Sraz 19:30 u nás. Mùj batoh váží celých 27 kg, Šmoulíkùv 20. Odjezd 20:10 Kamilovým fiátkem. Dálnice, Šmoulík øídí. Vùz øve jak letadlo, dìravý vejfuk. Kamil radí Šmoulíkovi: “Do 160 drž pøíïák na zemi!” Jedeme opravovat k jeho známým do Týnce - nìjaký topenáø cpe na výfuk skelnou vatu a lepící pásku. Odjezd asi ve 22:45, po 2 km vata hoøí, opìt díra, ale furt jsme na tom líp než pøedtím. Kamil jede po dálnici 130 - 140 km/h, aby nás vèas dovezl na vlak do Olomouce. Šmoulík ho udržuje vzhùru, já vzadu navzdory kraválu spím.

Ve 2:09 má odjíždìt Laborec z Olomouce, 5 minut zpoždìní. Místenkami vyhazujem z kupé nìjakého dìdu, zùstávají 3 Cikánky (stará tlustá, prostøední asi 15-tiletá a mròavé cikáòátko) a 2 Rusky. Moc nespíme, po 8:00 jsme v Popradu. Snídáme na lavièce a pøehlížíme vlak, kerým chceme pokraèovat, takže nám málem ujíždí. 9:47 pravidelný odjezd, ve skuteènosti 10:00, 10:17 pøíjezd Kežmarok. Pìkné poklidné mìsto. Kupujeme spoustu pohledù, rozvalujem se na Hlavném námestí na trávníku u silnice a píšem: nejdéle Kamilovi na obøí obrázek Štrbského plesa - píšem na pokraèování. Pak kupujem zmrzlinu, 12:20 nám jede vlak, ale kašlem na nìj, ležíme dál v trávì (na námìstí) a odpoèíváme. Po 13:00 prohlídka mìsta. Foto: Nový evanjelický kostol, Hlavné námestie, ulièka u: Kostol svätého Kríža (vìž). Je jasno a 30°C! Nádraží, 16:21 odjezd, 17:15 Stará ¼ubovòa.

Stop smìr Mníšek pri Poprade / Piwniczna. Jen pár aut, samí Poláci a vždy plní. Koneènì nìkdy po 18:00 nás berou dva Slováci, v autì jim hraje èeská country music - jsou to zedníci z Prahy. Radí nám, a nemìníme peníze na hranicích, ale na nádraží v Muszynì - prý je tam nonstop smìnárna (dobrý vtip). Džus a rybièky pøed hospodou, Poláci na kolech - nakupujou strašný kvanta vodky a piva, doma v Katowicích to prodají a budou bohatí. Za pomoc pøi pøenášení pøes hranici nás jejich kamarád veze trabantem do Muszyny. Oni za námi notnì nametení na kolech (èást museli vypít, protože už je celníci nechtìli pustit). Muszyna - smìnárna tu není nejen nonstop, ale vùbec! Vlak ve 20:54 nám ujíždí, nakonec mìníme u nìjakého taxikáøe a kupujem si lístky do Sanoku. 22:55 odjezd Muszyna - Stró¿e. Pøed odjezdem veèeøe, èistíme si zuby a pokoušíme se spát. Úspìšnì. Probouzí nás až ženská u kasy, která nám prodala lístky. Vlak komfortní, v kupé jsme jen 2, spí se skvìle, probouzíme se opìt zázrakem na poslední chvíli. Evakuace úspìšná.

Ta ruština je ukrajinština a nerozumím tomu ani slovo (слово)! Odpoledne 2x prљelo, ale teï zas svítí slùnì a my odjíždíme autobusem smìr Hoczew - Polañczyk - Bukowiec (stálo to 2x3,60 z³otých). Odjíždíme 16:57, pøíjezd po 18:00. Scházíme k mostu pøes øeku, pauza na èùrání a konzumaci jablek v “romantickém” olšovém lesíku plném podpapírákù. Jsme u pøehrady, všude spousta kempù a lidí, chceme jít spát k jinému a trochu opuštìnìjšímu ramenu u osady Rajskie. Je to asi 5 km, zkoušíme stopovat a máme 100% úspìšnost: první auto nás bere. Jdem ještì pár metrù po asfaltce proti proudu øeky, potom stavíme stan na travnatém plácku obklopeném houštím. K veèeøi si dávám poslední paralen a prohlašuji se za zdravého - horeèka, kterou jsem mìl ještì den pøed odjezdem, se už neodvážila ukázat.

Stan jsme nemohli vypnout, protože do štìrkového podkladu nejdou zapíchat kolíky. Snad nebude pršet. Na dobrou noc si èteme Šmída (“Jan, èerný proutník”). V noci pøichází bouøka. Šmoulík kòuèí a tiskne se ke mnì.

K balení se odhodláváme asi ve 12, objevujem nový systém: oba spacáky do igeliáku ke Šmoulíkovi, stan do mojí spodní kapsy - takže mùžu zabalit zbytek ještì ve stanu. Omylem jsme však stan sbalili i s karimatkou a odpadky, zapomenutými uvnitø. Nakonec se seznamujeme s našimi ponèi a poprvé si je upravujeme pro chùzi s batohem. Pøitom pøestává pršet, ale ne nadlouho. Vydáváme se údolím proti proudu Sanu, zastavujem u obchùdku “Stodo³a” a kupujeme sok jab³kowy - bez prezervativù, jak praví nápis. Poláci si nás se zájmem prohlížejí. Je asi pùl tøetí, když vyrážíme dál, asfaltka se zvolna mìní v obyèejnou cestu. Když tušíme pøed námi odboèku pøes øeku, odboèujem doprava vzhùru do listnaté džungle po zablácené cestì. Musíme se dostat na zelenou znaèku v údolí druhého pøítoku Soliñské pøehrady, øeky Solinky.

Šlapeme lesem kdovíjak dlouho a skládáme si básnièky. Nakonec se vynoøujeme na louce nad nìjakou vesnicí. Myslíme si, že je to Terka, a odboèujeme doleva po louce. Pøi pokusu fotit vypovídají službu baterie a pøi výmìnì s hrùzou zjišuju, že to, co s sebou vezu jako náhradní nové baterie, jsou nejspíš vybité baterie, které jsem z foáku vyndal poslednì. Smutnì kráèíme dál a vymejšlíme, jak teda budem fotit. Asi nechám Šmoulíka tøít ebonitovou tyè lišèím ohonem. Potkáváme kouzelnou babièku, která sbírá v lese grzyby. Na naši èeštinu ani nehne brvou a chvilku vedeme èesko - polské rozhovory na nejnižší úrovni. Potom šlapeme dál po pastvinách, potkáváme konì (3). Poøád je hnusnì a drobnì mží. Zdá se nám, že procento luk v krajinì výraznì pøevyšuje jejich procento v mapì. Z toho plyne, že vùbec nevíme, kde jsme - mùžem maximálnì držet smìr podle buzoly (poznámka redaktora: buzola Denymu spadla z okna, takže je na tom podobnì unavenì jako baterie) a doufat, že se vynoøíme na nìjakém rozpoznatelném místì. “Budeme hrát hru,” navrhuje Šmoulík. “Budeme hádat, kde jsme na mapì.” - “Tady,” ukazuju namátkou do té prolhané omalovánky. - “Nojo, ale musíš òák zdùvodnit, proè zrovna tady,” nedá se Šmoulík. “Protože je tu nakreslená prdel!”

Ráno kupodivu neprší, ale dlouho to asi nevydrží. Už je 11:45 a ještì to drží. Zabalili jsme a vyrazili. Do cesty se nám pøipletla vesnice Terka (doplní Dan), tak jdem zkusit baterie. Pøes strašlivý bahno jsme dorazili k dobrým poláckým trempùm, kteøí nám osvìtlili, kde jsme. Cestou k obchodu (do sklepa) spatøujeme rùzné kuriozity: chatrè se satelitem èi s nìjakým bourákem. V obchodì baterie nemìli, ale zakoupili jsme rogalíky, sušenky, mlíko a sýr s koperníkem (Mikulášem) - koperkiem. Teï sedíme pøed sklepem a konzumujem.

Nabrali jsme pitnou vodu a ve 12:30 odcházíme zpátky vzhùru, máváme kouzelné babièce a po zelené znaèce stoupáme do kopcù. Nahoøe na pastvinách nám v cestì stoují vohradník. Zkouška odvahy: nevíme, jestli je pod proudem, tak si na nìj opatrnì šahám a Šmoulíka držím za ruku, aby o nic nepøišel. Nakonec vše dobøe dopadlo. Noøíme se do lesù, šlapeme po cestì mezi mohutnými buky. Chvíli rozježdìná cesta, chvíli pìkná pìšina. Ve vyšší nadmoøské výšce se noøíme do pohádkové mlhy. Potkáváme pár polákù (zdraví nás “ceœæ”, tedy “èest”), pak už nikoho. (Až na jeden mercedes se dvìma dìtmi na palubì uprostøed lesù.)

Za mercedesem zastavujem, pauza na pití. Jsme v prùsmyku Prze³êcz Szczycisko (629), je 14:30. (Vesnice byla 480 m n.m.) Pod námi v prudkém ohybu huèí øeka Wetlina. Kráèíme dál mlžným lesem, nìjakou dobu pøímo prší, a tak nasazujeme ponèa. Pak je nám ale vedro, tak je zas sundaváme. Nemùžem se rozhodnout, jestli jsme teprve na Zo³obinì (780), nebo už na Bukowinì (911), na hranici Bieszczadzkého národního parku. Nakonec se rozestupuje mlha i les, po obou stranách kopce se objevují louky a výhledy, èímž je rozhodnuto pro pro nás lepší variantu.

Stavíme stan v lese u borùvkových plantáží, pod nimiž lze dokonce èerpat vodu! Šmoulík rozdìluje role na kuchaøku a spisovatele, z èehož plyne, že teï vaøí. Ale už asi dovaøil, stanem se line líbezná vùnì houbové omáèky a Šmoulíkovo pozvání ke stolu. Takže pokraèování pøíštì. Jídlo bylo docela dobrý, ale byl v tom èesnek, a tak nemùžeme vyrazit do spoleènosti a sedíme doma jako pecky. Veèer se bojím. Strašidelné historky o medvìdech mi vypráví naštìstí Dan až ráno.

Probouzím se pøed šestou, Šmoulík ještì spí. Po vèerejším rozhovoru na téma “náš vztah” je mi neveselo, tak beru ešus a jdu rozjímat do borùvèí.

Dan šel ráno na borùvky do pudinku, dost milý pøekvapení, ještì že ho tu mám. Šmoulík uvaøil skvìlej pudink, ještì že ho tu mám. Dnešní snídanì se obzvláštì vydaøila, teï ležíme oba ve spacáku a funíme.

Mìli jsme dnes šanci odejít brzy (na borùvky jsem vstával v 6 a snídali jsme v 8:30), ale je ètvrt na dvanáct a my furt trèíme ve stanu. Mùžu za to já - po snídani na mì padla lenost a divná nálada. Mezitím jsme sice podnikli výpravu pøes mokrou louku k potoku za hygienou, ale teï se zas musíme ohøát ve spacáku. Louka byla tak mokrá, že jsme na ni vyrazili radši jen ve spodním prádle a v plastanech, z èehož nám ovšem velkej hic bejt nemohl. Poèasí taky stojí za baèkoru . Sluníèko na nás sice od rána nìkolikrát juklo, ale pak zase zbabìle prchlo za mraky. Mlha už se válí i po našem høebenu, tak kam bychom chodili...

Asi v 15:00 se pøed námi opìt vynoøuje Smerek, dìlí nás od nìj už jen poslední pás bukového lesa. Na louce pod ním rostou divné stromy s listy trochu podobnými buku, ale víc spláclými a drobnì pilovitými. Pokroucené stromy mají zvrásnìnou kùru porostlou lišejníkem - nevím co to je, ale skoro bych typoval nìco ovocného -?? - jenže to by na tom teï asi byly plody. Dodateèná poznámka: ani po domácí konzultaci s atlasem z toho nejsem moudrej. Nejspíš to byla nìjaká místní specialita, køíženec buku s jabloní nebo tak nìco.

Nad lesem se stezka (scie¿ka) vine bukovým houštím, potom koneènì vylézá na rozlehlé horské louky. Jsme na høebenech (15:50). Je tu spousta borùvek, princezna na nì má chu, tak si zatím dávám šlofíka. Sluníèko už vykukuje opakovanì, je tu krásnì. Jen kdyby mì neobtìžovaly ty šestinohé potvory! Šmoulík se vrací po pùl hodinì, má modrou pusu a v dlani sladký úplatek. Mòam!

V 16:30 jdeme dál. Smerek obcházíme zleva do sedla Prze³êcz Or³owicza (1094), kde se pøipojujeme na høebenovku. Pøed námi dominanty Wetliñské poloniny: Roh (1255), bezejmenný vrchol (1253) a Hnatowe Berdo (1187). Na zalesnìném høebínku Szare Berdo hledáme mezi buky skryté rovné místo na stan a zdroj vody. Vydávám se na prùzkum, Šmoulíka nechávám na cestì u batohù. Posléze nacházím v lese èùrek na tlejícím listí, který se vynoøuje odnikud a po 20 metrech zase mizí. Nad ním je skrytý kout louky, na trsech trávy se snad nìjak srovnáme. Vracím se za Šmoulíkem, už má o mì strach. Spoleènì se pak vydáváme na palouk, stavíme naši ložnici (18:30, 1060 m n.m.) a Šmoulík dìlá výborná kolínka s boloòskou omáèkou. Teï je ale unavenej odpoledním trmácením, a tak sladce spinká. Já jdu taky zalézt, ráno musíme brzy pryè, aby nás neèapli ochranáøi. 20:23, konec spojení. Píp.

Vstáváme už v 6:30, snídáme pudlík tentokrát bez borùvek (i když jich okolo roste hodnì). Vyrážíme v neuvìøitelných tøi ètvrtì na devìt. Høebeny kryje mlha, ale je bezvìtøí a 15°C. Kráèíme po poloninì, hory patøí nám. (Proto onen bezejmenný vrchol mezi Hnatowym Berdem a Rohem pojmenovávám “Góra Szmou³ik”.) Napravo se trochu nadzvedává mlžný pøíkrov a je vidìt až na dno údolí. Nìkolik domkù ve tvaru kravína je dokonce osvíceno sluncem, ale tady nahoøe máme poøád karpatské pošmourno. V 10:05 pøicházíme k horské chatì (schronisko PTTK, 1228 m n.m.) - malému útulnému stavení s døevìnou svìtnièkou, kde lze za 1,30 z³ dostat èaj (herbata) a za 7 z³otých nocleh (nocleg :-). Volíme èajík a pøikusujem vloèky.

Odchod 10:40. Foto ze svahu nad Brzegi Górne smìrem na Dzia³ (1100), Prze³om Solinki, Jawornik (1021), vzadu Czo³o (1157) a Rabia Ska³a (1169). Cestou dolù potkáváme spousty polských turistù. Asi se letos pøemnožili. Pøi sestupu vylezlo sluníèko, ale už je zase pryè. 12:00 Brzegi Górne, silnice (740). V Brzegach podivná budka s osazenstvem v zeleném a s nápisem “SPRZEDA¯ BILETÓW NA SZLAKI TURYSTYCZNE”. Že by se tu platilo vstupné? Ale doteï jsme šli zadarmo a budka nestojí hned u cesty... Jenže když si pùjdu pøeèíst, co je na budce napsáno, tak už nemùžu jen tak vyrazit na pìšinu a dìlat jakoby nic... Než však rozhodnu dilema, prochází kolem polský turista a sleèna z budky ho volá nekompromisnì zpìt. Škoda, asi budeme muset nìco zaplatit. Nejdøív si však dáme obìd, èeká nás zbytek chleba s koperníkem.

12:40 odchod, stoupání lesem bahnitou cestou, dlouhý krpál. Našla jsem hodinky. Všude spousta Polákù. 14:00-14:40 jsme už nad hranicí lesa, cpeme se borùvkama (Šmoulík víc, já to flákám). 15:15-15:50 pøechod Po³onina Caryñska (1297-1239). Pìšinka v trávì, rozhledy úmìrné poèasí. Nad náma se honí mraky, obèas prosvitne sluníèko, 15°C. Ale potkali jsme tu domorodce, co mìl jen bederní roušku a klacek. Za námi krásné stránì s bobky jalovcù, pøed námi útulné údolí Wo³osatky, v sedle na jeho konci je už ukrajinská hranice. Míøíme do lesa - Ustrzyki Górne, koupit chleba. (17:20-18).

Po posilnìní juicem jsme vyrazili dále po èervené hledat místo na spaní. V národním parku je to ale problém, taky je tu všude moc lidí a hlavnì 2 babky, co nemaj nic jinýho na práci než kafrat na lavièce, a tím nám znemožòují nenápadný únik do lesa. Deny našel SUPER místo v lese i s koupelnou. (K místu se jde nejdøív po cestì, která už je neznaèená, takže se na ni nesmí. Potom pøes kopøivy lesem, aby nás z té cesty nebylo vidìt, až na rovnou (!!) plošinku s výhledem pøímo na potok, který je tentokrát dost velký i na koupání (!). Tolik k výkladu slova SUPER.) Vzhledem k tomu, že jsme v samém centru národního parku, kousek od vsi s øeditelstvím n.p. a strašnou spoustou turistù v kempech, pøecházíme tak do ilegality - po nácviku pašování alkoholu v Piwniczné je to druhý trénink na pøechod na Slovensko. Když na (zakázané) cestì slyšíme lidi, krèíme se za stanem, div že nespadnem do potoka.

Teï se bojim medvìda. Když slyšíme chrastìní okolo stanu, Deny mì uklidòuje, že èlovìk by nadìlal víc hluku, což mì uklidòuje. Já bych radši byla vyhnaná v noci z národního parku èlovìkem než sežraná medvìdem. Podle obrázkové mapy u vchodu do Bieszczadzkiego Parku Narodowego, která obsahuje i podobizny pøedstavitelù zdejší zvíøeny, se teï nacházíme kousek na jih od medvìda. Šmoulík z toho má oèividnì radost.

Vstáváme ve ètvrt na osm, po víc jak deseti hodinách spánku. Kocháme se (polsky: milujeme se) výhledem na potok, Šmoula pøipravuje òamku k snídani (pudink). Deny udìlal výborný èaj. Sloveso “udìlal” je zvoleno zámìrnì - plavou v tom èaji “òáký sraèky”. ¬ To jsou zbytky pudinku, takže hlavní èást sraèek Šmoulík pøed chvílí spapal. Howgh.

Když se chystáme balit, pøejíždí po Zakázané cestì nìjaké auto. “Jdou po nás!” šeptám Šmoulíkovi a opatrnì vykukuju zpoza stanu. Cesta je od nás asi 30 m, ale vroubí ji stromy a náš stan zezadu kryjí husté jedlièky. Na cestì je klid. Vtom ale kdesi bouchly dveøe auta a slyšíme hlasy. Naše táboøení dostává dramatický ráz. Plížím se k potoku, abych umyl nádobí a nabral vodu. Mezitím po cestì pøejíždìjí další auta. Kus od nás se ozývá motorová pila - to je dobré znamení, døevorubci by nám vadili míò než ochranáøi. Koneènì je stržen stan a dobalujem batohy. Opatrnì pronikáme lesem podél cesty k závoøe, za níž už je “povolená” znaèená stezka. Posledních padesát metrù však musíme pøekonat po Zakázané cestì. Vykukuju opatrnì z kopøiv, potom šplháme nahoru a jak partyzáni bìžíme k závoøe. Po znaèce nìkdo pøichází, proto pro jistotu klusáme ještì kus do kopce. Šmoulík z toho má záchvat smíchu, k naší ilegální èinnosti pøistupuje strašnì nezodpovìdnì. Nakonec zastavujem, upravujem si batohy a pokraèujem normálnì. Je 10:00.

Stoupáme dál po èervené zablácenou cestou. Šmoulík je nešastnej, tlaèí ho pata(-y). Pøestože je zataženo, asi 13 stupòù, a pøestože míøíme do nejodlehlejší z pøístupných èástí Bieszczad, pøedbíhá nás øada Polákù. Jedna velká skupina je dokonce pøedem slyšet podle sborového mumlání. “Oni se snad modlej, nebo co,” praví Šmoulík. Ustupujeme jim z cesty a opravdu: pouové procesí drmolí otèenáš, faráø v bílém obleèku tøímá rùženec. Chceme se vrátit na cestu, ale tu se ze zatáèky vynoøuje další diecéze. Èekáme tedy dál. Po tøetí skupince modlících se “termitù” už je klid.

Vynoøujem se nad les, je chladno, mlha a fouká vítr. Posléze zaèíná i pršet, tak zas po èase vytahujeme ponèa. Asi ve 12:50 jsme na prvním vrcholku: Szeroki Wierch (1243). Výhled nulový, ponèa na nás vlajou. Kupodivu však stále potkáváme dost výletníkù. Nìkdy ve 13:30 kloužeme blátem do sedla pod Tarnicu (1346), nejvyšší vrchol pohoøí. Je tak hnusnì, že nahoru ani nejdem. Rádi bychom zašli nìkam na èaj, ale jediný domek je tu stanice horské služby GOPR, tam se asi obèerstvení nedoèkáme. Vydáváme se dál na východ, “spolucestujících” ubývá. Tarnické sedlo mizí v mlze. Já sebou díky svým klouzavým botám švihám na zem, narážím si nohu a jsem od ramen až po kotníky od bláta. U blízké studánky se to pokouším umejt, moc to nejde, ale je mi líto Šmoulíka, který zatím mrzne.

Asi 14-14:40 obìdváme suchary se sýrem. Sedíme nìkde na svahu Kopa Bukowska (1320). Pøitom se trochu rozpouští mlha, mraky na jižní stranì se zvedají a my vidíme až do údolí mezi Tarnicou a Haliczem. Nakonec na nás vykukuje i zalesnìný kopec Pliška (1066) za ukrajinskou hranicí, bledì ozáøený sluncem. Pøi stoupání na Halicz (1333) jsme støídavì v mracích a støídavì vidíme dírou v obloze až na modro nahoøe. Párkrát na nás i svítí sluníèko. Otvírá se nám výhled na jih do Ukrajiny, kam oko dohlídne, samý hory. 15:40-15:50 jsme na vrcholu hory Halicz, 16:20 Rozsypaniec (1280), 17:00 už se sluníme na hranici v Bukovském prùsmyku (Prze³êcz Bukowska 1107). Z cedule se dovídáme, že trhání borùvek je tu “surowo wzbronione” - jaká novinka pro Šmoulíka, který má ještì modrou pusu!

Teï je nám hej. Jdem dolù po silnici a hledáme táboøištì, nakonec se noøíme hluboko do lesa a pod starým bukem nacházíme relativnì rovný flek (18:30). Teï veèer je hezky, je nám hej, ale ráno to nestálo za nic. Já jsem drobet rozlámanej, ale Šmoulík se pozdìji nechá slyšet, že by si dneska klidnì dal ten noèní pochod, o nìmž jsme se pøed pár dny bavili. Škoda, že to neøekla, nevím sice, jestli bych tím zrovna dneska byl nadšenej, ale vhodnìjší pøíležitost (trasu po silnici) už asi mít nebudem.

Veèeøi vaøím já, zatímco Kotì se choulí ve spacácích a pøede. Máme dokonce dva chody (!): instantní nudle (òamka) a rejži s veronskou omáèkou. Okolo deváté jsme napapaní a lezeme do spacákù.

Než jsem tohle dopsal, Kotì už chrní, takže Šmíd dneska opìt nebude. Asi pudu spát. Poslední dojmy: stromy šumí ve vìtru, nìkde v dálce volá kánì (nebo nìjakej jinej dravej pták, já to nepoznám). Doufám, že jiná zvíøátka v noci nepøijdou - když jsem nahoøe v lese hledal poprvé místo na stan, byla tam spousta vydupaných zvíøecích stezek. Šmoulík to neví - nechtìl jsem ho zase strašit - ale medvìdí stopy jsem konec koncù nevidìl, všechno to mìlo kopýtka. Snad kanec, nebo zubr.

Dneska ráno (snad poprvé) svítí slunce, ale funí tam vítr. Skoro bez snídanì (Dan se totiž vèera z poslední vody rozhodl udìlat ve stanu rybník ¬ To je pøekrucování: voda se rozhodla sama, já už ji jen nestih chytit.) zaèínám balit.

Balíme a v 8:50 se vydáváme zpátky k cestì. Je asi 14°, funí vítr, ale na obloze oblaèno. Pøed cestou zvyšujeme opatrnost, aby nikdo nevidìl, že se vynoøujeme z lesa. Ale ouha! Zrovna když se chystáme vylézt na vozovku z rozbitého asfaltu, ozývá se nahoøe auto - mizíme zpátky v houští a padáme k zemi. Auto pøejíždí, a je vidìt, že jsme udìlali dobøe: byl to policejní gazík! Vracíme se na cestu, ale jede další vùz, a tak - honem hupky zpátky do zákopù. Dostáváme takový záchvat smíchu, že jenom øev motoru zabraòuje èetníkùm, aby nás uslyšeli. Tøetí pokus o vysvobození z lesa se podaøil.

Jdeme ráno s velkými batohy dolù s hor, kde v okruhu nìkolika desítek kilometrù není jediné povolené táboøištì, a dìláme jakoby nic. Sluníèko høeje (už 20°), pøezouváme se do lehké obuvi, abychom si na asfaltu neznièili nohy. Vzápìtí asfalt konèí a my klopýtáme po kamenité cestì. Potkáváme obrovská stáda polských turistù, ještì že jsme byli nahoøe vèera. Nìkteøí z nich, zmateni smìrem našeho pochodu, se ptají, jestli je nahoøe zavøeno.

V pùl dvanácté se vydáváme dál po silnici, poèasí se kaboní, oblohu potahují mraky. Tarnica je však dosud vidìt až po vrchol. Potkáváme paní, která se nás vyptává, jestli je nahoøe nìjaké ubytování. Øíkáme, že není. Paní to nejde do hlavy: “Nìkde pøece spát musíte?” Rozpaèitì mlèíme. “Vy máte namiót?” ptá se paní. “No,” pøikyvujem a radši se nešíøíme ot tom, kde ho stavíme. Paní nám dále prozrazuje, že je z Wroc³awi a sem pøijela na festival harcerské muziky. (Harceøi jsou myslím polští skauti - už není divu, že jich tu po horách bìhá tolik.)

Pøed Wo³osatým Šmoulík stopuje fordku a ta nás veze pøes celý silnièní úsek, který jsme mìli na trase - kus dokonce navíc oproti jejich cíli cesty. 12:10 se opìt pøezouváme a míøíme do prudkého kopce lesem na Wielkou Rawku. Je už zas zcela zataženo, takže o poslední výhled na Bieszczady asi pøijdem. Na cestì je klid, ale jen chvíli - pak nás opìt pøedbíhají houfy Polákù. V lese je spousta jedlí a 1 veverka. 14:00-14:20 stavíme na louce pøed hranicí lesa, jíme borùvky. Na cestì už se válí kusy mlhy. Jeden Polák, kterého tu potkáváme už potøetí, potøetí zjišuje že neumíme polsky a radostnì na nás volá “achój Èeši!”

Spoleènì s tlupou Polákù pak stoupáme v mlze po poloninì až na vrchol. Wielka Rawka (1307) 14:45. Viditelnost 0, zima, vítr. Nejkomiètìjší je tu hubený Polák malého vzrùstu s knírkem, tenkou vìtrovkou a síovkou plnou nektarinek. Vypadá, že odnìkud zabloudil. Vyptává se nás, jestli na Malé Rawce najde schronisko (horskou boudu). Pravím, že ne, a ovocnáø se tváøí nešastnì. Ptá se ještì kdekoho, ale zjišuje, že jsem nelhal. Tím nás zøejmì zaèal považovat za znalce, a s prosbou v oèích se táže: “A na Krzemienci, jest schronisko?” Ubezpeèujeme ho, že nejbližší schronisko je dole ve vsi, 3 hodiny odsud. A je nám líto nektarinek.

Šmoulík si fotí ceduli, z níž plyne, že od následující hranièní cesty se nesmíme odchýlit ani o milimetr, a vzápìtí si trénuje sbìr malin na Ukrajinì a jejich pašování v žaludku do Polska. Nacházíme tu rozkopnutý hranièní patník z dob, kdy tudy vedla ès.-polská hranice. Mlha se rozpouští a dìlá se hezky, jako by nás slunce chtìlo uvítat na Slovensku. 15:30 pøicházíme na Krzemieniec / Кшеменець / Kremenec (1221), polsko - ukrajinsko - slovenské trojmezí. “Kdyby se nás vyptávali polští pohranièníci,” pouèuju Šmoulíka, “tak jdeme až na Duklu, tam je první hranièní pøechod.” (ale je to na nìkolik dní pochodu :-) Usedáme k patníku z polské strany, na každého Poláka se culíme a voláme “ceœæ!”. Když se nikdo nedívá, pøesouváme se na slovenskou stranu a neculíme se na nikoho, protože tu nikdo není. “Kdyby se vyptávali slovenští pohranièníci,” pouèuju znova Šmoulíka, “tak teï jdeme naopak od Dukly, protože na høeben se ze Slovenska odjinud pøijít nedá.”

Zastøelení se nekonalo, ale už je uškrcená (pozná se to podle toho, že se smìje, až se za bøicho popadá). Malá meteorologická poznámka: ve 12:00 je 25° ve stínu, stále jasno. Nevídáno, neslýcháno!

16:00 jsme opìt sbalení a vydáváme se po silnici smìr Uliè - Ruský Potok: chceme vidìt taky zapadlou rusínskou vesnici v horách. Všude tu totiž žijí Rusíni a když nemluví zrovna s námi, tudíž slovensky, je jim rozumìt hùø než Polákùm za høebenem. Zkoušíme stopovat, ale neúspìšnì. Ze Zboje však jede v 16:56 autobus, doveze nás aspoò na odboèku k Ruskému Potoku. Autobus musí stavit - pøednost tu mají krávy. 17:30 jsme tam, kráèíme po silnici údolím, ozáøeným pozdními paprsky slunce. Objevujeme jabloò, Šmoulík z mých ramen dosáhne na pár jablek, jsou však znaènì kyselá. Šklebíce se pokraèujeme v chùzi. Asi po kilometru a pùl stopujeme Nivu, která nás veze až do vsi (18:00).

Prohlížíme si zdejší slavný døevìný kostel, beru Šmoulíka opìt na ramena, aby to vyfotil. Couráme po vsi, je krásnì èlenitá, se spoustou boèních a spojovacích ulièek. Jako cákanec, plesknutý do kotliny zeshora. Vracíme se dolù, kde je “pohostinstvo (закусочна)” - dlouhэ døevìný barák, kde je bar, nìkolik umakartových stolù, salónek à la vinárna, venkovní stolek a obchod. Je tu prázdno, o folklór asi pøijdem. Hraje tu nìjaká diskohudba, èíšník je pøátelský. Porouèíme si nejdøív ven pivo, krabici džusu a dvì klobásy s hoøèicí, potom 2 èokoládové zmrzliny, a nakonec, už je nám zima, se stìhujeme do salónku a objednáváme svaøák. Je sice bez pøísad, ale teplej a dobrej. Pozvolna se opíjíme a je nám krásnì. Diskohudba duní a duní...

Po zaplacení opouštíme krèmu asi v 9:30. (Já už ve 21:30, Šmoulíka ráno odnesli.) Jdeme se ubytovat pod vesnici a míníme spát nejménì do 10:00, což si protiøeèí s faktem, že nìkomu spíme na louce. Dnes máme opìt rekord: postavili jsme si nejhùø náš stan, ale byli jsme tak ovínìný a rozveselení (a vypadalo to, že bude hezky), že nás to moc netoèilo. Uléháme do sluncem prohøátých a vysušených spacáèkù, což kvitujeme nadšeným pochrochtáváním.

Ráno okolo projíždìj náklaïáky, jako by nevìdìly, že v nedìli se nepracuje. GRRR!!! Probouzíme se nìkdy po sedmé, vykukujem ze stanu a brouzdáme se rosou na záchod. Venku bude hezky, ale to pøece neznamená, že musíme vstávat! Ostatnì naše strana údolí je ještì ve stínu.

8:00 opìt povylézáme ze spacákù, vaøíme èaj a jíme chleba s pomazánkovým máslem. Potom se rozvalujem ve stanu, kde je dnes neobvyklý binec, klábosíme a nicnedìláme. Teplota stoupá, my se radši dál smažíme ve spacáku. Já se smažím doslova, mám hlavu na pánvi. (Na mojí - FUJ.)

Naše ležení opouštíme asi v 11:00. Musíme opìt projít vesnicí (Ruský Potok), a tak se tìšíme, kolik místních lidí nás již zdrblo, že jim spíme na louce. Opìt míjíme místní hospodu. Pronáším osudnou otázku, zda bychom si nedali zmrzlinu. Deny øíká, že dali, a tak vpadáme do hospody. Pøi konzumaci se dali s námi do øeèi dva místní domorodci, kteøí s námi naštìstí mluví slovensky a ne svou mateøštinou. Vyhrožujou medvìdama ® pøesnì øeèeno, kostelník vypráví, jak šel krátce po válce s nìmeckými granáty na divoèáky, za houštím slyšel mruèení, tak je nahánìl až na kopec, než mu kumpán prozradil, že je to medvìd. Tak se sebral a prchnul. Jeden z nich nám otevøel zahradu okolo kostelíka (ne že by to odemknul, on vysadil dveøe!) a tak jsme si jej aspoò prohlédli zvenku.

Ve tøiètvrtì na šest je Šmíd definitivnì doèten, my se asi zvednem a pùjdem hledat nocleh. To byl zas perný den! (orig.: It’s been a hard day’s night).

18:00 se vydáváme vzhùru po zelené, stoupáme po louce zalité veèerním sluncem. Znaèení je mizerné, ale máme mapu a konec koncù víme, že potøebujeme furt nahoru. Na cestì potkáváme tmavohnìdì zbarvené hádì s klikatou linkou na zádech. “Co to je?” ptá se zdìšenì Šmoulík. “Zmije,” uklidòuju ho a tahám foák. Cvaknutí je podezøele dlouhé, smutnì zjišuju, že na foáku je nastavena ta nejvyšší možná clona. Had bude pìknì mázlej - než stihnu natáhnout znova, k smrti vyplašený plaz bere roha do trávy. K smrti vyplašený Šmoulík (kecá) mì táhne pryè. Škoda, tak pøíštì. Pokraèujem dál, jsme v lese, spousta cest a žádná znaèka. Na cestì je ohništì, rozhodujeme zastavit a udìlat rejži na ohni, tudíž ušetøit bombu. Stan nestavíme, zmìnili jsme plán a rozhodli se pro ten noèní pochod - aspoò nebudeme šlapat za vedra.

Právì když balíme, vynoøuje se na cestì èervený žigulík. Napjatì èekáme, kdo to bude - nejspíš nìkdo z vesnice, øíkáme si. Ale ouha: auto zastavuje a vylézá z nìj hajný, v ruce kulovnici na medvìdy a neposlušné turisty. “Dobrý deò,” praví, “budete tu nocova?” - “Ne,” odpovídám, “chtìli bysme jít pøes noc.” Vzápìtí mi dochází, že i když výjimeènì nekecáme, musí mu tohle pøipadat jako ta nejhloupìjší lež, kterou jsem si moh vymyslet. Hajný však nijak nezareagoval. “Dobrá,” øekl, “len dajte pozor na ten oheò.” Pohlédl na žhavé uhlíky, sice uprostøed cesty v už existujícím ohništi, ale poøád v biosférické rezervaci. “My ho zalejeme,” slibuju s úlevou. Hajný zavírá dveøe. “Želám vám príjemný pobyt!”

Ve 20:10 se vydáváme po cestì, už se šeøí. Ještì musíme nabrat vodu. Šmoulík zùstává u batohù, já hledám cestu k potoku - nakonec mi nezbyde než se prodrat hustým køovím a maliním. Není mi zvl᚝ vesele a snažím se vèas rozpoznat stín ve tvaru medvìda. Pøitom si uvìdomuju další okolnosti, které by ocenil ještì tak lovec medvìdù: vítr vane proti mì a hukot potoka spolehlivì pøehluší mé kroky. Jestli je u napajedla zvíøe, budou závody ve šplhání na strom. Místo napajedla však pøicházím k malému vodopádu, šelma nikde. Beru vodu a kráèím zpátky. Pomalu pak se Šmoulíkem stoupáme na høeben, jdem ještì potmì bez baterky, tìsnì za sebou, abychom se neztratili. Pøestože teplomìr klesnul z odpoledních 28° na 15, pot z nás kape. Na západì je ještì vidìt èervánky, pak mizíme opìt v lese a stmívá se definitivnì.

22:00 jsme v Sedle pod Ïurkovcom (1120), pozorujeme hvìzdy a svìtla v údolí. Jdeme dál na západ podél hranice, držíme se støídavì za ruku a za klacek. Cestou nutím Dana, aby mi poøád nìco vyprávìl a pak oba zpíváme - aby to medvìd slyšel a utek. V pùl dvanácté nám dodìlává poslední baterie v baterce a Šmoulík projevuje pøání utáboøit se, dokud aspoò skomírá (ta baterka). Dovršujeme tak míru naší drzosti: spíme v rezervacích (ve 2: polské a slovenské) i na hranici, pùlkou stanu v Polsku, pùlkou na Slovensku. O pùlnoci uléháme.

Báseò o Bukových horách Jsme skoro u hranic, poèasí furt na nic. Šmoulík pro malinu jde na Ukrajinu. Èetník za ním bìží, hranici si støeží. Na Kremenci u kùlu má však èetník smùlu: na Slovensku mžikem jsou Deny se Šmoulíkem.
Cesta zvolna klesá dolù do pralesa. Na cestì i vedle rostou buky, jedle. Na louce kvete kvítí, slunce už zas svítí. My však chleba chtíce, šlapem do vesnice.
Dneska máme hezky, žádný hromy, blesky. Válíme se na louce, pijem [juice] z krabice. Myjeme se v øece, nejsme prase pøece. Deny teï ète Šmída, pot se z nás už ždímá.
Tam okolo Runiny žijou samí Rusíni. Mluví trochu divnì, chovaj se k nám vlídnì. A v sousední dìdinì je kostel velké krásy, my však jdeme hrdinnì do krèmy na klobásy.
Pøes den válíme se v trávì, v noci doženem to hravì. Abychom se nebáli, pìjem nocí do dáli. Medvìd už nás z dálky slyší, prchá proto do jehlièí.

V pùl páté mì Šmoulík budí, že už je svìtlo a mùžeme pokraèovat. Podle èísla hranièního patníku (23/16b) zjišuju, v které èásti høebene jsme, a jímá mì hrùza: od sedla jsme vèera ušli sotva 4 km! Teï jsme nìkde za vrcholem P¾aša / P³asza (1163). V 5:15 máme sbaleno a odcházíme, 6:15-6:45 sedíme na 27/1 a já sháním dole v lese vodu. 7-8:15 sedíme opìt, jíme borùvky, maliny a vloèky. Sluníèko zaèíná høát. Jdeme ještì kus, potkáváme polské sbìraèe borùvek. V 8:30 se definitivnì rozvalujem na místì s krásným rozhledem, vìtráme spacáky, peèeme se na sluníèku a spíme. Kruhliak / Okr¹glik (1100).

Flákáme se tu celé dopoledne, sluníèko pálí a nám se nikam nechce. Šmoulík praví: “Dneska se i uèešu, jestli si umeju ruce.” Je tu krásný výhled na Slovensko. Máme tu binec po celém rozcestí a doufáme, že to náhodné turisty odradí od zastávky. Ale náhodní turisté se strašnì množí, všichni mluví polsky a vesele vegetují mezi našimi krámy, které je neodrazují ani zamák. Po poledni vaøíme celestýnskou polívku. Trvá to dlouho, bomba už jen skomírá. Zkoušíme hrát jakousi hru, ale nebaví nás pøemýšlet, a to je v té høe nezbytné. Jsme nesmírnì líní, ale nevadí nám to, protože Bukovské vrchy už jsme takøka pøešli a je jedno, jestli pùjdem dál po høebenech až do Medzilaborcù, nebo slezeme už tady. Zbaïálovali jsme všechny müsli tyèinky (každý 4).

16:40 odchod, pøes hory a doly. 17:30 Ruské sedlo / Prze³êcz nad Roztokami (jen 797!), šlo by tu spát, je tu i ohništì, ale ještì je brzo, tak hybaj dál do kopce: 18:00 Rypy (1003), 18:20 Šípková / Sinkowa (995), slunce padá k obzoru, pøibývá mrakù, zítra už asi nebude paøák. 18:40 Strop (1011), potom krásná dlouhá pìšina mírnì s kopce. Spousta malin. Obèas zákopy a vybuchlý dìlostøelecký granát. Nìkdy v pùl sedmé potkáváme ohništì, kdybychom tak našli ještì jedno za hodinu, až budeme uléhat! Za hodinu potom jdeme lesem, zpíváme si, a najednou za zatáèkou - hoøí oheò! U nìj kluk a holka, že by Èeši? Pøicházíme blíž, dáváme se do øeèi, jsou to Èeši (z Prahy) a zvou nás, a tu zùstanem. Okolo je dokonce rovný prostor, by porostlý trním. Šmoulík se dává do vaøení kolínek, já zatím stavím stan kousek za pøístøeškem našich hostitelù.

Ivo a Pavla jsou profesor a studentka z nìjakého pražského gymplu - jemu je 32 (! - ale vypadá na míò než já (tak na 19)), jí 18. Vyprávìjí, jak je ráno sebral motorkáø, co nás odpoledne buzeroval na Kruhliaku. Sbírali borùvky na polské stranì høebene, víc než 10 metrù od cesty. Èetník si to odkrokoval a už pouštìl vysílaèku, za chvíli je vezli landroverem do Wetliny a tam s nimi s každým zvl᚝ sepisovali protokoly. Nakonec je vyvezli na Ruské sedlo a pøedali slovenskému policajtovi, který je nakonec pustil za 150 Sk na osobu. To vše proto, že nemìli ono veledùležité polské vstupní razítko jako my. Ukázalo se tedy, že ostražitost pøed potrhlými polskými pohranièníky, ve které my už jsme hodlali polevit, je nadále na místì.

Vstáváme asi v 8:30, venku je opìt zataženo a obèas poprchává. V 9:15 máme sbaleno, na vaøení není voda, a tak vyrážíme k prameni, který by mìl být na Èerninách (929), asi 2 km odsud po høebeni. (Jsme u patníku asi 42/6.) 9:45 jsme na Èerninách, pùl hodiny brouzdáme v maliní, ale nic nenacházíme. Vracíme se k mapì, Ivo s Pavlou to chtìjí zkusit znovu, my radši poèkáme na potok, až budeme odboèovat do údolí. Louèíme se a vyrážíme dál po hranici k severu. (10:15)

Po èase potkáváme na cestì skupinu evidentních neturistù, vesnièanù od padesátky vejš, s divnými zavazadly. Vpøedu dva dìdové v prostém odìvu s batohy, za nimi 2 babky s ranci na zádech, pak ještì umounìnec bez jedné ruky navleèený v nìèem, co mohlo kdysi být uniformou. Z dálky jsme si mysleli, že jsou to polští èesaèi - devastéøi borùvek, ale první dìda zdraví slovensky a pøidává dotaz: “Vojákù nevidìla?” Odpovídáme zápornì a ještì hodnou chvíli pøemýšlíme, co je ta tlupa zaè. Nejspíš pašeráci, jako vystøižení z minulého století.

Objevujem torzo trojmezního patníku z války, jsou na nìm písmena S, P a M (asi Slovensko, Polska a Magyarország). U patníku I/47, kde mìla odboèovat žlutá znaèka do Osadného, nic nevidíme, jdeme dál, ale po pohledu do mapy se vracíme. 11:00. Proèesáváme les, žlutá znaèka však nikde. Krosíme to mezi buky, pak maliním a kopøivami, pak pøes pøíšernì rozrytý svah od døevaøù, hluboké koleje od traktoru a hromady vìtví z bukù. Cest je tu najednou spousta, spojují se, rozdvojují, køižují a proplétají, všechny jsou rozryté a žádná není v mapì. Koneènì voda, brzdíme na velké plošinì dole (11:45), kde se všechny cesty a potùèky sbíhají, spousta døeva, svinèíku apod.

Koneènì se zas mejeme, pijeme, dìláme oheò a vaøíme polívku. Je tady hnusnì. Pak pøichází divná individua jak z psychopatického filmu, na sobì mají montérky, v rukou maèety a nìco huhlají místním dialektem, který spojuje východní slovenštinu, rusínštinu a basu piv. Tøetí nese místo maèety houbu, usmívá se a srozumitelnì zdravý “dobrý deò, celý deò”. Jsme však celkem rádi, když všichni odchází do maringotek kus od nás.

Jablonka je ještì z èásti (nevíme jak velké) rusínská vesnice. Není tu hospoda!, ale obchod a pošta. Na autobusové zastávce sedí tlupa Cikánù, na schodech od krámu další vesnièané a všichni popíjejí Šariš. My kupujeme meloun (pouhých 7 Sk/kg!), 2 jogurty a džusy, sušenky a cpeme se tím na trávì o kus dál. Pak chvíli sedíme na poštì, já píšu fixem do deníku a Šmoulík nití po mojí košili. Ve tøi pošta zavírá a my ještì sedíme na schodech. Obtìžuje nás místní opilec. Furt do nás nìco hustí, napø.: “Tuiahú-uch žuvèipšivž hprezauím eeem-hm.” Když nerozumíme, opakuje to znova a pak praví “hergot, akouatovraví poulovensky?” Druhý na nìj volá, a jede. Sedne na kolo, vyjede na silnici, zavrávorá, sjede zase zpátky a mele dál. “Huahuaùž mrrch offosnì.” Nepoznáváme, kdy mluví slovensky a kdy rusínsky, vše je zkresleno šarišským pivem. Pak nás chce mermomocí pozvat do hospody, ale nás už jeho spoleènost unavuje. Nakonec to vzdává, váhavì usedá na svùj bicykl a lyžaøskými oblouèky vrávorá pøes køižovatku.

Šmoulík je nejkrásnìjší ženská v lokále. (Jinak jsou tu samý chlapi.) Dan sbaštil ještì další pytlík pistáciových oøíškù a fidorku - mlsoun.

V pùl desáté se zvedáme a vrávoráme ven. Chceme spát na autobusové zastávce, ale ta je zrovna plná místních mladíkù, øvoucích bujaré písnièky. Jdem tedy dál, u jednoho pozemku je otevøená branka, za ní stojí škola, školka, høištì a kdovíco ještì. Protahujem se mezi zdí a skleníkem, chvíli uvažujem o spaní ve skleníku. Pak se však uvelebujeme pod støechou pøed vstupními dveømi školy. Pøímo k nám vede cesta od otevøené branky, opilci teï hulákají pøed ní. Krèíme se za sloupem a doufáme, že je nenapadne jít dìlat výtržnosti dovnitø. Nakonec odcházejí, jdu zavøít branku. V noci hodnì prší, tlaèíme se až doprostøed zastøešeného prostoru, protože ze strany už mám mokrý spacák. Uprostøed je sucho a bezpeèno. Vesnice ztichla, šumìní deštì nám hraje na rozlouèenou. Tak dobrou noc, Šmoulíku, zítra už jedeme domù...

11. Na døevaøské cestì
    zastavíme ještì,
    oheò roztopíme,
    vaøíme a jíme.
11. Pak už jsme v Papínì,
    poslední dìdinì.
    Sedíme tu línì
    o chipsech a vínì.
    Za poslední prachy
    zapijeme tady
    i Bukovské vrchy,
    i polské Bieszczady!

Suverénnì vycházíme ze školy na náves, kolem místního obèana, který je nejspíš tak zkoprnìlý, že na to vùbec nereaguje. V 5:50 jede autobus do Humenného. V 6:32 jsme na nádraží, vlak do Košic právì ujíždí. Nakupujeme lístky do Žiliny, rohlíky a už obvyklé jogurty. K tomu “100% Zumo de melocotón y uva”, což po pøeložení z místního náøeèí znamená “100% šáva z broskví a hroznù”. Je to výborné. Teï opìt píšem, já do sešitu a Kotì na košili. (Kotì i kreslí!) Vzhledem k jejím neposlušným kloubùm a vzhledem k panelákovému charakteru mìsta Humenného nás opominutí jeho prohlídky nijak nemrzí. Za hodinu nám jede vlak do Košic (v 9:11).

Vlak jel jen dvì stanice, pak jsme se kvùli výluce museli namaèkat do autobusu a teprve z Michalovcù jel zas normální vláèek. Píšem pohledy, využíváme zastávek, když to nedrncá. V jedné jsme obzvláštì dlouho. Z našeho úhlu není vidìt cedule s názvem stanice, zato ale kus nìjakého hesla. “Hele,” øíkám Šmoulíkovi, “tahle stanice se jmenuje PERSPEKTÍVA ¼UDSTVA!” Šmoulík se tomu smìje a ještì to píše známým na pohled. Teprve když se rozjíždíme, vynoøí se i nápis “Bánovce nad Ondavou”. Šmoulík vyprskne: “Jo to se jme- - to se nejmenuje -...” a dusí se v záchvatech smíchu. Ještì, že tu Šmoulíka mám, bez nìj bych se tomu zasmál jen jednou a o hodnì míò.

Teï už si to šupajdíme “malebnou” krajinou plnou fabrik, komínù a takových tìch divných vìží propletených spoustou rour, malých trubek a obrovských tunelù, krajinou placatou až k pláèi. 11:45 jsme v Košicích, kupujeme ještì lístky ze Žiliny do Horní Lidèe a zbylých 200 Sk utrácíme za džusy, jogurt, rohlíky a ovoce. Zopakovali jsme si Klassu a Noggera. Obsazujem krásná nemístenková místa, vypadající jak v 1. Tøídì, ve vlaku “Ružín” smìøujícím do Bratislavy. Je tu zatím prázdné kupé, ale na dvou místech jsou vìci - z toho na jednom velká taška plná broskví. Olizujeme se až za ušima a Šmoulík s pùlminutovou frekvencí opakuje: “Jak já bych si dala broskve!” Poznamenávám, že v tom množství by se ztráta dvou kouskù vùbec nepoznala, ale shodujem se na tom, že to je neslušné. Po odjezdu pøichází však paní, co k tìm broskvím patøí, a hned po pozdravu praví: “Pokojne si ponúknite, ak máte chu.” Ochutnáváme každý jednu, ale paní nám pøímo vnucuje asi osm dalších. Jsou výborné. Po hodinì paní vystupuje ve Spišské Nové Vsi a Šmoulík jí za odmìnu nese tašku až na námìstí. Potom si sedá na uvolnìné místo u okýnka.

Dìlá se zase celkem hezky, pøi prùjezdu kolem Tater vidíme krásné krajinky. V 16:00 pøijíždíme se zpoždìním do Žiliny, ale rychlík Detvan ze Zvolena, do kterého tu máme pøestupovat, ještì nedorazil. Bìžím hodit pohledy z Humenného, na což jsme v Košicích zapomnìli, mezitím už vlak pøijel a Šmoulík vláèí oba bágly do vagónu. Dobíhám právì vèas, nastupujeme a obsazujeme naše rezervovaná místa v poloprázdném kupé. V 16:20 se vlak rozjíždí do Èeska.

17:00 jsme v Púchovì, od této chvíle máme kupé pro sebe. Vlak stoupá do Bílých Karpat stále výš, 17:28 projíždí tunelem v prùsmyku, a jsme doma. V Horní Lidèi klušu ven, zjišuju, že tu budem 8 minut (nakonec nejmíò 15) a kupuju za èeské koruny lístky na zbytek trasy. Dojídáme vloèky, ze Vsetína do Hranic máme v kupé tøi nájemníky s krosnama. Když nastoupili, posmutnìli jsme, když však øekli cíl své cesty, Šmoulík zaèal honem hledat v jízdním øádu, kde jsou Hranice, a pak se mu na tváøi objevil radostný úsmìv. Teï už zase ležíme každý pøes celé sedadlo. Právì pøišel prùvodèí a prozradil nám, že do Prahy pøijedem až 23:18.

Teèka.

Dan a Šmoulík