panáčky , vojáčky . A pak - našlo na stole maminčiny prášky . Prášky na uklidnění , kterých polykala spousty a které nezabíraly , dala jí je kamarádka , ne lékař . Pustilo se do prášků , přítel studoval sportovní zprávy . Po chvíli zapípalo : " Tatínku , já to už nemůžu vydržet , jak tě nenávidí . . . " " Přejde ji to , " odtušil přítel . Manželka vyšla ze sklepa a jak je hrdě míjela , zabloudila pohledem na stůl . " Tady jsem měla ty prášky , " znejistěla . " Prášky ? " Ony marné chvíle , které by jinak odválo zapomenutí , ty se dají bez velkých potíží překovat do podoby , ve které nám poslouží . Hovořil jsem o téhle taktice s mnoha známými , všichni pokývali hlavami a řekli , že to je znamenitý nápad . Ale jen pár jich toho " odpadního materiálu " využilo . Těch pár se během několika let vyšvihlo nad ostatní ve svém oboru a dosáhli pozoruhodných výsledků . Ostatní dál jezdili denně v metru a tupě poslouchali hlas , který oznamoval , jak stanice ubíhají jedna za druhou . . . Jak mdle ubíhají vteřiny jejich životů , údery jejich srdcí . . . A on se rozhovořil o tom , kolik úderů srdce promarnil , kolik jich věnoval tomu , že jenom přemísťoval peníze z cizích kont na svoje , přemísťoval hmotu sem a tam . Od téhle chvíle prý bude dbát na to , aby jeho údery srdce nebyly zbytečné . A věnoval se opravdu věcem , pro něž si dříve odmítal najít čas , na něž ve skutečnosti myslel jen málo : rodině , přírodě , duchovní četbě . Zamiloval si hudbu a k podivu všech bývalých známých a k radosti manželky začal navštěvovat bohoslužby . A především založil nadaci , která se snažila pomáhat kdekomu z těch neúspěšných , opomíjených a slabých . Pak zemřel . " Kdo se směje , ten se nezabije , " řekla mi na jedné z mých posledních návštěv u ní a tuhle větu si dobře pamatuji . Požádala mě , abych si připravila čaj a pro ni také , nemohla pohnout rukama , uvařila jsem čaj a pak jí dala do pusy brčko , aby mohla čaj vypít . Za půl hodiny se ozval zvonek , dívka zmáčkla palcem nohy tlačítko u postele a otevřely se dveře . Ilona přišla s další návštěvou , která k oné dívce přicházela a která mě vystřídala . Scházela jsem po schodech a bylo mi , jako bych létala . " Ještě je ti zle ? " zeptala se Ilona . Doma mi říkali , abych se vždycky schoval , kdyby začal nálet , a já se tedy poslušně schovával . Ve sklepě byl pěkný zmatek , lidé se tam mačkali kolem kufrů a balíků , v nichž měli majetek , někdo si přinesl i peřiny . Krčil jsem se a bál se . Byl jsem vůbec dost plaché dítě a teď , v neznámém temném sklepě s neznámými lidmi jsem si připadal nesmírně opuštěný . Vzduch se venku třásl výbuchy , sirénami , křikem , všechno doléhalo do sklepení jakoby z jiného světa , z jakéhosi pekelného světa . A tehdy jsem si všiml , že Ajax není se mnou . Za pár let , uvažoval jsem , už ono dítě nasbírá dost zkušeností na tomto světě a možná samo bude zabíjet koťata . Až jednou utopí kotě svému synovi , bude se ještě divit , proč jeho dítě pláče . Možná , dumal jsem , se bude chovat surově ke svému otci . Cit se musí pěstovat opatrně , je to nejzranitelnější věc na téhle zemi . Před mým vozem jelo nákladní auto naložené pískem , zastavilo u stavby a sypalo písek na hromadu . Jen taktak , že jsem do něj nenarazil . Vyskočil jsem z vozu - v mládí jsem byl temperamentní - a chystal jsem se , že se pustím do řidiče . Ty , co pro váš život znamenají nejvíc . Nakonec zbudou tři . Pak dvě . Pak jedna . JEDNA JEDINÁ . Člověk samozřejmě ví , že má systém hodnot , a je přesvědčený , že celkem zná jejich hierarchii , jenže málokoho napadne si ten systém takto drasticky projít , tak jasně si uvědomit , co je pro něj nepostradatelné . Až dojdete k té jediné položce , zamyslete se . Zamyslete se , co dělat , abyste ji neztratili . A zamyslete se , jak snadno byste mohli ztratit tu předposlední položku a taky tu před ní - jaké je štěstí , že jste je ještě neztratili . Jaké máme kolikrát nezasloužené štěstí . Klepali jsme ornamenty na částech plechu , které jsme nahradili na věžičce , a byla to dost obtížná práce . Museli jsme pokračovat v ornamentech , které kdosi kdysi vykouzlil . Napadlo mne , že to byla vlastně zbytečná práce a že to je zbytečná práce i dnes , kdo může z té hloubky pod námi vidět nějaký ornament na věžičce ! A tak jsem si práci usnadňoval , ornament jsem jen naznačoval . Mistr pracoval soustředěně , usmíval se , chvílemi práci přerušil , protáhl si ztuhlé tělo - museli jsme pracovat v dost nepohodlné poloze , celí zkroucení , abychom se na spodek věžičky vešli - a prozpěvoval si . Proslavený americký rozvodový advokát hovořil o tom , že se lidé nerozcházejí kvůli nesmiřitelným rozdílům v pojímání života , rozcházejí se kvůli malichernostem . Přesněji : kvůli malichernostem , jež oni za malichernosti nepovažují . Domýšlíme si trny i tam , kde nám někdo podává růži . Necítíme veselou , nezáludnou , přátelskou vůni . Zraníme se o trn . O trn , který jsme si vymysleli a podali sami sobě . " Však já vím , jak to myslíš , " říkáme si v duchu a mračíme se jeden na druhého . A zatím ? Zatím si jiný říká , že ví , co si myslíme my , a myslí si to stejně nepřesně , jako si to myslíme my o něm . Nebo jsem se jako blázen chovat přestala ? Když usnul , sedla jsem zase k počítači . Manžel přišel po půlnoci . " Víš , co bych hrozně ráda ? " uvítala jsem ho ve dveřích . " Nevím . " " Abys neumřel , " a pak jsem mu vyprávěla , co si vymyslel náš kluk . Šli jsme do jeho pokoje a sklonili se nad postýlkou . Chytli jsme se náhle za ruce . A oba - jsem si jistá - jsme mysleli na stejnou věc : ne na to , co jsme udělali tak špatně , že si synek přál naši společnou smrt . Nýbrž co bychom měli dělat , aby si přál být s námi naživu ! Neměl jsem moc peněz , prakticky vůbec ne . Ale hned druhý den jsem šel koupit koníčka a dal ho za kůlnu u hospody . V městečku byla jen jedna hospoda a s kůlnou jsem se taky nemohl splést . A už jsem jen čekal a díval se . Proseděl jsem v hospodě celé odpoledne u okna , odkud bylo vidět na krabici s koníčkem , a pořád jsem se nemohl nikoho dočkat . Až pak , když už po mně hospodský podezíravě pokukoval - byl jsem poslední host - jsem zahlédl dvě postavy . Právě proto , že nikdo ten krásný ornament zezdola nevidí , je třeba ho udělat pořádně . Však on ho někdo uvidí seshora , víte ? Člověk může mít víc času , víc peněz a víc uznání , když dělá věci kvůli lidem a ne kvůli tomu , jak cítí , že by měly být tak a tak udělány . Tím se připravuje o radost , o uspokojení , o smysl života . Mistr je už dávno nebožtík . Ale já , když projíždím oním městečkem , ho vidím pořád sedět na kostele , bušit do měděného plechu , zpívat , zpívat hlasitě až k obzoru a usmívat se . Je jedno , jak jim tu stupnici hodnot podá . Falešná bude vždycky . Dívám se na dceru , která mi vykládá radostným hláskem , co zase Samuel a co Andrejka , a já si říkám , kéž by jí tenhle pohled vydržel , a uvažuji , jak dlouho jí asi vydrží . Barvy jsou hezké . Jak je to přirozené . Barvy jsou hezké a to je vše . Pes " Tenhle příběh , " začal vyprávět dr . K . M . , " se mi stal za války . Bylo mi tehdy deset let a při jednom rozhoukání sirén , které oznamovaly začátek náletu , jsem se dostal do sklepa nějakého domu v ulici , kde jsem dosud nikdy nebyl . Tříleté dítě neví , co je válka , neví , co je rozvod , ví jen to , co se dozvědělo , právě teď dozvědělo a pojímá to v plnosti skutečného významu . Byla válka . Zabili jednoho pána . Jednoho tatínka . Honza plakal . Odešla jedna paní . Jedna maminka . Nechápe . A většímu dítěti připadá směšné . A dospělým naivní . Jsou války . Jsou rozchody . Odcházejí tatínkové . Odcházejí maminky . Děti pláčí . Dítě se dívá s nechápavou , užaslou hloubavostí . Ještě si nezvyklo . Ještě je směšné , se svým užaslým pohledem . " Tatínku , " zašeptá . A stiskne mi maličkou ručkou mou velkou , pro něho mocnou ruku , křečovitě mě drží za dlaň a dívá se oknem do tmy . A od té doby věřím , že kolem nás je ostrůvek milosti a ten nás může zachránit před každým nebezpečím . Proč ? Proč nás chrání ? Protože někdo , všemocný a vševědoucí , nás miluje a má s námi své plány . Je možné říkat si , že všechno , co nám o jeho lásce vypovídá , je náhoda a usmívat se shovívavě projevům jeho lásky . Je ale také možné pokorně mlčet . Důvěřovat . Říká - li se tomu nahoře OTEC , pak je jasné , že nám nedá ublížit . Vídal jsem často zpuchřelé písemnosti , polozetlelé a popsané písmem starodávných plísní . Tyto dopisy však byly poškozené docela jiným způsobem . Jako by se do nich zaťal dráp a rozťal je jediným surovým trhnutím . Babička vzala papírovou tříšť do obou dlaní a tak , jako by mi podávala hrst mincí , mi je pomalu podala . " Co to je ? " Vzdychla . " Milostné dopisy mého otce . " S rozpaky jsem shlížel na papírové útržky . " Milostné dopisy ? " Zakývala rychle bradou a dojatě stiskla rty . " Tak ty nebudeme číst , " řekl jsem . A ona se usmála a odpověděla mi taky jinými slovy , než by mi odpověděla , kdybych jiná slova já nepoužila . Je to tak jednoduché . A výsledky jsou úžasné . Třeba . . . V krámě mě okrádají , vracejí každou chvíli méně . Jindy bych řekla : Koukejte , dala jste mi špatně zpátky , nemyslete si , že vám to projde - nebo něco takového . Teď řeknu : " ZDÁ SE MI , ŽE JSTE SE SPLETLA . NERADA BYCH VÁS OŠIDILA . " A přepočítám peníze . Je to stejný výsledek , tak i tak mi peníze vrátí , jenže při tom druhém se nerozčilím a ještě pobavím . Četl jsem si to jméno nahlas , zas a zas , a přemítal , že už možná brzy bude někdo stát jako já dnes nad cizím hrobem a nenapadne ho , že tam leží někdo , kdo chtěl žít , kdo mohl žít a něco dokázat . A v tu svítající chvilku jsem náhle cítil , že ve mně něco praská , trhá se a bolestně pracuje . Vydal jsem se k domovu kolem těch dlouhých řad hrobů a věděl jsem , že už jsem jiný , docela jiný , než když jsem na hřbitov přišel . Byla to láska , jakých je málo - on jí psal ze zákopů , ona jemu z téhle kuchyňky , kde spolu sedíme . Psali si , jak mohli nejčastěji - dotýkali se slovy . " Opatrně jsem položil hrst rozervaných dopisů na desku stolu , připadalo mi poněkud opovážlivé je dál držet v dlaních . Kolikrát asi tyhle potrhané listy líbal za válečných nocí dávný voják ? " Vrátil se váš tatínek z války ? " Přikývla . " Ano . A žil s matkou ještě třicet let . " Složila papírová torza zpět do étuje . Srovnala na ní růžovou krajku . " Žili spolu ještě dlouho , a to a jen a jen díky těmhle dopisům . " " Pokud neděláme nešťastnými jiné , není proč být nešťastní , " řekla mi jednou , když jsme seděly samy dvě , při jedné z mých posledních návštěv . Dlouho a často jsem o téhle větě uvažovala a snažila jsem se jí osvítit situace v životech svých blízkých , opravdu , jak často jsem přicházela na bod , od kterého se odvíjelo jejich trápení - a tento bod býval bodem , na kterém oni způsobili trápení zas někomu dalšímu . Konečně , tohle platilo , pokud jsem si poctivě prošla svůj život , i na dobré tři čtvrtiny mých trápení . Svět na nás může metat pumy a domy se mohou kácet a lidé mohou křičet v úzkosti - a děťátko bude ležet a spát mezi vší hrůzou . Protože On nás miluje , On ví , jak jsme slabí a zranitelní , a On ví , co potřebujeme . Podívejte , tohle je jeden z těch střepů , schovávám si ho od té doby , ležel dva centimetry od hlavičky mého syna , je ostrý jako nejostřejší dýka . " Milostné dopisy Babička jedné mé známé se dozvěděla , že sbírám staré deníky a dopisy . A vzkázala mi , zda bych o některé z jejích papírů neměl zájem . Navíc jeho rodina - snad znáte tu reklamu , nevím už na co je , objevuje se však v televizi často , je na ní takzvaná " šťastná rodina " , takový kýčovitý obrázek , všichni sedí u stolu a děti se zamilovaně dívají na rodiče , kteří se zamilovaně dívají na ně , manžel se dívá zamilovaně na manželku a manželka zase na manžela . Dalo by se říci reklama na manželské štěstí . Tak takhle jeho rodina opravdu vypadala . Měl tři děti , krásné a chytré - jako by jeho děti byly výjimkou , která potvrzuje nepříjemné pravidlo , že s dětmi jsou starosti . " Mlč , " řekla jsem prosebně . Chtěla jsem být sama a v tichu a vychutnávat tu zvláštní náladu , která mne prostupovala . Poprvé po kolika týdnech se mi ulevilo . Ne že by ta dívka hlásala nějaké nové , neznámé učení , kdepak . To , že byla křesťanka a nad postelí jí visel kříž , nemělo vlastně - v mých očích - nic společného s tím , jak na mě působila . Při prvním setkání ještě vůbec nemluvila o náboženství . Záleželo na tom , co v ní její přesvědčení způsobilo . Vydechovala ze sebe nějakou zázračnou lahodnou sílu , jistotu , že život je dobrý a že má smysl . Litoval jsem ho a byl jsem šťastný . Svět kolem měl najednou barvy , přestal být vyděšeně šedý , svět se rozzářil a rozkvetl . Došel jsem si do ledničky pro další skleničku . Předtím jsem pil na svou smrt , teď na život . Otevřel jsem okno a vyklonil se do noci , na kostelní věži zrovna odbíjely hodiny . Tak tyhle zvony budu slyšet i za čtrnáct dní ! I za rok ! Nikdy jsem si neuvědomoval , jaké to je štěstí . Rozesmál jsem se zalykavě . Ach přátelé , to byla noc , to byla nádherná noc ! Ráno jsem na stolku objevil svůj seznam . Četl jsem očíslované řádky a znovu a znovu . Nikoli proto , že by to bylo správné , nýbrž jen proto , že to má naučené - zvykl na to v dětství . Kdoví , možná se většina otroků , když se jim podaří osvobodit se , začne chovat podobně jako otrokáři . Považujeme své děti za něco samozřejmého a otázka , zda by chtěly být našimi dětmi , je pro nás nezvyklá a zdá se nepatřičná . Ale možná , kdyby si mohly vybrat , nezvolily by si zrovna nás . Proč ? Tahle otázka je mostem vedoucím od nepochopení k pochopení . Správně položené otázky bývají takovým mostem . " Neee , " zakvílel . Najednou se zatočil dokolečka a chytl se za hlavu . Pohled člověka , jemuž řekli , že bude nad ránem večer popravený . " Tak co ? Co je ? " povídám . " Tímhle já topil celou zimu , " vydechl . " Tímhletím ? " Vylezlo z něj , že je školník a že objevil na půdě školy celou hromadu takovýchhle obrazů . Dříve se učební pomůcky nevyhazovaly , prostě se obrazové tabule odnášely na půdu a pak se na ně zapomnělo , mohl bych vám povídat , jaké poklady se často objeví na starých školních půdách . " Tak , " říká a já v tom slyším okopírovaný svůj přízvuk . A už začal natahovat . Tak jsem zhasil cigaretu a dělal , že už nebudu kouřit , a šel jsem do svého pokoje , škrtl , zapálil jsem si a nadechl . Ty první tři doušky kouře jsou nejlahodnější . . . Dveře se pootevřely . " Dědečku , já budu plakat . " Tak si plač , plač , vyděrači , chtělo se mi vykřiknout . Místo toho jsem ho pohladil po ustarané hlavičce . Má tě rád . Nechce , abys byl nemocný , abys vešel do toho černého ticha . . . A tak za mnou chodil celý měsíc . Hlídal mě . Vydíral . A plakal . Jsem ateista , a tak jsem nevěděl , komu děkovat . Jenže někomu jsem určitě děkoval , vroucně děkoval . Děkoval jsem za to , že mi ujel vlak . Chtěl jste ode mě nějakou historku , která mi změnila život , chtěl jste slyšet o nějakém velkém poznání , které způsobí , že člověk není už takový jako předtím . Tohle byla jen chvíle . A je to moje chvíle chvil . Vidíte , někdo uvěří v Boha , protože mu ujede vlak . Občas se mi vracívá ten pocit , že klečím vedle kolejí a děkuji , děkuji na tom samém místě , kde jsem před hodinou zuřil . . . A zase si říkám : Proč právě já ? Je totiž smutně známé , že neshody mezi rodiči a dětmi rostou zároveň s dětmi , a to , co se dalo zvládnout u malých , se u dospívajících už nezvládá . " Dal jsem tuhle otázku k zamyšlení rodičům v svých mnoha kursech , " vyprávěl doktor K . V . , " a některé to velice zaujalo . Pár si jich dokonce tuhle otázku zodpovědělo písemně a byly to zajímavé zpovědi . " Člověk si při takovém zpytování svědomí uvědomí , jak často uskutečňuje ve své výchově právě to , co mu vadilo , když byl malý , a co mu přesto přešlo do krve . A to přenáší na své vlastní děti . Doma u svého Hospodina ? Ani nevím , kde ho pochovali , byla bych mu donesla kytičku , i když oni prý kytičky na hroby nedávají , leda kamínky . . . tak nějak mi byl blízký , já v tom jeho strašném strachu cítila i svůj strach . Víte , ztratit naději je asi to nejstrašnější , co se může stát . Vydržet - ano , vydržet , to je to , o co jde . Jenže ono neztratit naději bývá někdy tak těžké . . . Stačil jeden jediný den - jediný den vydržet - to peklo - peklo čekání . A zachránil by se . Nemohl jsem si pomoci , musel jsem ho jít hledat . Sunul jsem se ke dveřím . " Kampak , chlapče , kampak ? " U dveří do sklepení seděl veliký stařec a držel v náručí staré kuchyňské hodiny - lidé při poplachu kolikrát v bytě popadli bez rozmýšlení nějakou věc a běželi s ní dolů . Vysvětlil jsem mu , kam mířím , on mě ale uchopil kostnatou rukou a zakázal mi vyjít . Jenže já se mu vysmekl a utekl ven , vylétl jsem po schodech před dům , byl tam dým , plameny a já běžel a volal Ajaxe . Jako v horečce jsem pádil ulicemi a volal ho , volal ! Secesní krabičku s rozstřílenými dopisy mi po chvilce váhání přidala , stejně by ji prý nikdo z příbuzných nechtěl schovávat . Dopisy tedy putovaly ze starodávné kuchyně na ruské bojiště , kde láska lásce zachránila život , rozstřílené byly opatrovány a neseny přes ukrajinské pláně dál , s legiemi jely po sibiřské magistrále do Japonska , pluly po vlnách Tichého oceánu a dostaly se po své dlouhé pouti zase do Evropy . Zpět do Čech , do kuchyně provoněné kořením , ve které byly napsány . . . a teď jsou u mne . Dopisy , které zachránily život . Nemusí jít vždycky o náboj z pušky . Od té doby si čas od času zkouším před spaním napsat sloh " Naše maminka " , " Náš tatínek " , píšu si ho v duchu , jako bych byla svou dcerou . Pomáhá to . Zrcadlení " Vona je kráva . . . " Mladá matka si vypráví s kamarádkou , zatímco děti poskakují na dětském hřišti . Ženy se zabraly do hovoru jako děti do poskakování . A pak kouknou na hodinky a volají , že je třeba jít domů . " Nepůjdu , " trucuje holčička , " nepůjdu , krávo . . . " Matka ztuhne . Tohle říká jí ! A před kamarádkou ! Popadne holčičku a začne ji třepat přes zadeček , holčička ječí a pláče . Obvyklá scéna na pískovišti : zločin a trest . Mont Saint Michel . Je to kouzelná hora , tyčí se nad hladinou moře a na vrcholu je kostel . Jsou místa , která vás přímo vybízejí , abyste zvolnili a zamysleli se nad sebou , nad tím kratičkým časem , který ještě máme tady před sebou na světě . Ta hora mě pokaždé uchvátila . Je spojená s pevninou . Za odlivu se k ní dá dojít suchou nohou , a jakmile přijde příliv , obklopí ji moře a z hory se stává ostrov . Ze Saint Michel je nádherný výhled . Proč to říkám : Projela mnou úzkost , jako by každou vteřinu mělo nastat zemětřesení , které mě smete . Věděl jsem , že na moje místo najde okamžitě deset náhradníků . A věděl jsem , že to , co jsem udělal , je neomluvitelné . " Já . . . " zakoktal jsem . A vstal jsem , bylo mi jasné , že po takovémhle provinění mi nezbývá nic jiného , než vzít si z věšáku klobouk a odejít . Přiřadit se do té předlouhé řady hledajících práci . " Pane T . , " zaznělo mi za zády . Ohlédl jsem se . " Chtěl jsem se vás jen zeptat , jestli nevíte , kolik je hodin , moje se mi zastavily . " Šéf vytáhl z kapsy starodávné hodinky a prohlížel je . " Když uvažuji o situacích , které mě v mládí nejvíc ovlivnily , " vyprávěl K . M . , " vzpomenu si na svého mistra , pana Kondrejce , totiž na jeden krásný okamžik , kdy jsme seděli na střeše kostela v jednom malém městečku a opravovali kryt věžičky , posazené na větší věž . Otevíral se nám výhled daleko do kraje , takový nádherný " český " výhled , kdy vám náhle zazní v uších slova o zemi , která je " ráj na pohled " . Občas kolem nás přeletěli ptáci a člověk si připadal povznesený nad zmatky a potíže vlastního , tak pomíjivého života . Za chvíli vběhli do pokoje lékaři , sestry , zřízenci a já odešla z nemocnice , hořící nemocnice , se synem v náručí . A odešla jsem i s velikou nadějí , a nesu si ji v sobě už stále . Od té doby jsem vyslechla různé názory na to , co se stalo , někdo tvrdil , že mé dítě zastřel křídlem strážný anděl , jiní zase , že tlakové vlny jsou nevyzpytatelné a že to byla prostě jen a jen šťastná náhoda . Nevím . Vím jen , že jedno dítě tehdy nemělo být roztrháno střepy , nemělo zemřít . A že to bylo moje dítě . A vzápětí mi podal depeši , jež právě přišla na nádraží a v níž se psalo , že vlak , co mi ujel , se srazil . . . Obyčejné neštěstí , o jakém často čítáme . Tak často , že ty zprávy přeskakujeme . Strojvedoucí byl nepozorný , selhání lidského faktoru a tak dále . Zíral jsem na depeši , zíral . " Tam bude kolik mrtvých . . . " Zaměstnanec vyslovil číslo . " A to nepočítám raněné , " dodal . " Sjíždějí se tam právě sanitky z okolí - i vrtulníky . . . " A já - poklekl . Byl jsem trochu opilý , to ano , ale byl bych asi padl na kolena i dokonale střízlivý . Klekl jsem a zíral na tom opuštěném peróně do šedé oblohy . Zkouším hledat jiná slova v naší rodině , v zaměstnání a kamkoliv přijdu . Je to snadné . Člověk si prostě vybere slova , která neublíží , nerozčílí . Není těžké je najít , každá nepříjemná věta má svého dvojníka . A jak záleží na kadenci ! Psychologové prý zjistili , že záleží jenom z šesti procent na tom , co říkáme . Z devadesáti čtyř procent záleží na tom , jak to říkáme , na přízvuku , na pohledu , jaký při tom máme . Pokud tahle jiná slova doprovázím ještě JINÝM přízvukem , je prostě výsledek zaručený . Člověk není na jiná slova zvyklý , zvlášť v rodinách , kde nebylo obvyklé je používat . Dívám se a žasnu , byl to báječný kousek , empírová litografie , a na ní Jeruzalém a velbloudi a krásná oblaka . . " Deset tisíc , " povídám . " Cože ? " " Deset . " " Tisíc ? " " Deset tisíc . " Dívá se na mě , jako by čekal na pointu vtipu , čekal , že se každou chvíli dám do smíchu . " Vy že mi dáte deset tisíc ? " " Dám . " " Za tohle ? " Chápal jsem , že si myslel , že to je něco bezcenného , a je z toho teď pořádně sejmutý . Tak snad se teď chlap zaraduje ? Podle toho , jak vypadal , bylo pro něj deset tisíc hodně peněz a bylo divné , proč tak zoufale třeští oči . " Je vám to málo ? " Nestonaly , neodmlouvaly , neměly zájmy , s nimiž by nesouhlasil , prostě , pokud by člověk měl na téhle nebohé planetě někomu závidět , asi by byl první v nabídce na závist tento můj přítel . V době , kdy se rodiny rozpadají a podniky krachují , jeho rodina vzkvétala a jeho podnik byl , jak se zdálo , teprve na začátku skvělé mezinárodní kariéry . Ale za všechno se platí . Jednou se můj přítel šťastlivec vracel z obvyklé třináctihodinové pracovní doby ve svém podniku a náhle se jeho vůz zastavil na křižovatce , ačkoli byla zelená , a už se nehnul . Měl uštvané oči jako vyplašené zvířátko . Byl takovou myškou , která unikla kočce z drápů , na chvilku unikla a teď čeká , co bude . Sem tam . Sem tam . Celé týdny takhle postával a chodil a každý den čekal jako na smilování na listonošku , jestli mu podá obálku s poukázkou na život . " Izáčku , nebojte se . " Utěšovala jsem ho a usmívala se na něj , tehdy jsem ještě nevěděla , co se mu může stát , vůbec jsme netušili , jaký osud ho může čekat . Kdyby to vízum nepřišlo . On to věděl . Mžikl na mne kratičce , s takovou bezmocnou vděčností . Dopisem , který je při našem narození poslán někomu na tento svět , dopisem , který byl poslán z lásky a s láskou . Odmítáme dopisy . Odesíláme je do tmy , nerozpečetěné . . . Posíláme je zpátky , jako by adresát byl neznámý , jako bychom si ani neuvědomovali , že tím adresátem dopisu z ráje jsme my . Ale ODTAMTUD se nepíší zbytečné dopisy . Každý dopis má svůj přesný smysl . Ta dívka , která s námi seděla u stolu , měla tak hluboké oči . Jediné , co na člověku může být krásné , je to neviditelné . . . Milujeme viditelné a nazýváme to krásou . Milujeme obálky . A nepřijímáme dopisy , posílané nám . Dopisy odtamtud . Neměl jsem po ránu dojem , že jdu do práce , nýbrž za zálibou a těšil jsem se na ni každý den , hned jak jsem se probudil . Věděl jsem , že se propouští , jenže náš závůdek byl tak specializovaný a fungoval na vytříbených zakázkách , že jsem si o své místo strach nedělal . A pak . . . Dobře jsem věděl , že dělám práci výborně a že mě šéf potřebuje . Jenomže manželka čekala druhé dítě a bývalo jí nevolno , naše první dítě noci proplakávalo , chodil jsem do práce nevyspalý , často pořádně nevyspalý . A jednou se mi stalo , že jsem v práci usnul . Jenže babička řekla ne , a když babička řekla ne , tak nebylo o čem hovořit . Stárek s mládkem a práškem museli lípu vykopat a babička ji nechala dopravit do veliké jámy na nové místo , které jí vybrala . Dědeček , mlynář , se s babičkou nepřel , řekl si asi , že to je marné , ať se sama přesvědčí , že lípa zahyne , jinak by mu to mohla vyčítat celý zbytek života . Babička chodila lípu zalévat . Maličká babička vlekla těžké konve k velikému stromu , vlekla je každý den , tuhle práci nikomu nesvěřila . Dědeček nad ní kroutil hlavou . Bratr se jí smál . Lidé z vesnice se babičce posmívali . " Beru si ho jednou za pár let . A dneska jsem si ho vzala , když je ta slavná příležitost . " Díval jsem se na líbezné linie náramku , na vinoucí se řádky drahokamů . " Chtěl byste vědět , jak se ke mně dostal ? " Přisvědčil jsem . Popravdě řečeno , čekal jsem romantický příběh o zamilovaném boháči , který tuhle cennost věnoval kráse mladičké pratety a pak - když jí předtím slíbil sňatek , se odebral do dálky nebo na onen svět . " Bylo mi tehdy sedmnáct , " řekla stará dáma a já už si byl jistý , co bude následovat . Ale byl to jiný příběh . Vysvětlilo se , že ztroskotal na malém ostrůvku a přežíval na něm , pil dešťovou vodu , jedl všechno , co se jíst dalo . Musel čekat , až vlny k ostrůvku přihnaly trosky z jiného plavidla , těmi svou loďku vyspravil a pak vyplul nazpět . Bloudil , ale nakonec spatřil záři na útesu , záři z ohně , který každou noc zapalovala jeho žena , ta , již v osadě kvůli jejímu chování považovali za pomatenou . Přežil díky světlu , jež rozsvítila ta , která ho milovala , i když jí to kdekdo rozmlouval a někteří se jí dokonce kvůli tomu i posmívali . Proč křičet , proč nadávat , proč vyčítat - i když by něco takového kolikrát bylo plně na místě . Stačí položit člověku vlídně ruku na rameno . A zeptat se třeba , kolik je hodin . Jen tak - ať už bude hodin kolik chce - bude váš čas laskavý a plný vykonaného radostného díla , plný smyslu i obětavosti . Saint Michel " Když jsem byl před pár lety ve Francii , " vyprávěl novinář M . R . , " četl jsem v časopise zprávu , která mnou otřásla . Tehdy jsem žil ve Francii několik měsíců a projel jsem si ji odshora dolů , poznal jsem mnoho krásných , zajímavých končin . Ale nejvíc jsem miloval jediné místo : A pak jsem ho uviděl , choulil se u ohořelé zdi a díval se snad vyděšeněji než já . Co to ti lidé , ti moudří obři , dělají ? ptaly se jeho oči , ptaly se hořce . Objal jsem ho a tiskl k sobě . A v tu chvíli jsem zaslechl ohlušivou ránu . Bylo to dost blízko . Bomba dopadla na dům , v němž jsem se prve skrýval , na dům , ze kterého jsem vyběhl hledat Ajaxe . Dům se zřítil a rozdrtil i sklepení . Vidíte tenhle obojek , co visí tady na věšáku ? Je to obojek po Ajaxovi , a druhým dědictvím , co po něm mám , je můj vlastní život . Sál byl výjimečně prázdný , jen tahle dáma v něm seděla a upíjela maličkými doušky svou vídeň . " Vypravěčka se odmlčela , v duchu ohledávala dávnou vzpomínku . " Víte , já jsem nikdy neměla babičku . A v tu chvíli jsem cítila k té staré dámě něco rodinného - jako bych byla její vnučka , a moc mi vadilo , že je na světě někdo tak hrozně smutný jako ona . Chtěla jsem jí říct něco hezkého , jenže jsem vůbec nevěděla co , a tak jsem se na ni aspoň usmívala . Pak jsem viděla , jak jí po napudrovaných tvářích stékají slzy a kazí pracné líčení . Seděla dlouho , i když už dopila . Ta chvíle , kdy ke mně hovořil v mládí , se do mě zaryla . Už vím , že nejsou marné a zbytečné práce , kdepak , nejsou , nebyly a nebudou , jsou jen marní a zbyteční lidé . A pak jsou ti , kteří se mohou spokojeně usmát , když se ohlédnou za svým životem . Ti , kteří sedí na vížce a dělají to , co vědí , že dělat musí . Každý přece víme , co dělat musíme , že ? Řekl bych , že devět desetin našich potíží je z toho , že i když to víme , neděláme to . Jejich vidění světa je proto tak - naivní ? Geniální ? Po všech zkušenostech , které mám , váhám . Víte , jak jsem se odnaučil kouřit ? Odnaučil mě to vnuk . Osmiletý vnuk dokázal to , co jsem já neuměl a co se mnou nedokázali ani nejlepší psychologové . Kouřil jsem léta a kouřil jsem od rána do noci a věděl jsem , že nemám , a stejně jsem pálil jednu od druhé . A pak se stalo , že náš syn se ženou odjížděli na měsíc z republiky , a tak jsme se nabídli , že si chlapce vezmeme k sobě . Jestliže podchytím každodenní prostoje , získám neuvěřitelnou zásobu času navíc a sám si ho daruji . Spolužák vůbec neměl víc času v životě než já a ani se nemusel nějak zvlášť dřít a odpírat si radosti studentského života . On jenom využil odpadní čas . ODPADNÍ ČAS . Počínal si jako ekologové , kteří berou bezcenné suroviny a zužitkují je k výrobě něčeho velmi potřebného . To , co by se jinak vyhodilo , se promění a slouží člověku . Ekologie času . EKOLOGIE ČASU . Ano , to je ten úžasný termín , svítalo mi . Bylo tak zkroucené , že jsem nejprve myslela , že dělá nějaký jogínský cvik , teprve pak jsem pochopila , že to není v pořádku . Mrzáček ? To jsem si myslela zpočátku . . . Když jsem od ní odcházela , připadalo mi , že ona je jediná zdravá mezi statisíci zmrzačených , kteří žijí kolem . Její tvář byla překrásná . Jednak měla hezké rysy , ovšem to , co jí dodávalo krásu , byl pohled . Podobný pohled mívají krátkozrací lidé , jenže tahle dívka nebyla krátkozraká , naopak , ti , co vidí moc , a ti , co vidí málo , mají něco společného . Oči anděla . Tak bych to řekla . Ale já v sobě ucítila takový vztek , takovou zlobu a nelad , až jsem se podivila , jak mě může něco tak hloupého jako spílání jednoho ochmelky takhle vykolejit . O nic nejde , o nic . Jenže čím víc jsem si to říkala , tím mi bylo jasnější , že se své špatné nálady nezbavím . Přispívalo k tomu i to , že v tramvaji jelo několik mých známých a já si připadala velmi ponížená . Mohla jsem si stokrát říkat , že o tom , kdo nás může ponížit , si rozhodujeme sami , té mizerné nálady se ne a ne zbavit . Ve škole jsem hned první hodinu zkoušela . Mlčely jsme a já si představovala , jak by dopadly mé situace , kdybych se vydala jinou cestou , než se mi zachtělo . Než jsme dostříhaly růže , věděla jsem , co je správné . A co je jen lákavé - a nebezpečné . Co už teď , na začátku , předznamenává tragedii . Často vzpomínám na onu chvíli mezi hroby a vonnými růžemi . Jako by hroby a růže symbolizovaly dvě možnosti , mezi nimiž je tak často nutné volit . Vzpomínám na tu účinnou radu , kterou mi sestra dala . Je dobré podívat se i na rub každého problému . Neposuzovat jej jen podle toho , o čem se domníváme , že přesně to je líc . Přály by si nás naše děti takové , jací jsme , nebo by raději uvítaly , abychom se v něčem změnili ? A v čem ? Pořád chceme měnit své děti - a často oprávněně - jenomže napadlo nás , že my sami se třeba vzdalujeme vzoru , o jakém děti sní ? Představě toho , na koho je spoleh ? Vždycky ? Představě toho , kdo pomůže pokaždé , když je třeba ? Já sám bych chtěl být dítětem svých rodičů . Uvědomuji si to po letech a beru to jako závazek , abych i já měl děti , které by byly rády , že já jsem jejich otcem . Člověk by chtěl vrátit čas . Vznikla o tom spousta povídek , romány i hry - cestování strojem času je dávná lidská touha . Onehdy se mluvilo o takovém cestování . A přítelkyně K . řekla , že ona by si přála cestovat strojem času kvůli své blůze . " Kvůli blůze ? " " Přesně tak . A řeknu ti , proč . Bylo mi šestnáct , když jsem dostala překrásnou látku na blůzu . Zašla jsem k babičce , která mi šila modely do tanečních , a poprosila ji , aby mi tu blůzu přes neděli ušila . Chtěla jsem v ní jít na oslavu narozenin jedné kamarádky . Lípa svěsila listy , trochu prožloutla , všem bylo jasné , že je s ní konec , jen babička nosila další a další konve . Dědeček věděl , že babička je ta nejumanutější ženička široko daleko , a tak ji jen mlčky s dýmkou v ústech pozoroval , jak znovu a znovu putuje k lípě . Moje maminka vzpomínala , že byla tehdy malé děvčátko a babičce , tedy své matce , se nesmála , naopak brala si také vodu do konývky a chodila s babičkou zalévat . " Jen je nech , ať se smějí , " říkávala babička a holčička s ní cupala k lípě . Dny míjely a lípa byla mrtvá . Jsem zvědavá ženská , teda pořádně zvědavá a tak jsem šla zazvonit na sousedku pozeptat se , jak se vypravil Izáček na svou velkou cestu . Sousedka plakala , nemohla mluvit . Otevřela dveře do jeho pokoje , pokoj byl prázdný , Izáčka už odnesli , nevydržel to , udělal všemu konec dobrovolně . Ten den nás ženských plakalo v domě kolik . Už jsme si na něj zvykli , na to velké bezbranné dítě , vyplašené zvířátko . A teď tu nebyl , naše schody byly prázdné . Druhý den jsem na chodbě potkala listonošku , celá zářila , mávala obálkou a volala , že se Izáček zaraduje . Vízum došlo . Jenže Izáček byl už - Kde ? Tlaková vlna vyrazila okna a všude byly střepy . Ostré a veliké střepy , které se zasekly do kdečeho , i maličké střípky , pokrývaly podlahy , lůžka . . . Na pokoji tehdy nikdo kromě mého syna nebyl . A já jsem zavřela oči a nemohla jsem v sobě najít sílu je otevřít . Uvědomovala jsem si , že po vší té radosti , kterou jsem ucítila po dobrém porodu , teď uvidím svého syna rozřezaného bezpočtem střepů . Maličké tělíčko , ze kterého prýští krev , tělíčko , které za nic nemohlo , a které přesto bylo umučeno spoustou vystřelených střepů . Hrůza mi nedovolila ani plakat . Musíš , musíš otevřít oči , říkala jsem si , jenže nešlo to . . . " Jestli chceš do držky ? " " Ano . Takové věci se přece babičce neříkají . " Chvíli rozpačitě sedí ve vaničce , mlčky šplouchá kolem sebe nožičkama i ručičkama . Pak opět pozvedne velké něžné oči . " A babičko , co je to dodržka ? " " Cože je co ? " " Dodržka . Mě se jeden chlapeček ptal , jestli chci dodržky . " Tenhle rozhovor si často připomínám , když jsem ve styku s malými dětmi . I s dospělými . Kolikrát míváme sklon se rozčilit pro to , co zaslechneme , pro pár slov , pro něco , co se nás dotkne překvapivě a bolestně , co cítíme jako nepřístojnost , nehoráznost . Nebývají to často spíš dodržky ? Nic jiného nám nezbývá a nic jiného vlastně ani nemá cenu . Tiskař " Tehdy jsem nastoupil do jedné malé , ale znamenité tiskárny , " vyprávěl starý tiskař M . T . , " taková prestižní tiskárnička to byla , nedělala moc zakázek , jenže co dělala , to bylo , jako by to políbili andělé , jak se dal slyšet jeden náš zákazník : líbezné umělecké tisky , reprodukce stoprocentně odpovídající originálu , litografie a podobné lahůdky , které mě , zvyklého na velkou novinovou tiskárnu , okouzlovaly . Náš šéf byl člověk , který mne poznamenal pro celá příští léta . Víte , jsou lidé , kteří jsou celí prostoupeni nějakou vlídnou filosofií . " Spočítal jsem si , že jedu na fakultu pětkrát týdně . Zpátky taky . To je deset cest za týden . Nějakých čtyřicet za měsíc . A to znamená čtyři sta hodin do roka . Během každé cesty jsem se naučil několik slovíček . Lidé v tramvajích a metru jen tak koukají a já si opakoval pár slovíček . Ráno při holení jsem měl na zrcadle přilepený lísteček s několika slovíčky . Při čištění zubů jsem se taky díval na takový papírek . . . " Aha . Prostoje ! Můj život se skládá z celé spousty prostojů , chvil , co mi jsou na nic a co by se daly báječně využít . " Tatínku , udělej den . " Myslel jsem , že jsem neporozuměl . Sehnul jsem se k němu . " Tatínku , rozsviť , " řekl a ukázal ručičkou ke hvězdám . A já jsem pochopil . A ucítil jsem za té procházky větrnou nocí něco , co jsem nikdy předtím nepocítil . . . ON SI MYSLÍ , ŽE MOHU ROZSVÍTIT SLUNCE ! Podíval jsem se na chlapce , který statečně capkal unavenými nožičkami po mém boku a vůbec nežertoval , byl si jistý , že VELKÝ TATÍNEK dokáže - tak , jako když zmáčkne vypínač - udělat den . Sklonil jsem se a vzal ho do náruče a tak jsme šli strašidelnou nocí plnou neznámých zvuků a příšer a přízraků . Pohlédl jsem na své hodinky : " Deset hodin . Přesně . . . " Dodnes si pamatuji , že bylo na vteřinu přesně deset hodin . " Děkuji . " Šéf se na mne usmál a procházel dál místností . Těch deset hodin , které právě odtikaly , bylo časem , který mi ukázal , co to je pochopení člověka pro člověka , velkorysost a moudrost . Co všechno mi mohl říct , vyčíst . A ke všemu by měl plné právo . A on se jen zlehka dotkl mého ramene . Zeptal se . Usmál se . Ten den jsem zůstal v práci až do noci a hrál si se svým úkolem , a když jsem se za tmy vracel domů , byl jsem šťastný . Tohle by si člověk nikdy neměl říkat . Měl by si jen říkat : Ještě se mi nepodařilo najít si na to a to čas , budu přemýšlet - a já ho objevím . Od Boha jsme dostali tolik fantastických příležitostí . A když už nám je dal , také nám dal sílu , abychom se jich zmocnili . Dal nám i k tomu potřebný čas . Jde jen o to ten čas nezabít . Naplnit ty prázdné chvíle kouzelným obsahem . . . " Profesor J . T . ukončil své vyprávění a pohlédl na hodinky . Vstal a rozloučil se s námi . Už mu jel vlak . Náš vlak odjížděl za dvacet minut . A pak prý je nesmyslné snažit se zachránit to , o čem se tvrdí , že se to zachránit nedá . Každý si to myslel : venkované , kteří přeci měli své zkušenosti se stromy , myslel si to zkušený zahradník z Prahy , a své ženě nevěřil ani dědeček . Všechno vypadalo tak marně , ale babička s malou holčičkou se nevzdávaly . Jen je nech , ať se smějí , opakovala tehdy babička a maminka mi tuhle větu často připomněla . Příběh s lípou Toničkou se stal jedním z těch , které se v rodinách často vyprávějí , a babiččino úsloví se mnou šlo životem . Zajímavé , že ti , kteří umějí vychutnávat i drobné životní radosti , žijí často o hodně déle než ti , co to nedokáží . " Podívej . " Vzal z poličky na stole knihu a podal mi ji . " Jsem už u třetí lekce , " řekl mi dědeček . Byla to učebnice angličtiny . Čekal bych , že se dědeček bude učit nanejvýš Otčenáš v různých řečech , kdyby snad náhodou nebešťané používali jen jeden jazyk . . . A on se zatím , filuta , podle výpisků na kraji učebnice , ještě stará o to , jak by si v Anglii nakupoval na nádraží v kase lístky . Jednou na jaře jsme se s přáteli , kteří ji navštěvovali , domluvili a nabídli jí , že ji vyneseme z bytu , odvezeme někam za město . Odmítla . Prý by při tom měla takové bolesti , že by z toho přemístění nic neměla a nám by jen zkazila jarní den . Zkazila ? Neuvědomovala si snad , co pro nás , kteří k ní docházíme , znamená . . . Sama vím o hodně lidech , kterým změnila životy , které vytáhla z beznaděje , které doslova zachránila . A to nemluvím o mnoha jiných , jež jsem neznala . V jedenatřiceti letech zemřela . A ta zbývající byla způsobena něčím , co bylo mimo mě a co jsem nemohla ovlivnit , s čím jsem se jen musela vyrovnat . A na tuhle zbývající třetinu platila jiná slova oné dívky . " Víš , ona i bolest má smysl . " Kdyby mi to řekl nějaký zdravý filosof , tak mu nebudu věřit . Ale od téhle dívky to znělo jinak . " Proto jsi tak slabá , abys slyšela to , co ti silní neslyší , " řekla mi jednou , když jsem si stěžovala , jak se mě všechno dotkne a jak ostatní spokojeně žijí jako pod pevným krunýřem . A už jsem se připravovala , že mu to vrátím , jenže pak mě napadlo , že schválně řeknu JINÁ SLOVA . Jiná než ta , co chci vyslovit . A udělala jsem to . Viděla jsem na něm , když udiveně zvedl hlavu , že tohle nečekal , tohle teda rozhodně ne , byl připravený na jinou odpověď a už měl odpověď pro mě taky připravenou . Teď musel odpovědět jinak . Na jiná slova se odpovídá jinými slovy . Zkusila jsem to ten den ještě párkrát . Když jsem chtěla něco říct zostra tchyni , neřekla jsem jí to způsobem , jakým jsem to dělávala vždycky , řekla jsem to samé - ale jinými slovy . Seděla jsem zrovna s přítelkyněmi a s příbuznými u svátečního stolu , slavila jsem osmdesáté narozeniny . Bylo vidět , jak všichni mají co dělat , aby se nedali do smíchu . " Babičko . . . " Vnuk se na mne díval s úpěnlivou touhou . Čtyřletí vnuci milují dobrodružné příběhy , vnímají je ne jako příběhy , ale jako skutečný život . A umím si představit , jak by napjatě poslouchal , kdybych mu vyprávěla , jak jsem se chopila oštěpu a zahalena do vlčí kůže jsem se plížila plání až k zimovišti mamutů a tam lovila jednoho po druhém . " Babička přece nelovila mamuty ! " To dcera vnoučka okřikla . Ale ne , když mu nasekám , bude brečet a rušit mě ještě víc , a potom : já se musím dovědět , proč MÉ VLASTNÍ DÍTĚ mě chce vidět mrtvou . . . " A já bych chtěl taky umřít . " " ? ? ? ? ? ? " Ne , tohle je sen , probudím se , probudím se . " Ty že bys chtěl umřít ? " Pokýval zvolna hlavičkou . Tak tohle byla má děsivá představa , moje můra , jednou přijdu domů a on . . . nebo mi zazvoní v práci telefon a řeknou mi , že . . . Kolegyni se to stalo , měla takový vzkaz . Sebral jej tehdy z poničeného vagonu , v němž si Ajax udělal doupě , a odvedl ho domů , krmil ho z toho mála , co jsme měli sami , a dal ho do pořádku . Smál se mi , že jsem jako mladý psík , s Ajaxem dvojče . Opravdu , tehdy asi nešlo najít mě a nenajít zároveň Ajaxe , provázel mě , kamkoli jsem se hnul . Sedával před školou a čekal , až vyjdu ze vrat . Ať mu říkáme jakkoli , věřme , že o nás ví v každém okamžiku . O tom kotěti v zapomenuté srbské samotě , o vás , vážený univerzitní profesore , o mně , světoběžníkovi . Že ví o každé pěšince i cestě , kterou procházíme pod těmito hvězdami . A doufejme , že když nás osud uzavře do krabice a hodí do dravé řeky , že nás proud donese pod rameno bagru . Já alespoň , i když se nehlásím k žádnému náboženství , mám velikou důvěru v onoho Pána koček i lidí . A v té důvěře jsem se ještě nikdy nezklamal . " Nechtěné dítě Ne v té naivní poetické rovině , jenže uvažujeme stejně bez znalostí a vědomí souvislostí . Naše omyly nejsou tak zjevné jako omyl mého vnuka , nejsou však o nic méně směšné , ba často jsou přímo scestné . Naše omyly bývají - nebezpečné . Jsme děti . Děti bez znalosti souvislostí - a možná proto se tak smějeme skutečným dětem . Člověk se tak dlouho posmívá , dokud nezjistí , že směšný je on sám . " Babičko ? " Úpěnlivé oči , vnoučkovy veliké něžné oči visely na mě pohledem , nepřestávaly mě uznale pozorovat . Co jsem měla dělat . Opustila jsem na chvíli svou společnost . Vyšla jsem si s vnoučkem do zahrady . Kolik lidí vídám každý den v metru tupě a jaksi bezmocně zírat před sebe , až je dopravní prostředek doveze , kde se teprve něco začne dělat , kolik jich vídám v autobusech , na zastávkách , v tramvajích . . . Anebo to holení . Čištění zubů . Kdybych se při každém holení naučil dvě tři slovíčka a při čištění zubů také - kolik by to bylo slovíček do roka ? Číslo , k němuž jsem došel , mě ohromilo . Během těch pěti let , co jsem studoval , jsem opravdu mohl umět například deset jazyků nebo kolik , jako můj spolužák . A vůbec bych se nemusel ničeho vzdávat . Vůbec bych nebyl knihožrout a šprt . Opravdu , hned začal plakat , jak viděl , že zvedám zapalovač . Zkoušel jsem utíkat z domu nebo si zapalovat , když usnul , jenže bylo mi to čím dál trapnější . Přece ho nebudu obelhávat . Toho , kdo mě má rád . A kdybych . . . do toho velkého černého ticha . . . Jistě by se trápil . Mučilo by ho i to , že neuspěl . Moc lidí by pro mě neplakalo , jenže on ano , byl jsem si jistý , že on určitě . Přestal jsem kouřit . Po tom vypjatém měsíci mi kouření vlastně ani nechutnalo . A já si říkám , nebyl jeho argument báječný ? Někdo je zkřísnutý jen a jen proto , aby uměl vykřesat světlo . Chodilo za ní tolik lidí , různého věku a vzdělání , někdy se nás u ní sešlo víc a zpívali jsme si , povídali při svíčkách , rozmlouvali o tom , co nás bolí . Stačí , abych zavřela oči a vidím její tvář . Tvář ozářenou světlem . Ne od svíčky , z její tváře samé vycházelo to světlo , které nás , silné a plné života , táhlo zas a zas k tomuhle ranečku bolesti . Když jsem se vdávala , přivedla jsem k ní manžela , a když se mi narodilo dítě , nazvala jsem ho po ní a přinesla jí ho ukázat . Uvažovala jsem , co bych o sobě napsala , kdybych byla svým dítětem , a co asi ono napsalo , představa , že se ta zpráva o mně napsaná mým vlastním dítětem bude veřejně číst , mě strašila hned , jak jsem se probudila . Myslíme , jací jsme - Myslíme , ale jací jsme v očích svých dětí ? Ani jsem o tom slohu manželovi neřekla , chtěla jsem , aby to , co o mně dítě napíše , bylo pro něj tajemství . Proč nemohli psát sloh " Náš tatínek . " Co by holčička napsala ? Ta představa mě zneklidňovala . Rodiče nejsou dvě bytosti , jsou jediná společná bytost . Když se začnou oddělovat , působí to dítěti muka . " Ahoj . " Všichni v tom kraji byli od dětství dobří plavci . A přesto se poměrně často stávalo , že lodě vypluly a nedopluly . Tak se jednou ztratila i loď , na níž vyjel na moře . . . počkejte . . . ano , manžel prababiččiny sestry , tak to přítel říkal . Zkrátka , rybář zrána vyplul a nevrátil se . Po dvou týdnech věřili už všichni , že je mrtvý , jen ne mladičká vdova , která nemohla pochopit , že by její novomanžel NEBYL . Ano , je velmi těžké přijmout a pochopit , že ten , kdo po léta žil po našem boku , náhle NENÍ . Přicházela každý den k moři , když se ostatní rybáři navraceli , a vyhlížela manželovu loďku . Proto , že nepochopily podstatu . Děti se nám většinou vůbec nesmějí . Jen nás obdivují , obdivují zvláštním způsobem . A my ten obdiv nechápeme , považujeme jej za posměch , považujeme jej za něco , co si zaslouží trest . Porozumět znamená spřátelit se . Ze strachu , abychom nebyli směšní , se chováme tak , že si nás naši bližní přestávají vážit . A stáváme tím se skutečně směšnými . Dodržka Chlapeček sedí ve vaničce , šplouchá vodu a najednou se podívá na babičku velkýma něžnýma očima : " Babičko , chceš do držky ? " Zatrnulo vám , co ? Ale dítě se takto opravdu ptá . Ten drzý chlapeček je můj syn . Babička strne . " Cos to říkal ? " " Kdo ? " " Ty . " Ona , která bývala vzorem jemnosti , používala hrubých slov , o kterých její muž ani netušil , že by je mohla znát , utíkala s mladší dcerkou ke svým rodičům , dokonce několikrát před synem napadla manžela pěstmi . Přítel byl gentleman a snažil se všechno - i když z posledních sil - obracet v žert - jen aby chlapec neztrácel iluzi o milujících se rodičích - o rodičích přes to všechno se milujících . Jednou , jako už mnohokrát předtím , začala manželka na přítele křičet , ječela , jako ječívají ženy v televizních seriálech , že ho nenávidí . Přítel byl na to zvyklý . Usnul jsem nad velmi důležitým úkolem , který bych mohl snadno zkazit a který měl být zvlášť rychle odevzdán objednavateli . Věděl jsem to , a přece jsem neudržel oči otevřené . Probudil mne dotyk na rameni . Chvíli jsem si vůbec nemohl uvědomit , co se děje , znáte snad také ta nečekaná probuzení , kdy nevíte , na kterém místě vesmíru se nacházíte a proč . A to poklepávání na rameni bylo jako součást mého snu . Otevřel jsem oči . Zamžikal . A strnul . . . Nade mnou , opřený lokty o stůl s rozdělanou prací , se skláněl můj šéf , majitel tiskárny . Ten den ráno mě zvlášť upozorňoval , jak je ta práce důležitá . Co činit , abychom neztratili ani jednu z těch základních i doprovodných hodnot zrovna tak snadno , jako odkládáme z hromádky papírů jeden po druhém . Je to moc užitečná hra . Minuty , jež člověku zabere , se mohou neuvěřitelně vyplatit , mohou otočit celý náš život směrem , který jsme si dosud neuvědomovali . . . Kdyby si tuhle hru zahráli všichni lidé a všichni při ní důkladně přemýšleli , byla by naše psychiatrická profese brzy zbytečná . " " Anebo obráceně , " zapochyboval jsem . " Víte , strach , často zbytečný , a nechuť přemýšlet , to jsou ti nepřátelé , kteří k nám vodí pacienty . Zahrajte si tu hru . Je to mnohem víc než jen hra . " Blůza Mlčí . Samozřejmě , že jsme ho potrestali , školnice si zase Míninku odnesla v náručí , a že jsem udělala , co jsem mohla - po zločinu přišel trest . Jenže , když jsem jela ze školy , došlo mi , jaký je to ohavný koloběh . Kdo ví , proč ten opilec pil , třeba hledal zapomenutí a pak jsem mu přišla do cesty já a on se na mě pokusil složit svoje neštěstí . Já jsem ho předávala dál , moje zlost se vybila na třídním šaškovi . Způsobila jsem mu ponížení před celou třídou a to bývá pro děti hrozné a nezapomenutelné - protože jsem se sama cítila ponížená , ponižovala jsem jeho . " Dětí se na tohle nikdo ve škole neptá , " řekl doktor K . V . " Ale já se takhle ptám rodičů na svých pravidelných kursech : Myslíte si , že by vaše děti mohly být rády , že jsou vašimi dětmi ? Ne ? A proč ne ? " Myslíte si , že byste chtěli být svými dětmi ? Myslíte , že byste si v takovém případě mohli gratulovat ? Nebo byste byli k politování ? Opuštění ? Bezradní ? Myslíte , že kdybyste byli svými vlastními dětmi , že byste si přáli vás , své rodiče , změnit ? Víte , ony to nejsou jen tak nějaké řečnické otázky , pokud si na ně dokážete upřímně odpovědět . Naprosto upřímně - jiná odpověď nemá smysl . Tolikrát jsem od té doby na něj vzpomínala a tolikrát mi ta vzpomínka pomáhala vydržet i tehdy , když jsem už myslela , že to dál nepůjde . Izáček . Vidím ho jako dnes , jak se dívá na černý obdélník domovních dveří , dívá se a dívá . . . Samova barva Děti si hrály na pískovišti , děti z domů na jednom velikém sídlišti , a hrával si s nimi také malý černý chlapeček , syn z manželství Češky a Nigerijce , hrával si s nimi i malý cikánek , drobounký chlapeček s krásnýma a stále trochu vystrašenýma očima . Já byla tehdy mladá švadlena , měla jsem dva pokoje , a tak jsem ten druhý pronajala třem nocležníkům , z toho , co mi platili , jsem si zaplatila činži i za sebe a ještě mi zbylo . Tehdy byla velká nouze o byty , přišlo sem hodně vyhnaných Čechů z pohraničí i emigrantů ze sousedních zemí . Izáček se u sousedů ubytoval , jenže moc u nich nepobyl . On vám byl neklidný , že nevydržel sedět , celé dny i dlouho do noci jen tak přecházel na schodech od domovních dveří do prvního patra . Čekal na listonošku , neměl co na práci , jen čekat . A pak si zoufáme , jako všichni , kdo si vybrali podle obálky a ne podle obsahu dopisu . Pane , modlil jsem se , když jsem odcházel jiskrnou vánoční nocí od bratrance , Pane , dej mi sílu , abych se nikdy nenechal oklamat obálkou a uměl přijmout dopis . Tvůj dopis . Protože každý Tvůj dopis je k naší záchraně . Zkřísnutá Snad každý má v životě chvíli , kdy se mu zdá , že už nedokáže dál žít , někdo má takových chvil víc a je už na ně jaksi zvyklý , na mě taková chvíle padla poprvé v osmnácti letech . Včera jsem byl u bratrance na návštěvě , každý Boží hod jej navštěvuji se svou rodinou . Seděli jsme u stolu a vyprávěli , bratranec je zdráv . Veselý . Smáli jsme se v tom zvláštním příjemném oparu , který obklopuje lidi , kteří se mají rádi , v tom oblaku důvěry , radosti , a lásky . Díval jsem se na jeho dítě . Na to nejstarší dítě . A najednou jsem měl v očích slzy radosti z té úžasné síly , která řídí naše osudy a která nás nepřestává milovat . Každý z nás je dopisem . Příště , příště . Myslím , že každý zahrádkář mi porozumí a že se mi nebude smát . Prostě nechtěl jsem po sobě nechat na tom maličkém kousku zeměkoule , který jsem měl na starosti , nějaký nepořádek . Připsal jsem na seznam ještě slovo Zahrada a pak jsem si položky očísloval , podle toho , jak se mi zdály důležité . Příště . . . Žasl jsem , co jsem měl v životě těch příště . Jako by všechno důležité a podstatné bylo v odkladu , jenže teď se náhle všechna příště rozplynula a zůstaly jen nevykonané věci . Důležité a podstatné . Bylo zvláštní žít najednou v zemi bez " příště " . Zavírala se ve svém pokoji nebo ve sklepě , přestávala o sebe dbát , nezvládala domácnost , stále všechny viděla v nejčernějším světle . Když s tím začala , přítel se snažil ji konejšit a vycházet jí vstříc , měl ji , jak říkám , pořád rád . Když to nepomáhalo , zapálil si dýmku a odcházel na zahradu nebo za přáteli . Na co ale oba zapomínali , byl jejich desetiletý syn . Trpěl , nevýslovně trpěl . Byl zvyklý na docela " jinou " matku , na kouzelnou vílu , usměvavou , laskavou , vyrovnanou a přátelskou . Nechápal její proměnu . Dny , týdny , měsíce plynuly a přítelova manželka byla stále agresivnější . Přežil , protože jeho žena se nebála výsměchu , poslouchala hlas své naděje a udělala pro tu naději všechno , co mohla . Stáli na pobřeží , sousoší věrnosti , lásky a síly , sousoší ozářené svítilnami těch , kteří jim nevěřili a teď je užasle a radostně obstoupili . Čili šťastný konec . Ale já si říkám : Každý večer vyplouvají naši blízcí na svá moře , do vln svých starostí a trýzní , každý večer čekají na světlo , které jim můžeme rozsvítit jen my . Dočkají se ? Spatří to světlo dnes večer ? Neztroskotají ? " Válka " Víš , tatínku , že byla válka ? " zeptalo se mě dítě . Dívala se na dědečka velice nespokojeně , raději by ho měla pěkně v pokoji a opečovávala jej . Jenomže byla už na " dědu " zvyklá , věděla , že on je prostě už takový , vždycky se dokázal ze všeho oklepat , tedy i teď . Čaj jsme si šli vypít do dědečkova pokoje . Seděli jsme u okna do zahrady a měkké světlo prosvěcovalo pokoj , stříbrnozlaté světlo plné harmonie - jako dědeček . " Už to není jako dřív , " řekl dědeček , " očešu jednu jabloň a abych si šel odpočnout - no , však já se dám dohromady , bude to dobrý . " Labužnicky nasál vůni skvělého čaje z babiččiných bylinek . Já ta jiná slova užívám už dva roky a musím říct , že za tu dobu se mi podařilo dosáhnout spousty věcí , o kterých se mi ani nesnilo . Lidé jsou za jiná slova vděční . Já také , dostane - li se mi jich . Jednu věc lze povědět dvojím způsobem . Jednak pichlavým a jednak hladivým způsobem , při tom prvním si možná ulevíme , jenomže při tom druhém docílíme víc , prosadíme , co chceme . Je možné říct : Jsi hroznej . Čekala jsem na tebe hodinu a pak jsem to vzdala . Je ale také možné říct : Takový strach jsem o tebe měla . V tom časopisu jsem četl o turistech , kteří vyšli na onu horu a dívali se na velkolepé panorama - a uviděli matku s dcerou . Ty dvě ženy vyrazily k hoře a nevěděly , že se kvapem blíží příliv , voda stoupala a ony zůstaly v místech , kam se voda valila , narážela do nich , vlny je házely na skaliska , jindy bezpečná cesta se změnila na ďábelskou , ženy křičely a volaly o pomoc , vlny je obklopovaly , podrážely jim nohy , srážely je . A lidé z hory se na ně dívali . Pozorovali je , fotografovali , vzrušovali se velkým dobrodružstvím . Musí si přece uvědomit , že tady existuje práce dospělých a že se musí respektovat . Naštěstí krůčky cupitaly zpátky ke dveřím . " Dě . . . " Nestačila dořeknout , zmizela ve dveřích , které se zaklaply , dcera ji rychle vtáhla do chodby . Znala mě . Oddechl jsem si a sklonil se nad fakturami . Celou hodinu jsem se jimi probíral , pak se mi konečně podařilo chybu najít . Byl jsem spokojený . Zapálil jsem si cigaretu a vtom zazvonil telefon . Nějaký neznámý hlas mi opakoval , mnohokrát , protože jsem to nemohl pochopit , že moje dcera je těžce zraněná a vnučka že zahynula při havárii . " Co to vyvádíte ? " povídá nádražák . " Ujel mi před nosem vlak ! " " No a ? " Jasně , ten člověk viděl tolik lidí zmeškat spojení , že mu to připadalo normální , jenže vlak ujel mně a ne jemu . Zjišťoval jsem si , kdy jede další , a bylo mi jasné , že přijdu pozdě a že to bude velmi nepříjemné . Šel jsem do restaurace . Pil jsem . A vztekal se . Když piju , bývám ještě dopálenější , než když jsem střízlivý , a mám veliký sklon litovat se . Představoval jsem si spolucestující , kteří vlak stihli , jak se dívají z okének a jedou si - a přitom zdaleka tak nepospíchají jako já . . . Prostě jsem smolař . Věděl , že za chvíli se žena rozpláče a bude se omlouvat , stydět se , prosit , ať ji nebere vážně . Ovšem , manželé si zvyknou na abnormalitu svého vztahu , časem ji začnou pokládat za něco celkem běžného . Děti ne . Děti sní o ráji a touží ho mít kolem sebe . Žena umlkla a jako obvykle odběhla do sklepa , dítě za ní volalo , neodpověděla mu , zaklaply dveře , ozvalo se otočení klíče v zámku . " Maminka tě nenávidí , " řeklo dítě . Přítel si zapaloval dýmku . " Maminka tě nenávidí , maminka tě nenávidí . " Když se rozhoukaly sirény a když jsem se , poslušný strýcovy rady , běžel ukrýt do prvního sklepa , byl ještě se mnou , následoval mě , jenže pak mi ve zmatku zmizel a já teď seděl ve tmě sám . Poblikávaly tu svíčky , bál jsem se . Kdosi přinesl do sklepa gramofon na kliku a pár lidí se tu roztančilo , jako by chtěli tu hrůzu nahoře přehlušit či odehnat tím , že si jí nebudou všímat . Cípaté stíny tančících postav se svíjely na zdech a mně to nepřipadalo vůbec veselé , naopak . Ten swing z gramofonu , prosakující do výbuchů , působil strašidelně . Myslel jsem na Ajaxe . Děti překvapují stále , jenže kolem čtyř let mívají svérázný , zarážející způsob překvapování . " Ty bys chtěl , abychom s tatínkem umřeli ? " " Ano . " Počítač bzučel , svítil a vyzýval , ovšem výzva od synka byla mocnější , tohle mi musí vysvětlit . Litovala jsem , že musím přerušit práci zrovna v tak důležitém bodě , ztratím koncentraci . . . kdyby tu aspoň byl manžel , jenže zdržel se ve firmě a říkal , že přijde hodně pozdě . Malý stál přede mnou s plyšáčkem , kterého držel za nohu , a zrovna jsem mu na očích viděla , že si to , co vyslovil , opravdu myslí ! ALE CO JSEM UDĚLALA , ŽE CHCE ABYCH UMŘELA ? A pak . . . " Pan K . M . se usmál a otočil se ke dveřím , do nichž vstoupila drobná štíhlá paní s talířem vánočního cukroví . " Celé ty Vánoce jsem se potloukal okolo onoho domku a té kůlny tak dlouho , až jsem se dočkal anděla , a podařilo se mi , navzdory své plachosti , se s ním seznámit . Nemýlíte se . Právě přišel . S tímhle andělem už žiju skoro šedesát let a musím říci , že jsem nikdy nedostal hezčí vánoční dárek , živý dárek , než tehdy . Můj malý švagr dostal koníčka a já anděla . A neseme si do života jen to , co nám do něj bylo vloženo , nikdo si nemůže nést nic jiného , než co se do něj uložilo . Lásku . Nenávist . Kolikrát bychom chtěli , aby v těch okolo nás bylo něco jiného , ale když se nad tím zamyslíme , vidíme , že v sobě nesou jen to , co jsme do nich vložili my . Zrcadlíme se ve svých dětech . My , naše slova , naše gesta , naše nálady , naše vztahy . Zrcadlíme se . A pak se - divíme . Zlobit se na zrcadlo je zbytečné , marné . Setkání po ránu Před kolika neviditelnými výstřely může zachránit bližní náš dopis , před kolika smutky , před kolika bolestmi je může zachránit třeba jediný dopis , který pošleme dnes , v míru . Dopis , který pošleme dnes někomu blízkému , někomu , kdo na náš dopis čeká . Často na to myslím , když se dívám na krabici s rozstřílenými dopisy , uloženou ve vitríně knihovny . Skotská loď " Tenhle příběh mi vyprávěl můj skotský přítel za jedné větrné noci v jeho domě na pobřeží , " řekl dr . B . T . , který nám slíbil na dobrou noc příběh s posláním . " Prý se v jejich rodině traduje , předává se z pokolení na pokolení . . . " Budou - li chtít ihned další dítě , je vysoce pravděpodobné , že bude normální . Proč by si měli komplikovat mládí tímto ? Dědečkové i babičky z obou stran s tím také souhlasili , tohle vnouče - první vnouče - rozhodně nebylo takové , jaké si vysnívali . Už to vypadalo , že se děcko dostane do jednoho z těch domů , kde se o podobné děti starají řádové sestry . Ty je milují , i když vlastní rodiče lásku k vlastním dětem neunesou . Jenže bratrancova manželka si postavila hlavu . Ne . Ne . To dítě je její a zůstane s ní . Utrácíme údery srdce ve chvílích nenávisti , nudy , křiku , každou tu chvíli jsme mohli strávit jinak , vyměnit to klepnutí srdce za něco , co MÁ cenu . A my to neudělali . Anebo ano ? Nebo to uděláme dnes , teď ? Od té doby , co mi přítel ukázal svůj list papíru , cítím tajemství času ve svém tepu a vím , že s každým tiknutím ztrácím jednu příležitost z toho nesmírného pokladu , který jsem dostal . Kolik z něj ještě zbývá ? Doufám , že dost . My zapomínáme , Velká spravedlnost nezapomíná . Bylo to od té ženy nespravedlivé vůči dětem ? Byly děti nespravedlivé ? Neuměla odpustit ona a neuměly odpustit ony ? Těžko říct . Vím jen , že většinou si svůj vlastní osud píšeme tím , jak zacházíme s osudy svých blízkých . Tonička Tonička je lípa . Veliká lípa , která roste na břehu řeky , a když kvete , má vonnou korunu plnou bzučících včel . " Tuhle lípu měla moc ráda moje babička , " povídala paní A . C . , když jsme šli údolím k řece . " Byla to mlynářka a milovala tenhle kraj , kde její předci žili a mlynařili už dvě stě let . Podívat se i z druhé strany . Každá možnost je jako růže . Má trny i květy . Čeho se chystáme dotknout ? A jaké důsledky by měl opak ? Kolikrát zjistíme , že jsme chtěli květ , a zatím - jsme si vybrali trn . Starožitníkův příběh " Tohle se mi stalo letos na jaře , " vyprávěl starožitník K . B . na večírku při sjezdu starožitníků . Hovořil se zádumčivou snivostí , s jakou uměl vyprávět tolik příběhů , a otáčel v prstech křehkou číši se starým opálově svítícím vínem . " Přišel ke mně takový malý zarostlý chlapík . A vytáhl roli . Rozbalil ji přede mnou a čekal , co já na to . Byl večer , krásný idylický večer , do jakého se hovory o válce vůbec nehodí . Ale budiž . " Vím to . " Tříleté dítě ke mně pozvedlo užaslé oči . " A víš , že v té válce . . . " Odmlčelo se . Asi chce říct něco tak hrozného , že slova mu jaksi nemohou projít maličkými ústy . Zkusilo to znovu . " Víš , že v té válce . . . " Druhé dítě , desetileté , které už o válkách slyšelo tolik a tolik jich vidělo v televizi , se začalo posmívat . Jenže to malé se opět obrátilo ke mně . " Víš , že v té válce zabili jednoho pána ? Tatínka ? " Co na to říct . . . " Vím to . " Možná proto vidím kolem sebe málo šťastných úsměvů , takových , jako jsem viděl tehdy ve výšce nad obzory na tváři svého prozpěvujícího mistra . Člověk pracuje a zapomíná , že s každou prací pracuje na sobě . Ono jde o mnohem víc než o tu vížku na kopci v křišťálové výšce , než o pár ornamentů . Jde o celou životní linii . Supergenius " Můj spolužák K . T . nijak na střední škole nevynikal , byl takový slušný střed , od kterého se mnoho neočekává a který tedy nikoho příliš nezklame . Vysokou školu jsme šli studovat každý do jiného města a potkali jsme se zase pár let po svých promocích . Vlídné ruce dosáhnou nejdál , podaná ruka vám může přinést , co chcete , do zaťaté pěsti nenaberete ani doušek vody , nic , nic . Není třeba uvádět další příklady , přijde na ně každý , kdo se trochu zamyslí . Stojí to za to , vždyť kolikrát stačilo použít o trochu jiné slovo a náš život vypadal úplně jinak . Řeknu jen tohle : Jiná slova znamenají jiný život . Svoje blízké vychováváme láskou " Víte , děti . . . I my odborníci , a možná víc než jiní , " začal vyprávět pediatr K . Z . , " žasneme znovu a znovu nad jejich úžasnou přímočarostí , se kterou docházejí tam , kam my nedojdeme . Děti neznají okliky . Takové hledání bývá úspěšné , jenže se na ně musí kolikrát čekat velice dlouho . Ano , už asi tušíte , kdo byl tím nakonec dárcem . Dcera . To stvořeníčko , které bylo dopisem , poslaným Stvořitelem . Nabídla se okamžitě . Její sourozenci nesplňovali podmínky , ona byla opravdu jediným , kdo padal v úvahu . To , proč tento příběh vyprávím , spočívá v poslání . Nebudu hovořit o obtížné operaci , o modlitbách , o úzkostech rodiny . . . každý , kdo byl v podobné situaci či má dost fantazie , si tohle dovede vybavit . Chci hovořit o něčem jiném , a to o symbolu . Chápete ? Spěchala jsem ráno do školy a v tramvaji jsem nerada vrazila do jednoho pána , velice opilého pána . Divím se , jak může být někdo opilý už po ránu . Občas takové lidi potkávám , bývají velmi nevrlí , možná nezačínají pít , možná právě s pitím končí po velkém bujarém flámu . Omluvila jsem se , ale on se do mě pustil , vychrlil strašný proud nadávek , šeredných nadávek . Co se stalo ? Nadával mi opilec . Vlastně bych měla jen pokrčit rameny a pustit to z hlavy . Tu dnešní tmu vidí tolik dětí , tolik osamělých dětí , dívá se do ní čistýma andělskýma očima , očima úzkosti . Obejmu ho a usměju se na ně . Schody " U nás v domě bydlel , " začala vyprávět bývalá domovnice vinohradského činžáku , dnes už devadesátiletá paní , " u nás v domě bydlel Izáček . Tak jsme mu všichni říkali . Už se ani nepamatuju , jak se vlastně jmenoval dál , a to jméno se k němu velice hodilo , to nebyl žádný Izák , prostě Izáček . Maličký , drobný vystrašený mužíček . Nemluvila . Skoro nejedla . Chodila v černých šatech po pobřeží a sousedé ji s úzkostí pozorovali , nebyla by první , koho by veliká láska připravila o rozum . Každý večer chodila zapálit na velký útes oheň , aby manžel nezbloudil , aby věděl , kam se má vrátit . Týdny plynuly a noc co noc se krásná mladá dívka v černých šatech vydávala na útes . Rodina se pokoušela ji odvézt z kraje . Sousedé se snažili rozmluvit jí její počínání a vrátit ji do života . Neuspěli . A jak jsem jela tou tramvají ze školy domů , napadlo mě , že stejně , jako se dá vypouštět na dlouhou oběžnou dráhu zlo , zrovna tak se dá vypustit i něco dobrého , nějaké potěšení , dobrý skutek . Všimla jsem si , že v přecpané tramvaji se jen tak tak drží na nohou rezignovaný starý pán , usmála jsem se na něj a nabídla mu místo . " Děkuju , " zašeptal a sklouzl na sedadlo . Podíval se na mne vděčně . Stálo se mi dost špatně se dvěma taškami , které jsem vlekla z města , ale měla jsem hezký pocit , jako bych na oběžnou dráhu vypustila něco onačejšího . Přijel a pozoruje mě - hned první večer se na mě zkoumavě dívá - jak si zapaluju . A povídá , že nemám kouřit , že to je nezdravé . " Já vím , " říkám . " Proč tedy kouříš ? " ptá se . " Tak , " a hledám důvod . " Dědečku , " on na to , " ale ty můžeš být nemocný nebo dokonce . . . " Za tím slůvkem dokonce jsem slyšel ticho , veliké černé ticho , které můj vnuk , který mě má moc rád , ani nechce pojmenovat - jako kdyby se bál , že ho tím přivolá . " Hm , " vydechuju kouř . " Dědečku , já budu plakat , " řekl vnuk . Řekl to docela prostě , oznamovacím tónem . " Proč ? Proč ? Proč budeš plakat ? " Přepsal jsem seznam na čisto a zrovna se nad ním začal zamýšlet , když zvonil telefon . Mám to vzít ? V tu chvíli mi byla každá vteřina drahá , vzácná , přímo mnohakarátová . A panečku , jak jsem je dřív ztrácel , bezstarostně . A když jsem telefon nakonec přece jen zvedl , měl jsem velkou chuť říct : nerušte mne , umírám ! Ve sluchátku se ozval hlas mého přítele lékaře . Aha , blesklo mi hlavou , řekli mu moje výsledky a on mi chce lhát , uklidňovat mě . " Ano ? " řekl jsem proti své vůli pateticky , vznešeně . Obrátila se - většina jeptišek má takovou svítící tvář , jakmile se na vás podívají , jako by vám ten sluneční pohled vysoušel trápení - a řekla : " Víš , povím ti , co hodně pomáhalo v životě mně . " Posadila se na lavičku u bohatě kvetoucího keře čajových růží . " Obvykle můžeš jednat buď tak nebo tak , třetí možnost je odklad a to znamená , že se stejně jednou budeš muset rozhodnout . Ať budeš jednat jakkoli , je možné a dokonce pravděpodobné , že budeš litovat a vyčítat si , proč jsi nejednala opačně . " Kývla jsem , tohle jsem znala , tohle jsem moc dobře znala . Paměť je krátká a nevděčná , věnuje se obvykle jen tomu , co je " užitečné " - a málokomu připadá užitečné zabývat se tím , co zmizelo . Patřil jsem do tváří starých i mladých lidí , do tvářiček dětí . Babička mé přítelkyně se nad nimi bezmocně skláněla - ani ona už nevěděla , komu ty podobizny patří . Kdysi je všichni znali , bylo tedy zbytečné fotografie popisovat z druhé strany . Dnes ty dávné obličeje už nikdo nepamatuje , staly se z nich dojemné obrazy lidí stejně zapomenutých , jako jsou dnes jejich hroby . Probíral jsem se dopisy , tu se zavlnilo slovo nářku , vyšlehlo slovo výčitky , slovo smutku zašeptalo . Tohle , co budu vyprávět , se stalo , když mému synovi byly necelé tři roky . Šli jsme po ulici , vál strašidelný vítr , který přinášel šumění větví , tajemný skřípot , tajuplné svisty . Syn se mě pevně držel za ruku , občas ke mně vzhlédl . Uměl jsem si představit , jak je pro malého chlapce tahle cesta nocí dobrodružná . Pro mě to byla obyčejná cesta za špatného počasí . Pohledy ustrašeného chlapečka mě dojímaly , snažil se vypadat statečně , věděl jsem však , že se bojí . Jsou takové dětské pohledy , které si člověk pamatuje celý život , pohledy plné bezměrné důvěry . A pak , když vítr zašelestil zvlášť strašidelně , syn promluvil . " Mému bratranci se narodila dcerka , " vyprávěl primář K . V . , " a když se narodila , uvažoval , je - li to vůbec ještě dítě . Byla naprostý mrzáček . Bratranec i jeho žena jsou krásní a urostlí lidé , to stvořeníčko oba úplně vyděsilo . Brali se brzy , jemu bylo jedenadvacet a jeho ženě devatenáct , když se dítě narodilo , a bratranec trval na tom , že dítě musí do ústavu , že oni mají život před sebou , nemohou si ho zničit tím , že by se dívali na něco takovéhohle . Navíc , jak jim lékaři potvrdili , jsou oba dva naprosto zdraví a záleží jen na nich . " PRÁVĚ PROTO TO MUSÍME UDĚLAT POŘÁDNĚ , ŽE O TOM VÍME MY . " Snažil jsem se ještě něco namítat a přesvědčovat mistra , že si tak práci zkrátíme o hezkých pár hodin , možná i dní . . . " Věci děláme , " řekl mi mistr a zahleděl se daleko za obzor , jako by chtěl dohlédnout až na to místo , kde žijí mrtví , kterým je všechno už jasné , " věci děláme ne jen kvůli lidem , chlapče , děláme je kvůli tomu , abychom se za sebe nemuseli stydět . " Příští dny jsme pokračovali a byly to krásné dny . Usmála jsem se na ni . Vytřeštila oči . Tak užasle by se podíval jen člověk , který už nepočítá s tím , že by se na něj na tomhle světě ještě někdo mohl usmát . Usmála jsem se na ni ještě jednou a pak jsem rychle v rozpacích poodešla do kuchyně . Když jsem se vrátila , stará žena strnule zírala do zdi . Pak na mě plaše mžikla a bylo znát , že mě horečně pozoruje . Usmála jsem se zas a přijala objednávku . Vídeňskou kávu a skleničku sodovky . " Přítelova prateta hladila náramek lehce konečky prstů . " Přinesla jsem to a zase si stoupla ke zdi . Což o to , já bych ráda , a jak ráda , pečovala o svoje rodiče , jenomže o ty se stará už tam nahoře někdo jiný . . . Já se chtěla o ty staré opuštěné lidi v našem domově starat přece právě proto , že jsem měla moc hodné rodiče , kterým nikdy nepřestanu být vděčná . Rozhodně jsem se nechtěla vtírat . Minulý týden tahle paní zemřela , pořádala jsem její pozůstalost , aby si ji mohly děti - teď snad přijedou , uvažovala jsem - odvézt , dávala jsem její věci do krabic . Bylo třeba pokojík rychle uvolnit zase pro někoho jiného . Opuštěných , kteří se k nám hlásí , je moc . Víte , ona nebyla nijak vzdělaná , měla venkovskou pětitřídku a o biologii nic nevěděla . Ale přece v ní bylo něco z postav ze starých bájí , řekla bych . Věděla , že nemůže opustit starou lípu a neopustila ji . Jsou takové ženy . Na nich stojí všechno , co v tomhle pomíjivém světě vytrvává , na nich stojí to , co nám dává sílu pokračovat v životě a věřit , že naděje a láska mají smysl . Jen se na tu Toničku podívejte . Není to ten nejkrásnější strom na světě ? " Paní A . C . se zastavila a pozvedla hlavu k rozkvetlé koruně . Strom a žena se na sebe usmívaly . " Když už nemůžu tolik dělat na zahradě , " řekl , " bude dobré , když ten čas nebudu mařit a budu se učit . Chtěl bych za Johnem . " John byl dědečkův mladší bratr , letec z české perutě v Britanii . Po roce 1948 se rozhodl žít se svou anglickou manželkou v Londýně . Často zval bratra k sobě , ovšem úřady nikdy dědečka za hranice nepustily a teď , po revoluci , když už by to bývalo bylo možné , zase dědeček stonal . Díval jsem se na dědečka nadšeně - potěší , když máte silné předky . " Můžu dát zítra Ježíškovi něco jiného ? " " Můžeš . " " Ale co ? " " Co chceš . Něco , z čeho by měl radost . Nemusí to být věc . " Přemýšlí . Dlouho , dlouho . " Mohla bych mu dát to , že nebudu bratříčkovi říkat vole ? " " To můžeš dát . A ještě něco přidat , tohle , že nebudeš nadávat , je nějak málo . " Přikyvuje . Chápe to . Dát tomu , kdo jí dopřál tolik radostí , krásnou rodinu , krásný den , báječné bonbóny , jenom to , že nebude někomu říkat vole . . . Ano , to je rozhodně málo . Vymýšlíme , co Mu ještě dát . Než dojdeme domů , je toho pěkná řádka . Ale pak mě upoutalo cosi na té hromadě písku . Zpola zasypaná na ní ležela krabice . Jak bagrovali písek , vybagrovali i krabici , která se na písčinu připletla . A já viděl , jak se krabice zmítá , jak promáčený karton puká , a z krabice - vylezlo kotě . Malé , legrační , zplihlé kotě . Chytil jsem je , naložil do auta a vezl zpátky . Před stavením jsem zahoukal . Vyběhl chlapeček a očima ještě rudýma od pláče mě pozoroval . " Hej , " zavolal jsem a vložil mu do dlaní kotě . Hospodář vyšel za synem . Vzal jsem velkou bankovku , podal mu ji a řekl , že to je na mléko pro kotě . Dívali se , jak lidé před jejich očima křičí o pomoc a umírají . Nenapadlo je , že brzy se může stát , že někde budou oni unikat svým životním vlnám , že budou tonout - a ostatní je budou pozorovat . Ten montsaintmichelismus , jak tomu , co se pod onou horou událo , říkám , je cosi hrozného a je to cosi , co pozoruji stále častěji a častěji kolem nás . Jistě i v tuhle chvíli někdo v našem dosahu hyne : Dítě , starý člověk , rodina , vztah , zvíře . Co uděláme ? Připravíme si fotoaparáty ? Upozorníme své kamarády , ať se podívají , protože něco takového si jistě nemohou nechat uniknout ? Pravděpodobně ano . Podle něj nese tato rostlina své latinské jméno - Robinia . Větve akátu mají trny , listy jsou vejčité . Plody jsou umístěny v dlouhých , hnědých luscích . LILIOVNÍK Kůra : hnědá , hladká Plod : šiška ( v říjnu ) Domovem liliovníku je Severní Amerika . Jeho květy se podobají tulipánu . Čtyřlaločný list vypadá , jako by mu někdo ustříhl špičku nůžkami . Plodem je malá šiška . MORUŠE Kůra : šedohnědá Plod : souplodí ( v červenci ) Moruše pochází z Číny . Její listy jsou nejlepší potravou pro housenky bource morušového . Strom potřebuje hodně tepla . Plody moruše připomínají maliny a chutnají sladce . U cesty Je ještě teplo jako v létě . Na plotě se usadil otakárek fenyklový . Listy černého rybízu mají zvláštní vůni . Bobule dozrávají kolem 24 . června , na svatého Jana . Šťáva z černého rybízu se používá jako lék při teplotě a revma . JAHODY Plod : souplodí ( sbírá se jednou za měsíc , od června do září ) Zahradní jahody pěstuj na slunečném místě . V prvním roce dozraje jen málo plodů , ale o to víc jich je o rok později . Jahody mají hodně vitaminů . Každé čtyři roky je musíš sázet znovu . ŠVESTKA Kůra : tmavě šedá až hnědá , popraskaná Plod : peckovice ( od srpna do října ) Švestka pochází z Orientu . Dnes existuje přes dva tisíce různých druhů . Na sluncem zalitém okraji cesty se daří jabloni lesní . Má trnité větve a drobné listy . Na jaře se strom honosí mnoha růžovobílými květy . Jablka visí na dlouhých šťopkách a chutnají kysele . LÍPA Kmen : tmavě hnědý , popraskaný Plod : ořech ( od července do září ) Lípa může dosahovat věku až tisíc let . V časném létě láká vůně jejích květů mnoho včel . Plody lip jsou malé kulaté oříšky . Jejich společný stonek nese podlouhlý lístek , aby plody mohly létat . JILM Kůra : tmavě šedá , popraskaná Plod : ořech ( v srpnu a září ) Jilm potřebuje výživnou půdu . Jeho listy jsou uspořádány střídavě . Nejstarší strom se nachází ve Velké Británii a je starý dva a půl tisíce let . Tis je prudce jedovatý ! Nejsou jedovaté , ale většina ptáků se jim přesto vyhýbá . BARVÍNEK Kůra : hnědá až zelená Plod : oříšek ( v září a říjnu ) Barvínek potřebuje hodně světla . Rád se pne po jiných stromech . Kvete na začátku léta , a na podzim dává šedivá klubka plodů podobná vlně , která zůstávají na větvích často až do jara . VLOCHYNĚ BAHENNÍ Kůra : šedohnědá Plod : bobule ( v září ) Keř dorůstá výšky kolem jednoho metru . Jeho malé květy vypadají jako džbánky , zavěšené dnem vzhůru . Listy vlochyně jsou na spodní straně namodralé . Pozor : Plody jsou jedovaté ! BRSLEN Kůra : šedohnědá Plod : tobolka ( v říjnu ) Tetřev hledá v podrostu červy , hmyz a jedlé bobule . Babočka admirál poletuje nad malinovými a ostružinovými keři . Rád mlsá šťávu přezrálých plodů . V mraveništi panuje čilý ruch . Jen kuna je sytá a unavená , protože nejraději loví v noci . BOROVICE Kůra : červenohnědá , rozpraskaná Plod : šiška ( v říjnu a listopadu ) Borovice je velmi nenáročná . Daří se jí i na písčitých půdách a na skalách . Její dlouhé jehlice vyrůstají vždy po dvou na takzvaných brachyblastech . Šišky borovice potřebují tři roky na to , aby dozrály . Neodpadávají . MODŘÍN Kůra : šedá , šupinatá Plod : šiška ( od září do listopadu ) Modřín je častým stromem v Alpách . Koncem května kvetou jeho žluté kočičky . Plod kaštanu jedlého se nazývá marón a je ukrytý v tobolce s jehličkami . Když dozraje , tobolka se rozskočí do čtyř chlopní . MIŠPULE Kůra : šedá Plod : jádrový plod ( v září a říjnu ) Mišpule je většinou vysoký keř . V květnu má bílé květy s tmavě červenými tyčinkami . Její plody jsou hnědé a velké skoro jako jablka . Dužina mišpule je poživatelná teprve po delším uležení . PÁMELNÍK Kůra : šedozelená Plod : bobule ( v září a říjnu ) Pámelník pochází ze Severní Ameriky . Keř dorůstá výšky kolem dvou metrů . Růžové kvítky jsou uvnitř ochmýřené . Jehnědám jívy se říká kočičky . Bývá zvykem světit větvičky jívy na Květnou neděli v kostele . Jehnědy kvetou dřív , než se jíva obalí listím . Listy jsou na spodní straně prachově ochmýřeny . KRUŠINA OLŠOVÁ Kůra : šedohnědá , hladká Plod : bobule ( v září ) Bobule krušiny se nejprve zbarví do červena , a pak do modra . Dřevo tohoto keře šíří hnilobný zápach . Dřív lidé ze sušené kůry krušiny připravovali projímavý čaj . Krušina je považována za léčivou rostlinu . KALINA Kůra : šedá Plod : bobule ( v září a říjnu ) Na vlhkých místech roste kalina . Na jaře má zakulacené , bílé chomáče květů , na podzim září její červené bobule . Poznáš je podle čtyř velkých listů , které jsou rovnoměrně uspořádány kolem stonku . Vraní oko je velké skoro jako třešeň a prudce jedovaté ! BŘEČŤAN Kůra : šedohnědá Plod : bobule ( v dubnu ) Břečťan je vždyzelenou popínavou rostlinou . Jeho kmen může dosahovat délky až dvacet metrů . Břečťan najdeš především na kmenech stromů a domovních zdech . Kvete na podzim a jeho plody dozrávají na jaře . Bobule jsou jedovaté ! JEŘÁB Kůra : šedá , hladká Plod : bobule ( od srpna do října ) Jeřáb má brzy na jaře bílé okoličnaté květy . Je velmi odolný a v horách se často vysazuje na ochranu proti lavinám . Jalovec roste na suchých místech a má rád slunce . Jeho špičaté jehličky jsou kolem větve uspořádány po třech . Bobule se používají k okořenění jídel . Z jejich šťávy se vyrábí alkohol . JAHODNÍK Plod : souplodí ( v červenci a srpnu ) Lesní jahody mají trojčlenné listy a malé bílé kvítky . Jejich plody obsahují hodně cukru . Vlastními plody jsou jadérka na jejich vnější straně . Lesní jahody jsou divoce rostoucím druhem jahod zahradních . BORŮVKA Plod : bobule ( od července do září ) Borůvky najdeš na lesních mýtinách . Malé keříky často pokrývají celé svahy . Jejich růžové kvítky vypadají jako zvonky a plody poskytují lidem i zvěři cenné vitaminy . Kůra : hnědá , hladká Plod : bobule ( v srpnu a září ) Rulík je křovina dosahující výšky až dvou metrů . Květy a plod vyrůstají vždy mezi jedním velkým a malým listem . Bobule je skoro tak velká jako třešeň . Pozor : Je velmi jedovatá ! ZIMOLEZ OBECNÝ Kůra : šedohnědá , ochmýřená Plod : bobule ( v září ) Zimolez je vysoký keř . Jeho větve a listy jsou měkké a ochmýřené . Lesklé , šarlatově zbarvené bobule zimolezu jsou umístěny po dvou na dlouhém stonku . Jsou jedovaté . VRANÍ OKO Plod : bobule ( v srpnu a září ) Vraní oko najdeš i v jehličnatém lese . Je nanejvýš třicet centimetrů vysoké . Svými rozvětvenými kořeny zpevňuje zem . Velké listy topolu jsou na spodní straně bílé a plstěné . OLŠE Kůra : tmavě hnědá , popraskaná Plod : oříšek ( v srpnu a září ) Olše natahuje ráda své kořeny k vodě . Většinou mívá více kmenů . Listy jsou na špičce zakulacené . Z jehněd olše vypadávají malé oříšky , které jsou po vodě unášeny pryč . JMELÍ Kůra : zelenohnědá , hladká Plod : bobule ( v říjnu a listopadu ) V koruně listnatého stromu často roste kulovitý keř - jmelí . Své kořeny má ve dřevě stromu a odnímá mu živiny . Jmelí je cizopasná rostlina . JÍVA Kůra : šedá Plod : oříšek ( v srpnu a září ) Plod : křídlatý plod ( v září a říjnu ) Jeho listy se na podzim zbarvují do zlatova . Habr má velmi tvrdé dřevo . Plodem je oříšek pod trojlaločným listenem , který poletuje ve větru a za zimních vichřic může být zavát až jeden kilometr daleko . LÍSKA Kůra : šedohnědá , lesklá Plod : ořech ( v srpnu a září ) Lískový keř kvete každoročně jako jeden z prvních . Teprve pak začnou rašit listy , které jsou na spodní straně jemně ochmýřeny . Lískové oříšky dozrávají v létě . Mají je rády především veverky , myši a datlové . V jehličnatém lese Větvemi jehličnanů pronikají první sluneční paprsky . Začátkem května je třešeň obalená bílými květy , které visí na dlouhých stoncích . Strom urodí ročně kolem šesti kilogramů ovoce . Když mlsáš třešně přímo na stromě , trhej plody bez stonků . Tak zůstane dřevo nepoškozeno . JABLOŇ Kůra : šedohnědá , popraskaná Plod : peckovice ( od srpna do října ) Bílé květy jabloní jsou na vnější straně růžové . Listy mají krátký stonek . Již staří Římané znali třicet odrůd jablek . Plody jsou zralé ve chvíli , kdy se stopka snadno oddělí od větve . HRUŠEŇ Kůra : hnědá , hladká Plod : peckovice ( v září a říjnu ) Hrušeň potřebuje hodně slunce . Často se pěstuje v blízkosti teplých domovních zdí . Plodem je kulovitá , bílá peckovice s rosolovitě pěnovitou dužninou . Když ji rozdrtíš , praskne se slabým lupnutím . PLATAN Kůra : světle šedá až hnědá , šupinatá Plod : tobolka ( v září ) Platan je oblíbeným stromem v alejích . Na znečištěné ovzduší není nijak citlivý a může dosahovat výšky až třiceti metrů . Jeho plodem jsou kulaté semeníky na dlouhém stonku , které na větvích visí často ještě i v zimě . PTAČÍ ZOB Kůra : šedohnědá Plod : bobule ( v září a říjnu ) Ptačí zob je oblíbeným keřem . Kvete bíle . Jeho černé bobule jsou jedovaté . Latinsky se tento keř nazývá Ligustrum , což je víc než příhodné označení . Šišky se zbaví svých semen , ale zůstávají dál viset na stromě . BRUSINKA Plod : bobule ( v září ) Brusinky najdeš často spolu s borůvkami . Nízký keřík se stále zelená . Jeho listy jsou kožnaté a na krajích stočené . Někdy brusinky na podzim kvetou podruhé . Marmeláda a kompot z brusinek obsahují hodně vitaminů . MALINÍK Kůra : hnědá až zelená Plod : souplodí ( v červenci ) Maliník dává plody teprve druhý rok . Na jeho větvičkách jsou trny . Ze zralých plodů se dělá šťáva nebo marmeláda . Ze sušených listů si také můžeš uvařit dobrý čaj . JALOVEC Kůra : červenohnědá Plod : bobule ( v září a říjnu ) Tento keř byl na mnoha místech vyhuben , protože je mezihostitelem rzi travní , která napadá obilí . HLOH Kůra : světle šedá Plod : peckovina ( v září a říjnu ) Hloh má velmi světlou kůru . Jeho listy mohou být vejčité , ale i tří - nebo pětilaločné . Květy keře silně voní , větve jsou zakončeny dlouhými trny . PTAČÍ TŘEŠEŇ Kůra : červenohnědá Plod : peckovice ( v červnu a červenci ) Ptačí třešeň může být až dvacet metrů vysoká . V květnu má mnoho bílých chomáčů kvítků . Na podzim se listy zbarví do oranžova . Třešně ptáčnice uzrají do tmavě červena , a teprve pak jsou velmi sladké . TRNKA Kůra : černohnědá Plod : bobule ( v září ) SVÍDA KRVAVÁ Kůra : zelenohnědá , na podzim červená Plod : peckovice ( v září a říjnu ) Svída je většinou vysoký keř , dorůstající dvou až pěti metrů . Za přídomek " krvavá " vděčí svým větvím , které se na podzim a v zimě zbarvují do červena . Její černé plody jsou nepoživatelné . OSTRUŽINÍK Kůra : hnědá až zelená Plod : souplodí ( v srpnu a září ) Ostružiník roste takřka všude na krajích lesa . Na jeho větvičkách a šlahounech jsou trny . Bílé kvítky ostružin se objevují hned na počátku léta . Tmavé plody obsahují hodně vitaminu C . TIS Kůra : červenohnědá Plod : bobule ( v září ) Tis je vždyzelený strom nebo keř . Roste velmi pomalu . Karmínově červené plody brslenu dozrávají na podzim a připomínají barety katolických kněží . Proto se jim také lidově říká " kvadrátky " . Pro člověka jsou plody velmi jedovaté . Ze dřeva brslenu se dříve soustružila vřetena . V listnatém lese Zde žije veverka , plch , sojka a mnoho jiných zvířat . Husté koruny stromů totiž skýtají dobrý úkryt a chrání zvěř před deštěm a větrem . V listnatém lese najdou zvířata i dostatek potravy : žaludy a bukvice , oříšky a nejrůznější bobule . ČERNÝ BEZ Kůra : šedohnědá Plod : bobule ( v srpnu a září ) Černý bez je vysoký keř . Jeho bílé okoličnaté květy silně voní . Listy se objevují zároveň s bílými květy . Když spadnou první švestky , začíná jejich sklizeň . KDOULE Kůra : hnědá , suchá Plod : jádrový plod ( v říjnu ) Kdoule kvete ze všech ovocných stromů nejpozději . Koncem května se otevírají její růžové kvítky . Listy jsou na spodní straně plstěné . Žlutý plod chutná kysele . Teprve když je uvaříme , vynikne jejich nádherná vůně . V parku V parku kvetou akáty , moruše a platany . Modrásek a babočka kopřivová poletují nad trávníkem . Slunéčko sedmitečné lepí svá vajíčka na listy čajových růží . Zahradník vysadil v parku i domácí dřeviny : Voní tu šeřík , a zimostráz a ptačí zob tvoří husté houštiny . Plodům jeřábu se říká jeřabiny a ptáci tyto trpké bobule rádi zobají . JAVOR HORSKÝ Kůra : hnědá , rozpraskaná Plod : křídlatý plod ( od července do října ) Listy javoru horského jsou špičaté . Na jeho visících hroznech květů rády usedají včely . Na podzim má strom dvoudílné křídlaté plody . Javor horský může být starý až pět set let . JASAN Kůra : šedá , rozpraskaná Plod : křídlatý plod ( v září a říjnu ) Jasan potřebuje hodně vláhy . Dorůstá výšky kolem třiceti metrů . Jeho plodem je oříšek se stočeným křidélkem . Plody visí na větvích ještě celou zimu . Jasanové dřevo je velmi pružné . HABR Kůra : stříbrošedá Stehlík zobe semena z bodláku , a přes cestu přeběhla lasice kolčava . U cesty zrají vlašské ořechy a šípky . Trnka je již plná černých bobulí . Z ostnatých slupek vykukují červenohnědé kaštany . Při každém závanu větru jich několik spadne na zem . JÍROVEC MAĎAL Kmen : hnědý Plod : tobolka ( v září ) Jírovec zvaný též koňský kaštan pochází ze severního Řecka . Před čtyřmi sty lety zdomácněl i u nás . Jeho svícnové květy se rozvíjejí v květnu . Jeho listy jako by byly prsty na lidské ruce . Kaštany jsou dobrým krmením pro divokou zvěř . JABLOŇ LESNÍ Kmen : tmavě hnědý , popraskaný Plod : jádrový plod ( v září ) Tam mají svá hnízda kos a drozd zpěvný . ŠEŘÍK Kůra : šedohnědá Plod : tobolka ( v srpnu a září ) V květnu se keř šeříku obalí bílou nebo fialovou latou , která vydává silnou vůni . Až odkvete , zahradník květy ostříhá . Keř se tak rozkošatí a příští rok kvete ještě krásněji . ZIMOSTRÁZ Kůra : žlutozelená Plod : tobolka ( v září a říjnu ) Zimostráz je vždyzelený keř . Jeho plodem je trojdílná tobolka . Každá její část má dva růžky a obsahuje dvě semena . Hustý zimostráz byl oblíbeným keřem již ve starém Římě . KAŠTAN JEDLÝ Kmen : šedohnědý Plod : tobolka ( v září ) Kaštan jedlý je vysoký kolem třiceti metrů . Latinské slovo " ligare " totiž znamená vázat , a větve ptačího zobu se dobře hodí k pletení košíků . KATALPA Kůra : tmavě hnědá Plod : lusk ( v listopadu ) Katalpa má ráda teplo . V létě její velké , srdcovité listy skýtají nádherný stín . Bílé zvonky květů silně voní . Plodem je podlouhlý , hnědavý lusk . CESMÍNA Kůra : zelenohnědá , hladká Plod : peckovice ( v září ) Vždyzelená cesmína roste velmi pomalu . Její listy jsou zakončené trny . Červené plody zobají ptáci , pro člověka jsou však jedovaté . Keř je oblíbenou okrasnou dřevinou . AKÁT Kůra : šedá , rozpraskaná Plod : lusk ( v srpnu a září ) Jean Robin byl prvním zahradníkem , který tento strom v Evropě pěstoval . Broskve chutnají skvěle i usušené a připravuje se z nich dobrá marmeláda . ANGREŠT Kůra světlá , šedohnědá Plod : bobule ( od června do srpna ) Větve angreštu mají trny . Jeho malé plody jsou načervenalé . Angrešt potřebuje hodně vody . Plody můžeš sklízet už brzy v létě . Chutnají i jako želé nebo marmeláda . ČERVENÝ RYBÍZ Kůra : hnědá Plod : bobule ( od června do srpna ) Červený rybíz najdeš v každé ovocné zahradě . Je velmi nenáročný a může být starý až třicet let . Jeho plody chutnají kysele . Dobře se hodí pro šťávu a marmeládu . ČERNÝ RYBÍZ Kůra : hnědá Plod : bobule ( v červnu a červenci ) Má měkké jehlice , které vyrůstají ve svazečcích . Na podzim se modřín zbarvuje do zlatova a ztrácí jehlice . Šišky visí na stromě několik let . Modřínové dřevo je velmi tvrdé . SMRK Kůra : červenohnědá , šupinatá Plod : šiška ( v říjnu a listopadu ) Smrk je naším nejrozšířenějším jehličnatým stromem . Jeho jehlice jsou velmi špičaté a jsou uspořádány v kruhu kolem větve . Smrkové šišky potřebují rok na to , aby dozrály . Pak odpadávají spolu se semeny . JEDLE Kůra : šedá , hladká Plod : šiška ( v říjnu a listopadu ) Jedlové jehlice nepíchají . Na větvích jsou uspořádány protilehle . Na rubu mají dva podélné šedivé proužky . Její bílé květy mají tmavě červené tyčinky . Dužina jako by někdy obsahovala zrnka písku . Hrušky se skladují ve velmi vlhkých prostorách . MERUŇKA Kůra : červenohnědá Plod : peckovité ovoce ( od července do září ) Meruňka pochází z Číny . Peršané a Římané ji k nám dovezli před dvěma tisíci lety . Květy jsou růžové a jsou posazeny přímo na větvích . Zralý plod má sametovou slupku a lehce se zbavuje jádra . BROSKEV Kůra : červenohnědá Plod : peckovice ( v červenci a srpnu ) Domovem broskve je Arménie . Strom není tak choulostivý na mráz jako meruňka . Dosahuje proto většinou vyššího stáří . Malé chomáče kvítků vyrůstají přímo z větví . Plodem jilmu je zploštělý oříšek ve velké poletující skořápce . JAVOR POLNÍ Kůra : hnědá Plod : Křídlaté semeno ( od července do září ) Javor polní má rád písčitou půdu . Často vyrůstá jen jako veliký keř . Má troj - nebo pětilaločné listy , které jsou na koncích zakulacené . Plod javoru vypadá jako malá vrtulka . VLAŠSKÝ OŘECH Kůra : stříbrošedá , popraskaná Plod : ořech ( v říjnu ) Ořech má rád teplo . Jeho kočičky připomínající párek kvetou v květnu . Ořechy zrají v tlustých , zelených slupkách , které se při dopadu rozbijí . Když promneš listy ořechu v ruce , ucítíš silnou vůni . ŠÍPKOVÁ RŮŽE Kůra : světle hnědá Plod : tobolka ( v srpnu a září ) Topoly nejčastěji nalezneme na březích řek . Mohou dosahovat výšky až třiceti metrů . Na jaře kvetou nejprve jehnědy , a teprve pak se objevují trojhranné listy . Semena jsou porostlá hustými bílými chloupky a poletují ve větru . BŘÍZA Kůra : bílá s černými trhlinami Plod : oříšek ( v srpnu a září ) Bříza potřebuje hodně světla . Ve visících jehnědách břízy zrají křídlaté oříšky , které vítr roznáší po okolí . Z listů bříz se připravuje ochranný prostředek na vlasy . TOPOL BÍLÝ Kůra : bílá až šedá Plod : oříšek ( v srpnu a září ) Topol bílý vyroste každý rok o jeden metr . V ovocné zahradě Je květen . První mláďata zelených pěnkav jsou již opeřená . V korunách stromů bzučí včely , protože teď kvetou jabloně i hrušně . Za měsíc bude hospodyně vytlačovat ze zralého rybízu šťávu a z jahod připravovat marmeládu . A na podzim zavaří hrušky a ve sklepě pak na zimu uloží jablka . VINNÁ RÉVA Kůra : hnědá Plod : hrozny ( v říjnu ) Vinná réva je popínavý keř . Jeho malé kvítky voní a lákají množství hmyzu . Vinná réva se pěstuje na slunečných svazích . Z hroznů se vyrábí šťáva , mošt , ocet a víno . TŘEŠEŇ Kůra : tmavě šedá , popraskaná Plod : peckovice ( v červnu a červenci ) Plod : souplodí ( v říjnu ) Šípková růže má trny a narůžovělé květy , které slabě voní . Na podzim dává zářivě červené plody : šípky . Marmeláda z šípků má hodně vitaminů . RAKYTNÍK Kůra : šedá až bronzově zabarvená Plod : bobule ( v září a říjnu ) Rakytník je trnovitým keřem , který svými rozvětvenými kořeny zpevňuje půdu . Listy rakytníku jsou na spodní straně stříbřité . Jeho oranžově zbarvené plody obsahují hodně vitaminu C . DŘIŠŤÁL Kůra : světle šedá Plod : bobule ( v září a říjnu ) Dřišťál roste na kamenitých svazích . Má hranaté větve , jeho listy vyrůstají v chomáčích . Větve mají trny , a jeho bobule chutnají kysele . Sirup z květů je domácím lékem proti horečce a nachlazení . Z černých bobulí se připravuje výborná marmeláda . BUK Kůra : stříbrošedá , hladká Plod : tobolka ( v září a říjnu ) Buk je naším nejčastějším listnatým stromem . Může být vysoký až čtyřicet metrů a plody dozrávají jednou za čtyři roky . Bukvice sedí vždy po dvou v ostnatém kalíšku . Strom má načervenalé dřevo . DUB Kmen : šedohnědý , popraskaný Plod : tobolka ( v září a říjnu ) Dub může být starší než šest set let . Plody má jen jednou za čtyři až šest let . Žaludy jsou v dřevnatém kalíšku . Dříve se používaly jako krmivo pro prasata . RULÍK ZLOMOCNÝ Také větve trnky mají bodavé ostny . Keř kvete v květnu . Tmavé bobule jsou opravdu velmi trpké . Trnka se odborně též nazývá slivoň trnitá . V lužním lese Jelen přichází tiše k vodě . Ledňáček vyhlíží malé rybky , raky a hmyz . Na břehu dozrávají ostružiny , kalina a árón . Olše , vrba a topol šelestí ve větru . VRBA Kůra : šedohnědá Plod : oříšek ( v září ) Vrba dorůstá výšky až dvaceti metrů . Její větve visí často až k zemi . Listy mají na spodní straně stříbřité chloupky a blýskají se ve větru . Větve se dobře hodí k pletení košíků . TOPOL ČERNÝ Kůra : černá , popraskaná " Já teď nemám čas . Musím do kuchyně . " Hlavní sestra zmizela za dveřmi , ale mně bylo jasné , že neodešla daleko a poslouchá náš rozhovor . Dala jsem ukazováček na rty , vzala ho tiše za předloktí a táhla za ohyb chodby , kam nebylo ze skladu vidět . Možná mi chce říct něco nepříjemného o Valentýně a každý to nemusí slyšet . Za rohem jsem jeho paži pustila . " Co se děje ? " zeptala jsem se potichu , protože jsme stáli nedaleko proskleného okénka z kuchyně , kudy se vydávaly obědy , a mohl za ním někdo stát . " Táta ti vzkazuje , že s tebou musí nutně mluvit ! " " Filip ? " Ta se u něj léčila dávno předtím , než jsi ji poznal . Nevěděla jsem to . Ona se mi nikdy nesvěřovala . Nějak jsme k sobě nikdy nenašly cestu . " Hlas mi selhal . Projížděli jsme malými horskými vesnicemi , plnými klesání a nebezpečných zatáček . Vždycky jsem v tomto úseku cítila zvláštní mrazení v zádech . Dnes jsem ho ignorovala . " Myslíš , že bys mohl nenápadně zjistit od táty , nebo od mámy , co Valentýna užívala a jestli je tohle ten lék ? " " Možná . Ale proč ? O co ti jde ? " Rozhodla jsem se přiznat svoje podezření . Odolávám pokušení rozepnout si sako a uvažuji o tom , co řeknou snoubenci na můj svatební dar . Nakonec jsem se rozhodla , že nejpraktičtějším darem bude nějaká solidní hotovost . Ať si sami koupí , co budou považovat za nutné sami . V bance jsem založila účet na jméno svojí dcery a převedla na něj sto tisíc . Bude to stačit ? Kartičku od konta jsem vložila do obálky a v Markově stínu předala po obřadu Valentýně . Vypadala pohuble . Propadlé tváře , fialové kruhy pod očima . Objala mě a rozplakala se . " Díky , mami ! " Potom jsem si lehla na pohovku pro hosty , přikryla se dvěma bílými plášti a usnula . K ránu mě probudil hluk na chodbě . Třesouc se zimou jsem vyskočila . Nemohla jsem si uvědomit , kde to jsem . Hrneček se jménem Simona stál na stole a od večera čekal , že ho zaliji horkou vodou . Měla jsem kdysi ještě podobný hrneček s nápisem " Kdo se chce milovat , ať se usměje " , ale už jsem ho dávno rozbila . Zapnula jsem tedy opět varnou konvici a poslouchala s uchem přitisknutým ke dveřím , co se děje na chodbě . Kluk , který stál za pultem , si mě přátelsky prohlížel . " Co si dáte ? " zeptal se zdvořile . Rozhlédla jsem se po prostorném krámu a můj zrak padl na tvarohový šáteček . I přes to , že už bylo odpoledne , vypadal lákavě . " Dva tyhle kousky , " ukázala jsem na pečivo a uvědomila si , že jsem řekla dva , což znamenalo , že automaticky myslím na Valentýnu . Jsem zvyklá kupovat všechno i pro ni . Chlapec s černými kučeravými vlasy a černýma očima nemotorně vzal do ruky kleštičky , kterými šátečky vsunul do rozevřeného mikrotenového sáčku . " Ještě něco , paní Hartmanová ? " otázal se opět slušně . " My se známe ? " řekla jsem překvapeně . Zaváhal . Magda mi zamávala před obličejem nějakým papírkem , abych ji konečně vzala na vědomí . " Promiň , zamyslela jsem se . Co jsi to povídala ? " Dietní sestra zakroutila mrazivě hlavou . " Kdybych vás neznala tak dlouho , myslela bych si , že jste zamilovaná , nebo řešíte fatální otázku . " Ani netušila , jak blízko je pravdě . Jak by se asi tvářila , kdybych se přiznala , že jsem řešila otázku nového života . Mít dítě , nebo jeho život ukončit ještě před narozením ? Odhrnula jsem si vyčerpaně vlasy z čela a v duchu mínila , že řeším nesmyslné věci . Přece ještě ani nevím , jestli v jiném stavu jsem , či nikoliv . Tvoje máma je docela milá ženská . Nebýt jí , tak bychom to všechno nezvládli . Jak bys dokončila školu ? " " Třeba jí nechci dodělat , " vybuchla vzdorovitě . " Ale měla bys . Přece chceš mít nějaké vzdělání . " " Aha . A je to tady . Takže kdybych vzdělání neměla , nechtěl bys mě ? " " Poslyš , miláčku , přestaň se chovat jako dítě . " " Tak já se chovám jako dítě ? " " Ano . Vezmi si příklad z tvojí mámy . Co všechno zvládá . " " A už je to tady ! " Valentýna praštila něčím , co měla zřejmě po ruce , a malá Janička se rozplakala . " Tak sis měl vzít moji mámu , když jí tak obdivuješ ! " Přitiskla jsem si ruku na prsa . Přes košili má rozepnutou džínovou bundu s bílým kožešinovým límcem a nedbá , že mu od úst stoupá pára . Dlouhé vlasy má čerstvě umyté , vepředu upravené v kotlety . Vlní se mu po zádech a on neustále trhá hlavou na různé strany , aby neposlušné vlny sklepal z obličeje , do něhož mu je vháněl vítr . Na očích má velké sluneční brýle , přestože je zamračený lednový den . Na chodníku se černá špinavé náledí a já vedle něj v norkovém kožichu vypadám jako jeho matka , a ne přítelkyně . Vůbec se k sobě nehodíme . Nechápu , proč to s ním neskončím . Chlapec vybaloval pécéčko a já jsem se tvářila , že pracuji . Po očku jsem sledovala , co se děje u protějšího stolu , a těšila se , až ti dva odejdou . Nainstalovali přístroj během půlhodiny . Okoukla jsem obrazovku počítače , mrkla na hodinky a chtěla vyrazit na kontrolu do kuchyně , neboť se mi zdálo , že se do místnosti šíří podezřelý zápach z připáleniny . Učísla jsem si před zrcadlem vlasy do culíku , aby mi nepadaly do jídla , a přibarvila rty líčidlem , když se ozvalo opětovné zaklepání . " Dále , " vybídla jsem příchozího netrpělivě , neboť jsem návštěvu kuchyně nechtěla již dlouho odkládat . Ve dveřích se objevil Leoš . Opět jsem se vyklonila , ale telefon se ozýval dost hlučně a mě napadlo , že může být slyšet až do bytů na tomto patře . Je to panelák . Zdi jsou tenké , jako z papíru . Vrátila jsem se nohama zpět na zem v domnění , že přístroj vypnu . Ukazoval mi , že po mně touží Filip . Zaváhala jsem . Co pořád chce ? Je to tak důležité , že už mě shání od včerejška ? A když ano , tak proč mi nezavolal v době , kdy jsem byla v zaměstnání ? Už už jsem chtěla hovor přijmout , když telefon utichl . Tak moje holčička na mě žárlí ! Kdo by to řekl ? Stiskla jsem balíček v náručí a chtěla odejít . V tu chvíli se dveře otevřely a Valentýna se zastavila na prahu . Natáhla jsem ruku . " Přinesla jsem Janičce bryndáček . " Valentýna mi strčila do paže jako zběsilá . " My žádnej od tebe nechceme . Nech nás na pokoji ! " " Ale Týno ! " zbledla jsem . " Co jsem provedla ? Já se jen snažím ti pomoct ! " " To není pravda ! " zavřeštěla jako smyslů zbavená . " Chceš nás rozeštvat . Ty jsi ta krásná , chytrá , dokonalá . Natřásáš se tady v minisukních , které už se pro tebe dávno nehodí . Rozparek máš až bůhví kam . Jaksi už tuším , že se mi jeho odpověď nebude vůbec zamlouvat . Položil na stůl obálku . Koukám na to psaníčko a mám pocit , že vím , co je v něm napsáno . " Přece tvoje dcera ! " Popadla jsem prudce sklenici a rychle se napila , až jsem si spálila jazyk . " To myslíš vážně ? " " Asi ano . " " Proč ? " Je mi ze všeho smutno . Obětovala jsem té holce všechno . A tohle je její vděk ? Opustí mě a nechá samotnou ! Honza vzal do ruky svou skleničku . " Někdo pozná svoji životní lásku třeba už ve třinácti . Někdo až v šedesáti . Nezáleží na věku . Leoš mě upřeně pozoroval , jak lovím z cestovní tašky plechovku s kávou a připravuji ji do dvou porcelánových hrníčků se zlatým okrajem . " Sladíš ? " Přikývl . " Tak to máš smůlu , " odvětila jsem , " já cukr nemám . " " Nevadí . Pokusím se to vypít hořké . Možná to přežiju . " " Vlastně počkej , " něco mě napadlo . Došla jsem ke starému kredenci a otevřela ho . V cukřence s pokličkou , na níž se modraly pomněnky , leželo pár kostek zvlhlého cukru . Musel zde ležet několik let . Nevzpomínám si , že bych ho kupovala . " Zkus tenhle . Je mokrý , ale určitě sladí . " Dnes už ne . " Podíval se na hodinky . Potom sáhl do kapsy u modré košile s rozhalenkou a vyndal z ní malou krabičku , kterou mi hodil na stůl , přímo na rozevřený jídelní lístek . " Co je to ? " otázala jsem se vcelku zbytečně , neboť jsem si jednoduše přečetla na obale nápis NEUROL . " To jsou léky na nervy . Potřebuješ je jako sůl . " " Hele , odešel jsi , když jsem s tebou chtěla mluvit o našich dětech . Vyřešila jsem to bez tebe . A ty řekni Leošovi , ať nechá Valentýnu na pokoji , ano ? " Vyskočil beze slova z křesla v okamžiku , kdy otevřela dveře Magda . Přesně na den od smrti mojí dcery mě začaly trápit denní nevolnosti , podobné , jako když jsem byla v jiném stavu . Menstruace se mi opozdila již o dva týdny . Rozhodovala jsem se , jestli mám navštívit ženského lékaře , a pokud ano , tak kterého . Stále jsem doufala , že se " moje dny " jen opozdily následkem nějaké zdravotní záležitosti . V nemocnici se nacházela gynekologická ambulance , ale kdybych se tam jen ukázala , jistě by se to rozkřiklo , a já nestojím o žádnou popularitu . Mám jí nad hlavu a už mě unavuje . Soukromé ordinaci blízko nemocnice kraluje doktorka Pelikánová , Filipova bývalá manželka . Neodpovídala a v zelených očích se jí zračilo , že je duchem nepřítomna . " Posloucháš mě , miláčku ? " zašeptala jsem měkce . Přišlo mi jí líto . Vypadala jako nevinnost sama . Už jsem zapomněla , jak se vynořila nahá ze svého pokoje , kde na ni čekal v posteli Leoš . Je přece jen hrozně mladá , říkám si . Je ještě naivní . Kdyby se mi tak podařilo zbavit ji vlivu toho přechytralého doktůrka ! " Už můžu ? " slyším Valentýnu . Vrátila jsem se zpět do reality . Musím správně volit slova , protože je zřejmé , že Valentýna je zamilovaná dětskou láskou , která bývá nebezpečná . " Co jestli můžeš ? " ptám se nechápavě . " Mluvit , " pravila klidně . " Mohl bych si objednat oběd na zítra ? " otázal se a já věděla , že kvůli tomuhle nepřišel . Objednací lístek na zítřejší křenovou omáčku si mohl vhodit do schránky v jídelně . Vždycky to tak dělal . Od té doby , co jsem ho přistihla s Valentýnou v jejím pokoji , si ani stravenky nechodil kupovat , ale stejně jako to dělala většina lékařů , posílal některou sestru . " Jistě , pane doktore , " odvětila jsem zdvořile . Přestala jsem mu tykat od té doby , co se přistěhoval k Valentýně . Podal mi lístek a nehýbal se . " Ještě něco ? Já vás nechci vyhazovat , ale musím do kuchyně . Holčička se bude jmenovat po mně . Simona . Jak jinak ? Tlak v mém břiše zesílil , když volali do kuchyně z oddělení , ať se jdu podívat , jaké mají miniaturní porce masa . A kdyby jen to . Prý jim pět porcí schází ! Zjistila jsem , kdo krájel dnes maso , zda ho vážil , vyfasovala navíc pět porcí masa , které se povalovalo na tajném místě v troubě , aby ho neobjevila náhodná kontrola hlavní sestry , a vyrazila jsem s kuchařem Láďou na oddělení . Ať jim to vysvětlí on , jak to tak pitomě nakrájel . Já se omluvím , posypu si hlavu popelem a dodám chybějící porce . Seděla netečně na velkém zeleném batohu a byla dosti podivně ustrojená . Vypadala , jako když odchází do války . Měla na sobě zelenou plandavou košili , úzké vojenské kalhoty a na nohou zašněrované černé boty . " Někam jedete ? " ptám se s napětím v hlase . " Já jedu , " opravila mě . " Aha . A kam ? " " Ne že by ti do toho něco bylo . Ale jedu s partou pod stan . " " Je mi po tom . Jsem tvoje matka . I když jsi vdaná , pořád jsi moje dítě . A ke všemu ještě nezralé ! " Vzdychla jsem hlasitě . " Ano , prakticky jsi ještě malá holka , která nemá rozum . Má strach , že jí Leoš nemá rád , holčička že je nemocná , protože stále pláče , a ty že jí chceš odloudit manžela . A to , jak se mi zdá , není daleko od pravdy . Víš , že na tebe to dítě žárlí ? " Prohlížela jsem si zacákaným okénkem automobilu kolemjdoucí . Nikdo si nás nevšímal . Nevěděla jsem , co na to říct . Vydechovala jsem kouř z plic a snažila se vyhýbat Filipově pohledu . V autě bylo vedro . Slunce se opíralo o kapotu a já se smažila ve vlastním potu . Zatoužila jsem vykoupat se v chladné vodě . Filip vyhodil nedopalek škvírou v okně a prohlédl si můj profil . " A tobě by nevadilo , že čekám dítě s někým jiným ? " ptám se a s napětím ho sleduji . " Ne . Otcem je ten , kdo se o dítě stará . " Nasadila jsem si na oči sluneční brýle , které jsem měla dosud položené na proutěném stolečku , a váhala s odpovědí . Kdyby mi tuto otázku položil ještě přednedávnem , odpověděla bych možná kladně . Ale dnes ? Nevím . Hodně se toho změnilo . Oznámení , které jsme nechali natisknout , obsahovalo sdělení , že jsme byli oddáni . Ne že budeme . Držíme všechno v tajnosti . Kromě nás a svědků nikdo neví , že jsme se rozhodli udělat tento závažný krok . Já chci vyšetření . Nahlas jsem však přitakala , nechtělo se mi dohadovat . Načurala jsem do šampusky a položila se na vyšetřovací stůl . " Test je pozitivní , " sdělila sestra , mezitím co mě doktorka pečlivě vyšetřovala . " Děloha je zvětšená . Vidím to asi na čtyřtýdenní těhotenství . Kolik je vám let ? " otázala se lékařka . " Šestatřicet . . . mi bude . " " A děti máte ? " " Ne . " " Aha . Máte čas na rozmyšlenou . " " Nepotřebuji čas na rozmyšlenou , " řekla jsem pevně . " Chci to dítě . " " Výborně . Stavte se tu za měsíc . Pokud nastanou problémy , tak kdykoliv . " Honza posedával v čekárně . " Hotovo ? " " Jo . " " A jak to dopadlo ? " Náhle jsem dostala chuť se někomu svěřit . " Nevím , " pokračovala pasivně . " Co to znamená , nevím ? " táži se vzrušeně a cítím , jak se mi zrychluje dech i tep . " To znamená , že asi tak dva nebo tři měsíce , " odpověděla a mně se zatmělo před očima . " To ne . To nemyslíš vážně , Týno , máš rozum ? " " Mám Leoše ráda , " prohlásila . Prudce jsem oddychovala a marně si lámala hlavu , jak na tohle odpovědět . " Kdo všechno to ví ? " " Zatím jen ty a já , " zašeptala . Stojím " na koberečku " v pracovně ředitele nemocnice , mého milence číslo dvě , dívám se do jeho hladce oholené tváře , vdechuji citlivým nosem drahou kolínskou a přepadá mě nostalgie . Svatební oznámení rozešleme až po svatbě . Pro mnohé známé bude jistě překvapivé , neřkuli šokující , ale já lidi ráda ohromuji . Pokud nejsem středem zájmu , necítím se ve své kůži . Možná jsem doopravdy měla být namísto dietní sestry modelkou . Hřála bych se na výsluní slávy a nic by mi nechybělo . 1 . října 2006 Dnes je to přesně devatenáct let , kdy jsem se poprvé vdávala . Stojím opět na místě nevěsty a k oltáři si mě vede můj nastávající manžel . Mám na sobě krémový kostýmek s dlouhou úzkou sukní , která má vepředu rozparek . Pod sakem bílou saténovou halenku a sněhobílé prádlo . " Co s tím budeš dělat ? " Před odpovědí mě zachránila Erika , vracející se z procházky i s Leošem . Vypadala jako vždycky výborně . Fialkový kostým měla rozepnutý a vlasy trošku rozcuchané větrem . Leoš měl na sobě široké kalhoty , tričko bez rukávů a rozpuštěné vlasy trochu zmaštěné . Místo očí uzounké škvírečky , svědčící o nevyspání . V náručí držel svoji dceru , která spinkala . " A , paní Hartmanová , " vypravila ze sebe ledová královna pohrdavě . " Přijměte moji upřímnou soustrast . " Podala mi ruku , ale sotva jsem se dotkla špiček jejích prstů , protože ihned ucukla , jako by se mě štítila . Okno se s mohutným vrznutím otevřelo a já se z něj naklonila ven . Teď musím jednat rozhodně . Možná se někdo dívá nebo poslouchá . Nesmím přeceňovat lhostejnost lidí . Pod okny se rozkládalo dětské hřiště . Stálo tam několik prázdných pochroumaných laviček okolo navršeného pískoviště . Vedle se křivil malý kolotoč , pod nímž byla hlína vyšoupaná dětskýma nožičkama , takže se v mělké prohlubni držela napršelá voda . Hřiště zelo prázdnotou , jen tu a tam prošel po mokrých chodnících osamělý důchodce či projela maminka s kočárkem . Vzduch voněl po dešti a mě napadlo , že možná v tomto vlhkém , ale teplém počasí porostou houby . " Pokud jsou to hlouposti , tak se předem omlouvám , " pravila jsem vážně , vylovila z kapsy léky z Valentýnina batohu a přidržela mu je před jeho zelenýma očima . " Řekni mi , co je to za léky ? " Nehnul ani brvou . " Kde jsi to vzala ? " " Já se ptala první . " " Nemohu ti říct , co to je , když to nemá etiketu . " " Nemá to etiketu , " papouškovala jsem . " A proč ? " " To by měl vědět jejich majitel . Možná mu sklenička navlhla a cedulka odpadla . Špatné lepidlo . Nic víc za tím nehledej . " Najednou vyvinul dosti prudký pohyb . " Dej to sem . " Byla jsem ve střehu a stačila ucuknout . " Proč ? " " Podívám se dovnitř . Víš , že už váží skoro pět kilo ? " " Tak jo , " souhlasil . Natáhl po malé do postýlky ruce ve stejné chvíli jako já a naše prsty se dotkly . Ucuknul , jako by se spálil . Koketovala jsem s myšlenkou Janičku vyndat a svléknout , ale udělal to za mě . Zabalil ji do velké osušky a přenesl mi ji do vaničky . Celou dobu , co jsem ji s láskou koupala , stál za mými zády a já cítila , jak nás obě propaluje pohledem . Valentýna se ani neukázala a já myslela na to , proč je Týna taková divná a proč si mě Leoš tak prohlížel . Byl to můj milenec číslo jedna a nikdy na něj nebyl spoleh . " Kde je ? " ptám se dotčeně , s velkou chutí té holce vyškrábat kukadla , lemovaná modře namalovanými řasami . Soustředěně nakrčila malý nosánek . " Musel odejít . " To bylo všechno . Posadila se ke stolu a věnovala se psaní . " Kam šel ? " naježila jsem se výhružně . Dívka ustala ve své činnosti . " Odvolali ho k nutnému případu . K sebevrahovi , co chce skočit ze železničního mostu , " pokračovala vážně . Doufám , že si ta holka ze mě nedělá legraci . Takže co dál ? Vyšla jsem na denní světlo , na ulici , která se mi ještě ráno zdála příjemně podzimní . Tam se určitě k jídlu něco najde . Domů se nevrátím za žádnou cenu . Už nikdy ! Cestou jsem zapnula mobilní telefon , abych zjistila , jestli mě Leoš nebo Valentýna nehledali . Na displeji jsem měla tři zmeškané hovory od Filipa . Vrtalo mi sice hlavou , co chtěl , ale nezavolala jsem mu . Možná ho o tuto službu požádal Leoš . Třeba má o mě strach . Co jiného mohlo Filipa přimět , aby mi telefonoval ? Autobus mě hezky ukolíbal a já začala usínat , když v našem městě zastavil . Vůbec se mi nechtělo vystupovat . Neustále poprchávalo a zároveň foukal docela studený vítr . Vztekle jsem jimi mrskla do kouta a vyhrabala v botníku kotníčkové boty z loňské zimy . Musím si koupit nové . Dveře do ordinace byly dokořán . Nakoukla jsem zvědavě dovnitř a spatřila okatou Kateřinu , jak něco zapisuje do karty pacienta . Hned mě poznala a okamžitě vyskočila na své dlouhé štíhlé nožky . " Pan doktor tu již není ! " oznámila mi prostě a napjatě očekávala moji reakci . Tahle odpověď mě znechutila . Jak to ? Před chvílí jsem s ním mluvila ! Že by přede mnou prachsprostě utekl ? To by mu bylo podobné ! Znám Filipa dost dobře . Než se moje dcera narodila , chodili jsme spolu . Na klíně drží kabelku z krokodýlí kůže a na nohou má obuté lodičky z téhož materiálu . Vedle ní nevzrušeně zírá můj milenec číslo dvě Honza . Pootočím hlavu malinko doleva a moje oči si prohlížejí Filipa , milence číslo jedna . Tváří se lhostejně a šeptá něco Magdičce . Přece jen ji uhnal ! Spočívám na sedadle , dívám se na záda nevěsty . Stojí absolutně strnule , ale já vidím , jak se jí chvěje kytice ze žlutých slunečnic , zelených makovic a tmavého kapradí . Není tak klidná , jak vypadá . Šaty si půjčila v jedné z půjčoven , které se v městě rozrostly jako houby po dešti . Hodila pohledem po Leošovi , který stál se svojí matkou u okna a poslouchal , co mu vypráví . Okamžitě přišel k nám . " Co je to ? " zeptal se nechápavě , sleduje ono psaníčko . " Přece svatební dar , miláčku . " Vyndal kartičku a otočil ji několikrát v ruce . " Kolik tam je ? " otázal se . " Doufám , že dost , " slyším se říkat a vzápětí mě zchladí ženichova odpověď . " Nás si nekoupíte , " uzemnil mě a moje tváře polilo horko . Zrudla jsem jako pivoňka a Marek stojící za mnou se snažil situaci zachránit . " Ostatně , vy byste se ani nedali , že ? " S ní jsem už vůbec neměla v úmyslu se setkat . Stačilo mi , že jsem k ní chodívala celé těhotenství s Valentýnou . A tak jsem váhala , trápila se , zvracela a hubla . Magda si všimla , že se něco se mnou děje , po několika týdnech . " Paní vedoucí , nejste nemocná ? " " Ach ne , proč se ptáš ? " " Nějak jste zhubla . Možná je to tím , že v noci vstáváte k miminu a ráno jdete do práce nevyspalá , " konstatovala moudře . " Možná , " souhlasila jsem a nedala mrknutím oka najevo , že problém bude zapeklitější . Přemýšlela jsem , jak se zachovám , jestli jsem skutečně v jiném stavu . " Mám moc práce . Jsem v jednom kole . Valentýna se učí na závěrečné zkoušky a Magda onemocněla . Chtějí po mně , abych se vrátila do práce , alespoň po dobu prázdnin . Pracovní neschopnost dietní sestry prý bude dlouhodobá . " " Jestli mě už máš , Simono , dost , řekni to na rovinu a nevytáčej se . " Markův hlas zněl smutně , ale rozhodně . Chtěl mít jistotu . " Já se nevytáčím , ale opravdu na tebe nemám čas . " Dopřála jsem mu ještě naději , i když jsem věděla jasně , že se náš vztah chýlí ke konci . " Co Leoš , jak to s ním vypadá ? " projevil dávku zvědavosti . " No , víš , vrátil se k Valentýně . Chlapec jménem Robert , který mě s přístrojem učil zacházet , mi sestavil tabulku , kterou mám mít k ruce , a věnoval mi obsáhlou příručku . Když prý budu mít problém , mohu se na něj s důvěrou obrátit . Stačí vytočit číslo mzdové účtárny . Upravil si rozčepýřené hnědé vlasy , pokynul rukou a odporoučel se . Tak morduji přístroj a jsem ve skluzu . Optická myš mě absolutně neposlouchá . Jen se jí dotknu , rozkmitá se kurzor a lítá jako splašený . Prý s ní musím zacházet jemně a pomaleji , a tak se snažím . Stačí se však jednou omylem dotknout jiného tlačítka a veškerá práce je pryč . Janičku svěřil na dopoledne do opatrování svojí matky , která si kočárek s miminkem vzala nerada do svojí soukromé ženské ordinace se štiplavou poznámkou , že kojit neumí , ať se nikde nezdržuji . Filip sedí po mojí pravé straně . Je též oblečen ve velmi drahém tmavém obleku a má stejně jako Leoš bílou košili i černou kravatu . Jako by se domluvili . Ani on slzu z oka nesetřel . Jen kroutí nechápavě hlavou , jako by se tomu také zdráhal uvěřit . Řečník představil zesnulou - moji dceru - a bez ceremonií přednesl dojemnou báseň . Též se nezdá nijak vyvedený z míry , jelikož i on už tuhle proceduru jednou podstoupil . Pro nás oba nastává druhá životní epocha . Za svědka mu jde nějaký kamarád ze školy . Je to lékárník , pracující v místní apatyce , malý , podsaditý blondýn se širokými rameny a stříbrnou pecičkou v levém uchu . Starosta městského úřadu , který nás oddává , hovoří dlouze a únavně o důležité úloze manželství , na kterou se dnes už zapomíná a která nehraje podstatnou roli v životě spousty lidí . V mém však ano . Kdysi jsem se vdávala z trucu a mladické nerozvážnosti , což se mi náležitě vymstilo . Došla jsem do kuchyňky a spatřila " oheň " na stole , kde jsem ho zřejmě zapomněla dopoledne , když jsem " šmírovala " Valentýnu . Pečlivě jsem si zapálila a labužnicky vdechla kouř . Stále jsem vstřebávala informaci , kterou mi dcera sdělila a kterou jsem odmítala přijmout . Vrátila jsem se do obýváku a posadila se naproti ní . Popel z cigarety jsem odklepla do prázdného hrnečku od čaje . " Cože jsi to říkala ? " ptám se , abych se přesvědčila , že jsem vesele slyšela anebo že si Valentýna dělala legraci . Příliš srandovně tedy nevypadala . " Jsem těhotná , " opakovala a nehnula přitom ani brvou . V mozku se mi ozval varovný signál . " Jak dlouho ? " Sako princesového střihu a úzká sukně ve světlounce zelené barvě . Dlouhé medové vlasy mám sponkami sepnuté do složitého účesu a v něm zapíchnutou bílou růžičku . Opírám se zády o rudý sametový potah křesla s vysokým opěradlem . Po mojí pravici sedí Marek . V obleku docela ujde . Vlasy má umyté a rozpuštěné . Sluneční brýle pro dnešek odložil . Vedle nás přes úzkou uličku sedí jako sfinga matka ženicha a budoucí tchyně mojí dcery , Erika Pelikánová . Je oblečena podle poslední módy . I když již dávno překročila čtyřicítku , vypadá velice dobře . Vlasy má nakrátko ostříhané a jako vždy pečlivě melírované . " Potřebuji naplánovat týdenní jídelní lístek . Ten na zítra jsem udělala v ruce , ale měla bych také tady na tom krámu . " Chápavě pokývl hlavou a posadil se k počítači . " Tak se dívej , nebo si piš nějaké poznámky , " hlesl soustředěně . " Je to úplně jednoduché . Ten přístroj se tě na všechno zeptá , a všechno ti napoví . " " No jo , " podotkla jsem objektivně , " ale anglicky . A to já neumím ani slovo . Učila jsem se rusky . " Poškrábal se na hlavě . " Tak si vezmi tužku , papír a já ti přeložím , co která tlačítka znamenají . " Spokojeně jsem vzala pero , blok a přišoupla si otočnou židli vedle něj . Copak mi , cvokař ' chce ? " " Jedná se o Valentýnu , " odvětil věcně . " Aha . " " Máš se za ním zastavit ještě dnes v ordinaci , je to prý nezbytné . " " Je to opravdu tak nutné ? Mám spoustu práce a možná to nestihnu do konce jeho pracovní doby . Ale zavolám mu . Slibuju . " " Musí s tebou mluvit osobně . Co máš za práci ? " " Nevím si rady s počítačem . Udělám tedy nejprve práci , která se ho netýká , a potom ho budu odpoledne mordovat . " Na vteřinu se odmlčel . " Chceš pomoct ? " " Jak ? " " Přece odpoledne tu práci s počítačem . Pomůžu ti a vysvětlím , co bude třeba , abys mohla za tátou odejít . " Co když je to jen taková kamufláž ? Nevím , jak Neurol ve skutečnosti vypadá . Je to doopravdy takováhle titěrná bílá pilulka ? Leoš by mi dozajista dokázal říct , jestli je to ta pravá , nebo ne . Ale přece za ním nepůjdu o půlnoci , i když vím , že taky nespí . Před chvílí jsem slyšela nahoře pláč Janičky a šouravé kroky . Jistě byl v kuchyňce a ohříval jí mléko . Pokud mě vyzve , abych mu s něčím pomohla , učiním tak ráda . Aktivní nebudu . Ráno jsem zatelefonovala do nemocnice a požádala o dva týdny dovolené . Hlavní sestra mi vyhověla skoro okamžitě , jako by už na to čekala . " Nechci o tom mluvit . " " Aha . Asi budeš vědět proč . Vyslýchala tě policie ? " Otočil se a díval se na mě očima , které se mu zvláště leskly . " Ano . Všechno jsem jim řekl podle pravdy . " " A mně to neřekneš ? " Nastartoval opět vůz a rozjel se . " Nic zvláštního se nestalo . Jen jsme se pohádali , já se naštval a odešel . Vrátil jsem se , když jsem uslyšel žuchnutí . Ležela na zemi a z hlavy se jí valila krev . Zatelefonoval jsem pro záchranku a ošetřil ránu . Sanitka ji odvezla . To je vše . " Mlčela jsem . " Proč jste se pohádali ? " " Už nevím . Moje oči sledují tu roztomilou věcičku blankytné barvy , kterou vláčí Valentýna po zemi . Významně jsem zakašlala , ale nereagovala . Zkusila jsem to hlasitěji a nyní se na mě dcera obrátila s odmítavým výrazem v drobném obličejíčku . Ukazuji prstem , aby se podívala dolů , ale vrtí hlavou . A tak se dívám na podvazek a vybavuje se mi vzpomínka , jak moje maminka říkávala , že modrá barva na oblečení nevěsty přináší smůlu . Tisknu k sobě křečovitě kabelku a je mi příšerné horko . To , že se Valentýna vdává , v této chvíli ustupuje do pozadí . Klika u dveří však cvakla a moje bývalá spolužačka a přítelkyně Renáta se objevila se širokým úsměvem na tváři ve světnici . " Ahoj . Tak jsi tu , " konstatovala radostně . " Klepala jsem . " " Vážně ? " zalhala jsem . " Nějak tady není slyšet . " Kamarádka se bez vyzvání rozvalila na nepohodlné židli . " Jak žiješ ? " " Jo , dobrý , " mínila jsem neupřímně . " Nemáš retko ? " Zavrtěla hlavou . " Nekouřím . " " Hm . Ty se máš . Taky bych chtěla přestat . Proč já s tím začínala , " skuhrala jsem ve snaze odvést pozornost . " Jak víš , že jsem tady ? " " Viděla tě včera odpoledne naše máma , když sekala králíkům trávu na vaší louce pod lesem . " " Ach tak . " " Já tě , Simono , varoval . Včera tě chytly , jak sis nesla domů oběd . Abych to upřesnil , nejednalo se o jeden , ale o tři . A zaplacený jsi neměla , jak jsem již řekl , ani jeden . " Seděla jsem , ruce složené v klíně , a povytáhla užasle obočí . " A za tak malý prohřešek mě vyhodíš ze zaměstnání ? " ptám se smutně . Honza se zamračil . " Jako vždycky bereš všechno na lehkou váhu . Už jsem propustil zaměstnance za daleko menší prohřešky . " " U mě uděláš snad výjimku ! " lísala jsem se . " A proč bych měl ? Nic ti nedlužím . " " Ten oběd mi nandaly do kastrůlků kuchařky . Neměla jsem na vybranou . Dopředu jsem jít nemohla , neboť tráva byla značně přerostlá a nebylo skrz ni vidět na zem . I když vím , že hadi mají rádi teplo a vyhřívají se rádi na slunných místech , přece jen jsem měla strach , že na některého mohu dupnout . Cestička za mnou byla mojí nohou vyšlapaná , a tak bylo jasné , kam mohu najisto udělat krok . Pomaličku , abych neprovedla rychlejší pohyb , jsem se otočila a vyhýbajíc se hadům stočeným do klubíček jsem vycouvala zpátky . Sedím v smuteční síni a dívám se na rakev , kde spí věčným spánkem moje dcera . Nevěřím tomu . Chtěla jsem je znovu přikrýt , ale Leoš držel přikrývku pevně ve svých dlaních . " Neschovávej se , nemáš se za co stydět . " Zcela jsem s ním souhlasila . Mám prsa jako mladice . Porodila jsem jedno dítě , které jsem kojila pouhých šest týdnů , a to ještě díky manželovi , který na této banalitě trval . Proto je nemám vůbec vytahaná . Pravidelně cvičím a užívám různorodé drahé kosmetické přípravky na jejich zpevnění . Leoš se jich dotknul svýma kolosálníma lékařskýma rukama a přitiskl k nim hladově svoje rty . Ráno mě probudila žízeň i slunce . Strčila jsem ho zpátky do kapsy a s jistotou , že už mi nikdo volat nebude , jsem ho nevypnula . Chvilku jsem otálela a pak se naklonila z okna . Telefon v kapse cinknul . Přišla textová zpráva . S největší pravděpodobností mi píše Filip . Když sebevraždu ještě na chvilku odložím , dozvím se , co ode mne potřebuje . " Simono , zavolej mi ! ! ! ! " zněla textová zpráva . Hm . Volat ti nebudu , myslím si , nevím , proč bych měla . Protáhla jsem se oknem a telefon se znova rozezpíval . Pěkně mě to dohřálo . Člověk nemá kousek klidu ! Zvědavost byla silnější . Poslechnu si , co mi Filip chce , a zabiji se potom . " Je pravda , že vypadáš pořád dobře , " usoudil . " Možná lépe , než když jsem tě poznal . Je z tebe zralá ženská . Nedivím se , že se mému synovi líbíš . A přičtu - li k tomu všemu , že je sexuálně vyhládlý . . . Ovšem jak z tohohle vybruslíš , to bych rád viděl . Chtěl bych ti pomoct , ale nevím jak . " " Co to je sexuálně vyhládlý ? " Též jsem dokouřila . " Valentýna s ním nespí . Od porodu ho od sebe odhání . Má strach , že to bude bolet a také z dalšího těhotenství . Mluvila jsi s ní někdy o antikoncepci ? " pravil Filip s vážností , jakou jsem u něj neznala . " Ne . " Předepsal jsem jí antidepresiva , ale mám dojem , že nemají ten účinek , jaký bych si představoval . Víš o tom , že se pokusila spáchat sebevraždu ? " Kouř z cigarety mi zaskočil , až jsem se zakuckala . " Cože ? " " Ano . Vypila vodu z vázy , kde se " louhovaly " konvalinky . " " Ale prosím tě , to nebyl žádný pokus o sebevraždu . Byla to jen taková demonstrace , aby si jí někdo všiml . Jako dítě jsem měla podobné pocity . Také jsem si myslela , že mě nemá nikdo rád , a chtěla jsem umřít . Vlastně si to myslím do dneška . " " Zlehčuješ to jako vždycky . Ona je vážně nešťastná . Jsou to ty prášky , co jsem ti dala ? " Pokrčil rameny . " Vypadaly tak . " Začalo mi svítat . " Vypadaly ? To znamená , že už je nemáš ? " " Ne . Ztratily se mi z kufříku . Nevím kdy a kde . " Aha . Je mi to vcelku jasné . Svěřil se tatínkovi a ten léky pro jistotu ztopil . " Filipovi jsi je , pokud správně předpokládám , ukázal ? " " Ehm . . . Ano . " " Takže ti je mohl sebrat jedině on , " konstatovala jsem . " Není to jasný důkaz ? " " Důkaz čeho ? " " Toho , že není s těmi léky všechno v pořádku . Že je zlikvidoval , abychom proti němu neměli průkazný materiál . " " Moje dcera ? " ptám se zcela nechápavě , protože se mi tahle zpráva zdá neuvěřitelná . " Ano . " " To není možné . V sobotu ráno jsem s ní mluvila . " " Doopravdy ? " " No jistě . Nejsem blázen . Nemám vidiny . Co se jí stalo ? " " Nevím přesně . Prý nešťastná náhoda . Upadla tak nešikovně na stůl v kuchyni , že narazila spánkem na jeho roh . Zemřela dnes dopoledne na krvácení do mozku . " " To není možné ! " " Nic jiného nevím . Převezli ji ještě ten den vrtulníkem do Prahy . Ještě žila . Snažil jsem se tě sehnat . Moc mě to mrzí . " Valentýnina torna mě v bytě fascinovala . Stála jsem v horní kuchyni a pečlivě se rozhlížela . " Já ale nechci jít na mateřskou dovolenou , " prohlásila jsem rezolutně . Sestra natáhla kouř dlouze do plic a civěla na mě dosti primitivním pohledem . " Ne ? Jak to ? My jsme s tím počítali ! Přece jste už na mateřské dovolené byla pár týdnů před prázdninami . Když nyní vaše vnučka přišla o svoji matku , tak jsme se domnívali , že . . . " " Budu chodit do práce , " sdělila jsem jí andělsky a radovala se z jejího přitroublého výrazu . Ale co bude dál ? Která z nás dvou , dietních sester , dostane " padáka " ? Leoš mě poprosil pouze o jednu věc . Jestli bych si mohla brát Janičku na noc k sobě . Chci tady holčičku mít ! " Ne , neboj se , dělám si psinu . " Rychle jsem vymýšlela jinou nemoc . " Mám nějaké ženské potíže . " V dané chvíli mě nic moudřejšího nenapadlo . Nedokázala jsem honem vymyslet chorobu , jež není nakažlivá . Leoš se nedal lehce oklamat . " A proč jsi tu neschopenku zalepila do obálky ? " Útrpně jsem vzdychla a dala mu tak najevo , že mě jeho dotazy obtěžují a unavují . " No aby se neumazala , ne ? " Jenže Leošovi okamžitě svitlo . " Není to náhodou z toho důvodu , abych neviděl diagnózu ? " Dal si dvě a dvě dohromady . Moje ranní nevolnosti , hubnutí a nechuť k jídlu . Nenechala jsem ho domluvit . " Přistihla jsem Leoše a Valentýnu . " Na okamžik se na druhé straně rozhostilo ticho . " Jak to myslíš , přistihla ? " zeptal se naléhavě . " V posteli , " zahulákala jsem teatrálně . " V mém domě ! " " Moment , " řekl do sluchátka , které vzápětí oněmělo . On mi ten telefon snad položil ! No to je už příliš ! Vyťukala jsem na číselníku opět nějaké numero , ale v uších se mi ozýval pouze tón , který oznamoval , že číslo je obsazené , nebo sluchátko vyvěšené ! Neznala jsem se vzteky . Seběhla jsem dolů po schodech , vklouzla do kozaček a uvědomila si , že mám zaseklý zip . Jedná se mi spíš o manželství mého syna a tvojí dcery . " Filip zaparkoval na prostorném parkovišti u Kauflandu a zapálil si cigaretu . Nabídl mi také . Neodmítla jsem a jedno retko z krabičky vyndala . " Povídej , " vybídla jsem ho s radostí nad tím , že nebude pitvat příhodu v kanceláři . " Valentýna ke mně chodí . Léčí si u mě nervy . " " To mě ani nepřekvapuje . Je v poslední době divná . Původně jsem to přičítala šestinedělí , i když , " uvažovala jsem nahlas , " to už má za sebou . " " Musíš s ní jednat velice opatrně . Usedáme k stolečku pro čtyři osoby a šéfová osobně nás obsluhuje . S radostí shledávám , jak mi chutná šunkový závitek plněný šlehačkou , jenž jsem slupla a posléze běžela vyzvracet . Když se vracím zpět , vidím , že dorazila také moje příbuzná , Magdaléna Pelikánová , a přivezla mi Janičku . Už to není moje vnučka , ale dcera . Za ní se objevuje Filip ve vínovém obleku a radostně mě objímá . Stala jsem se vlastně jeho snachou , i když je to trochu složitější . Vzala jsem si totiž Leoše Otevřela jsem tiše svoji černou kabelku a vyndala krabičku léků od Filipa . Vyloupla jsem jeden prášek z plata , nalila minerální vodu z modré plastové láhve , kterou jsem měla postavenou na stolečku , a už jsem ho chtěla vstrčit do úst , když jsem si vzpomněla na léky z Valentýniny torny . Otáčela jsem pilulku v prstech a pečlivě ji prohlížela . Co když to není Neurol ? Co když to je zcela jiný lék ? Přečetla jsem si nápis na papírové krabičce . Byl stejný jako na hliníkové folii z druhé strany plata s léky . Stejně jsem se neodvážila ho spolknout . A s tímto proslovem odešel ke stolu , kde vzal do ruky skleničku s chlazenou vodkou , vhodil do ní pár kostek ledu z nerezového kyblíčku a napil se . Beru Valentýnu za ruku . " Kde budete bydlet , tady ? " " Proč se ptáš ? " " Chcete nám nabídnout azyl ? " ozval se Leoš posměšně a z jeho hlasu čiší mráz . Ne , říkám si , tenhle člověk se mnou nikdy pod jednou střechou žít nebude . Odcházím za popíjejícím Markem a připadám si jako vetřelec . Jenže Valentýna se ke mně nastěhovala několik dní po propuštění z porodnického oddělení i se svojí dcerou , již pojmenovala Janička . Za mým počítačem seděla Magda a mrskala prsty po klávesnici , jako když hraje na klavír . Jakmile mě spatřila , zůstala sedět s našpulenými ústy dokořán . " Vy jste tady ? " Otevřela jsem skříň a začala se bezmyšlenkovitě převlékat . " Mám po dovolené . Ty už jsi zdravá ? " " No jo . Volala mi hlavní sestra , že musím neschopenku nutně ukončit , protože nikoho jiného nemají . " " Aha . " " Máte se , hned jak přijdete , u ní stavit . Ani se nepřevlékejte , " dodala zadumaně . Tvářila jsem se , že neslyším ten štiplavý dodatek , a vklouzla do vypraných bílých šatů . Kancelář hlavní sestry se nacházela v přízemí budovy , na chirurgickém oddělení . Ruka , v níž stále svíral sklenici , se pohnula . Jedním dlouhým pohybem vypil všechno ze sklenice a dával si náležitě na čas . Vypadalo to , jako by se o něčem rozhodoval . " Chci to vědět . Mám na to jako matka právo ? " " Ne . " " Když mi to nepovíš , seberu se a všechno za tepla vyklopím policii , " vysoukala jsem ze sebe připravenou větu . " Proč policii ? " " Nevím . " Pokrčila jsem neurčitě rameny . " Ale třeba by je zajímalo , jestli ty léky jsou schváleny k oficiální léčbě . Jestli nemají vedlejší účinky a jestli je náhodou nebereš od Honzy . " Filip vykulil oči . " Co to říkáš za nesmysly , Simono ? " Vlastním kolosální majetek , ale k čemu mi je ? Mohu si koupit , co chci , počínaje lahůdkami , přes drahé oblečení až po luxusní vybavení domu . Ale netěší mě to . Pravděpodobně by si v práci oddechli a pomohla bych jim ze svízelné situace . Beztak číhá vedení na chybu některé z nás , aby se s ní mohli vesele rozloučit . Mohu jim to odchodem na mateřskou dovolenou usnadnit , přece mi to sami nabízeli . . . Nebojím se o práci . Když mě nevezmou zpátky , ani mi to vadit nebude . Pracuji stejně jen proto , abych přišla mezi lidi . Peníze mým cílem nejsou . " Posloucháte mě vůbec ? " Vzala jsem sklenku a naráz ji do sebe obrátila . Jaképak čekání na led . Chlazenou si dám tu druhou . Alkohol mě vnitřně rozehřál a malinko otupil . Vracející se Filip postavil na desku naleštěného stolku nerezový kyblík s ledem . Očima sjel můj pohárek , ale neřekl nic . Okamžitě se dovtípil a beze slova mi nalil ještě jednu . Nandala jsem si rukou led a pohybem sklenky její obsah zamíchala . " Filipe ? " Zvedla jsem svoji sklenku k rtům . " Co jsi to předepisoval Valentýně za léky ? " Ruka držící sklenici se zastavila a k ústům nedošla . " Proč ? " " Chci to vědět . Mám na to jako matka právo ? " " Ne . " Prohlížím si prostorný sál a konstatuji , že se zde od mojí první svatby mnoho nezměnilo . Stejný červený koberec i stejné židle s vysokými opěradly a se sametovým potahem . Možná je jiná dekorace . Spousta umělých exotických květin a tropických palem v ozdobných květináčích působí příznivým dojmem . Moje vlasy s červeným přelivem má na svědomí má letitá přítelkyně Renáta , která se zde nachází v pozici svědka . Je oblečena do modrých úpletových šatů , má jako vždy perfektně načesanou hlavu a dokonce si na tuto událost pořídila nové brýle . Svírám v ruce kytici dvanácti rudých růží s velkým množstvím asparágusu a kapradím . Ani sex s ním mi nic neříká , tak proč v tomhle nesmyslném vztahu pokračuji ? " Koupím ti na svatbu nějaký hezký oblek , " slyším se říkat . " Nebo máš něco jiného na sebe ? " Posunul si brýle na nose a pozorně si mě prohlížel . Asi mu neušla ironie mého hlasu . Přece jen , je to inženýr . " Jsem také pozvaný na svatbu tvojí dcery ? " " Ano . Zvu tě já ! Přece nepůjdu úplně sama ? Kdo mi bude dělat doprovod ? " " Nechci od tebe oblek . Mám svůj . Ale na tu svatbu tě doprovodím . " Kapitulovala jsem . Možná bych se měla omluvit . Ale on se neurazí . Natolik ho už znám . Nevěřila jsem vlastním očím . " Miláčku , nedoběhla byste se podívat do kuchyně , co se vaří k obědu ? " požádal Magdu , která se ještě kuckala . " Máme dnes lečo , pane doktore . " odvětila a mě překvapilo , že Filipa zná . Nepracoval přece v nemocnici . " Vážně ? " podivil se . " Neskočila byste se tedy třeba projít ? Musím vyšetřit tady vaší nadřízenou . Jo ? " Magda mě požádala očima o souhlas . Kývla jsem neznatelně hlavou , a tak odešla . " Co kafe ? Nebylo by ? " zeptal se Filip . " Nebylo , " zavrčela jsem nasupeně . " Co chceš ? " " Já nic . Tys něco snad chtěla , ne ? " Mlčím . Valentýna se vrátila domů a s potratem souhlasí , tak co ? " Chtěla , ale včera . Dostala jsem se na mýtinu , která byla léta vykácená a pěkně zarostlá vysokou trávou . Ne že bych zabloudila . Znám tady každý kámen , žila jsem zde už jako dítě , ale s pětikilovým nákladem na prsou se mi trávou špatně šlapalo . Na chvilku jsem se posadila na bobek - a leknutím jsem se nemohla pohnout . Zblízka vidím , jak se všude okolo mě povalují hnědočerné hadí provazy , silné jako hadice na vodu . Povalovaly se vepředu , vzadu , po stranách , prostě všude . Už jsem zapomněla , že tady žijí . Podcenila jsem nebezpečí místních lesů . Tiskla jsem k sobě nemluvně , jež jako by tušilo hrozbu , začalo hlasitě kňourat . Svítilo jako poslední den v životě a dralo se svými paprsky skrz zavřené okno mojí ložnice . Místo vedle mě bylo prázdné . Odhrnula jsem pokrývku a uvědomila si , že nemám nic na sobě . Pomalu jsem se přibližovala k oknu a dumala , jestli to všechno nebyl jen sen . Rozevřela jsem okenní křídla dokořán a na svojí pravé paži spatřila znamínko lásky vášnivých Leošových rtů . Nebyl to sen . Byla to skutečnost . Stromy i tráva v zahradě se leskly a všude kralovalo ticho . Koukla jsem na hodinky . Ukazovaly něco po šesté . Kdepak asi spala Valentýna ? Mohli jsme si třeba popovídat . Venku zesílil vítr a blesky křižovaly oblohu . Krémová záclona vlála vesele sem tam , a jakmile se spustil liják , začalo mi otevřeným oknem pršet do kuchyňky . Spěšně jsem okno zavřela a povečeřela salát , který mi zbude asi i na zítra . Udělala jsem ho příliš . Pro jednu osobu jsem to neodhadla . Ještě jednou jsem se vysprchovala a vlezla do postele . Jelikož bylo zavřené okno , v místnosti se špatně dýchalo . Svlékla jsem se do naha a přikryla se tenkou pokrývkou , kterou mi vloni dovezl Marek z Tunisu . Zaklepala jsem a pokorně čekala . " Dále , " ozvalo se a já stiskla kliku . Hlavní sestra , taktéž oděna v neposkvrněných šatech , seděla za stolem v pompézně vybavené místnosti a pracovala na počítači . " A , to jste vy ! Posaďte se . " Usedla jsem proti ní a čekala . Vyndala z krabičky jednu cigaretu a nabídla mi . " Takže mám pro vás všechno připravené , už jsem vás čekala . " Přistrčila mi list papíru , propisovací tužku a zapálila si cigaretu . " Co je to ? " ptám se opatrně . Povytáhla srostlé obočí . " No žádost o nástup na mateřskou dovolenou . " Svitlo mi . Vyměnila jsem zvonové kalhoty a bílou halenku za propínací džínové šaty , na zádech se šněrováním , které byly bez rukávů a končily mi nad koleny . Vzala jsem oranžovou dětskou vaničku , vložila ji do velké vany v koupelně a napustila vlažnou vodu . Teploměrem jsem zkontrolovala , zda má správnou teplotu , požadovaných sedmatřicet stupňů . Na desku pračky jsem si připravila žínku , dětské mýdlo a šampon . Vrátila jsem se do pokoje a zaznamenala dvě věci . Valentýna seděla v nezměněné poloze a Leoš stál beze slova nad ní a pokládal na zem svůj lékařský kufřík . Při šramotu se otočil . " Dobrý večer . " Filip do toho opravdu praštil ? Vlastně proč ne ? Je rozvedený a jeho budoucí kyprá manželka je minimálně o dvacet let mladší . " Proč se tak divíte ? " Dietní sestra se málem urazila . " Víte přece , že s ním žiju ! " " Ano . Jistě . Nechtěla jsem tě nijak urazit . Jen mě překvapilo , že . . . " Větu jsem nedokončila . Co mě vlastně překvapilo ? Že mě , mladou a hezkou , si tenkrát vzít nechtěl a teď mladou a tlustou ano ? Nyní je o dvacet let starší a moudřejší . Najednou se nebe zamračilo a začaly padat kapky velké jako pětikoruny . Nejen , že jsem neměla deštník ani pláštěnku , ale než jsme stačily zaběhnout do podloubí nejbližšího domu , obě jsme na kůži promokly . Letní šaty se na mně přilepily a Valentýniny nevypadaly o mnoho lépe . Zůstaly jsme schované několik minut , ale déšť nepřestával a mě napadlo , že už ani nemá smysl se před ním ukrývat , a tak jsem vyšla na ulici , plnou vody a čerstvě napršelých louží . Valentýna v modrých sandálech bez ponožek proběhla nejbližší louží , příšerně mě pocákala a začala se šťastně smát . Tento vesmírný pád nemohu skutečně přežít . Naproti mně cvakly dveře a na chodbu vyšla dívka s mahagonovými vlasy , střiženými na dlouhém štíhlém krku do špičky . Věnovala mi lhostejný pohled a otočila se ke mně zády , aby se obula . Vzápětí se zvedla a v náručí držela asi šestiměsíční dvojčata , zřejmě chlapce , neboť měla modré pletené čepičky a modrobílé teplé dupačky . Jeden z chlapců se stále tak vrtěl , že dívka musela vyvinout veškeré úsilí , aby obě děti udržela . Došla ke zdviži a pokoušela se loktem otevřít dvířka . Stojím strnule a zadumaně mladou paní pozoruji , když se ke mně obrátila s prosbou . Kdepak se tady asi vzala ? Jakmile jsem ho zvedla , něco uvnitř zacinkalo . Asi rolnička . Na rohu stolu se něco černalo . Byla to zaschlá krev . Svírala jsem plyšové chrastítko a pozorovala zelený batoh . Byl rozvázaný . Vysypala jsem jeho obsah na zem . Vypadlo pár kousků osobního prádla , kartáček na zuby a pasta , teplé ponožky , deka a tlustý svetr . V postranní kapsičce se nacházely šminky a sklenička z kouřového skla , bez cedulky . Zvedla jsem ji proti světlu . Obsahovala pár malých žlutých prášků . Pročpak na ní není cedulka ? Jsou to léky , které užívala Valentýna proti depresi ? Záření je nebezpečné pro lidský plod . Ale ono je vlastně škodlivé pro všechny . Prohlížela jsem si bílou kartičku , se zdobeným okrajem . Magdaléna Levinská a Filip Pelikán oznamují , že uzavřou sňatek 4 . září tohoto roku na místním městském úřadě , četla jsem . V duchu jsem uvažovala , že tomu neuvěřím , dokud se nepřesvědčím na vlastní oči , že se Filip skutečně žení . Byla jsem si jista , že on miluje ženy natolik , že nedá přednost jediné . Je vidět , že jsem se opět pletla . Mýlím se často . V lidech se stále nevyznám . Nejsem skoro nikdy večer doma , " odpověděla jsem a barevnou směs na lžíci ochutnala . " Jo ? " zakoktal . Asi jsem mu vyrazila dech , směji se v duchu . Hoch se však nemínil vzdát diskuse . " Hm , " děl světácky . " To vás teda obdivuju . Ve vašem věku . . . . " Tohle tedy nemusel . Uvědomil si , že mi naznačil moje blížící se stáří ? Výraz mé tváře tvrdl . " Fuj , co to je ? " zašklebila jsem se . " Je to děsně kyselé ! Kdo to dělal ? " Aleš si začal pohvizdovat a kuchařky nás upřeně sledovaly . Už vím proč . Ten salát je příšernej . Nedá se jíst . Co s ním budu dělat , půl hodiny před výdejem pokrmů ? Vypadl z ní můj řetízek , který spadl na zem . Sehnula jsem se pro něj a sevřela ho v ruce . Leoš četl dopis a jeho obličej nejevil nijaké emoce . Potom ho roztrhal na malinké kousíčky a hodil do kamen . Vyskočila jsem rudá ve tváři , zmačkala pár starých novin v uhláku , ze šuplíku kachlových kamen vyndala pár třísek a škrtla zapalovačem . Oheň vzplál okamžitě . Doufám , že nezhasne . Už jsem nezatápěla , ani nepamatuji . Vzala jsem starou měděnou konvici , naplnila ji studenou vodou z jediného kohoutku v kuchyni a postavila na plát kamen . V místnosti bylo celou dobu ticho jako v hrobě . Vzal víčko od toho křehkého kousku nádobí a pohrával si s ním v ruce . " Tak ty ses chtěla zabít ? " Čekala jsem , kdy se zeptá . " Ano . " " Proč ? " " Nevím , nechtělo se mi žít ? " Vzal mě otcovsky za ruku . " Bylo to kvůli mně ? " " Nevím . Možná taky . Nějak se to všechno zamotalo . " Ruku jsem mu vytrhla . Ještě se může zeptat , proč jsem to neudělala . " Jsem rád , že jsi to neudělala , " podotkl mírně . Vstala jsem , neboť se mi zdálo , že voda na plotně se nějak dlouho nechce vařit . " Já taky , " souhlasila jsem stručně a plivla na plát , jestli už je rozpálený . " Ona brala léky na nervy ? " Tak nevím , jestli se ptá vážně . Copak toho ví tak málo o svojí ženě ? " Ano . Tvůj otec ti o tom nepověděl ? " " To jí předepsal táta ? " " Nevím . " Vložila jsem Janičce do pusinky dudlík , který jí vypadl . " Ptala jsem se ho , jestli jsou ty léky od něj , ale poslal mě do háje . " " Proč se o to tolik interesuješ ? " nadhodil Leoš zvědavě . " Zajímám se o více věcí , " vypravila jsem ze sebe nejasně . " Například ? " " Třeba co se stalo mezi tebou a Valentýnou , když jsem v sobotu ráno odešla . " Šlápl na brzdu a zastavil tak prudce , až jsem poposkočila . Zamračeně zvedla srostlé obočí a naježila knírek pod obřím nosem . " Jakou velikost ? " " Čtyřicet , " odvětila jsem a špičkami prstíků prohrábla saka na ramínkách . Marek sundal brýle . " Můžete se pohnout a něco nám ukázat ? " Lupla po něm okem . " Ve čtyřicítce máme jenom v těchto barvách , " ukázala ke stojanu , který jsem právě prohlížela . Celkem tam viselo asi šest kostýmů v dosti divokých barvách . Oranžová , žlutá a nějaká batika . " A co majitel , je přítomen ? " otázal se můj přítel a prodavačka nasadila na zmalovaný obličej strojený úsměv . " Ne . " " Kdyby byl , " pokračoval Marek , " postaral bych se , aby s vámi vyrazil dveře . Dopřeji jim chvilku pro sebe . Zapálila jsem si cigaretu a odolala pokušení nalít si víno . Když hlídám Janičku , nikdy nepiji . Chci mít jasnou hlavu . Dokouřila jsem , napila se minerální vody z láhve a čekala , kdy se můj zeť zvedne k odchodu . Po čtyřiceti minutách dlouhého čekání jsem vstala a prošla chodbičkou do dětského pokojíčku . Leoš spal spánkem spravedlivých na Valentýnině posteli a Janička chrupala vedle něj . Možná je pan doktor po noční , komentovala jsem nynější stav . Nechám ho tady , než se probudí , a potom se uvidí . " Nezlob se , Marku , ale nejde to , vážně ! " ztišila jsem do telefonu vlídně hlas . Hodila tornu na záda a ani se nenamáhala mi říct , kam přesně jede , kdy se vrátí a s kým bude , natož pozdravit . No snad bude o tom , kde se nachází , vědět její manžel . Jenže za ním nahoru se mi nějak nechtělo . Zdálo se mi to takové žinantní . Vklouzla jsem tiše do svého pokoje , shodila ze sebe květované letní šaty , řádně propocené , a vlezla pod sprchu . Dnes už po druhé . Když jsem hledala čistou osušku , vykulily se na mě z přihrádky žluté plavky . Koupila jsem si je na začátku léta a neměla jsem je ještě na sobě . Filip se díval z jednoho na druhého , jako by nevěřil vlastním očím . " Myslím , " prohodil zadumaně , " že mě nepotřebuje jen Valentýna , ale i vy oba . Asi nejste normální . " " Já ti to vysvětlím , " vyhrkla jsem , i když se mi zrovna jemu nic objasňovat nechtělo . Šlo mi jen o to , aby se o tom , co se tu odehrálo , nedověděla moje dcera . " Nenamáhej se , " přerušil mě . " Já vždycky věděl , že jsi cvok . Ale nechápu tě . Když máš chuť se pomilovat , proč nepřijdeš za mnou ? " " Ty tomu , Filipe , nerozumíš , o nic tady nešlo . Leoš mě učil pracovat na počítači a . . . , " nevěděla jsem , co dodat . Velkou část noci pršelo a ona si brala jen spacák . Doufám , že někdo z těch dětí , co s nimi jela , vezl s sebou stan . Ještě může to moje dítě nastydnout . Hodila jsem na sebe bavlněné šaty s velkými kapsami a plížila se podívat , jestli už Janička není vzhůru . Budila se poměrně časně a vyžadovala svoji mléčnou snídani , kterou musel někdo ohřát . A co Leoš ? Jak se asi vyspinkal ? U dveří ložnice v prvním patře , patřící mladým , jsem nastražila ucho , ale neozval se z ní ani hlásek . Zato z kuchyně se ozývaly tlumené zvuky . Došla jsem znepokojeně k nim . Stavila jsem se na toaletě a pěkně mi zatrnulo , když jsem na bílých kalhotkách objevila jasně červenou krev . Co to má znamenat ? Když se konečně rozhodnu pro dítě , nakonec o něj ještě přijdu ! Zavolala jsem přímo řediteli . S hlavní sestrou se mi nechtělo ani trochu bavit . Propustku jsem nežádala . Oznámila jsem zkrátka , že musím akutně navštívit svého lékaře a odcházím . Práci mám pro dnešek hotovou a v případě , že mě bude kdokoliv hledat , prostě mě nezastihne . S neschopenkou v kabelce jsem se zpátky do práce už nevrátila . " Aha , " zazněla stručná odpověď a vzápětí se rozběhl , jakmile uslyšel pláč svojí dcery . Janička se v jeho náručí zklidnila . Lechtal ji pod nosem plyšovým medvídkem tmavé fialové barvy , jehož vytáhl z kapsy širokých riflí s moderními kapsami . Holčička kulila oči a zvířátko ji očividně zajímalo . " Je moc drobná , " podotkl . " Jak papá ? " Pokrčila jsem rameny . " Moc dobře ne . " " Valentýna nekojí , že ? " " Ne . Chceš něco pít ? " Snažím se přerušit trapné ticho . Podíval se na mě , jako bych přiletěla z jiného světa . Zřejmě se jeho myšlenky toulají zcela jinde . " Ne . " Odešla jsem do kuchyně a ponechala ho s dcerkou o samotě . Nohy mám štíhlé , bez křečových žil , pečlivě oholené , tak proč je neukázat ? Proč by se tahle délka pro mě nehodila ? Krátké sukně nosí i starší ženy . A mně je teprve šestatřicet ! Moje myšlenky ukončilo jemné zaťukání na dveře a vešel Leoš v pracovním oděvu . V bílých kalhotách a v košili stejné sněhové barvy . Nepromluvil , jen se díval , jak stojím u zrcadla a přejíždím rty rudou tyčinkou . Zčervenala jsem . Snad si nemyslí , že to dělám kvůli němu ? Odložila jsem ji rychle na stůl . " Jak jsi na tom ? " nadhodil a vrazil neklidně ruce do kapes . Ukázala jsem na zapnutý počítač . Dlouhou dobu se mi nedařilo usnout , a tak jsem si došla do chladničky pro zelenou láhev svého oblíbeného nápoje . Nalila jsem si vínko do broušené sklenky na tenké nožce a labužnicky popíjela . Po třetí sklence se svět rozvlnil a mně se konečně začaly klížit oči . Nevím , jak dlouho jsem spala , ani co mě vzbudilo . Když jsem otevřela oči , panovalo v místnosti šero . Venku už nepršelo a měsíc v úplňku ozařoval postavu sedící v nohou mé postele . Leknutím jsem se prudce posadila a slabě vykřikla . Pokrývka se svezla z mého těla a odkryla moje pevná ňadra . Vím , co si k němu mohu všechno dovolit . A je toho dost . " Dobrá , " pokusila jsem se o lehkou konverzaci . " Tak si já něco koupím nového na sebe . Alespoň mi to zkritizuješ . Ano ? " Mlčení jsem brala jako souhlas . V prvním obchodě si nás přezíravě měřila starší prodavačka s trvalou ondulací , kterou měla připláclou jako čepici . Dojít ke kadeřníkovi , nechat si obnovit účes , to by jí jen prospělo . Znuděně si luštila křížovku a ani se nezeptala , co si přejeme . " Chtěla bych na sebe kostým , " požádala jsem ji povýšeně . " Něco s úzkou sukní , v zelené , vínové nebo fialové barvě . " Moje jednání není tentokrát impulzivní . Vím , že dveře do budovy se nezamykají , a mohu se tedy kdykoliv dostat nepozorovaně dovnitř . Dům je zcela anonymní . Bydlí zde jedenadvacet partají a jistě se vzájemně neznají . Výtah sebou maličko trhnul a zastavil se . Bezmyšlenkovitě jsem vystoupila a kradmo se rozhlédla , zda mě někdo nepozoruje . Dojdu po špičkách ke špinavému , zavřenému oknu venkovní chodby a dívám se skrz skleněnou tabuli do šedivé ulice . Z magické výšky se mi sakramentsky zamotala hlava . Kolik to může být metrů ? Nedokážu tu gigantickou hloubku pod sebou odhadnout . Jisté však je , že až dopadnu na zem , budu mrtvá okamžitě . Stál u křesla a nehnul se . " Posaď se přece , " vybídla jsem ho . Poslechl mě . Uchopil džbán a nalil horkou voňavou tekutinu nejprve mně a posléze sobě . " Cože jsi přišel ? " " Přišel jsem , protože mě o to požádala Valentýna . " " Cože ? " táži se dutým hlasem a nechápu . " O co tě požádala ? " " Přišel jsem tě pozvat na svatbu . " " Budeš si brát Eriku ? " ptám se užasle , i když by mě to vlastně ani překvapit nemělo . Žijí spolu již nějaký čas . On je vdovec , ona rozvedená , děti v péči nemají , tak proč si neříct ano ? " Ne , kdepak . Já se ženit nehodlám . " " Tak kdo teda ? " " Tak tím se to vysvětluje . A kdy bys chtěla s osvětou početí začít ? Až jí bude dvacet ? " Sepnula jsem ruce . " Ne , to jistě ne . Neuvědomila jsem si , že dnešní dívky tak brzo dospívají . Já jsem byla v jejím věku ještě nedotčená , když to řeknu takhle knižně . " Filip si zapálil novou cigaretu . " Dej si konečně život do pořádku . Žij svůj život , a ne Valentýnin . Najdi si sobě rovného a přestaň se mezi mladé plést . " Ano . To má patrně pravdu . Měla bych žít svůj život . Přesně jak to řekl . Já bych moc chtěla . " No , oni vám sem prý dají počítač a ten jednu sílu nahradí . " Vykulila jsem oči , div mi nevypadly . " Já na tom ale neumím pracovat . A proč říkáš vám , snad nám , ne ? " " No já nevím , ale spíš vám . Mně je to vlastně všechno jedno . Filip mi nabídl práci u něj v ordinaci . Jeho sestřička jde prý pracovat do Německa , kde si vydělá mnohem víc . " Dívka přestala trápit svoje prsty a pečlivě si teď prohlížela černý lak na nehtech . " S její figurou a vzhledem se ani nedivím , " chichotala se do dlaně . " Jistě tam nebude píchat pacientům injekce do zadku . " Cítím napětí i vzrušení a pohrávám si s myšlenkou , že ho musím odstrčit . Musím . Tentokrát by to byl vážně průšvih . Spala jsem už se ženatým mužem i vdovcem , o třicet let starším , ale milovat se s mužem vlastní dcery , to by byla trochu silná káva . Ve chvíli , kdy jsem se ujistila , že to Valentýně nemohu udělat a chtěla Leoše odstrčit , se prudce otevřely dveře . Nebylo zamčeno . Trhla jsem hlavou směrem k příchozímu , když stál kousek od nás . I Leoš zareagoval poměrně pozdě . Pustil mě z náručí , když už stál Filip v místnosti . Jde to . Je mi sice pořád zle , ale už to není tak strašné . " " Co to čteš ? " otázal se při pohledu na cedulku v mojí ruce , kterou jsem stále zamyšleně svírala . Podala jsem mu ji . " Filip se bude ženit . Víš o tom ? " " Slyšel jsem něco , ale tohle vidím prvně . " " Já dnes také . To jsme dva . Já mu to přeju . " " Vážně ? " " Jo . " " A co ty ? Budeš se vdávat ? " " Ne . Jednou mi to stačilo . Chci dítě . Chlapa nepotřebuji . " " No , emancipovaná jsi bývala vždycky . A co kdybych tě požádal o ruku já , odmítla bys mě ? " Spláchla jsem toaletu , umyla si ruce a s Leošem v patách se vrátila do svého pokoje . Žuchla jsem sebou na rozválenou postel a vyndala hadrovou plínu , připravenou pod polštářem , kdyby to na mě zase náhodou přišlo . " Tak o co jde ? Víš něco o těch lécích ? " ptám se a je mi jedno , co mi poví . Je mi příšerně zle . " To taky , ale toho moc není . " " Čekám , " oznámila jsem stručně a myslela to doopravdy . Vyčkávám , až mi řekne , co má na srdci , a vypadne odsud . " U táty v počítači stojí , že Valentýna brala Defobin . " " No a co ? Nevím , jak mám pokračovat , a musím Robertovi volat , aby se na tu spoušť přišel podívat . Znechuceně mě vyslechne a potom přijde . Tváří se , jako by spolknul všechnu moudrost a já byla úplně pitomá . Z oddělení mi hlásí tři výběrové diety , z kuchyně sem už popáté přišel Aleš žalovat , že se mu nelíbí organizace práce a pár nepořádných doktorů se snaží zakoupit si stravenky mimo určený čas . " Ve skladu je kontrola z hygieny , " hlásí mi hlavní sestra do telefonu . " Musíte být přítomna , abyste mohla později podepsat protokol . " " Kdy přijde ? " ptám se , domnívajíc se , že mluví v čase budoucím . " Ale jistě , zlatíčko , řekni mi , co máš na srdci . " Překypuji sladkými řečmi , protože mám radost , že je moje holčička ochotná komunikovat . " Jsem těhotná , " svěřila mi prostě a se mnou se zatočil svět . Chytla jsem se za bolavou tvář . Potom jsem vyndala pomaličku z kabelky , která se válela vedle křesla , neotevřenou krabičku cigaret . Vsunula jsem ji opatrně do koženého pouzdra , rozbalila celofán i staniol a vytáhla bílou cigaretu . Marně jsem hledala zapalovač . Nakonec jsem celý obsah kabelky vysypala na stolek , ale zapalovač jsem nenašla . Vložila jsem tedy retko do úst a vstala . Dcera mě bázlivě pozorovala . " Jenže já nejsem sama . " Z dálky bylo slyšet mužský zpěv a hučení sprchy . Zvedla jsem varovně prst k ústům . " Kde jsi se tu vzal ? " Ptám se , i když vím , že má od tohohle domu klíče . Nikdy je nepoužívá . " Chci s tebou mluvit . " Zašeptal . " Jenže já nejsem sama . " Z dálky bylo slyšet mužský zpěv a hučení sprchy . 2 . února 2006 Sedím po pravé straně prostorného sálu , uprostřed první řady . Dívám se na záda nevěsty a nevěřím , že je to pravda . Nevěřím , že se moje dcera vdává . Jsem oblečena v moderní kostýmek , jenž jsem koupila ve značkovém butiku . Zarazila se hned , jakmile si všimla , že návštěva ještě neodešla . " Můžu ? " špitla nesměle . Filip si oblékl bundu a obdařil ji ohnivým úsměvem . " Kávu jsem nedostal . Co kdybych vás , slečno , na ni pozval ? Co děláte dneska večer ? " Musela jsem se ovládnout , abych po něm něco nehodila . Používal pořád stejné finty . Divím se , že na ně ty holky stále letí . Vyběhla jsem do prvního patra po schodech , protože nefungoval výtah . Na ošetřovně jsem se zeptala , na kterém pokoji leží Valentýna , a vplula s královsky vztyčenou hlavou dovnitř . Leoš seděl v bílém plášti na posteli a držel moji dceru za ruku . Před špitálem mě Filip nacpal beze slova do stříbrné oktávie . Posadil se za volant a v tichosti se rozjel . Sledovala jsem měnící se krajinu kolem sebe a snažila se smazat pocit trapnosti . " Kam pojedeme ? " otázal se a já pokrčila bezradně rameny . " K tobě asi těžko . Určitě je tam Valentýna a mohla by nás slyšet . U mě to taky nepůjde , mám tam nastěhovanou Magdu . " " A co chceš ? " vyzvídala jsem potichu . " Tvůj intimní život mě už nezajímá , neboj . Už nejsi moje věková skupina . Pro mě jsi drahá . " " To vím , " reagovala jsem zachmuřeně . " Je tvoje věc , s kým spíš . " Tak vám pěkně děkuju . " Pohlédla jsem na ni z výšky . " Za co ? " " No , za to , že jste si vzala místo dcery mateřskou dovolenou . " " Hm , " odvětila jsem zvysoka . " Proč ? " Dietní sestra se ošila . " Protože jsem chtěla rozvázat pracovní poměr , abych mohla pracovat u Filipa . " " Hm . " " A vy si klidně budete doma , aby ona mohla pokračovat ve studiu , a mě z práce nepustí , protože nemají náhradu . " " Zcela správně , Magdo . " " To není od vás hezké . Věděla jste přece , že chci odejít ! " připomněla mi . " Magdičko , " řekla jsem chlácholivě . " Pro tebe to takhle bude lepší . Všechno se mi vymklo z ruky . Celý život . Ustavičně se zamilovávám do nesprávných mužů . Stále čekám , že mě někdo bude mít rád . Je pravda , že jsem nyní někoho našla , ale . . . Má to samozřejmě ale . On mě má rád , já jeho taky , ale nesmí to tak být . Mohu svojí láskou ublížit někomu , na kom mi v životě mnoho záleží , i když to třeba na první pohled tak nevypadá . Rozhodně otočím kličkou u okna . Moc lehce otevřít nejde . Silně jí zalomcuji , ale snažím se nepřerušit ticho kralující v domě . Trhnu vší silou . Dodávala jeho tváři dost tvrdý , či zlý výraz . " Ještě jsem ho nechutnala . Proč ? " " Jen tak . Víte , že jsem se účastnil té nedovolené technopárty , co ukazovali v televizi ? " chlubil se a hrál si s kruhovou náušničkou umístěnou v ušním lalůčku . " Každý den s kamarády někam vyrážíme . Nechci umřít doma , jako důchodce ! " pokračoval . Vzala jsem do ruky svoji polévkovou lžíci , kterou nosím permanentně v kapse bílého pláště , a nabrala podezřele řídký salát . " Co vy ? Chodíte taky večer někam , nebo sedíte u televize ? " vyzvídal neodbytně . Nechtěla jsem vypadat jako " důchodkyně " . " No , já Alešku pořád někam vyrážím . " Můžu vás poprosit ? " prosebně se pichlavýma očima dotkla výtahu , čímž jasně naznačila svoji žádost . Neochotně jsem přikývla a křečovitě k ní došla . Dotkla jsem se knoflíku , který se červeně rozzářil , a otevřela beze slova dveře . " Děkuji , " usmála se měkce . " Hledáte někoho ? " Odměřeně jsem pohodila rozcuchaným účesem a přála si , aby odjela a nechala mě v klidu uskutečnit můj plán . Vracím se k oknu a dotknu se otlučené kliky . Musím to udělat rychle , než zase někdo vyjde ven a bude mě otravovat či chtít zachraňovat . V životě jsem udělala spoustu špatných věcí , a přitom jsem jen chtěla najít lásku . Magdu si vyžádalo vedení nemocnice jako moji zástupkyni se slibem , že zde zůstane , protože já zaujmu mateřské povinnosti namísto svojí dcery . Jenže Leoš mě o tuto službu nepožádal . Nevím , co má v úmyslu , ale jistě nechce , abych u jeho dcery zastupovala matku já . To se asi hlavní sestra podiví , až jí oznámím , že zůstanu v práci . Místo je zde jenom pro jednu . Původně se počítalo , že Magda odejde pracovat k doktoru Pelikánovi a vedoucí stravovacího provozu zůstanu já . Zdá se , že se situace podstatně změnila . Pro mě to nevypadá příliš dobře . Zjistila jsem , že se tam dost hlučně baví kuchař Aleš s pomocnicí Blankou . Hodiny na zdi ukazovaly , že je něco po čtvrté ranní . Nikdy mě nenapadlo , že kuchaři chodí takhle brzy do práce . Pracovní dobu mají přece od pěti třiceti . Co tady dělají o více než hodinu dříve ? Konvice cvakla , ztichla , a tak jsem si konečně zalila vyčichlou kávu . I přes to , že byla asi dvanáct hodin v hrnečku , chutnala mi jako rajská mana . Pomalinku jsem usrkávala moku a zahřívala se , když jsem uslyšela jakési šeptání na chodbě . Odemkla jsem , abych se koukla , kdo to tady zase straší . " Byla bych ráda , kdyby bydleli u mě . Vlastně je půlka domu Valentýny , zdědila ji po mém muži . " " Ale oni s tebou ani bydlet nechtějí , že ? " Zadívala jsem se do zrcadel kouřově zabarvených brýlí . " Já nevím . " Marek se sprchoval , já ležela na gauči a sledovala romantický film v televizi . Dva milenci a láska jako trám mne dojímá . Nalila jsem si víno z otevřené sedmičky Modrého Portugalu a kopla ho do sebe . Vzápětí jsem si nalila další a tu už pomaličku ucucávám . Ležím zabalená v ručníku a cítím se blaženě . Neměla bych to asi s tím pitím tak přehánět . Nevím , jak dlouho jsem bloumala lesem a loukami . K večeru jsem se vrátila domů totálně zničená . Plácla jsem sebou na otoman , ležela a dívala se jen tak kolem sebe . Spánek nepřicházel a já u sebe neměla ani prášky na uklidnění . Necítila jsem ani hlad , ani žízeň . Dřímota mě přemohla až někdy k ránu , když u sousedů kokrhali kohouti . Probudilo mě bití pendlovek , které jsem večer teskně natáhla . Odbíjely jedenáctou dopolední . Hlava mě bolela jako střep , oči pálily a žaludek se mi kroutil a zpíval hlady . Vstala jsem a nakoukla do malé spížky . " Já se o ni postarám sama . " Dcera se spokojeně usmála . Lehla jsem si na postel , vnučku položila vedle sebe a ukazovala jí barevná chrastítka . Některá jsem vytáhla z krabice na půdě . Ta byla ještě po Valentýně . Vyprávěla jsem Janičce pohádky a zpívala písničky , až mě vyrušil zvonek u dveří . Položila jsem tedy dítě do postýlky a sešla po schodišti . Za dveřmi stál Leoš . " Je Valentýna doma ? " vyzvídal a já jen zavrtěla načesanou hlavou . " A kde je ? " tázal se dál . " Nevím , " řekla jsem po pravdě . " Musela odejít . " " A kde je malá ? " " Nahoře . " Stál a nehýbal se . Valentýna se parádila před zrcadlem . Vlasy si řádně natupírovala , navoněla se mým parfémem a zatočila se dokolečka . Zvonové rukávy halenky se jí rozevlály , jako vlajky na Prvního máje . " Někam jdeš ? " vzala jsem do náručí Janičku a přidržela jí láhev s ohřátým mlékem . " Jo , " odvětila roztržitě . " Máme s holkama sraz v hospodě . " Povytáhla jsem vytrhané obočí . " To už je tento týden popáté , " spočítala jsem na prstech . " Byla jsi v noci pryč v pátek , v sobotu , v úterý a ve čtvrtek . " " A tobě to vadí ? " přejela leskem na rty našpulenou pusu . Janička kroutila hlavičkou a dudlík láhve odmítala . Vypila jen malinko . Potom co se Magda hodila marod , tak jsem jim byla dobrá , abych naplánovala stravu a psala jídelní lístky na černo . Ani mi nezaplatili , protože jsem byla na mateřské dovolené . I když vlastně já strach o práci mít nemusím . Kdyby bylo nejhůř , vím , kam se obrátit . Ale takhle je to pro mě nejpohodlnější . Vlastně bylo , než mi sem vrazili ten komputer . " Jestli jste mi chtěli říct jen tohle , tak vás musím opustit , " trvala jsem na svém . " Já opravdu nevím , kde mi hlava stojí . " " Asi je toho na vás moc , ne ? " rýpla si hlavní sestra . Promnula jsem si oči a spatřila vedle sebe v postýlce malou Janičku . Byla už vzhůru a vydávala dovádivé zvuky . " Gr , gr . . . " Měla bych se dnes cítit poměrně lépe , protože jsem spala celou noc . Vnučka mě ani jednou neprobudila . Posadila jsem se v noční košili na posteli , a jen jsem ztěžka vstala , můj žaludek udělal kotrmelec . Střemhlav jsem vyskočila . Leoš mě zastihl s hlavou strčenou v klozetu , jak se dávím . Zdálo se mi , že dnes přišel příliš brzo , neboť jsem vstala určitě ve stejnou dobu jako vždy . Jindy jsme se spolu jen potkali v hale . " Simono ? Uvidíš , co jich tu roste . " Opékala jsem si vzadu na dvorečku buřt k večeři a relaxovala . Když se objevila Renáta , nepřekvapila mě příliš . Prošla zahradou a beze slova se posadila na špalek proti mně . Držela jsem prut v ruce a sledovala , jak jeho konec začíná doutnat . " Dáš si taky ? " kývla jsem hlavou k talířku , na němž ležel ještě jeden , pěkně tlustý a pečlivě nakrojený špekáček . " Ne , " zašklebila se . " Uzeninu nejím a taky už jsem večeřela . To je dítě Valentýny ? " ukázala rukou ke kočárku . Neochotně jsem přisvědčila . Copak asi ještě všechno ví ? " Tys věděla , že se Valentýna vdávala ? " tipla jsem nenápadně . " To jistě není vaše starost , paní Hartmanová , " odpálkovala mě slušně Katka . " Je tam moje dcera ? " upřesnila jsem zbytečně . " To vám bohužel nemohu sdělit , " pokračovala bryskně . " Slečno , jedná se o velice důležitou věc ! " zaječela jsem nepříčetně do aparátu . " Pokud jde o život . . . " řekla dívka posměšně . " To jde , " podotkla jsem nasupeně . " Já vám pana doktora předám , " prohlásila nakonec a já jsem pěstí zabušila do stolu , div jsem ho nerozbila . " Doktor Pelikán , " ozvalo se na druhém konci drátu zdvořile a já si přála vidět jeho tvář , až mu sdělím , co se stalo . " Filipe , musím s tebou mluvit ! " zdůraznila jsem . " Simono , mám zde pacienta . . . " Valentýno , představ si , jak se staráš o dítě , v tvém věku ! Celý život máš před sebou ! " Valentýna se rozeštkala nanovo . " Podívej , holčičko , " řekla jsem konejšivě , " jednou jsme se už rozhodly , že to dáme pryč , tak za svým odhodláním stůj . Musíš přece také dodělat školu . " Povstala jsem . Musím ještě oběhnout pacienty s výběrovou dietou . Tohle všechno se stalo nachlup před dvěma lety . Valentýna podstoupila umělé přerušení těhotenství , dokončovala školu a s Leošem jsem ji už nikdy neviděla . Honza u mě v domě zazvonil , když jsem to nejméně čekala . Zrovna jsem se vyšplhala z vany , vlasy splihlé a nalíčení nulové . Musím jít vykoupat malou . " S tím jsem zavěsila sluchátko a vyběhla svižně nahoru po schodech podívat se , jestli Valentýna nebude už Janičku mýt , abych jí eventuálně pomohla . V pokoji se nic nepohnulo . Jako by tam ani nikdo nebyl . Přitom jsem věděla , že je Valentýna i s dcerou doma . Leoš byl pravděpodobně v práci . Zlehka , abych holčičku neprobudila , kdyby spinkala , jsem zaklepala na dveře . Valentýna seděla jako v transu na posteli a dívala se na nemluvně , které si prohlíželo puntíkatý závěs . " Týno ? " Ani nezpozorovala , že jsem vešla do pokoje . " Budeš už koupat ? " Nyní na mě malátně pověsila svoje zelené oči . Vždy si o nich myslím něco jiného a mám na každou věc zcela rozdílný pohled než ostatní . Jako nedávno , když Leoš přivezl Janičce novou hračku . Jednalo se o žlutou , plyšovou kachničku . " Představ si , " prozradil mi lakonicky , " tuhle kachničku jsem našel na zemi u benzinové pumpy . Ležela pod autem , které načerpalo benzin a odjelo . Pěkná , ne ? " Prohlížela jsem hračku ze všech stran . Byla ještě zabalená v igelitovém sáčku a na konci měla připevněnou papírovou cenovku . " Asi ji ten člověk koupil pro svoje dítě a vypadla mu z tašky , " konstatoval Leoš věcně . Sestra u vozíku na oddělení se do nás pustila , jen jsme vyklouzli z výtahu . Co prý se děje v té kuchyni , je hrůza . Už ráno prý dávali dodatečné hlášení o pěti příjmech a maso nedostali . Snažila jsem se vysvětlit , že maso se fasuje den dopředu a hned po šesté se začne péct , tudíž není možné , aby ho nově příchozí obdržel , ale ona mlela stále svoji . Hlavní sestra se dostavila během několika minut . Zřejmě ji někdo přivolal již před naším příchodem . Snažily jsme se obě vysvětlit situaci , každá ze svého hlediska , očekávajíce , jak nás rozsoudí . Po vydatném obědě jsem vyslechla povýšenou hlavní sestru , která mi sdělila , že byla objevena ještě dvě plata plesnivých meruněk , v načatém padesátikilovém pytli s těstovinami se nacházel škvor a tvaroh s prodlouženou trvanlivostí je hořký . Dala mi za přítomnosti skladnice a lékařky z hygieny podepsat protokol a určila náhradu škody , čtyři sta padesát korun , které jsem uhradila v hotovosti . Stihla jsem ještě udělat ručně objednávky na maso , na psacím stroji nacvakat přes kopírák jídelní lístky . Hodiny nad zrcadlem ukazovaly čtrnáct třicet . Odstrčila jsem psací stroj . Jsem za celý den příšerně upocená . Možná se ještě stihnu osprchovat na šatně . Možná by mi mohl pomoct Honza . Má mnoho konexí , a jistě nejen zde , ale po celé republice . Další možnost je dítě si nechat , a v rodném listě nechat kolonku otec prázdnou . Našli by se jistě spekulanti a měli by bombastickou senzaci , ale jistě by nevěděl nikdo nic . Při představě , jak držím v náručí děťátko , které patří jenom mně , miluje mě nesobeckou a nezištnou láskou , se mi něco pohnulo u srdíčka . Je mi šestatřicet a jsem úplně sama . Nemám manžela , milence , rodiče , ani dítě . Jak dlouho ještě budu žít na tomto světě ? Možná ještě jednou tolik . " Na shledanou , " pozdravila jsem - - a ve dveřích se srazila s Valentýnou . Chvíli jsme si jedna druhou měřily . Promluvila jsem první . " Kde jsi byla ? Hledám tě . . . " Sklonila hlavu a mlčela . Celá se třásla zimou . Neměla taky skoro nic na sobě . " Jdeš domů ? " ptám se a otáčím se , jestli nás Vojta nesleduje . Obsluhoval jiného zákazníka a nevnímal nás . " Jdu si koupit něco k jídlu , " hlesla po chvíli dcera a vešla dovnitř . " Počkám na tebe , " zamumlala jsem a nenapadlo mě říct , že jsem jí už něco koupila . Podupávala jsem venku asi tři minuty a vzpomněla si , že obchod má ještě jeden východ . Usmála jsem se radostně a natáhla ruce . Vložil mi do nich čtyřměsíční raneček , který můj úsměv opětoval . " Dojdu nahoru pro věci , " zašeptal pohnutě . " Chceš pomoct balit ? " " Ne . Ani ses nezeptala , v kolik hodin ten pohřeb je . Objednal jsem za tebe věnec . " " Děkuji . V kolik ten pohřeb je ? " otázala jsem se automaticky lechtajíc Janičku na ručičce . Vypadala jako malý andělíček . Byla oblečena v růžových krepových šatičkách s červenými růžičkami a na stejných kalhotkách s krajkou a na medových vláskách měla čepeček na gumičku . " V deset . Mám pro vás večer přijet ? " " Ne . Stačí ráno . Budeme tě čekat na sedmou . " Ostatně nebylo to poprvé . " No konečně . Trvalo vám to celé věky , " přivítala mě chlapským hlasem . Koneckonců ona jako mužský vypadala . " To je paní Kvapilová z hygieny , " představila nás . Křehká , asi padesátiletá blondýnka se usmála a natáhla srdečně ruku . " Hartmanová , " zabublala jsem nejistě . " Nějaký problém ? " " Vcelku ne , " odvětila plavovláska , ale hlavní sestra se škodolibě ozvala . " Ale ano , paní vedoucí . Třicet prošlých švestkových kompotů . Děláte si taky někdy revizi ve skladu ? " " Samozřejmě , " odvětila jsem zvysoka . V duchu jsem ovšem přiznala , že na to nemám čas . Skladnice se tvářila vcelku nezúčastněně . Aby taky ne . Jí se nestane nic . Jestli je to pravá láska , vydrží jim na celý život . " Napil se . " A ty jsi už svoji lásku našel ? " ptám se i přes to , že mám obavy , jak mi odpoví . " Já jsem zatím nenašel sám sebe , " slyším odpověď . Vypil chladnoucí nápoj jedním hltem a zvedl se k odchodu . " Měla by ses s tím , Simono , smířit . Budeš babičkou , budeš mít vnouče , to je snad dobrý důvod proč žít a na koho se těšit . Ne ? ! " Sklopím hlavu , protože mi teprve teď došel význam jeho slov . Budu babičkou . V pětatřiceti letech ! To jsem to dopracovala . Náhle jsem zaslechla kroky na schodech . Potichu jsem spustila nohy na zem , vsunula do pantoflíčků s bambulkou . Procházela jsem bytem , kde vládla tma . Na schodiště dopadlo světlo z ulice a já spatřila stín , který stál na předposledním schodě . Nežli jsem stačila vykřiknout úlekem , přiskočil ke mně a sevřel mě do náručí . Cítím Honzův parfém , který používá celá léta . Má rád rutinu a málokdy něco mění . " Simono , " zašeptal . Zvedla jsem varovně prst k ústům . " Kde jsi se tu vzal ? " Ptám se , i když vím , že má od tohohle domu klíče . Nikdy je nepoužívá . " Chci s tebou mluvit . " Zašeptal . Neušel mi jeho pozorný výraz , kterým si mě změřil . " Dobrý večer , " znejistěla jsem . Co když mi koupat Janičku nedovolí ? " Jdu vykoupat malou . . . " Leoš se očima dotkl netečné manželky . " Ty si ji nevykoupeš ? " " Dej mi pokoj , " zasyčela Valentýna a vyběhla z pokoje . Slyšela jsem , jak za ní cvakly zadní dveře do zahrady . " Tak můžu ? Už jsem všechno připravila . " Pokývl tak divně hlavou . " Já vám pomůžu . " " To nemusíš . . . " " Já vím . Ale chci . Je to moje dítě . " Pobaveně jsem se uculila . " Já ti ho nevezmu , neboj se . Víš co ? Můžeš mi ji odnést do koupelny a potom zpátky . Je těžká . " Myslíš , že někomu náhodou vypadne plyšák pod auto ? " ptám se pochybovačně , a zatímco on odchází do sprchy , otevřu sáček a hračku pečlivě prohlédnu . Zdá se mi podezřelá . Nevyhodil ji někdo úmyslně ? Jak kachnu prohlížím , nahmatám na jejím bříšku všitou nějakou pevnou krabičku . Ha , napadlo mě hned . V té krabičce jsou jistě drogy ! Pašerák ji měl nechat nenápadně pod autem a překupník převzít . Jenže něco nevyšlo , Leoš se tam přimotal , kačenu sebral dřív a nyní ji už nebezpečný gang hledá . Všechny nás povraždí ! Kvapně jsem vyndala ze zásuvky nůžky , abych se přesvědčila . Rozpárala jsem hračce břicho a vyňala bezvýznamnou krabičku . " Můžeš mi říct , co je tohle za prášky ? " Hodil nevzrušeně očkem po lahvičce . Zřejmě ji nikdy předtím neviděl . " Nevím , nemá to vinětu . Může to být cokoliv , od léku na podporu krvetvorby až po . . . " " Mělo by to být na nervy , " přerušila jsem ho netrpělivě . " To užíváš ty ? " " Ne . " " Tak odkud to máš ? " Váhala jsem . Mám se svěřit ? Myslím , že ano . Byl to přece Valentýnin manžel a měl právo vědět všechno . " Nikdy jsi ty léky neviděl ? " Vzal sklenku do ruky a pátravě jí zatřepal . " Nevím . Asi ne . " " Jsou to léky , které jsem našla ve Valentýnině batohu . Užívala je ? " Pohrával si s lahvičkou . " Ne , " odpověděla prostě . " Koupala jsem ji včera . " Nasadila jsem přísný výraz . " Ale miminka se musejí koupat denně ! " Uhnula plaše pohledem . " Proč ? " " No to nevím , ale dělá se to , " odpověděla jsem pohotově . " Jestli se ti nechce , já to udělám ! " " Jak chceš ! " Natáhla jsem lačně po malé ruce . Chvilku jsem se s ní pomazlila a odběhla připravit věci na koupání . Nejdříve jsem zaběhla k sobě dolů převléknout se , abych se nezmáčela , protože Janička někdy rozpustile kopala nožičkama a cákala okolo sebe v dosahu několika metrů . " Mohl by ses ráno , až půjdeš z noční , stavit u hlavní sestry a dát jí tenhle dopis ? " " Samozřejmě . Můžu se zeptat , co to je ? " " Ehm , je to moje pracovní neschopenka . " " Myslel jsem si to . Co je ti ? " zeptal se a prapodivně si mě prohlížel . " Nevypadáš zdravě . " " Mám chřipku , " zalhala jsem instinktivně . " Fakt ? " ozval se ustaraně . " Tak to musím dát malou k mámě . Mohla bys ji nakazit ! " Možná by bylo pro mě lepší , kdybych se zase jednou v klidu vyspala . Ale pokud bych ho nechala při tom výmyslu , mohl by svoji výhružku uskutečnit . A já nechci být sama . " Náhodou vím moc dobře , že se jí Leoš narodil , když studovala . Její maminka se o dítě musela starat sama , aby Erika vůbec mohla studia dokončit ! " Valentýna setřela slzy . " Doopravdy ? " " To víš , že jo . " Vzala jsem do náruče svoji prvorozenou vnučku . " Je krásná , " slyším se říkat a myslím to vážně . Je nádherná . Má malinkou růžovou hubičku a rozkošný knoflíček místo nosánku , stejně jako měla Valentýna , když se narodila . Vlastně teď se všechno změní ! Nebudu sama ! Budu mít u sebe svoji dceru a vnučku , které mě potřebují a o které se budu starat ! Chce se mi tančit ! " Jak to máš se školou ? " " Neboj . Neprozradím , kdo je otcem . Smiř se s tím , že neexistuje ! " Nabídl mi rámě a doprovodil mě ke svému naleštěnému autíčku . V práci mi všechno padalo z ruky . Pořád se mi chtělo spát a všude jsem cítila příšerný smrad . V kuchyni jsem vnímala dotěrné pachy a nejvíce se šířily z otevřené lednice . Snažila jsem se nedávat nic najevo . Ochutnávala jsem omáčku a puding , i když mě pekelně začínalo bolet břicho . Dumala jsem o tom , jestli se mi narodí chlapeček , nebo holčička . Schovala jsem hlavu do dlaní a cítila , jak se mi hrnou sliny do úst . Pohladil mě něžně po vlasech . " Ty se asi hodně díváš na kriminální seriály v televizi , viď ? " S Honzou jsem se srazila na chodbě v lázních , před ordinací doktorky Pawlovské . Vycházel ven a já šla dovnitř . Prohlížel si mě dost hloubavě . " Kde se tady bereš , Simono ? " Odpověď jsem měla připravenou pro všechny zvědavce , které náhodně potkám . Tedy i pro něj . " Jdu na preventivní prohlídku . Je tam hodně lidí ? " " Nikdo . " Oddychla jsem si . " To je dobře . Nerada zbytečně ztrácím čas . " " To vím , " přisvědčil Honza . " Počkám na tebe . " To netuším , " odvětila jsem po pravdě . " Ale Honza je chytrej a cílevědomej , nedělal by podřadnou nebo málo výdělečnou práci . " " Hm . Bere prej od něj léky spousta doktorů . I ten , jak si s ním kdysi chodila , ten Pelikán . " Ta poznámka mě zaujala . Pokud je to pravda , tak doufám , že některé z těch léků nezkouší Filip na Valentýně , nebo na mně . Renáta ještě chvilku klábosila , nevšímajíc si mojí zamlklosti , až konečně odešla . Já jsem se pak umyla ve studené vodě , protože teplá tu nebyla zavedená , a počkala jsem na autobus . Odjela jsem přímo do práce , protože mi bylo špatně hlady . Divoké myšlenky se mi honí hlavou a já přemýšlím , kde jsem ve svém životě udělala chybu . Valentýna stojí jako přibitá , krátké rezavé vlasy má ležérně rozcuchané a natužené . V účesu má přišpendlenou bílou kopretinu a tylový závojíček jí končí kousíček nad nenalíčeným rtem . Zamyslela jsem se tak , že neslyším ani její , ani Leošovo osudové ano . Jisté však je , že ho vyslovili oba , neboť nyní si již vyměňují masivní zlaté prsteny . Ženich jí zvedá závojíček a jeho oči se dívají přímo na mě . Oči má přivřené do uzounkých štěrbinek a pohled jeho oříškových očí se mi vysmívá . Položil dcerku do postýlky a sedl si bez vyzvání vedle mě na postel . " Ty jsi v jiném stavu , že ? " ujišťoval se . " Ano , " přiznala jsem se . " Jak dlouho ? " vyslýchal mě a tvářil se jako moje maminka . " Nevím přesně . Asi čtyři týdny . " " Měsíc ? " " Jo . A už mě nech na pokoji . Je mi děsně špatně . " Vstal a přecházel po pokoji s rukama založenýma na hrudi . " Víš o tom , že se táta bude ženit ? " přešel nečekaně na odlišné téma . Uklidnila jsem se . " Jo . Je mi to známo . " " Fakt ? To se divím . Říkal , že je to tajné . " " Zapomínáš , že si bude brát moji podřízenou . Vy mu zákazníky odháníte , vaší ochotou a příjemným vystupováním . " Žena vrazila ruce v bok a rozkřičela se jako trhovkyně . " Nepříjemný a chytrý jste tu vy , jen si pojďte zkusit tady celý den stát za ty prachy . " " Simono ? " ozval se Marek tázavě a otevřel dveře obchodu dokořán . Došla jsem k němu . Na prahu se otočil k prodavačce . " Právě jste přišla o tržbu nejméně dvaceti tisíc , které jsme tu chtěli utratit . " " Na co myslíš ? " ptá se venku a já honem nevím co odpovědět , protože jsem už myšlenkami nepřítomná . Kostým je pro mě věc druhořadá . Mám jich doma desítky . Zvedla jsem hlavu a zadívala se na něj skrz závoj slz , které rozpouštěly moji řasenku a v černých pramíncích mi stékaly po tvářích . Honza mě stále hladil , a nedbaje , že mu slzami zmáčím krémovou nažehlenou košili , mě začal vášnivě líbat . Filip vpadl do mojí kanceláře , právě když jsem snídala suchou housku , kterou jsem si zakoupila cestou do práce , a se závistí pozorovala svoji podřízenou , dietní sestru Magdu , jak se nevybíravě cpe hromadou šunkového salámu , plátkového sýra a rajčaty určenými do leča , které uzmula v nemocniční kuchyni . " Víš , Magdičko , " zavrčela jsem , " tohle si , prosím tě , odvykni . " Otevřela jsem velikou cestovní tašku , která ležela nerozbalená na zemi , a vyndala jsem načatý balík značkových plínek . Nerozhodně jsem vzala do ruky jednorázovou plenku a rozpačitě ji obracela v ruce . Která strana patří dopředu ? Rozevřela jsem suché zipy a spodní část bez obrázku vložila pod holčičku , která přestala naříkat . Zdálo se mi , že se na mě usmála . Kuchař Aleš stále brebentil , že jsem se vůbec nemohla soustředit na svoji práci . Převažovala jsem obsah skleněných misek určených diabetikům a přesvědčovala se , zda mají hovězí maso , pečené brambory a dušená mrkev určenou váhu . Zjištěné hodnoty jsem zapisovala do malého notýsku . Zašla jsem do altánu , posadila si na hlavu slamák , stočila pod něj vlasy , namazala se opalovacím mlékem , vyndala sekačku a začala sekat . Jakmile se za mými zády ozval známý hlas , velice mě vylekal , jelikož jsem byla zamyšlená . Otočila jsem se tak prudce , že mi klobouk sletěl z hlavy a vlasy se mi rozlétly do stran . Leoš položil na zem korbičku od kočárku , kterou nesl za dvě široká ucha . " To není práce pro ženskou . Udělám to . " Vzal mi sekačku z ruky a usmál se . Prohlížela jsem si jeho pevné šlachovité tělo v modrých plavkách , které mě převyšovalo o hlavu . Zrovna když jsem se nebezpečně naklonila nad ulici , zazvonil telefon v kapse mých šatů . Nejdříve jsem mu nevěnovala pozornost . Byla jsem soustředěná a napjatá . Trvající zvonění však rušilo tok mých myšlenek a vracelo mě ze snění do reality . Proč já jen ten aparát nevypnula ? Čekala jsem , že mi v poslední chvíli zavolá Valentýna , nebo Leoš ? Ale co by mi tak měli říct , aby mi to pomohlo dostat se z úzkosti ? Nic a nikdo mi nemůže pomoct . Dokáže mě zachránit jen rychlý skok z okna . S doktorem o deset let starším , který by mohl mít rozum a najít si sobě rovnou partnerku ! Vyskočila jsem podrážděně z podlahy a řítila se kvapem k telefonu . Vytočila jsem číslo do ordinace Leošova otce , který byl stejně jako syn lékařem . Nervózně jsem klepala prstem do desky stolečku , než zdravotní sestřička Kateřina v jeho soukromé psychiatrické praxi zvedla milostivě sluchátko . " Ordinace doktora Pelikána ! " zašveholila sladce . " Hartmanová , " zasyčela jsem nebezpečně . " Je tam Filip ? " " Ano . Ale má návštěvu , " podotkla dívka spěšně . " Koho ? " zeptala jsem se v domnění , že už do ordinace dorazil Leoš , nebo Valentýna . Ze strachu , aby mi Valentýna zase nezmizela , jsem se vrátila dovnitř . Dcera byla právě na řadě . " Jak se ti tu líbí ? " slyším její hlas , když oslovila bývalého spolužáka . " Nic moc . Jsi první hezká holka , co sem od rána vstoupila , " zažertoval Vojta . " Jinak tady nakupujou samý starý harapice , " pokračoval přátelsky . " Zrovna teď tu byla tvoje máma . " Podíval se na mě a zarazil se . Valentýna se rozesmála . Semkla jsem pohotově rty a otočila se k nim zády . Nevěděla jsem , kde začít . Co mám říct ? Týna seděla na sedací soupravě schoulená do klubíčka . Nos měla zarudlý od častého smrkání a oči oteklé . Za každou všední událostí hledám podvod , vraždu či nespravedlnost . Já opravdu nejsem normální ! Brouček vedle v kočárku na zahrádce spinkal , já jím jemně pohupovala a malovala si , jak bude moje miminko vypadat . Bude podobné mně , nebo Leošovi ? Nebo bude vyhlížet jako Valentýna či Janička ? Honza se objevil nečekaně vedle mě , v krátkých kalhotách a tričku . " Já zvoním jako blázen a nikdo mi neotevírá ! " Uculila jsem se . " Nemůžu ti otevřít , když nejsem v bytě , ne ? To je logické . Ale vidím , že sis poradil sám . " Bez vyzvání se posadil na plastové křesílko a příruční kožený kufřík položil vedle . " Jak se máš ? " " Děkuji . " Kolik mám nechat natisknout parte , jestli tam mám nechat napsat v úzkém kruhu rodiny , jakou mám vybrat r . . . " Slovo rakev nedopověděl , jelikož jsem mu skočila do řeči . " Zařiď vše podle svého . " Odmlčel se . Strčila jsem skleničku s léky do kapsy u šatů a s hračkou v ruce jsem se šla převléknout do něčeho tmavého . V sousední vile jsem zastihla pouze Filipa nad nějakými papíry . Prošla jsem odemčenými dveřmi až do jeho pracovny . Kočárek jsem nikde nespatřila . Skláněl se nad lejstry a byl tak zamyšlen , že sebou pěkně cuknul , když jsem pozdravila . " Dobrý den . " Je to fakt . " Budu informovat ředitele ! " sípala hlasivkami , poškozenými kouřem z cigaret . " Asi už jste dlouho neměli v kuchyni kontrolu . Ta minulá byla jen ve skladu . Nějaká pokuta by vám neškodila , hergot , " ulevila si a zmizela jako vítr ve zdviži . Plácla jsem vztekle kastrůlkem na výdejní vozík . " To jsi nemohl taky něco říct ? " obořila jsem se na šéfkuchaře . " Na co tě s sebou vleču ? ! " Připitoměle se usmál a seběhl po schodech do suterénu nemocnice . Loudala jsem se za ním a znovu mě přepadla ta ostrá bolest břicha . " Pracovní neschopnost od zítřka , " opakovala Magda a tvářila se důležitě . " Už zase ? " konstatuji udiveně a prohlížím si papír s barevným pruhem . " Proč ? " " Říkala jsem to před chvílí , ale vy jste mi , jak vidím , opravdu nevěnovala pozornost , " zahuhňala a patřičně se zaškaredila . " Ano , už jsem se omluvila . Můžeš to zopakovat ? " Čtu diagnózu napsanou číslem a zdá se mi velice povědomá . " Jsem v jiném stavu , " vítězně vyštěkla dietní sestra Nevěřícně jsem civěla a přemýšlela , jestli dítě čeká s Filipem . " Budeš se vdávat ? " nadhodím nenápadně . " Ano , " špitla cudně . " Budeme se s Filipem brát čtvrtého září . " " Fakt ? " vykulila jsem konsternovaně oči . Zvu tě na kafe . " Kývla jsem hlavou na souhlas . Kafe si rozhodně nedám , je mi špatně , i když jenom projdu okolo zavřené plechovky . " A těhotenský test jste si dělala ? " otázala se lékařka , když jsem jí sdělila datum posledního cyklu . Doktorka Pawlovská se velice změnila . Kdybych nevěděla , že jde o stejnou osobu , jakou jsem navštěvovala před léty , ani bych ji nepoznala . Řídké šedivé vlasy se leskly mastnotou , odulý obličej se roztékal pod vrstvou sádla a na těle nadváha nejméně třicet kilo . " Ne . " " Pokud ho chcete udělat , zaplatíte osmdesát korun . Souhlasíte ? " To jsou mi moresy ! Test si přece mohu udělat doma . " Co je s tebou ? " zeptala se a její oči zvědavě zamžikaly na dopis se jménem Valentýna , strčený pod vázou . Jistě poznala , že je to moje písmo , ale nezeptala se na moji dceru . Škubla jsem sebou . " Nic , proč ? " " No , já jen že ses nestavila , když jsi dorazila . " Ano , moje první cesta po příjezdu na tohle místo vždycky mířila k ní . Jenže dnes není vždycky . Dnes je den výjimečný . Poslední v mém životě . " Jak se má Valentýna ? " střelila od boku . Otálela jsem s odpovědí . Ani nevím , jestli je Renátě známo , že se vdala a porodila dítě . Vrátila se do svého dětského pokojíčku v prvním patře , který se od jejího odchodu vůbec nezměnil . Položila děťátko v saténové zavinovačce na svoji postel a usedavě se rozplakala . " Co řveš ? " pohladila jsem ji nesměle po vlasech . " Všechno dobře dopadlo , ne ? Přežila jsi porod ve zdraví , máš krásnou holčičku . " V očích se jí zračila bolest a neodpovídala . Nemohla jsem se odhodlat otázat se , proč se od Pelikánových odstěhovala a kde je Leoš . " Už ho nechci nikdy vidět , " odpověděla přes roušku slziček , které se jí hrnuly bez přestání po bledých lících . Musím na ni opatrně , říkám si . Napomenutí a náhradu škody zaplatím já jako šéfová . Jak se s tím dál poperu a s ostatními dohodnu , to je můj problém . Zaťala jsem ruce v pěst a potlačila touhu té mužatce jednu vrazit . " Ale to není zas takový prohřešek , sestřičko , " zastala se mě doktorka Kvapilová a já si oddechla . " Taky ještě nejsme u konce , " podotkla vrchní sestra jízlivě a mě v té chvíli napadlo , že strašně touží se mi pomstít . Pravděpodobně se jí podaří konečně mě vyhodit . Za všechnu dobrotu , za to , jak jsem nemocnici pomohla , když jí teklo do bot . " Je už tady , v plném proudu . " " Jak to ? Přece se vždycky ohlásí dopředu . . . , " zděsila jsem se . " No ale tohle není kontrola pravidelná , ale namátková . Takže laskavě hněte zadkem . " Potlačila jsem chuť rozbít vzteky telefonní sluchátko , které za nic nemohlo . Hodila jsem na sebe čisté bílé šaty a vyběhla z kanceláře . Sklad potravin byl vzdálen pouhých třicet metrů . Klepáním jsem se neobtěžovala , neboť dveře byly dokořán . Skladnice počítala kompoty a oddělovala jich dvě plata na stranu . Při mém příchodu zvedla zoufale oči a provinile jimi zakroutila . " Něco není v pořádku ? " otázala jsem se hlavní sestry . Čišel z ní chlad . Pokud ano , kdo a proč ze skleničky sundal cedulku ? Otočila jsem plastovým uzávěrem a vysypala pár pilulek do dlaně , když se ozval telefon . Zvedla jsem zamyšleně sluchátko . " Hartmanová . . . " Na druhém konci si někdo rozpačitě odkašlal . " Simono ? " " Ano . " " Tady Leoš . Jsem v pohřební službě . Mohla bys přijít za mnou , abychom se dohodli na pár maličkostech ? " Leošův hlas zněl smutně . " Musela bys ale rychle , v šest zavírají . " " Kde je Janička ? " ptám se netečně a sklouznu pohledem na hodiny . Ukazují něco po půl šesté . " U mamky . " " Já tam nepřijdu , " konstatovala jsem vážně . " Nezvládla bych to . Co potřebuješ ? " " No , je toho víc . " " Povídej . " " No . . . jste maminka Valentýny , ne ? Chodil jsem s ní do školy . " Mlčky jsem si ho prohlížela . Ovšem , to je přece Vojta ! Že jsem ho hned nepoznala . Jaký se z něj vyloupl pěkný kluk , říkám si . " Už vím , " mile jsem se usmála . " Kde se tady bereš ? " " Pomáhám mamce , " odpověděl a začal na kalkulačce sčítat dvakrát šest padesát . Položila jsem na pult tři pětikoruny . " To je dobrý . . . " Shrnul je do zásuvky ve stole . " Děkuji . Jsem rád , že jsem vás viděl . Vypadáte moc dobře ! " zalichotil mi . Udělalo mi to radost a malinko jsem pookřála . Nikoho kromě ní nemám . Filip má hromady paní a slečen a já pro něj znamenám pouze starou a ukončenou epizodu . Honza zmizel z mého života a s Markem jsem to skončila sama , nic pro mě neznamenal . Na svoji poslední lásku nechci myslet . Možná to ani láska není . Možná se mi to všechno zdálo . Nač jitřit bolestné vzpomínky a trápit se palčivými otázkami , na něž jsem si již dávno věcně odpověděla . Vykloním se konečně z okna a cítím , jak mi proud chladného vzduchu masíruje tváře a prudký vítr cuchá medové vlasy . Někde vznikl průvan . Měla na přední straně několik dírek , které vypadaly jako mikrofon . A je to tady , říkám si , měla jsem skoro pravdu . Je to odposlouchávací zařízení pro mafii . V této chvíli už ví , kde bydlíme , a odposlouchávají nás . Nechtíc jsem však zavadila o nicotný knoflík po straně , a co myslíte , že se stalo ? Kachna začala kejhat ! Rychle jsem krabičku zase vrátila na místo , stihla zašít její " kůži " , než se Leoš vrátil , a položit ji Janičce do postýlky bříškem dolů , aby nebylo vidět ten " kabel " , který jsem chudince na bříšku vytvořila . A takhle je to se vším . Jsi trapná ! " vykřikla a rozběhla se po schodech dolů . Stála jsem na schodech , sledovala její kroky a svůj obraz , který se odrážel ve velkém benátském zrcadle . Možná má pravdu . Mám na sobě dosti průsvitnou halenku . Tenkou látkou prosvítá moje černá krajková podprsenka a knoflíčky u halenky mám rozepnuté , že je mi vidět žlábek mezi prsy . Sukni mám sice dlouhou , ale rozparek vepředu je tak veliký , že mi možná koukají miniaturní kalhotky . Ale já takhle oblečená přece nechodím kvůli Leošovi . Nebo ano ? Ne , v žádném případě . Je to přece manžel mojí dcery . Leoš se vynořil za ní , s Janičkou v náručí . " Jak ? " zeptal se Filip posměšně a mně celá ta situace přišla absurdní . Vždyť se přece nic nestalo ! Jenom jsme se políbili ! " Nechte toho , " zaječela jsem . Leoš otce pustil . " Mám ji rád . " Posadila jsem se opět na židli , jakmile za ním zaklaply dveře . Cože to říkal ? Mám ji rád ? Koho tím , proboha myslel ? Jistě Valentýnu . Přece ne mě . Do místnosti vešla hlavní sestra , tentokrát oblečená v civilu . " Co se tady děje ? Slyšela jsem hrozný řev . " Pohledem sjela Filipa . " Nemáte už , sestro , po pracovní době ? " Kapitulovala jsem . Měla jsem být už dávno někde jinde . Na jiné planetě . Měla jako každé jiné dítě zakázáno do kaluží šlapat , a ona to tak ráda dělala , i pod pohrůžkou pohlavku . Jindy bych jí nepochybně vynadala nebo ji plácla po zadečku , ale řekla jsem si , že není co zkazit . Valentýna mi podala ruku a zvolala : " Maminka taky do vodičky ! " A k pohoršení kolemjdoucích skrytých pod barevnými deštníky jsme jako šílené vymetaly každou louži a skotačivě výskaly . Tato příhoda byla ojedinělá , protože už se nám nikdy nenaskytla příležitost společně zmoknout . Mraky na obloze se rozehnaly a já si všimla , že jsem poněkud sešla z cesty . Dvakrát si kousla do koláčku a pak ho bez zájmu položila na desku konferenčního stolečku . Pořád setřásala drobečky z chlupaté deky , do níž jsem ji zabalila , aby se netřásla zimou . " Musíme si promluvit . " Slyším se , jak komentuji atmosféru hustou tak , že by se dala krájet . " Ano , " povzdechla odevzdaně . " Musím ti něco říct . " " Ne , " přerušila jsem ji . " První já . Musíš se s tím klukem rozejít , rozumíš ! Je to dospělý člověk , který jen využívá tvého mládí ! Doktoři to se sestrami málokdy myslí vážně . Většinou si jen chtějí užít někde v kamrlíku při noční . Věř mi . Dělám sestru v nemocnici řadu let ! " Slina zasyčela a voda v konvici začala vířit . Přiložila jsem do kamen smrkové polínko a vzpomněla si na Honzu , jak mi sem nechal náklaďák dříví na topení přivézt . Kolik ho v té kolně ještě bude ? Janička začala plakat . Zalila jsem dvě kávy a šla na dvorek pro kočárek . Vjela jsem s ním do chalupy , až ke stolu . " Myslíš , že už bude jíst přesnídávku ? " ptám se a lovím z tašky dětské pyré , které zabalil Leoš . " Už jí měla včera . " Vyndala jsem lžičku a bryndáček a položila si dítě na kolena . " Tak to ti babička zítra natrhá maliny . " No jo . To tady ví každý . Viděli jsme ji tady často s tím klukem , co si ho vzala . " " Hm . " To jsou mi informace . " Moc mě mrzí , co se stalo . Kdybys potřebovala s něčím pomoct . . . " Takže se tady ví všechno . Odmítla jsem nabízenou pomoc a Renáta se po nepodařené komunikaci zvedla k odchodu . Dopekla jsem svůj buřt , dvakrát si do něj kousla a hodila ho psovi sousedů přes plot . Počasí nám přálo . Slunce pálilo již od rána , ale pofukoval vlahý , jižní větřík , takže nebylo příliš veliké vedro . Hned ráno jsem se vypravila s Janičkou na procházku do lesa . Znovu jsem nervózně zacinkala svazkem klíčů . Chtěla jsem , aby už odešel , jenže on mě vzal dychtivě za loket . " A co pusa na tykání ? " Přitáhl mě silnou paží za loket k sobě a jeho oči se nebezpečně přibližovaly . Olízla jsem chaoticky svoje rty a on je lehce políbil . Oči měl doširoka otevřené . Vím to , protože při líbání nikdy oči nezavírám . Trošičku svoji hlavu ode mně oddálil a ihned mě zase přitiskl k sobě . Drtil moje ústa tak , že jsem je zlehka pootevřela , a on vnikl jazykem dovnitř . Poněkud kuriózní způsob , jak pocelovat svoji tchyni , pomyslela jsem si a jemně ho odstrčila . " Přerušila jsem ji na dva měsíce . " Kdy se tam máš vrátit ? " " Za čtyři týdny ! " " To je prima , " říkám . " No je . Ale když se tam vrátím , kam dám malou ? Myslíš , že seženu někoho , kdo mi ji bude hlídat ? " " Jistě , miláčku . Neboj , já všechno zařídím . " Miminko se v mojí náruči rozplakalo . " Kojíš ? " Valentýna vstala . " Ne . Nemám mléko . Uvařím sušené . Pochováš ji chvilku , aby nebrečela ? " " Ano . Ale nejdřív se podívám , jestli není pokakaná ! " Rozbaluji ten malý červený raneček s láskou a těším se , jak budeme spolu bez chlapů o holčičku pečovat . My si přece vystačíme samy ! Zjišťuji , že Janička potřebuje vyměnit plenku . V kanceláři jsem se zdržela až do pozdních odpoledních hodin . Za prvé jsem měla doopravdy dost práce a za druhé jsem čekala , jestli se za mnou nestaví Leoš , aby se mi omluvil , i když vlastně nevím za co . Nepřišel . Odpoledne jsem uzamkla kancelář a vyrazila směrem k domu na konci města . Vešla jsem po širokém schodišti do sedmipatrového panelového domu , přivolala výtah a vyjela do posledního patra . Skoncuji se životem . Pro to , co jsem vyvedla , nemám omluvu . Jsem pevně rozhodnutá se zabít . Nemám odvahu žít dál . Tenhle dům znám nazpaměť . Vybrala jsem si ho po pečlivé úvaze . Přikývl a namířil si to rovnou do kuchyně . Kočárek s Janičkou jsme nechali na dvorečku , protože usnula . " Už jsi tu někdy byl ? " ptám se zvědavě a ťapkám mu v patách . Posadil se ke stolu a jeho pohled padl na dopis . " Jo . S Valentýnou . Co je to za psaní ? " " Doopravdy ? Jak to , že o tom nevím ? " Chystala jsem se mu ho vytrhnout z ruky , ale ucuknul . " Je to pro moji ženu ! " " Ano . Ale psala jsem ho já . Vrať mi ho prosím . " " Proč píšeš Valentýně dopisy ? " zeptal se . Zhluboka jsem vzdychla . " Vrať mi ho prosím , " opakovala jsem . " Ne . " Rázem roztrhl obálku . Pokud je to pravda , dítě je jistě Leoše . Ale to nemohu nikomu prozradit , protože je nepochybně trestuhodné spát s manželem své dcery . A jestliže jejich manželství vzalo takový tragický konec , je to mnohem horší . Lidé by řekli , že jsme to spolu táhli už za jejího života , a měla bych peklo . Jako by nestačilo , co jsem už prožila . Mohla bych podstoupit umělé přerušení . Ale dá se provést interrupce v nemocnici , kde pracuji , tajně ? V žádném případě . Hned by se šuškalo , kde jsem si dítě uhnala a proč se ho chci zbavit a tak dále . Musela bych se obrátit někam mimo město . Byla v poslední době divná , ale že užívá nějaké léky , jsem netušil . " Vyndala jsem z kabelky údajný Neurol a položila na místo , kam Leoš vrátil lékovku . " A co tohle ? " Pohlédl na prášky . " Tyhle léky jsou označené . Je to Neurol . " " Já umím číst , " nasupila jsem se . " Ale je to jisté ? " Vzal škatulku do ruky , vysypal do dlaně poloprázdné plato a přitakal . " Mělo by být . Takhle ten lék opravdu vypadá . Kam na ty prášky chodíš ? " " Tyhle jsou náhodou moje . " " Jsou taky od otce ? " " Správně . Nechtěla jsem je , ale aktivně mi je donesl . " " A Valentýna ? " dodal nesměle . " Slyšela jsem od určité osoby , že Honza zastupuje nějakou cizí firmu prodávající zde neotestované léky a zkouší je na dobrovolnících . Chci vědět , jestli si neudělal Filip z mojí dcery pokusného králíka a jestli to nemohlo nějakým způsobem zapříčinit její smrt . " Leoš pár vteřin neodpovídal , jako by se rozmýšlel . " Možné je všechno . Zkusím se podívat tátovi do počítače . " " A nemohl bys nějak zjistit ve špitále , co ty léky obsahují ? Jestli nemohly Valentýně způsobit nějaké halucinace ? " " Pokusím se . " Zvrátila jsem se do sedla a snažila se ponořit do snu . V práci mě čekalo překvapení . " Ne , " ubezpečím ho potichu a napadá mě , že by měl odejít . Hned teď by se měl zvednout . Jinak se možná stane něco , co se stát nesmí a čeho budu litovat . Nemám však dost odvahy mu to oznámit . Sedím a dívám se , jak se naše oči přibližují . Otevřela jsem ústa , ale umlčel mě polibkem . Nechám se hladit po vlasech jeho rukou , která sjíždí na můj krk a ramena . Je to překrásné a opojné . Pocit , jaký jsem už léta nezažila a byla přesvědčená , že už nezažiji . Jeho ruka sjíždí na moje ramena a hruď , kde rozepíná knoflíky sesterské uniformy . Prohrábl si rukou vlasy a vstal od puštěného počítače . " Ahoj . " " Co tady děláš ? " zeptala jsem se překvapeně . " Přišel jsem za Erikou , ale zrovna odcházela s Janičkou na procházku . Sedni si na chvilku . " Neochotně jsem se posadila . " Kdy přijdou ? " " Před půlhodinou říkala Erika , že asi za hodinu . Takže v tuto chvíli se jedná o pouhých třicet minut . Dáš si něco ? " I když jsem odmítla , Filip vstal a otevřel dosti slušně zásobený bar . " Brandy , koňak , whisky ? " " Něco mi nalej . Je mi to jedno . " Vzal hranatou láhev a nalil trochu do dvou sklenic s těžkým silným dnem . Jednu mi podal . " Přinesu led . " Zatím se nám dařilo jeden druhému se s úspěchem vyhýbat a já na tom nechtěla nic měnit . Zpočátku jsem chtěla vzít s sebou svoji vnučku , ale napadlo mě , že si Leoš zajisté vzal dovolenou také . Když jsem vešla , oblečena v lehké plátěné kalhoty a v lehkou halenu pískové barvy , seděl Leoš v hale s holčičkou v náručí . " Ahoj . " Položila jsem cestovní tašku na zem . " Ahoj . " " Jedeš na chalupu . . . , " neptal se , konstatoval . " Jo . " Pokyvoval hlavou , ale nedodal zatím nic . " Potřebuješ něco ? " " Musím se učit na atestaci , " oznámil mi . " Myslel jsem , jestli bys nevzala malou s sebou . " " Ta nová , lechtivá . . . , " zašeptal vojáček a chvatně mě opustil . Otírala jsem lžíci a všimla si , že za robotem na maso je schovaný asi desetilitrový hrnec . " Co je zase tohle ? " zavolala jsem směrem k sedícím ženským a ty neochotně vstaly . Nadzvedla jsem utěrku . V nádobě byla hromada lákavě vypadajícího bramborového salátu . Okusila jsem i ten . Chutnal výborně . " Co je to za salát ? " ptám se staré kuchařky Mařeny . Zakroutila očima a nevyrazila ze sebe ani slovo . Koukám na zbytky jídla na talířích po obědě a začínám celou situaci chápat . Magda se rozvalovala na otočné židli a škaredila se jako tisíc čertů . " Takže někdo , kdo se učil kydat kravám hnůj , za pouhé tři roky , a ještě ke všemu dálkově , získá více znalostí než absolventka čtyřleté školy v denním studiu ? " " Asi jo . " Magda se spokojeně zakřenila a napila se černé tekutiny . Bloumala jsem se současným přítelem a milencem číslo tři po lázeňské kolonádě a dumala , co mám snoubencům koupit jako svatební dar . V umyté výloze si prohlížím kriticky Marka . Má na sobě oprané džíny s dírou na koleně , v pase široký koženkový pásek pobitý železnými cvočky , černou košili s rozhalenkou , u níž mu chybí knoflík , a kožený řemínek na ruce . Otevřela jsem zrezivělou branku , prošla zahrádkou a odemkla dveře . Ještě že nosím klíč od chalupy na svazku klíčů od domu i od kanceláře . Jinak bych musela snad rozbít okno , abych se dostala dovnitř . I přesto , že mě ovanulo ovzduší plné plísně a vlhkosti , zamkla jsem za sebou dveře a nenechala je dokořán , jako vždycky . Otevřela jsem jen zadní okna do dvorečku . Nemusí hned každý vědět , že jsem přijela . Nemám vůbec náladu se s někým bavit . Vypnula jsem mobilní telefon , jelikož v těchto místech stejně nemá operátor pokrytí , a posadila se v botách do pokoje za kuchyní . V mysli se vynořily společné vzpomínky na dny , kdy jsme se tajně milovali na mojí chaloupce . Jak je to dávno , co jsem tyhle hnědé oči milovala ? A jak dlouho , co vyměnil naši lásku za kariéru ? Aby se z obyčejného lékaře stal ředitel nemocnice , spřáhl se za mými zády s Filipovou bývalou ženou . Mají se doopravdy rádi ? Erika má kontakty . Filip vždycky říkal , že je v posteli chladná jako kámen . Myslí si to i Honza ? " Včera mi pohrozila hlavní sestra vyhazovem z práce . Jdu to vysvětlit , " vydechla jsem . Honza si utáhl uzel na barevné kravatě a konečně se odlepil od okna . Doufám , že je to zase jeden z mých snů a já se z něj probudím . Koupila jsem si pro tuto příležitost černé šaty s krátkým rukávem a sukní končící nad koleny , neboť je stále horko . Na hlavě mám posazený malý černý klobouček s tylovým závojíčkem , který mi zakrývá nalíčené oči a červený nos . Nepláču , postrádám slzy . Vedle mě po levici sedí nepřítomně v černém obleku a bílé košili s černou kravatou Leoš . Nepláče , ale je vidět , jak zatíná zuby , až mu bělá sanice . Možná ti dovedu určit druh léku podle barvy a velikosti . " " Jo , to bys mohl " Vyndala jsem jeden prášek a položila ho na stoleček . Skleničku jsem hned schovala do kapsy . Filip natáhl ruku po léku a prohlížel si ho . " Proč mi nechceš říct , odkud to máš ? " " Proč ti na tom tak záleží ? " " Protože tě znám a vím , že máš něco za lubem . Jinak by ses tak nevyptávala . " " Jen mi řekni , jestli jsou to léky , které jsi předepsal Valentýně . " " Nepamatuji se , " odvětil Filip s klidem . " Musel bych se podívat do karty . Dej mi tu skleničku . " Prudce jsem vyskočila . " Nedám . " " Co je to ? " naježila jsem se , když do kanceláře , kde jsem trávila již třetí den po přerušení rodičovské dovolené , vrazila hlavní sestra . Chlapec přicházející za ní nesl v ruce ohromnou krabici . " Neseme vám počítač ! " zaskřehotala vysoká , nakrátko ostříhaná žena středního věku , v bílých šatech , jaké nosí vrchní sestry . " Abyste to všechno stihla , když tady budete nyní sama . " Vyděšeně jsem vykulila oči . " Ale já na tom neumím pracovat ! " " Nebojte se , všechno je zařízené . Na několik dní vám sem pošleme pracovníka , který je v účtárně na praxi . Ten vás dokonale zaučí . " Zoufale jsem si odfrkla . No to teda nevím . Škoda že už se nikdy neprojdu lesem . Mám tolik ráda přírodu . Na Vysočině , kde osiří moje chaloupka , je určitě tak nádherně ! Nebe se mračí a honí se po něm těžká oblaka . Velký černý mrak nad mojí hlavou připomíná čtyřhlavého draka z pohádky . Okamžik ho pozoruji . Postupně se mění v čarodějnici s rozevlátými vlasy . Ty se prodlužují , až dostanou vzhled dlouhých rohlíků . Rukou si promnu unavené oči . Hlava mi třeští a útroby se mi svírají hnusem i strachem . Myslím na Valentýnu . Jak se asi zachová , až se dozví , že se její matka zabila ? Bude smutná , nebo se jí uleví ? " Podívejte , prší vám štěstí ! " Opravdu . Venku se drobounce rozpršelo . Přišli jsme pěšky a neměli deštník . Předpověď počasí dnes totiž slibovala babí léto . Tiskla jsem manželovo rámě a příliš se mi do té nepohody nechtělo . Přítelkyně se však rozběhla vstříc stříkajícím kapičkám , nedbajíc , že její šaty smáčí voda . Alan chvilku nerozhodně stál a pak se vydal za ní . Přemýšlela jsem , co dělat . Za několik minut se měl podávat slavnostní oběd v nedaleké restauraci , kam jsme sezvali uzavřenou společnost . " Tak co je s vámi ! " zavolala rozpustile přítelkyně . " Chcete přinést deštník , nebo co ? " Pohodila jsem nerozhodně hlavou k manželovi . Sama bych mohla být ještě matkou , kdybych našla někoho , kdo by mě měl doopravdy rád . Každý má někoho . Proč já jsem stále sama ? Proč je pro mě láska minulost ? Dolila jsem si zbytek vína a vypila ho také jedním douškem . Nejlépe udělám , když se opiji . Zapomenu na všechno . Na celý ten zpackaný život . Jeho odchod jsem ani nepostřehla . Svět se příjemně vlnil , ale spát se mi nechtělo , byla jsem příliš rozrušená . Vzpomněla jsem si na léky , které mi Filip donesl do nemocnice . Vyhrabala jsem je ze šuplíku nočního stolečku a dva spolkla . Vzápětí přitiskl svoje smyslné rty na něžné rtíky Valentýniny a drtil je dlouhým vášnivým polibkem . Očima stále otevřenýma mě hypnotizoval . Nevydržela jsem jeho záhadný pohled a zavřela zeleně namalovaná oční víčka . Chtělo se mi brečet vzteky a bezmocí , ale jsem bojovnice . Všechno , co mám , jsem si musela tvrdě zasloužit . Neukážu svoji slabost . Valentýna se vrací od stolu , kde svým podpisem stvrdila manželství . Bedlivě pozoruji celou její postavu a všimla jsem si , že na pravém kotníku má zachycený krajkový podvazek , jenž se zřejmě uvolnil na jejím hubeném stehně . Půjčila si ho od kamarádky pro štěstí , ale byl jí trošičku větší . Postavila jsem si ji do náručí , aby si odříhla . " Nevadí . Ale měla by sis uspořádat život . Uvědomuješ si , že jsi vdaná ? " Posadila se na křeslo a vyplašeně zamrkala dlouhými řasami . " Chci se jenom pobavit , Leoš taky pořád někde chodí ! " " Jenže , děvenko , bavit jste se měli před svatbou . Máš ty vůbec nějakou zodpovědnost ? Lítáš si jako svobodná a já se ti starám o dítě . " Valentýna se zaškaredila . " Jestli je ti to moc , tak já si seženu někoho jiného ! " Věděla , že jsem na Janičku přenesla veškerou lásku , kterou stále překypuji a o kterou nikdo nestojí . " Ne , ne , " papouškuji pohotově . Nezdálo se mi , že by na mě měly nějaký účinek . Slupla jsem tedy ještě dva pro jistotu a konečně se ponořila do světa snů . Venku padal sníh s deštěm a já mrzutě plánovala snídaně na příští měsíc . Magda se vrátila nacpaná jídla z kuchyně a nyní šla uvařit černou kávu . " Dáte si taky , paní vedoucí ? " otázala se zbytečně , protože věděla , že mám na ni vypěstovanou závislost . Vypiji několik kafí denně . " Jistě , Magdo , " odpovídám nepřítomně . " Víte , že se bude v nemocnici propouštět ? " Nastražila jsem uši . " Vážně ? " " No jo , " přikývla . " A prý i tady ve stravovacím provozu . " Na nohou punčochy s krajkovými podvazky a místo obvyklých kalhotek tanga . Musím jít přece s dobou . Okolo krku se mi vyjímá masivní zlatý řetízek , na němž je zavěšená již dříve zmiňovaná Madona s Jezulátkem v náručí . Dědictví po mojí babičce , které nikdy neodkládám . V uších se mi pohupují zlaté náušnice zdobené krvavými rubíny , tvořící soupravu s náramkem na mojí levé ruce . Dárek od mého prvního manžela k výročí svatby . Četné prsteny ze žlutého kovu jsem doma pečlivě uložila do vyřezávané hrací krabičky , aby vynikl můj snubní prsten . Ponechala jsem si pouze úzký kroužek s jiskřivým briliantem . Popadla jsem osušku a doběhla provést očistu . Trvalo mi to pouhých devět minut . A to jsem jednala velmi opatrně , abych neporušila svůj pracný , natupírovaný účes . V kanceláři jsem se prohlédla v zrcadle . Jelikož si máčím obličej dlouhou dobu v ledové vodě , nemám povadlou pokožku jako jiné ženy v mém věku . Nemám ani otoky nad očima či váčky pod nimi . Rychle jsem se navoněla , osvěžila dech žvýkačkou a vzala nepropocené bílé šaty , které byly dost krátké . Ve chvíli , kdy jsem je oblékla , jsem si vzpomněla na Valentýnu , která mi délku sukní vyčetla . Mám se převléknout ? Cítím se v těch šatech dobře . Co kdybych vyskočila ven ? Možná by si spousta lidí oddechla . Zbytek víkendu jsem strávila na chalupě ve své rodné vesničce jménem Pole . Řidiči autobusu jsem vyprávěla pohádku o tom , že mě okradli a nemám peníze , ani občanku . Nevím , jestli mi věřil , nebo ne , ale znali jsme se od vidění , protože dříve jsem touhle linkou jezdila často a on si mě pamatoval . Domluvili jsme se , že mu zaplatím najednou i zpáteční cestu . Trochu peněz bylo na chalupě ve Valentýnině pokladničce pro strýčka příhodu . Autobus mě vysadil přímo před domkem , neboť zastávka se nacházela jen pár metrů od něj . Dotkl se rukou stetoskopu , jenž mu visel na krku , a otočil se ke mně zády . " Co tu chtěl ? " ptám se přísně a doufám , že mi Týna odpoví po pravdě . Rozplakala se . Vlastně v poslední době nic jiného nedělala . Byla příšerně přecitlivělá a cedila slzy pro každou maličkost . Pohladila jsem ji po studené paži . " Doufám , že jsi ho neposlouchala , určitě ti vyprávěl nějaké hlouposti ! " Slzy jako hrachy se jí koulely po tvářích . " Říkal , že když si to nechám vzít , tak už nikdy nebudu moct mít děti ! " " To snad ne , " zvolala jsem rozzlobeně . " Jak něco takového může vypustit z úst vzdělaný člověk ? Stál za dveřmi domu , jako cizinec , v minus dvaceti stupních Celsiovy stupnice . Otevřela jsem těžké dveře do vstupní haly , oblečena v saténovém župánku . " Co mi neseš ? " ptám se překvapeně . Rozhlédl se . " Pustíš mě dál ? " " Jistě . " Oklepal špinavý sníh z vysokých bot a v hale je shodil z nohou . " Zrovna si svářím červené víno , " slyším se . " Dáš si se mnou ? " " Rád . " Odpovídal jednoslabičně a bylo z něj cítit napětí . Kráčeli jsme po schodech do patra , kde jsem měla v obývacím pokoji na stole postavený skleněný litrový džbánek " svařáku " . Vyndala jsem ze starobylého sekretáře ještě jednu sklenku a postavila ji před Honzu . Má prý možnost sloužit výhradně noční směny , aby se dceři mohl přes den věnovat . Souhlasila jsem . Holčička byla pěkná , zdravá , nic ji netrápilo a v noci se skoro nebudila . Zaplakala výhradně v parných nocích , pokud měla žízeň . V tom případě jsem jí dala napít z láhve dětského heřmánkového čaje a ona opět usnula . Ráno jsem při odchodu do práce předala dítě Leošovi . V zaměstnání jsme s Magdou zůstávaly prozatím obě . Svorně jsme si práci rozdělily napůl . Jeden den pracovala na počítači ona a já dohlížela na chod kuchyně a rozdělování stravy na oddělení a další den to bylo obráceně . " Pokud máte tolik práce , napíšeme , že jste nebyla účastna , ale vyrozuměna , " souhlasila paní Kvapilová . S úklonou jsem vyběhla ze skladu a vběhla přímo Leošovi do náručí . " Pardon , " omluvila jsem se , dříve než jsem ho poznala . " Nic se nestalo , sestřičko , " poznamenal svým zabarveným hlasem a já si všimla , že hlavní sestra za mnou vykoukla ven , aby zjistila , s kým hovořím . " To jsi ty ? " zamumlala jsem rozpačitě . " Kde se tu bereš ? " otázala jsem s očima upřenýma stále na hlavní sestru , které se ve tváři zračila senzacechtivost . " Slyšel jsem tvůj hlas , hledám tě , " prohlásil a ztišil hlas . Nerozhodně jsem si odkašlala . Mohla jsem si spočítat na prstech jedné ruky , že při mně rozhodně nebude . Láďa stál mezi námi a točil hlavou jako na tenise . Hovoru se prakticky neúčastnil . " A kde jste tedy vzaly tohle maso ? " ukázala rukou na kastrůlek , který jsem držela v ruce . " Když to máte tak přesně spočítané na osobu , jak je možné , že najednou přijdete s pěti porcemi masa ? " Na to jsem odpověď neměla . Copak mohu říct , že kuchařky nakrájely porce masa opravdu menší , jako vždy , aby vykrájely pro sebe na oběd ? Dělalo se to tak pořád a všude . To není ani novina , ani z mé hlavy . Tváře mi hořely studem . Podala jsem mu balíček a chtěla odejít . Chytil konečky mých prstů a já ucítila zase to zvláštní bodnutí u žaludku a mrazení v zádech . Nebyl to strach . Tohle značilo něco zcela jiného . Něco , co jsem si nechtěla v žádném případě přiznat . Mířila jsem tmavou suterénní chodbou ke skladu potravin , odkud mi před chvílí volala hlavní sestra . " Paní vedoucí , můžete na moment ? " " Mám spoustu práce , nestíhám , " odpovídám pohotově . Je to pravda . Opravdu nemám nic hotovo . Počítač , místo aby mi pomáhal , tak mě zdržuje . Polkla , až jí zaskočilo , a rozkašlala se . " A co , paní vedoucí ? " otázala se naivně . Ukázala jsem na hromadu jídla . " Tohle přece . Najez se v kuchyni a nenos mi to do kanceláře . V kuchyni jako nevidím , co sníš , ale tady to nemohu přehlédnout ! " Dívka zavětřila . " Průšvih ? " " Ten budeš mít , když mě neposlechneš ! " ukončila jsem rozmluvu a v tom okamžiku vešel Filip bez klepání do místnosti . Vypadal elegantně , ostatně jako vždycky . Shodil z vlasů semišovou kšiltovku a rozepnul si černou bundu s kožešinovým límcem . Potom se bez pozdravu a bez vyzvání rozvalil v pohodlném křesílku určeném pro hosty . Taková drzost ! Doufám , že budeš mít v životě více štěstí než já . Mám tě ráda . Máma Z krku jsem sundala zlatý řetízek se starodávným přívěskem , na němž se skvěla madona s děťátkem v náručí , a přiložila ho . Olízla jsem lepidlo na přehybu obálky a pečlivě ji zalepila . Psaní jsem položila na stůl a zatížila skleněnou vázou , když někdo zaklepal . Otevřít jsem nešla . Nechci s nikým mluvit . Vzpomněla jsem si , že jsem včera za sebou nezamkla , ale snad dotyčný návštěvník nebude mít tolik drzosti , aby zkoušel dveře otevřít . Chtěla jsem se nákupem jen rozptýlit . Což se vlastně podařilo . " Co koupím Valentýně svatebním darem , " slyším se odpovídat a nelžu , přesně tenhle problém jsem řešila před několika minutami . " Bude to těžké , " pokračuji hlasitě . " Oni mají všechno . Jsou zvyklí žít v přepychu . " " Chceš je omráčit , nebo potěšit ? " ptá se rozveseleně . " Obojí , " odpovím a vím , že to vůbec nebude jednoduché . " Kde budou bydlet ? " dotázal se a já pokrčím rameny . Oči padly na barevný kočárek pro panenku a moje nitro zjihlo . Vzpomněla jsem si , jak jsem vozila svoji dceru v kočárku po korze , a je mi tak nějak teskně u srdce . Rozklepala jsem se zimou a hlady , i když to možná bylo i nedostatkem spánku a nervovým vypětím . Uvědomila jsem si , že mám na sobě jen tenké letní šaty a v tomhle počasí takhle oblečená jistě vypadám dosti podivně . Vklouzla jsem do areálu nemocnice zadní vrátnicí , která se léta nepoužívala , a nepozorovaně vnikla dlouhou suterénní chodbou do kanceláře . Zamkla jsem za sebou . Tam jsem si ohřála ruce pod tekoucí horkou vodou , dala vařit vodu na kávu a ze zásuvky ve stole snědla dietní suchary a piškoty , kterých měla Magda stálou zásobu z kuchyně . Jako ten večer , kdy jsem nesla Janičce bryndáček s nápisem Tatínkův mazlíček a slyším , jak se Valentýna ježí . " Jak to , že si s mámou tykáš ? " " Tykám si s ní už delší dobu , " pravil Leoš konejšivě . " Kdybys byla doma , mohla sis toho všimnout už minulý týden , když jsme byli spolu na vítání občánků . " " Já jen že jste spolu nějak zadobře . Nedávno jsi jí nemohl ještě přijít na jméno , a teď jste spolu jako dvojčata ! " Bryndáček zabalený v šustivém papíru mi vyklouzl z ruky a ztropil menší kravál . Ve vedlejší místnosti si toho nikdo nevšiml . " Proč jsi , Valentýno , tak jedovatá ? " Je to cvok , " konstatovala jsem na její adresu . " Už se nedivím , že zůstala na ocet . Co budeme dělat ? " Stál a díval se do deště . " Není cvok , je milá , " odporoval zasněně . " Co budeme dělat ? " opakoval po mně . " Poběžíme za nimi . Nebo máš strach , že ti déšť zacáká nový kostým ? " Vrtím hlavou a ruku v ruce se svým mužem běžím deštěm a nesleduji , jak mi špinavá voda z louží cáká na dlouhou krémovou sukni . Je mi to úplně jedno . Když nepůjde vyčistit , koupím si novou . Tuhle vyhodím . Běžíme do restaurace , kde nás nedočkavě očekává sama paní majitelka . Z tašky , kterou mi Leoš s sebou sbalil , jsem vylovila modré manšestrové kšíry , do nichž jsem vnučku posadila . Kulila oči a vesele výskala . Já jsem si vzala jenom černé tričko , staré rifle a modré tenisky . Ukazovala jsem vnučce srny blízko krmelců , stopy zajíčků a vyprávěla jí o její mamince , co ona prováděla za kousky , když byla malá . Uprostřed lesa se zatáhlo a vypadalo to na nějakou přeháňku . To mi připomnělo příhodu , která se stala , když byly Valentýně asi dva roky . Tenkrát jsem s ní vyrazila na procházku přesně v tomhle počasí , jenže ve městě . " Musím už jít , " oznámila jsem mu . " Nemůžu ji nechat dlouho samotnou . " " Mohl bych ji vidět ? " Zaváhala jsem jen pár sekund . Je to přece jen její otec . " Tak pojď ! " vybídla jsem ho a dívala se , jak si sundává drahé botasky . Všimla jsem si , že má ostříhané vlasy . Měl je nyní zastřižené a sčesané z čela . " Kde máš brýle ? " zajímala jsem se . " Mám místo nich kontaktní čočky . . . " " Ach tak , " přerušila jsem ho . " To dá děsnou práci , si je nasazovat , ne ? " Nasadil přemýšlivý výraz . " Na to si brzy zvyknete . " " Vypadáš úplně jinak . " " Líp ? Nebo hůř ? " " Jinak . Dospěleji . " Dietní sestru . Nevydržela to a pochlubila se . Rovněž je v naději . " Vrátil se s dotazy opět ke mně . " Ano , já vím . Ty to čekáš kdy ? " " V dubnu a už prosím tě jdi , přijdeš pozdě , " zamumlala jsem . Už mu neodpovím vůbec na nic . Řekla jsem mu toho přespříliš . Leoš se podrbal odevzdaně na bradě , políbil Janičku třepající nožičkama i ručičkama najednou a odešel . Kdo je otcem mého dítěte , se nezeptal . Honza mi učinil nabídku k sňatku , když jsem odpoledne ležela v barevném plátěném lehátku na rozkvetlé zahradě , skryta před ostrými slunečními paprsky . Těhotné ženy se nemají opalovat . Dnes se vdávám z lásky . Můj budoucí choť také , i když mnozí nevěří , že mě miluje . Odsoudili nás . Svoje osudové ano jsem pronesla rychle , jasně a srozumitelně . I jeho ano zaznělo dosti rozhodně . Na řadě je první manželské políbení . Natočila jsem se k němu a on se dotkl mojí pravé tváře rukou , jež mu sjela něžně na moji šíji . Přitiskl mě k sobě a lehce políbil na rudě namalovaná ústa . Celou tu dobu mě hypnotizoval svýma očima , které se láskyplně usmívaly . Přijímáme gratulace všech tří přítomných a odcházíme po schodech k východu . Přede dveřmi se Renáta překvapeně zastavila . Je v šestinedělí a mohla by provést nějakou hloupost . " Proč ? " ptám se nesměle . " Protože mě nemá rád ! " vyhrkla a nové potoky slz vytekly zpod zavřených víček zelených očí . " Jak jsi na to přišla ? " " Pořád někde chodí sám . V noci není doma a já jsem stále sama . Janička neustále pláče a Leoš tvrdí , že se o ni špatně starám ! " " To snad ne ? " žasnu . " A co tchyně , pomůže ti s něčím ? " " Ani náhodou . Víš , co mi řekla ? " Ne . " " Když jste si děti udělali , tak se o ně postarejte . Mně taky nikdo nepomohl . " " Lhářka jedna , " vyhrkla jsem nasupeně . Když jsem se vdávala já , nacházela se zde jediná . A to pouze z toho důvodu , že je naše město lázeňské . Valentýna si vybrala oděv nejdražší . Bělostný korzet jí končí hned pod drobnými ňadry a nabíraná sukně maskuje její vystouplé bříško . Kdo to neví , možná ani nepozná , že je moje dcera v šestém měsíci těhotenství . Ale zřejmě to každý ví . Taková zpráva se lehce rozkřikne . Dnes je to výjimka , když se takhle mladá dívka vdává . Proč mi to udělala ? To jsem opravdu byla tak špatná matka ? Po obědě mě a Janičku odvezl Leoš zpátky na chalupu a já se snažila přijít na jiné myšlenky . " Můžu se na něco zeptat ? " Seděla jsem usazená na zadním sedadle Leošova červeného citroenu , hned poblíž korbičku od kočárku . Leoš si zapnul bezpečnostní pás , nastartoval a natočil zrcátko tak , aby mě v něm viděl . " Zkus to . " Mohla jsem s ním o svém podezření polemizovat jinde , ale v autě se mi to zdálo pohodlnější . Nemusela jsem se mu totiž dívat do očí . Vytáhla jsem z kabelky skleničku pochybných léků , natáhla se a položila je na sedačku vedle řidiče . " No toho , co prodává léky , " vysvětlila Renata a samým rozčilením se jí zamlžily brýle , které nosí na nose už sedmnáct let . " Jezdí autem po doktorech , soukromých ordinacích a nabízí medikamenty . Tady ve vesnici se říká , že některé ty léky nejsou oficiálně povolené a že je zkoušejí na dobrovolnících . " " Jo , ty myslíš prodejce ? " " No tak prodejce . Není to jedno ? " otázala se naštvaně . " Není . Prodavač stojí v krámě nebo u kiosku a prodává . Prodejce jezdí po obchodech a nabízí . " " No jo . Já zapomněla , že ty si chytřejší a vzdělanější , " odfrkla znechuceně . " Myslíš , že mu to vynáší víc než doktorování ? " Bolí tě břicho ? " otázal se soucitně . Hledal u mě nějakou břišní chorobu . " Ne . Proč ? " ptám se dosti primitivně . " No proč asi . Blinkáš , ne ? " " A jo . To dělám každé ráno . Co tady děláš tak záhy ? " " Chtěl jsem s tebou mluvit . Dnes o noční jsem hodně přemýšlel . Měli bychom si pár věcí vyjasnit , přišel jsem , dokud mám odvahu se ti svěřit . " Prohrábl si husté vlasy . To nevypadalo moc slibně . Co mi asi chce ? Nemám náladu mluvit s nikým ! Chci zalézt někam do tmy , spát a nezvracet . " Povídej . " " Ten rámus ale malou probudí , " protestovala jsem tiše a pohodila hlavou ke hlučnému stroji . " Tak ji vezmi nahoru . Za chvíli to budu mít hotové . " Vzala jsem korbičku se spící vnučkou a po schodech vyšla na terasu , odkud jsem chvíli sledovala , jak se Leoš činí . Ale především jsem si s libostí prohlížela , jaké má silné ruce , chlupatou hruď , pevné ploché břicho , tuhý zadek a svalnaté nohy . Potom jsem vešla do jejich ložnice , lehla si na postel vedle kočárku a poslouchala , jak kdesi v dálce zahřmělo . Připravovala jsem si k večeři ovocný salát . Láska není minulost J . Hofmanová Sedím stále na zemi v místnosti , kde mě opustila moje dcera Valentýna po velké hádce , když jsem ji načapala s jejím klukem Leošem v posteli . Vmetla mi do tváře spoustu věcí , které bych nejraději zametla pod koberec . Potom utekla . Chvíli jsem neměla sílu se pohnout , ale najednou do mě vjel pořádný vztek . Kdyby tak měla otce , který by ji přehnul přes koleno ! Nemá žádného . Její otec zemřel a já jsem na všechno sama . Moje jediné dítě se v šestnácti letech tahá s dospělým chlapem ! Bylo mi stejně špatně , jako když jsem čekala první dítě , pouze s tím rozdílem , že při těhotenství s Valentýnou jsem měla chuť na sladké . Nyní jsem neměla apetyt na nic . Nechutnal mi ani ten čokoládový puding . Ležel mi v žaludku jako kámen a pěkně tlačil . Dokázala jsem sníst pouze starou housku , nebo pár dětských piškotů . Doufám , že ta nevolnost brzy přejde . V prvním těhotenství během několika měsíců polevila . Přemýšlela jsem nad jménem . Jak se bude děťátko jmenovat ? Můj tatínek se jmenoval Milan , ale to jméno se mi příliš nelíbilo . Docela by se mi líbilo jméno Kristián . Kdybys ho měla , seděla bys doma a starala by ses o manžela a dítě . No kdo se bude o Janičku starat , když ty si pojedeš užívat a odpočívat ? " Valentýna se zaškaredila . " Má snad taky tatínka , ne ? Tak ať se stará on . Já už nemůžu . Mám toho všeho až nad hlavu . " " Manželství a mateřství není procházka růžovým sadem , je to dřina , " filozofovala jsem a Valentýna se na mě utrhla . " Můžeš za to stejně ty ! " obvinila mě . " Za co ? " zeptala jsem se opatrně . " Kdybys mi dala nějakou svobodu a nehlídala mě pořád jako mimino , tak by se to nestalo . " Docela nám to klapalo . S Leošem jsem se potkávala pouze při předávání dítěte . Pokud se výjimečně stalo , že musel zůstat v nemocnici po celý den , brala si Janičku Erika s sebou do svojí ženské ordinace , což mě vzhledem k Eričině sobeckosti překvapovalo . Po špitále se šeptalo , že malá spinká v ordinaci , Erika se věnuje pacientům a na Janičku dohlíží její zdravotní sestra . Zdálo se , že všechno funguje bez problémů . Pátrání po lécích mojí dcery uvázlo prozatím na mrtvém bodě . Momentálně jsem řešila odlišný problém . Já neviděla , kolik mi tam toho daly . A to , že jsem jídlo neměla zaplacené , za to také nemohu . " " Ano ? " Honza nehnul ani svalem v obličeji . Předvedl mi kamennou tvář , kterou jsem dobře znala . " Nestihla jsem ho zaplatit , protože mě rozbolel zub . Byla jsem akutně na ošetření . Ostatně , můžeš si to ověřit . Dokonce mám i potvrzenou propustku . Příště už se to nestane . " Vzal mě za ruku . Padla jsem vyčerpaně hlavou na jeho hruď a rozplakala se . Pustil moji ruku a pohladil mě levačkou chlácholivě po vlasech . Na pokoji byli sami . Jakmile jsem se objevila , zamrkala Valentýna poplašeně víčky . Leoš jí dlaň pevněji stiskl a vstal . " Dobrý den , " popřál mi , ale odpovědi se nedočkal . " Co tady děláte ? " zeptala jsem se rozzlobeně . Pohodil dlouhými vlasy spletenými do copu . " Klidně mi můžete tykat , " vybídl mě sebejistě . Celý táta . Jako by Filipovi z oka vypadl . Trvale jsem ho ignorovala a posadila se na místo , kde před chvílí seděl on . " Valentýno ? " promluvil na ni . " Mohl byste odejít a nechat mě i moji dceru na pokoji ? " zavrčela jsem vztekle . " No víte , Filip . . , " nedomluvila a zapýřila se jako novicka . " Jo tak , " pochopila jsem okamžitě . " Jestli to víš od doktora Pelikána , potom na tom jistě něco bude . Má informace vždycky z první ruky , " dodala jsem zamyšleně . " Ale když tu zůstane jen jedna síla , " počítám objektivně , " sama tuhle práci nemůže zvládnout . Psát jídelní lístky , plánovat denní , týdenní a měsíční stravu , to dá pěknou práci . K tomu ještě běhat po oddělení a ještě pořád hlídat v kuchyni . Původně jsme na to byly čtyři a neustále se naše stavy snižují . " Magda si vcelku nevzrušeně lámala klouby na rukou . Nyní byla celá šedivá . Tlející listí tančilo ve větru , z nebe padala hustá mlha a počasí připomínalo dušičkový den . Zase mě začal bolet zub , který mi ráno lékařka vyčistila . Možná mě bolel celou tu dobu a já ho pod tíhou událostí ignorovala . V břiše mi kručelo a žaludek mi oznamoval , že od rána nic nepozřel . Také se pořádně ozýval . Škrundalo v něm na celou ulici . Kdyby nejezdila auta , vynikla by tahle moje vnitřní hudba s celou parádou . Možná by nebylo od věci něčím se zasytit . Zastavila jsem se před obchodem s nápisem Chléb pečivo , vteřinu zaváhala a potom vešla dovnitř . Stáli jsme proti sobě a já myslela na to , jak místo pečeného vepřového masa na žampionech kuchařky narychlo usmolí rozpustnou houbovou omáčku , kterou nám vnutil dealer od firmy Vitana , a ohřejí k tomu vařené hovězí určené k zítřejší křenové omáčce . Snažila jsem se Leošovi vyhýbat , ale moc se mi to nedařilo . Ten večer , kdy jsem vyslechla jejich rozmluvu , změnil mnohé v mém životě . Nemohu říct , že jsem ten dialog slyšela náhodou . Náhodou ne , protože jsem poslouchala jejich hádky poměrně často . Někdy se nedaly přeslechnout . Valentýna vřeštěla na celý dům , až jsem se děsila , že ten hluk zaslechne někdo z kolemjdoucích . Magda se uklidnila , začala se hrabat ve stole a já počítala , kdy by se mělo narodit moje dítě , pokud nějaké čekám . Mělo by to být v dubnu . Přesně v tom měsíci se narodila jak Valentýna , tak Janička . " Kam chodíš do poradny ? " otázala jsem se ještě zvědavě . " K doktorce Pawlovské . Má ordinaci v lázních . Víte , Filip nechtěl , aby se to moc rozkřiklo . Jistě chápete . " Doktorka Pawlovská ! Vida , na tu jsem nevzpomněla ! Domnívala jsem se , že si již užívá důchodu . Budu ji muset navštívit . Hlavu mám těžkou jako špalek a žaludek mi stávkuje . Nejsem ani trochu nervózní . Naopak . Jsem klidná a vyrovnaná . Mám už toho tolik za sebou , že bych mohla napsat román . Nikdo by mi nevěřil , jaké šílené období svého krátkého života mám za sebou . Již se ničeho nebojím . Všechno nějak dopadne . Co se má stát , to se stane . Osudu neunikneš . Pokorně se mu pokloníš a budeš žít tak , jak ti určí . Doufám , že se bouřlivé období mojí existence konečně mění ve sladkou nudu . Chci žít v klidu a míru , a ačkoliv tomu spousta lidí nevěří , vím , že se svým druhým mužem už zůstanu do konce života . Mlčky jsem si prohlížela starobylý nábytek s několika málo kousky vzácného porcelánu po mamince , stojanové pendlovky po tatínkovi , rozvrzané kanape , na kterém jsem spávala . Můj pohled se zaryl do modrého prošlapaného peršanu . Musím na vzduch . Převlékla jsem se do tepláků , starého vytahaného svetru , obula si vysoké holínky a z dřevěného věšáku stáhla zelenou pláštěnku , jejíž kapucu jsem si nasadila hned v domě na hlavu . Přes dvorek jsem se dostala do polí a vyšlapanou cestičkou okolo kravína vešla do lesa . Nevnímala jsem zralé maliny , ani houby vykukující z jasně zeleného mechu , kterým se po dešti vesele leskly hlavičky . Po skončení obřadu , který trval asi deset minut , jsme se odebrali na oběd do nedaleké restaurace . Necítila jsem ani hlad , natož žízeň , ale poručila jsem si smažený sýr s bramborovou kaší a oblohou . Tatarskou omáčku jsem skromně vynechala . V restauračních zařízeních se jí vyhýbám . Možná ji mají otevřenou již několik dní a já netoužím po nějakých střevních potížích . Už jsem toto jídlo dávno neochutnala . Nakazila jsem svou volbou celou naši miniaturní společnost . Oba pánové si objednali totéž . K pití si dali minerálku , protože budou řídit , ale já neodmítla servírkou doporučené malé desetistupňové pivko . Zdá se mi , že se tam něco pálí . " Chápavě se usmál . " To máte asi pravdu . Smrdí to až k nám na oddělení . " Prudce jsem vyskočila , ale chytil mě za ruku a pevně ji stiskl . Nevím proč , ale bodlo mě nějak divně u žaludku . Stála jsem , dívala se do oříškových očí a říkala si , bože , už se zase na mě tak podezřele dívá ! Proč ? " Proč se tak díváš ? " tykla jsem mu . Okamžitě moji ruku pustil . " Promiňte . Víte , že jste si s Valentýnou hrozně podobné ? " Tlak u žaludku zesílil . " Jsme přece matka s dcerou , ne ? " Nakrájela jsem na kostky čtvrtku vodního melounu , oloupala dvě broskve , přidala pokrájený banán a pár vyloupaných švestek . Co asi večeří Leoš ? Nechala mu tam Valentýna něco k večeři ? Určitě si na to ani nevzpomněla . Nakoukla jsem do lednice . Mnoho se toho tam nenacházelo . Kousek salámu , dvě nožičky vídeňských párků a nožička grilovaného kuřete . Z nemocniční kuchyně jsem toho už nyní moc nepřinesla , i když se mi nabízelo . Nestálo mi to za tu ostudu . Jít ale Leošovi navrhnout , aby u mě povečeřel jsem se neodvážila . Vlastně mi stále nebylo jasné , proč jsem tak rychle utekla po jeho návratu ze zahrady . " A ty ses mu chtěla odvděčit , " doplnil mě . Zhluboka jsem vzdychla . " Že jsi hulvát , vím už dávno . " " Ty zase , lásko , myslíš jenom na sebe . Na svoji dceru ne . " Pravda , přišel kvůli Valentýně . " Filipe , já opravdu . . . " nedokončila jsem započatou řeč . S Filipem nebylo nikdy možno se domluvit a nikdy mě nechápal . I když by měl . Je to psychiatr . Leoš celou dobu mlčel . " Tak řekni k tomu něco , Leoši , no ? " dobíral si ho otec . " Už tě nebaví mladá holka ? Chceš se pocvičit na staré a zkušené ? " Leoš k němu přiskočil a chytil ho za košili pod krkem . " Nemluv tak . " Mluvil , já psala , ani jsem nesledovala hodiny . Zkoušel mě z různých výrazů i slovíček , až se mi zdálo , že to vlastně není tak složité . Potom se otočil zvesela na židli tak , že se dotýkal svými koleny mých . " Tak , to bychom měli . " Přisvědčila jsem a dívala se do jeho tváře s vystouplými lícními kostmi . Nečekaně mě vzal za ruce . " Ještě něco ? " Srdce cítím až v krku . Říkám si , na tom přece nic není , že mě drží za ruce . Je to jen přátelské gesto . Přesto se mi krev hrne do obličeje a zrychluje dech . Z naivní a hloupé manželky si udělá pracovní sílu , již si posadí do ordinace , ušetří za zdravotní sestru a svoji ženu , která k němu vzhlíží jako k bohovi , bude mít ustavičně na očích . Jak průhledné . S Magdou se dá dobře manipulovat . Není jistě tak chladná jako Erika , ani tvrdohlavá a vášnivá jako já , a proto mu bude zobat z ruky . " Co vás udivilo ? " zahřměla dívka nebezpečně . " Ale nic , holčičko , já ti to přeju . Kdy čekáte miminko ? " " Po Novém roce . " " Tak to gratuluji . " Popadla jsem tašku , položila Janičku do kočárku a napadlo mě , že bych si mohla udělat řidičák . Nikdy jsem nepociťovala potřebu řídit vůz . Těch pár cest , když jsem jezdívala do Polí , mě vždycky vozil Honza . Od té doby , co se odstěhoval , jsem tam nejezdila . Možná zase začnu , kvůli Janičce . Je tam zdravý vzduch , krásná příroda , klid a mír . Autobusem s kočárkem to bude dost nepraktické . A ani nevím , jestli mě řidič vezme do vozu . Leoš moje úvahy přerušil . " Odvezu vás i tam . Autobusem to bude dost problematické . " Vděčně jsem se usmála a pozvala Leoše dovnitř . " Dáš si kafe ? " otázala jsem se . Do telefonu projevila upřímnou soustrast nad tragickou smrtí mojí dcery . " Je to osud , " dokončila svoji dojemnou řeč . Mně do hovoru nebylo . Ani jsem se nezajímala , kdo mě bude zastupovat po dobu nepřítomnosti . Ale zřejmě už někoho našli dopředu . Patrně byli ve špitále informováni dříve než já a počítali s touto eventualitou . Sbalila jsem si tašku a rozhodla se , že těch několik dní do Valentýnina pohřbu strávím na chalupě . Nechtěla jsem trávit volný čas zalezlá ve svém pokoji , ani se na chodbě či zahradě potkávat s Leošem . Tak mohu s vámi počítat ? " Jeho oči se na mě prosebně zadívaly a náhle byly příliš blízko mých . Odolala jsem nutkání políbit ho mateřsky na tvář . Žádné city k sobě nechováme . Ani příbuzenské , natož nějaké jiné . " Můžete . " Minula jsem ho a zachrastila klíči , které jsem vzala na stolečku . Stál za mými zády . " Proč jste mi začala vykat ? " Pomalu jsem se otočila , pohrávajíc si svazkem na zrezlém kroužku . " Jste doktor . " " Ale jsem také váš zeť . " " Ano . " " Můžete mi tykat . " Nevím , co mě to napadlo . Byl to jen takový okamžitý impulz . " Jedině když mi budete tykat také . " Rozehřál se jako sluníčko . " Rád . " Můžeš studovat při zaměstnání a ke svému miláčkovi nastoupíš , až budeš mít příslušnou aprobaci . Alespoň ti nemůže nic vyčítat . " " Ale on by mi nic nevyčítal . Má mě rád ! Jenže vy asi nevíte , co to láska je ! " Počítala jsem do deseti . " Necelý půlrok to vydržíš . Potom se vrátím a ty můžeš jít ke všem čertům , " dodala jsem jízlivě . Magda třískla vztekle perem o stůl . " Půjdu se podívat do kuchyně . " " To bych ti doporučovala , " zavrčela jsem výhružně . " A řekni jim tam , ať narychlo připraví k těm řízkům bramborovou kaši z pytlíku . " " On není salát ? " podivila se . " My ho máme . Ale pacienti ne . " Před puritánskými sousedy malé vesničky , kde si všichni vidí do talíře , jsem se toto citlivé téma snažila zatajit . " Jo , dobře . " " A co Honza ? " Svými otázkami byla neodbytná . " Nemáš kafe ? " " Ne . Zapomněla jsem ho koupit . " " Víš o tom , že když ho vyhodili z nemocnice , šel dělat prodavače ? " Ta má tedy informace . " Oni ho nevyhodili . Jen odvolali . Tohle se tady také ví ? " " Samozřejmě , spousta lidí přece jezdí do okresní nemocnice k doktorům . " Pravda . Mohlo mě to také napadnout . " Jakého prodavače ? " podivila jsem se . Všimla jsem si , že ruku , kterou mi podala , si okamžitě otřela do kapesníku . " Pohřeb bude v pátek , " řekl Leoš , aniž se ho kdokoliv ptal . " V úzkém kruhu rodiny . " " Jen já , Simona a ty a máma . Nechal jsem vyvěsit parte , ale není tam udaná hodina . " Bodlo mě u srdce . Přetrpěla jsem další bezesnou noc . Převalovala jsem se v posteli a všechno mě tlačilo . Chvíli mi bylo horko , a tak jsem se potácela otevřít okno , za pár minut mě přepadla třesavka a zase jsem se plížila ho zavřít . Po půlnoci jsem měla všeho dost . Zabloudila jsem k sídlišti na konci města . Bylo jako po vymření . Lidé si v sobotu většinou přispí . Všimla jsem si , že dveře do jednoho domu nejsou zavřené . Vyšla jsem asi po sedmi schodech a vešla do chodby . Mohla jsem přivolat výtah , ale měla jsem strach , abych nevzbudila nájemníky . Lidé jsou zvědaví a mohli by se zajímat , co zde pohledávám . A já to sama nevím . Něco mě sem prostě přitáhlo . Vyšla jsem do posledního patra a vykoukla oknem ven . Dech se mi zatajil . Páni , to je výška . Odtud spadnout , to už by člověk asi nerozchodil . Ta myšlenka mě zaujala . Jednou večer přišel na návštěvu , když byla pryč , a usnul v jejím pokojíčku . Ráno , když jsem šla budit Valentýnu , našla jsem je všechny tři v jedné posteli . " " Takže bydlí spolu ? " " Ano . Zůstali v tom bytě nahoře a já bydlím dole . Janička je přes den u mě a v noci u nich . " " V noci jsi tedy sama , " konstatoval tiše a já se rozhodla , že přiznám pravdu . Již ho nepotřebuji . Mám Janičku , Valentýnu i mužskou ruku v domě . " To jsem , " přiznala jsem stručně . " Zřejmě sis našla náhradu , " pokračoval kategoricky . " Ne . Už jsem ti to řekla . Nemám na tebe čas . Promiň . Honza je člověk , který to nikomu nepoví . " Dobře . Budu chovat , " odvětila jsem prostě a těšila se pohledem na jeho vykulené oči . " Skutečně ? " " No jo , " zasmála jsem se radostně . " Už je to tak . " " A kdo je ten šťastný ? " nadhodil nesměle . " Marek ? Budete se brát ? " " Marek ? Ne , toho jsem dávno pustila k vodě . " " Tak kdo ? S nikým přece nechodíš . . . " " A jak to víš ? " " Nepouštím tě ze zřetele . Měl jsem o tebe starost . Po tom , co se stalo Valentýně , jsem se bál , abys nevyvedla nějakou hloupost . " " Tak jdeme ? " zeptala jsem se rozpustile . " Nebo to pozvání na kafe už neplatí ? " " Platí . Já jen že . . . " Doma jsem papír s proužkem zalepila opatrně do bílé obálky , položila ji na dřevěný noční stolek u postele a tvrdě usnula . Probudilo mě nesmělé zaklepání . Leoš stál s Janičkou uprostřed pokoje a trpělivě čekal , až se vzpamatuji . Vylekala jsem se . " Kolik je hodin ? To už jdeš do práce ? " " Ano , bude šest . " Posadila jsem se . Usnula jsem oblečená v silonové oranžové halence , pod níž jsem byla nahá , proto jsem se schoulila vsedě pod deku . " Můžeš pro mě něco udělat ? " zamumlala jsem ospale . Věnoval mi citlivý pohled . " Pro tebe všechno . " Podala jsem mu obálku . Snažím se o to už více než osmnáct let a stále se mi nějak nedaří zařídit si ho podle svých představ . Ustavičně se zamotávám do problémů . Já jednoduše průšvihy přitahuji . I kdybych se sebevíc snažila vyhnout se jim sebevíc , ony si mě najdou . Nechci se plést svojí dceři do života . Chci jí jen pomoct . Navést ji na správnou cestu . Ona to sama nedokáže . Je to dítě . Nechci s ní soupeřit . Mám ji ráda jako nikoho na světě . Říká se tomu mateřská láska . Může tohle mužský pochopit ? Po návratu domů jsem Valentýnu zastihla na schodišti . Vedle ní ležel spacák . Prohlížím si jeho mužný profil a srdce se mi tetelí láskou . Už jsme toho spolu tolik prožili , a přesto ho tak miluji , že jsem se odhodlala k tomuto činu . Vzít si ho za muže . Husté tmavé vlasy má strojkem ostříhané na ježka , takže mu na určitých místech prosvítají drobné lysinky . Má orlí nos a silné smyslné rty . Zachvěji se při představě , jak mě líbá . Do očí mu nevidím , ale vím přesně , jakou mají barvu . Ženich stojí klidně a v azurovém obleku vypadá jako manekýn . Vysoká , štíhlá postava mě převyšuje a při polknutí mu poskakuje ohryzek na krku . Těch několik minut mě nevytrhne . " Ano ? " " Simono ! " Filipův hlas zněl rozčileně . " Kde jsi ? Hledám tě celý víkend ! " " Něco se stalo ? " odpovídám dutě a netečně . " Stalo . " " Poslouchám , " pobídla jsem ho odhodlaně . Je mi jedno , co se stalo . Nic mě nevzruší , nepřekvapí a neodradí od plánované sebevraždy . " Valentýna je mrtvá . " Nejdřív jsem jeho slova vůbec nepochopila a ani na ně nijak nereagovala . " Slyšíš mě ? Simonko ? " " Já jsem ti asi nerozuměla . Co jsi to říkal ? " ptám se pro jistotu , protože mi teprve nyní došel význam jeho slov . " Valentýna , " udělal malou pomlku , " je mrtvá . " Panoval zde mírný chaos , ale při představě , že zde Leoš hospodařil byť jen jeden den sám , jsem se příliš nedivila . Na kuchyňské lince postávala otevřená plechovka leča s párkem . Vedle skýva okoralého chleba , načatá krabice sušeného mléka s použitou dětskou lahvičkou a několik hrnků se zbytky zaschlé kávy . Stůl byl skoro prázdný , povaloval se na něm pouze fialový kartáč , plný narezlých vlasů . Popošla jsem blíž a šlápla na malou plyšovou hračku . Málem jsem po ní uklouzla . Shýbla jsem se a vzala ji překvapeně do ruky . Byl to žlutý měsíc , který jsem nepoznávala . Myslím , že Janička takovou hračku nemá . " A ty bys to uměla ? " ptám se zvědavě . " Přece jsi dietní sestra , ne zdravotní . Ve škole jsme se injekce píchat neučily . " " Dodělám si školu , " řekla lhostejně . " Tříletou nástavbu . Získám tím větší kvalifikaci , než máte vy . Je to Vyšší odborná zdravotnická škola . " " Hm . A to je denní studium ? " " Ne . Dálkové . Jezdí se každý čtvrtek na celý den . Od rána do večera . Může ji studovat každý , kdo má maturitu . " " Na zdravotní škole ? " " Ne . Na jakékoliv . " " Třeba na zemědělské ? " divím se a mám pocit , že mi všechno uniká . " To také . " Pokusila jsem se o lehký konverzační tón , ale příliš se mi nedařil . " Vypadáte spíš jako sestry . " Ten kompliment mě zahřál . " Měla jsem jí v osmnácti , " poznamenala jsem zmateně . " Musím už jít . " " Chtěl jsem se jen na něco zeptat . " " Tak rychle , než udělají v kuchyni z oběda dřevěné uhlí . " " Co budete dělat odpoledne ? " Povytáhla jsem údivem obočí . " Proč ? " " Máme pozvání na vítání občánků . Je to v patnáct hodin na radnici . Nešla byste se mnou ? " " A co Valentýna ? " " Prý nepůjde . Volala mi , abych šel sám . Prý něco má . " " Prý něco má ? Co může být důležitějšího než vlastní dítě ? " " To neřešte . Stála tam plesnivá marmeláda , pár vlašských ořechů , jedna vyšeptalá cibule a dvě masové konzervy . Záruční lhůtu prošlou neměly , a tak jsem jednu pracně otevřela kapesním otvírákem na sardinky . Krájela jsem hovězí maso ve vlastní šťávě kuchyňským nožem a strkala ho nepřítomně do úst . Posléze jsem se posadila k malému dřevěnému stolečku , ze zásuvky vyndala růžový dopisní papír i s obálkou , který již byl na koncích částečně zažloutlý . Milá Valentýno , až budeš číst tenhle dopis , nebudu již na světě . Nemohu ti napsat , proč jsem to udělala , ale myslím , že takhle to bude lepší . Ta představa , že strávím s Leošem pár nerušených chvil , samozřejmě pracovně , jak jinak , byla lákavá . Už tolikrát jsem mu chtěla vysvětlit spoustu věcí . Ale nikdy nejsme sami . " Tak platí , " rozhodla jsem nakonec . " V kolik máš čas ? " " Přijdu kolem třetí . A zavolej tátovi , že to k němu do pěti stihneš , jo ? " Slíbila jsem , ale nesplnila . Filipovi jsem zavolat nestihla . Po pravdě řečeno jsem si na něj ani nevzpomněla . Řešila jsem v kuchyni , kdo má kdy mýt bílé nádobí , kdo černé , pokud je pomocná síla na dovolené , a kdo má vařit omáčky a čaj . " No a dnes jedeme na techno do Pudilova , " říká Aleš mladé kuchařce , která s obdivem zkoumala jeho pearcing . Kuchařky sedící v houfu u stolu a ládující se bramborovým salátem mu nevěnovaly přílišnou pozornost . Zaměřily se spíše na mě a já se nejistě rozhlédla . Na něco čekají , či jsem něco přehlédla ? Aleše buď přestalo bavit blbnout mladou holku , nebo mi něco chtěl sdělit . Přesunul se ke mně . " Chutná vám ten salát ? " hlesl a očima se dotkl velké nerezové mísy za mnou . Prohlížela jsem si malou pecičku z nerezové oceli nastřelenou v pravém křídle orlího nosu . Co se to tam takhle po ránu děje ? Že by Leoš již připravoval malé papání a nevěděl si s tím rady ? Otvíráním dveří jsem se trápit nemusela , protože byly jen mírně přivřené . Uvnitř mě čekalo překvapení . Valentýna byla doma . Stála u stolu a s Leošem se hádali . Zařadila jsem rychle zpátečku . Dole jsem popadla ze stolku objemný svazek klíčů a mobilní telefon a vyběhla ven . Chodila jsem po městě a pokoušela se pročistit si hlavu . Mrzelo mě , co se stalo , a taky jsem měla strach . Co když se Valentýna vrátila dřív a viděla nás ? " Že o tom nic nevím , " podivila jsem se . " To mě měl ředitel informovat , ne ? " " Toho prý odvolali . Dočasně byla vedením pověřena primářka z léčebny dlouhodobě nemocných . " Žasla jsem stále víc . Jestli je to pravda , jak to , že já o těchto změnách nevím ? " Prý propustí i jednu z nás , " dodala Magda a zalila dva šálky s připravenou kávou . " Zajímalo by mě kterou . Vás asi ne . " " Proč myslíš ? " " Jste tu vedoucí a taky jste ředitele příbuzná . " " Právě proto , když propustili jeho , " usoudila jsem zamyšleně . " Odkud to všechno víš ? " Zakroutila bezradně očima , které se ztrácely v jejím otylém obličejíčku . Aleš s Blankou se plížili z kuchyně a odnášeli nějaké tašky k nim do šatny . Jindy bych určitě zasáhla a brašny jim zkontrolovala , ale dnes mi to bylo jedno . Ať si pomůžou . Když v kuchyni nebude nic chybět , nechám to tak . Udělám dnes všude inventuru , vyžehlím všechny resty , abych odešla s čistým štítem a můj nástupce převzal čistý stůl . Kohopak asi na tohle místo seženou ? Dietních sester je stále v nemocnicích nedostatek . Ostatně jako všeho zdravotnického personálu . Ať si vedení nemocnice poradí samo . Možná se vrátí Magda z neschopenky . . . Je mi to jedno . Navlékla jsem se do nich a prohlédla se v zrcadle . Bikiny mi slušely . Na zahradě se budou vyjímat . Zahrada vypadala zpustle . Tedy nevypadala , ona zpustlá byla , a značně . Záhonky byly už zrušené a ovocné stromy , které nikdo nečesal , nechal Honza pokácet , protože ovoce padalo samovolně do trávy a lákalo vosy . K několika dekorativním stromům , které v zahradě rostly již léta , jsme jich několik přikoupili a proměnili zahradu v okrasnou oázu . Všude rostla jen měkká travička , kterou jsem pravidelně sestřihovala . Dnes by potřebovala náležitě zkrátit . Máša vrtí hlavou a bere ho za ruku , Láďa ji svírá v dlani . Sedí vedle ní a představuje si , jak skolí docela sám obrovského medvěda , jenom pro ni , aby jí udělal radost , budou pak žít spolu . . . Někdo do něj šťouchá . " Co je ? " otáčí se . " Co blázníš ? " " Učitelka tě volá , " gestikuluje nenápadně soused přes uličku a ukazuje k tabuli . Skutečně , učitelka Láďu propichuje očima , které srší za skly brýlí . " Zase nedáváš pozor ! Pojď zopakovat , co jsem říkala ! A vstaň , když s tebou mluvím ! " Láďa rozpačitě vstane , jako by se právě probudil , nemá ani potuchy , co říkala , natož aby to mohl opakovat . " Maminka ještě zůstane v nemocnici , " oznamuje , " telefonovala jsem tam . Než se vrátí , budu se o vás starat já . Veronika může spát u nás s Jiřinou a ty , Láďo , na gauči v obývacím pokoji . Pojďte , vezmu vás hned s sebou nahoru . " " Já nikam nepůjdu , " mračí se Láďa . " Zůstanu tady . " " A půjčí mi Jiřina tříkolku ? " zajímá se Veronika . " To víš , že půjčí , " ujišťuje paní Mourková . " Dobře , tak já jdu , " Veronika seskočí ze židličky na zem . " Ráno vás oba vzbudím a vypravím do školy , " pokračuje paní Mourková , jakoby se nic nestalo . A celá Paříž pod jejich nohama jako by dřímala , spala . " Chutná ? Není moc silná ? " vyrušil ho ze vzpomínání svobodník . " Ne , " zavrtěl Havlena hlavou , " kdepak . " A klouzali zase mlčky zimní krajinou . Nazelenalá políčka vystřídaly hnědé a rezavé pásy země , provlhlé lesy a opuštěné chmelnice . Silnice také oschla a Havlenův favorit na ní osiřel . Jen občas potkávali ohromné tirácké vozy , putující od hranic . " Zbývá mi osm měsíců , " řekl svobodník , " snad už je přečkám bez potíží . " " Co děláte v civilu ? " zeptal se profesor se zájmem . Nikdy nic nepředstíral a skutečný zájem se poznal i na tónu jeho hlasu . " Chemii , průmyslovou chemii . " Neboj se , dobře to dopadne , " chlácholí ho paní Mourková , ale v jejím hlase zní těžko potlačovaná nejistota . " Kdybyste něco potřebovali , přijďte nahoru . " Zastaví se a rozhlédne kolem . " Kde máš sestřičku ? " " V pokoji . " Veronika , umouněná zavařeninou , vyhlédne ze dveří . " Jak si teď poradíme , " spráskne ruce paní Mourková . Veronika se na ni zvědavě dívá a cucá palec . Láďa stojí u stolu a také ji sleduje mlčky . " Víte co , já ještě přijdu , buďte tu zatím hodní , " řekne paní Mourková , aby vůbec něco řekla . Běží znovu schodištěm vzhůru , jen podpatky klapou . " Můžu si umýt ruce ? " ptá se Veronika . " Jo , a pak půjdeš spát . " " Už ? " V operačním sále i v předsálí je nedýchatelné horko . Havlena cítí jakousi hořkou pachuť v ústech . Pečlivě si drhne kartáčkem obvyklými krouživými pohyby předloktí , dlaně , klouby , prst po prstu . Když skončil a sestra mu polila ruce dezinfekcí , vklouzne do připraveného empíru , operační uniformy , navlékne si rukavice a odchází do sálu . Anestezioložka už dávno zapojila ventilátor , kyslík se mechanicky prohání plícemi a na obrazovce naskakuje podivná deformovaná křivka , nejistě blikající . Dívka leží na operačním stole , bledá , zarouškovaná a ztuhlá . Nad ní září umělé , oslňující slunce . Profesor pohlédne na lékařku obsluhující všechny dýchací aparáty . Je zkoušen u tabule každou hodinu a pětek vůčihledě přibývá , už je ani nepočítá . Je mu to jedno , vzdorovitě mlčí . A jako každé ráno : nejdřív s Veronikou do školky . Naučila se sama svlékat i zouvat , snaží se . " Láďo , přijdeš pro mě brzy ? " drží se ho pevně za ruku a svírá , jako by hledala oporu , " já nechci odpoledne spát . " " To víš , že přijdu . " " Ale brzo , určitě ! " Do školky jdou kolem kina ; visí tu barevné obrázky z filmu , který právě hrají . Dvakrát týdně promítají odpoledne pohádku . " Já bych chtěla jít na Sněhurku , " říká Veronika . " Nemáme peníze . " " A proč ? " diví se holčička . " V kolik hodin máte být v kasárnách ? " " Ve dvanáct . " A jako by se voják chtěl ospravedlnit , okamžitě začal vysvětlovat další podrobnosti . " Byl jsem doma a vlak měl zpoždění , takže autobus z Prahy mi taky ujel , ani jsem neměl jinou možnost než riskovat stop . Abych nevlít do průšvihu . " Okna pomalu osychala . " Kam až s vámi můžu jet ? " zeptal se konečně voják s jednou peckou na náramenících a se dvěma zlatými proužky , což znamenalo svobodník absolvent , tedy vysokoškolák , který slouží vojenskou prezenční službu hned po promoci . " Třeba ještě někde chytnu nějaké spojení , abych dorazil . . . " Nejdřív ze všeho zatopit a pak si uvařit snídani na malém elektrickém vařiči , umýt se a obléknout . Velikou knihovnu v přízemí bude třeba urovnat , přivezl si přece spoustu knih ! A pak rozvěsit obrazy . Dokud jsou venku závěje sněhu a celá zahrada je přikryta téměř metr vysokým kobercem , bude žít mezi dovezenými vzpomínkami , číst nebo něco studovat . Potrvá nejméně dva měsíce , než slunce rozpustí sníh na stráních a zem otevře jaru . Pak teprve bude žít , jak si představoval . Bude se hrabat v zemi , sázet , kropit , okopávat , hnojit , ošetřovat , stříhat a křížit . Celý den na vzduchu , na slunci . Nad tím vším svítí elektrické vánoční svíčky a rozvěšené smrkové větvičky pomalu opadávají , jehličí se snáší na všechny hračky ve výkladní skříni jako prach . " Já bych chtěla tříkolku , " tahá Veronika Láďu za rukáv . " A proč ? " " Jiřina má taky tříkolku . " Jiřina bydlí u nich ve třetím patře a prohání se na tříkolce v průjezdu i na dvoře , přímo před okny přízemního bytu . Veronika na ni krásně vidí , když si vyleze na stoličku a opře o okenní tabulku . " Ještě jsi malá , " řekne Láďa s převahou . Veronika jediná bytost na světě , která si ho váží a uznává ho . Mimo Máši ovšem . Co na tom , že skutečná cena byla mnohem vyšší , hlavně že zbylo na pití , o ostatní se Láďův otec nestaral . Bylo mu jedno , co může nastat , hlavní věc , že měl na pivo . Při první kontrole se na všechno pochopitelně přišlo . Stačil prodat tři rádia a jeden holicí strojek , což mu vyneslo šest měsíců . Už potřetí . A k tomu protialkoholní léčení hned po skončení trestu . Ve výkonu trestu mu aspoň strhávají výživné , takže každý měsíc přinese pošťačka několik stokorun . Podobat se otci by Láďa rozhodně nechtěl . A maminka ? Pracuje jako pomocnice v kuchyni , v hotelu Květ , přímo na náměstí . Nakonec postavila na každý připravený stolek natištěnou cedulku Zadáno a zmizela v kuchyni . Voják si svého společníka prohlížel a mimoděk ho odhadoval . Díval se chvíli na jeho ostrou , rozhodnou tvář , šedivé vlasy a nakonec se zahleděl na jeho ruce . Byly drobné a nervózní , s tenkými prsty , které se nepokojně chvěly . Profesor postřehl vojákův pohled a zrozpačitěl . " Taky proto jsem odešel , " řekl jako by mimochodem tomu neznámému mladíkovi ve vojenské uniformě , jehož jméno vlastně neznal . Copak ten mládenec proti němu může vědět nebo vůbec pochopit , co pro chirurga znamenají třesoucí se ruce ! Odložil beranici , kabát i hůl na věšák v rohu u dveří a posadil se do kouta , k prázdnému stolu , aby měl přehled . Hospůdka působila mile a zabydleně , téměř domácky . Po stěnách rozvěsil hostinský staré místní dřevoryty , dílka nějakého malíře z konce minulého století , zašlá kouřem a prachem , doplňující však dokonale atmosféru . Zasklené obrazy pokračovaly výjevy loveckých scén , pak několik vycpaných ptáků , obvyklé jelení paroží a pět cínových konvic různé velikosti . Hostinský je zavěsil na stěně , bokem od nálevního pultu , hned vedle nich , na policích , rozestavěl porcelánové nádobí . Centrem však nesporně byla barevná freska na čelní stěně , u výčepu . Loni jsem promoval na technice a v létě jsem nastoupil u nás v cukrovaru . V Předměřicích , je to kousek od Hradce . " Aha , " přikývl profesor . Předměřice neznal , ale vojáka to nijak nepřekvapilo . " A víte , že mi na vánoce poslali z podniku blahopřání a taky dvě knížky ? " Koho by to nepotěšilo , když má před sebou skoro rok klauzury . Havlena hleděl dopředu , sledoval tu dlouhou bílou čáru , někdy plnou , jindy přerušovanou . Jako klubíčko nití , které vede z labyrintu opět na světlo . Kam vede tahle čára ? Vede ho správným směrem ? Ale už se rozhodl a rozhodnutí trvá , nelze ho změnit . Blinkr napravo ! Co když je podvržený ? V pohádkách se přece takové příhody stávaly ! Když v posledních týdnech postával na skále pod zříceninou , kolikrát ho napadla myšlenka , že uteče z domova . Ani doma , ani ve škole ho nic nedrželo , vlastně skoro nic . Už by to jistě udělal , ale bránila mu v tom malá Veronika - a pak počasí . V takovéhle zimě , v mrazu a sněhu se utíkat z domova dlouho nedá . Kde by spal ? Co by jedl ? A především - kam utéci ? Už teď se nedočkavě těší na chvíli , kdy poprvé dosedne na lavičku pod košatým javorem . A dovede si představit takový večer : z louky za domem zavoní jetel a mateřídouška , z mezí a strání donese vítr lehounké , ale pronikavé cvrčící muzicírování , a než slunce zapadne za protější kopec , celé rudé , nebe se zbarví červánky a rozestře je obzorem . Unavený po celodenní manuální práci si bude jistě připadat stejně šťastný a spokojený jako dříve po dlouhotrvající náročné operaci . A možná , že i šťastnější . Zvedl svůj půllitr a následoval staříka , který před ním vítězoslavně kráčel napřed a spokojeně si mnul ruce . " Že tam sedíte tak sám ? " " Ještě tu nikoho neznám . Přistěhoval jsem se teprve nedávno . " " Aha , " přikývli jeden po druhém jako sudičky nad kolébkou prince , " my sem zase chodíme každý den , přijďte taky . Aspoň nám ta penze líp utíká . " Zařadili si ho okamžitě kam patřil , a měli pravdu . Profesor na to nic neřekl . Dřevěná lavice tlačila do zad , zkoušel se opřít , aby našel výhodnou , pohodlnější a příjemnou polohu . Dům na nábřeží od této chvíle přestal existovat . Nezůstalo tam nic , co by ho lákalo , nic , co by ho trápilo , že ztrácí . Všechny knihy , zápisy , vzpomínky , obrazy a věci , které pro něho měly cenu a smysl , dovezl stěhovací vůz už předevčírem . Zbyl jen starý nábytek . Předměty odhazoval s klidným svědomím a bez výčitek , jako se zbavujeme starých novin . Vzpomínky , jež zůstaly živé , si však odvážel s sebou . Ty poslední a nejcennější , které ještě zbyly , složil do cestovní kabely , která teď ležela na zadním sedadle jeho favorita . Zkondenzovaná pára na předním skle po ránu mrzla , stěrače jen klouzaly po povrchu . Zná ji dlouho , často si ji vybíral ke svým složitým a dlouhým operacím , k maratonům , které trvaly celé hodiny . Je zkušená a pohotová , nemusí jí nic vysvětlovat , chápe napřed . " Jak to vypadá ? " zabručí a lékařka jenom mlčky ukáže na monitory . Není co vysvětlovat ani o čem se dohadovat . Tlak sedmdesát na čtyřicet , puls nehmatný , akce srdeční nepravidelná . Hluboké bezvědomí trvá a ještě se prohlubuje . " Dýchala ? " ptá se profesor zbytečně . Přístroj jen pravidelně dmýchá gumovým měchem , navzdory vší moderní technice organismus se brání probrat . Již překročil hranici . Zastavili na vyježděném sněhu před barokním horským kostelem . Z komína nového hotelu nesl vítr až k nim vůni páleného dřeva a čerstvého uzení . Horská obec se pomalu probouzela . Profesorova dlouhá postava se narovnala , zapnul si kabát až ke krku , navlékl rukavice a rázně zamířil rovnou ke dveřím hotelu . Absolvent ve vojenském samozřejmě kráčel za ním , jako by plnil rozkaz vysokého důstojníka , bez odmluvy . " Horký čaj s citrónem , " objednal profesor hned ode dveří restaurace . Odložil rukavice i kabát na volný věšák - byli ostatně prvními časnými hosty , právě otvírali . Černovlasá servírka chystala stolky ke snídani pro stálé hosty , chrastila příbory a talířky . " Protože nám zavřeli tátu a maminka je nemocná . " " Maminka je nemocná , " opakuje Veronika . Začíná chápat ; vidí maminku každý den ležet , a to znamená , že je nemocná . " Táta zlobil , " prohlásí po chvilce přemýšlení . Samozřejmě , proto ho zavřeli ! Vždycky Veronice vyhrožoval , že ji zavře do skříně , když bude zlobit . Teď asi sedí sám v nějaké skříni . Jsou věci , které Veronika prostě pokládá za zcela samozřejmé . " Po obědě přijdu hned ze školy , " slibuje Láďa . Veronika chodí do školky v dřevěném pavilonu , se zahradou , trávníkem , sadem a malým hřištěm . Jakmile se oteplí , děti jsou po většinu dne venku , hrají si . Měl v podstatě radost , že může vojáka hostit . Byl to přece jeho průvodce předělem světů , dosavadního a budoucího . A snad mu svobodník připomínal ještě něco , snad vlastní mládí , snad zrcadlo stárnutí . Klobásy byly opravdu vynikající , čerstvé , ještě se z nich kouřilo , chřupaly a praskaly . Když oba muži vyšli před hotel , stálo slunce nad horizontem kopce jako oranžový pomeranč a po zasněžených pláních projížděli první nedočkaví lyžaři . Po celý zbytek cesty , až před bránu kasáren , již nepadlo jediné slovo . Voják vystoupil , podal profesorovi ruku a poděkoval . Zmizel za zelenými plechovými vraty . Havlenův favorit se obrátil na okresní silnici a pokračoval dál . Muž , který chodíval domů skoro denně opilý a křičel . Muž , který skoro po měsících měnil místa a odevšad musel nakonec odejít . Nebo matka ? Věčně podrážděná , unavená a nervózní , a jindy zase ustrašená a smutná ? Anebo učitelka ? Otec jezdil naposledy jako závozník , rozvážel zboží do všech prodejen s průmyslovým zbožím v okrese . A jak se rychle zjistilo , občas nějaký ten tranzistorový přijímač nebo jiná potřebná věcička putovala stranou místo tam , kam patřila . Vždycky se v hospodě někdo našel , kdo vyměnil nové rádio nebo holicí strojek za pár korun . Předchozí majitel tu nechal u zdi narovnané špalíky březového dřeva , které léty vyschly , nyní se hodily , protože nebyly navlhlé jako dřevo ze sklepa nebo ze zápraží . Kachlová pec patřila k nejmalebnějším místům v celé chalupě a svým způsobem ke koupi domku ještě přispěla : trochu připomínala kachlová kamna v jeho pracovně na klinice . Snad i kvůli tomu . . . Hned první večer je podrobně studoval a prohlížel . Pracovní a řemeslnické motivy se neopakovaly , i když zdánlivě působila kachlová pec jednolitě . Ano , skutečně měl takový dojem , znal takovouhle zimní atmosféru jen z barevných pohlednic a kalendářů , prakticky nevyjížděl z Prahy , leda služebně . Scenérie ho uchvátila . Pryč jsou všechny přednášky a kongresy , dlouhé hodiny na klinice ! Pryč je kamenné město . Barva obzoru se měnila , bledla a světlala . I sníh se tu bělal jinak než dole , v údolí . Nešpinil ho popílek ani prach z komínů . Hranice shrnutého sněhu podél cest jistě přesahovaly metr . " Není vám zima ? " zeptal se profesor svého souseda , který se pohroužil do myšlenek a snad i trochu pospával . " Prosím ? " " Máme dost času . Napadlo mě , že jste také nesnídal . Na hradbách se zatím škvíří vařící smůla v sudech a ohromné žulové balvany začnou padat hned za nimi . Ale než začne rozhodující bitva , musí odvést Mášu do bezpečí . Vchází do její komnaty . Máša s dvorními dámami vyšívá na dřevěném rámu barevným hedvábím lovecké výjevy . Jakmile Láďa vstoupí , zbledne jako křída . " Stalo se něco , pane ? " " Nic , má drahá komteso , " odpoví Láďa klidně , " jenom vás musím odvést do bezpečí . " Dvorní dámy ho obklopí . " Nemusíte se ničeho bát , " opakuje Láďa , " pojďte klidně se mnou . " Scházejí po točitých schodech z věže do hlubokého sklepení . Jen Láďa ví , kde jsou tajná dvířka do podzemní chodby . Vidí už i zapadající soumrak , hvězdy , které za jasné a mrazivé noci pokrývají nebe a zahlcují člověka závratnou hloubkou propastnosti a vzdálenosti planet . To vše ho těší a rozechvívá . Konečně našel odvahu a vyskočil rovnýma nohama na podlahu z dřevěných , hoblovaných prken . Dopadl do promrzlých pantoflí ; župan prochladl za noc tak , že profesorem zalomcovala zima . Otřásl se . Kamna na pohmat hřála ; když se jich dotkl rukou , zdálo se , že oheň ještě doutná . Otevřel dvířka a prohrábl popel . Na dně zbývalo několik žhavých uhlíků , položil na ně drobná dřívka , která rázem vzplála a plápolala v praskajícím hladovém ohni . Nelákala ho ani válečná tažení do Libáně a rvačky s místními kluky , kteří chodili do jejich školy a s nimiž je odjakživa pojilo klukovské nepřátelství , mnohokrát potvrzené a přenášené z generace na generaci . Mnohem raději teď chodil sám . Nebylo dne , aby hned ze školy nevyrazil někam za město , nejčastěji však ke Korunní hůrce , která připomínala obrovitý kotel měsíční krajiny , anebo se proplétal skalami pod hradní zříceninou . Vydržel sedět pod boční , nejzachovalejší hradní zdí , na vysokém náspu , odkud skála spadala prudce dolů k jednokolejné železniční trati . " Já už vůbec nejsem malá , " staví se Veronika na špičky . " Podívej . " Ale už mlčí , očima hladí jednu hračku po druhé . Jdou dál a drží se Ládi jako klíště . V oknech jejich bytu se svítí . Láďa se zastavuje a má hroznou chuť Veronice něco říct , ale neví jak , stejně by asi nerozuměla . Raději místo zvonění chvíli hledá klíč . Snad i Veronika podvědomě cítí , že něco není v pořádku . Matka sedí v kuchyni u jídelního stolu , snad ani jejich příchod nevnímá . Nic neříká , ani když procházejí kolem ní . Protáhnou se do pokoje a posadí vedle sebe na jedné posteli . Láďa i Veronika s Jiřinou sedí na koberci a vybalují dárky . Láďa dostal kapesní nůž a Veronika novou panenku . Štědrovečerní noc se láme ve vločkách zmrzlého sněhu . V oknech se odrážejí plamínky svíček . Když Láďa usíná , cosi ho zašimrá pod bradou . " Co je ? " " To jsem já , " šeptá Veronika , " můžu jít k tobě ? " A už vklouzla pod peřinu a celá se schoulila . " Aby mi nebyla zima , " vymýšlí si . A obejme ho kolem krku . Za chvíli oba spí . Prosklené dveře operačního bloku půlí chodbu a oddělují svět čekajících . Ani nezpozoroval , že mu sněhem zledovatěly nohavice , plandající v závěji , kam mimoděk zapadl , když uskakoval před projíždějícím autem . Rozhlédl se . Na jednom z patrových domků visel nápis Potraviny ; jeho část se rozbila , takže zůstal jen poněkud kuriózní název traviny . Místní obyvatelé originálnímu označení již zřejmě přivykli , že ani neregistrovali změnu : člověk málokdy vnímá něco ve svém běžném okolí . Před obchůdkem zastavilo nákladní auto a závozník v modrém plášti shazoval do sněhu kovové basy s mlékem . Láhve cinkaly a jejich povědomý zvuk vrátil profesora někam o desítky let zpátky , do časů , kdy se chodilo pro mléko s bandaskou . . . Úzkost , kterou prožívá , aby to na něm někdo nepoznal , aby nikdo nezpozoroval , jakou míru přemáhání a ovládání musí vynaložit . S jakou lehkostí se nyní přiznal ! To všechno je daleko za ním . V některém z předchozích životů . V tu chvíli se vynořila servírka z kuchyně a na podnosu nesla dvě porcelánové bílé konvice s horkou vodou na čaj a postavila je před hosty . " Dáte si něco k jídlu ? " zeptala se a změřila si je . Že by otec a syn ? " Máme tu výborné domácí klobásky , právě douzené , specialitka na roštu , " nabídla a vyčkávala . Profesor přikývl . Stěny jsou pokresleny uhlem , samá divoká zvířata , která se vzpínají , jak je pronásledují lovci s oštěpy . U zadní stěny leží na několika čerstvých kůžích Máša , má otevřené horečnaté oči , blouzní . " Trochu vody , " šeptá vysušenými rty . Láďa nabírá do dlaní vodu z kamenné nádoby a přibližuje se k ní . Máša hltavě srká vodu z jeho dlaní , do poslední kapky . " Neboj se , přinesu ti za chvíli medvědí tlapu . Náčelník říkal , že má magickou sílu . Určitě se uzdravíš . " Máša se k němu přitiskne , tváře jí hoří , ale snaží se usmát . " Já tě mám ráda . " Poblíž nikdo není , všichni se hřejí u ohně . A ukázal na slepého hejtmana na koni , s páskou přes oči a s palcátem v ruce . Staříkovi zasvítily oči a vítězoslavně se po ostatních rozhlédl . " Aha ! A když obléhal hrad Žižka , to znamená , že hrad existoval ! Kdo měl pravdu ? " A v tu chvíli se Havlena probral , a aniž sám věděl , co ho to napadlo , nezúčastněným , klidným hlasem , avšak zřetelně prohlásil : " Ale Jan Žižka zemřel už 11 . října 1424 . " Nic víc . V udanou dobu byl tedy již dobře tři roky po smrti . Staříci rázem zmlkli , i hostinský . Teprve teď si Havlena uvědomil , že to neměl říkat , dotkl se jich . Oddaloval vědomě ten okamžik a ani mu to nečinilo potíže : nikam nespěchal a čas plynul jen pomalu . Sledoval zvolna stěny místnosti a v duchu plánoval a rozvažoval . Po celý dosavadní život dodržoval přesný program dne a jen nerad se odchyloval . Zdál se možná puntičkář , ale jen na první pohled . U muže tak zaměstnaného to byla životní nutnost a nezbytnost . Jedině tak mohl stihnout všechno , co si naplánoval , mohl naložit s každou minutou podle potřeby a nehromadil ztracený čas . Nyní zbývalo volného času hodně , vlastně nesmírně mnoho , všechen čas měl pro sebe a své zájmy . Přidal několik větších polen ; praskání ohně na chvilku utichlo , ale vzápětí zesílilo , oheň v kamnech se rozhořel a oblizující plameny divoce šlehaly . Položil na plotýnku elektrického vařiče konvici s vodou a čekal , až začne vřít , aby mohl vylouhovat obvyklý ranní čaj , bez něhož nemohl být . Nikdy bohatě nesnídal , stačilo mu napít se voňavého čaje , a někdy ho vypil hned po ránu skoro půl litru . Teprve o deváté trochu posvačil , dříve však nejedl . Tvrdíval s úsměvem , že by ho jídlo utlumilo . Když začala voda kolotat , nadzvedl poklici , přelil vodu do připravené porcelánové konvice a čaj ihned zavoněl celou podkrovní místností . Láďa přeslabikoval text a lístek si schoval do kapsy . " Láďo , a kde je ta Hluboká ? " ptá se Veronika . Láďa jen pokrčí rameny . V zeměpise se moc nevyzná . Aby nevypadal před sestrou hloupě , hned se ptá sám . " A říkali vám , kdy pojedete ? " Veronika poskakuje v tajícím blátě vedle bratra . " Nevím , nevím , nevím . " Láďu napadne , že mají spoustu času . Maminka říkala , že přijde o něco později . Musí zaskočit přesčas , protože onemocněla paní , se kterou se střídá . " Heleď , chceš , abych ti něco ukázal ? " " Tajemství ? " Veronika kulí oči . Láďa se tváří vážně . " Jo , tajemství . " Podívá se na ni a pak mávne rukou . Za stolem jeho pracovny se často rodily projekty smělých operací , psal tu své zásadní práce , obklopen knížkami a nemocnými . Dřímá . V mysli mu ve zkratce defilují vzpomínky z předchozích let , dávné i takřka současné . Kráčel po chodníčku k chirurgické klinice s čerstvým diplomem v ruce . Prvně asistoval při větší operaci . Byl jmenován profesorem a přednostou kliniky . Pravidelné vizity , kolegia a konzilia , konference a sympozia , kterým předsedal , zkoušení . Co dramat se tu odehrálo za téměř půl století . A úplně nakonec stařena s čerstvě zašitou ranou na paži . Šklebí se vráskami a její obličej se rozpíjí , něco říká , ale není jí rozumět . Je přece lhostejné , kdy Žižka zemřel . Alespoň pro ně . Jim se zhroutila legenda , smysl náruživých debat a pří . Neměl právo jim to brát . Neměl jim to kazit . Promluvil však jistě a přesvědčivě , že si netroufli pochybovat . " Už musím jít , " vstal a zaplatil hostinskému , který u jejich stolu zůstal zkoprněle stát . Druhé pivo ani nedopil . Nikdo ho nezdržoval , ještě se nevzpamatovali ze šoku , který jim uštědřil . Jakmile vyšel , uvědomil si , že sem také nepatří . Nedokázal překonat , co v sobě celý život pěstoval ; neustálé puzení k činnosti . Kdepak , pivo , karty a nekonečné dohady o ničem ! Určitě ne ! Musí najít svou cestu . Je sice pravda , že když se tu stavěla trať , trochu hrad opravili , ale jen vyspravili nosné zdi , aby se nesesul do údolí . To byl pravý důvod . Zavalil by jim koleje ! Ve středověku to byla strážní hláska , na to můžete vzít jed ! " ujišťoval vehementně a hlas se mu chvěl rozčilením . " Když se od hranic blížil nepřítel , zapálili nahoře oheň a vystřelili z děla na výstrahu . A tak to šlo od hradu k hradu , až do Prahy . " Druhý stařík se posupně zasmál . " Pohádky ! " " Dobře , tak zavoláme Pinkase ! " " Podívej , vidíš ? " Láďa ukazuje na zbytek zalomeného gotického arkýře , přímo nad hlavou . " Co mám vidět ? " diví se Veronika trochu zklamaně . " V té zdi je určitě poklad , " řekne potichu a tajemně . Veronika si ho nedůvěřivě změří . " Poklad ? A jak to víš ? " " Vím , celou zeď jsem oťukal . A když to zazní dutě , je tam určitě poklad , slyšel jsem o tom jednou v rádiu . Leda že by . . . leda že by . . . " Váhá , zda má před Veronikou říct , co ho právě napadlo , ale nápad je tak silný , že se nemůže ovládnout . " Leda že by tam byla . . . že by tam byla zazděná bílá paní . " Tak už si vezměte všechno , co s sebou potřebujete , a pojďte , za chvíli bude večerníček . Sami tady zůstat nemůžete , " vysvětluje Láďovi . Ale ten už neprotestuje , smířil se . A vánoce jsou tady . Celým bytem ve třetím patře voní nejen jehličí , ale i rybí polévka se zeleninou a smažený kapr s bramborovým salátem . Maminku propustí z nemocnice , až se zotaví , prý to bude do Silvestra . Láďa i Veronika jsou ještě pořád u Mourků . V obývacím pokoji stojí vysoká a košatá borovička , ozdobená skleněnými koulemi a stříbrnými řetězy , se špicí až u stropu . Stojan se otáčí a hraje . Pod rouškou je strašné horko , profesor cítí , jak mu po zádech stékají stružky potu , kapky se mu perlí i na čele a nad obočím , brýle se zamlžují . " Začneme . " Doktor Macháček stojí proti němu . Dezinfikovat , očistit , řez , podvázat , zastavit krvácení , vysušit a znovu . Peán , ještě jeden , kochr , háky . A dokola . Utržená slezina , prasklé pouzdro jater . Všude krev , nepřehledné množství krve . Prasklá dolní dutá žíla ! Podvázat ! Podvázat ! Jemně a lehce , bez jediného zbytečného pohybu . Každá vteřina je vzácná . Vzdušný vak se pravidelně vzpíná a vhání do plic kyslík , avšak na monitorech se nic nemění . " Výsledky z laboratoře , " hlásí sestra , " krevní obraz . " Kdybyste chtěl chleba na pátek , musíte si ho už dneska objednat . " Ukázala na tlustou knihu , kam inkoustovou tužkou poznamenávala jména zákazníků . Otevřela na poslední stránce a vyčkávala . Profesor Havlena zaváhal . Nedokázal si ještě spočítat , kolik čeho spotřebuje , nicméně chlebem , opravdovým venkovským chlebem se člověk nikdy nepřejí . Kdysi jezdil kupovat pecny chleba k pekaři do Písnice , a když pekař zemřel , musel se spokojit s tím , co prodávali v obchodě . Ale čerstvému venkovskému chlebu z malé parní pekárny se nemůže rovnat . To je lahůdka , jen se na jazyku sliny sbíhají , lepší než dort . " Dobře , tak mě napište taky . " Vtom Máša vykřikne : " Někdo chybí ! " V nastalém zmatku se všechny rychle počítají . Skutečně , je jich jen pět . Šestá dáma chybí ! Paní Ilona ! " Zradila nás ! Naštěstí nemá o tajné chodbě ani tušení . Neví , že se snadno dostaneme až do kláštera za městem . Ale honem , musíme si pospíšit ! " Dvířka se otvírají na stisknutí knoflíku a před nimi se prostírá tmavá , vlhká , avšak rozlehlá chodba , která vede podzemím hradu . Láďa kráčí v čele , s pochodní v ruce . Až je dovede do bezpečí a předá do spolehlivé ochrany pátera Bernarda , vrátí se okamžitě zpět , aby s ostatními bojoval a bránil hrad proti nepřátelům . V prvním lednovém týdnu předal vedení kliniky docentu Maršíkovi . Nemělo smysl ho o něčem přesvědčovat . Profesor doktor Jaroslav Havlena , doktor Lékařských věd , odešel do důchodu . Ztratil se . A nikomu ze spolupracovníků neřekl , kam . Vyjel z Prahy devátého ledna brzy ráno . Poslední pohled na polospící dům na nábřeží , kde prožil téměř celý dosavadní život , v něm už nevyvolával žádnou odezvu . Všechny emoce , alespoň jak se zdálo , vyhasly . Dům s otlučenou fasádou , secesními balkóny a terasou v posledním patře s pohledem na Hradčany a petřínské stráně . " Jako ty přece . " " Aha , " řekne Verunka a kroutí nedůvěřivě hlavou . Jdou kolem plotu zahrady až ke dvířkům . Školnice právě zametá čerstvě napadlý sníh . " Tak ahoj , " říká Láďa a utíká rychle pryč . Je totiž tři čtvrtě na osm a do školy trvá cesta právě deset minut , má co dělat , aby doběhl . Veronika za ním mává , ale ještě než půjde dovnitř , podívá se směrem do rohu zahrady . Musí na třešničku dávat pozor , každý se musí o něco starat . Láďa se stará o ni , ona se bude starat o stromek , tak je to spravedlivé . " Jistě , promluvte s nimi , " přejíždí si kostnatými prsty po obličeji , jako by chtěl zatlačit únavu . Vycházejí společně na chodbu a tam je vidí , jak stojí v rohu , opřeni o žlutou zeď . Zdraví je úklonem hlavy a prochází kolem rychle , nemá sílu zastavit se s nimi a vnímat jejich zešedlé čekání , vyprahlé správným tušením a strachem . Míří bezmyšlenkovitě do ambulance . Stařenka stále ještě sedí na vyšetřovacím lehátku a povídá si s příjmovou sestrou . Jakmile profesor vejde , začíná se rozpačitě omlouvat . " Vidíte , nakonec tady prosedím celou noc . A ani nevím , jestli pro mě třeba přece jen nepřijeli . Snad se už blíží jaro , napadlo Havlenovi , zahrada se vynoří a zem oschne . Vysází pak trávu , okope záhonky květin , zkypří a přihnojí jahody , omladí keříčky rybízu a angreštu , opraví a natře plot , vyčistí bazének , nařeže a naštípe dříví , aby doplnil zásoby . . . V místech , kde cesta ústila na silnici , se vytvořilo hluboké a široké vodní jezero . Kdosi vhodil doprostřed kaluže dvě cihly , po nichž se při obratné chůzi snad mohlo přejít na druhou stranu . Cihly se téměř ponořily do vody , ale byl to jediný způsob , jak se na silnici dostat . Táta ráno říkal , že už jednou seděl za zlodějnu . Láďa si zouvá brusle a obouvá se do polobotek . " Hele , dej si už pokoj , " říká dost naštvaně . " A vůbec , vypadni . " Trochu do Pavla strčí . Pavel je na bruslích vratký , zapotácí se a ztratí rovnováhu . " Neblázni , co se rozčiluješ . " Ale pro jistotu zařadí zpátečku . Však se nakonec stejně všechno doví . S bruslemi přes rameno se Láďa loudá ke školce . Má ještě čas . " Dobrý den , " zdraví hlasitě a rozhlíží se . Jestlipak ta ukňouraná učitelka z mateřské školky už o tom taky slyšela ? Asi ne , protože se usmívá a svým sladce medovým hlasem šišlá : V domě je tma . Zkouší to ode dveří ke dveřím , až ve třetím patře se dveře otevřou a stojí v nich paní Mourková , matka Jiřiny , co jezdí na tříkolce . " Copak chceš , Láďo ? " Láďa nejistě přešlapuje . " Já nevím . Nemohla byste jít se mnou k nám ? " Paní Mourková si ho překvapeně změří . " Mám na plotně večeři , musí to být ? " Ale už nečeká na odpověď . Jenom si přehodí přes záda kabát , na chodbě je chladno . Láďa stojí vedle ní a dívá se , jak se paní Mourková snaží matku probudit . Pak najde na stole dvě prázdné tubičky od nějakých léků a zachvátí ji panika . Láďa tam sedal na stoličce a díval se na obrovské hrnce s polévkou , spoustu hrnků a hrnečků , kastrolů , pánví a rendlíků , z nichž se kouřilo , vřelo to v nich , smahlo se a peklo . Nejraději však pozoroval mistra kuchaře , když porcoval maso nebo krájel cibuli . Nůž se jen míhal a narážel na dřevěné prkénko , a když kuchař skončil , všechno bylo nasekáno na drobounko , přesně a jemně , jako by to nějaký stroj kousíček po kousíčku odměřil . Svět kuchyně připomínal dílnu středověkého alchymisty . A jak to uvnitř vonělo ! " Já mám hlad , " kňourá Veronika . Večeře nejspíš nebude . " Počkej , přinesu ti kus chleba , " napadá Láďu a vrací se opatrně do kuchyně . Matka má hlavu na stole , nehýbe se . Láďa zakrojí do bochníku včerejšího chleba - moc se mu to nepovedlo , okraje jsou zubaté . Nemůže najít máslo , bere tedy sklenici se švestkovou marmeládou a vrací se do ložnice . Veronika ukusuje krajíc , jako by to byla kdovíjaká pochoutka . Láďovi to však přece jen vrtá hlavou . Co se stalo ? Pootevřenými dveřmi je slyšet , jak matka hlasitě oddychuje , jako by chrčela . Třeba se jí něco stalo ! " Buď tady hodná , " napomene Veroniku a vyběhne na chodbu . Okamžitě mu naskočila představa jednoduchých dřevěných panelů , zavěšených na pevných trámech krovu , na nichž by mohl instalovat nejen výtvarné projevy , ale i předměty z cest , plakáty , mapky , zkrátka nejmilejší předměty , ke kterým se rád a často vracel . Nápad ho tak zaujal , že po několik dnů hledal ve sněhu kolem domku , ve sklípku i v kůlně vhodná dřeva . Nakonec objevil asi deset nádherných , rovných , voňavých smrkových prken , původně asi připravených na opravu podlahy , a pustil se do práce . Vznikly čtyři dokonalé desky , které zavěsil , aby na ně dopadalo lomené denní světlo , pod úhlem . Ani si nedovedl představit , co starostí vydá takový tučný Vincek , než doroste patřičných rozměrů . Kdepak , zatím musí všechno přijímat po malých dávkách a rozmyslem , aby se nezahltil . Na venkovský život si přece teprve zvyká . Hned po sklípku přišla na řadu kuchyňka v patře . Když pak došel až k půdičce , připadal si jako opravdový údržbář : samostatně udělal všechno , co se dalo a co bylo zapotřebí . Výsledek ho těšil , cítil zvláštní hrdost z každého řemeslnického zásahu . Kdovíproč mu trámy na půdičce a světlo , které pronikalo symetrickými vikýři , od prvního okamžiku připomínaly nějaký ateliér . Od ohně se okamžitě začalo šířit příjemné teplo . Havlena se posadil na dubovou lavici u pece a hleděl do plamenů , které ho přitahovaly a fascinovaly , zároveň na něho však padala zvláštní svíravá úzkost . Začínal nový , úplně jiný život . . . I každé cvaknutí zámku , kroky v chodbě nebo zavrzání nábytku Láďu vylekalo . Ode dne , kdy se maminka vrátila z nemocnice , na něm ležela odpovědnost , kterou si uvědomoval se všemi důsledky . Postarat se o Veroniku - ráno ji odvést do školky a odpoledne vyzvednout , nakoupit . . . Pořád se podvědomě bál , že se všechno bude opakovat , hrozil se toho . Profesor si právě teď , v tom dusném oslnění operačního sálu , kde se cítil nejlépe , uvědomuje tím víc , že možná je na všechno pozdě . Už nikdy se nepodaří docela probudit , občerstvit a probrat mozkovou tkáň , která zůstala dlouho bez kyslíku . Dívka už nikdy nevstane a nebude jednat a myslet . Bezvědomí trvá příliš dlouho . Podvědomě se však vždycky , a na operačním sále zejména , bránil této osudovosti a nechtěl připustit lékařskou bezmocnost ; třeba se to jednou podaří . A proč ne tentokrát , už tentokrát ? V pracovně usedá do starého nepohodlného křesla , nově opraveného a vyčalouněného . Padá na něho únava , kterou není schopen překonat , klesá mu hlava a se zděšením pozoruje , jak se mu třesou ruce . Kdysi se sám sobě zařekl , že jakmile na sobě začne pozorovat příznaky stáří , odejde . Skutečné stáří se nepozná jen podle přibývajících let . Celý život prožil v těchto zdech , v téhle budově . Dny i noci . Obraz stáří a samoty ho až do dnešního dne děsil , bál si to sám přiznat , bál se podívat do zrcadla . Druhá místnost v podkroví sice sousedí s ložnicí , okna však vedou na západní stranu . Bude sloužit jako pracovna , kdyby se mu náhodou ještě zachtělo něco studovat nebo psát . . . Profesor si nalil čaj do tenkého porcelánového šálku a usadil se na jedné z židlí , zády ke kamnům . Pil malými doušky , chtěl vychutnat lahodnou trpkost správně připraveného čaje a přitom sledovat obrovitý rampouch , který trčel za oknem , odněkud ze střechy . Celý dům opřádal naprostý klid , jediný zvuk , který občas porušil přímo chrámové ticho , bylo zapraskání v kamnech . Malá podkrovní místnost se prohřívala rychle . Domů se vracejí kolem kostela , je to nejrychlejší . Náměstí se lehce svažuje a po obou stranách jsou rozsvícené výlohy obchodů . Papírnictví - s plnicími pery , tužkami a barvičkami , kalendáři , vystřihovánkami - a vedle kuchyňské potřeby a elektro s novými magnetofony , grily a nádobím . Veroniku zajímají nejvíc hračky , táhne k nim Láďu vší silou . " Pojď se tam podívat ! " " Musíme domů . " " Jenom na chvilinku . . . A potom půjdeme , jo ? " " Tak dobře . " Ostatně Láďa se taky rád podívá . Stavebnice , panny a medvědi , auta a nejrůznější figurky i telefon a malý klavír . za co to napomínání dostal , Láďa nevěděl . Neptal se a učitelka o tom nemluvila . Vložil vysvědčení do desek a ty schoval do tašky . Neměl se čím chlubit , ale nijak se netrápil , nemrzelo ho to . Už se smířil se vším . Tolikrát mu opakovali , že nic neumí a nic neví , že už to bral jako fakt a věřil tomu . Ten kluk , co nic neumí , je vždycky připravený na nějakou výtku , jistě oprávněnou . A co bude dál ? Co když propadne i na konci roku ? Nebo se stane zázrak a projde ? Nebo uvízne . . . Láďa jezdí rychle , kluziště přejede z jednoho konce na druhý v mžiku . " Hele , slyšíš ? " Pavel , spolužák ze sousední třídy , ho tahá za rukáv . Bydlí vedle v domě a někdy chodí společně bruslit . " Je to pravda , že tvýho tátu zašili ? " Láďa se otočí a tváří se nechápavě . " Prej ho zavřeli . " " Kdo ti to povídal ? " " Táta . Vypravoval mámě , že ráno viděl , jak si pro tvýho tátu přijeli policajti a jak ho odváděli do auta . " " A kdy ? " " Dneska ráno . Ty to ještě nevíš ? " " To je blbost . " Láďa pokrčí rameny a rozjede se napříč kluzištěm , jakoby ho to vůbec nezajímalo . nyní byla na dosah ruky . Zelenala se a bělala , žloutla , snad i voněla něčím neznámým , tolik vzdáleným lyzolu a ajatinu operačního sálu a nemocničních chodeb . Profesor Havlena si připadal málem jako objevitel , i když něčeho dávno známého . Domky , holá stromořadí , potoky i rybníky , které míjel , v něm vyvolávaly vzdálenou vzpomínku - a snad to ani nebyla vzpomínka , nýbrž sen , představa . Špinavé zbytky sněhu se rozpouštěly a zbývala po nich odporná černá břečka , před níž nebylo úniku . Skrývala se v prohlubinkách chodníků i v dírách ulice . Na stráních v okolí města však ještě sníh jiskřil bělobou a nohy se do něho bořily stejně hluboko jako na počátku zimy . Jestliže se dříve Láďa rád toulal venku , nyní ho objevování nových míst lákalo a přitahovalo dvojnásob . Už dobré dva měsíce s nikým nekamarádil , dokonce ani s Berkou a Vaněčkem , s nimiž ještě na podzim podnikal tajné výpravy . A třebaže se Havlena do jejich hovoru nemíchal , brali ho jako aktivního účastníka , a docela zapomněli , že se ještě ani vzájemně nepředstavili . Profesora stále cosi přitahovalo na nástěnné malbě , prohlížel si ji , snažil se proniknout do omítky prosycené kouřem z cigaret a výpary z piva . Nakonec nevydržel a zeptal se rovnou . " Promiňte , nechci rušit . . . " Pohlédli na něho radostně , jako by čekali nový námět do prázdného a denně se opakujícího klábosení . Všechno tady už bylo . " Tenhle obraz zobrazuje skutečnou událost ? " Jakmile vyjeli z pražské kotliny a přejeli první železniční závory , mlha se jako zázrakem zcela rozplynula a celá krajina se proměnila jako švihnutím proutku . Široké pruhy polí ozářilo vycházející slunce a tam , kde v polích nebo na loukách prorazila svěží zeleň ozimů a trávy , všechno již připomínalo předjaří . Na jižních svazích roztály závěje docela , zbývaly jen valy shrabaného špinavého sněhu podél silnic . Nízké slunce ostře oslňovalo , odráželo se ve skle i v zrcátku a bodalo do očí . Havlena přimhouřil oči . Teplé pohlazení blížícího se jara bylo však příjemné . Vracel se do přírody , po níž celý život toužil , představoval si ji ; " Jenže to nepůjde , jsi ještě malá , máš malý nohy . Nedošla bys tam . " " A došla , koukej ! " Děvčátko mašíruje po chodníku jako vojáci na přehlídce . " Dobře , tak půjdeme . Ale ne abys pak kňourala , že už nemůžeš . Anebo abys žalovala ! " Kdepak , vrtí Veronika přesvědčivě hlavou , kdepak . Vydrápou se spolu až ke zřícenině . Hradní zdi vypadají místy dost zachovale , hradní příkop , zarostlý trávou , valy i hradby . Veronika je celá udýchaná nedočkavostí . Drží se v závěsu , padá do sněhu a zase vstává , neřekne však ani slovíčko . Trosky hradu se tyčí nad údolím vysoko a divoce . Ale Veronika by už odmalička šla za bratrem kamkoliv . Nikoliv proto , že by se cítil starý nebo vratký , či dokonce bezmocný a opatrný , z obavy , aby neupadl a nezranil se , nýbrž ve své představě spojoval hůl se svým budoucím životem , životem důchodce v horách . Vyšel z branky , zavřel ji a začal stoupat kopcem vzhůru . Chtěl se důkladně seznámit s okolím a ohmatat je vlastníma nohama . Telefonní dráty pokryla zkřehlá jinovatka ; orosily se a zmrzly , takže připomínaly jemnou přízi goblénů , nataženou mezi přeslicemi telegrafních tyčí . Široká pláň na druhé straně cesty se proměnila ve sněžné pole , po němž sjížděla v obloučcích dvojice lyžařů v jasně modrých větrovkách . Zaparkoval u plotu . Vítr tu navál sníh do náspu a uhladil celý val tak , že se tyčil jako gotická hradba středověkého opevnění . V nízkých polobotkách se profesor okamžitě propadl do hlubokého sněhu . Vylovil ze zadního sedadla cestovní kabelu s nejcennějšími písemnostmi , které vezl s sebou , uchopil aktovku a chystal se zavřít vůz . Vtom spatřil provlhlou krabičku cigaret , kterou voják odložil na palubní desku , zamyšleně ji sebral a odhodil do sněhu . Vyjímala se paradoxně na čistém , bílém koberci . Mimoděk se opět sehnul , zvedl krabičku a schoval ji do kapsy u kabátu . Do osady Krásná zbývalo sotva padesát kilometrů . V ulicích okresního města ještě svítily novoroční girlandy s barevnými žárovkami , fábory a jehličím . Kaluže špinavé vody záludně lemovaly okraje chodníků a rozstříkávaly se daleko i při největší opatrnosti . Drobně sněžilo a mezi vločkami sněhu padaly i kapky vody a všechno na zemi se hned mísilo do špinavé , tající kaše . Z města vyjel Havlena bez dlouhého bloudění a neomylně si to namířil správným směrem , k zasněžené zřícenině na kopci , která dominovala krajině jako maják . Ostatně , městem už projížděl několikrát a nebylo nesnadné si zapamatovat cestu . Favorit se vyšplhal uklouzaným sněhem až k chalupě . Učitelka všechno vidí , ale zatím nic neříká . Teprve když Máša rozevře lísteček a začte se , ozve se od tabule : " Mášo , ihned to sem přines ! Ano , ten papírek , co ti poslal ! Řekla jsem ihned ! " Dává znát , že veškerá legrace skončila . Láďa hledí k Máše vyděšeně , bojí se , co bude . Vypadá v tu chvíli jako vyplašený králíček , zaskočený liškou . Máša nerozhodně vstává a očima hledá Láďu , střetá se s ním , na okamžik , na kratičkou vteřinu , možná na dvě . A učitelka strne - Máša klidně zastrčí lístek do kapsy . " Já nic nemám . " " Tak ty nic nemáš ! " učitelce přeskakuje rozčilením hlas a nemůže se ovládnout . Několik tváří se na něj šklebí , Lída z první lavice dokonce vyplazuje jazyk , ale tak , aby ji učitelka neviděla . Ve třídě je hluk . " Tak dost a ticho ! " křičí učitelka . " Pojď k tabuli ! " Láďa jde loudavě řadou , Máša má sklopenou hlavu , ani se nepodívá . Najednou na něho padá smutek . Postává u tabule a přešlapuje , mlčí . " Co jsem vykládala ? " Ticho . " Kdo byl Jan Žižka ? " Zase ticho . " Jak ve středověku obléhali města ? " za setmění šplhají po strmém srázu vzhůru . Ale na hradě už o nich vědí . Láďa je spatřil z pozorovatelny na štíhlé věži , jež trčí majestátně nad údolím . Připraví křižákům pěkné uvítání ! Rozhodl se , že tady , na východní straně , přivrácené ke svahu , si zřídí ložnici a malou kuchyňku , aby nemusel po ránu scházet do přízemí hned , jak se probudí - alespoň v zimě , dokud je chalupa promrzlá a nevyhřátá . Zatím spočívala kuchyňka v dvouvařiči postaveném na malém stolku u okna . Kromě něho stála v místnosti kovová postel , dvě židle a stůl . Oblíbené houpací křeslo si ponechá v dolní sednici , ve velkém " salónu " u okna , odkud je vidět na ohyb silnice a skoro až k městu . Přízemí poslouží podle dosavadních představ k dennímu přebývání . Až se zatopí , bude příjemné uvnitř posedět . Žena za pultem se rozjasnila . " Samozřejmě , a jak se jmenujete ? " " Havlena . Profesor Havlena , " upřesnil . Vedoucí důstojně zapisovala a přitom po očku sledovala starého muže před sebou . Tak vida , zase něco nového a ona se to dozvěděla první . " Poslyšte , " zeptal se ještě profesor na odchodu , " nevíte , kde bych si tady mohl předplatit noviny ? " " Naproti je pošta , hned u kostela . " Zvonek u dveří cinkne , vchází další zákaznice . Profesor se s ní málem srazil . " Na shledanou . " " Na shledanou , " odpovídá vedoucí , a jen se dveře za profesorem zavřou , nakloní se přes pult . " Kdybyste něco potřebovali , přijď , ano ? " opakuje paní Mourková . Láďa přikývne a ani nepozdraví , jde , jako by se ponořil do hlubokého rozjímání . Paní Mourková vzdychne a otočí se za ním . Láďa proběhne škvírou mezi zaparkovanými auty a je pryč . Jenže ve škole to s ním vypadá hůř , škola ho nebaví . Pořád poslouchat o pětkách a učení , snášet posměšky , koho by to bavilo ? Jde to pořád dokola a Láďa všemu čím dál míň rozumí : jak má počítat , když neví jak ? " Nemysli si , že tě nechám projít s takovými znalostmi ! " vyhrožuje učitelka . " Nebo bys raději chodil do zvláštní školy ? " Třída se směje . A ještě když sedí v šatně na lavičce a svléká si kabátek a zouvá boty , představuje si košatý strom , plný ovoce , s červenými třešničkami , přesně takovými , jaké mají nakreslené na věšáčcích v šatně . Poklusem doběhne Láďa ke škole za sedm minut , ale nohy se musí pořádně rozkmitat . Na umrzlém chodníku to vůbec není snadné . Dorazí právě se zvoněním , a než se přezuje , je učitelka ve třídě . Láďa otvírá dveře chodby pomalu a opatrně , a doufá , že v počátečním zmatku nepozorovaně zmizí mezi ostatními v lavici . Jen aby si ho nevšimla ! Její bystré oči , těkavé jako jehly , není lehké oklamat . Ze všeho nejdřív sešel do sklípku . Kbelík za kbelíkem odnosil navlhlou zem , odhrabal hlínu až na kamennou podlahu , odkryl ji a vyčistil , vybílil stěny i strop a vyměnil prasklé žárovky . Opravdu , sklípek se k nepoznání změnil , a to profesora hřálo . Uvnitř svítil bělobou a voněl čistotou , která vytlačila původní pach zatuchlosti . Mohl by se tu zřídit vinný sklípek ? Nebo raději udírnu ? Obojí profesora Havlenu lákalo . Jenže pěstovat vlastní víno v podhůří , to je holý nesmysl , nedozrálo by . Vinná réva potřebuje úrodnou půdu a slunečné svahy , tady je příroda mnohem drsnější . A chovat nějaké domácí zvíře ? Třeba prase ? Havlena se zařadil do fronty . " Vy jste poslední ? " zeptal se pro jistotu . " Ano . Ale přede mnou ještě stojí paní Běhounková , jenom si odskočila přiložit . " Profesor pokrčil rameny a přikývl , na čekání to nic neměnilo . Za prodejním pultem to však zatím stále zelo prázdnotou . Vedoucí zřejmě přebíral venku zboží a lidé odevzdaně čekali . Profesor se rozhlíží , vybírá očima . Asi po deseti minutách konečně přichází prodavačka , má mrazem zkřehlé ruce a tře si je o umazaný , zamoučněný kožíšek přehozený přes ušmudlaný plášť . Všichni ukázněně stojí , nikdo nespěchá , čas plyne pozvolna a klidně . Široká silnice se mění v úzkou okresní , vyspravovanou záplatami a místy ani to ne . Když projeli lesem , rozprostřelo se před nimi údolí , ohraničené kopci , na jejichž vrcholu a v sedlech zářil sníh . " Já jsem byl chirurg , " řekl najednou Havlena , kdovíproč . Snad pocítil potřebu někomu svěřit tuto elementární pravdu , která shrnovala smysl celého jeho dosavadního života . Řekl tím skutečně všechno a zmlkl . Obloha se vyjasnila do blankytné modři a jiskřící prokřehlý sníh , který odrážel paprsky , oslňoval jako zrcadlo . Havlena přivíral oči a s úžasem sledoval rudé červánky , které se nad obzorem rozlily jako záře : blížil se do krajiny vánočních pohlednic ! Kdyby mohl Havlena na chvíli zavřít oči , viděl by před sebou malou vinárničku na Montmartru , ukrytou a schovanou před slídivými zraky turistů , v těsné blízkosti dlouhých schodů , které maloval Utrillo pod bazilikou Sacré Coeur , na úpatí jedné z posledních opravdových pařížských vinic . Poslední cesta do Paříže , na světový chirurgický kongres , kde přednášel ! Před deseti lety tam také kouřil gauloisku . Ve vinárničce s nimi tenkrát seděl skoro až do rána stařičký , devadesátiletý , ale neuvěřitelně bystrý a čiperný nestor , profesor Debré , dnes již mrtvý . Pili beaujolais , džbánek za džbánkem , ani nevnímali čas . Když odcházeli , svítalo . Když Láďova maminka sloužila ranní směny , odcházela z domova ještě dřív než Láďa s Veronikou , ale zase se pak vracela dřív a mohla Veroniku vyzvednout sama . Než otce odsoudili , střídala se ve směnách jako ostatní . Teď , když znovu nastoupila do práce , chodila zprvu jenom na ráno . Vedoucí jí povolil výjimku , aby se mohla starat o děti . Tedy hlavně o Veroniku , Láďa se už o sebe postaral sám . Do hotelové kuchyně chodil Láďa rád . Kuchař mu pokaždé upekl na veliké černé pánvi vaječnou omeletu a tlustě ji pomazal jahodovou zavařeninou . Než profesor dopil svůj ranní čaj , zčervenal i plechový komínek ; vzduch , proudící místností , dorážel na okna a stěny a přinášel příjemné teplo . Ještě než sešel po dřevěném schodišti do přízemí , naložil do kamen a uzavřel dolní dvířka , aby oheň trávil pomalu a co nejdéle vydržel . Voda v nedokončené koupelně byla ledová . Jen si ošplíchl obličej , ale i tak se cítil osvěžený . Mrzlo a hluboký sníh obklopoval chalupu ze všech stran . Musel procházet cestičku ke dveřím . Pak roztopil kachlovou pec v přízemní sednici . Znázorňovala gotický hrad na strmé skále , na obzoru chmurný tmavý les a pod skálou obléhající vojsko . Nad tím vším byl vyveden nápis Bitva u Krásné a letopočet 1427 . Havlena si prohlížel výzdobu stěn velmi pozorně , a než se nadál , měl před sebou půllitr s pivem , na němž pomalu opadávala pěna . Hostinský ho od výčepu mlčky pozoroval . Tři dědové v druhém rohu hráli mariáš a u okna mezi profesorem a karbaníky seděli ještě jiní dva , asi také místní hosté , snad jen o trochu mladší , a o čemsi se vzrušeně dohadovali . Profesor upíjel pivo a sledoval okolí , zvykl si . Vždycky rád cestoval a obrazy mu většinou připomínaly místa , kam se podíval , nebo kam se chtěl podívat . Nejbližší věci měl tedy opět na dosah ruky . Odpoledne se profesor vypravil ven . Bylo však na čase , aby se trochu seznámil s okolím . Věděl už , že široká cesta vede podél chalupy na hřeben kopce , kde se kolem kostela na obě strany rozkládá Krásná , do níž patří i jeho nový domov . Vyšel ze dveří a hned ho oslnilo slunce , drobné sněžení ustalo a vítr rozehnal mraky . Cípkem oblohy nahlížela oranžově zářivá koule a rozptylovala se po jiskřícím sněhu . Havlena přivřel oči a zhluboka vdechl . Upřeně sledoval prostor před sebou , jen místy vymezený bílou přerušovanou čarou uprostřed a odrazovými barvami na okrajích silnice . V mlze má člověk pocit opuštěnosti , samoty , všechno se vzdaluje . Přeškrtnutá tabulka s nápisem Hlavní město Praha se objevila náhle , a než si mohl profesor Havlena něco konkrétního uvědomit , opustil definitivně území Prahy . Silnice se ztrácela v mlhavém povětří a čelní sklo se počalo zvenčí rosit , čas od času musel drobné kapky setřít stěračem , který po skle klouzal a skřípal . Najednou se při okraji silnice vynořila zkřehlá postava stopaře , který usilovně mával a upozorňoval na sebe . Profesor ho zpozoroval v poslední chvíli . Mám pro Jiříčka , to je můj vnuk , čokoládového medvěda jako každý rok . Vždycky měl rád bonbóny ! A už z něho brzy bude taky doktor , ale ne medicíny - advokát nebo soudce , nebo dokonce prokurátor , " chrlí informace , ale profesor nemá chuť někoho poslouchat , potřebuje klid . " Sanitka ještě nepřijela . Asi toho mají na záchrance hodně , " vysvětluje sestra . Profesor jen mávne rukou a ztěžka dosedá do křesla . Ambulance konečně ztichla . Sedí tak chvíli beze slov , pak zazvoní telefon ; jeho cinkání se v tichu pronikavě rozléhá . " Volají vás ze sálu , " říká tiše sestra , netroufajíc si vyrušovat . Profesor vstává a narovnává se . " Dobře , už jdu . " Přivezli ji , bohužel , příliš pozdě . Věřím , že brzy dostihnou toho , kdo ji zabil . " Zní to možná suše a vyprahle . Ale profesor Havlena už skutečně nemá sílu mluvit . Cítí , že potřebuje být chvíli sám . Tiskne rodičům soustrastně ruku a pak míří do ambulance v přízemí . Stařenka tam už není . " Zrovna pro ni přijeli , mám vás pozdravovat , " vzkazuje sestra , " Prý si z toho nemáte nic dělat . " Sestra v tom možná cítila žert , chtěla profesora potěšit . Ale profesor na ni hledí vážně . " Děkuju vám . Půjdu teď zase chvíli nahoru . " Hodiny na protější věži právě odbíjejí třetí hodinu ráno . Profesor sedává u okna , zírá ven , bezmyšlenkovitě a strnule . Očima snímá dění venku , ale nezaznamenává je , neregistruje . Všechno míjí v dlouhých epizodách kolem něho . Jako by mozek vypojil a odpočíval . Snad přišel přechod příliš náhle . Byl zvyklý na zmatek a napětí nemocnice a nynější plynutí času v něm probouzí chvílemi zoufalost , a od ní je jen krůček k apatii , i když si to nechce připouštět . Zadumaný pohled z okna nikam , do ztracena , je stále častější . Východisko našel Havlena brzy sám : začal intenzívně pracovat na drobných úpravách domku . Fyzická námaha od rána do večera mu , zdálo se , skutečně prospěla . Neptá se proč , beztak dobře ví , co to znamená . Vychází na chodbu , v rohu ještě stále hovoří doktor Macháček a profesor si všimne , že žena pláče . Rodiče , kteří pochopili pravdu . Anestezioložka beze slova ukazuje na obrazovku , kde se promítá elektrická aktivita mozkové tkáně . Úplně plochá křivka . To znamená definitivní konec . Poslední kapka , iluzorní naděje i tentokrát zmizela , unikla mezi prsty do prázdna . Zázrak nenastal . " Ano , můžete skončit , " říká Havlena tiše a znaveně . Podepisuje úmrtní list a pak se odhodlává k tomu nejtěžšímu . Vychází na chodbu , aby sám oznámil nejsmutnější zprávu . " Dělali jsme opravdu , co bylo v našich možnostech a silách . Všechno tu bylo nové , nezažité . Nízký trámový strop , kovová postel , malé okno a v rohu kulatá kamínka . Vydechl a jeho dech se ihned změnil v páru . Oheň v noci vyhasl a syrově vlhký prostorný dům opět se proměnil v chladnou rezervaci ledových květů na okenních tabulkách . Profesor cítil svůj prokřehlý obličej , čelo i tváře , cítil , jak mu omrzá i špička nosu , vyčnívající nad přikrývku , ven z teplé duchny , z úkrytu vyhřátého vlastním tělem . Neměl ani za mák chuť vstávat , došlápnout na studenou podlahu a začínat nový den . Ale pak by přece na hradě strašilo . " Veronika se nebojí , chová se až překvapivě moudře . Ale zazděný poklad i bílá paní ji už přestaly zajímat . Dívá se dolů , na trať , kde houká železniční vlečka . " Koukni ! " Láďa se však dívá směrem k vile , která stojí na svahu , nedaleko . Jestlipak je Máša doma ? Co udělá , až jednou konečně objeví a vykope poklad ? Až se vyloupnou z tajné skrýše pruty stříbra a zlaté mince ? Koupí Máše koně . A Veronice taky něco . Třeba velikou pannu , mrkací nebo mluvicí pannu . " Láďo , mně je zima , " strká do něho sestra . Zatím se všechno pohybovalo za sklem , tedy jaksi neskutečně , nemohl si přivonět ani sáhnout , přivykat si na novou skutečnost , ale už se blížila kvapem chvíle , kdy to bude všechno kolem něho , kdy ho obklopí a pohltí venkov a stane se součástí jeho štěstí . Mimoděk se začal po dlouhé době usmívat , připadalo mu , že se trochu vrací do dětství a začíná se chovat jako kluk , který nemá jiné starosti . " Jestli si chcete zapálit , pokud ovšem kouříte , v palubní desce je krabička spart . " " Vy nekouříte ? " zeptal se svobodník , který přivítal nabídku a otevřel zásuvku před sebou . Veronika si myje ruce a čistí si zuby . Uléhá do postýlky a volá : " Láďo , já se tu bojím . " Láďa sedí v kuchyni za stolem a čeká . Měl by se učit , ale nemůže se soustředit , myšlenky se mu honí kdovíkde . Veronika se potichu přišourá a souká se na vedlejší židli . " Láďo , kdy už půjdu do školy ? " " Za dva roky . " " A je to dlouho ? " " Je . A pořád neotravuj . " " Láďo ? " " Co je zase ? " " A kdy už budou vánoce ? " Láďa se zamyslí , vánoční prázdniny začínají už v pátek . A to je vlastně pozítří . Najednou někdo zvoní . Když Láďa otevře , stojí za dveřmi paní Mourková . " Dejte mi kilo cukru , bochník chleba a máslo , " požádal profesor , když na něho došla řada . Za ním nestál nikdo , zůstal poslední . " To je všechno ? " ujišťovala se žena za pultem a změřila si ho . " Zatím snad ano , kdybych něco zapomněl nebo potřeboval , vrátím se , nemám to daleko . " Prodavačka ho zkoumavě odhadovala . " Vy jste tady nový , viďte ? " Profesor přisvědčil . " Přistěhoval jsem se nedávno . " Přece nebude hned každému vykládat , co a jak ! Nikdy to nedělal . Vedoucí se chápavě usmála . " K dětem , ne ? " prověřovala si nového zákazníka . " Koupil jsem tady domek . " " Aha , " přikývla vedoucí , " tak proto ! Druhou část knih , které si Havlena přivezl s sebou tvořila beletrie . Měl rád romány s nádechem dobrodružství a spravedlnosti , Dumasova Hraběte Monte Christa nebo Hugovy Bídníky , Saint - Exupéryho Malého prince nebo Kazantzakisova Řeka Zorbu . S chutí četl O ' Henryho a Čechovovy povídky , i Maupassanta , Simenona nebo Gardnera . Nestávalo se dříve příliš často , že mohl sáhnout po nějaké knize ; býval většinou unavený , a když měl čas , spíše studoval , psal nebo odpočíval . Četl jen tehdy , když knihy potřeboval . Stávalo se , že se někdy probudil uprostřed noci a cosi ho přinutilo , aby šel přímo do knihovny , neomylně vybral nějakou knihu a začetl se . Od hranic ji dělí několik kilometrů . Rok od roku tu žije méně stálých obyvatel , mladí utíkají do města , stěhují se do moderních bytů na sídlišti , kde mají teplou vodu , dálkové topení a blízko do práce , zkrátka větší pohodlí . Zbývají tu staří , kteří se nemohou rozloučit , a pak pár rekreantů hledajících v přírodních podmínkách venkova návrat ke zdravému a opravdovému životu - věčný koloběh : ti , co žijí ve městě , chtějí pryč od civilizace , do přírody . A ti z venkova závidí městu ! V podobných úvahách došel profesor až na náves . Havlena si přesně nevzpomínal , který z jeho přátel malířů vlastnil kdysi podobnou půdní rezidenci , ale vzpomínka byla živá a dojem dokonalý . Nedal se vypudit a pronásledoval ho stále , vracel se . Stávalo se , že uprostřed nějaké práce v přízemí mu projela hlavou myšlenka a profesor vyšel po schodišti až na půdu , kde si chvíli prohlížel ten malý , ale útulný prostor pod střechou . A tak se v jeho hlavě zrodil první větší projekt : vybuduje tu galérii - malou galérii vzpomínek , vystaví tu obrazy a grafiky , které ještě odpočívají zabalené v přízemí . Musel ještě jednou vstát a celé přední sklo oškrábat . Motor se rozběhl spokojeným klidným brumláním a větrák brzy začal vyfukovat teplý vzduch . Než profesor Havlena dojel na okraj Prahy , přední i zadní sklo bylo dokonale suché a průhledné . Mlha však spíše houstla , útočila na auto v plujících chomáčcích , obchvacovala . Lednové ráno připomínalo kulisou dobrodružný film natočený na šumavských blatech . Havlena seděl za volantem svého favorita a ani se nepohnul - z jeho tváře se nedalo vyčíst napětí či vzrušení , ba ani lhostejnost . Soustavně svíral volant a stále stejnou rychlostí se pohyboval kupředu . Láďova maminka pomáhala , kde bylo zrovna potřeba - u polévek , nebo u knedlíků a potom samozřejmě u nádobí . Ráno také prostírala stoly a večer uklízela v jídelně . Láďovi se zdálo , že v práci je jiná než doma , nebyla ani nervózní , ani podrážděná , dokonce se usmívala a na nikoho nekřičela , dokonce ani na něho ne . Ale doma , jakmile překročila práh , jakoby do ní vjela nějaká zlost , zlobila se a rozčilovala pro každou maličkost . Nejvíc však Láďu trápila nespravedlnost , bezhlavé a vzteklé bití . Někdy ho dokonce napadlo , že ani není jejich , že je prostě cizí a matka že se mu jenom mstí . Napadlo mu nejdřív , že by se mohl dát naverbovat k námořníkům , třeba by ho vzali jako plavčíka , jenomže neumí žádnou cizí řeč , jak by se domluvil s kapitánem ? A pak taky Máša . Máša a Veronika , jediné dvě bytosti , které by nerad opustil . Ve škole nastalo nové pololetí , nové zkoušení prozatím probíhalo v poklidu , jakoby v příměří . Učitelka ho nezkoušela , snad mu popřávala klid a čas , aby se vzpamatoval , snad ji už omrzelo věčné psaní nedostatečných . Bylo to tak jako tak skoro jisté , že do vyšší třídy už Láďa nepostoupí . Copak by dokázal , copak by vůbec mohl všechno opravit ? Kolem se přežene ohromný vlčák , Veronika se bezděčně chytá Ládi za nohu , schovává se . " Já se nebojím , " oznamuje však ihned statečně . Ale pro jistotu se otočí , aby byla od psa co nejdál , a přitom bratra div neporazí . Pes očichal rohy a běží dál . Po cestě od Krásné přichází neznámý vysoký starý muž s holí . Láďa bere sestru za ruku a utíkají . Každé ráno stejný ceremoniál . Snídani , obléknout se , umýt . A pak dlouhý zimní den . Pořád něco číst v tom nezvyklém tichu a nebo jen odpočívat v lenošce ? I ticho někdy děsí . Praskání zdí , monotónní odtikávání kukaček , ohraničující čas . Mohli bychom na chvíli zastavit , jestli tu ovšem bude otevřený nějaký hotel , kde by nám podali aspoň čaj s citrónem ? " Byla to nejdelší souvislá řeč , kterou Havlena za jízdu pronesl . Proud slov svobodníka mile překvapil , pokládal profesorův návrh za vynikající . Trochu se protáhnout a osvěžit něčím teplým ! Favorit zdolával metry stoupání po čerstvě sypané škváře a jelo se mnohem lépe než v prosolené břečce . Na hřebeni se krajina proměnila dokonale : ze sluncem osvětlené předjarní krajiny se rázem ocitli uprostřed království zimy . Vysoké a štíhlé smrky se sněžnými čepicemi , telegrafní dráty , pokryté jinovatkou a navátými krystalky rampouchů . Podvědomá touha fantazie ho přenášela ještě dál , do měst a krajin , které nikdy nepoznal a které si představoval určitě naivně a zkresleně - moře s vysokými palmami , tříštivé vlny a plachetnice plující k obzoru . Byl to svým způsobem únik - ze školy , z domova , odevšad . Koncem ledna se maminčin stav poněkud zlepšil . Vstala a začala přecházet po bytě , občas i něco uvařila a nakonec také vyprala všechno špinavé prádlo , co se za dobu její nemoci nastřádalo . A co košilek , ponožek a všeho možného se pak rozvěsilo po šňůrách na dvoře ! Pololetí se přihlásilo vysvědčením . Čtyři pětky , navíc zvláštní napomínání z chování ; Snad ještě před čtvrt rokem se chtěl vyrovnat ostatním - a teď mu to bylo úplně lhostejné . Chodil do školy , protože musel , odseděl hodiny , inkasoval známky - všechno jakoby se ho ani netýkalo . Skutečný život začínal až po posledním zvonění , když za ním zaskřípala vrata školy a Láďa byl volný . Byl pak sám , ale ne tak docela : podnikal závratná dobrodružství , která tisíckrát převyšovala všechny zážitky ze školy . Nebyl v jeho blízkosti nikdo , jediná autorita nebo osoba , které by se chtěl přiblížit a podobat se jí , která by na něho zapůsobila a ovlivnila ho . Otec ? " Tak si představte , paní Běhounková , tohle je ten novej Pražák , co koupil od Patery chalupu ! " " Neříkejte ! " " Na mou duši ! A víte , co dělal ? To byste neuhodla , kantor ! Což o to , přísně vypadá . Žáci z něho určitě museli mít rešpekt . Já si ale myslím , že byl spíš řídící . " " To by mohlo být ! " horlivě přitakává paní Běhounková a už docela zapomněla , že vlastně přišla na nákup . Novinka překryla ostatní potřeby . " My jsme měli ve škole taky takovýho řídícího ! " A hotovo . Profesoru Havlenovi byla přisouzena role zasloužilého učitele a tato novina se roznesla závratnou rychlostí . Neprůhledná mlha pokryla ulice , mráz povolil . Jakoby se ho to ani netýkalo . Je půl čtvrté . Za chvilku musí jít jako obvykle vyzvednout Veroniku ze školky . Ostatní se teprve uvidí . Láďa je svým způsobem rád . Přítomnost otce přináší jen neustálé napětí a nikdy se neví , jestli vůbec přijde a co pak udělá , takový věčný strach . Takhle by měli doma aspoň chvíli pokoj . Pavel je pořád za Láďou , není ho možné setřást , zvědavost ho pudí . Doráží : " Co vlastně udělal ? " " Nevím . A dej mi pokoj , už musím jít . " Ale Pavel jde za ním až do šatny , nedá pokoj . Stojí u lavice , sleduje , jak se Láďa přezouvá . " Něco ukradl , viď ? Zprvu jen občas , pak již stále častěji vyvstávaly myšlenky , že někde udělal chybu . Na venkově se žilo krásně , klidně . Avšak pro něho až příliš klidně a přechod do této dobrovolné samoty byl nesnadný . Těžko zapomenout ze dne na den ; odhodit návyky víc než čtyřiceti dlouhých pracovních let nelze okamžitě , nelze je vygumovat , zrušit . Zbývala po nich teď podivná nostalgie . Mnohokrát se Havlena ve vzpomínkách vracel na kliniku , na operační sál , prožíval opakovaně své nejtěžší a nejsložitější operace , znovu krůček po krůčku je hodnotil . Byly živé a zřetelné , jako by probíhaly před očima , zaznamenané na citlivý filmový pásek . Jsou sami . Láďa ji přivine k sobě , cítí v tu chvíli sílu muže i lovce a šeptá : " Já tebe taky . Až se uzdravíš , vezmeme se , chceš ? " I šepot se ozvěnou vrací v kamenném klenutí jeskyně . Máša se opírá o lokty , zvedá hlavu , dívá se mu do očí a říká jenom : " Chci . " A zase zesláble klesá do kožešin . Vchodem do jeskyně je vidět poletující sníh , tancující vločky , které se nad ohněm ztrácejí , rozplývají . Jeskyni objevili před měsícem na lovu . Není v ní chladno , stěny hřejí . Skála vypadá z dálky jako obrovský kotel , z něhož stoupá dým . " Není ti zima ? " napadá Láďu . I Láďa sem kdysi chodil . Ředitelka je tu pořád stejná , šedovlasá , s drdůlkem vzadu , tu má rád . Vždycky se usmívá , na Láďu nikdy nekřičela a do školky se těšil . Do školy zato chodí nerad . Kdyby nemusel . . . V rohu zahrady , u plotu , si před pěti lety zasadil pecku z třešně . Vyrostla z ní malá sazenička , která vyčuhuje holými tenkými větévkami ze sněhu . " Řeknu ti tajemství . " Veronika je zvědavá : " Jaké tajemství ? " " Podívej , tady jsem zasadil třešeň , když jsem chodil do školky jako ty . " Sestřička si ho prohlíží . " Ty si taky chodil do školky ? " No to jsou věci ! " A co jsi tam dělal ? " Profesor v gumových galoších se vody neobával , spíše si nebyl jist , zda dokáže udělat takový čapí krok , aby nakonec neuklouzl a všechna námaha neskončila v kaluži . Po chvíli zvažování se odhodlal , přeskočil z cihly na cihlu , zakymácel se , a když udržel rovnováhu , došlápl na suchý okraj okresní silnice , posypané škvárou . K restauraci Červený mlýn zbývalo jen pár kroků , nanejvýš sto nebo dvě stě metrů . Profesor vykročil se vší rozhodností přímo k ní . Dvě děti , které utíkaly před ním po silnici k městu , ani nezpozoroval , byl příliš zaměstnán vlastními úvahami . Snad je ani nevnímal . " Už nám přišel Ládíček pro holčičku ! " Láďa čeká a neřekne ani slovo , mračí se . Když je Veronika obutá , vezme ji za ruku , zabručí nesrozumitelně na shledanou a vyrazí první ze dveří . Copak ty , Veroniko , ty z toho ještě nemáš rozum ! Ty ještě nic nechápeš . Staráš se jen o své panenky , jíš a spíš , nic víc . " Láďo , byli jsme na procházce , " brebentí Veronika a poskakuje kolem bratra , " a na náměstí už prodávali stromečky . Paní učitelka říkala , že už brzo budou vánoce . A kdo je hodný , dostane moc dárečků . A já jsem byla hodná , viď ? " " No jo , byla , " vzdychne Láďa . " Samozřejmě , " vyhrkl stařík s rozbitými brýlemi překotně a s žárlivou obavou , aby ho snad jiný nepředběhl , " místní hrad byl vždycky chloubou celého kraje ! " " Chloubou kraje ! " jízlivě poznamenal druhý stařík , nervózně míchající balíček karet . " Vždyť tu nikdy žádný opravdický hrad nebyl ! Postavili to všechno dělníci , když se tady zakládala železnice . Neměli co dělat , tak si z kamenů postavili zříceninu , tenkrát se to nosilo . Minulé století bylo přece samá romantika i zříceniny byly módní . " " Jak to , " rozčiloval se dotčeně první , " co to povídáš za nesmysly ! Vždyť já jsem o tom četl ! Přece si to v knížce nevymysleli . Usrkával po doušcích pivo a ani nevěnoval pozornost okolí , všechno mu připadalo vzdálené a nějak neskutečné , nejvíc on sám . " Nechcete si přisednout k nám ? " Pohlédl na staříka , který stál před ním a zíral na něho vyhaslýma světle modrýma očima , očekávaje odpověď . " Prosím ? " " Ptám se , " opakoval stařík důležitě a zřetelně , jako by vyřizoval důležitou diplomatickou misi , " jestli si nechcete přisednout k nám . " Byla to spíše výzva než poselství . Ukázal do rohu , odkud jejich rozhovor sledovaly další dva páry stejně stařeckých očí . Profesor Havlena pokrčil rameny . Proč ne ? Má úplně promočené punčocháče , jak padala do zvlhlého sněhu . Aby tak ještě onemocněla ! Popadne ji za ruku a kalupem uhánějí domů . Zřícenina hradu za nimi zůstává a ční jako mlčenlivý svědek Láďova snu . Vracejí se domů , do města , přes dřevěný most v podhradí a po silnici kolem hospody . Uvnitř v sále hospody se svítí , ale výčepní stojí venku a počítá sudy s pivem , které mu právě skládají do sklepa . Sudy se valí po nakloněné rovině a jeden po druhém dole ve sklepě cvakne , jak narazí na ten předchozí . Chvilku zůstanou stát a dívají se . Kluziště se rozsvítilo několika lampami podél plotu . V létě tu hraje místní tenisový oddíl , v zimě se červená antuka polévá vodou ze stejné hadice , kterou se v létě terén kropí , aby se neprášilo . Jakmile začne mrznout , tenisové dvorce pokryje vrstva ledu a každé odpoledne se odtud ozývá křik a povyk , svištění bruslí , kroužících po ledě . Od loňska navíc přibyl zavěšený amplión , donekonečna vyhrávající páska s ryčnou dechovkou . Dvorce tělovýchovné jednoty jsou blízko řeky , v údolí na okraji města , kde se silnice kroutí a je z jedné strany lemována vysokým stromořadím topolů . Všichni tři se postupně obraceli k novému společníkovi , jako by ho brali za rozhodčího , co na to řekne , ke komu se přidá . Havlena jen pokrčil rameny . " Lidé jsou v dnešní době všeobecně méně odolní , " prohlásil neurčitě . Stačilo jim to . Pustili se spokojeně do další vzrušené debaty . Havlena se však cítil jaksi cize , přebytečný . Ale jeho spolustolovníkům zřejmě nevadilo , že mlčí . Přeli se chvíli o množství ryb v říčce , o tom , jak se nejlíp chytají pstruzi , hašteřili se o objevitele elektřiny . Všechny vzpomínky a dojmy se vybavovaly snadno , aniž se o to snažil ; samy se nabízely a řadily do průvodu , nekonečné řady předchozích zážitků . Někdy se vetřela i pochybnost . Mělo vůbec smysl odcházet z Prahy ? Před čím to byl únik ? Před stářím ? Nebo před lidmi ? Ale bez lidí , bez kontaktu s nimi nelze žít dlouho , to si ve své dobrovolné opuštěnosti začal uvědomovat velmi jasně . Jak vybřednout z takového začarovaného kruhu ? Jak zhojit zásadní zlom , příliš radikální zásah do života ? Havlena si připadal z počátku jako pacient po totální amputaci nohou , který se znovu učí chodit - na protézách . Někdy se v noci probudil a šel se přesvědčit , že maminka leží a spí . Zpytavě ji pozoroval , ještě chraptěla , jako by měla kašel , a vůbec nic ji nezajímalo . Prý je to následkem všelijakých trubiček , kterými dýchala v nemocnici kyslík . Dřív se často zlobila , křičela . Teď ležela celý den bez hnutí a jenom beze slova civěla do stropu ; trvalo to již deset dní . " Jak se daří mamince , " zeptala se paní Mourková , když se srazila s Láďou před domem , " nepotřebujete něco ? " Všimla si , že Láďa má pod očima tmavé kruhy , jako by dlouho nespal . Láďa jen krčí rameny . " Nasaďte další transfúzi . Připravit plazmu ! " " Srdce slábne , tlak klesá , " upozorňuje anestezioložka . Profesor se narovnává a loktem si upravuje roušku , která mu padá do čela a brání v rozhledu . " Zkuste hibernaci , snížit teplotu na pětatřicet stupňů . " Další dlouhé minuty . Ještě trepanace lebky , všechno svědčí i pro nitrolební krvácení . Pomalu , vrstvu po vrstvě , opatrně . Malý návrt , dlátko . Objevuje se krevní sraženina veliká jako jablko , hned pod temenní kostí . " Lžičku , rychle ! " Vybírají kousek po kousku . Vtom vytryskne odkudsi nový gejzír krve . " Steh , zablokovat ! " Dva páry rukou plné práce . " Ještě jeden steh , tady , " ukazuje Havlena . Tři a půl hodiny nesnesitelné mravenčí práce . Teprve pak zavřel přední dvířka a brodil se sněhem ke vchodu do chalupy . Vypadala jako vystřižená z Ladova obrázku . Široká lomenice držela bílou lavinu a cestičku ke dveřím si musel čerstvě vyšlapávat . Dveře se vrzavě a se skřípotem otevřely a zevnitř na profesora dýchlo chladné vlhko dlouho nevytápěné místnosti . Působilo to stísněně a nehostinně . Kolik let už nezatápěl v kamnech ? Snad třicet ? Odložil zavazadla na stůl a ještě v kabátě narovnal do obrovských kachlových kamen hraničku dříví a zapálil ji . Oheň se pomalu rozhoříval a suchá polena praskala . Jiskry poletovaly a plápolaly , vznášely se vzhůru , tančily a opět zhasínaly . " To jsme zase hráli , že jo ! " nadhodil stařík s ulomenou nožičkou brýlí , přelepenou za uchem černou izolační páskou . " Dneska už žádnej fotbal nehrajou , dejte si říct ! Poslední , kdo uměl skutečně kopat , byl Pépi Bican . Teď jsou jenom srabaři ! " " To je tím , že v tom lítají velký peníze . Dřív hráli lidi pro radost , teď jenom každý kouká , co za to . " Mluvili o kopané , profesor se v ní však vyznal velmi málo . Nějaká jména znal z doslechu , dokonce i jednoho kdysi slavného fotbalistu operoval . Věděl i to , že existují kluby jako Sparta a Slavia , ale nikdy ani jednomu z nich nefandil . Veronika se ho chytí a cape s ním . " Víš , kam pojedeme ? " " Nevím . Kam byste jeli ? A kdo ? " " Naše školka přece . " " Kam ? " podívá se nedůvěřivě na Veroniku . Veronika zmlkne a nadechne se , aby to nespletla . " Přece do školky v přírodě . " Protože neumí pořádně vyslovit písmeno ř , zazní to , jako když vrže písek pod nohama . Láďa vyprskne . " Kmotře Petře , nepřepepři toho vepře , " pošklebuje se . Veronika vyplázne jazyk . " Kam pojedete ? " ptá se Láďa . Když on chodil do školky , na žádnou školku v přírodě nejeli . " Dostala jsem lísteček , tam je to napsáno , " vysvětluje Veronika , " maminka ho má podepsat . " Postačila obvykle krátká pasáž , kterou si chtěl osvěžit ; pak opět zhasl a klidně znovu usnul . Velmi obdivoval spisovatele , kteří dokázali psát o životě a smrti s lehkostí , optimismem a přesvědčivostí ; dodávali mu sílu , když sám někdy váhal , ač si to nerad připouštěl . Knihovna se postupně plnila knihami . Na řadu přišly obrazy . Havlena si přivezl opravdu jen ty , na které byl nejvíce zvyklý , ty nejmilejší . Byly čtyři a každý dostal svůj malý , ale samostatný kousek stěny . Profesor si oblíbil krajiny romantiků i realistů , stejně jako impresionistů ; tvrdil vždy , že ho pohled na ně uklidňuje . Musí se ubránit ! Ubrání se ! . . . " Takže jsi teď nedával pozor , a ani ses neučil ! " doráží hlas zvenčí . " Řekla jsem přece , aby přišli rodiče ! " " Prosím , " v první lavici se hlásí Ilona , div nevypadne . " Copak je ? " " Prosím ! Oni je zavřeli ! " " Co to povídáš ? " trhne sebou učitelka . To už přestává všechno ! " Maminka říkala , že jeho tátu , " ukazuje na Láďu , " zavřeli do vězení a jeho maminka že se zbláznila . " Třída se směje . " Tak dost , posaďte se . Oba dva ! A nechci už slyšet ani slovo ! " Musí si vše rozmyslet . Láďa usedá do lavice . Utrhne kousek papíru , naškrábe pár slov a psaníčko putuje až k Máše . Na uvažování neměl mnoho času ; zastavil v několika vteřinách , stopař nastoupil a favorit se opět rozjel . Profesor si ho jedním okem prohlížel : voják základní služby , vrací se do kasáren , ujel mu autobus - odhadoval mlčky . " Ani nevíte , jak jsem vám vděčný , že jste mi zastavil , " ozval se voják , když se osmělil a začal rozmrzat . Třel si zkřehlé dlaně a dýchal do nich . " Už jsem se viděl , jak tu stojím ještě v poledne . V takovémhle mlíku si málokdo troufne zastavit . " Zmlkl , protože profesor nereagoval a voják nevěděl , zda ho svou řečí vlastně neruší . Chvilku trvalo ticho . Profesor si mechanicky oblékl galoše a převlékl se , postavil se v předsálí k baterii , namydlil si paže a začal s přípravou . Obvyklá gesta , na které už ani nemyslel , opakovala se automaticky tolikrát , že se zakořenila v mozkové kůře . Uvažoval zatím o tom , co se asi přihodilo , kdo je vůbec ta drobná dívka na operačním stole . Kam šla na Štědrý večer ? A co se jí stalo ? Jak k tomu úrazu došlo a proč ? " Neměla u sebe žádné doklady , zapsala jsem ji jako neznámou X , " hlásí sálová sestra . " Je pěkně zřízená . Určitě dostala čelní náraz , budou tam zlomeniny , " informuje do předsálí . " Zůstaň tu , nikam nechoď " ! a vyběhne po schodech nahoru . Za chvilku je slyšet , jak někam telefonuje , a zase přibíhá dolů . " Nevíš , kde má maminka nějaké pyžamo ? Nebo noční košili ? Musí do nemocnice , hned pro ni přijedou ! " Láďa jen pokrčí rameny . Ale to už je oknem vidět přerušované světlo majáku sanitky , která zastavila před domem . Dva saniťáci nakládají matku na nosítka , je úplně bezvládná , nikdo nemluví , všechno se odbývá za naprostého ticha . Láďa celé dění strnule pozoruje . Světlo stále bliká a sanitka se opět dává do pohybu , odjíždí . Od dnešního dne tu tedy bude bydlet někdo jiný . Proto odjíždí tak brzy . Nechce se s nikým loučit . Prázdnou ulicí projelo plnou rychlostí nákladní auto , poskakovalo po dláždění jako splašený býk a hřmot jakýchsi plechů se nesl ještě z dálky jako vzdalující se vyzvánění . Profesor naposledy přejel očima po oslepených oknech a zatažených záclonách . Dům spokojeně oddychoval , dospával . Měl se snad s někým rozloučit ? Vždycky býval uvážlivý , a když se rozhodl , rozhodl se . Přece však polohlasně něco zamumlal . Snad chtěl říci sbohem , kdoví . Pak rázně otevřel přední dvířka vozu a usedl za volant . Do obchodu v Krásné se vcházelo přes chodbu , kde si zákazníci odkládali lyže nebo saně , podle toho , odkud přicházeli . Profesor si oklepal boty na dřevěné rohožce , obral i z nohavic kousky přimrzlého sněhu . Chodbou protahoval nepříjemný průvan , někde vzadu bouchaly nezavřené dveře . Profesor otevřel dveře do krámu a nahlédl dovnitř . Přivítal ho mlčenlivý pohled deseti párů očí . Ženy netrpělivě podupávaly , snad čekaly právě na mléko . . . Havlena zaváhal . Obchod připomínal koloniál nebo smíšené zboží ; na regálech se tísnilo všechno od domácích potřeb po drogérii a cukrárnu . " Pojďte dovnitř , táhne , " zabručela stařena stojící těsně u pultu a mrzutě pohlédla na příchozího . Láďa si úpěnlivě přeje , aby ho tentokrát přehlédla . Jen aby na něj někdo zbytečně neupozornil ! Učitelka má hlavu ponořenou do třídní knihy . Láďa zavírá tiše a ještě se krčí , jako by se chtěl ztratit , stát se malinkým a nenápadným . Marně . Učitelka ani nezvedne hlavu . " V kolik hodin se chodí do školy ? " Láďa se rozhlíží . Ovšem , otázka patřila jemu , černé ovci třídy , komu jinému . Jenže co na ni odpovědět ? Vysvětlovat , že musí ráno nanosit uhlí , aby kamna nevyhasla , a dovést Veroniku do školky ? ? " Neumíš mluvit ? " Jenom polkne . Všechno je prázdné , i stěny se hroutí a probíhají . " Nebudu se s tebou zlobit . " Pojď sem , podívám se sama ! " Máša vstává , noha podklouzne , shýbá se , aby se obula , a pak jde ke stolku . Učitelka čeká . V kapse nic . V druhé - taky nic . A na dlouhé výslechy už naštěstí není čas , zvoní . Je přestávka . Máša hladí ožvýkaný lísteček , kde se už písmo skoro rozpilo . Zamyšleně trhá lísteček na malinké kousíčky a hází je pootevřeným oknem , kterým se o přestávce větrá . Útržky se rozletují jako vločky sněhu . Pak vezme svou svačinu a jde k Láďovi . " Na , chceš kousnout ? " Láďa se zahryzne a ani nepoděkuje . Robinzon a robinzonka . . . Probudil ho pocit chladu . Otevřel oči a rozhlédl se . A už volali na hostinského , který u nálevního pultu štětkou omýval pivní sklenice a stavěl je pod pípu , aby oschly . Zřejmě platil za místní autoritu a znalce . Podíval se na staříky otrávenýma , línýma očima a pokračoval v práci , jako by neslyšel . Teprve když opláchl poslední sklenici , otřel si ruce do zástěry a se čtyřmi čerstvě načepovanými pivy rozvážně přikráčel k jejich stolu . Před každého jedno postavil a sebral prázdné půllitry . V sále zbyli jen oni čtyři a hostinský . " Řekni , co je na obraze ! " trval rezolutně na svém brýlatý stařík , který si s hostinským tykal . " Přece Žižka . Žižka obléhá náš hrad . " " Červený mlýn " stál přímo u řeky , vlastně říčky , která se v divokou a dravou řeku promění jen jednou za rok , při jarním tání a při povodních . I to je však rok od roku slabší , od té doby , co na jejím horním toku postavili přehradu , je to spíše klidný potůček . Snad tu kdysi skutečně stával vodní mlýn , který mnohokrát přestavěli ; zbyl tu jen náhon a rozlehlá zahrada . V zimě se život přenáší do dvou začouzených sálů výčepu , kde to páchne pivem a buřty s cibulí . Když profesor Havlena vstoupil , pohledy stálých hostů si ho krátce změřily . Nebo jí profesor nechce rozumět ? Probere se , když na věži odbíjí pátá . Dým z komínů šedne a vítr ho metá ve spirálách k zasněženým střechám . A v tom okamžiku z profesora Havleny spadá tíha . Rozhodl se . Veliký smutek a nejistota posledních dnů rázem opadly . Říká se prý tomu umění odejít . Bylo to však mnohem snazší , než čekal . Vzal čistý list papíru a napsal na něj několik prostých vět . Jako chirurg vždy rozhodoval rázně a s rozmyslem , nesnášel polovičatost a povrchnost . Vstal , srovnal hromádku několika knih a ze zdi sňal pár obrazů a dva diplomy . Tohle je tedy kus mého nového světa , říkal si v duchu . V Praze do hospody jakživ nezašel , nezbýval mu čas na vysedávání u piva - a nic ho tam netáhlo , nelákalo . Tady měl času ještě víc , než potřeboval , ale zatím se s tím nedokázal vyrovnat , vytvořit si nový stereotyp životního programu . Uklidňoval se , že na všechno si musí člověk zvyknout , a věřil , že i tyhle pocity se nakonec zlomí . Hleděl teď zamyšleně na neumělou fresku , zachycující historický motiv , místní legendu . V duchu uvažoval , zda silueta namalovaného hradu opravdu připomíná hradní zříceninu , jak ji vídá z okna své chalupy . Turistů a rekreantů tu však bylo málo . Nevyplatilo se jezdit tak daleko , a tak panenskou bělobu svahů rušil jen málokdo . Ve větvích na stromořadí holých hrušní posedávalo hejno krkavců , občas se vznesli a zakroužili nad vrcholky . Jsou to vlastně krkavci , nebo havrani , napadlo Havlenovi . Jsou stejní , jako vídával v Praze ? Nebo je mezi nimi rozdíl ? Musím si prohlédnout nějaký přírodopisný atlas , předsevzal si . Kráčel prostředkem cesty , hůl spokojeně zapichoval do sněhu , jako by chtěl neustále prověřovat jeho hloubku ; tvářil se vážně . Obec Krásná se jistě už brzy stane předměstím okresního města , zatím však žije svým samostatným životem . A se svátečním pocitem , jaký mívá umělec při otevření životní expozice ve velké galérii v hlavním městě , postupně každou z desek zaplnil . Na půdě se tak objevila skutečná galérie vzácných rytin , dopisů a kreseb , obrázků a črt , studií , leptů a suchých jehel , všelijakých drobností a miniatur - snad z celého světa . Uprostřed postavil profesor Havlena starou dřevěnou židli . Nejméně jednou denně obešel každý kousek své sbírky vzpomínek . Přicházel s jakousi pravidelností ; chvílemi měl snad i pocit , že se chová pošetile a dětinsky , hledal tu však spojení s vytrženými kořeny , tápal a snažil se zachytit . Stále se mu nedařilo najít správný směr . Možná jedinou , ale správnou . Ještě stále však zbývá jedna možnost - vrátit se . Ale rozhodl se , a tak zůstane , zůstane tady . Kráčel jistým krokem po rozbahněné , zvlhlé cestě , svíral hůl , o niž se neopíral a kterou vlastně ani nepotřeboval . Cítil , že se mu poněkud chvějí ruce . Nevěnoval tomu však pozornost . Chvíle , kdy ho takové zjištění rozrušilo , již patří minulosti . V životě , který teprve začal , mu to nevadí . " Jsou z černého tabáku , znáte je ? " Profesor mrkl okem a přikývl . Dokonce je kdysi i míval rád , v poslední době však kouřil málo , dráždilo ho to , proto dával přednost dýmce , která je jaksi komornější a přináší klid , člověk se může soustředit na jiné věci , nemusí odklepávat popel a bát se , že něco podpálí . Dnes je ovšem výjimečná situace . Voják mu zapálil , pak sobě . Ve voze rázem zavoněla charakteristická vlna tmavého tabáku , jako ve francouzských bistrech a restauracích . Klid , který hledal , ho nyní začal unavovat a pozvolné míjení času ho dráždilo i provokovalo . Musím se bránit , uvědomoval si . Rozhodl se proto najít nové přátele . Dlouho se k tomu osměloval ; v sedmdesáti člověk nemá odvahu navazovat nové známosti jako ve dvaceti . Toho únorového odpoledne začalo tát a sníh na cestě vlhl . Profesor Havlena vzal hůl , staré galoše a vyšel před domek . Na okamžik se zastavil , jako by zvažoval , a pak zamířil cestou k ohybu silnice . Cesta dvakrát zatáčela a jejím středem tekly proudy tající vody , sníh na okrajích sesedal . Kvetoucí jara třešňových sadů , letní parna v malebných zákoutích Kampy a podzimní zlátnutí stromů na Slovanském a Střeleckém ostrově a někdy i jiskřivý sníh , který pokrývá malostranské střechy a v posledních letech vždycky rychle taje . Dům stál zahalen do klesající a převalující se mlhy , kterou pronikly částečky hustého kouře z komínů . Zdál se nějak cizí , vzdálený . Všechno je hotovo , připraveno . Ani sám nevěřil , že odejde tak snadno . Byt pronajal vzdálené neteři z manželčiny strany , která měla dvě děti a s rodinou a starou tchyní se tísnili v pokoji a kuchyni někde v Karlíně . " Já jedu až do Krásné , skoro na hranice , " řekl Havlena a opět zmlkl . Svobodník si stále netroufal , i když měl otázku na jazyku . " Je mi celkem jedno kudy pojedu . Nespěchám , " dodal , aby mladíkovi usnadnil situaci , " do dvanácti ke kasárnám určitě dorazíme . " Voják na něho vděčně pohlédl . Starý muž za volantem vypadal přísně a zároveň vznešeně . Nezdál se příliš hovorný , spíš mrzout a bručoun a uměl se nevýslovně soustředit . Bylo těžké zkoušet s ním navazovat nějaký obyčejný , banální hovor a svobodník ani nevěděl jak a o čem . Raději také mlčel , a tak se favorit pohroužil do ticha , klouzaje silnicí . Díval se z jednoho staříka na druhého a vzpomínal , kdy naposledy viděl na vlastní oči hrát fotbal . Jak úzký byl jeho svět po celý dosavadní život ! " Vsadím se , že kdyby hrála Slavia jako za Pláničky , tak by dneska suverénně vyhrála ligu ! " " Kdepak , už by nevydrželi tempo . Dnes je rychlejší hra , dej si říct . Tenkrát stačila na vítězství česká ulička a pořádná technika . Dnes musí být hlavně perfektní fyzička ! " " Fyzička , fyzička , " vysmíval se jim třetí stařík , ten s pomněnkovýma očima , co Havlenu ke stolu přivedl , " tu si můžou naložit , když neumějí střílet góly ! " Oběh i dýchání se udržují jen uměle . Z medicínského hlediska je konec . Profesor odhazuje rukavice i roušku , vychází do předsálí a doktor Macháček za ním . Zůstala jen anestezioložka . " Někdo čeká venku , asi rodiče . " Sestra hledí na profesora nerozhodně . " Co jim mám říct ? " Havlena krčí rameny , marně se snaží setřást protivný pocit bezmocnosti . Váhá . Dívka na operačním stole je vlastně mrtvá , až vypnou ventilátor , srdce se zastaví , je to otázka jediného zmáčknutí knoflíku . . . " Já s nimi promluvím , " nabízí se doktor Macháček . Profesor přisvědčuje . Ano , to bude tak nejlepší . Posaď se ! " Slyší učitelku z dálky , její hlas k němu doléhá dutě a neskutečně jako z rádia . Mechanicky usedá na své místo . . . Na zdi mezi širokými okny přibyl nový obraz . Jsou na něm lovci v kožešinách kolem ohně . Lovci mamutů ! Oheň plápolá , příjemně hřeje , jiskérky vylétají vysoko do mrazivého vzduchu . Když dopadnou do sněhu , na promrzlou zem , ještě naposledy zasyčí . Smráká se nad Havraním údolím . Odpoledne ulovili u Zubří skály medvěda , obrovského hnědého chlupáče . Náčelník mu stáhl kůži a už se nad ohněm pozvolna opéká maso . Na úpatí svahu pod převislou skálou je vchod do hluboké jeskyně . Mrazivé povětří ho rozkašlalo . Ještě si nezvykl na čistou přírodu , bez výfuků naftových motorů , bez kouře a dýmu továrních komínů , snad mu smog chyběl jako droga , které podléhají obyvatelé všech velkých měst , jimž se za život stane nezbytností , určitou součástí jejich látkové výměny , aniž si to uvědomují . Favorit stál u okraje cesty , přímo před zahrádkou , zasněžený , pouze tvarem připomínal osobní auto . Cesta do Krásné však byla posypaná škvárou , takže neklouzala a profesor Havlena se na procházku doslova těšil . Měl nachystanou parádní vycházkovou hůl , kterou se rozhodl brát si na vycházky jako novou rekvizitu . Při pečlivém prohlížení se výjevy od sebe zřetelně odlišovaly , každý kachlík znamenal symbol jiného povolání , jiného cechu , jak je neznámý umělec zachytil někdy ke konci minulého století - bednář , kovář , rybář , zedník i tesař nebo cizelér . Umínil si dešifrovat jednotlivá povolání a připadal si jako badatel objevující neznámý jazyk vymřelého národa . Když se kachlová pec rozhořela , dřevěná podlaha přestala studit . Profesor odložil kabát a počal vybalovat z krabic knihy . Bral jednu po druhé a ukládal je do knihovny , pozorně , systematicky , aby je později dlouho nehledal . Dobrou polovinu svazků představovaly lékařské knihy snad ve všech jazycích . Hotel je stará , historická budova , uvnitř moderně upravená , s úzkými okny . V patrech je dnes celkem padesát pokojů , většinou dvou až třílůžkových , v prvním patře navíc " královské apartmá " , kde prý byl vždycky ubytován král , když tudy projížděl . Hotel odedávna sloužil především obchodníkům přijíždějícím přes hranice z Německa . Dodnes zbyl nad vchodem gotickým kurentem vytesaný nápis Gasthaus . Práce v kuchyni začínala obvykle ráno o sedmé a trvala až do odpoledne , druhá směna byla od oběda až do uzavírací hodiny v restauraci , a to bylo hodně pozdě večer . Krabička spart , celá zvlhlá a zmáčená , zbarvená vylouhovaným tabákem ležela na dně . " Copak je s nimi ? Nejsou dobré ? " postřehl profesor vojákovy rozpaky . " Dal jsem je tam před měsícem , někdo si je u mě zapomněl , já už cigarety skoro nekouřím , " vysvětloval . Voják pokrčil rameny , nemusí se přeci ospravedlňovat , nic se nestalo . " Asi vám zatéká zepředu . " " Možné to je . Nenapadlo mě , že je tu nemůžu nechat , " povzdychl profesor , " nezlobte se . Ale jiné nemám . " " To přece nevadí , " rozzářil se svobodník , " smím vám nabídnout ? Ale jsou silnější ! " Profesor něco zabručel , ale znamenalo to přitakání . Svobodník vysoukal z uniformy otevřenou krabičku gauloisek a nabídl Havlenovi . Ode dne , kdy Láďova maminka nastoupila do práce , život sklouzl do normálních , běžných kolejí . Hlavně ve čtyři hodiny vyzvednout Veroniku ve školce . Když přijde o něco později , sestřička už stojí na židličce u okna a vyhlíží ho . Dělá mu dobře , že na něho čeká . Odcházejí pospolu a Veronika spěchá , aby mu stačila . " Láďo , počkej ! Počkej ! " " Co se loudáš ? " " Já se neloudám , " brání se Veronika , " ale ty jdeš moc rychle . " " Já nejdu moc rychle . " " Jdeš rychle ? Máš dlouhý nohy ! Já mám malinký nožičky . " Před tímhle argumentem musí ovšem Láďa kapitulovat . Moudře vzdychne a zpomalí . " Tatínku , běžte ještě jednou k panu soudci a vzkažte mu , že když z toho proutku do rána udělá přeslici , vřeteno , kolovrátek a tkalcovský stav , udělám i já , co mi nakázal . " Milý soudce poznal , že si na tu dívku jen tak nepřijde . Rozumu pobrala za dva . Bůhvíjak to dokázal , ale udělal všechno , jak si přála . A ona mu za tři dny poslala svatební košili . " Dobře . Když je tvoje dcera tak šikovná , vezmu si ji za ženu , " řekl soudce . Slyšel , že se jí ani v kráse široko daleko nikdo nevyrovná , a už se nevěsty nemohl dočkat . Jen Hanka spokojeně dřímala za pecí . Mladý pán se tomu podivil a povídá : " Povězte mi , matičko , proč tamhleta nepřede ? Vždyť už je dost velká . A při práci by jí čas rychleji utíkal . " " To máte tak , vzácný pane , ráda bych jí to dopřála i len bych jí na kužel navinula , ale není to možné . Není to obyčejná přadlena . Do rána by všechen len , co je v domě , sama na zlaté nitky spředla . A když už by neměla co příst , pustila by se do mých šedivých vlasů . " Matka se styděla přiznat , že má línou dceru . Zasil žito a doufal , že z úrody uživí ženu i hejno hladových dětí . Čekal , až žito vzejde , ale marně . Nakonec si řekl , že mu zrno odnesli zlí duchové . V chalupě nebylo co do úst , a tak mu žena z poslední mouky napekla sladké buchty a chudák vyrazil do světa hledat zloděje , kteří mu ukradli zrno . Umínil si , že od nich vyprosí nějakou náhradu . Šel a šel , už se blížila noc a široko daleko nebyl žádný hostinec , kde by mohl hlavu složit . Zastavil se tedy ve mlýně , kde hospodařila vdova po mlynáři . Pěkně ho přivítala a nechala chudáka ve mlýně přenocovat . Velice se podivil , když mu soudce řekl , že nemá na takové hlouposti čas . " A cos vymyslel ty ? " obrátil se na chudáka . " Urozený pane , " začal , " já si myslím , že nejbohatší je naše matička země , protože nás všechny živí . Nejrychlejší je myšlenka a nejsladší spánek poctivého člověka . " " Jsi pašák ! " pochválil ho soudce . " Tvůj bohatý soused neměl právo ti zabít vepře pro trochu ječmene . Náhradou ti dá tu tučnou prasnici , co už ji tři roky krmí . " Soud skončil . Pyšný boháč svěsil hlavu a odešel , že ho ani slyšet nebylo . Nečekal , že ho soudce tak zahanbí a ještě o nejlepšího čuníka připraví . Pak se rozloučil s nastávající tchyní a se švagrovými . " Mějte se tu dobře , " zavolal a už uháněli z vesnice . Hanička seděla v kočáře jako hromádka neštěstí , smutná a uplakaná . Ženich ji utěšoval , ale nebylo to nic platné . Děvče mlčelo jako ryba . " Nestýskej si , ničeho se neboj . U mě se budeš mít dobře . Dám ti všechno , co si budeš přát . I lnu a konopí budeš mít na celou zimu a sladká jablíčka k zakousnutí . " Ale Hanka byla čím dál smutnější . Navečer dorazili do zámku , který patřil tomu pánovi . Z příze ať utká plátno , to plátno vybělí a ušije z něho svatební košili . Když to všechno dokáže , vezmu si ji za ženu , když ne , naložím s ní jako s všetečkou , která se mi chtěla plést do řemesla . Teď můžeš jít . " Sedlák šel , sotva se vlekl . Raději k soudu vůbec neměl chodit nebo měl prohrát . Kdo to kdy slyšel - - z otýpky lnu ušít za tři dny svatební košili ! Když to doma řekl své dceři , jen se zasmála . Ulomila ze stromu větvičku , podala ji otci a řekla : Chudák udělal , jak mu stařeček poradil . Došel ke skále , třikrát do ní udeřil železnou holí , skála se otevřela a vyšli z ní zlí duchové . Chalupník vešel dovnitř a duch , který byl přikovaný k lavici , se ho hned zeptal , co chce . " Jen to , co mi patří . Žito , které jste mi vzali . " " Kde je tvému žitu konec ! " zamumlal duch . " Řekni , co za něj chceš . " " Nic jiného než ten mlýnek , co máte nad ohništěm . " " Člověče nešťastná , ten mlýnek ti nemůžu dát . Přej si něco jiného . " " Ale já nic jiného nechci , dej mi ten mlýnek ! " trval na svém chalupník . Chudák poděkoval soudci a chystal se také odejít , ale soudce na něho kývl prstem , aby ještě chvíli zůstal . Jen na slovíčko . " Ty tři hádanky jsi sám neuhádl , " povídá . " S těmi už si mnozí mudrci lámali hlavu , a na nic nepřišli . Řekni mi , kdo ti radil ? " Sedlák neměl , co by tajil , a tak se přiznal , že mu to poradila jeho vlastní dcera . " No , když máš tak moudrou dceru , " řekl soudce , " vezmi jí tady ten len , který mi zrovna přinesli z pole . Ať ho tvá dcera vymáčí , usuší , vytře , vyhladí , vyčeše a spřede . Třetího dne před úsvitem , když ještě celý svět spal , se pan soudce postavil k otevřenému oknu a vtom vidí , že se k jeho domu blíží mladá dívka . Nebylo to ve dne ani v noci , právě začínalo svítat . Nešla pěšky ani se nevezla , seděla na kozlovi a nohama se odrážela od země . Nešla po cestě ani mimo cestu , protože kozel kráčel výmolem . Měla na sobě pytel a zástěru , a tak nebyla ani oblečená , ani nahá . Na klíně něco držela , ale soudce neviděl , co to je , protože to bylo přikryté . Řekl si , že to bude ten dar nedar . " Ať tedy za tři dny přijde na svatbu . Ale řekni , ať nechodí ani ve dne , ani v noci , ani pěšky , ani na voze , ani na koni . Nesmí jít po cestě ani mimo cestu a nesmí být oblečená ani nahá . A ať mi přinese dar nedar . " Otec nad tím kroutil hlavou , co že si to zase pan soudce vymyslel . Ale dcera se jen smála , že prý to všechno zařídí , jak si to její nastávající muž přeje . Kolem stolku běhal mužíček v červené čepičce a modré zástěrce , před sebou tlačil zlatý trakař a prozpěvoval si : " Devět jídel navařím , za nevěstou poběžím . Chystej se , zlatá přadleno , přijdu se zeptat na jméno . Martínek Klingáč jméno mé , nic se ti , panenko , nestane . Jestli ho uhodneš , nechám tě být , a když ne , tak musíš se mnou jít . " Víc pán nepotřeboval slyšet . Rozběhl se zpátky za sluhou , a že se trochu vyčasilo , našli cestu z lesa a pospíchali domů . Žena byla ještě uplakanější a utrápenější než předtím . Bála se , že se se svým mužem ani nestačí rozloučit . Po večeři zavedli nevěstu do velké komnaty , která byla plná plničká lnu a konopí . " Tak , " povídá pán , " tady máš kolovrátek , červená jablíčka a trochu hrachu a můžeš se pustit do práce . Když všechen len do rána spředeš na zlaté nitky , bude svatba , když ne , bude zle . " Pán odešel a nechal přadlenku být . Hanička se ani nepokoušela příst , vždyť o předení nic nevěděla . Začala plakat a naříkat : " Ach , bože , co si teď počnu ! Proč jsem jen neposlechla matku a nenaučila se příst . Mohla jsem si hovět pěkně doma ve světnici ! Co se mnou bude ! " " To nejde , " zdráhal se duch . " Už kvůli mlýnku bylo zle . A teď by bylo ještě hůř . Vyber si něco jiného . " " Nic jiného nechci , dej mi ten stolek ! " vedl chalupník svou . Když ten zloduch viděl , že chalupník nepovolí , nakonec mu stolek dal a chudák šel dál svou cestou . Brzy potkal dědečka , který se ho hned ptal , co s tím stolkem bude dělat . " Budu u něho jíst , když bude co . " Stařeček si vzal železnou hůl a povídá : " Abys věděl , ten stolek není obyčejný , ale kouzelný . Když mu řekneš : ' Stolečku , prostři se ! ' , hned bude plný jídla . " Stařeček domluvil a zmizel . Zlatá přadlena Daleko předaleko , až někde za Červeným mořem , žil jeden mladý pán . Když měl čas na ženění , řekl si , že se podívá po nějaké šikovné a hezké nevěstě . Jak si umínil , tak udělal . Vydal se do světa , ale neměl štěstí . Nikde nenašel dívku , která by se mu líbila . Na zpáteční cestě se zastavil v domě jedné vdovy , která měla tři dcery . Všechny to byly panenky na vdávání , hezké jako obrázek . Dvě starší byly i pracovité , pilné jako včeličky . Nejmladší Hanička se do práce moc nehrnula . Byl už večer a dívky předly . Předháněly se , která víc napřede . V potoce se někdo rozhání kosou a pak zase běhá po trávě se sítí na ryby . " Co to tu vyvádíš , ty starý blázne ? " " Nenadávejte mi , pane soudce , do starých bláznů , " nedal se koňský handlíř . " Spíš ve vodě trávu nakosím a na trávě ryby nachytám , než se volovi narodí hříbě . " Soudce věděl , kolik uhodilo . Hned ho napadlo , v čí hlavě se ten nápad zrodil . " Tak ty tak ? " obořil se na handlíře . " Ty se opovažuješ měnit můj rozsudek ? To určitě nemáš ze své hlavy ! Řekni , kdo ti to poradil ? " " Ale , urozený pane , kdo by mi to radil ? Ráno chalupník poděkoval a šel dál . Toulal se cestou necestou , až se octl v úzkém údolí , které leželo mezi vysokými vrchy . Šel dál , ale údolí jako by nemělo konce . Už se mu zdálo , že snad nikdy nevyjde ven , když vtom uviděl , jak proti němu kráčí šedovlasý stařeček s dlouhými vousy na bradě a s velkou železnou holí . Stařeček se zeptal , kam jde , a chudák mu vyprávěl , jak zasil poslední žito a jak mu nevzešlo . A tak si myslí , že ho o něj připravili zlí duchové , a jde je hledat . " A víš , kde ti zlí duchové žijí ? " zeptal se stařeček . Vzbudila tovaryše , dala jim ochutnat z těch pochoutek a nakázala , aby do rána vyrobili zrovna takový stolek , jako byl ten kouzelný . Ráno stolky vyměnila a chalupník uháněl domů . Už se nemohl dočkat , jak si se ženou pochutnají . Svolal děti a všichni se těšili , jak se konečně pořádně najedí . Sedli si kolem stolu a otec řekl : " Stolečku , prostři se ! " Opakoval to znovu a ještě jednou , ale nic ! Stolek stál , jak ho tam chalupník postavil . Všichni se zklamaně zvedli a byli stejně hladoví , jako když si ke stolku sedali . Chalupníkovi to vrtalo hlavou . " To není jen tak , " povídá ženě . " To by bylo něco , tolik zlata ! " šeptal soused sousedovi a rozběhli se na všechny strany , proslídili všechny kouty , div že nevlezli do myší díry . Hledali mužíčka , hledali , ale nic nenašli . Blížil se poslední den , ale po tom mrňousovi ani vidu , ani slechu . Hanička lomila rukama a už se s mužem a se synáčkem pomalu loučila . Muž se na svou utrápenou ženu nemohl dívat . Vzal pušku a psy a vyrazil s družinou na lov . Lovili v hlubokém lese , když tu najednou začalo hřmět . Blesk stíhal blesk a lilo jako z konve . Nastalo boží dopuštění , psa by v tom nečase nevyhnal . Mlýnek jim namlel peněz , kolik potřebovali , stoleček byl plný jídla , že se všichni dosyta najedli , a když chtěl chalupníkovi někdo ublížit , obušek mu to rychle vyhnal z hlavy . Potom už všichni žili spokojeně , bída se od nich odstěhovala . Nezapomněli však , jaké to bylo , když neměli co do úst , a žádného chudáka nikdy od dveří nevyhnali . Chytrá horákyně Ve vsi pod horami žili kdysi na jednom dvoře dva hospodáři . Jeden byl chudý , druhý bohatý . Ten chudý měl jen jedno prasátko a často nevěděl , čím by ho nakrmil . Bohatý choval deset vepříků , kteří měli stále plné koryto . Těšil ji , jak mohl , ale nebylo to nic platné . Hanička se utěšit nedala . Když si pomyslela , že místo urostlého muže dostane škaredého mužíčka , div jí žalem nepuklo srdce . Celá usoužená se nakonec rozhodla , že muži řekne pravdu . Šla za ním a svěřila se mu , co se té první noci přihodilo . Pán zbledl jako stěna a hned dal vybubnovat , že kdyby někdo věděl jméno mužíčka v červené čepičce , modré zástěrce a se zlatým trakařem , ať to hned oznámí na zámku . Dostane kus zlata velikosti koňské hlavy . Když šel chalupník spát , poprosil hospodyni , aby mu mlýnek schovala na bezpečné místo . Jen ji nabádal , aby neříkala : " Mlýnku mel ! " Mlynářka šla s mlýnkem do komory a žertem řekla : " Mlýnku , mel ! " Z mlýnku začaly padat zlaté dukáty , za chvíli jich byla pěkná hromádka . Takový pomocník by se mi hodil , pomyslela si mlynářka . Vzbudila tovaryše a nakázala jim , aby do rána zhotovili mlýnek , který bude navlas stejný jako ten chalupníkův . Tovaryši udělali , jak paní poručila , a když se ráno pocestný chystal vyrazit , mlynářka mlýnky vyměnila . " Pojď sem , ženo ! " volal chalupník , když přišel domů . " Nastanou nám lepší časy . " " Naučím tě příst zlaté nitě , ale musíš mi slíbit , že tu na mě za rok zase počkáš . Když uhodneš , jak se jmenuji , nechám tě na pokoji , ale když neuhodneš , budeš mojí ženou a já si tě odvezu tady na tom trakaři . Ale to ti povídám ! Nemysli si , že mě nějak ošidíš . Nikam se přede mnou neschováš , všude tě najdu . Co tomu říkáš ? " Haničce se to moc nelíbilo , ale co měla , chudák , dělat ? Nakonec řekla : " Dobře , počkám tu na tebe . Beztak nemám na vybranou . " Mužíček oběhl s trakařem třikrát kolem a přitom odříkával : " Takto , Haničko , takto , takto se přede zlato . " Když je to tak , " zaradoval se pán , " dejte mi ji za ženu . Já mám všeho dost - - lnu a konopí celé hromady - - u mě může příst od rána do večera . " Matka se dlouho nerozmýšlela , a než se Hanička probrala z dřímot , donesla ženichovi z truhly malovaný šátek , za klobouk mu dala snítku barvínku a ještě ten večer se odbyly zásnuby . Ostatní dívky , které byly v domě na přástkách , jí záviděly , ale nakonec si řekly , že když se i pro línou Hanku našel ženich , ony se také jistě dostanou pod čepec . Na druhý den dal ženich zapřáhnout a posadil nevěstu do kočáru . A tak jsem si vzala tebe . " " Ženo moje , na tebe si nikdo nepřijde ! " usmál se muž a zase bylo dobře . Přichystali se i s otcem na cestu a pan soudce si svou chytrou ženu pyšně vezl domů . Jak tak lamentuje a lomí rukama , otevře se znenadání stěna a před vylekanou Haničkou se objeví malý mužíček . Na hlavě má červenou čepičku , na břiše uvázanou modrou zástěrku a před sebou tlačí zlatý trakař . " Proč pláčeš , panenko ? " zeptal se . " Co se ti stalo ? " " Jak nemám plakat , když mi nakázali , abych všechen len a konopí do rána spředla na zlaté nitě . Když to neudělám , bude se mnou zle . Bože , co si jen počnu ? " naříkala Hanička a po tvářích se jí koulely slzy jako hrachy . " Když to není nic jiného , nemusíš se bát , " utěšoval ji mužíček . " Už se netrap , ženo ! " řekl pán , když vešel do pokoje . " Vím , jak se ten mrňous jmenuje - - Martínek Klingáč ! " Potom jí vyprávěl , kudy chodil a co v lese viděl a slyšel . Hanička byla radostí bez sebe . Objala muže a šla do komnaty , kde měla čekat na mužíčka . Chtěla ještě naposledy upříst trochu zlatých nití . O půlnoci se otevřela stěna a do komnaty vešel mužíček v červené čepičce a modré zástěrce a před sebou tlačil zlatý trakař . Začal běhat kolem Haničky a křičel z plných plic : " Když uhodneš moje jméno , tak tě nechám být . Ale jestli neuhodneš , musíš se mnou jít . Položil mlýnek na stůl a řekl : " Mlýnku , mel ! " Ale mlýnek nic . Chalupník to zkusil znovu a pak ještě do třetice , ale nebylo to nic platné . Neměli zase nic ! Jak se to mohlo stát ? lámal si chudák hlavu , ale na nic nepřišel . Rozhodl se , že půjde znovu do světa . Šel stejnou cestou . Zase přenocoval ve mlýně , znovu se dostal do toho údolí a potkal stařečka s železnou holí . " Kam jdeš , synku ? " zeptal se stařeček . " Ale , dědečku , znovu jdu hledat ztracené žito . Mlýnek nemele a u nás je ještě hůř než dřív . " Pánova družina se rozutekla na všechny strany . Každý si hledal nějaký úkryt . Pán , promočený až na kůži , zůstal sám jen s jedním sluhou v hustém mlází . Kam se schovat před tou slotou ? Kde přečkat noc ? Rozhlížejí se , chudáci , na všechny strany , jestli neuvidí alespoň nějakou kolibu , ale kde nic , tu nic . Konečně , když už si skoro oči vykoukali , zahlédli , jak se kousek od nich začaly valit obláčky dýmu . " Běž se podívat , odkud ten dým vychází , " povídá pán sluhovi . " Kde se kouří , tam musejí být lidé . Popros je , jestli bychom se u nich nemohli schovat . " Jen co se vrátil domů , řekl ženě , že všechno ví a co si o tom myslí . Nakonec dodal : " Vezmi si , co se ti nejvíc líbí , a běž ! " Žena se nebránila ani nevzpírala , jen ho poprosila , aby mu mohla na rozloučenou připravit dobrou večeři a aby s ní ještě jednou pojedl . Večeře byla chutná a víno také . Není divu , že se soudce často díval na dno poháru . Nakonec usnul jako špalek . Paní už měla připravený kočár . Dala tam muže přenést , sama se posadila k němu a hije ! do otcova dvora . Krásná jako růžové poupě vešla do pokoje a podala soudci dva holoubky . Chtěl si je vzít , ale dívka holoubky pustila , ptáci zatřepetali křídly a uletěli otevřeným oknem do širého světa . Byl to dar , a nebyl to dar . " Tak , panenko , jestli chceš , můžeme mít svatbu , " řekl soudce . " Ale mám jednu podmínku . Ty jsi moudrá , ale i já mám svůj rozum . Určitě uznáš , že by nedělalo dobrotu , kdyby ses mi pletla do řemesla . Proto ti ještě před svatbou říkám , že jestli mi budeš někdy mluvit do mých věcí , vrátíš se k otci . " Dívka souhlasila , a tak šli rovnou k oltáři . To - - víte - - já - - " začal koktat handlíř . " Jen se nevymlouvej ! Pěkně s pravdou ven , jinak to hříbě nedostaneš . Že ti to poradila moje žena ? " Handlíř nevěděl kudy kam , a tak nakonec kápl božskou . Přiznal se , že mu to poradila urozená paní . " No vidíš , " povídá soudce . " Nemusel ses vymlouvat , stejně jsem to hned věděl . Teď běž za tím volařem a řekni mu , že mu vzkazuji , aby ti hříbě vrátil . " " Děkuji , urozený pane , " radostně poskočil koňský handlíř a upaloval pro hříbě . Ale soudci nebylo do skoku . Měl svou chytrou ženu čím dál raději , a teď ji musí poslat z domu , aby dodržel slovo . " Už toho mám dost . To bych se na to podíval , jestli mi to žito vrátí , nebo ne . Půjdu tam ještě jednou ! " Vyrazil stejnou cestou jako předtím . Přenocoval ve mlýně a pak už to do údolí neměl daleko . Znovu potkal toho šedivého stařečka s železnou holí . " Kam máš namířeno , synku ? " ptal se stařeček . " Ach , dědečku , jdu si pro to žito . Mlýnek nemele , stolek se neprostírá , doma je čím dál hůř . " " Svoje žito už zpátky nedostaneš , ale víš co ? " povídá stařeček . " Vezmi si hůl , udělej všechno jako minule a řekni si o pytel s obuškem , který tam visí na hřebu . Kdybych ti dal pytel s obuškem , už bych tu nevydržel . Víš co ? Vyber si něco jiného . Všechno ti dám , a dokud budeš žít , budu ti pomáhat . " Chudák se však držel toho , co mu poradil šedivý stařeček . Když ten zloduch viděl , že chalupníka nepřemluví , dal mu pytel a chudák zase šel . V údolí potkal stařečka a ten se hned vyptával , co s těmi věcmi bude dělat . " Do pytle dám obilí , až nějaké budu mít , a obuškem to obilí vymlátím . Beztak jsem potřeboval nový cep . " Stařeček si vzal hůl a prozradil pocestnému , že to není obyčejný pytel s obuškem . Když ten zloduch viděl , že s chudákem nepohne , dal mu mlýnek a chudák šel . Na zpáteční cestě zase potkal toho šedivého stařečka . Stařeček se ho ptal , jak pochodil , a chalupník mu ukázal mlýnek . " Co s ním budeš dělat ? " vyzvídal stařeček . " Budu na něm mlít , když bude co . " Stařeček si vzal železnou hůl a prozradil chudákovi , že ten mlýnek je kouzelný . Když mu řekne : " Mlýnku , mel ! " , namele mu zlaté dukáty . Stařeček domluvil a zmizel . Cestou domů se náš pocestný zase zastavil u té mlynářky . Mlynářka ho vlídně přijala a nabídla mu nocleh . Hádej , panenko , zlatá přadlenko . " " Zkusím hádat , " usmála se Hanička . " Jmenuješ se Martínek Klingáč . " Jak to řekla , mužíček praštil čepičkou o zem , popadl trakař a byl tentam . Stěna se zavřela a Hanička si konečně oddechla . Od té doby už zlato nepředla , ale co na tom ? Víc zlata už ani nepotřebovali . Hlavně že se měli s mužem rádi a že jim synáček rostl jako z vody . Koupili si krávu , té krávě dali zvonec a naší pohádce je konec . Obušku , z pytle ven ! Bylo nebylo . Za Černým mořem žil v jedné vesnici chudý chalupník . A zase se vrať stejnou cestou . " Chudák vzal hůl , šel ke skále a třikrát do ní udeřil . Skála se otevřela a hned z ní vyběhli zlí duchové . Nechali tam jen toho kulhavého , který byl přikovaný k lavici . Ten se chalupníka zeptal , co u nich hledá . " Jen to , co mi patří . Žito , které jste mi vzali . " " Já tvoje žito nemám , " zamumlal duch . " Řekni , co za něj chceš . " " Nechci nic jiného než ten pytel s obuškem , který visí tady na tom hřebu . " " Ale , holenku , kvůli mlýnku bylo zle a kvůli stolku hotové peklo . Stačí říct : " Obušku , z pytle ven ! " a všichni , kteří by ho chtěli ošidit , dostanou co proto . Domluvil a zmizel . Chalupník se i tentokrát na cestě domů zastavil ve mlýně . Falešná mlynářka mu podstrojovala a už se nemohla dočkat , co má pocestný tentokrát za div divoucí . Chalupník byl unavený , a tak šel brzy spát . Poprosil mlynářku , aby mu pytel dobře schovala . Jen prý ať neříká : " Obušku , z pytle ven ! " Mlynářka vzala pytel a už se těšila , jaké překvapení na ni čeká . Jen co v domě všichni usnuli , běžela do komory a zavolala : " Obušku , z pytle ven ! " To ale bylo překvapení ! " Ty jsi ale chytrá hlavička ! " zaradoval se sedlák . " Máme vyhráno ! " Na chudého sedláka doma čekala jeho jediná dcera . Hned otci na očích poznala , že se mu nevedlo nejlépe . " Co je vám , tatínku ? Snad jste neprohrál ? " " Ještě jsem neprohrál , ale nevím , jak to dopadne , " řekl otec a vyprávěl dceři , co bylo u soudu . " Netrapte se , tatínku , já to do rána vymyslím , " těšilo sedláka děvče a s tím se uložili ke spánku . Ráno dcera otci něco pošeptala , sedlák se zaradoval a pospíchal k soudu . Bohatý hospodář už tam na něho čekal . Předstoupil před soudce a chlubil se , co se ženou vymysleli . Takto , Haničko , takto , takto se přede zlato . " Za chvilku naučil panenku , jak se předou zlaté nitky , a potom zmizel , stejně jako se objevil . Stěna se za ním zase zavřela . Zlatá přadlenka si sedla ke kolovratu a pustila se do práce . Předla a předla , dokud všechen len nespředla . Ještě si do rána stačila chvilku zdřímnout . Jen co se pán ráno probudil a oblékl , hned se běžel podívat do komnaty , kde nechal Haničku . Vešel dovnitř a málem od toho lesku oslepl . Nemohl uvěřit vlastním očím , když uviděl hromadu zlatých nití . Objal zlatou přadlenku a hned byla svatba . Z pytle vyskočil obušek a začal rajtovat milé mlynářce po zádech . V domě vypukl takový zmatek a rámus , že se všichni probudili . Mlynářka , celá zbitá , běžela za chudákem , aby ji proboha pomohl od té hrůzy . Slibovala hory doly , že vrátí mlýnek i stolek , jen ať to zastaví . Chalupníkovi to teprve v té chvíli došlo . Vzal si mlýnek a stolek a křikl : " Obušku , zpátky do pytle ! " Hned se stalo , jak řekl , a mlynářka si konečně mohla vydechnout . Chalupník vyrazil s veselou k domovu . A co je nejsladší ? " Sedláci šli domů a nebylo jim do zpěvu . " Co jdeš jako opařený ? " přivítala žena bohatého hospodáře . " Nech mě být , " odbyl ji muž . " To by nevymyslel ani čert , co si vzal do hlavy náš soudce . Dal nám tři hádanky . Vyhraje ten , který je uhodne . " " A co je to za hádanky ? " " Prý co je nejbohatší , nejrychlejší a nejsladší . " " A co je na tom těžkého ? " podivila se selka . " Nejbohatší jsi ty , ty troubo ! Máš plnou truhlu zlaťáků a ve chlívku prasnici , kterou už tři roky krmíme . Nejrychlejší jsou naše koně a nejsladší med z našich úlů ! " Po svatbě žili mladí manželé šťastně a spokojeně . Pán svou ženu nade vše miloval , a když mu porodila hezkého synáčka , byl nejšťastnějším člověkem na zemi . Ale každá písnička má svůj konec a zrovna tak měla skončit radost mladých manželů . Čas ubíhal jako voda v řece . Ode dne , kdy Hanička poprvé zasedla ke kolovrátku , už uplynul skoro celý rok . Mladá paní byla čím dál smutnější . Oči měla uplakané a ploužila se po zámku jako stín . Však taky měla proč ! Ztratit hodného muže a synáčka , který se měl čile k světu ! Pán netušil , co jeho ženu trápí . " Běžte s takovou spravedlností k čertu ! " hartusil koňský handlíř , když ho soudcova žena potkala na dvoře . " Co se vám stalo , člověče ? " zeptala se . " Ani se neptejte , drahá paní , přišel jsem sem hledat pravdu , ale tady je pravda taková , že se hříbata rodí volům , a ne kobylám , " stěžoval si koňský handlíř a vyprávěl ženě , co se přihodilo . " Netrapte se , " povídá paní . " Když mě poslechnete , všechno se v dobré obrátí . Odpoledne půjde můj muž tamhle na tu louku u potoka na procházku . Běžte tam a vezměte si s sebou kosu a síť . " Nevím , " odpověděl chalupník , " ale snad mi dobří lidé poradí . " " Svoje zrno už asi zpátky nedostaneš , ale něco ti , synku , poradím , " řekl stařeček . " Vezmi si tuhle železnou hůl a běž na kopec , tam k té skále . Až tam přijdeš , udeř holí třikrát o skálu , skála se otevře a zlí duchové vyjdou ven . Uvnitř zůstane jen jeden kulhavý . Je v koutě přikovaný železnými řetězy k lavici . Běž za ním a řekni si o mlýnek , který mají nad ohništěm . Ten duch ti ho nebude chtít dát , ale ty nic jiného nechtěj . Až uděláš , co jsem ti řekl , vrať se stejnou cestou zpátky . " Sluha odešel , ale za chvilku se vrátil , že nic nenašel , žádné stavení , žádné lidi . " Ty jsi popleta , " řekl pán , který se třásl zimou a drkotal zuby . " Jdu sám a ty tu za trest zůstaneš na dešti ! " Ale ani on nepochodil . Kouř vycházel z otvoru v zemi . " To je divná věc . Musím zjistit , kde se tam ten kouř bere , " umínil si . Klekl si na zem a podíval se do díry , ze které se kouřilo . Pod zemí byla malá kuchyň . Na kamnech se vařily dobroty a na kamenném stolečku bylo prostřeno pro dva . Často se stávalo , že se to hladové prasátko připletlo mezi sousedovy vepříky a přiživilo se na jejich ječmeni . Jednoho dne už to bohatého sedláka dohřálo , popadl palici a praštil prase po hlavě . Čuník se svalil na zem a bylo po něm . Chudý sedlák si šel postěžovat k soudci , jaká škoda se mu stala . Bohatý se bránil , že se škoda stala i jemu , a nechtěl za prase zaplatit . Soudce nevěděl , jak je má rozsoudit . " No dobrá , " povídá nakonec , " oba dva jste utrpěli škodu , ale náhradu dostane jen ten , který zítra ráno uhádne tyto tři hádanky : Co je nejbohatší ? Co je nejrychlejší ? Ale co se má stát , to se stane . Chvíli žili jako dva holoubci , ale pak přece soudcova žena porušila svůj slib . Jednou se dostali před soud dva handlíři . Jeden hnal z jarmarku stádo koní , druhý stádo volů a oba nocovali vedle sebe . V noci se jedné kobyle narodilo hříbě a to hříbě se nějak zatoulalo mezi voly . Ten , co mu patřili voli , hříbě našel , ale nechtěl ho koňskému handlíři dát . Pan soudce mu dal za pravdu , možná i proto , že mu volský handlíř víc zaplatil . Až k vám dojde , popadněte kosu a rozhánějte se s ní po vodě . Potom vyskočte na břeh a dělejte , jako byste do sítě chytal ryby . Můj muž se s vámi dá do řeči a bude se divit , co to vyvádíte . Vy mu jen řeknete , že spíš ve vodě trávu nakosíte a na trávě ryby nachytáte , než by se volovi narodilo hříbě . Uvidíte , že to hříbě bude vaše . Jen mě proboha neprozraďte , nebo se mnou bude zle . " V podvečer si pan soudce vyšel na procházku . A co nevidí ? Na zpáteční cestě se chalupník zase zastavil ve mlýně . Panímáma se kolem něj točila a snášela mu jídla a pití , co hrdlo ráčilo . Než se uložil ke spánku , poprosil mlynářku , aby mu stolek schovala na bezpečné místo a hlavně aby mu neříkala : " Stolečku , prostři se ! " Mlynářka dala stolek do komory , a když v domě všichni usnuli , celá nedočkavá se hnala ke stolku , aby zjistila , jaká kouzla umí . Řekla : " Stolečku , prostři se ! " a stolek byl hned plný všelijakých jídel , která by ani za tři dny nesnědla . Tam seskočila z kočáru , odestlala postel a milého mužíčka do ní uložila . Ráno si urozený pán protíral oči a nemohl přijít na to , kde se to ocitl . Že by se jeho panská komnata změnila za jednu noc v obyčejnou světnici ? Za chvíli přišla jeho žena a povídá : " Vyspal ses dobře , můj milý ? Jak vidíš , sladce se spí i v selské posteli . Určitě se ti tu bude líbit . " " Ale jak se to stalo ? Cos to se mnou udělala ? " " Tys zapomněl ? Když jsi mě včera vyhnal z domu , dovolils , abych si s sebou vzala , co se mi nejvíc líbí . " Žito zpátky nedostaneš , " povídá stařeček , " ale vezmi si hůl a udělej všechno jako minule . Od toho kulhavého ducha si vypros stolek , který stojí před ním , a vrať se stejnou cestou zpátky . " Chudák vzal hůl , přišel ke skále a třikrát na ni udeřil . Skála se otevřela , zlí duchové vyběhli ven a nechali uvnitř jen toho kulhavého , který byl železnými řetězy přikovaný k lavici . Duch se zeptal , co u nich hledá . " Jen to , co mi patří . Žito , které jste mi vzali . " " Nemám tvoje žito , " zamumlal duch . " Řekni , co za něj chceš . " " Nic jiného než ten stolek , který stojí před tebou . " " Nechápu . Jak mi může pomoct plavání ? " " Špatný plavec se musí velmi namáhat , aby se udržel nad vodou . Dobrého plavce voda nese . " Obtížná cesta K mistrovi přišel nový žák a vyprávěl , že na své cestě došel na skryté místo v Himalájích . Tam žil guru , který měl dar vidět do minulosti i do budoucnosti . Měl i několik žáků , které vyučoval svým schopnostem . " Velmi to na mě zapůsobilo a zůstal jsem nějaký čas . Ale pak jsem cítil , že to není to , co hledám , a vydal jsem se dál . Teď jsem přišel k tobě a ptám se tě , jakému vědění vyučuješ . " " Víš aspoň , že ji neznáš ? " " Jak bych to mohl vědět ? " " Takže lidé vlastně nic nevědí ? " " Jak bych to mohl vědět ? " Přirozenost Jednoho dne byl mistr pozván do domu zámožné ženy . Když dopili čaj , uvedla hostitelka mistra do velké místnosti , která byla celá bohatě vyzdobena květy . Květiny byly naaranžovány v nepřeberném množství v nádherných kyticích a velkých květináčích , a omamná vůně se linula vzduchem , jako kdyby všechny kvetly zároveň . " Chtěla bych ti dát hádanku , " řekla dáma . " Když uhodneš , daruji zdejším chudým značnou částku . Ze všech květin , které tady vidíš , je jen jedna jediná pravá . Tu bys měl co nejrychleji najít . " Syn přinesl deku a rozložil ji na podlaze . Nůžkami ji uprostřed rozstřihl . Otec překvapeně vyhlédl přes okraj novin . " Co to má znamenat ? Proč stříháš tu deku na dva díly ? " " Jedna polovina je pro dědečka , " odpověděl mu syn , " a ta druhá pro tebe . Dám ti ji , až budeš jednou tak starý jako on . " Běh života Jeden vypočítavec si sice mohl dopřát všechno , ale přesto byl zároveň přesvědčen o tom , že mu všechny jeho peníze nepomohou najít odpověď na otázku , co je smyslem života . A určitě existuje ještě mnoho takových zvyků , o kterých nikdo nepřemýšlí . Kdyby se o nich ale vědělo a lidé se jich vzdali , byli by pak schopni překonat svůj žalostný stav . " Poznatek " Pověz mi , mistře , co musím dělat , abych se přiblížil Bohu ? " prosil žák . " Abys dosáhl k Bohu , musíš vědět dvě věci : Za prvé , že veškeré tvé snažení bude marné . " " A za druhé ? " " Za druhé , jednej přesto tak , jako kdybys o tom prvním vůbec nevěděl , " doporučil mistr . Vědění Intelektuál se ptal mistra : " Znáš nějakou pravdu , která je uznávána a respektována všemi živými tvory ? " " Jak bych ji mohl znát ? " řekl mistr . Znenadání před ním začalo tančit světýlko a z jeho mihotání sem a tam poznal , že mu svítí světluška . Ulevilo se mu a zeptal se : " Řekni mi , světluško : Proč svítíš jenom ve tmě ? " " Vy lidé nás vidíte , jenom když je kolem vás tma . Ale my svítíme pořád . Když je světlo , vůbec si nás nevšimnete . Proti slunci ale nic nezmůžeme . " Život po životě Dva roky po narození dcery otěhotněla mladá matka znovu , v jejím lůně rostla dvojčata . Stejně jako se vyvíjela jejich tělíčka , rostlo i jejich vědomí a tu si všimli jeden druhého . Naplnila je radost ze života . Mistr mu stroze a drsně přikázal , aby neprodleně zanechal studia a ihned opustil jeho dům . Sotva návštěvník odešel , zeptal se mistra jeden dosti vyděšený žák , co ho přimělo k takovému neobyčejně příkrému chování . Zatímco mistr přemýšlel , jak to žákovi co nejsrozumitelněji vysvětlit , vletěl do místnosti pták , poletoval sem a tam a hledal cestu ven . Mistr vyčkal , dokud se pták vyčerpaně neusadil blízko otevřeného okna - a najednou hlasitě zatleskal . Vyděšený pták vyletěl přímo na svobodu . " Moje zatleskání způsobilo ptákovi šok , " řekl mistr , " a snad i moje chování tomu návštěvníkovi . " Zvyk Jdi tedy a střež pramen mým jménem . " Stráž vyvedla beduína potmě a tajnými chodbami ven z paláce i z města , aby jeho uši nezaslechly zurčení vodotrysků a jeho oči nezahlédly ani jedno z četných jezírek v kalifově parku . Tajemství Mistře , prosím tě , " řekl žák , " prozraď mi tajemství života . " " To nemohu , " odmítl mistr . " A proč ne ? " " Protože to je tajemství . " Skromnost Rybář vytáhl síť a našel v ní starou láhev . Otevřel ji a zle se vylekal , když z ní vystoupil mocný duch . " Osvobodil jsi mě , proto ti splním tři přání . Vyslov své první . " Pokud mi budete důvěřovat , každý dostane , po čem touží a nikdo nepřijde zkrátka . Ze čtyř přání udělám jedno a čtyři rozhádaní muži budou jako jeden šťastný ! " Ohromeni tímto zásahem , provázeným záplavou cizích slov , kterému bůhvíjak , ale rozuměli , podali mu s určitou nedůvěrou své peníze , doufajíce v zázrak , který jim slíbil . Domorodec šel s jejich penězi k prodavači a přinesl celou náruč toho , čeho se dožadovali : hroznového vína . Začátek Všude se mluvilo o válce . Bojovalo se sice daleko , rodiče si ale stejně nevěděli rady , jak mají svým dětem vysvětlit tu hrůzu , která se vtírala do jejich domova . Mezitím se dozvěděly , že na vedlejším domě má být instalována pamětní deska na památku velkého hudebníka , který žil v tomto domě tři roky během svých studií . Aby se jedna před druhou nezesměšnila , každá zvlášť si předem zjistila , co má být na tabuli vyryto . Po cestě do své oblíbené kavárny se zastavily před sousedním domem . Navzájem se upozorňovaly na krásnou pamětní desku . " Zde žil ten slavný hudebník . " předčítala jedna , a druhá doplnila : " Vespod je letopočet a v rohu vpravo dole menším písmem stojí ' Městský úřad ' a jméno našeho města . " Holčička ze sousedství obě dámy užasle poslouchala a pak se smíchem vykřikla : " Dvanáct říkáš ? " Teď spočítala pytle i matka a zakřičela : " Starosto ! " Ruch se utišil a starosta se vynořil z davu . " Starosto ! Tady stojí dvanáct pytlů mouky . Takže se muselo vrátit dvanáct mužů . Přesně tolik , kolik jich odešlo . " Pak počítal osobně sám starosta a došel ke stejnému výsledku . " Skutečně ! Dvanáct pytlů ! Ten ztracený se musel vrátit ! " uzavřel nekompromisně . " Opravdu ! Přemohl medvěda úplně sám ! " křičeli rolníci . " Vrátil se ! Úplně beze zbraní , jen holýma rukama a vlastní silou zabil nejmocnějšího medvěda v tmavém lese ! Ať žije přemožitel medvěda ! Jaká čest pro naši vesnici , že má ve svém středu takového hrdinu ! " Počítal jen ty , které viděl , a když se opakovaně dopočítal pouze jedenácti , krve by se v něm nedořezal . " Pomoz nám samo nebe ! " křičel : " Jeden chybí ! " " Jak může jeden chybět ? Pořád jsme se přece drželi pohromadě ! Co se mohlo stát ? " volali jeden přes druhého . " Sám nevím ! Počítejte sami ! " A protože každý z nich stejným způsobem kontroloval počet přítomných , bylo jejich zděšení brzy obrovské , každý totiž skutečně napočítal jen jedenáct . Jeden se ztratil . A začali hořce bědovat . Semkli se k sobě a ustrašeně se rozhlíželi kolem . " Posledního z nás určitě lapil medvěd ! " přemýšlel nahlas jeden z nich . Dům byl sice opravdu malý a v místnosti , kterou mu přidělil , stál jen stůl a postel , ale všechno bylo čisté a on nebyl zhýčkaný - byl rád , že má střechu nad hlavou . Jeho hostitel se tisíckrát omlouval , že mu může nabídnout jen skrovné pohoštění - chléb , máslo , šunku , salám a míchaná vejce , ale víno bylo dobré a pálenka tekla proudem , takže mladík usnul tvrdým a hlubokým spánkem . Když ráno vstoupil do světnice , na stole byly prostřeny na svátečním nádobí různé druhy uzenin a sýra , rozličné sladkosti , čerstvý chléb a káva lákavě voněly . " To je těžké , " řekl mistr a potřásl hlavou . " A s prázdným žaludkem ještě těžší . " Utrpení Po smrti svého otce nebyl syn k utěšení . Naříkal , vzlykal , trhal si šaty , nechtěl nic jíst a hlasitě hořekoval . " Běda mi ! " křičel . " Taková bolest ! Zlomí mi to srdce ! Taková muka jsem ještě nikdy v životě nezažil ! " Přítel se ho snažil utěšit : " Když už tak naříkáš - co by měl říkat tvůj otec ? " Odříkání Otec byl ze svého syna zoufalý . Zavedl svého syna k nenápadným dveřím , otevřel je a společně vstoupili do místnosti bez oken , která snad už skromněji vybavena být nemohla . Stál tam jen starý zašpiněný psací stůl přitlučený na ocelové konstrukci , oprýskaná dřevěná židle a před ní na desce stolu ležel velký opotřebovaný poznámkový blok . Na stěně visely staré modré montérky . To bylo všechno . Nic víc nebylo v místnosti k vidění . " Sem jsem chodíval každé ráno , přemýšlel a rozhodoval se . I ty budeš bezpochyby postupovat jinak než tvůj otec , abys sis zajistil budoucnost . Ale každý den jsem byl tady , abych nezapomněl , odkud jsem přišel . Během lovu se král ztratil svým průvodcům a celé hodiny jezdil lesem , aniž potkal jediného člověka . Pak mezi stromy uviděl stoupat tenký proužek dýmu a zamířil k němu . Přijel k domu drvoštěpa , který se zrovna chystal k jídlu . Král sesedl z koně , přistoupil ke starci a řekl : " Já jsem tvůj král a budu tvým hostem , protože jsem hladový . Co to vaříš ? " " Fazole , " řekl stroze drvoštěp . " Rozdělíš se se mnou ? Konec konců jsem král a rád se ti odměním . " " Ne , " odpověděl muž , " protože je jich dost jen pro jednoho , a kdybych se nenajedl , nemohl bych dělat svou práci . " Co kdyby ses těšila z toho , že jedna tvoje dcera při slunečném počasí může prodávat sandály , a pak se radovala z toho , že když prší , tvá druhá dcera prodá deštníky . Tak bys měla důvod se pořád radovat . " Sousedé byli překvapeni , jak se žena postupně změnila . Netrvalo dlouho a místo o " ubrečené ženské " se mluvilo jen o " usměvavé dámě " . Vězení Traduje se , že moudrý král Šalamoun rozuměl řeči ptáků . Jednou k němu přišel muž , který choval ve zlaté kleci slavíka . " Už tři roky mám tohoto slavíka , který je radostí mých dnů , " vyprávěl králi . Hrál hazardní hry , kupoval si losy , spekuloval s akciemi , četl horoskopy , radil se s astrology a jednoho dne vstoupil do pracovny Madam Soleil . " Prosím kompletní věštbu , " řekl . Slavná věštkyně přikývla . Ptala se hvězd , četla mu z ruky , dívala se do křišťálové koule a vykládala karty . Pak znovu přikývla . Zvědavý a rozrušený mladý muž netrpělivě poposedával na židli a jeho obličej se rozzářil , když mu Madame Soleil řekla : " Vypadá to s vámi dobře . Neboť ve vaší zahradě je zakopán velký poklad . Abyste ho našel , musíte učinit následující : Chtěl ještě vidět svět , než bude příliš starý a pokud mu to ještě přinese štěstí - proč se nevydat na bohatý sever ? Nasedl do vlaku a za pár dní vystoupil v Berlíně . Počasí bylo sychravé , choulil se ve snaze skrýt obličej za límcem bundy . Ale nedal se chladným přijetím odradit a toulal se ulicemi , zvědavý na město , které mu mělo přinést štěstí . Z nějakého náměstí k němu dolehl hluk a on chtěl vidět , co se tam děje . Ale jak se blížil , zpozoroval ruch a policii , a najednou ho někdo strhl k zemi . Cestovali pouští sedmý den , když je znenadání ze zálohy přepadlo čtyřicet lupičů . " Omare , rychle , poraď si s nimi , zažeň je , kradou naše zboží ! " křičel kupec v nejvyšším rozčilení . Ale Omar zůstal sedět a řekl jen : " Jen je nech . " Jedna polovina bandy držela členy karavany v šachu a ostatní banditi shrabovali kořist . " Omare , pohni se už konečně ! Zažeň ty lotry ! Kradou můj majetek ! " zuřil kupec . " Tak ať , " řekl Omar . Se zoufalým vztekem kupec sledoval , jak lupiči plení jeho majetek a žádný z jeho mužů se jim ani v nejmenším nestaví na odpor , aby zachránil alespoň holý život . Nemohli se dohodnout , a tak šli po koupeli v lázních každý svou cestou . Jeden šel do mešity . Když po modlitbě vycházel ven , spadla ze střechy taška a ošklivě mu poranila rameno . Druhý si koupil pálenku a strávil noc s prostitutkami . Když za ranního šera vrávoral domů , šlápl na peněženku , ve které našel sto dinárů . Další pracovní den jeden druhému vyprávěli , co zažili , a velmi se divili vrtošivému osudu . Rozhodli se , že se na to , co se jim přihodilo , zeptají imáma . Znalec Písma je vyslechl , chvíli přemýšlel a pak jim vysvětlil souvislosti . Od něj jsem se sice všechno naučil , ale nemám žádnou budoucnost , když neuskutečním své vlastní nápady . Když vyrobím precizní přístroj s potřebnými zlepšeními , která je podle mě nutné provést , pak bych mohl zaplnit mezeru na trhu i přes silnou konkurenci . " Trvalo dva roky než z jeho prvních prototypů vznikl funkční přístroj . V té době neměl ani chvilku volnou a velmi se zadlužil . Ale hned na prvním průmyslovém veletrhu získal tolik zakázek , že to jeho malé firmě zajistilo práci na víc než rok . A zatímco mladík zkoprněle zíral na několikanásobně převýšený účet a mumlal , že tolik peněz ani nemá , sebral mu staroch tašku , lačnými křivými prsty mu strhl hodinky ze zápěstí a syčel : " Tak si vezmu , co mi patří , chlapečku ! " Protože si podle svých vlastních propočtů stále nepřišel na své , sebral hostu i jeho staré auto , dotlačil ho ke svému domu , práskl dveřmi a zamkl na dva západy . Po několika desítkách kroků se mladý psycholog pomalu vzpamatovával . Zvažoval svou nepříjemnou situaci , pokýval hlavou a zamumlal si pro sebe : " Měl jsem pravdu ! Já to věděl ! Díky Bohu , nestudoval jsem zbytečně ! " Zúčtování Očištění od svých pochybení najdeš jen ve vodách dobra a lásky , na březích soucitu . Tato voda je čistá a průzračná . Ponoř se do ní a nech se unášet na vlnách milosrdné laskavosti , pak bude i tvá duše nezkalená a vodu z řeky nebudeš k očistě potřebovat . " Náhražka " Ó Pane , teď přišel čas , vyznat se ze svých hříchů a navzájem si odpustit . " Potom nahlas přečetl všechna svá pochybení . Když skončil , vyndal mnohem větší a tlustší sešit a otevřel ho . A znovu řekl : " Ó Pane , protože se musíme vyznat ze svých hříchů a navzájem si odpustit , přečtu v hodině zúčtování také tvoje hříchy . " A potom nahlas četl všechny starosti , nemoci , ztráty , neštěstí a rány osudu , které on a jeho synové v průběhu roku utrpěli . Když dočetl do konce , řekl : " Jak mám vědět , kdy začíná nový rok ? Zpívám , protože chci . A to je všechno ! " Hledání Jednoho krásného letního dne uspořádalo pár přátel společně se svými přítelkyněmi piknik . Znali se už nějakou dobu , ale jedna dívka byla mezi nimi nová . Když se najedli a napili , bezstarostně se bavili různými hrami a čas jim příjemně utíkal . Jen ta nová dívka se nápadně držela stranou a nikdo si jí téměř nevšímal . Využila tedy příležitosti , popadla několik kolem ležících cenných věcí a zmizela . Když krádež konečně zpozorovali , vydali se mladí muži rychle za zlodějkou . Jak jste to vy dva dokázali ? " Místo odpovědi se matka sehnula a do obou dlaní nabrala hrst písku . Pravou ruku pevně sevřela a ze zaťaté pěsti se písek začal sypat . Čím víc dlaň tiskla , tím rychleji unikal z jejího sevření . Potom dlaň otevřela , leželo na ní už jen několik málo zrnek a na její pokožce se ukázaly jeho otisky jako stovky malých jizviček . Z druhé dlaně ale udělala misku . A i když rukou pohybovala sem a tam , nahoru a dolů , zlatý a třpytící se písek klidně spočíval v její otevřené dlani . " Vězte , že teď Všemohoucí a jeho nebeské zástupy obestoupili krejčího , aby ho vyslechli a že se celý svět raduje z jeho slov ! " Dračí síla Představený zenového kláštera pověřil malíře , aby vyzdobil střechu chrámu co nejvěrnějším obrazem draka . " Ale já jsem ještě nikdy neměl to štěstí vidět draka ! " naříkal malíř . " Jak ho tedy můžu namalovat v jeho pravé podobě ? " " Však tady kolem nás je draků dost ! " odpověděl představený . " Musíš se jenom umět dívat kolem sebe ! " Aby se naučil vidět jako představený , cvičil se malíř v zenové meditaci . Po několika letech trpělivého učení pospíchal jednoho rána k představenému a vzrušeně křičel : Jeden panovník v Orientu nechal všude po své zemi rozvěsit velká plátna se svým portrétem . V hlavním městě zdobily stěny domů jeho dvacet metrů velké portréty . Všechny ukazovaly panovníka jako otce vlasti , jak hladí děti a rozdává almužny nebo jako nepřemožitelného hrdinu , který se ohání šavlí a uhání tryskem vpřed , přemáhá nepřátele a drží ochrannou ruku nad svým lidem nebo ho slovy plnými síly a moci povzbuzuje . Nechával si říkat " lev " , neboť byl toho mínění , že se mu nikdo nemůže rovnat , co se týče moci , síly a krutosti . " Kdo neumí ustoupit a něčeho se vzdát , nesmí se pak divit následkům , " řekl mistr a vyprávěl příběh o mušli a sluce . " Mušle se vyhřívala na slunci , lasturu široce otevřenou . To přivábilo sluku , které měkké maso mušlí velice chutnalo . Sotva ovšem vnořila svůj špičatý zobák dovnitř , mušle lasturu pevně zaklapla . ' Jestli nepovolíš , do dvou dnů vyschneš , ' cedila sluka skrz sevřený zobák . ' Když nepovolím , zemřeš za dva dny hlady , ' cedila mušle skrz zavřenou ulitu . A zatímco se takhle přely , šel kolem rybář a polapil je obě dvě . " Těžký osud Žal z předčasné smrti jejího jediného dítěte málem připravil mladou ženu o rozum . Pouze ten , kdo své konání propojí s touhou , dostane se opravdu dál . " Povrchnost Jeden muž chtěl bezpodmínečně vstoupit do učení a mistr s ním dlouho hovořil . Na konci rozhovoru se s ním rozloučil se slovy , že mu svoje rozhodnutí brzy sdělí . Druhý den poprosil mistr počestného a zámožného obchodníka , aby muži nabídl jisté a dobře placené místo ve svém obchodě , ale aby mu ani slovem nenaznačil , že to byl mistrův nápad . Brzy potom dostal mistr od návštěvníka dopis : " Přízeň osudu tomu chtěla , dnes jsem dostal nabídku od jednoho z nejvýznamnějších podnikatelů našeho města , kterou ani při nejlepší vůli nemohu odmítnout . " Proč jsi přišel tak náhle ? Vzpomínám si , jak jsi mi slíbil , že ke mně včas vyšleš posla , který mi oznámí tvůj příchod , " stěžoval si stařec . Neposlal jsem ti jen jednoho posla , ale rovnou sedm , " odpověděl anděl smrti . " Sedm ? Nevšiml jsem si ani jednoho ! " " Ano , to jste celí vy , lidé . Myslíte , že když posly ignorujete , nic se nestane . Ale tebe navštívili všichni . " Ukázal na jeho oči a řekl : " První posel , kterého jsem ti poslal , byl tvůj slábnoucí zrak . Druhým poslem byl tvůj zhoršující se sluch . Třetí posel sbíral tvé zuby jeden za druhým . Čtvrtý posel přebarvil tvé černé vlasy na bílo . " Ušetři mě , ne kvůli mně , ale kvůli mým malým dětem , jejichž matku sis už vzal . Dej mi ještě čas , abych vydělal trochu peněz a mohl zajistit dětem nějaký příjem . Neboť teď nemám nic , co bych jim mohl odkázat a zemřely by hlady . " " Budu mít slitování s tebou i s tvými dětmi , " řekl anděl smrti . " Ale až k tobě přijdu znovu , vezmu tvou duši s sebou a žádné prosby ani nářky mi v tom nezabrání . Pamatuj na to ! " " Děkuji ti za tvé milosrdenství , " zašeptal vdovec . Povzbudivě na soudce kývl a jel zpátky na pole . Když se vrátil , už se stmívalo . Chtěl se ještě rychle podívat na brambory , aby mohl soudci později poděkovat . Vešel do stodoly a užasl , protože soudce tam pořád seděl . Rudý v obličeji , s rozčepýřenými vlasy mu podával bramboru a koktal : " Je to malá , velká nebo střední ? " Bolest Pacient si stěžoval na silné bolesti celého těla . " Pane doktore , když se prstem dotknu hlavy , bolí to , když se dotknu krku , bolí to , když se dotknu břicha , bolí to , když se dotknu chodidla , jsem bolestí bez sebe . Co si teď počnu ? Doufám , že mi pomůžete ! " A nejen u jedné kostky , ale u všech z poslední dodávky . Rozezleně jel k sedlákovi a obvinil ho z podvodu . Ten se ale vinen necítil a jenom řekl , že udělal všechno stejně jako vždy a nic na tom neměnil . " Uvidíme se u soudu , " křičel vztekle pekař a pospíchal k rychtáři , aby vznesl žalobu . Rychtář nechal obviněného předvést k výslechu . " Těší mě , že jsi tak klidný , " řekl sedlákovi , " ale vznesené obvinění musím brát vážně . Tato váha jasně ukazuje , že tvoje kusy másla váží jen dvě a půl libry místo tří liber , jak zněla dohoda . " " A jak se bránil tomu obrovi holýma rukama , ten na něj dýchnul svým smrdutým dechem a rozdrtil ho v sevření svých tlap ! " přidal se další . " Náš kamarád nebyl jen statečný , byl taky přátelský a měl dobré srdce . Co jen řekneme jeho vdově a dětem ! Chudáci ! Jako by život nebyl už takhle dost těžký , ještě musí nést takový osud . " Tak pokračovali v tíživých obavách dál , až konečně dorazili do vsi , kam vstoupili za hlasitého bědování . Vesničané se hned seběhli a všichni křičeli a naříkali zároveň . Ale kamkoli přišla , všude se jí lidé svěřovali se svým těžkým osudem : někde byla špatná úroda , jinde někoho porazil strom , tam někdo zůstal na moři , někde shořel dům , jinde zemřel živitel rodiny - a ona , která sama nesla svůj těžký úděl a rozuměla bolesti ostatních , se snažila pomáhat a utěšovat . A pozvolna cítila , že se vyrovnává se svým zármutkem , a ve svém srdci pro něj udělala místo vedle šťastných vzpomínek . Když se vrátila domů , všichni užasli nad klidem v její duši a rádi k ní chodili na návštěvu a pro radu . Zpráva Rachel běžela k synovi , vzala ho do náruče , hladila a líbala , zkoumala , jestli se mu nic nestalo . Pak zvedla oči k nebi a zvolala : " A co čepička ? " Úhel pohledu Učenec byl předvolán před komisi , aby vyvrátil obvinění , že ve své argumentaci a provedení důkazů nepostupoval logicky . V den zkoušky si vzal do ruky knihu a posadil se obráceně na osla . Tak četl a popojížděl před velkými okny zasedacího sálu , dokud nebyl vyvolán jeho případ . Poté , co byly proti němu vznesené výtky přečteny , odůvodněny a dostal slovo , zeptal se předsedajícího : Bránil se rukama nohama , ale marně , spolu s dalšími lidmi ho strčili do nějakého vozu a zavřeli do cely . Místo v moři štěstí se ocitl uprostřed bídy . Seděl uvězněný za mřížemi , všechny kosti ho bolely a nezbývalo mu než čekat , co přijde . O několik hodin později si zapsali jeho osobní údaje , vzali mu otisky prstů a odvedli ho k výslechu . Jako vzdělaný syn bohatého otce se mohl s komisařem domluvit anglicky . Cestovní doklady měl v pořádku , jízdenka dokazovala , že právě přijel a s radikálními demonstranty neměl nic společného , a proto komisař nebyl zas až tak nepříjemný . A nemohl vyrůstat na krásnějším místě , než byl přepychový rodný dům , obklopený nádhernou zahradou . Ale jeho otci , který toto bohatství získal čilým obchodováním a neúnavným shromažďováním , nikdy nepřišlo na mysl , těšit se ze všech těch pokladů , ušlechtilého nábytku , látek , svícnů a skla , pěkných stromů a vzácných květin . Jeho cílem bylo svůj majetek dobře zajistit a znásobovat . Moc , kterou mu jeho peníze přinesly , využíval k tomu , aby získal ještě více peněz a vlivu . Tak on ale žít nechtěl . Tím si byl jist . A celý život se zatěžovat správou zděděného majetku , to ho také nelákalo . To přece vůbec není pravda , že by Kanada válčila se Spojenými státy . " " Chceš ze mě před tím dítětem udělat lháře ? Jen se snažím něco vysvětlit , a ty jen kritizuješ a nic se ti nelíbí . Když myslíš , že bys to zvládla líp , vysvětli mu to sama . Já už neřeknu ani slovo . " " Jak to se mnou mluvíš před tím dítětem ? Neumíš se ovládat ? Vždycky musíš . " " Přestaňte se hádat ! " přerušil je syn . " Už si dovedu představit , jak vznikají války . " Hodnota Dvě sousední knížectví spolu byla ve sporu , protože si obě dělala nárok na přehradu , která jejich země chránila před záplavami . Blízké okolí už prošel a pořád jen číst se za určitou dobu také omrzí . Dostal chuť být sedlákovi také trochu užitečný a šel se ho zeptat , s čím by mu mohl pomoct . Ten nechtěl dát najevo svou nedůvěru vůči soudcovým zkušenostem se zemědělstvím a jeho schopnosti vykonávat fyzicky namáhavou práci . Ale potom vymyslel vhodný úkol a zavedl soudce do stodoly . " Brambory se musí roztřídit , " vysvětlil svému hostu , přitáhl několik pytlů a jeden z nich vysypal . " Jednoduše udělejte tři hromady : na první hromadu dejte malé brambory , na druhou střední a na třetí velké ! " Mistr chtěl svým žákům názorně vysvětlit , jak krátkozrace si lidé počínají ve své snaze zajistit si bezpečí . " Jeden muž se nechal převézt přívozem přes mořskou úžinu . Když už byli dost daleko od břehu , ale druhý břeh ještě nebyl vidět , zvedla se bouřka , nebe se zatmělo a vysoké vlny cloumaly člunem sem a tam . Převozník bojoval s větrem , s přívaly deště a mohutnými vlnami . Za krátkou chvíli promokli až na kost a do lodi začalo téct . Převozník se starostlivě podíval po cestujícím a zděšeně vykřikl . " Zbláznil ses , proč liješ vodu do člunu ? " osopil se na něj . Větrný mlýn se má točit . Postarej se o to laskavě . Zkontroluju si to ! " poručil princ a odjel . Další den vládlo také bezvětří a k velké princově nelibosti se mlýn opět netočil . " Jak se opovažuješ protivit se mému rozkazu , bídný červe ? " křičel na mlynáře . " Nerozuměl jsi , co jsem ti přikázal ? " " Rozuměl jsem plně tomu , co mi Vaše Excelence poručila , " odpověděl mírně mlynář . " A ? " " Poručil jsem mlýnu . " " No a ? " " Mlýn mi řekl , že nic nezmůže , dokud nefouká vítr , a že mohu poroučet jak chci , on ho také nemůže přičarovat . A kromě toho jsou moje fazole cennější než všechen tvůj majetek . Ty chceš moje fazole , ale já nechci nic z toho , co nazýváš svým vlastnictvím . Proto jsou mi moje fazole přednější . Jen se podívej , k čemu ti je majetek a říše plná závistivců , intrikánů a nepřátel . Já mám jen svou chatrč , svou práci a své fazole a nemusím o nic soupeřit . A tak to taky zůstane . " Král se podíval na nepochybného majitele fazolí a vybavila se mu jeho vlastní nejistá moc a říše plná rozporů . Zamyšlen a beze slova odjel pryč . Jak prosté Jeden mladý muž žádal mistra o radu . Jednou v zimě , kdy už nebylo po turistech ani vidu ani slechu a místní muži včetně Mirca si vychutnávali sklenku vína , zeptal se ho číšník , proč si vždycky bere méně hodnotnou minci , když by stejně tak lehce mohl mít v kapse dvojnásobek . " To máte tak , " odpověděl Mirco a zhluboka se napil , " tak hloupý zase nejsem , abych si zkazil obchod tím , že bych si vzal hodnotnější minci . Místo dvou mincí na výběr by mi už nikdo nenabídl ani haléř . " Odplata Bohatý měšťan pozval mistra na oběd . Když ten však v určený čas dorazil , pán domu ho přijal rozezleně . Po bohoslužbě se ještě chvíli zdržel a modlil se ke svatým . Potom vztáhl ruce k obrazu Pantokratóra Všemohoucího a prosil , aby mu seslal něco k jídlu , trochu masa a zeleniny , chleba a sýra a pár oliv by velmi potřeboval . Ano , a aby nezapomněl , láhev ouza by byla nanejvýš vítána . Jeho prosby slyšela kostelnice a řekla : " Neměl bys ve svém věku radši prosit Boha , aby posílil tvou víru a ochránil tě před hříchy , abys v den posledního soudu neupadl do věčného zatracení , než žádat o láhev kořalky ? " " Milá paní , " řekl stařec , " prosil jsem Boha o to , co mi chybí k životu . " Opakuji přece stále dokola , že jsem máslo zvážil stejně jako vždycky , a když to předtím bylo v pořádku , musí to být v pořádku i teď . " " A jak tedy vážíš máslo bez závaží ? " " Na jednu misku vah položím jeden z třílibrových bochníků chleba od pekaře , a na druhou dám tolik másla , aby váha byla v rovnováze . Co na tom tedy může být špatně ? " " Špatná je váha chleba , " řekl rychtář a nechal zatknout pekaře . Beze slov Každé slovo toho druhého bylo chápáno jako obvinění , každá omluva jako výčitka . Zdálo se , že manželé si nikdy nemohou porozumět . Kořeny těchto příběhů sahají až k předbudhistickým časům Indie , starověké Číny , Japonska a k zemím raného islámu a židovství . Prošly starými kulturami a středověkem a byly vyprávěny stále znovu a pokaždé jinak - jako poučné rozpravy , přirovnání , podobenství a bajky , jako japonské zenové koany , najdeme je ve spisech křesťanských poustevníků , můžeme je dokonce zaslechnout jako frašky a anekdoty . Složení se měnilo , ale pro život nezbytný vitamín zůstal . Jako pozitivní vzpruha působí na rozum a duši a přispívají k potěše srdce , která je nezbytná k tomu , aby byl zdravý celý člověk , ne jen tělo . " Když už jste mi všechno vzali , udělejte mi na odškodněnou aspoň malou laskavost , " vybídl kupec vůdce banditů . " Co by to mělo být ? " zeptal se ten velkoryse . " Chci , aby všichni tví muži dali jeden po druhém pořádnou facku tady tomu hlupákovi Omarovi . " " Bude nám potěšením , " řekli lupiči a první z nich uhodil Omara silně do tváře . Ten se při tomto pohlazení větru ani nepohnul . Lupiči byli stále troufalejší , protože otrok jejich rány přijímal se stoickým klidem , jako by mu na kůži dopadaly dešťové kapky . Když se do něj pustili pažbami pušek , odháněl jejich rány jako dotěrné mouchy . Sousedé se ji snažili utěšit a poradili jí , aby vyhledala známého mudrce , který bydlel v klášteře vzdáleném dva dny cesty . Doufali , že tato krátká cesta alespoň trochu zmírní zármutek truchlící matky . Zoufalá žena dorazila do kláštera a mezi vzlyky úpěnlivě prosila mistra , aby jejímu synovi vrátil život . " Přineseš - li mi hořčičná semínka z domu , kde ještě nikdy nikdo nezažil trápení , a já nasadím všechny své síly , abych tvého syna znovu přivedl k životu , " vyzval matku . Plna nové naděje opustila žena klášter a vstoupila hned do prvního domu , aby přednesla svou žádost . " Žádné trápení - co tím myslíš ? " To je ta pravá . " " Ale jak jsi poznal ? " zeptala se nanejvýš zaskočená dáma . " Není vždy snadné být považován za mistra a nazýván moudrým . Ale mnohem těžší je být včelou a neomylně poznat to pravé - stejně jako tato včelička , která přiletěla a usadila se na květu této rostliny . Ale nejtěžší ze všeho je být pravou květinou . " Argument Mladý muž znal ve svém sousedství starého pána , který nepřetržitě četl . Jednoho dne ho mladík oslovil : " Vidím tě sedět dnem i nocí nad knihami . Řekni mi , proč pořád tak vytrvale čteš ? " " Čtu proto , abych se dostal do nebe , " odpověděl muž . " Tatínku , jak vlastně začínají války ? " zeptal se chlapeček svého otce . Otec vykoukl zpoza novin , zamyšleně se podíval na svého syna a řekl : " Předpokládejme , že dvě sousední země vedle sebe žijí v míru , jako třeba Kanada a USA . Potom ale jedna země chce něco , co ta druhá nechce vydat . A tak Kanada pošle své vojáky do USA . " " Nevykládej tomu dítěti takové nesmysly ! " křikla matka . " Kanada nikdy nevedla válku se Spojenými státy . " " Co se do toho pleteš ? " ohradil se otec . " Jenom jsem na příkladu . " " Svoje příklady si cucáš z prstu , naděláš víc zmatků , místo abys něco vysvětlil . " Tomu lékaři , který bude schopen dát mi alespoň půl roku života , dám tři čtvrtiny svého majetku ! " " Žádný lékař tohle nedokáže , " řekli lékaři . " Dám vám vše , co mám , když objevíte lék , který mi umožní žít aspoň měsíc ! " " Takový lék neexistuje , " řekli lékaři . " Snažte se tedy udržet mě naživu tak dlouho , abych mohl sepsat pár pokynů a myšlenek ! " prosil boháč . " Tolik času budeš mít ! " slíbili lékaři . V posledních hodinách svého života nařídil bohatý muž , že celý jeho majetek má být vložen do nadace , která podporuje lékařský výzkum a přispívá ke zlepšení životních podmínek lidí . Připojil také poslední myšlenku : Posaďte pak prostě syna do čekárny , já si ho vyzvednu . " Když zůstali sami , vybídl terapeut chlapce , aby si lehl na lehátko . Pak se natáhl vedle něj , objal ho tak , že chlapcovo ucho přitiskl ke svému srdci a neřekl ani slovo . Když uplynula hodina , dovedl chlapce do čekárny a požádal ho , aby počkal , že by ještě rád mluvil s jeho matkou . O něco později postrčila čerstvě načesaná matka svého syna znovu do ordinace . " Chtěl jsem vám jen říct , že jsem vašemu synovi promluvil do duše . Bude teď klidnější . Ale stejně myslím , že bych ho měl vídat častěji . " Shoda " Idiote ! " křičel továrník , uvědomil si , že když ostatní selhali , musí jako vždy všechno udělat sám a pospíchal za mistrem . Tak rychle neběžel už celá léta a když se k mistrovi přiblížil na dvacet metrů , zavolal : " Zastav se konečně ! " Ale mistr klidně pokračoval dál . " Tak stůj přece ! " křičel podnikatel a ačkoli teď mohl mistra pohodlně dohonit , zdálo se , že se vzdálenost mezi nimi nezmenšuje . " Zůstaň stát , ať si s tebou mohu promluvit ! " znovu zakřičel továrník . " Já stojím klidně , " odpověděl mistr . " Kdo nestojí , jsi ty ! Ty se zastav . " Asi mě chce vodit za nos , pomyslel si podnikatel . Když přešlo období smutku a syn se vrátil ke svému běžnému životu , dostal jednoho večera chuť zajít do hospody a vypít s přáteli pár skleniček . Vzpomněl si ale na svůj slib a počkal , a až ve dvě hodiny po půlnoci vstoupil do své oblíbené hospody . Jeho radostné očekávání se rázem proměnilo v pravý opak , když viděl své kamarády z mokré čtvrti namol opilé válet se v rozích a na podlaze . Znechucen odešel pryč a přísahal si , že už tam nikdy v životě nevkročí . Pár dní mu trvalo , než se s tímto zážitkem vyrovnal , ale potom ho napadlo navštívit nevěstku . Ale to přece není možné , nemůže mě takhle nechat ve štychu , koneckonců jsem přece na auto odkázaný , rozčílil jsem se . Nemohl jsem pochopit , jak někdo může být takhle pohodlný . " Pochopte , pane , " uvolil se k odpovědi , " když máme ještě tolik peněz , nebudu přece teď pracovat . A krom toho , vaše auto přece pořád jezdí ! " Co se dá na tohle říct ? Pašerák Omar byl pašerák . To věděl u hranic každý . Jenom ho nikdo nikdy nechytil při činu . Pokaždé , když Omar dorazil na hranice s oslem obtíženým nákladem , prohledali celníci velmi pečlivě všechny koše s nákladem i jeho samotného . Ale většinou našli jen pár datlí nebo otepi slámy , které prozkoumali kousek po kousku , ovšem nic zakázaného v nich nenašli . " Jen počkej , ty šibale , jednou tě dostaneme , " bručeli mrzutě , když ho stejně jako vždycky předtím museli nechat projít . Omar ale zároveň bohatl a to dráždilo jejich ctižádost ještě víc , protože si nikdo neuměl vysvětlit , jak si může dovolit život na vysoké noze , který si dopřával . Jakmile Omar vydělal dost peněz , přestěhoval se do sousední země . Postavil si velký dům s překrásnou zahradou a žil tam příjemně a spokojeně . Rozplakal se a naléhavě prosil , aby ho pustil dovnitř . Otec v zajetí svého smutku jen křičel : " Zmiz konečně a nech mě o samotě ! " Zklamaný a vyčerpaný vzdal nakonec chlapec své snažení a pomyslel si , že bude možná lepší přijít znovu ráno . Uložil se do rohu mezi domy a po několika hodinách spánku znovu zaklepal na dveře otcovského domu . Volal a prosil , ale otec byl neoblomný , v domnění , že s ním někdo z vesnice chce hrát podivnou hru . " Dej mi konečně pokoj a koukej , ať už jsi pryč , " opakoval stále dokola . Jednoho dne při svém putování narazili na malý potůček , který tam předtím nebyl . Pod jejich nohama vyrazil ze země a jim připadal jako dar , který seslalo samo nebe . Voda byla trochu kalná a mírně slaná , ale jim připadalo , že je to voda přímo z ráje , protože něco tak lahodného již dlouho nepili . " Takovou úžasnou vodu si nemůžeme nechat sami pro sebe , " řekl muž . Donesu ji našemu pánovi , který takovou lahůdku jistě dokáže ocenit . " Naplnil dva měchy , jeden pro sebe na cestu a druhý pro vládce , a vyrazil na cestu . Viděl ho vyrůstat ve svém sice ne zrovna zámožném , ale přesto váženém domě , hýčkaného a rozmazlovaného ženami z celé rodiny , a proto mu nevěřil jeho pózu odříkání a askeze , kterou před časem zaujal spolu s některými svými kamarády . Nechávali si narůst vlasy i sotva rašící vousy , oblékali pouze bílou bederní roušku , jedli jen něco málo zeleniny , pili jedině vodu a nezabývali se ničím jiným než čtením náboženských knih a nekonečnými diskuzemi . Rozhodl se tedy , že se o svých pochybnostech přesvědčí , a poslal syna k jednomu nesmírně bohatému příbuznému , který byl v celé rodině považován za milovníka života . Po dalších šesti letech se mohl se všemi svými zaměstnanci konečně usadit ve velmi moderním a architektonicky zdařile řešeném obchodním komplexu . I když během let své úspěšné kariéry přicházel do firmy mezi prvními , neutajilo se , že nikdy nejezdí do horního patra výtahem , ale vždy zmizí nenápadnými dveřmi v zastrčeném rohu vstupní haly . Také nemohl zabránit tomu , aby se o jeho neobvyklém chování nešířily nejrůznější pošetilé dohady : prý tam chodívá ráno cvičit , možná kontroluje tajný trezor a počítá své jmění - to byly jedny z nejnevinnějších spekulací . Ale nikdo ze zaměstnanců tajemství neodhalil , ani jeho dlouholetá sekretářka nevěděla nic bližšího . Jak nám to ale chceš dokázat ? " ptali se skepticky starci . " Když mi někdo nabízí něco dobrého , zeptám se z čiré nepřejícnosti : Proč plýtvá svým majetkem a nabízí ho zrovna mně ? " Lekce Svoje manželství si samozřejmě představoval jinak . Ale nemohl předpokládat , že se jeho hezká , štíhlá žena promění ve věčně neupravenou , reptající a nadávající dračici . Když už se rozhodla uvařit , pak jen z polotovarů , pokud se odhodlala zapnout pračku , vyprané prádlo zásadně nežehlila a ani uklízení nebyla zrovna její parketa . Celý den hlučně popocházela po domě , aniž by cokoli dokončila . " Jak to můžeš vydržet ? I když mistrovi takové hry nebyly vůbec po chuti , kvůli chudým se přece jen o to chtěl pokusit . A také ho lákalo odhalit pravdu o umělých a přirozených věcech . Prohlédl si některé květiny pečlivěji a velmi ho udivilo , jak věrně řemeslníci zhotovili umělé květiny podle vzoru přírody . Zkoumat jednotlivě jednu květinu za druhou by trvalo hodiny , ne - li dny . Mistra začínal pomalu polévat pot . " Je tady velmi horko , " obrátil se na svou hostitelku . " Dej prosím otevřít okna . Na čerstvém vzduchu se lépe přemýšlí . " Okna byla otevřena . O několik minut později zamířil mistr přímo k jedné květině a řekl : Jedna žena měla , jak se říká , stále slzy na krajíčku . Celý život se utápěla v slzách . Plakala tak dlouho a tak silně , až se jí oči zanítily , což pro ni znamenalo další důvod k pláči . Zavolali k ní lékaře . " Paní , mohu ti pomoci jedině tehdy , když mi něco slíbíš , " řekl lékař . " Co mám slíbit ? " vzlykla žena . " Přestaň konečně plakat ! Jinak nemohu tvoje oči zachránit ! " " Ale , " zaúpěla žena , " k čemu jinému by oči byly , když ne pro pláč ? " Způsob myšlení Mistr navštívil ženu , které ve vsi přezdívali " ubrečená ženská , " protože neustále plakala a naříkala . Nad rozbouřeným mořem ležela hustá mlha a viditelnost ztěžoval také rychle padající soumrak . Ohromná válečná loď si neúprosně razila cestu vlnami vstříc svému tajnému cíli , který znal jen admirál . " Světlo na pravoboku ! " hlásila hlídka . Admirál vydal rozkaz k okamžitému vydání signálu : " Jste na kolizním kurzu ! Doporučuji vám změnit kurz o 20 stupňů ! " Bezprostředně nato obdržela válečná loď zprávu : " Pozor ! Ihned změnit kurz o 20 stupňů ! " Admirála tato zpráva , která zněla jako ozvěna jeho příkazu , poněkud rozladila a nechal vyslat zpět : " Tady je válečná loď . Ihned změňte svůj kurz ! " Teď si chtěla své právo vynutit válkou . Když se mistr dozvěděl , že nepřátelská vojska už stojí proti sobě a každou chvíli může vypuknout nesmyslné krveprolití , snažil se zabránit nejhoršímu . Pospíchal k vojenskému táboru a prosil oba panovníky , aby se s ním sešli u přehrady a naposled se pokusili o smír . " Má tahle přehrada , která chrání lidi ve vašich knížectvích , ještě nějakou jinou hodnotu ? " ptal se mistr obou vládců . " Ne , sama o sobě žádnou hodnotu nemá , " odpověděli . " Když proti sobě povedete válku , nezemře mnoho vašich mužů a možná i vy sami ? " " Ano , to je možné . " " Co tě to napadá , chtít zpátky peníze ? Obelhal jsem tě snad ? Otrok tě přece zachránil a poradil si se čtyřiceti muži , přesně tak , jak jsem ti říkal ! " rozhorleně se bránil obchodník . " To je všechno pravda , " odpověděl kupec , " ale nemůžu podstoupit riziko , že mě někdy přepadne dvacet nebo třicet chlapů a bude mě chránit ten , kdo reaguje až na čtyřicátého ! " Odvaha Po smrti svého správce hledal král na toto důležité místo nástupce , a svolal proto všechny dvořany . Dovedl je k mohutným dubovým dveřím , které byly pobity železnými pláty a opatřeny těžkým zámkem . Správci byli řádní a spolehliví , mohl si tedy klidně vzít rok volna a užívat si : nemyslet na obchody , cestovat kam bude chtít , poznávat nové země a jejich kulinářské pochoutky , vychutnávat si na své jachtě vítr a mořské vlny . Ale nakonec to dopadlo jinak , než si plánoval : Lékaři u něj zjistili smrtelnou nemoc , jejíž původ neznali , a proto nemohli ani ovlivnit její vývoj . " Dám vám polovinu svého majetku , když mě dopravíte na nejlepší kliniku na světě a zbavíte mě hrozby smrti ! " nabízel . " To není možné na žádné klinice na světě , " řekli lékaři . " Zmiz , vůbec tomu nerozumíš , " sotva popadal dech kos . " Každý má své vlastní nebe ! " Vtom se z blízké lípy snesl list a dopadl hned vedle kosa . To znamení zániku světa jej vyděsilo natolik , že se obrátil a rychle uletěl . Nebe však zůstalo tam , kde bylo . Problém Prázdniny na venkovském statku - soudci a jeho ženě se to zdálo jako nejvhodnější dovolená pro ně a pro jejich dva malé syny . Hoši by se tam mohli vydovádět a oni budou odpočívat pod ovocnými stromy a číst si . Týden poklidně uběhl a soudce se pomalu začínal nudit . A vzhledem k tomu , že si rady nevěděli ani učenci ani nikdo ze zkušených mužů činu , nesnažil se ani nikdo z nižších vrstev dvořanů . Všichni jen stáli a tupě zírali do prázdna nebo gestikulovali před dveřmi , občas se někdo chtěl předvést a řekl : " Mělo by se . " , " Muselo by se . " , " Snad by se mohlo . " , ale nikdo se k ničemu neměl . Pouze jeden mladý lovec přistoupil blíž , pozorně se podíval , sáhl tu a tam , trochu zatáhl a pak jednou škubl zámkem dolů a západka vyskočila . Král totiž záměrně nenechal zámek dobře zapadnout , když úkol uděloval . Lovec snadno otevřel těžké dveře . " To , čemu tě učil ten guru , na mě neudělalo vůbec žádný dojem , " řekl mistr . " Cesta , kterou učím já , je mnohem obtížnější . " " Co může být těžší , než znát minulost i budoucnost ? " ptal se užasle žák . " Žít v přítomnosti , " odpověděl mistr . Očista Jeden velmi horlivý žák se každé ráno a každý večer koupal v řece , aby se očistil od svých špatných myšlenek a hříchů . Jednoho dne mu mistr řekl : " Jestli si myslíš , že voda v řece dokáže smýt tvoje hříchy a slabosti , pak by podle tvého přesvědčení musely být všechny ryby , žáby a všichni krabi svatí . Omar klidně přijal třicet devět ran . Když se ale k ráně napřahoval poslední lupič , náhle vyskočil s výkřikem hlasitějším než řev raněného lva , pochytal jednoho lupiče po druhém , svázal je , vzal jim všechno včetně oblečení a pak je zahnal do pouště . Poté , co zachráněné zboží znovu přivázali na hřbety velbloudů , pokračovala karavana dál . Když konečně dorazili do cíle , kupec uzavřel několik obchodů a vyrazil s novým zbožím zpět do své vlasti . Tam se vydal s Omarem na trh s otroky . Vyhledal obchodníka a energicky se dožadoval , aby si ho vzal zpět a vrátil mu jeho peníze . Připomněl si slib , který dal svému otci , a tak potlačil svou žádost a teprve dvě hodiny po východu slunce zaklepal na dveře krasavice . Otevřela ospalá coura a obořila se na něj ochraptělým hlasem , co tady chce v tuhle hodinu , ať laskavě táhne k čertu . Návštěvník dobře slyšel její hlas , rozuměl i významu slov , nemohl však odtrhnout oči od její tváře , na které byl rozmazán pudr a líčidla , která v noci vytvářela její krásu , viděl rozcuchané slepené chomáče vlasů a všiml si děravé spodničky s utrženým ramínkem . Byli šťastni , že se o jejich malé vesničce ve světě ví a že jim výdělky z letních měsíců zajišťují obživu na zbývajících osm měsíců . A od té doby , co jeden z cestovních průvodců pocítil potřebu napsat o tomto místě něco nového a originálního , proslavil se místní blázen daleko za hranicemi svého bydliště a zajistil si slušné příjmy . Průvodce totiž informoval o tom , jak je vesnička romantická , výhled velkolepý , jídlo znamenité a ceny tak nízké , že si dokonce vesnický blázen Mirco raději vybere minci v hodnotě čtvrt dináru , protože je na pohled větší než mince v hodnotě půl dináru . " Ale buď tak laskavý a vyšli posla , který tě ohlásí , abych se na tvůj příchod mohl připravit a nebyl tak jako dnes náhle zachvácen strachem ze smrti . " Anděl mu to slíbil , schoval meč do pochvy a zmizel . Od té doby muž tvrdě pracoval a postupně získal určitý majetek , takže jeho děti mohly chodit do školy a vyučit se řemeslu . Na sen o andělu smrti už dávno zapomněl . Svým dětem vystrojil svatby a na kolenou houpal už dvě vnoučata , když nevyléčitelně onemocněl . Ležel ve své posteli , a v tom se před ním objevil anděl smrti s planoucím mečem . Strýc , korpulentní a dobrosrdečný , hned uvítal svého asketického synovce bohatou hostinou , ale ten se nedotkl ani ryb ani husí pečínky , ani bílého ani červeného vína , spokojil se jen s trochou zeleniny a sklenicí vody . Nevšímal si ani pohledné kuchařčiny dcery , i když po něm při obsluhování nápadně házela očima . Stejně málo vlídných slov našel pro krásný park , ušlechtilé koně a naleštěný chrom strýcových aut . Poklady vinného sklepa , sbírky starých mincí , starožitné stříbro a přepychové šperky mu nestály ani za pohled . Strýc ale dál neúnavně nadšeně hovořil a vyprávěl a pak vyzval synovce , aby si s ním před večeří šel zaplavat . " Pokud jsi rozuměl , tak můžeš být stejně tak bohatý , jako chudý . " Upřímnost Nikdo netušil , kdo první vyslovil to ohavné podezření , ale šuškání skrývané do dlaní nebylo možno přeslechnout a významné pohledy ostatních mnichů , kdykoli Naitó procházel kolem , nešly přehlédnout . Představený si ho zavolal k sobě a naléhavě ho žádal , aby se už nikdy nevzpíral pravidlům řádu , a aby se na ranním procesí nedíval na tu hezkou mladou ženu a už vůbec se nepokoušel s ní promluvit . Naitó pokorně poklekl a se sklopenou hlavou řekl : " Odpusťte mi , mistře , jestli jsem se protivil nařízením řádu . Ten pospíchal k otci , otevřel dveře , zahlédl , že něco padá , ale dřív než se ho to mohlo dotknout , tasil svůj meč a probodl tu věc skrz naskrz . Když kolem něj začalo vířit peří , smál se , ale to , že má peří opět posbírat , se mu už tak zábavné nezdálo . Poté , co na dveře umístil jiný polštář , zavolal k sobě mistr meče svého druhého syna . Ten otevřel dveře , viděl padat polštář , zachytil ho , pečlivě položil stranou a obrátil se k otci . Nejstaršího syna zkoušel otec stejným způsobem . A tak se mnoho hostů bavilo tím , že po dobrém jídle zkoušeli Mirca , který stále posedával v blízkosti restaurace . Jakmile některý z nich zavolal : " Hej , Mirco , pojď sem ! " , aby mu nabídl mince na výběr , a Mirco se přihlouple zašklebil , lidé se už začínali pobaveně pochechtávat a předháněli se , kdo dá Mircovi dříve vybrat . Vesnický blázen si vždy bez zaváhání vybral tu větší z mincí , která ale měla poloviční hodnotu než ta menší . A také místní se pobaveně usmívali . Věděli totiž své . Jednoho dne se jí zeptala stará ropucha , jak to jen dělá , že se jí tolik nohou nezamotá . Stonožka se zamyslela . Potom ustrašeně zalezla do svého doupěte a hloubala dál . A protože nemohla najít odpověď , neodvážila se vylézt ze svého úkrytu . A tam bídně zašla . Otázky a odpovědi " Mistře , když mi nemůžeš vysvětlit , jestli svět bude trvat věčně , odkud pocházím a co mě čeká , až zemřu , tak nevím , proč bych měl být dál tvým žákem , " stěžoval si novic . " Slíbil jsem ti snad , že ti odpovím na tyto otázky , a zeptal ses mě už na to někdy ? " Na otázku , co ho přivedlo do Berlína , zahradník začal ochotně vyprávět svůj sen . " Chcete mi opravdu tvrdit , že věříte snům a jenom kvůli jednomu snu jste podnikl tak dlouhou cestu ? A ten sen se má opravdu naplnit zrovna tady , v Berlíně ? Člověče , tady vládne drsná realita . Už tisíce takových jako ty tady zkoušely najít štěstí a narazily jen na samé problémy . Se sny v našem světě člověk nikam nedojde . Jinak bych s vámi hned měnil ! " rozhorlil se komisař . " Proč byste zrovna vy se mnou chtěl měnit ? " ptal se zahradník . A mně nechybí víra , ale chybí mi jedna láhev ouza . " Relativita Žid snažně prosil Boha o trochu peněz : " Neboť Ty jsi věčný a všemohoucí . Pro Tebe je i mnoho málo . Čas ani prostor pro Tebe nemají význam . Ty , který jsi všechno stvořil , můžeš také všechno poskytnout . Prosím Tě , dej mi sto tisíc dolarů . Sto tisíc let je pro Tebe jako minuta a sto tisíc dolarů je pro Tebe jako jeden cent . Pokorně Tě prosím , slituj se nade mnou a dej mi jeden cent . " Žid byl přesvědčen , že pak uslyšel hlas shůry , který mu řekl : " Počkej minutku . " Jistota Najednou se s námahou zvedl z křesla , aby ukázal , jak jeho učitel , velký Baalšem Tov , při modlení vždy poskakoval , dokonce i tancoval . A vžil se do svého vyprávění natolik , že sám začal zvedat ruce a nohy , poskakoval a tančil po pokoji , jakoby byl nikdy revma neměl . A to se také už nikdy nevrátilo . Ano , tak se mají vyprávět příběhy ! Půst Žák už tři dny nic nejedl a jen se občas trochu napil vody . " Kdo ti uložil tak přísný půst ? " chtěl vědět mistr . " Já sám , " odpověděl žák zastřeným hlasem . " Snažím se bojovat proti svému já . " Přečetl nepřeberné množství duchovní literatury , navštěvoval semináře a přednášky , až se jednoho dne doslechl o velmi starém moudrém muži , který žije v jeskyni v Himalájích a zná tajemství života . Prodal a rozdal tedy celý svůj majetek a podle neurčitého popisu se vydal na cestu do Tibetu , aby toho mudrce našel . Celé měsíce procházel liduprázdnými horskými oblastmi , razil si cestu sněhem a ledem , až konečně ve výšce pěti tisíc narazil na jeskyni , ve které přebýval polonahý poustevník . Když konečně dorazil k cíli , bez zbytečných okolků se starce zeptal : " Řekni mi , co je život ? " Poustevník chvíli hluboce přemýšlel . " Většinou ohřeju v mikrovlnce to , co je zrovna po ruce , nemám totiž moc času , ve dvě hodiny ho vozím jednou týdně na hodinu klavíru , dvakrát na trénink fotbalu a plavání , a pak ho samozřejmě vyzvedávám , protože ještě musí dělat úkoly . On je pak ale neposedný , i když to ještě nemá hotové , chce se dívat na televizi nebo hrát hry na počítači a pokaždé se dohadujeme , a proto jsme tady . " " Nechte chlapce hodinu u mě . Uvidím , co pro něj mohu udělat . " " Dobrá , " řekla žena , která se mezitím několikrát podívala na hodinky , " stejně musím ještě ke kadeřníkovi , večer čekáme s manželem hosty . I teď , když jsem vyhověl tvému přání a ty se mnou konečně hovoříš , tvoji duši drásá rozčilení , vášeň a žádostivost . Proto tvrdím : Já stojím , ale ty ne . " Tehdy si muž uvědomil , že je štvanec , závislý na své dychtivosti , nesvobodný a spoutaný svým bohatstvím a touhou po uplatnění , otrok sebe sama . Zamyšleně se vrátil do své továrny , uspořádal všechny své záležitosti a předal své životní dílo do rukou nejstaršímu synovi . Pak se vydal následovat mistra . Soustředění Jeden mladý muž chtěl rychle a pohodlně zbohatnout . Už se smráká a musel byste jet ještě nejméně dvě hodiny do okresního města , kde je malý hotel a kdo ví , jestli vůbec mají volný pokoj . " Hovořil přátelsky a mladý psycholog byl zcela fascinován proměnou , kterou pozoroval na tom starém muži . " Velmi zajímavé ! " pomyslel si a zmocnilo se ho pokušení ověřit si v praxi představu , kterou si o muži utvořil na základě svého studia . První dojem z něj a jeho laskavé chování byly totiž v příkrém rozporu . Rozhodl se podniknout toto malé dobrodružství a pozvání přijal . Jeho srdce a mysl byly plny stížností , a tak snažně prosil Boha , aby mu od té tíže alespoň trochu ulehčil . Pán se tedy smiloval a dovedl ho do obrovského sálu , ve kterém stály kříže bez čísel ve všech možných velikostech a provedeních , pro každého člověka jeden . " Najdi si nějaký , který ti bude příjemnější , a já ti ho rád vyměním . Ale můžeš volit jen jednou , " říkal Pán a člověk se pátravě rozhlížel . Hned zpozoroval celkem malý kříž , ale když ho chtěl zvednout , sotva s ním pohnul , protože byl těžší než olovo . Když ale objevil jen třesoucího se lovce , jedním úderem tlapy si opatřil snídani . " Srdečnost Matka přivedla svého sedmiletého syna k psychologovi , že prý je chlapec pořád neklidný a nesoustředěný , jak vysvětlila . Terapeut se zeptal , jak vypadá chlapcův běžný denní program . " Tedy , když někde nelajdá , chodí domů ze školy kolem jedné . Pak je rychlý oběd . " " Co to znamená rychlý oběd ? " přerušil ji terapeut . Na její místo nastoupily svízelné časy a on byl živ jen z toho , co si sám vypěstoval na zahradě . Pracoval těžce , zrýval půdu a okopával úrodu , prostřihával a plel , zaléval a opečovával a neustále bojoval o své malé dědictví s horkým jižním podnebím . Jednoho večera , zmožený námahou celého dne , se posadil pod fíkovník a usnul . Ve snu k němu přistoupila zahalená postava a z úst mu vytáhla valounek zlata . " Tady tě štěstí nečeká . Vydej se na sever . Najdeš ho v Berlíně ! " šeptal zakuklenec . Zahradník vzal toto poselství jako výzvu ke změně svého života . Studoval pohnutky jejich jednání a řeč těla , uměl číst fyziognomii a gesta a tak interpretovat jejich slova . Četl v lidech jako v otevřených knihách . Naložil svých pár nepříliš cenných věcí do prastarého auta a vydal se na cestu k svému prvnímu působišti . Nemohl se dočkat , až uplatní své vědomosti a budoucnost si maloval v růžových barvách . Představoval si , jak buduje šťastný a úspěšný život , dokonce i vlastní praxi . Do nástupu do práce mu zbývalo ještě několik volných dní , které chtěl využít k tomu , aby se po cestě krásnou krajinou zotavil po namáhavém zkouškovém období . " A má tedy všechna vaše krev , která bude prolita , a životy , které padnou za oběť přehradě , menší hodnotu než tahle přehrada ? " " Ne , zcela jistě ne , " odpověděli panovníci . " Život jednoho jediného člověka je cennější než všechno ostatní . " " Chcete tedy vyměnit něco neskutečně cenného za něco , co ani nemá samo o sobě žádnou hodnotu ? " ptal se mistr . Po těchto otázkách oba zaslepení soci prohlédli a slíbili , že najdou mírové řešení svého sporu . Správný lék Mistr uložil žáku obtížné úkoly a pro zhýčkaného syna z bohatého domu nebylo vůbec jednoduché je zvládnout . Meyer se cítil naprosto skvěle , protože se mu před dvěma dny narodil vytoužený pokračovatel rodu , jeho ženě i synovi se dařilo báječně a jemu taky . Na tom nemohlo nic změnit ani setkání se Schulzem , ačkoli byl se svým největším konkurentem ve městě v neustálém sporu . A v nejlepší restauraci , kde teď večeřel , zatímco jeho žena byla v nemocnici , se mu stejně nemohl vyhnout , i kdyby chtěl . Přistoupil místo toho k němu a s přátelským úsměvem na tváři mu podal ruku a řekl : " Přeji ti to samé , co přeješ ty mně ! " " Už zase začínáš ? " zavrčel Schulze . Dorozumění Rozhodl se , že si bude život užívat a svým bohatstvím prospěje i druhým . V jeho usedlosti se často scházeli praví i samozvaní přátelé . Veselé slavnosti , nádherné koncerty , hlučné plesy a grandiózní hostiny střídaly jedna druhou . Peníze utrácel plnými hrstmi , neodmítl žádnou prosbu , přispíval dobročinným organizacím a jeho dary pomáhaly mnohým zmírnit jejich bídu . Na majetku mu nezáleželo - až mu jednoho dne ze všeho zděděného bohatství zůstal pouze dům a zahrada . Minula také doba plná veselí , kdy si u něj přátelé podávali dveře . Otec ho bezpodmínečně chtěl vzít s sebou na namáhavou horskou túru . " To prostě musíš vidět ! Z vrcholu se ti naskytne pohled , na který do konce života nezapomeneš . Naprosto jedinečný ! " pokoušel se otec v synovi vzbudit nadšení . " Žádný strach , máme dobrého průvodce a půjdeme pomalu . Zítra už budeš spát v chatě pod vrcholem . " Chlapec sice nemusel nést těžký batoh , jen láhev s pitím a svůj svetr , ale poslední hodiny výstupu ho tak vyčerpaly , že usnul hned , jakmile se v chatě natáhl na lehátko . Netušil , co ho probudilo , ani nevěděl , kde se to ocitl . A v duchu děkoval svému otci , který si na něm vyžádal slib , že se bude řídit třemi zvláštními radami . Ohleduplnost Opíraje se o hůl , dobelhal se k mistrovi starý , skoro slepý muž , aby ho požádal o radu . Protože skoro neviděl a mluvil jen potichu , přistoupil blízko k mistrovi a - aniž to zpozoroval - zarazil špičatý konec své hole do jeho bosé nohy . Mistrovi bolestí vhrkly slzy do očí , ale neucukl , ani nevykřikl . Čím déle stařec mluvil a pohupoval se sem a tam , tím hlouběji se hůl nořila do mistrovy nohy . K bazénu přispěchal zahradník a pán domu mu z okna udílel pokyny , upíjel šampaňské a rozvážně řídil záchranné práce . Panika se postupně uklidnila . Plameny pozvolna uhasínaly , a tak si strýc zaplaval znak ještě jednou kolem bazénu . A jak míjel protilehlý mramorový schod , uviděl tam svého synovce , jak křečovitě svírá svoji bederní roušku , aby o ni v žádném případě nepřišel . Kořeny " Pro přežití málo , na umření moc , " pomyslel si mechanik , když obhlížel svou malou dílnu . " Nemůžu to prostě dál dělat tak , jak to dělával můj otec . Mistr zaslechl , jak jeden muž hlasitě nadává svému oslu . Zahrnoval ho nadávkami a výčitkami , ale zdálo se , že osla to vůbec nezajímá . " Větší blázen jsi ty , " řekl mistr majiteli osla . " Osel se tvé řeči zcela jistě nenaučí . Proto bude lepší , když budeš šetřit dech a místo toho se naučíš řeči osla . " Jasnozřivost Dvě přítelkyně , obě už trochu v letech , byly natolik ješitné , že jedna před druhou tajila svůj zhoršující se zrak . Naopak , vychvalovaly své dobré oči a žádná z nich by se nenechala přesvědčit , aby si pořídila brýle . Vidíte přece , kam to vede , když člověk věří svým snům . " Takovou radu ani nepotřeboval . Zahradník se vrátil domů , vykopal poklad , štědře se o něj dělil s ostatními a žil šťastně a spokojeně až do konce svých dnů . Plyšoví medvídci Jedna paní sbírá plyšové medvídky . Plyšoví medvídci jsou její vášní . Provázeli ji celým životem , od první hračky a obrázků na ložním prádle , ručnících a tapetách v dětském pokoji . Samolepky na penále a školní brašně . Plyšoví medvídci se pohupovali na jejím batohu , na klíčcích od auta a na zpětném zrcátku . Z rány prýštila krev , mistr byl čím dál bledší , ale své utrpení nedal starci nijak najevo . Rozmlouval se starým mužem přátelsky a trpělivě , několikrát se zeptal , zda i on všemu dobře rozuměl , při rozloučení mu konejšivě položil ruku na rameno , a když se stařec s mnoha poklonami konečně rozloučil , mistr omdlel . Jakmile přišel k sobě , viděl , že má nohu čistě převázánu a kolem sebe zvědavé žáky . Chtěli samozřejmě vědět , proč senilního starce hned neupozornil . " Nechtěl jsem , aby se vedle všech svých velkých starostí musel ještě trápit kvůli své nepozornosti , " odpověděl mistr . K čemu ? " Zpívá neúnavně dnem i nocí a já z vděčnosti za jeho písně dbám na to , aby mu nic nechybělo . Pořád se starám , aby měl čerstvou vodu a dobrou potravu , aby přebýval v chladivém stínu a aby se k němu žádná kočka ani nepřiblížila . Ale už dva týdny ani nezazpíval a já jsem úplně zoufalý . " Když domluvil , poslechl si král také , co mu chtěl říct slavík . " Moje chuť na dobrou návnadu mě vehnala do pasti lovce ptáků . Prodal mě obchodníkovi , který jezdil z místa na místo , až mě konečně získal tento muž . Utrhneme - li bleše nohy , ohluchne . Boj s větrnými mlýny Král měl dva syny . Protože starší z nich se víc zajímal o knihy , umění a hudbu , myslel si ten mladší , že je pro trůn způsobilejší a každý den se to také snažil dokazovat . Jednou se jako obvykle projížděl po panství svého otce , aby se ujistil , že je vše v pořádku , jak říkával , když tu si všiml , že lopatky jednoho mlýnu se netočí . " Hej , mlynáři , proč se mlýn netočí ? " obořil se na překvapeného mlynáře . " Vaše Excelence , mlýn se netočí , protože nefouká vítr , " koktal mlynář . " To je mi jedno . " Kdo ví , co nás venku čeká . " " Můžeme jen doufat , že náš dosavadní život měl smysl . Možná po narození existuje ještě nějaký další život . " " Jak by to asi bylo možné ? Zatím se sem nikdo nevrátil a nevyprávěl o životě na onom světě . Tady se máme tak dobře . Všechno , co přijde potom , může znamenat jen konec . " " Ne , tomu nevěřím . Proč bychom jinak začali žít , když bychom umírali hned po narození ? Proč by nás naše maminka živila , kdyby náš život měl hned skončit ? Strach ti zatemnil mozek . " " Děláš , jako bys o tom něco věděl . Ale odkud ? Viděl jsi snad někdy naši matku , jak ji nazýváme ? Možná vůbec neexistuje a my jsme si ji jen vymysleli , abychom si dokázali vysvětlit , co se to s námi děje . " Plni otázek a pochybností , starostí i naděje žili v posledních dnech ve svém úkrytu . A když se narodili a vstoupili do našeho světa , nahlas křičeli . A zahlédli světlo . Pramen víry Věčně pochybujícímu a hledajícímu Tomášovi se zdál sen : Archanděl Gabriel drží v ruce knihu a Tomáš se ptá , co v ní stojí psáno . " Do této knihy , " řekl Gabriel , " zapisuji jména přátel Boha . " Jen se podívej na oteklé tělo mojí mladší dcerky . Napila se špatné vody a kolika ji málem zabila . " Truchlící žena litovala malou holčičku a moc dobře věděla , jak trpí i její matka . Připravila speciální čaj , jehož zvláštní složení znala , a starala se společně s matkou o nemocnou , dokud jí neklesla horečka . Pak se vydala dál a došla až k domu , který vypadal plný blahobytu a bohatství , v jeho krásné zahradě byla dokonce i studna . " Kdo je tak bohatý , že má vlastní studnu , má nejlepší vodu a určitě nezná žádné utrpení , " pomyslela si . Zmizela ale už před značnou dobou , a proto se pronásledovatelé zeptali muže , který seděl pod stromem , zda ji neviděl . " Proč ji hledáte ? " ptal se mistr , neboť to byl on , koho oslovili během odpočinku . Vyprávěli mu , co se jim přihodilo . Nato odvětil : " Co je podle vašeho názoru cennější : kvůli pár maličkostem hledat nějakou ženu , nebo hledat sami sebe ? " Usadili se tedy k němu pod strom a naslouchali jeho slovům až do večera . Osvobození Jednoho dne k mistrovi přišel muž , který u něj hledal poučení a radu , jak má na své dlouhé cestě k osvícení konečně dojít k cíli . " Přeji si , " řekl zamyšleně rybář , " abys mě udělal tak chytrým , že má dvě zbývající přání budou naprosto dokonalá . " " Stalo se , " zahřměl duch . " A teď tvé druhé a třetí přání . " " Děkuji velice ! " řekl rybář . " Už nemám žádné přání . " III . Tíha světa Zodpovědný úkol Nebe potemnělo a v dálce se mihl první blesk . Kos ležel strnule na zádech , nožky natažené vzhůru k nebi . Zvědavý zajíc hopsal kolem a udiveně se ptal , co to vyvádí . " Podpírám nebe , aby na mě nespadlo , " zasupěl kos celý se třesoucí námahou . " Ty chceš svými slabými nožičkami udržet nebe ? To přece nejde , " žasl zajíc . " Myslíte , že jsem se vzdal celého svého majetku , svých domů a zahrad , ba dokonce i své rodiny , aby se ze mě kvůli dvěma starým oslům stal lhář ? " Poslové Jedné noci se chudému muži zdál zvláštní sen : Spatřil v něm , jak se otevřely dveře jeho pokoje a jak se k němu blíží postava , celá černě oděná , obklopená září zlatých křídel . V ruce nesla planoucí meč . " Kdo jsi a co ode mě chceš uprostřed noci ? " zeptal se muž zvláštního návštěvníka . " Jsem anděl smrti a přišel jsem , abych tě odvedl s sebou . " " Pane , slituj se ! " zvolal ten chudý muž . A celý šťastný odletěl pryč . Vábení Mistr řekl : " Když se nebudeš snažit změnit sám své nitro k lepšímu , ale spolehneš se jen na vnější prostředky , dopadneš špatně . Jako jeden lovec , který chtěl svou bambusovou píšťalou přilákat plachou srnu , ale upozornil na sebe vlka , který se vydal za jejím zvukem . Lovec se vyděsil a aby vlka zahnal , napodobil vrčení tygra . Vlk sice utekl pryč , ale přilákán vrčením , připlížil se tygr . Lovec se třásl strachem . Aby zahnal tygra , napodobil bručení medvěda . A tygr rychle pelášil pryč . Křoví se rozevřelo a na paseku vešel mohutný medvěd , který hledal svého domnělého druha . Obě ženy se na sebe s úsměvem podívaly a ruku v ruce se vrátily domů . Snadný úkol Jeden zlomyslný muž pozval mistra na oběd . Když ale mistr přišel , poslal ho sprostě zase pryč . Mistr se beze slova obrátil . Ale sotva ušel pár kroků , zavolal ho muž zpátky . Mistr šel opět k němu , ale on ho opět škodolibě vykázal . Tak to šlo několikrát za sebou a mistr stále nic neřekl . Najednou muž zanechal své zvrhlé hry . Pohnula s ním mistrova trpělivost a laskavost , jak se domníval , a na kolenou jej prosil o odpuštění . " Ničemu nerozumíš , " řekl mistr . Kdyby se od něj totiž Bůh neodvrátil , nepotřeboval by dávat na odiv takovou marnivost . " Důvod ke lži Bohatý muž dospěl ve stáří k poznání , že mu jeho blahobyt nemůže dodat vnitřní uspokojení , po kterém už dlouho toužil . Předal proto celý majetek svému synovi a vstoupil do společenství , které hledalo v prostém životě a úmyslném odříkání cestu k poznání . Jednoho dne ho poslali spolu s jedním bratrem do města , aby na trhu prodali dva staré osly , které společenství už nemohlo využívat . Na trhu se u nich zastavilo několik zájemců . " Jsou ti osli ještě k něčemu ? " zeptal se jeden . " To mě ovšem taky překvapuje , " odpověděl sedlák , " ale přísahám , že dělám všechno stejně jako už celá léta , a nikdy předtím si pekař nestěžoval . " " Ale jak tedy vysvětlíme skutečnost , že chybí půl libry ? Možná je tvoje váha rozbitá , nebo jsi vzal špatné závaží ? " " Moje váha je sice stará , ale tak jednoduše sestavená , že se žádný díl nemůže porouchat , aniž bych si toho všiml . A závaží jsem k vážení másla ještě nikdy nepoužil . " " V tom to tedy vězí . Jak můžeš přesně odvážit máslo pro pekaře , když nepoužíváš závaží ? Podle citu snad ? " " V žádném případě , " odvětil sedlák už trochu vyvedený z míry . Pátý posel shrbil tvou štíhlou postavu . Šestý posel ti přinesl berlu , protože tě tvé nohy už samy nechtěly nést . A sedmý posel ti vzal chuť k jídlu , takže už ti žádné sousto nechutná . Sedmkrát jsem byl důrazně ohlášen . Nesnaž se teď tvrdit , že sis ničeho nevšiml . A teď jsem k tobě přišel já sám . " A anděl smrti pozvedl svůj meč . Péče Nastala zima . Rodina se večer sešla v obývacím pokoji , kde oheň v krbu vyzařoval příjemné teplo . Dědeček seděl jako vždy stranou , zabořený do svého ušáku , a nikdo mu nevěnoval pozornost . O několik let později - starý soused byl už dlouho po smrti - vydal se i onen mladý muž hledat pravdu . Hodně četl a studoval , vstoupil do učení , získal dobré i špatné zkušenosti a jednoho dne meditací dosáhl nejvyššího poznání . A ve své vidině znovu spatřil starce ze svého mládí . " Jsi tedy v nebi , " oslovil ho , " jak sis přál . Ale jak vidím , pořád čteš . " " Ano , pořád čtu . " " Během svého pozemského života jsi jenom četl a ani v nebi neděláš nic jiného , čteš jenom proto , abys četl , domnívám se . " " Zcela správně , " řekl stařec . " Ale nyní rozumím tomu , co čtu . " Výuka Pro naši dobu jsem v této knize převyprávěl a upravil k dalšímu předávání sto léčivých příběhů . Každý příběh přináší své vlastní poselství a má osobité účinky : některé vybízí k zamyšlení , jiné promlouvají k pocitům , další povzbuzují mimické svaly k úsměvu ( a skrývají možná metafyzickou otázku ) , mnohé dodávají odvahy - ale všechny prospívají duši . Dopřejte své duši jednou za čas malé osvěžení těmito příběhy , a den bude hned jasnější . O případných rizicích a vedlejších účincích se informujte u svého partnera , kněze nebo terapeuta . Rozpoznat znamení Výnosný obchod Jednoho dne potkal v kavárně jednoho z těch celníků , kteří ho vždycky prohledávali nejdůkladněji . " Když už jsem teď v penzi , a na této straně hranic ti stejně nemůžu nic dokázat , prozraď mi , co jsi tenkrát pašoval ? " prosil ho celník . " Osla , " řekl Omar . Rovnováha Sedlák a pekař uzavřeli dohodu : Sedlák si bude brát od pekaře chléb a dá mu za něj máslo , oboje v kusech o váze tří liber . Výměnný obchod běžel hladce celá léta . Najednou pekař pojal podezření , že máslo nemá svou obvyklou váhu . Položil jednu kostku na váhu a hleďme : Do smluvené váhy chybělo skoro půl libry ! Při pronásledování divoké zvěře došel lovec do kamenitého údolí , kde nikdy předtím nebyl . Za chvíli narazil na ceduli , na které bylo velkým písmem rukou napsáno : Jíst kameny je zakázáno ! Udiven tímto podivným zákazem hledal lovec další příkazy , až konečně došel k jeskyni poustevníka . " Ano , tu ceduli jsem psal já , " přiznal poustevník . " Tvůj zmatek pramení z toho , že jsi ještě nikdy před tím takový nápis neviděl . Myslíš si , že psaní takových zákazů je naprosto zbytečné , protože by beztak žádného člověka ani nenapadlo jíst kameny . No , možná je to jen nějaký špatný zvyk lidí , nejíst kameny . Já dopřeji ostatním ještě méně než ty . Když mě někdo pozve a je tam ještě jeden host , pak se ptám , proč byl pozván i on . " " Ale to je přece všechno neškodné , " mínil třetí mrzout . " Jsi jen nejistý . Ptáš se sám sebe , jestli se ten druhý náhodou netěší větší vážnosti a jestli pán domu nabídne dost , abys nepřišel zkrátka . Nic druhému nedaruješ , abys ty sám nevyšel naprázdno . Jak to tak slyším , můžu s klidným svědomím říct , že ostatním lidem dopřeji ještě míň , než vy dva . " " Teď se ale vychloubáš . Za tak nepřejícího jsme tě tedy nepovažovali . Byl vysoký skoro dva metry a svaly měl jako atlet těžké váhy . Prodávající za něj ale požadoval cenu pětkrát vyšší než za ostatní otroky , a tak dlouho smlouvali . " Říkám vám , že se za tu cenu absolutně vyplatí ! " tvrdil obchodník . " Jeho doprovod zaručuje bezpečí na každé cestě , protože si hravě poradí se čtyřiceti muži . A přitom je to dobrák od kosti ! " " Tomu říkám pádný argument ! " řekl kupec . " S karavanou se totiž často ocitáme na nebezpečných cestách . " Brzy uzavřeli obchod a když kupec vypravil další karavanu , kterou chtěl sám vést , vzal s sebou i nového otroka Omara . Muž zpozoroval , že si někdo žádá jeho pozornost a výraz jeho tváře se změnil náhle jako mávnutím kouzelného proutku . Když uslyšel , že pán v autě hledá místo k přenocování , byl najednou laskavost sama . " Vzácný pane , " řekl příjemným hlasem , " hostinec , kde si lze pronajmout pokoj , tady široko daleko nenajdete . Cizinci sem zabloudí zřídka , nevyplatí se to . Ale bylo by mi potěšením , kdybych vám mohl nabídnout svůj skromný příbytek . Tam byste měl sám pro sebe jeden malý pokoj . Nikdo vás nebude rušit a pro mě by bylo velkou ctí , kdybych vám mohl udělat radost a pomoci v nouzi . A byla uspořádána bujará oslava . Tancovalo se , zpívalo a radovalo až do rána . Místní učitel složil baladu o hrdinném přemožiteli medvěda , která byla pak každý rok zpívána během medvědí slavnosti na počest slavného návratu rolníků . Snadná kořist Rolník pracoval na svém poli , když zpozoroval , jak přes ně peláší zajíc ; ten ale narazil do kmene blízkého dubu a zemřel . " To je ale praktické , " pomyslel si rolník , " takhle snadno jsem ještě k zaječí pečínce nepřišel . " Schoval se do křoví a čekal na dalšího zajíce . A čeká tam dodnes . Fazole Ale chtěl se s námi podělit o to nejcennější , co má . Nech ho proto ke mně přivést , až bude tma . A ať mu přinesou jídlo , ale žádnou vodu , aby se musel spokojit jen s obsahem svého měchu . " Když se beduín posilněný dobrým jídlem ocitl znovu před kalifem , ten mu daroval váček s valounky zlata . " Abych tě uchránil před závistivci , předávám ti tento váček teprve nyní . A jmenuji tě také strážcem objeveného pramene a ať každý , kdo k tobě na své cestě pouští přijde , ví , že pramen je pod tvou ochranou a ty pod mou . " Tu dalekou cestu sis mohl ušetřit , " odpověděl mistr , " a stejně tak i dlouhou cestu k osvícení . " " Jak tomu mám rozumět ? " koktal znejistělý žák . " Místo tisíců kroků až sem by stačil jeden jediný . " " Jen jeden krok ? " " Ano , " odpověděl mistr . " Udělej krok vedle sebe . " Cizinec " Táhni odsud ! Zmiz ! Koukej , ať už jsi pryč ! Co tu chceš ? Nikdo tě tu nezná ! " Celý dav se obrátil proti cizinci . " Nevadí , že mě tu nikdo nezná . Znám sám sebe , " řekl klidně cizinec . " Naopak by to bylo horší , kdyby mě všichni znali a já bych o sobě nevěděl nic . " Obraz " Tomu , kdo se modlil v mešitě , bylo původně souzeno , že mu toho dne na hlavu z lešení spadne vozík plný cihel , což by ho nepochybně zabilo . Ale protože byl vytrvalý a šel do mešity , Pán světa se slitoval a ránu osudu zmírnil . " " Tomu druhému bylo souzeno , že ten den najde peněženku s tisíci dináry . Kvůli jeho chování náš Pán ale rozhodl snížit nález o devět set dinárů . " Teorie Po deseti semestrech ukončil mladý muž studium psychologie s výsledkem " summa cum laude . " Byl přesvědčen , že o chování lidí už ví všechno . Obchodník choval ve zlaté kleci překrásného papouška , se kterým si dokonce mohl povídat . Jednou musel za obchodem do vzdálené země , odkud papoušek pocházel , a tak se ho ptal , jestli mu má něco přivézt . " Jediný dar , který bych od tebe chtěl , je svoboda , " řekl papoušek . " Tu mi ale asi dát nechceš , můžeš tedy aspoň vzkázat mým bratrům a sestrám v pralese , že žiju , i když v zajetí . " Poté , co obchodník vyjednal své obchody , vydal se do džungle a na jednom místě , kde v zelenozlatém světle kroužili pestří ptáci , začal vyprávět o svém papouškovi , který u něj doma žije ve zlaté kleci . " Tady je ten úkol , který máte splnit , drazí pánové , " řekl král . " Kdo dokáže tyto dveře otevřít , toho jmenuji správcem . Klíč k tomu zámku se ale bohužel ztratil . Takže , chce to někdo zkusit ? " První komoří předstoupil , důkladně si prohlédl zámek a kroutě hlavou ustoupil stranou . Ceremoniář , muž ze staré školy , si vyčistil monokl a posunkem odmítl . Polní maršál radil ustřelit zámek houfnicí . Astrolog mumlal cosi o nepříznivé konstelaci . Dvorní matematik začal provádět výpočty a štolba chtěl dveře vytrhnout z pantů dvanácti páry koní . Mistr jednou přednášel před mnoha lidmi a najednou ho uprostřed řeči rozezleně přerušil posluchač , který ho očividně chtěl zahanbit . " Můj mistr má mnohem větší schopnosti než ty ! " křičel : " Můj mistr umí číst z křišťálové koule , léčit dotekem ruky a když se mu zachce , hodí lano do vzduchu a šplhá po něm až do nebe , aby se poradil s vyššími silami . A jaké zázraky dokážeš ty , když tu vedeš učené řeči ? " " Když mám hlad , tak se najím , když jsem unavený , tak si jdu lehnout , " odpověděl mistr . Homo economicus Pamatuj na to i ty . " Řešení " Vůbec nic nemá smysl , " stěžoval si žák . " Skoncuji se životem . " " To není řešení , " řekl mistr . Žák zadumaně odešel a po několika dnech přišel k mistrovi znovu . " Dlouho jsem přemýšlel , " řekl . " A teď je mi jasné , že máš pravdu . Chtít zemřít není žádné řešení . Rozhodl jsem se žít . " " To není řešení , " řekl mistr . " Nejdřív říkáš , že smrt není řešení . Teď tvrdíš , že ani život není řešení , " rozčílil se žák . " Co je tedy řešení ? " " Ty myslíš , že existuje nějaké řešení ? " zeptal se mistr . Změna kurzu " Kdyby nám ještě mohli sloužit , neprodávali bychom je ! " dostalo se mu odpovědi . " Proč mají tak olysalou kůži na hřbetě a na konci ocasu ? " ptal se druhý . " Protože si po pár krocích lehnou a my jim musíme bičem takříkajíc vyprášit kožich a pak je taháme za ocas , dokud se zase nepostaví . " Nebylo divu , že nikdo nechtěl osly koupit , a tak se vydali s nepořízenou zpátky . Ostatní bratři se jich vyptávali , co se stalo , a jeho průvodce jim vše vyprávěl . " Proč jsi to udělal ? Zhloupl jsi najednou tak , že ani neprodáš osla ? Býval jsi přece dobrý obchodník , " pohoršovali se ostatní . Osud ale brzy přichystal mladému štěstí první zkoušku : tři měsíce po svatbě se musel vydat na dlouhou cestu do ciziny a cestoval z místa na místo a vrátil se teprve po roce a půl . Bylo to na sklonku léta , když jedné teplé noci přišel kolem desáté hodiny ke svému domu . Celý natěšený chtěl už už zavolat na svou ženu , a v tom otevřeným oknem do ložnice zaslechl její hlas , na někoho mluvila . Žárlivost a vztek vyskočily okamžitě jako dva tygři a on už chtěl vrazit do dveří , když tu si vzpomněl na slib , který dal svému umírajícímu otci . Ten , místo aby jako obvykle dveře otevřel lehkým rychlým pohybem , vrazil do nich opatrně nohou , srdečně se zasmál , když viděl padat polštář , klidně se na něj posadil a zeptal se svého otce : " Tak jsem tady . Co pro tebe mohu udělat ? " Zásadovost Sedlák sázel vinnou révu odrůdy , která měla přinést chutné hrozny teprve po třiceti letech . Vládce té země , který jel náhodou kolem , sedláka oslovil . " Zdá se mi , že jsi vskutku optimista , když ve svém věku sázíš takovou révu , jejíž plody možná nikdy nebudeš sklízet . " " No , to se nedá nic dělat , " odpověděl sedlák . Chopil se ho a překvapilo ho , že mu padne jako ulitý : nebyl těžký jako olovo , nikde nenarážel , žádný trn ho nebodal do šíje . Cítil ho sice , ale byl si jistý , že bude schopen ho nést . A když si ho pozorně prohlédl a osahal , zjistil , že je to jeho vlastní kříž , který nesl až dosud . Dobrý plavec " Mistře , " řekl žák , " prosím tě o radu , protože mi připadá těžké soustředit se delší dobu na jednu věc . Pořád bych chtěl dělat něco jiného , než právě dělám a myslet na něco jiného , než na co bych měl . " " Snaž se stát dobrým plavcem , " odpověděl mistr . Bazén zabíral celé přízemí v postranním křídle . Voda se třpytila jako mušle z leštěného mramoru . Protože koupel si nezakázal , položil mladík svou pečlivě složenou bederní roušku na okraj bazénu a vklouzl do vody . Strýc se nechal chvíli unášet po hladině a pak lehkými tempy zamířil k plovoucímu podnosu s připraveným sektem a pamlsky . Každé pobídnutí , aby ochutnal , synovec mlčky odmítl . Strýc právě nechával na jazyku rozplynout ručně vyrobenou pralinku , když v tom se rozezněl požární alarm . Plameny šlehaly z okna v hlavní budově , sloužící chvatně pobíhali sem a tam . Stalo se už zvykem nedívat se na něj častěji , než bylo nutné , a nekazit si dobrou náladu jeho chátráním . Jen nejstaršího syna z rodiny zřejmě nemilosrdné známky stáří vůbec neděsily . Jeho srdce naplňovaly láskyplné vzpomínky na dědečkovu něžnou náklonnost , na procházky ruku v ruce a na mnohá tajemství , která dědeček mrknutím oka slíbil střežit . A proto byl jediný v rodině , kdo si všiml , že se dědeček chvěje zimou . " Dědečkovi je zima . Nemáš pro něj nějakou deku ? " zeptal se . " Nemám tady už žádnou deku , " zabručel otec za novinami . " V garáži leží jedna stará , tu si můžeš vzít . " Obě ženy kráčely mlčky bok po boku , a když došly na pláž , zastavily se a pozorovaly slunce , které se uprostřed velkolepého panoramatu oblaků ponořilo do moře . " Nechtěla bys mi říct , co tě trápí ? " zeptala se tiše matka . Váhavě a hledajíc vhodná slova zašeptala dcera : " Mám najednou strach z budoucnosti . Vydrží nám láska po celý život ? Nemusím milovat ještě víc , abych po boku svého muže mohla zvládnout všechny starosti a neshody ? Tatínek a ty jste spolu přece tak šťastni a také jste to neměli zrovna lehké . Jak můžu ve svém manželství po tolik let uchránit lásku ? Také v zájmu své rodiny se budu muset novému úkolu věnovat zcela a naplno . Lituji , ale už není možné , abych se stal jedním z tvých žáků . " " Vidíte , " řekl mistr svým žákům , " zase přišel jeden z těch , kteří tu jen chtějí zapomenout na svá zklamání . " Sny Zdálo se , že záře zapadajícího slunce melancholii mladého muže jen posílila . Jeho otec zemřel před dvěma dny a on se s tím zatím nemohl smířit . Uvědomoval si svou neutěšenou situaci , ocitl se na šachovnici života v přední řadě a bez ochranné ruky nad sebou , vystaven nejistotě . Jako jediný dědic otcova jmění alespoň nezůstal bez prostředků . Zobák mírně pootevřený , nožky natažené vzhůru , ležel nehybně jako mrtvý na dně klece . " Jsem poslem špatných zpráv , " pomyslel si obchodník . " Zpráva o smrti příbuzného teď zabila i jeho . " Hluboce zarmoucen zvedl svého miláčka a opatrně ho položil na parapet do otevřeného okna . Sluneční paprsky a vítr jakoby papouška náhle vzkřísily a ten rychle uletěl na blízký strom . " Už chápeš , že mnohé je jinak , než si myslíš ? " zavolal na něj pták . " Co tobě připadalo jako neštěstí , bylo pro mě vlastně dobrou zprávou . A ty sám jsi mě držel v zajetí , ale nakonec jsi přinesl zprávu , která vedla k mému osvobození . " " Rychle si ji přines ! Ať máš něco , co tě ochrání před zimou ! " Zoufalý ze své bídy skočil učitel do rozbouřené vody a ruce pevně zatnul do kožešiny . V tom se medvěd ohnal tlapou a učitel se rázem ocitl ve velkém nebezpečí . Děti na břehu pozorovaly dramatické představení a protože se bály o učitelův život , křičely : " Rychle , rychle , přines kůži ! Jestli to nedokážeš , pusť ji , nebo tě to bude stát život ! " " Já bych tu kůži pustil , " volal učitel , " ale ta kůže nechce pustit mě ! " Umění ustoupit Když se o tom dozvěděl král zvířat , byl tou opovážlivostí velmi pobouřen a vyzval regenta k vysvětlení . Diskutovali už drahnou dobu a vychloubačně se snažili jeden druhého trumfnout svými schopnostmi , zásluhami , silou a milosrdenstvím . Pak regent ukázal k oknu na obraz , na kterém holýma rukama škrtil lva . " Pcha ! " řekl král zvířat pohrdavě . " Kdyby lvi uměli malovat . " Důkaz Zoolog zkoumal blechu . Posadil ji na misku a zavelel : " Skoč ! " Blecha vyskočila . Vědec si poznamenal : Poručíme - li bleše nahlas a zřetelně , aby vyskočila , skočí . Pak vzal pinzetu a utrhl bleše všechny nohy . A znovu poručil : " Skoč ! " Blecha se ani nepohnula . Vědec si poznamenal : Syn se proto vzdal veškeré naděje , odešel pryč od otcova domu a už se nikdy nevrátil . Poté co dovyprávěl tento příběh , řekl mistr : " Mnozí jsou tak zaslepení a plni předsudků , že by neotevřeli dveře , ani kdyby sama pravda prosila o přijetí . Nepustili by ji dovnitř . " Kříže bolesti Stará legenda vypráví o člověku , který neustále lamentoval , že mu Bůh uložil takový těžký osud . " Moje trápení , moje starosti , moje strasti , moje smutky - to všechno mě tak tísní a tíží , že už to nemůžu dál snášet , " bědoval bez přestání . " Rozhodl jsem se , že svůj život nepodřídím honbě za penězi , bohatstvím a prestiží , a dosud jsem to dodržoval , " vysvětloval . " Ale náhoda tomu chtěla a potkal jsem nádhernou ženu , kterou opravdu miluji a ona miluje mě . Chtěli bychom spolu zůstat . Ale protože ona je jedinou dědičkou z velmi zámožné rodiny , mám strach , aby se peníze jednou neobrátily proti nám . " " Rozhodující je pouze to , " odpověděl mistr , " jak moc si zakládáš na tom , že jsi bohatý - nebo chudý . " Mladík zamyšleně přikývl a po chvíli řekl : " Rozumím . " " Pak je to dobře , " usmál se mistr . " Tak jako jsem se choval já , by se choval i každý dobře cvičený pes . Když ho zavoláš , přijde , když ho pošleš pryč , tak jde . Takové chování není známkou dobrého člověka . To bylo docela snadné . " Suverénnost Když známý mistr meče cítil , že se blíží jeho konec , přemýšlel , kterému ze svých tří synů by měl předat svou cennou zbraň . Rozhodl se , že pomocí jednoduchého triku otestuje chování a vlastnosti svých dětí . Na zárubeň dveří položil polštář tak , aby při jejich otevření spadl . Potom k sobě zavolal svého nejmladšího syna . Ve všech cestovních průvodcích byla tato malá vesnička , ležící v malebné krajině při mořském zálivu , doporučována jako " tajný tip " a hosté sem proudili v zástupech . Z teras restaurací a z pouličních kaváren obdivovali nádherný výhled na moře , pochutnávali si na čerstvě ulovených rybách , vychutnávali místní suché víno a na pár hodin uvěřili tomu , že tady musí být krásný život . Přitom ale schválně přehlíželi těžkou práci místních obyvatel , kteří se v letních vedrech lopotili , jen aby turisté měli své pohodlí . Místní si ale nestěžovali . " Měli bychom co nejrychleji zmizet pryč z tohohle nebezpečného místa . " Spěšně si přehodili pytle přes ramena a znovu vyrazili na pochod . " Měli jsme na něj dávat lepší pozor , " naříkal jeden . " Ale vzadu oči nemáme , " odpověděl druhý . " Když se loudal a ani jednou na nás nezavolal , je to jeho vlastní vina . " " V tom případě ho ale musel chytit strašně silný medvěd , " mínil druhý . " Docela určitě to byl nějaký obrovský hnědý medvěd , jen ten může napadnout takového statečného muže . " " Když jsem dnes jezdil na oslu sem a tam , v jakém jsem seděl směru ? " " Ve špatném . " " Tvoje odpověď zcela jasně vysvětluje , o co mi jde , " řekl učenec . " Podle mého názoru jsem seděl ve správném směru . To osel se otočil obráceně . " Nepřejícnost Tři mrzutí starci spolu seděli v parku na lavičce . Vzájemně se předháněli , kdo z nich je víc závistivý . První mrzout řekl : " Když zrovna jím a někdo zaklepe na dveře , dřív než otevřu , všechno sklidím , abych nemusel nikoho zvát k jídlu . " " To není pravá nepřejícnost , " kriticky odvětil druhý mrzout , " jsi lakomý a chováš se jednoduše špatně . Zátoka byla neskutečně krásná , ale vedla k ní krkolomná cesta , která se dala překonat jen terénním vozem . Musel jsem tenkrát provést rozsáhlá zaměření k jednomu stavebnímu projektu a téměř každý den jsem se trmácel po cestě určené pro trakaře , hluboce vymleté od monzunových větrů , pak cestou necestou přes suť , štěrk a suché křoví . Jednoho večera jsem se vracel do vesnice , kde stál jediný hotýlek v širém okolí , když tu auto najednou dostalo smyk a o úlomek skály se urazil výfuk . Připevnil jsem ho provizorně kusem drátu a za hlasitého rachotu jsem pokračoval dál . Všichni nevědoucí a nenasytní se honem seběhli , aby prodali hrozny za zlato . " Rovná práva pro všechny ! " křičeli . " Vyhoďte všechny ty šejdíře , pokrytce a ziskuchtivce ven ! " rozkázal vládce . " Ti , kdo ničemu nerozumí a ani nejednají čestně , mi nesmí na oči ! " Lidé byli rozhořčeni , nadávali na utrpěné bezpráví a nikdo se neptal na pravý důvod . Zmatení Stonožka byla se svým životem docela spokojená . Každý den pochodovala svým revírem a hledala něco k jídlu , a protože vždycky našla dostatek potravy a nehrozilo jí žádné nebezpečí , neměla důvod si stěžovat . I když viděl , že voda není průzračná , jak byl zvyklý , a ani mu nechutnala , nedal na sobě nic znát . Potom přerušil ticho plné napjatého očekávání a rozkázal strážným , aby beduína zatkli a vsadili do vězení . A nesmí nic vidět a nikomu přijít na oči . A tak vyděšenému beduínovi zavázali oči a zavřeli ho do temného sklepení . Později , když kalif zůstal o samotě se svým vezírem , odpověděl na jeho otázku , proč tak podivně rozhodl . " Pro beduína znamená ta voda všechno , pro nás nic . Co on považuje za vodu ráje , je pro nás nechutná břečka . Krátce nato cítil , že se přiblížila jeho poslední hodinka , zavolal k sobě svého syna a prosil ho , aby mu splnil jeho poslední přání a v budoucnu si vzal k srdci tyto tři rady : " Moje první rada : Když už budeš muset jít do hospody , běž tam až dvě hodiny po půlnoci . Moje druhá rada zní : Když budeš muset jít za holkou , jdi za ní teprve dvě hodiny po ranním rozbřesku . A moje třetí rada je : Když tě večer popadne zlost , nepodnikej nic až do rána . " Syn slíbil , že se bude řídit přáními svého otce a stařec pokojně zemřel . Myslel jsem , že bude lepší tu ženu utěšit a při tom děkovat Bohu , než odříkávat zbožné verše a při tom myslet na hezkou ženu . " Mistr se zvučně rozesmál a už věděl , jaké téma bude své žáky vyučovat druhý den . II . Budoucnost vytvářejí sny Perspektiva Nejprve letěli dvanáct hodin letadlem , pak celý den strávili v autě . Následující dva dny v pěkném hotelu s nádherným bazénem chlapci sotva stačily k zotavení . Kdyby mělo být po jeho , nejraději by se spřátelil s několika dalšími chlapci , kteří v bazénu dováděli , a byl by ve vodě pořád . Tak to ale nešlo . Štíhlý a atraktivní muž pomalu vystoupil ze svého nádherného vozu , takže na sebe upoutal pozornost kolemjdoucích , a lehkým pohybem si přes ramena přehodil kašmírový kabát , pravou rukou si jednou pročísl husté černé vlasy na skráních , až se zableskly jeho zlaté náramkové hodinky a zlatý prsten , a svižným krokem stoupal po mramorových schodech k domu . Lidé ho zvědavě pozorovali , šeptali si a dohadovali se mezi sebou : " Kdo asi je tento muž , tak bohatý a elegantní ? To musí být miláček Boha . " " Naopak , " odpověděla jedna stará žena v levných šatech , " není bohatý , ale velmi chudý . Při příštím novoluní běžte do zahrady a zavažte si oči , abyste se mohl lépe soustředit . Pak vezměte do obou rukou vrbový proutek a zcela soustřeďte svou pozornost na jeho pohyb . Mezi půlnocí a jednou hodinou vás dovede na správné místo . Ale nesmíte ani pomyslet na hrochy ! " Při novoluní udělal hledač pokladu vše , co mu bylo řečeno . Se zavázanýma očima , pevně svíraje vrbový proutek se prodíral tmou . Najednou bylo slyšet tiché zaklení . Potom výkřik ! Strhl si z očí šátek a mnul si čelo . " Už podruhé se to snažím vytlouct z hlavy ! " láteřil . " Nikdy v životě mě nenapadlo myslet na hrochy . Ale teď jich mám plnou hlavu ! " Cena života Během dlouholetého obchodování se zbožím a akciemi nashromáždil muž velký majetek . Vlastnil domy a pozemky v mnoha zemích , luxusní vůz a nádhernou jachtu . Nic z toho si nemohl opravdu užít , neboť správa majetku a snaha o jeho znásobení mu nedovolovaly užít si ten největší luxus , totiž věnovat se sám sobě . A přesně to chtěl teď změnit . Došel k názoru , že už investoval dost peněz , které se mohou rozmnožovat takřka samy od sebe . Jestli jsi tedy přesvědčen , že nemůžeš být mým žákem , dokud ti neprozradím řešení všech záhad světa , tak zcela jistě dřív zemřeš , než dostaneš odpověď na své otázky . Abys mohl následovat cestu pravdy , takové otázky a odpovědi nepotřebuješ . Neukončí tvé trápení a nepřinesou ti štěstí . Proč se jimi tedy trápit a bránit vnitřnímu rozvoji ? " Udávat tón Mistr jednou vysvětloval : " Smyslem zvonu je jeho zvuk . Jednou se ke zvonu připlížil zloděj , kterého zajímal jen bronz . Zvon byl ale příliš velký a těžký a on ho nemohl odtáhnout pryč , chtěl ho tedy rozbít na kusy . Ale doporučil mi , abych řekl princi , který je mnohem mocnější , že má větru poručit , aby se konečně zvedl , a že pak se bude ochotně točit . Byl jsem zrovna na cestě k Vám , Vaše Excelence , abych Vám předložil tenhle skvělý návrh . " Zachovat klid Pršelo , jen se lilo . Muž si přidržoval nad hlavou noviny a co nejrychleji utíkal . Na druhé straně ulice zahlédl svého souseda , který se pozvolna loudal domů . " Hej , budeš mokrý jako myš ! " zavolal , když běžel kolem něj . " Proč si nepospíšíš ? " " Vepředu taky prší ! " zněla odpověď . Prosba Starý chudý Řek se vydal do kostela . Udivilo ji , že dveře jsou dokořán , vešla dovnitř , ale nikdo ji nevítal . Váhavě pokračovala dál a překvapeně se rozhlížela po bohatě zařízených pokojích . " Tady se lidé musí mít jen dobře , " říkala si a opatrně otevřela další dveře . V pokoji ležela nádherně oblečená krásná žena na přepychovém divanu , strnule se dívala před sebe , oči zastřené bolestí . Až poté , co ji několikrát hlasitě oslovila , se kráska uslzeným pohledem podívala na návštěvnici a jen s velkou námahou pochopila její prosbu . Mezitím jedno děvčátko z první třídy vesnické školy začalo počítat pytle s moukou a zjistilo , že je jich dvanáct . Když pilná žačka našla svou matku mezi rozrušenými a naříkajícími lidmi , zatahala ji za zástěru a křikla : " Mami ! Tam stojí dvanáct pytlů mouky ! " " Nechoď na mě teď s moukou ! " bránila se matka . " Nevíš , že jeden statečný muž přišel o život tím nejstrašnějším způsobem ? Jak snadno se to mohlo stát i těm ostatním ! A jak by to pak dopadlo s naší vesnicí ? Nechci ani pomyslet ! " " Ale mami ! Poslouchej mě přece ! " opakovala dcera . " Když tady stojí dvanáct pytlů , muselo taky přijít dvanáct mužů ! " Po několika dnech cesty došel až ke kalifovu paláci a když stráži řekl svůj příběh a přání , byl uveden do přijímacího sálu před panovníka , jak bylo zvykem . Vrhl se mu k nohám a řekl : " Jsem jen chudý beduín , který se v poušti narodil a žije v ní . Proto ji dobře znám , její nebezpečí i kouzlo i všechny studny . Ale nikdy jsem nezažil větší zázrak a nepil lepší vodu než z tohoto pramene , který se před námi zničehonic objevil . Proto ti přináším tuto rajsky lahodnou vodu , aby ses potěšil . " Vodu nalili do zlatého poháru a podali kalifovi . Sice mě vsadil do hezké klece , ale stejně jsem uvězněný jako dřív , a tak jsem neustále naříkal , protože jsem svoji svobodu ztratil kvůli jednomu rozmaru . Lidé však považovali moje stesky nad mým uvězněním a moji touhu po svobodě za vyjádření radosti a vděčnosti nad tím , že mohu sedět ve zlaté kleci a oni se o mě starají . " Protože jsem myslel jen na svou bolest , nikdy mě tohle nenapadlo , až jednoho dne si před mou klec sedl skřivan a poradil mi : ' Přestaň už bědovat ! Drží tě tu jen kvůli tvému naříkání ! ' " Mistře , mistře , teď jsem viděl draka jako živého ! " " To je skvělé , " gratuloval mu mistr . " A teď mi řekni : Taky tě tak ohromil jeho řev ? " Vzácnost Dva chudí beduíni se svými dvěma velbloudy putovali nekonečnou pouští již dlouhá léta . Bída a strádání je provázely každým dnem a jen zřídkakdy se jim podařilo s karavanami , které potkali , vyměnit vlastnoručně upletená lana z palmových vláken za pár datlí . Někdy chytili malou ještěrku , která žila ve skalní dutině , ale většinou si na malém ohníčku z velbloudího trusu pražili hmyz a červy a pili poloslanou vodu ze starých studní . Mistr stále znovu a znovu nabádal své žáky , že nestačí jen něco dělat , ale že člověk v to také musí doufat . Jeden z žáků tuto radu nechápal a prosil ho o vysvětlení . Mistr s ním šel k jezeru , kde nasedli do loďky . Mistr ji veslem odstrčil od břehu a když je proud odnesl kousek dál , nasadil jedno veslo a začal veslovat . Loď se stále točila kolem dokola . " Co to děláš ? " křičel žák . " Abychom se dostali dál , musíš používat obě vesla . " " Zcela správně , " přikývl mistr : " Jedno veslo se jmenuje : ' pracovat ' , druhé veslo se jmenuje ' doufat ' . Dvořané zahanbeně hleděli stranou . Někteří se cítili podvedeni . Jiní byli uraženi . Ale nikdo se neodvážil nic namítat , když si král zavolal lovce k sobě a řekl : " Tento mladý muž je novým správcem . Považujte si ho stejně , jako si vážíte mne . Byl jediný , kdo se nenechal odradit ani úkolem , ani vašimi názory . Rozhodující pro něj nebylo to , co viděl a slyšel , ale to , čemu sám věřil a co sám vyzkoušel . " Vzdálenosti " Tři měsíce jsem putoval , abych došel až k sem tobě . Rád bych , abys mi ukázal , jak kráčet cestou osvícení " řekl horlivý žák mistrovi . " Co to čtete ? Ta tabule tam ještě vůbec nevisí ! " Reklamace Ráchel svého syna Arona pečlivě natřela krémem , nasadila mu lehkou čepičku , aby její miláček nedostal úpal , vtiskla mu do ručiček kyblíček a lopatičku a uložila se s objemným svazkem brakové literatury na deku pod slunečník . Pokaždé , když otáčela stránku , podívala se na Arona , který byl při okraji vody zabrán do hry . Na vlastnoručně vybudovaných kanálech pouštěl lodičky ze dřeva . Jak se to všechno seběhlo , si už později nemohla přesně vzpomenout . Uběhly dvě pokojné hodiny na pláži , moře bylo klidné , obloha modrá , všechno nádherné . Obyčejně takoví muži přece mluví vždy pravdu . Vždyť já stojím , ale on jde pomalu dál . " Co to má znamenat ? " zavolal na mistra . " Já stojím a ty mě obviňuješ , že nestojím , ale ty jdeš dál a říkáš , že stojíš . Jak to , že ty se pohybuješ a stojíš a já se ani nehnu a nestojím ? " Mistr se k němu otočil a řekl : " Moje nohy se pohybují , ale moje duše je klidná . Tvé nohy se nepohybují , ale tvoje duše je zachvácena vztekem , ctižádostí a honbou za ziskem . Jednoho dne se dozvěděl , že městem bude projíždět mistr . Považoval za samozřejmé , že se s tímto váženým mužem musí ukázat před novináři . Ale mistra ani nenapadlo pro toho vykořisťovatele něco dělat . Bez zastavení přešel okolo hlavního vchodu továrny . Ignoroval smršť blesků fotoaparátů i továrníka a pokračoval vzhůru do města . Továrníka tento očividný nezájem rozzuřil , za loket odtáhl svého tajemníka stranou a sykl : " Zastavit ! Doveď ho sem ! " Tajemník to ale po několika chvatných krocích vzdal , s pokrčenými rameny a s nechápavým výrazem v obličeji se vrátil zpátky . " Ó Pane , když spolu konečně účtujeme , musíš přiznat , že seznam tvých hříchů je delší a že ses vůči mně provinil víc než já vůči tobě . Ale zítra je Jom kippur a proto nebudu malicherný . Odpusť mi moje hříchy a já ti odpustím tvoje . " Potom nalil víno do sklenic , přiťukl si se svými syny a zvolal : " Lechaim , všemohoucí Bože , navzájem si odpouštíme svoje hříchy ! " Rozrušeni a zmateni pospíchali žáci zpátky k rabimu a vyprávěli mu , co viděli . Všichni byli zajedno , že krejčího chování je nestydatost , troufalost , dokonce rouhání . Rabi se usmál a řekl : " Můj otec mě učil , " křičel pasažér , " že se vždycky mám přidat na stranu silnějšího ! " Hrdina Dvanáct sedláků z vysočiny se vydalo na namáhavou cestu do města , aby si tam nechali semlít obilí . Teď se vraceli zpět do své rodné vesnice , každý s plným pytlem mouky na zádech . Došli k hlubokému lesu , jehož stín lákal k odpočinku . Protože život není jen těžký a plný strádání , ale také plný nebezpečných lupičů a medvědů , napadlo jednoho z nich , že ověří , jestli je jejich malá společnost ještě kompletní . " Můj milý , jehož dítě nosím , mě opustil kvůli jiné , protože se mu nelíbilo , jak teď vypadám a už se na mě nemohl v tomhle stavu dívat . Co teď se mnou a mým dítětem bude , když se o nás nikdo nebude starat ? " Tak žena zůstala , dokud dítě nepřišlo na svět , a spolu se svou družkou v zármutku se radovala ze šťastného narození zdravého chlapečka . Tím víc ale pak cítila , že musí splnit svou povinnost a vydala se znovu hledat dům , kde neznají trápení . " Bylo by lepší , kdybyste kurz o 20 stupňů změnili vy ! " stálo v odpovědi . Nyní byl admirál viditelně rozzloben . " Zřejmě nevíte , koho máte před sebou ! " nechal zaslat odpověď . " Jsme největší loď flotily a doprovází nás tři torpédoborce , čtyři křižníky a několik doprovodných lodí . Ihned uvolněte kurz , nebo zahájíme odpovídající protiopatření ! " " Největší lodi flotily , " přišla odpověď , " tady je maják ! " IV . Chápat srdcem Volnost Svatební den se blížil a mladá nevěsta byla očividně čím dál neklidnější . " Musíš taky někdy ven na vzduch , abys přišla na jiné myšlenky . Pojď se projít na pláž . To ti určitě prospěje ! " vybídla ji matka . " I kdybych se toho neměl dožít , moje děti budou sklízet sladké hrozny a mít z nich užitek , tak jako já mohu sklízet plody révy , kterou zasadili moji předkové . " " Chápu , " řekl král . " Dá - li Bůh a oba dva budeme ještě žít , až tvoje réva ponese chutné hrozny , pošli mi jich několik . Vzpomenu si a potěší mě to . " Čas plynul . Vinný keř byl opečováván a o mnoho let později začal rodit lahodné hrozny . Sedlák sebral nejhezčí z nich do košíku a donesl je panovníkovi . Regent si vzpomněl , ochutnal a bohatě sedláka odměnil . Zpráva se rychle rozšířila . " Ty hlupáčku , " káravě řekla jeho žena , " to je tvůj syn , o kterém jsem ti psala v tolika dopisech ! " " Ale já jsem žádnou poštu nedostal , protože jsem byl pořád na cestách . A kde spí to dítě ? " dodal . " Samozřejmě se mnou , ve tvé prázdné posteli , abych ho mohla utišit , když se probudí , " zněla udivená odpověď na jeho podivnou otázku . Během celého vzrušeného veselí u příležitosti jeho návratu si postupně uvědomoval , že minulou noc slyšel z ložnice hlas své ženy , která tak něžně nemluvila k nikomu jinému , než k jejich synovi . O to byl teď šťastnější , že ovládl své vzplanutí . Nechci ti oplácet stejným , protože nevlídnost nelze překonat nevlídností ani nenávist nenávistí . Tady pomůže jen velkorysost a proto ti udělám radost : Protože už po tvém nevlídném přivítání nemám chuť tvé pozvání přijmout , můžete sníst všechno sami . " Pozitivní myšlení Po celodenní jízdě dorazil poutník do města , které nikdy dřív nenavštívil . Jeho obyvatelé nosili cizokrajné oblečení zářivých barev , jejich řeč byla prostoupena zvláštními zvuky . Domy měly okrově žlutou , modrou nebo červenou omítku a na tržišti nabízeli plno zboží . Poutníkovi jen oči přecházely . Osvěžil se u prodavače vody a když procházel kolem stánku s pamlsky , zmocnila se ho nesmírná chuť na něco sladkého . Čtyři cestovatelé čtyř různých národností se náhodou potkali na tržišti . Domluvili se , že dají dohromady tu trochu peněz , kterou mohou utratit , a koupí si něco , co by si jinak každý zvlášť nemohl dovolit . " Já chci uva ! " křičel Ital . " Lepší bude , když koupíme druiventros , " radil Holanďan . " Ne , kupme si raisins ! " dožadoval se Francouz . " Rozumné se mi zdá koupit jedině grapes ! " řekl Angličan . A protože ani jeden z nich nerozuměl významu těch cizích slov , začali se hádat . Jeden z přihlížejících zaslechl jejich dohadování a nabídl se jim dělat prostředníka . " Splním všechna vaše přání s tím málem , co máte . Tento pohled se mu vryl do paměti a on si byl jist , že už ji ani žádnou z jejích přítelkyň nikdy nenavštíví . Protože už se zbavil dvou ze tří svých špatných zvyků , nápadně se změnil také jeho způsob života . Práce mu byla potěšením a zděděný majetek postupně narůstal . Našel si také nové přátele a v jejich společnosti se cítil dobře . A tak nebylo divu , že se zamiloval do chytré a půvabné mladší sestry jednoho ze svých přátel a vzali se . Důvod toho mistr nechápal a ještě méně to , že mu hostitel se skřípěním zubů nadává . Mistr přesto zdvořile pozdravil a ptal se rozzlobeného muže : " Řekni mi , hostíš často někoho ve svém domě ? " " Ano , samozřejmě . Hosty vždy vítáme a jsme pohostinní . " " A jak se na to obyčejně připravujete ? " " No , připravíme chutné jídlo a ušlechtilé víno , vyšívané ubrusy a přepychové nádobí a stoly nazdobíme květinami . " " A co uděláte , pokud jsou hosté na poslední chvíli nuceni pozvání odmítnout ? " " No , to tak se zaradujeme a všechno sníme sami . " " Vidíš , ty jsi mě pozval na jídlo a přijal jsi mě velmi nevlídně . Každý den vykládal mistr svým žákům o pokoře a milosrdenství , lásce k bližnímu a odříkání a dalších aspektech duchovního života . Tenkrát chtěl zrovna zahájit přednášku , když venku před otevřeným oknem začal skřivan zpívat svou písničku . Všichni poslouchali a když dozněl poslední tón , mistr povstal a řekl : " Pro dnešek vyučování skončilo . " " Můj synu , život je dlouhá řeka , která počíná narozením . " " Ušetři mě těch nesmyslů ! " vykřikl spekulant . " Myslíš , že jsem rozdal všechno , co mám , prošel jsem takovým strádáním a trmácel jsem se až sem , abych poslouchal takové otřepané žvásty , že život je dlouhá řeka ? " Poustevník vyděšeně ucouvl , rukou si zakryl ústa , vytřeštil oči a zakoktal : " Cože , život není dlouhá řeka ? " Nezávislost Jedné krásné měsíční noci seděli dva Japonci v zahradě a naslouchali zpěvu slavíka . Když líbezná melodie dozněla , jeden z nich přerušil ticho a řekl : " Tak mě napadá , že slavík zpívá každou noc na Nový rok . " " Co to říkáš ? " zazněl hlas slavíka . Otec rozespale zívl a protřel si oči . Pak pomalu rozepnul spacák , protáhl se a vstal . Postavil se k oknu a pozoroval vrchol hory v zářícím světle vycházejícího slunce . Znovu něco zapraskalo a za hlasitého hřmotu spadla do údolí spousta sněhu ze střechy rozehřáté ranním sluncem . Chlapec se ustrašeně tiskl k otci , i když se za svůj strach styděl . " Umřeme tady ? Je tohle konec světa ? " " Kdepak , synku , " uklidňoval ho otec a objal ho kolem ramen , " to je začátek nového dne . " Pokroky Místnost zalévalo bledé , načervenalé světlo , a pak uslyšel praskot , který ho také pravděpodobně vytrhl ze spánku . Zmocnil se ho strach a přál si být co nejdál odtud , doma , kde je všechno na svém místě , matka i jejich dům . Potom znovu uslyšel praskot . Nebylo to už mnohem blíž ? Vstal a chtěl se podívat z okna , napnutý obavou , co asi uvidí . Ale malé okno bylo vsazeno tak vysoko , že zahlédl jen kousek nebe . A to jako by hořelo jasným , rudým plamenem . " Tati , tati , vzbuď se ! Hoří ! " A ranní ticho znovu rozřízl praskot a rachot . " Zemětřesení ! Rychle , rychle , musíme utéct ! " Nech se rozvést nebo ji vyžeň z domu . To přece není žádný život , " radili mu soucitně přátelé . " Ale proč ? " zeptal se s úsměvem . " Jsem své paní velice vděčný . Její způsoby mě obrnily trpělivostí a učím se jí každý den znovu . Díky její pomoci budu opravdové potíže v práci a nesnáze v životě mnohem lépe snášet . " Hroší kůže Kupec , jehož karavany bohatě naložené kořením a vzácným suknem táhly pouští , si jednou chtěl do svých služeb koupit otroka . Kriticky zkoumal toho a onoho , ale pořád se mu něco nezdálo , až jeho zrak padl na obrovského mladíka . Už se stmívalo , on beze spěchu jel silnicí , když si uvědomil , že je načase postarat se o nocleh . Už asi hodinu ale neviděl ani živáčka , kterého by se mohl zeptat na nejbližší hotel . Najednou si všiml muže , který z vedlejší cesty právě sešel na silnici . Zastavil u něj , aby se ho zeptal na nejbližší nocleh , ale byl by nejraději hned jel dál , protože výraz v jeho tváři ho nanejvýš vyděsil . Odrážela se v něm lakota , nenasytnost , hamižnost , závist , žárlivost a bezohlednost . " Chci se přece jen na něco zeptat , " uklidňoval se a stáhl okénko . " Napsal jsi tam už i moje jméno ? " zeptal se Tomáš . " Proč se mě na to ptáš ? Víš přece , že nepatříš mezi přátele Boha , " odpověděl anděl . " To je pravda , že nejsem boží přítel , " připustil Tomáš . " Ale jsem přítel přátel Boha ! " Mlčky a zamyšleně se anděl podíval na Tomáše , a potom řekl : " Stejně jsem byl pověřen , abych napsal tvé jméno na začátek seznamu . Neboť víra se rodí z beznaděje . " Nadšení Dědeček měl revma . Seděl ve své lenošce a sotva se mohl pohnout . Jednou ho návštěva poprosila , aby vyprávěl o svém slavném učiteli . Zpočátku dědeček vyprávěl rozvážně . Potom se ale nechal vzpomínkami strhnout . Ten mávnutím levé ruky slova chvály a díků odmítl a předal svému hostu obálku . " Co to je ? " ptal se mladý psycholog . " Váš účet , pane , " řekl hostitel , a jako by tímto slovem pronesl zaklínadlo , proměnil se jeho obličej v ďábelsky šeredný úšklebek . " A prosím zaplatit hned , " dodal jízlivě . " Za-pla-tit ? " koktal host a cítil , že ztrácí pevnou půdu pod nohama . " A co jiného ? Myslíš si , ty příživníku , že si tu můžeš žít jako prase v žitě ? Necháš se obsluhovat ze všech stran , vychlastáš mi sklep a nechceš zaplatit ani halíř ? Vy protivní žebráci a povaleči z města , já vám ukážu ! " zuřil staroch . Zeptal se jí , co je příčinou tak velkého trápení , kvůli kterému musí stále plakat . " Mám dvě dcery , " vysvětlovala vzlykajíc . " Nade všechno je miluji . Starší vyrábí deštníky a mladší sandály . Když svítí slunce , neprodá moje starší dcera žádný deštník a to mě tak deprimuje , že musím plakat . A když prší , neprodá moje mladší dcera žádné sandály , a z toho jsem zoufalá . Nikdy není dobře , pořád jen škody a ztráty . Proto moje starosti a nářky nikdy neskončí . " " V tom není problém . Tím je tvůj způsob myšlení , " řekl mistr . Plyšoví medvídci se uvelebili na gauči , na křesle i na kraji postele , plyšoví medvídci byli všude . Jednoho rána zaslechne hluk na zahrádce před domem . Vykoukne z kuchyňského okna a vidí obrovského medvěda , který právě převrhl květináč pelargónií . Ztuhne hrůzou . Vykřikne a zpanikaří . Běží k telefonu a třesoucí se rukou vytáčí tísňové volání . Má ráda obrázky a hračky , ale ne skutečnost . Zastavení " Čas jsou peníze , " tak znělo továrníkovo heslo , a tak pospíchal na další schůzku . S vytrvalostí a ctižádostí vybudoval výnosnou továrnu , opájel se mocí a silou svého vlivu a ve snaze o stálý růst a zisk se nenechal ničím omezovat . Norbert Lechleitner Vitamíny pro duši 100 překvapivých moudrých příběhů , které prosluní každý den Člověka činí krásným jeho duše . To je stále platná lidová moudrost . Jaké by to asi bylo , zapomenout na reklamní slogany , které nám stále nabízejí kosmetické krášlicí prostředky , důvěřovat této staré moudrosti a udělat něco pro svou vnitřní krásu ? Místo neutuchající péče o tělo věnovat pozornost také duši ? Moudré příběhy v této knize Vám v tom pomohou . Jsou to vitamíny , které Vaši duši osvěží , dodají odvahy , posílí a osvobodí . Jejich účinek je prověřen a osvědčen staletou zkušeností . Jak mohla tušit , že se z ničeho nic přižene mohutná vlna a smete Arona s sebou ? Probral ji až jeho přidušený křik . Chtěla se vrhnout do vody , ale pak si uvědomila , že neumí plavat . V panice vztáhla ruce k nebi a zvolala : " Vrať mi mého syna ! " Aron se vynořil a znovu potopil . Jeho matka křičela zkamenělá hrůzou : " Ty víš , že neumím plavat . A že nejsem zrovna zbožná . Ale když mi vrátíš syna , polepším se a už tě nikdy o nic nebudu prosit ! " Když se Aron vynořil potřetí , malá vlnka ho něžně donesla až na břeh . " Není to nádherné , že žijeme ? A daří se nám opravdu dobře ! " potvrzovali si navzájem . Za nějakou dobu objevili pupeční šňůru , kterou k nim proudila výživa a velebili svou matku za to , že se s nimi dělí o svůj život . " Jak velká musí být její láska , když nám dává část sebe ! " chválili svorně . Uběhly týdny a měsíce a oběma bratrům neuniklo , jak moc se změnili . " Co to má znamenat ? Máš ponětí , co se to s námi stalo ? " " Myslím , že se musíme připravit a opustit tohle místo , " odpověděl bratr . " Ani za nic , nikdy neopustím bezpečí tohoto světa , " odpověděl druhý . " No , jak to mám říct ? " zdráhal se viditelně rozpačitý komisař , ale pak jako by si právě uvědomil směšnost situace , řekl : " To mi jen tak vyklouzlo . Už třikrát se mi zdálo o nádherném domě u Středozemního moře , obklopeném krásnou zahradou . Je tam stará studna a vedle roste fíkovník . A mezi jeho kořeny je zakopán pohádkový poklad . Vždycky jsem si přál být bohatý a celý den se opalovat na slunci . Ale to se nestane . Koneckonců , jsem realista a hříčkám podvědomí nevěřím . Jsou to jen klamy a přeludy , které člověka mohou svést na špatnou cestu . Takže se co nejrychleji vraťte zpět domů . Sotva skončil , spadl mu z větví k nohám jeden papoušek jako mrtvý . " Možná je tenhle pták nějaký příbuzný mého papouška a ta zpráva ho vyděsila k smrti , " napadlo sklíčeného obchodníka . Během zpáteční cesty ale na příhodu zapomněl a vzpomněl si teprve , když se ho jeho papoušek zeptal , jestli mu z jeho domoviny přináší dobré zprávy . " Bohužel ne , " řekl obchodník a vyprávěl , co se stalo v džungli . " Jeden z tvých příbuzných se skácel mrtev k zemi , když jsem mluvil o tobě a o tvém životě u mě . Moc mě to mrzí . " Ale to už papoušek na svém bidýlku neseděl . Jeho oči se nemohly nasytit , sbíhaly se mu sliny v ústech a jeho chuť stále rostla . Prsty ho zasvrběly a už měl v puse medovou kuličku sypanou cukrem a kokosem . Následovala čokoláda a pražené mandle . I když už byl vlastně sytý , labužnicky pomlaskával a ještě se natahoval po kandovaném ovoci . A v tom ho prodavač klepl přes prsty bambusovou hůlkou . Když sahal po rozinkách , uhodil ho prodavač už o poznání silněji . " Tohle město je skvělé ! " zvolal poutník nadšeně . " Když člověk žádné sladkosti jíst nechce , nutí ho k tomu holí ! " Schopnosti Hostitel nedal jinak , než že ho bude sám obsluhovat a stále ho pobízel , ať si ještě vezme , že je všeho dost . Překypoval zdvořilostí , laskavostí a pozorností , takže i přes svou nedůvěru zůstal host ještě další tři dny a noci . Svého hostitele musel velmi důrazně přesvědčovat , že opravdu musí nezbytně odjet . Nakonec to vypadalo , že zraňuje starcovo dobré srdce , protože ten s povzdechem pozvedl oči k nebi a odevzdaně přikývl . Pár mladíkových věcí bylo za chvilku naloženo v autě a nastal čas rozloučení . Dojat starcovou pohostinností potřásl mu srdečně rukou . Už spolu proto ani nemluvili , omezili se pouze na písemnou komunikaci . " Vzbuď mě zítra v sedm ! " napsal manžel na lístek a podal ho manželce . Když se probudil , bylo už půl deváté . Vyděšeně vyskočil z postele a závan vzduchu k němu z nočního stolku zvedl lístek , na kterém stálo : " Sedm hodin . Vstávej , už je čas . " Teď se pokoušejí spolu zase mluvit . Podezíravost Meyer byl šťastný . Nejraději by objal celý svět . Své sekretářce přinesl květiny . Na ulici se usmíval na lidi , v restauraci na číšníka . Když se vrátil , hledal otec v sutinách své dítě . Otřesen bolestí a zármutkem , měl pocit , že v jednom zuhelnatělém dětském těle poznal svého syna a pochoval ho se zlomeným srdcem . Pak znovu postavil dům , staral se o svá pole , ale přesto nikdy nepřestával truchlit nad smrtí svého syna . Po třech letech se chlapci podařilo z moci banditů uniknout . Po cestách plných nebezpečí došel jedné noci k domu a zaklepal na dveře . " Otče ! To jsem já , tvůj syn ! " volal . " Táhni pryč ! Žádného syna už nemám . Zahynul v plamenech , " ozval se zevnitř hlas , podle kterého poznal svého otce . Potom vyzkoušel dlouhý a tenký kříž , který byl sice lehčí , ale všude s ním neustále narážel , takže se cítil jako ve vězení . Proto si na záda naložil středně velký kříž , který se zprvu zdál být celkem snesitelný . Ale jakmile si ho srovnal na ramenou , měl pocit , jako by se mu stále do šíje bolestivě zarýval trn . Tak vyzkoušel jeden kříž po druhém , ale vždycky se objevily nějaké nepříjemnosti . Protože se mu nezamlouvalo nic z toho , co se nabízelo na první pohled , začal hledat i vzadu . A pak uviděl jeden kříž , mírně zakrytý ostatními , který se mu něčím zamlouval . Stísněn a zarmoucen odešel , najal si pokoj v blízkém hotelu a celou noc bojoval s mučivými představami . Ráno přišel klidně , i když se ovládal jen stěží , ke svému domu , zazvonil na starodávný zvonek a čekal s bušícím srdcem . Závora klapla , dveře se pootevřely , potom se doširoka rozlétly a jeho žena se mu s radostným výkřikem vrhla do náruče . To mu vzalo dech a tak se nechal za ruku odvést do domu . Tam ho s úsměvem přivítala jeho tchyně , která mu podávala hezké dítě . " Čí je to dítě ? " zakoktal . Cadik rabi Elimelech z Lyžeňska jednou řekl svým žákům : " Jestli chcete vědět , jak se má člověk chovat v předvečer Jom kippur , podívejte se na našeho krejčího . " V předvečer Dne smíření se žáci připlížili k domku krejčího a nakukovali nízkým oknem . Viděli , jak se krejčí modlí . Potom si on i jeho synové vzali šabatové oblečení , na slavnostně prostřený stůl přinesli chutné jídlo a usadili se k večeři . Krejčí vyndal malý černý blok , ve kterém měl zaznamenány všechny hříchy , kterých se dopustil od posledního Jom kippur . Otevřel knížečku a řekl : Vydal se za mistrem a vyprávěl mu o svém trápení . " Řekl jsi , že tvůj syn rád a hodně pije , vydržuje své přátele , lehkým holkám se nevyhýbá a mimo to je velmi prchlivý , ale na druhou stranu tě nikdy neobelhal . Proto ti dám tři rady , kterými ať se tvůj syn řídí . Když ti tohle slíbí , můžeš na své starosti zapomenout . " Stařec si zapamatoval mistrovy rady a poděkoval mu za pomoc . Už teď mu spadl kámen ze srdce , protože znovu našel víru v budoucnost svého syna . Lékař ho pečlivě prohlédl . Pak se na pacienta vážně podíval a řekl : " No , můj milý , tvoje tělo je v pořádku . Ale máš zlomený prst . " Vášeň Podstatu vášně vysvětloval mistr následujícím příběhem : " V jedné chudé vsi bydlel učitel , který měl k životu sotva to nejnutnější . Jako jediný kus oblečení vlastnil pouze starou hrubou košili a v zimě málem umrzl . Jedné zimy se stalo , že špatné počasí v horách přeměnilo řeku v dravý tok . Nebezpečný proud unášel dokonce medvěda . Polomrtvý , s hlavou pod vodou proplouval kolem vesnice , když ho zpozorovaly děti . " Ve vodě plave medvědí kůže ! " volali na učitele . Rychle uletěl pryč a od tohoto okamžiku jsem už nevydal ani hlásku . A také nevydám , dokud budu uvězněn . " Král Šalamoun vyprávěl majiteli , co mu slavík vyprávěl . Muž zarmouceně otevřel dvířka klece a povzdychl si : " Co bych dělal se slavíkem , který nezpívá ? " Slavík vyletěl ze své klece a uletěl oknem . Usadil se na blízkém stromě a zpíval píseň o znovunabyté svobodě . A muž měl pocit , že takhle krásnou píseň od něj ještě neslyšel . Vnímání Unavený a vyčerpaný poutník šel co noha nohu mine . Noc už dávno nastala a přístřeší bylo ještě daleko . Ale už při prvním úderu se rozezněl tak mocný tón , že hrůzou upustil kladivo a zacpal si uši . To , že nechtěl , aby ho někdo slyšel , je pochopitelné , ale sám sobě zacpávat uši je čirá hloupost . " Zaslepenost Jednomu muži nedávno zemřela manželka a tak žil ve svém domě sám se svým synem . Jednoho dne musel otec odcestovat a prosil sousedku , aby se na chlapce občas zašla podívat . Zatímco byl na cestě , přepadla vesnici banda lupičů , ukradla všechen majetek i dobytek a kdo z obyvatel nebyl zavražděn , přišel o život v zapálených domech . Jeho syna ale banditi odvlekli do otroctví . " Ne , o tom jsme nikdy nemluvili , " odpověděl žák . " Ale v tom to právě je : Když nedostanu odpověď na tyhle otázky , tak je mi celé studium k ničemu ! " " No , tak přemýšlej o přirovnání , které ti teď budu vyprávět , " vyzval ho mistr . " Jeden muž byl v boji raněn šípem . Doplazil se do stínu stromu a když k němu konečně přišel lékař , raněný mu řekl : ' Nevytahuj ještě ten šíp . Chci nejdřív přijít na to , kdo mě postřelil , kde stál , když mě trefil , jaký luk použil a z jakého dřeva je šíp . ' Kdyby chtěl raněný čekat na tyto odpovědi , mezitím by zcela určitě zemřel . To se doneslo jeho matce , která si jako lékařka získala úctu i bohatství . Ihned se nechala dovézt k mistrovi a stěžovala si na lopotu , kterou uložil jejímu synovi . " Na to je příliš slabý a křehký , " stěžovala si . " Okamžitě pošlu čtyři silné sluhy , kteří se chopí jeho úkolů ! " " Dobrá ženo , " odvětil mistr . " Jste přece lékařka . Co myslíte : když váš syn dostane horečku , mám dát léky jeho sluhům , a ne jemu ? " Rady Starého otce sužovaly obavy o jeho nezvedeného syna . Byl přesvědčen o tom , že po jeho smrti syn dědictví rychle rozhází a pak se bude protloukat životem v bídě a opovržení . " Navzdory všem svým penězům jsem si nemohl koupit ani jednu hodinu života navíc . Užívej , člověče , svého života a dbej na to , aby sis byl vědom jeho ceny . " Spravedlnost Dva přátelé celý týden tvrdě pracovali , a protože byl pátek večer , chtěli si užít pár hezkých hodin . " Pojďme nejdřív do lázní , smyjeme pot a odpočineme si ! Potom půjdeme do mešity , pak něco sníst a pak domů . " " Ne , to mi připadá moc nudné . O víkendu si chci trochu užít . Můžeme jít nejdřív do lázní . Ale potom si koupíme láhev kořalky a půjdeme za ženskými , " navrhoval druhý . Zdálo se , že ve vesnici hluk nikdo nezaznamenal . Dojel jsem k malé autoopravně . Majitel seděl před svým domem , pokuřoval a ani nezvedl hlavu . Došel jsem k němu a zeptal se ho , jestli mi výfuk opraví . Přikývl . A mohlo by to být zítra ? Je to naléhavé , zdůraznil jsem . Pomalu otočil hlavu a přes rameno zavolal do domu : " Kolik máme ještě peněz ? " Okna i dveře byly otevřené , aby jimi mohl proudit svěží večerní vítr . Slyšel jsem tak uvnitř jeho ženu , která vevnitř poklízela , jak na něj zavolala nějakou částku . " Zítra ne , " odpověděl . " Za dva , za tři týdny . " V den pětašedesátých narozenin se stáhl z každodenního provozu firmy a při důstojné oslavě symbolicky předal svému synovi klíč k vedení podniku . Když oslava skončila a s nadcházejícím víkendem se budova vyprázdnila , vyndal otec ze svého svazku jeden nenápadný klíček a řekl : " V našem podniku , který je teď především tvůj , jsi dospěl až k velké zodpovědnosti . A dnes jsem na tvá bedra přidal ještě další zátěž . A až tu vůbec nebudu , přidám ti i to poslední . Abys toto břímě a zodpovědnost unesl , chci ti dát i tento klíč a svěřit tajemství své energie a úspěchu . "